NÉTIČKA NEZVÁNOVA. (continued 5)

Aby se odvrátila všeliká nepříjemnost, musil se náš hostitel uchopiti všech prostředků: musil totiž nabídnouti hosti svému toho vzteklého, nevyježděného hřebce, arciť s poznámkou, že se na něm nijak jezditi nedá, a že by ho byl již dávno prodal, kdyby byl našel kupce na něho, ale právě pro tu jeho divokost a zpupnost že ho nikdo nechce.

Varovaný host prý však prohlásil, že jezdí výtečně, a proto že vsedne na kteréhokoliv koně, jen aby mohl jeti a nemusil zůstati doma.

Hostitel náš mlčel, ale já pozoroval, že se na jeho tváři jeví jakýsi šibalský, dvojsmyslný úsměv.

Poněvadž čekal ještě stále na vychloubavého tohoto hostě, neseděl sám ještě na svém koni, ale s netrpělivostí si mnul ruce a stále pokukoval po dveřích.

Něco podobného bylo pozorovati též na oněch dvou podkoních, kteří drželi hřebce, div se nezadusili hrdostí a pýchou, že právě oni dva krotí takového koně, který pro nic za nic ubije člověka až do smrti, — a oni stojí zde s ním, před tváří všech hostí.

Něco, co se velmi podobalo ďábelskému úsměvu jejich pána, zračilo se i v jejich očích, vypoulených netrpělivostí a čekáním, a upřených na dvéře, z kterých měl vyjíti nově příchozí smělec.

Ano i kůň choval se tak, jakoby se byl smluvil i se svým pánem i se svými sluhy; stál zde hrdě a sebevědomě, jakoby cítil, že se na něho dívá tolik očí zvědavých, a jakoby se pyšnil zde přede všemi svojí pověstí, zrovna tak, jako když se nějaký prázdný větroplach pyšní svými kousky.

Zdálo se, jakoby vyzýval toho smělce, který se odváží na něho se posaditi.

Tento smělec se konečně objevil.

Přicházel, neohlížeje se kolem, ani očí nezvedaje se schůdků, a omlouval se v rychlosti, že nechal na se tak dlouho čekati; pozorně si při tom natahoval rukavice a teprve tehdy zvedl oči, když měl zvednouti ruku, aby uchopil opratě koně; pojednou se však tento tak vzepřel, postavil se tak divoce na zadní nohy, že všichni přítomní se dali do ohromného křiku.

Mladý muž odstoupil, zlostně a mrzutě se podíval na divokého koně, který se třásl po celém těle jako list osikový, funěl zlostí a divoce kroutil krví zalitýma očima, stále se stavě na zadní nohy a zvedaje přední do ohromné výšky, jakoby chtěl vyletěti do vzduchu a vzíti s sebou i ty dva podkoní, kteří ho stále ještě drží za uzdu. Chvíli stál muž jaksi zaraženě; pak se zlehka začervenal nad tou malou překážkou, zvedl oči od země a otočil se teprve kolem na polekané dámy.

„Ten kůň jest opravdu krásný!" řekl jakoby pro sebe, „a dle všeho dá se soudit, že na něm jeti, bylo by velice příjemné, — ale… ale víte vy co! Já na něm přece nepojedu," dokončil, obraceje se k našemu hostiteli s bodrým úsměvem, který tak dobře slušel jeho dobré a rozumné tváři.

„Ale proto vás přece počítám mezi výtečné jezdce, přísahám vám na to, že mluvím pravdu," odpověděl vesele majitel nepřemožitelného koně, vroucně a jaksi uznale tiskna ruku svého hostě, „a to právě proto, že jste hned z prvopočátku poznal, jaké zvíře to jest," pravil vážně dále. „Pomyslete jen, já, který sloužil dvacet let u husarů, já ležel již třikráte na zemi pod jeho milostí, to jest, právě tolikrát, kolikrát jsem na něho vsedl… na toho darmožrouta. Můj drahý Tankrede, zde není pro tebe místa a lidí; nepochybně tvým jezdcem byl kdysi jakýsi Ilja Muromec, a ten nyní sedí na svém sídle ve vesnici Karačarově a čeká, až ti zuby vypadají. Odveďte ho! Nastrašil se již dost! Nadarmo jsme ho vyrušili," doložil hospodář — mna si spokojeně ruce.

Můžeme ještě dodati, že mu Tankred nepřinášel žádného užitku, a že byl jen tak nadarmo živen, přes to že ten starý husar ztratil při něm celou svoji jezdeckou slávu; zaplatil za něho, za ničemu ohromnou sumu peněz, a on si vždycky vyjel z konírny jen tak, aby se pochlubil svojí krásou.

Ale proto přece byl nyní v nadšení, že si jeho Tankred nejen nezadal na své pověsti, ale polekal ještě jednoho výtečného jezdce, a tím si získal nových vavřínů.

„Co — vy tedy nepojedete?" zvolala blondinka, které pro dnešek byl nutným její cavallier servant, „snad se nebojíte?"

„Ano, uhodla jste!" odpověděl na to mladý člověk.

„A to povídáte tak vážně?"

„Ale poslechněte, snad byste nechtěla, abych si zlomil ještě dnes vaz?"

„Tedy se rychle posaďte na mého koně, toho se nemusíte pranic báti, ten jest velmi klidný a mírný. Budeme hned hotovi; oni nám v okamžiku přemění sedla! Zkusím toho vašeho koníka sama; to přece není možné, aby byl Tankred vždycky tak negalantním."

Řečeno a vykonáno! Ta čtveračka vyšvihla se hbitě se sedla, a poslední věta vyřknuta byla již na zemi, před námi.

