DVOJNÍK. (continued 3)

Nejvíce však popouzelo pana Goljadkina a rozčilovalo ho, že i zde, i v takový okamžik nezbytně se objevovala — ať si na pozvání nebo bez pozvání — známá svou nemožností a paskvilností svých záměrů osobnost a také přes to, že věc, tuším, byla jasná, bručela své poznámky s nezdvořilým úsměvem, jako na příklad: „kam pak zde mluvit o pevnosti charakteru! Kde pak já nebo ty, Jakube Petroviči, můžeme mluvit o pevnosti charakteru…"

Pak se opět zdálo panu Goljadkinu, že se nachází v jakési krásné společnosti, známé svým vtipem a ušlechtilým tónem všech osob, z nichž se skládala; že i on, pan Goljadkin, se vyznamenal laskavostí a vtipem, že si ho všichni zamilovali, též někteří z jeho nepřátel, kteří tu byli, si ho zamilovali, což bylo velice příjemno panu Goljadkinu; že všichni mu dali přednost a že pan Goljadkin sám na konec s příjemným pocitem zaslechl, jak hospodář po straně jakémusi hostu pochválil pana Goljadkina. A náhle — kde se vzala, tu se vzala — opět se objevila známá svou zlovolností a svými zvířecími záměry osobnost ve způsobě pana Goljadkina mladšího, a náhle, v jednom okamžiku pouhým svým objevením Goljadkin mladší rozrušil všechno vítězství i všechnu slávu pana Goljadkina staršího, zatemnil sebou Goljadkina staršího, zašlapal do bláta Goljadkina staršího, a konečně jasně dokázal, že Goljadkin starší a k tomu skutečný vůbec není skutečný, nýbrž falešný, a skutečný Goljadkin že jest on, a posléze že Goljadkin starší vůbec není to, čím se zdá, nýbrž že je takový a takový a následovně nemá míti a nemá práva náležeti ke společnosti lidí spolehlivých a lidí dobrého tónu. A vše to stalo se tak rychle, že pan Goljadkin starší neměl ještě ani času ústa otevřít, když se už všichni duší i tělem oddali nemožnému, falešnému panu Goljadkinu a s hlubokým opovržením odmítli jeho, pravého a nevinného pana Goljadkina. Nezůstalo člověka, jehož mínění by v okamžiku nebyl přeměnil nemožný pan Goljadkin dle svého přání. Nezůstalo človíčka ani sebe nepatrnějšího z celé společnosti, k němuž by se nebyl vetřel neužitečný a falešný pan Goljadkin svým způsobem, svou sladkou úlisností, k němuž by nebyl podlezl, jemuž by nebyl podkouřil dle svého obyčeje něčím nejpříjemnějším a nejsladším, tak že podkuřovaná osoba jen čichala a kýchala až do slz na znamení nejvyšší spokojenosti.

Hlavní věc, že se to vše dálo okamžitě; bystrota jednání podezřelého a zbytečného pana Goljadkina byla podivuhodná! Sotva že se na příklad zalísal jednomu a získal si jeho náklonnost, člověk ještě nemrkl a on už má v práci druhého. Zalísá se po tichounku druhému, vynutí si úsměv náklonnosti, mrskne svou krátkou, kulatou, ostatně dosti dubovou nožkou a hle, už je u třetího, už lichotí třetímu a také se mu lísá po přátelsky. Člověk ještě úst neotevře, ba neměl času, aby si uvědomil své podivení, a on je už u čtvrtého a nachází se v týchž poměrech se čtvrtým, hrůza, skutečné kouzlo!

A k tomu všichni jsou mu rádi, všichni ho milují všichni ho vynášejí, všichni vyznávají celým sborem, že jeho laskavost a satirický směr jeho ducha jsou nepoměrně lepší než laskavost a satirický směr pravého pana Goljadkina a kárají proto pravého a nevinného pana Goljadkina, odmítají opravdového pana Goljadkina, ba už postrkují dobromyslným panem Goljadkinem, už sypou šňupky na známého svou láskou k bližnímu, na pravého pana Goljadkina…!

S tesklivostí, s hrůzou a vztekem vyběhl mnoho trpící pan Goljadkin na ulici, a počal najímati drožku, aby letěl rovnou cestou k jeho excellenci, a ne-li k němu, tedy aspoň k Andreji Filippoviči; ale hrůza! Drožkáři nikterak nechtějí vézti pana Goljadkina, že prý nemohou vézti dva úplně sobě podobné, poněvadž prý hodný člověk se snaží žíti poctivě a ne tak leda jak, a nikdy ho nebývá po dvou.

Celý studem zdrcený rozhlíží se vůkol úplně poctivý pan Goljadkin a nabývá dokonalého přesvědčení sám, na své vlastní oči, že drožkáři i Petruška, jenž se s nimi už dorozuměl, všichni jsou právi; neboť nestoudný pan Goljadkin mladší nacházel se opravdu také zde vedle, nedaleko od něho, a řídě se podlým zvykem svých mravů, patrně se hotovil i v tomto kritickém případě provésti cosi zhola neslušného, nikterak neprojevujícího zvláštní ušlechtilosti povahy, kteréž člověk nabývá obyčejně dobrým vychováním, ušlechtilosti, kterouž se tolik vychloubal při každé vhodné příležitosti odporný pan Goljadkin druhý.

Bez paměti od studu a zoufalosti, zničený a úplně spravedlivý pan Goljadkin dal se do běhu, kam ho oči nesly, dal se do vůle osudu, ať si ho přivede kamkoliv; ale při každém jeho kroku, při každém nárazu jeho nohy o žulový chodník vyskakoval jako by ze země ještě jeden, jemu úplně podobný, ale zkažeností svého srdce ohavný pan Goljadkin. A všichni tito úplně podobní, hned jak se objevili, běželi jeden za druhým a dlouhým řetězem jako řada husí táhli se a klopýtali za panem Goljadkinem starším, tak že nebylo možno utéci od těchto úplně podobných, tak že se politování hodnému panu Goljadkinu zarážel v prsou dech od hrůzy, tak že se narodila na konec strašná spousta úplně sobě podobných, tak že konečně celé hlavní město bylo zavodněno úplně sobě podobnými a policejní strážník, vida takové porušení slušnosti, byl nucen chytit všechny ty úplně podobné za límec a posaditi je do boudy, která stála náhodou hned po straně…

Celý trnoucí a hrůzou tuhnoucí probouzel se náš hrdina a stále ještě trna hrůzou pociťoval, že i ve skutečnosti jeho život jedva bude veselejší… Bylo mu těžko, trapno… Svírala ho taková tesklivost, jako by mu něco vyžíralo srdce z prsou…

Konečně však se pan Goljadkin nemohl déle zdržeti. „Nesmí to být!" vzkřikl, rozhodně se zdvihaje s postele a hned za tímto výkřikem procitl úplně.

Rozednilo se patrně už dávno. Ve světnici bylo jaksi neobyčejně světlo. Sluneční paprsky hustě pronikaly skrze okna, mrazem zjinovatělá, a hojně se sypaly po světnici, což nemálo překvapilo pana Goljadkina, neboť k němu do pokoje nahlédlo slunce leda v poledne a jindy, na kolik se pan Goljadkin pamatoval, nikdy nebývalo takových nepravidelností v běhu nebeského světla. Sotva že v panu Goljadkinu vzniklo toto podivení, hodiny za přehrádkou začaly hrčeti, což znamenalo, že ihned budou bít.

„Uvidíme!" pomyslil si pan Goljadkin a s tesklivým očekáváním napjal sluch. Ale k velikému a rozhodnému jeho překvapení hodiny se napjaly a udeřily pouze jednou…

„Co je to za komedii!" vzkřikl náš hrdina a vyskočil z postele. Tak jak byl, nevěře svým uším, vyběhl za přehrádku. Hodiny ukazovaly opravdu jednu. Pan Goljadkin nahlédl na Petruškovu postel; ale ve světnici Petrušku nebylo ani cítit. Jeho postel byla patrně už dávno prázdna a ustlána; také jeho boty tu nikde nebyly — neklamný důkaz, že Petruška vskutku není doma.

Pan Goljadkin přiskočil ke dveřím: dvéře byly zamknuty. „Ale kde je Petruška?" tázal se pošeptmu, celý strašně rozechvělý a cítě dosti silné třesení ve všech údech… Náhle prolétla mu hlavou jistá myšlénka… Pan Goljadkin přiskočil ke svému stolu, přehlédl jej, prohledal kolem do kola — skutečně: včerejší jeho psaní k Vachramějevu zmizelo…

Petruška ve přístěnku nebyl, hodiny na stěně ukazovaly jednu a ve včerejším listě Vachramějeva byly uvedeny jakési nové punkty, na první pohled sice dosti nejasné, ale nyní už zcela vysvětlené. Tedy i Petruška… není pochyby, že Petruška jest podplacen! Ano, ano, tak a nejinak!