„To špatně znáte mého Tankreda, když se domníváte, že dovolí, dáti se osedlati vaším, jeho nehodným sedlem! Ano, a vás ani k němu nepřipustím, nedovolím, abyste si porouchala svůj krček; bylo by ho věčná škoda!" prohodil náš hostitel afektovaně, s velkou samolibostí a vnitřním uspokojením, které již dávno známo bylo; neboť celá jeho affektace, ano i poněkud ta hrubost jeho řeči (což vlastně dle jeho mínění mělo býti znakem dobráctví, a pak znakem starého vojáka), ta se jistě vždycky musila líbiti dámám, jak se domýšlel.

To byla arciť jeho vlastní fantasie; byl to jeho zamilovaný a nám všem již dobře známý koníček.

„Nuže, ty plačtílku, neměl bys snad ty chuti zkusit, jak se na něm jezdí? Viděla jsem, že bys byl tak rád jel s námi," — řekla chrabrá jezdkyně, zpozorovavši mne opodál stojícího a ukazovala mi Tankreda, — hlavně proto, aby tak nadarmo nebyla slezla s koně; aspoň mne chtěla trochu poškádliti, když jsem jí přišel na oči, a když se jí prve nepodařilo.

„Ty jistě nejsi takový jako… vždyť vím, tys známý již hrdina a jistě se nebudeš bát; a zvláště když se na vás, překrásné páže, budou dívati…" doložila ještě, otočíc se rychle po ekypáži, která stála po blízku nás a ve které seděla mad. M.

Nenávist a jakýsi cit pomsty zalíval mé srdce hned v tom okamžiku, když jsem viděl, jak ta překrásná amazonka popošla k nám s úmyslem, aby si vsedla na Tankreda…

A proto nemohu ani vypovědíti, co všechno jsem pocítil při tomto vyzvání nezbednice. V tomtéž okamžiku, když jsem zpozoroval a poněkud pochopil její pohled na mad. M., pojal jsem v nenávist zrovna celý svět.

Hned na to v okamžiku, zavířila mně nová idea v hlavě… Ano, co však povídám v okamžiku, to ani nebyl okamžik, — to byl výbuch prachu, neboť ve mně již všecko překypovalo a já ve svém rozhorlení si předsevzal, že rázem zahanbím všechny své nepřátely a tím se jim pomstím za všecko, co se mně již navyváděli, a před očima všech jim dokážu, co jsem za člověka; anebo snad konečně mně někdo v téže chvíli naučil dějinám středověku, ze kterých jsem dosud neznal ani zbla; neboť pojednou se mi zdálo, že vidím kolem sebe turnýry, paladiny, hrdiny, překrásné dámy, že slyším zvuky mečů a kordů, křik a tleskot obecenstva, a mezi nimi též ostýchavý hlásek jednoho polekaného srdce, který více blaží duši, než veškery pochvaly a slávy, nevím, ozvaly-li se všecky tyto výjevy v mé duši, nebo snad nějaká předtucha příštího nevyhnutelného vzdoru, já ale ucítil, že nyní bije moje hodina.

Srdce mi bouřilo v těle, a já jako zběsilý se hnal dolů po schodech a postavil se právě podle Tankreda.

„Vy si tedy myslíte, že se bojím?" vykřikl jsem směle a hrdě, nevida nic kolem sebe samou horečkou, a tak se červenaje, že mi až slzy vstoupily do očí a odtud tekly dolů po tvářích. — „Tedy uvidíte!"

A již jsem držel v rukou uzdu koně, vstrčiv nohu do třmene dříve, než mne někdo mohl uchopiti a zadržeti; ale v téže chvíli Tankred se vzepnul, hodil hlavou a jedním skokem se vyškubl z rukou zkamenělých podkoní a letěl jako s větrem o závod; kolem stojící jen vykřikli a vzdychli.

To Bůh jen ví, jak jsem přehodil druhou nohu přes koně v tom letu; to také nijak nepochopím, jak jsem udržel a neztratil uzdu.

Tankred vyletěl se mnou za mřížová vrata, obrátil se pak na pravo, pustil se kolem mříže — a hnal se, kam ho oči nesly.

V následujícím okamžiku zaslechl jsem za sebou hlasy a výkřiky asi padesáti hrdel, a tento křik způsobil v mém stísněném srdci jakousi hrdost a uspokojení, že nikdy nezapomenu oné bláznivé chvilky svého dětského života. Všecka krev se mi hnala do hlavy, ohlušovala mne tak, že jsem ani strachu nepocítil.

Nevěděl jsem, co se se mnou děje. A jistě, když si nyní vzpomenu, bylo v tomto činu cosi rytířského — velkého.

Celé mé rytířství začalo i skončilo v jediném okamžiku, a to bylo mé štěstí, sic by se nebylo rytíři vedlo dobře!

Však nevím ani, jakým způsobem jsem byl spasen.

Na koni jezditi jsem arciť uměl: vyučil jsem se tomu již dávno, ale můj koník se podobal spíše ovci než koni.

Tankred by mne jistě byl shodil, kdyby byl měl k tomu času; letěl — učinil asi padesát skoků a v tom uskočil na zpět. Leknul se ohromného kamene, který ležel právě na cestě. Obrátil se tedy zpět — ale tak rychle — jak se říká, s rychlostí blesku, a hodil hlavou tak děsně, že se tomu až do dneška divím, jak bylo možné, že jsem se udržel v sedle, a že mne nevyhodil jako nějaký míč do výšky, a že mne nerozbil na třísky, a pak, že sám sobě nevymknul nohy v tom ďábelském obratu.

Obrátil se zpět ke vratům, zlostně házeje hlavou na všecky strany, toče se z jedné strany na druhou, a jakoby byl opilý vztekem a zběsilostí, házel nohama, jak se mu jen zlíbilo, chtěje mne za každou cenu každým tím skokem se sebe setřásti, jakobych byl tigrem, který se mu zaťal do masa i zuby i drápy.