„Takhle tedy se zatahoval hlavní uzel!" vzkřikl pan Goljadkin a udeřil se do čela, víc a více rozevíraje oči. „Tedy ve hnízdě té lakomé Němky skrývá se nyní všechna hlavní nečistá síla! A byla to tedy pouze strategická lest s její strany, když mně ukazovala na Izmajlovský most — mou pozornost odvracela, mátla mne (čarodějnice nehodná!) a takovým způsobem prováděla své podkopy! Ano, to je jisté! Patří-li se na věc s této stránky, je tomu skutečně tak! Tím se také úplně vysvětluje, proč vystoupil na scénu onen dareba: jedno se pojí k druhému. Měli ho dávno už pohotově a drželi si ho v zásobě pro nutný okamžik. Tak vidíme, jaké je to nyní, jak všechno vyšlo na jevo! Jak se všechno vysvětlilo! Ale nic neškodí! Ještě čas není ztracen…"

Ale tu si s hrůzou pan Goljadkin vzpomněl, že už jde na druhou hodinu odpoledne. „Což jestliže nyní už provedli své…" z prsou vydral se mu vzdech… „Ale ne, mýlí se, ještě se jim nepovedlo, podíváme se na ně…"

Ledajak se ustrojil, vzal papír, péro a naškrtal následující poslání:

„Velectěný pane, Jakube Petroviči!

Buď vy, anebo já, pro nás oba dva není místa! A proto vám oznamuju, že podivné, směšné a zároveň nemožné přání vaše, zdáti se mým blížencem a vydávati se za něho, neposlouží k ničemu jinému než k vašemu úplnému zostuzení a k vaší porážce. Pročež vás prosím ve vlastním vašem zájmu, abyste ustoupil stranou a nepřekážel v cestě lidem opravdu šlechetným, naplněným dobrými úmysly. V opačném případě jsem hotov rozhodnouti se pro nejkrajnější prostředky. Odkládám péro a očekávám… Ostatně zůstávám ochotný k službám i — k pistolím.

J. Goljadkin."

Když náš hrdina dokončil psaníčko, počal si energicky tříti ruce. Potom oblekl plášť a vzal klobouk, otevřel si druhým klíčem, jejž měl v zásobě, byt a vydal se do kanceláře. Ke kanceláři přišel, ale vejíti se neodvážil. Bylo skutečně už příliš pozdě; hodinky pana Goljadkina ukazovaly půl třetí. Náhle jistá okolnost, na pohled zcela nepatrná, rozptýlila některé jeho pochybnosti. Za rohem úřadní budovy ukázala se z nenadání udýchaná a uřícená postavička, která kradmo, jako myš, vklouzla na schůdky a potom hned do síně. Byl to písař Ostafjev, člověk dobře známý panu Goljadkinu, člověk z části nezbytný a za desetník na všechno hotový. Znaje něžnou strunku Ostafjeva a domysliv se, že nyní, když si odběhl z jisté velice nutné potřeby, bude patrně ještě chtivější na desetníky, než jindy, rozhodl se, že jich nebude litovat, a proto hned vyběhl na schůdky a odtud do síně za Ostafjevem, zavolal ho, s tajemným pohledem ho vyzval stranou do soukromého koutečka za ohromná litěná kamna. Když si ho tam zavedl, počal se ho vyptávat.

„Nu, co příteličku, kterak tam nahoře… ty mi rozumíš?"

„Slyším, vaše blahorodí, přeju dobrého zdraví vašemu blahorodí."

„Dobře, přítelíčku, dobře, já se ti odvděčím, milý příteli. Nu, vida, kterak tedy, přítelíčku?"

„Co si ráčíte přát?" Tu si Ostafjev zadržel trochu rukou ústa, jež se mu z nenadání otevřela.

„Rád bych, víš, přítelíčku, tento… Ne snad, abys si myslil něco… Nu, kterak tedy, Andrej Filippovič je zde?"

„Zde."

„A úřadníci také jsou zde?"

„I úřadníci také, jak se sluší a patří."

„A jeho excellence také?"

„I jeho excellence také je zde." Tu písař jednou rukou si přidržel opět se rozevírající ústa a jaksi zvědavě a divně se podíval na pana Goljadkina. Aspoň našemu hrdinovi se tak zdálo.

„A nic zvláštního se nepřihodilo, můj milý?"

„Ne, nic zvláštního."

„Na příklad o mně, přítelíčku, nepřihodilo se tam tak nějak něco… co? Víš jen tak, mimochodem, rozumíš mi?