Ještě okamžik — a byl bych již letěl na zemi; zdálo se mi, že již padám, ale v tom několik jezdců letí mi již na pomoc.

Dva z nich letěli do polí naproti nám; druzí dva přiletěli až k nám, a přiblížili se tak blízko k Tankredu, že mně div nohy nerozmačkali; zdržovali jeho let svými koni tak dlouho, až ho mohli uchopit za uzdu a za řemení.

Za několik sekund byli jsme zase u zápraží. Někdo mne sundal s koně, bledého a sotva dechu popadajícího. Třásl jsem se na celém těle, jako bylinka ve větru a nepohodě, právě tak, jako sám Tankred, který se stále vzpíral o zadní nohy, jakoby ani kopyta nechtěl ze země vytáhnouti; dýchal tak těžce, že mu vycházel až horký dech z jeho krásných, červených nozder, a třásl se celý zlostí, jako list osikový, nad tou urážkou, která se mu stala od takového drzého dítěte.

Kolem mne se rozléhaly výkřiky podivení, hrůzy a zmatku.

V tutéž chvíli bloudící zrak můj postřehl pohled paní M., která byla tak polekána, že vypadala jako zsinalá; této chvíle nikdy ve svém životě nezapomenu—: celá má tvář pojednou vzplála živým ruměncem, hořela jako plamen; nevím co se se mnou dělo, ale ač jsem byl tak polekaný a zmatený nad svým jednáním — sklopil jsem přece před ní oči k zemi.

Pohled tento všichni hned zachytili, porozuměli mu — a proto zraky všech obrátily se najednou k paní M., která, pozorujíc, že jest předmětem zvědavosti, pojednou sama se začervenala tak, jako malé dítě, které jest v rozpacích nad nějakým nepříjemným dojmem a proto, aby zakryla svoji rozpačitost a pak hlavně svůj ruměnec, dala se do smíchu.

Arciť, dívá-li se kdo na to s povzdálečí, jest to snad všecko dohromady k smíchu; ale v tento okamžik, jedinký nevinný a neočekávaný obrat vysvobodil mne od výsměchu, a dal zcela jiný směr všemu dalšímu počínání.

Vinnice celé této nešťastné náhody, ta, která dosud byla tak krutou mojí tyrankou, uchopila mne zčista jasna do náručí a líbala a celovala mne přede všemi, jak zde stáli, tak dlouho, jakoby to ani konce míti nemělo.

Dívala se stále tak upřeně na mne, nevěříc dosud svým očím, že jsem přijal její vyzvání, že jsem uchopil rukavici, kterou mně hodila. Divila se, že nezemřela strachem a hryzením svědomí, když jsem tak letěl na zběsilém Tankredu; nyní, když již bylo po všem, když spatřila a pak i pochopila s druhými můj pohled na paní M., ten můj bol, zármutek a pak nenadálý ruměnec, když se jí konečně podařilo dáti celé té hrdinné události jakýsi tajemný a nevýslovný půvab, nyní po všem byla jaksi unesena mým „rytířstvím", že se ke mně obrátila, mne uchopila a tiskla na svých ňadrech, jsouc na mne pyšnou a hrdou.

Za chvíli zvedla teprve svá očka na všecky, kdož se kolem nás kupili, a okázala jim svoji naivní, krásnou tvář, na které bylo viděti dvě křišťálové a vážné slzy a vážným, dosud od ní neslýchaným hlasem řekla, ukazujíc při tom na mne:

„Mais c'est trés sérieux, messieur, ne riez pas!" Nepozorovala ani, že všichni před ní stojí zaraženi, a že se jaksi všickni zahloubali do jejího uleknutí.

Toto neočekávané, rychlé pohnutí, toto vážné líčko, ta jednoduchá naivnost, ty zcela neočekávané a vážné slzy, které se stále draly do věčně se smějících oček, byly u ní zjevem tak neobyčejným, že všickni zůstali před ní státi, jakoby elektrisováni jejím vzhledem, jejím nevypočítaným, ohnivým a vřelým slovem i skutkem.

Zdálo se, jakoby žádný z těch okolostojících nemohl s ní spustiti zraků, každý se bál, aby nepropásl tu novinku a ten dojem, který se tak zjevně zračil v její tváři.

Ano i náš hostitel tak zčervenal, jako nějaký tulipán, a mnozí později povídali, že v jedné minutě zaslechli, jak pravil, že „k své hanbě" se musí přiznati, že byl též jeden okamžik zamilován do svého krásného hostě.

Po celé této události byl jsem tedy hrdinou dne.

„To jest pravý De Lorge! To jest rytíř Toggenburg!" rozléhalo se kolem mých uší, a v tom již se rozlehl hlučný tleskot.

„To jest příští pokolení!" dodal k tomu náš hostitel, když společnost poněkud umlkla.

„On musí, musí s námi jeti!" volala kráska: „musíme a najdeme mu také někde místa. Posadí se vedle mne, anebo si mně sedne na klín… Nebo, ne ne! Mýlila jsem se!" opravovala se rychle, smějíc se při pouhé vzpomínce na naše seznámení. — Ale v tom smíchu hladila mně tak něžně ruku, chtíc toho vší silou dokázati, abych nebyl uražen.

„To se samo sebou rozumí, že pojede!" volalo najednou několik hlasů: „on musí jeti — vždyť si vybojoval čestné místo!"

A v okamžiku byla celá věc rozluštěna. Ta samá stará panna, která mne vlastně seznámila s blondinkou, byla se všech stran obklopena prosbami vší mládeže, aby pro dnešek zůstala doma, a aby mne popřála svého místa, k čemuž ona musila dáti své svolení a ještě k tomu ve své velké zlosti pěkně se usmívati, zatím co v nitru kypělo to zlostí a hněvem.