„Ne, zatím ještě nic nebylo slyšet." Tu si písař opět přidržel ústa a opět jaksi divně pohlédl na pana Goljadkina. Jde totiž o to, že náš hrdina se nyní snažil vniknouti ve tvář Ostafjeva a vyčísti z ní, netají-li se mu něco. A opravdu jako by se mu něco zatajovalo; Ostafjev stával se jaksi hrubějším a sušším a nevšímal si už s takovým účastenstvím, jako na počátku rozmluvy, zájmů pana Goljadkina. „Je z části práv," pomyslil si pan Goljadkin; „co je mu vlastně do mne? Možná, že už dostal s druhé strany a proto právě si odskočil za svou velenutnou potřebou. Nu, teď to zkusím já… Pan Goljadkin poznal, že nadešla doba desetníků.

„Tu máš, přítelíčku …"

„Srdečně děkuju vašemu blaborodí."

„Dám ještě více."

„Slyším, vaše blaborodí."

„Teď, ihned, ještě více dám, a až bude věc u konce, ještě jednou tolik dám. Rozumíš?"

Písař mlčel, vytáhl se jako struna a nehybně pohlížel na pana Goljadkina.

„Nu, mluv nyní: o mně nic nebylo slyšet?"

„Zdá se, že ještě, prozatím… tento… nic ještě prozatím." Ostafjev odpovídal s přestávkami, zachovávaje taktéž, jako pan Goljadkin, trochu tajemné vzezření, trhaje brvami, patře k zemi, snaže se uhoditi na pravý tón, slovem, snaže se ze vší síly vydělati si, co mu bylo slíbeno, neboť to, co mu bylo dáno, pokládal už za své a dokonale získané.

„A není nic známo?"

„Prozatím ještě nic."

„Ale poslechni — tento — možná, že později bude známo?"

„Později, rozumí se, možná, že bude známo."

„Běda!" pomyslil si náš hrdina. „Poslechni, tu máš ještě, můj milý."

„Od srdce děkuju vašemu blahorodí."

„Vachramějev byl včera zde?"

„Byl."

„A nebyl tu ještě někdo jiný? Rozpomeň se, brachu."

Písař se hrabal chvilku ve svých vzpomínkách a nevzpomínal si na nic vhodného.

„Ne, nikdo jiný tu nebyl."

„Hm," — Následovala pomlčka.

„Poslouchej, brachu, tu máš ještě; pověz všechno, všechno do podrobná."

„Poslouchám, pane!" Ostafjev stál nyní jako hedvábný, a toho právě bylo třeba panu Goljadkinu.

„Vysvětli mně nyní, brachu, v jakém postavení je zde on?"

„Nic zvláštního, v dobrém," odpověděl písař, patře otevřenýma očima na pana Goljadkina.

„Totiž, jak to ,v dobrém'?"

„Nu tak." Tu Ostafjev význačně trhl brvami. Ale ve skutečnosti byl úplně zaražený a nevěděl, co má ještě mluvit. „Běda," pomyslil si pan Goljadkin.

„A nemají tak něco zvláštního mezi sebou — on a Vachramějev?"

„Všecko je tak, jako dříve."

„Rozpomeň se."

„Ano, povídá se, mají prý něco."

„Nu, co tedy?"

Ostafjev si přidržel rukou ústa.

„Nepřišlo sem pro mne psaní od tamtud?"

„Sluha Michějev šel dnes k Vachramějevu do bytu, tam k té jejich Němce, já tedy půjdu a poptám se, je-li třeba."

„Buď tak dobrý, přítelíčku, optej se pro Boha!… Já ostatně jen tak… Ne abys si něco myslil, brachu; já jen tak… Ano, pozeptej se tedy, přítelíčku, a výzvěď, nepřipravuje-li se tam něco proti mně. Zejména, co on dělá? Toho je mně hlavně třeba; to tedy výzvěď, přítelíčku, a já se ti potom dobře odměním, brachu…"

„Poslouchám, vaše blahorodí, a na vašem místě sedí dnes Ivan Semenyč."

„Ivan Semenyč? Co? Ale! Je-li možná?"

„Andrej Filippovič mu nařídil, aby si tam sedl…"

„Je-li možná? A proč to? Vyzvěd to, brachu; pro Boha, vyzvěď to, brachu; všechno to vyzvěď, a já se ti odsloužím, přítelíčku; toho právě je mi třeba… Ale jen si nemysli něco tento… brachu."

„Poslouchám, poslouchám, vaše blahorodí, hned sem přiběhnu. A což vy neráčíte dnes zajíti do kanceláře?"

„Ne, můj milý; já jen tak, jen jsem se sem přišel podívat, přítelíčku, a potom se ti odměním, můj milý."

„Poslouchám."

Písař bystře a horlivě vyběhl vzhůru po schodech a pan Goljadkin zůstal sám.