Její protektorka, okolo které se stále točila, má bývalá tyranka a od nedávná má přítelkyně, volala na ni, letíc již na svém koni ku předu, že jí závidí, že může zůstati doma, nebo my prý jistě promokneme až na kůži.

A uhodla dobře. Asi za hodinu dalo se do takového lijáku, že z naší vycházky nebylo nic. Musili jsme se uchýliti na několik hodin do vesnických chalup a proto jsme přijeli domů teprve po desáté hodině, v pošmurném počasí, jaké bývá po dešti.

O mne se začala pokoušeti zimnice. V tu samou chvíli, když jsme měli vsedati do vozů a jeti nazpět, přišla ke mně paní M. a divila se mi, že nemám s sebou ničeho, jenom lehkou kazajku a nic na krku.

Já odpověděl, že jsem neměl ani času vzíti s sebou plášť. Vzala špendlík, sepjala mně límec od košile pevně ke krku, sňala ještě svůj červený šáteček a tím obvázala moji šíji, abych nedostal zápal v krku. Měla tolik na spěch, že jsem neměl ani času, abych jí za to poděkoval.

Když jsme přijeli domů, vyhledal jsem ji v malém pokoji, kde seděla pohromadě s blondinkou a pak s tím mladým, bledým člověkem, který si dnes utržil tak málo slávy; nechtěje vsednouti ze strachu na Tankreda.

Přišel jsem se jí poděkovat a odevzdat šáteček. Ale nyní, po všech těch událostech, bylo mně jaksi něčeho líto, činil jsem si výčitky; chtěl jsem se rychle vrátiti nahoru do pokoje a tam v klidu si něco rozmysliti, něco uvážiti. Byl jsem opravdu přeplněn všemi dnešními dojmy. Po krátkém rozmýšlení popošel jsem však přece několik kroků ku předu a odevzdal šátek, červenaje se při tom až po uši.

„Chtěl bych se vsaditi o nevím co, že si chtěl ten šáteček ponechati," smál se mladý člověk, obraceje se k paní M., — „na očích mu to člověk vyčte, že se velmi nerad loučí s vaším šátečkem."

„Opravdu, opravdu jest tomu tak!" volala rychle blondinka. — „Podívejme se na něho! Ach!" doložila s malým hněvem, kroutíc hlavou a krčíc ramenoma; přestala však okamžitě, pozorujíc vážný pohled paní M., která neměla dle všeho žádné chuti žertovati.

Já se v tom rychle vzdálil.

„Ale ale, co tě to napadá!" volala za mnou blondina, dohonivši mne v druhém pokoji, a vzavši mne přátelsky za obě ruce, pravila: „Vidíš, když jsi si tak velmi přál býti majetníkem krajkového šátečku paní M., mohl jsi si jej pěkně podržeti a říci pak, že jsi jej někam položil, a že se ztratil. Vidíš, jak jsi nepraktický! Ani to jsi nedovedl! To jest tak směšné!"

Po těchto slovech dotkla se prstem zlehounka mé brady, smějíc se mi, že jsem se začervenal znova jako vlčí mák.

„Což nepozoruješ, že jsem nyní tvou přítelkyní? Ukončíme již to pronásledování, chceš? Ano nebo ne?"

Já se tomu jen smál a na znamení, že svoluji, podal jsem jí ruku.

„Tedy dobrá! Ale proč pak jsi tak zbledl, a proč se třeseš? Je ti zima?"

„Ano, není mně příliš dobře."

„Ach! ty můj chudáčku! To je beztoho jen od těch všech dojmů! Já ti něco povím, počkej: Jdi si pěkně lehnout, nečekej již na večeři a do rána bude zase dobře. Pojď…"

Odvedla mne nahoru — ale zdálo se, že nebude ani konce jejího ošetřování. Nechala mne chvíli o samotě, abych se mohl svléci, a seběhla zatím dolů; pak, když jsem již ležel v posteli, přinesla mi čaj nahoru.

Později mně přinesla zase nějakou teplou přikryvku, abych se lépe zahřál. Já byl opravdu celý rozčilený a nepokojný, když jsem viděl její péči o mne, anebo to snad byl následek celodenní nálady, té jízdy a vzniklé odtud horečky; ale když jsem se s ní loučil, když mně dávala „dobrou noc", to jsem ji tak srdečně a vroucně objal, jako nejlepšího a nejbližšího přítele; všecky nejrůznější pocity přihrnuly se rázem k mému ubohému srdci: byl bych se dal skoro do pláče, když jsem se vinul k jejím ňadrům.

Ona zpozorovala moji tesknotu a mé rozčilení, a zdálo se, že čtveračka byla trochu dojata.

„Ty jsi velmi hodný a dobrý hoch," šeptala mi do ucha, pozorujíc mne svýma tichýma očima: — „prosím tě, nehněvej se již na mne, ne? Viď, že nebudeš?"

Jedním slovem, stali jsme se pojednou nejvěrnějšími a nejněžnejšími přátely.

Druhého dne probudil jsem se dosti časně z rána, ač již celý můj pokoj byl ponořen do zlaté záře sluneční.

Vyskočil jsem z postele zdravý a čilý, jakoby ani nebylo stopy po včerejší zimnici; na místě jejím pociťoval jsem dnes nevýslovnou radost.

Rozpomenul jsem se na všecky včerejší události — i na večer, a cítil jsem, že bych nyní dal všecko své štěstí za to, kdybych mohl obejmouti tak jako včera svoji novou přítelkyni, naši krásnou zlatohlávku, ale ještě bylo velmi časně, a všickni hosté dosud spali.

Oblékl jsem se rychle a seběhl do zahrady a odtud dále do háje. Doběhnul jsem tam za okamžik, tam kde byla zeleň nejhustší, kde vše zavánělo pryskyřicí, a kam se tak vesele prodral i sluneční paprsek, raduje se z toho, že může zde i tam prorážeti spoustu hustých větví a listí. Ráno bylo čarovné.

Aniž jsem pozoroval, šel jsem dál a déle, až jsem konečně vyšel ku kraji háje, k řece Moskvě. Tekla asi dvě stě kroků pod vysokou horou. Na protějším břehu jejím sekli seno.

Zadíval jsem se, jak řady kos každým vzmachem sekáče hned se vynořují z husté trávy na světlo a hned se tam zase schovávají a tak se kmitají, jako nějaká háďata; jak sežatá tráva hustými proudy odlétá na stranu, a jak se skládá do dlouhých, přímých řad. Nevím si ani vzpomenouti, jak dlouho jsem se díval na toto počínání sekáčů, když tu pojednou zaslechnu nedaleko sebe, právě asi v průseku, který vedl od silnice k našemu domu, frkot a rychlý dupot koňský.

Nevím též, zaslechl-li jsem kopyta koňská právě v tom okamžiku, když kůň zůstal státi a když s něho asi mohl jezdec slézti, anebo zdali jsem dupotu tomu naslouchal již déle, ale pro myšlénky, které mne tak pevná zaujaly, nemohl jsem se jaksi vzpamatovati.

S velkou zvědavostí ubíral jsem se tedy do háje, a sotva že jsem udělal několik kroků, zaslechl jsem opodál sebe již nějaké hlasy, které byly tak ukvapené a tak tiché, že jsem je nemohl rozeznati.

Šel jsem ještě blíže, opatrně rozhrnuje poslední větve posledních keřů, které mne ještě oddělovaly od průseku, ale hned jsem je zase pustil z ruky: před očima mýma objevil se známý bílý šat, a uši mé zaslechly tichý, ženský hlas, který se do mého srdce loudil jako nějaká hudba.

Byla to paní M.

Stála vedle jezdce, který jí rychle cosi povídal, sedě při tom na koni; k svému velkému překvapení poznal jsem v něm toho N., toho mladého člověka, který nás opustil včera z rána a na kterého se tak durdil pan M. Ale tehda vyprávěl, že jede někam daleko odtud, na jih ruský, a proto jsem se tak podivil, když jsem ho zas u nás spatřil, a to samotinkého s paní M.

Ona byla jaksi rozčilena — byla taková, jakou jsem ji dosud nikdy nebyl spatřil; na tvářích se jí třpytily velké slzy.

Mladý muž ji držel za ruku a líbal ji, nahýbaje se se sedla. Spatřil jsem je asi ve chvilce loučení. Zdálo se, jakoby byli velmi pospíchali.

Ku konci N. vyndal z kapsy jakýsi balíček, opatrně zapečetěný, a podal ho paní M.; objal ji jednou rukou, tak jako dříve, nesestupuje ani s koně, políbil ji vroucně a dlouze. V okamžiku pak bodl koně a zmizel jako střela.

Paní M. malou chvíli postála provázejíc ho očima plnýma slz, a pak, když už zmizel, ubírala se unyle a smutně k domovu. Učinila několik kroků v průseku, pak rychle a polekaně zahnula do háje, a rozvírajíc větve, pospíchala, co jí síly stačily, k domovu našeho hostitele.

Já šel pomalu za ní, pomatený a rozčilený vším tím, co se přede mnou odehrálo. Srdce mi bilo prudce, jakoby se něčeho obávalo. Byl jsem jako zkamenělý, jako omámený; všecky mé myšlénky byly rozhárány a nepokojny; pamatuju se velmi dobře, že při všem tom zmatku byl jsem však přece nesmírně smutný a zaražený.

Chvilkami mihotal se před mýma zrakoma bujnou zelení její bílý šat. Šel jsem za ní zcela mechanicky, nespouštěje ji s očí, ale třásl jsem se strachem, aby mne nezpozorovala.

Konečně vyšla na pěšinku, která vedla k zahradě. Chvilku jsem počkal v háji a pak jsem vyšel i já za ní; ale jak jsem se podivil, když jsem zpozoroval na červeném písku, kterým byla pěšinka posypána, ležeti zapečetěný balíček, který jsem hned poznal, jak jsem se na něj podíval; — býl to tentýž, který před deseti minutami byl dodán paní M.

Zvedl jsem jej: se všech stran bílý papír, a žádného nápisu; na pohled byl malý, ale tvrdý a těžký, jakoby v něm byly aspoň tři ne-li více archů papíru.

Co asi znamená tento balíček? Jistě by byl vysvětlil celou mou záhadu. Možná, že v něm bylo dopověděno to, čeho nemohl a co sel bál říci v tak krátkém čase shledání pan N. Vždyť ani s koně neslezl… Pospíchal, anebo se snad bál, že by se ještě v poslední chvilce rozloučení mohl prozraditi? — To Bůh ví sám…

Rozhodl jsem, že zůstanu na pokraji háje a na pěšinku že zase odhodím balíček, pro který jistě se vrátí paní M., až zpozoruje, že jej ztratila; zatím jej zde budu střežit, aby se nedostal do nepravých rukou.

Čekal jsem takto asi čtyři minuty, ale nemoha se dočkati návratu paní M., chopil jsem se zase balíčku, vložil jej do kapsy a pospíšil za ní, abych ji dohonil.

Zastihl jsem ji již v zahradě, ve velkém stromořadí; šla přímo domů, rychle a netrpělivě, zamyšlena, s očima k zemi upřenýma. Nevěděl jsem, co si počíti.