„Běda," pomyslil si. „Ech špatně, špatně! Bídné jsou nyní mé záležitosti! A co by to všechno znamenalo? Co asi znamenaly na příklad některé narážky toho opilce a čí je to dílo? Ale už vím, čí je to dílo. Bezpochyby už zvěděli a posadili ho na mé místo… Ale jak pak posadili… Vždyť ho tam posadil Andrej Filippovič, totiž Ivana Semenyče; ale proč ho tam vlastně posadil, za jakým účelem ho tam posadil? Není pochybnosti — zvěděli už… To způsobil Vachramějev; vlastně ne Vachramějev, vždyť je hloupý jako osikové poleno, Vachramějev totiž; ale oni všichni pracují za něho a toho darebáka schválně proto sem přištvali. A Němka na mne žalovala, jednooká! Měl jsem vždycky podezření, že celá ta intrika není jenom tak leda bylo, že za tím ženským, babským klepem jistě něco vězí; totéž jsem povídal i Kresťjanu Ivánoviči, že se spikli, aby zničili člověka a chytli se Karoliny Ivánovny. O ne, je vidět, že tu působí mistři! O zde, panečku, pracuje mistrovská ruka a ne Vachramějev. Řečeno už, že Vachramějev je hlupák, a tohle… však já vím už, kdo tu za ně za všechny pracuje: to pracuje darebák, to pracuje onen samozvanec! A toho právě se drží, čímž se vysvětlují z části též jeho úspěchy ve vyšší společnosti. A opravdu, bylo by záhodno nyní vědít, v jakém je postavení, v jakém poměru je tam k nim?… Ale proč jen tam vzali Ivana Semenyče! Na kého čerta potřebovali Ivana Semenyče? Jako by nebyli mohli najít někoho jiného! Ostatně, ať by si posadili kohokoliv, bylo by pořád totéž; ale co vím s určitostí, to je to, že mně Ivan Semenovič byl už dávno podezřelý, už dávno jsem ho pozoroval; takový dědouch protivný, škaredý; půjčuje prý peníze na úroky a bere židovská procenta. Ale to všechno zavařil medvěd. Medvěd se vpletl do celé té záležitosti. Vzniklo všechno následujícím způsobem: Začalo se u Izmajlovského mostu; tam to začalo…"

Tu se pan Goljadkin zaškaredil, jako by byl kousl do citronu, rozpomenuv se bez pochyby na něco velice nepříjemného.

„Nu, neškodí ostatně," pomyslil si dále. „Ale vždyť já jen pořád mudruju, a Ostafjev nejde. Bezpochyby sedl ku psaní a nebo ho tam někdo zadržel. Z části je to dobře, že takhle intrikuju a také ze své strany provádím podkopy. Ostafjevu třeba dát jen desetník a už je… tento… celý na mé straně. Ale o to vlastně běží, je-li opravdu na mé straně? Možná že i oni ze strany jemu tento… a že ze své strany v dorozumění s ním provádějí intriku. Vždyť vyhlíží opravdu jako loupežník, dareba, jako hotový loupežník! Zatajuje, darebák. ,Nic prý,' povídá, ,a od srdce prý vám, vaše blahorodí, děkuju,' říká. Takový loupežník!"

Ozval se hluk. Pan Goljadkin se přikrčil a skočil za kamna. Kdosi sešel se schodů a vyšel na ulici. Kdo by to asi odcházel nyní?" pomyslil si náš hrdina. Za minutku opět se ozvaly něčí kroky. Tu se pan Goljadkin nezdržel a vystrčil ze svého úkrytu malinký koneček nosu — vystrčil jej a v okamžiku zase ucouvl nazpět, jako by ho byl špendlíkem někdo píchl do nosu.

Tentokrát procházel mimo… nu, vždyť víme, kdo: darebák, intrikán a nemrava — kráčel jak obyčejně svým podlým, drobným krůčkem, cupaje a pohazuje nožkami tak, jako by se chystal někoho kopnout,

„Podlec!" prohodil pro sebe náš hrdina. Ostatně pan Goljadkin nemohl nespozorovat, že podlec měl pod paží ohromný zelený portefeuille, náležející jeho excellenci. „Tedy opět na zvláštní rozkaz!" pomyslil si pan Goljadkin, začervenal se a ze vzteku se přikrčil ještě více než před tím.

Sotva se pan Goljadkin mladší mihnul mimo pana Goljadkina staršího, aniž ho spozoroval, ozvaly se po třetí něčí kroky a tentokrát se pan Goljadkin domyslil, že to byly kroky písařské. Skutečně jakási hladce přičísnutá písařská postavička nahlédla k němu za kamna. Nebyla to však postavička Ostafjeva, nýbrž jiného písaře, příjmením Pisarenko. To překvapilo pana Goljadkina. „Proč zasvěcuje do tajnosti jiné osoby?" pomyslil si náš hrdina. Barbaři! „Nic jim není svatého!"