Mám k ní jíti a odevzdati jí, co jsem našel? To by bylo asi tolik, jako jíti k ní a říci, že jsem všecko viděl, že všecko vím. Prozradil bych se hned při prvém slovu. A jak pak bych se mohl potom na ni dívati? A jak ona na mne?…

Myslil jsem stále, že se vzpamatuje, že zpozoruje svoji ztrátu, a že se pak vrátí zpět po své stopě. Potom bych mohl nějak nepozorovaně odhoditi balíček na cestu a ona by jej musila najíti. Ale ne!… Již jsme došli k domu; ostatní ji viděli již přicházeti…

Tohoto rána všickni hosté jakoby schválně vstávali neobyčejně brzo, protože za příčinou včerejší nepodařené vyjíždky umluvili si jinou, o které já nevěděl. Všickni se již hotovili k odjezdu a snídali na terase.

Nešel jsem přímo za paní M. k domu, ale čekal jsem opodál asi deset minut, aby mne s ní neviděli přicházeti; obešel jsem ještě sad a vyšel pak k domu s druhé strany, mnohem později než ona.

Ona se již procházela po terase, když já se vrátil, ale byla bledá, rozčilená, ruce měla na prsou křížem složené, a dle všeho bylo viděti, že chce v sobě přemoci nějaký zoufalý zármutek a muky, které bylo viděti na jejích očích, i v její chůzi, v každém jejím pohybu. Chvilkami sestoupila dolů se schodů, prošla několikrát mezi keři směrem k sadu; její oči jaksi netrpělivě a zimničně, ano až neopatrně hledaly něco na písku pěšinek, ano i na podlaze terasy. Již jsem pranic nepochyboval: zpozorovala ztrátu a domnívá se, že asi upustila osudný balíček někde zde okolo stavení, — ano, tak tomu asi bude, to si jistě myslí!

Jeden po druhém z hostí pozoroval, že jest nesmírně bledá a rozčilena. Tu a tam se ozývaly otázky, jak se jí daří, schází-li jí něco? Ona byla proto nucena zdáti se veselou, smáti se, ano i žertovati.

Chvilkami dívala se pokradmu na svého muže, který stál na koci terasy, rozmlouvaje se dvěma dámami a tentýž bol a tentýž zármutek, totéž rozčilení opanovalo ji i nyní jako tehda při jeho příjezdu.

Já vstrčil ruku do kapsy, pevně stiskl balíček a postavil se opodál všech, s přáním, aby mne paní M. zpozorovala. Chtěl jsem jí dodati aspoň pohledem svým trochu odvahy a tím ji poněkud upokojiti; chtěl jsem jí říci něco tak mimochodem, nepozorovaně.

Když se však na mne podívala, sklopil jsem oči k zemi a nemohl sebou ani hnouti.

Pozoroval jsem její muka a nemýlil jsem se.

Nevěděl jsem dosud, co jest to za tajemství, kromě toho, co jsem sám viděl a co jsem již pověděl.

Onen styk, možná, že není ani to, zač bychom jej považovali. Možná, že onen polibek byl rozloučení, že byl poslední slabou náhradou za obět, která byla přinesena její cti a spokojenosti. N. odjel: opustil ji snad na vždycky. — A pak—kdo ví, co toto psaní, které jsem držel v ruce, v sobě obsahovalo? — Jak bychom mohli v tomto případě souditi — jak odsuzovati?

O tom arciť není pochybnosti, že by odhalení tohoto tajemství bylo pro ni smrtelnou ranou. Pamatuji se ještě do dneška na její trpící tvář; člověk by nemohl již ani více zkoušeti, než ona v tuto chvíli.

Cítiti, věděti, být přesvědčeným a očekávati jako na trest, že za čtvrt hodinky, že za minutu se může odhaliti celé tajemství, že někdo najde balíček a že jej zvedne; jest bez nadpisu — může býti otevřen a pak… co potom? Jaký trest může býti hroznější, než ten, co ji očekává?

Prochází se nyní mezi budoucími soudci svými. Za nějakou chvíli jejich usmívající se, lstivé tváře budou hrozny a neúprosný.

Ona uvidí jejich úsměšky, jejich hněv a ledový a mrazivý pohled na jejich tvářích — a potom nastane věčná, trapná, mučící noc v jejím životě… Arciť, tehda jsem všecko to nechápal tak, jak dnes o tom rozvažuju.

Mohl jsem již mnohé předvídati a předpokládati, ano strachovati se o ni, báti se o její klid a o její bezpečí, kterému jsem ani docela nerozuměl.

Ale ať již její tajemství bylo jakékoliv, — těmi hroznými chvilkami, kterých já byl svědkem, a kterých nikdy nezapomenu, těmi minutami vykoupila si mnohé, jestli zde bylo co vykupovati. — V tom již se ozývá kolem veselé vyzývání k odjezdu; všickni se vesele hemží kolem; se všech stran se ozývá veselý hovor a smích. Za dvě minuty — terasa jest zcela opuštěna. Paní M. odřekla tuto vyjíždku, přiznavši se konečně, že jí není zcela dobře. Ale chvála Bohu, všichni mizeli velmi rychle, pospíchajíce k svým povozům, a proto nebylo již ani času na nové vyptávání, na otázky a na rady.

Jenom několik jich zůstalo doma. Muž jí řekl též několik slov; ale ona mu odpověděla, že se do večera jistě pozdraví, aby se nedal tím vytrhovati, že si ani nelehne, ale že půjde sama do zahrady — se mnou…

V tom se na mne ohledla. Nemohlo býti ani lepší příležitosti! Já se začervenal samou radostí; za minutku byli jsme již na cestě.

Šla těmi samými cestami, těmi pěšinkami, tím samým stromořadím, kterým se nedávno vracela z háje, dobře si připomínajíc svoji dřívější cestu, nepohnutě se dívajíc před sebe, nezvedajíc ani očí se země; hledala na ní tak náruživě, že mně ani neodpovídala na otázky; snad dokonce zapomněla, že jdu vedle ní.