„Nu, co, příteli?" promluvil, obraceje se k Pisarenkovi. „Od koho přicházíš, příteli?"

„Tuhle ve vaší záležitosti. Nejsou doposud od nikud žádné zprávy. Přijdou-li nějaké, oznámíme vám."

„A Ostafjev?"

„Jemu, vaše blahorodí, není nikterak možno. Jeho excellence už dvakráte procházel po kanceláři; já sám také nemám nyní kdy."

„Děkuju, můj milý, děkuju ti… Jenom mně řekni…"

„Opravdu, nemám kdy… Každou minutku se ptají na někoho z nás… Ale račte tu ještě chvilku postát, a sběhne-li se něco ve vaší záležitosti, my vám to oznámíme."

„Ne, příteli, jenom mně řekni…"

„Ale račte… nemám nyní kdy," namítal Pisarenko, chtěje se utrhnouti panu Goljadkinu, který ho chopil za nohu. „Skutečně nemohu; jen tu račte postát, a my vám dáme zprávu."

„Hned, hned, příteli! Hned, milý příteli. Jen tuhle to: vidíš, tohle psaní, příteli; já se ti potom odměním, můj milý."

„Poslouchám."

„Postarej se odevzdat je panu Goljadkinu."

„Goljadkinu?"

„Ano, můj milý, panu Goljadkinu."

„Dobře; jak budu hotov s prací, donesu mu je. A vy tu zatím stůjte. Zde vás nikdo neuvidí…"

„Ach ne, můj milý, nemysli si… nestojím tu proto, aby mne nikdo neuviděl. A nyní, příteli, tady už nezůstanu; budu čekat v uličce. Jest tam kavárna a tam budu čekat. Jestliže se co přihodí, dej mně zprávu, rozumíš?"

„Dobře, jen mne pusťte, já už rozumím."

„A já se ti odměním, můj milý," volal pan Goljadkin za Pisarenkem, jenž se konečně vytrhl z jeho rukou. „Dareba, zdá se, že se stal hrubějším," pomyslil si pan Goljadkin, vycházeje po tichounku ze svého úkrytu za kamny. „Je tu ještě nějaký háček. To je jasné… Napřed bylo to a ono… Ostatně měl skutečně na spěch; možná, že tam mají mnoho práce. A jeho excellence dvakráte chodil po kanceláři… Z jaké asi příčiny?… Och, no, nic neškodí! Ostatně možná, že se všecko dobře zdaří; uvidíme…"

Tu pan Goljadkin právě otvíral dvéře a chtěl už vyjíti na ulici, když právě v tom okamžiku zarachotil před schůdky kočár jeho excellence. Dříve než se pan Goljadkin vzpamatoval, otevřely se dvířka kočáru a sedící v něm pán vyskočil na schody. Pán ten nebyl nikdo jiný, než tentýž pan Goljadkin mladší, jenž před deseti minutami odběhl z úřadu. Pan Goljadkin starší si vzpomněl, že do bytu jeho excellence bylo z úřadu dva kroky. „Tedy za zvláštním poručením," pomyslil si náš hrdina.

Mezi tím pan Goljadkin mladší, sebrav z kočáru tlustý zelený portefeuille a ještě jakési listiny a poručiv něco kočímu, otevřel dvéře, skoro jimi vrazil do pana Goljadkina staršího, a schválně si ho nevšímaje, čímž patrně jednal jemu na vzdor, pustil se během vzhůru po schodech do úřadu.

„Špatně!" pomyslil si pan Goljadkin. „Naše záležitost vzrůstá. Ach, pane Bože můj!"

Asi půl minutky náš hrdina prostál ještě nehybně; konečně se však rozhodl. Dlouho se nerozmýšleje, ačkoli cítil silný tlukot srdce a chvění ve všech údech, pustil se kvapem za svým přítelíčkem vzhůru po schodech. „Eh, buď anebo! co se může stát? Stojím stranou v celé té věci," myslil si, snímaje klobouk, plášť a kaloše v předsíni.

Když pan Goljadkin vstoupil do své kanceláře, byl už skoro úplný soumrak. Ani Andrej Filippovič, ani Anton Antonovič nebyli v kanceláři. Oba se nacházeli v kabinetě ředitelově se zprávami; ředitel pak, jak se proslýchalo, sám také spěchal k jeho excellenci. Vzhledem k takovým okolnostem a pak i proto, že nastal soumrak a tím se končilo úřadování, někteří z úřadníků, zejména mládež, v tu chvíli, když vstoupil náš hrdina, zabývali se jistým lelkováním, scházeli se do hloučků, rozmlouvali, posuzovali, smáli se, ba někteří z nejmladších úřadníčků, kteří neměli vlastně ještě nijaké úřadní hodnosti, po tichounku za všeobecného hluku zahráli si v koutku u okna v orlíčka.

Pan Goljadkin, znaje pravidla slušnosti a cítě v tuto chvíli jakousi zvláštní potřebu, získati něčeho ve svůj prospěch, ihned přistoupil k některým osobám, s nimiž byl v důvěrnějším styku, aby jim popřál dobrého dne a t. d. Ale soudruhové odpovídali jaksi podivně na pozdravy pana Goljadkina. Nepříjemně byl překvapen jakousi všeobecnou chladností, suchostí, ba možno říci, jakousi přísností těchto soudruhů. Ruky mu nepodal nikdo. Někteří jen prohodili „zdrastvujte" a odešli pryč; jiní jen kývli hlavou, někdo pak se prostě obrátil a dělal, jako by nebyl nic spozoroval; konečně pak někteří — a to nejvíce mrzelo pana Goljadkina — někteří z nejmladších a nejníže postavených, chlapci, kteří, jak se spravedlivě o nich vyjádřil pan Goljadkin, umějí pouze v orlíčka hráti a při příležitosti s holkami se pobavit, ponenáhlu obstoupili pana Goljadkina, skupili se kolem něho a skoro mu uzavřeli východ. Všichni pohlíželi na něho s jakousi urážlivou zvědavostí.

To bylo špatné znamení. Pan Goljadkin to cítil a moudře si předsevzal, že také si nebude ničeho všímat. Náhle jistá zcela neočekávaná okolnost nadobro rozrušila a zničila pana Goljadkina.

Ve hloučku mladých úřadníčků, kteří ho obklopovali, náhle, jako naschvál, v okamžik pro pana Goljadkina nejtesklivější, objevil se pan Goljadkin mladší, veselý jak obyčejně, s úsměvem jako vždy, pohyblivý jak obyčejně, slovem: čtverák, neposeda, lichotník, smíšek, lehký na jazyk a na nohu, jako vždycky, jako i dříve, jako na příklad i včera v jistý, pro pana Goljadkina nad míru nepříjemný okamžik.

Ušklíbnuv se, vrtě sebou, přestupuje nožkama a s úsměvem, jenž jako by říkal „dobrý večer všem", vetřel se do hloučku úřadníků, jednomu stiskl ruku, druhému zaklepal na rameno, třetího objal lehounce, čtvrtému vysvětlil, za jakou záležitostí byl poslán jeho excellenci, kam jel, co dělal, co s sebou přinesl; pátého, patrně svého nejlepšího přítele, políbil zrovna v ústa, slovem všechno se dálo zrovna tak, jako ve snách pana Goljadkina staršího. Když se naskákal do syta, když si odbyl u každého, co mu bylo třeba, když si je upravil všechny ve svůj prospěch, ať už toho bylo třeba nebo ne, když se s nimi se všemi nalízal do vůle, pan Goljadkin mladší náhle a bezpochyby jen nedopatřením, nepovšimnuv si doposud svého staršího přítele, podal ruku i panu Goljadkinu staršímu.

Náš hrdina bezpochyby také jen z nedopatření, ačkoli jinak docela dobře spozoroval nešlechetného pana Goljadkina mladšího, ihned dychtivě uchopil tak neočekávaně mu nabídnutou ruku a stiskl ji co nejpevněji a nejpřátelštěji, stiskl ji s jakýmsi podivným, zcela neočekávaným vnitřním pohnutím, s jakýmsi slzavým citem. Těžko říci, byl-li náš hrdina oklamán prvým pohybem svého neslušného nepřítele, anebo byl jen uveden do rozpaků, anebo dokonce pocítil a seznal v hloubi své duše celou míru své bezbrannosti. Jisto jest, že pan Goljadkin starší ve zdravém stavu, z dobré vůle a před svědky slavnostně stiskl ruku toho, koho nazýval svým smrtelným nepřítelem.

Jaký však byl údiv, úžas a vztek, jaké strnutí a jaká hanba schvátily pana Goljadkina staršího, když odpůrce a smrtelný nepřítel jeho, nešlechetný pan Goljadkin mladší, spozorovav nedopatření pronásledovaného, nevinného a věrolomně jím oklamaného člověka, beze všeho studu, bez citu, bez soustrasti a svědomí náhle s nesnesitelnou drzostí a hrubostí vytrhl svou ruku z ruky pana Goljadkina staršího; a nejen to: otřel svou ruku, jako by si ji byl tím ušpinil o něco velmi nepěkného; ba ještě více: plivnul stranou, provázeje to vše nanejvýš urážlivými posunky; a dále: vytáhl šátek a nejhrubějším způsobem si utřel všechny prsty, které se na okamžik octly v ruce pana Goljadkina staršího.