Když jsme došli až k tomu místu, kde jsem zvedl psaní a kde zároveň končila pěšinka, tu se paní M. pojednou zastavila a slabým, skoro umírajícím hlasem pravila, že jest jí hůře než prve, že musí jíti domů.

Ale když došla až ku plotu zahrady, zůstala opět státi a rozmýšlela se chvilku; úsměv zoufalství se objevil na jejích rtech, a tak jak byla, bezbranná, zmučená, rozhodla se na všecko, sklonila šíji přede vším a mlčky se vrátila znova po prvnější cestě, zapomenuvši již docela, že jdu za ní.

Já byl bolestí a lítostí skoro bez sebe, ale nevěděl jsem, co si počíti.

Přišli jsme, či lépe řečeno, dovedl jsem ji k tomu místu, z kterého jsem zaslechl asi před hodinou dupot koně a jejich rozmluvu.

Opodál hustého, krásného jilmu byla lavička, vytesaná z velkého kamene, kolem kteréž se vinul břečťan a kolem níž rostly bohatě šípky a jasmín. (Celý tento háj vůbec byl poset malými můstky, besídkami, jeskyněmi a podobnými překvapeními.) Paní M. usedla na lavičku a mechanicky se jala prohlížeti krajinu, která se kolem nás rozkládala.

Po chvilce pak otevřela knihu a zadívala se nepohnutě do ní, nepřevracejíc ani stránek, nečtouc, nevědouc asi vůbec, co dělá. Bylo již asi půl desáté.

Slunce stálo již hodně vysoko a pyšně nad námi plulo po hluboké modravé obloze, tak že se zdálo, jakoby se ve své zlaté záři chtělo rozplaviti.

Sekáči již hodně daleko obešli luka, sotva jsme je mohli s našeho břehu dohlednouti. Za nimi se táhly ohromné pruhy posekané trávy a chvilkami sotva vanoucí větérek donášel k nám její libou, čerstvou vůni.

Kolem se rozléhal neúnavný koncert těch, „kteří nežnou ani nesejou", kteří jsou tak volni jako ten větřík, který je unáší na svých perutích. Zdálo se, že v tuto chvíli každý kvítek, každá i nejmenší bylinka svojí vůní mluví k svému Stvořiteli: „Otče! Jsem blažena a šťastna!"

Pozvednul jsem očí svých k té ženě, která jedinká byla v celé té šťastné a veselé přírodě jako mrtvola: na řasách jejích stály ustavičně dvě velké, bohaté slzy, vynucené velkými bolestmi ze srdce.

V mé moci bylo oživiti a rozveseliti toto ubohé, umírající srdce, ale já nevěděl, jak začíti, jak učiniti k tomu první krok. Mučil jsem se. Snad jsem se již po sté zvedl, chtěje k ní přistoupiti a odevzdati nalezený balíček, ale po každé tvář má zahořela jak oheň — a já toho neučinil.

Pojednou mne osvítila šťastná myšlénka. — Prostředek byl nalezen; byl jsem jaksi znovuzrozen…

„Chtěla byste, abych vám natrhal a uvil kytici?" optal jsem se tak veselým hlasem, že paní M. rychle zvedla hlavu a upřeně se na mne zadívala.

„Jdi a přines mi ji, když chceš," odpověděla mi po chvilce slabým hlasem s jedva viditelným úsměvem, ale hned zase sklopila oči a vnořila je do knihy.

„Nebo pak přijdou i sem, pokosí trávu, a nezůstane zde ani jedinkého kvítečka!" zvolal jsem, a vesele se dal do trhání a rovnání rozličných kvítků.

Za chvilku držel jsem v ruce kytici, chudou a jednoduchou. Styděl bych se přinésti ji do pokoje; ale jak vzdor tomu všemu bilo mé srdce, když jsem ta kvítka sbíral a v kytici vázal! Šipky a jasmín jsem utrhl hned u lavičky. Věděl jsem, že opodál jest pole s dozrávajícím žitem. Tam jsem si odběhl pro chrpu. Smíchal jsem ji se zlatými klasy žita, s těmi, které se mi zdály býti nejkrásnější a nejplnější. Nedaleko odtud přišel jsem na celé hnízdo nezabudek a kytice má začala již nabývati nějakého rázu. Ještě dále v poli nalezl jsem modré zvonky, ano i slzičky Panny Marie, a pro žluté vodní lilije seběhl jsem až dolů k řece.

Konečně jsem se zase vracel do háje k místu, kde seděla paní M., abych tam ještě přidal k své kytici několik velkých zelených listů javorových a jimi ji jaksi ovroubil a zakončil; v tom jsem však zahledl zase nedaleko odtud celou rodinu macešek a poblíže nich ucítil jsem příjemnou vůni fialek; — opodál v trávě nalezl jsem pak tento skromný kvítek, schoulený pod keřem do svých zelených lístků, oblitých ještě ranní rosou.

Kytice tedy byla hotova. Zavázal jsem ji dlouhou, tenkou travou, kterou jsem zkroutil v provázek a pak do vnitř kytice opatrně vsunul nalezené psaní; — přes ně jsem rozestřel různá kvítka, ale tak, že psaní mohlo býti velmi dobře zpozorováno, bude-li jen mé kytici věnována sebe menší pozornost.

Nesl jsem ji paní M. s nesmírnou radostí. Po cestě jsem však shledal, že psaní jest příliš na vrchu; proto jsem, je přikryl ještě více, než již bylo. A čím více jsem se blížil k ní, tím opatrněji jsem je zakrýval kvítky, a když jsem došel až na místo, zastrčil jsem je tak hluboko do kytice, že již ani cípku nebylo viděti.

Na tvářích mých jakoby se plamen rozlil. Chtěl jsem si s chutí zakrýti rozpálenou tvář rukama, a rychle pak utéci, ale ona se podívala na kytici tak, jakoby vůbec zapomněla, že byla pro ni přinesena a pro ni trhána.

Mechanicky, ani očí svých nezvednouc, vztáhla ruku, vzala můj dárek a odložila jej na lavičku, jakobych jí jej byl dal jen proto, a znovu se zadívala do knihy, jako bez vědomí.

Byl bych se dal málem do pláče nad touto nehodou.

„Ale pokud moje kytice bude vedle ní ležeti" — myslil jsem si, „potud bude naděje, že na ni přece nezapomene!" Lehl jsem si opodál lavičky do trávy, dal si pravou ruku pod hlavu, zavřel oči a dělal jsem, jakoby se mi chtělo spáti. — Očí jsem s ní však nespouštěl a čekal… Minulo asi deset minut; mně se stále zdálo, že bledne víc a více… Pojednou šťastná a neočekávaná náhoda přišla ku pomoci.

Byla to velká, zlatá včela, kterou ke mně na štěstí zanesl dobrý vánek. Nejprve bzučela nad mojí hlavou a pak letěla k paní M. Tato ji jednou, dvakráte od sebe odehnala — ale včela se nedala tímto odbyti, — dorážela na ni ještě více. V tom paní M. uchopila moji kytici a mávnula jí po včele. V tomtéž okamžiku vyletěl balíček z kytice a padl přímo paní M. do knihy. Já sebou škubl.

Několik okamžiků dívala se paní M. zcela němě, hned na balíček, hned na květiny, které držela dosud v ruce, a zdálo se, že nechce ani svým zrakům věřiti.

Pojednou se však začervenala, zalekla se a podívala se na mne. Já však již předpokládal, že se na mne podívá, a proto jsem rychle zavřel oči, a snažil se, abych vypadal, jakobych spal; ani za všecko na světě bych se neodvažil nyní podívati se jí přímo do očí. Srdce mé bušilo tak silně, asi jako ptáčku, kterého nějaký vesnický dareba mačká ve svých rukou. Nepamatuji se, jak dlouho jsem takto ležel se zavřenýma očima; snad asi dvě nebo tři minuty. Po těchto osmělil jsem se je poněkud pootevříti.

Madame M. vášnivě četla psaní a dle rozpálených tváří, dle oživených, veselých očí, dle vyjasněného pohledu a veselého obličeje, z něhož každá črta byla v tak veselém napnutí, dle toho všeho jsem se domýšlel, že v psaní tom bylo uloženo celé její štěstí, a že stesk a bol její zmizel nyní jako dým.

Nevypravitelný, sladký pocit se rozlil po celém mém těle, nemohl jsem se více přetvářeti.

Náhle, ještě daleko od nás ozve se pojednou volání:

„Madame M. Natalie! Natalie!"

Madame M. neodpověděla, ale rychle vyskočila s lavičky a sklonila se nade mnou.

Cítil jsem, že se mi dívá přímo do tváře. Brvy se mi třásly, ale já je přece zadržel — a neotevřel očí. Snažil jsem se, abych dýchal rovně a tiše, ale srdce mne div neudusilo svými bujnými údery. Horký dech její pálil mne do tváře; ona se shýbla ještě níže a zdálo se, že zkoumá moji tvář. Konečně polibek a velké slzy padly na moji ruku, na tu, kterou jsem měl položenu na prsou. A políbila ji dvakráte za sebou.

„Natalie! Natalie! Kde pak vězíš — bylo slyšeti již poblíže nás.

„Hned! Hned!" odpověděla paní M. svým zvučným, stříbrným hláskem, ale obestřeným dosud slzami, a tak tiše, tak tichounce to vyřkla, že jsem ji jen já mohl slyšeti.

V tomto okamžiku však mne srdce už zradilo; zdálo se mi, že všecka krev se mi žene do tváře; ale než jsem se nadál, cítil jsem již na rtech vroucí její polibek. Vykřikl jsem slabě, otevřel oči, ale hned na to padl mně na tvář její včerejší červený šáteček — jakoby mne měl chrániti před sluncem.

Okamžik na to už zmizela. Já zaslechl jen šelest rychle se vzdalujících kroků. Zůstal jsem sám.

Strhl jsem se sebe šáteček a líbal jej, nemoha se vzpamatovati; několik minut byl jsem jakoby smyslů zbaven…

Lapaje vzduch obracel jsem se na trávě a díval se tupě a nevědomě před sebe, na chlumy, pestrající se nivy, na řeku, která se klikatě kolem nich vine tak daleko, jak jen zrak jí mohl dostihnouti; táhla se mezi novými chlumy a vesničkami, které se na ní mihotají jako tečky, polité zlatým paprskem slunce, díval jsem se do dálky na tmavé, sotva již znatelné lesy, rozložené jako modravá mlha na pokraji rozkaleného nebe a jakýsi sladký klid, přikouzlený tímto tichým obrázkem, usmiřoval pomalounku mé rozhárané srdce.

Bylo mně pojednou volněji — oddechl jsem si svobodněji. Ale přes to přece celá duše moje se zúžila, snad nějakou předtuchou anebo očekáváním.

Něco nesměle a radostně tušilo mé ulekané srdce, které se třáslo nedočkavostí.

Pojednou se celá hruď moje jaksi otřásla, zaštkala, jakoby ji něco bodlo, a slzy, sladké slzy vytryskly mi z očí.

Zastřel jsem si rukama tvář, celý se třesa, jako malý kvítek, a oddal jsem se zcela prvnímu dojmu srdce, prvnímu celé mé bytosti dosud ještě novému a neznámému pocitu. Můj dětský věk končil, loučil se se mnou v tomto okamžení…

Za dvě hodiny jsem se vrátil k domovu, ale nenalezl zde již paní M. Odjela prý se svým mužem do Moskvy za nějakou nutnou záležitostí.

Vícekrát jsem se s ní již nesetkal…

Psáno r. 1849.