Jednaje takovým způsobem, pan Goljadkin mladší dle svého podlého zvyku schválně se ohlížel kolem, dělal tak, aby všichni viděli jeho jednání, díval se všem do očí a patrně se snažil, aby vnukl všem cosi co nejnepříznivějšího o panu Goljadkinu.

Zdálo se, že jednání odporného pana Goljadkina mladšího vzbudilo všeobecné rozhořčení v zástupu úřadníků; ba i lehkomyslná mládež projevila svou nespokojenost. Ozval se vůkol repot a hovor. Toto všeobecné hnutí nemohlo ujíti uším pana Goljadkina staršího. Ale náhle včasný žertík, jenž nakypěl v ústech pana Goljadkina mladšího, rozbil a zničil poslední naděje našeho hrdiny a sklonil vážky opět na stranu smrtelného a neužitečného jeho nepřítele.

„To je náš ruský Fóblas,[4] pánové; dovolte, abych vám představil mladého Fóblasa," zapištěl pan Goljadkin mladší, přebíhaje a proplétaje se s vrozenou sobě drzostí mezi úřadníky a ukazuje jim na strnulého a zároveň pravého pana Goljadkina. „Pocelujeme se, dušinko!" pokračoval s nesnesitelnou familiárností, blíže se k zrádně uraženému člověku.

Žert neužitečného pana Goljadkina mladšího, zdá se, došel ohlasu, kde bylo třeba, tím více, že se v něm zavírala úskočná narážka na jistou okolnost, patrně už rozhlášenou a všem známou. Náš hrdina těžce pocítil ruku svých nepřátel na svých ramenou. Ostatně už se rozhodl. S planoucíma očima, s bledým obličejem, se strnulým úsměvem vybral se jakž takž ze zástupu a nerovnými, urychlenými kroky zaměřil přímo ke kabinetu jeho excellence.

V předposlední komnatě setkal se s ním právě od jeho excellence přicházející Andrej Filippovič, a ačkoli v této komnatě bylo dosti všelijakých jiných, pro pana Goljadkina v tuto minutu úplně vedlejších osobností, nicméně náš hrdina nehodlal obrátiti pozornost na tuto okolnost. Přímo, rozhodně, směle, tak že se skoro sám sobě divil a pochválil se v duchu za takovou smělost, učinil bez prodlení útok na Andreje Filippoviče, který byl pořádně překvapen tímto nenadálým napadením.

„A!… Co pak… Co si přejete?" ptal se přednosta kanceláře, neposlouchaje pana Goljadkina, jenž se v řeči náhle zajiknul.

„Andreji Filippoviči, já bych… mohu, Andreji Filippoviči, nyní, hned nyní promluviti s jeho excellenci mezi čtyrma očima?" promluvil výmluvně a zřetelně náš hrdina, upřev co nejrozhodněji pohled na Andreje Filippoviče,

„Co? Rozumí se, že ne." Andrej Filippovič změřil svým pohledem pana Goljadkina od hlavy do paty.

„Pravím to, Andreji Filippoviči, proto, že se divím, jak tu nikdo neusvědčí samozvance a podlce."

„Co—o?"

„Podlce, Andreji Filippoviči."

„O kom se ráčíte vyjadřovati takovým způsobem?"

„O známé osobě, Andreji Filippoviči. Narážím, Andreji Filippoviči, na známou osobu; jsem v právu… Mám za to, Andreji Filippoviči, že představení by měli podporovat podobné pohnutky," dodal pan Goljadkin, pozbývaje patrně už rozvahy. „Andreji Filippoviči, vy věrojatně sám vidíte, Andreji Filippoviči, že je to pohnutka šlechetná a projevuje můj nejšlechetnější úmysl — že totiž přijímám svého představeného za otce, že přijímám, Andreji Filippoviči, svého dobročinného náčelníka za otce a slepě mu svěřuju svůj osud. Tak anebo tak… tak já na to hledím…" Tu se hlas pana Goljadkina zachvěl, obličej mu zrudl a dvě slzy zavěsily se mu na řasy.

Andrej Filippovič byl slovy pana Goljadkina tak překvapen, že jaksi nevolky ustoupil o dva kroky nazpět. Potom se nepokojně rozhlédl vůkol sebe… Těžko říci, čím by to bylo skončilo… Ale náhle se otevřely dvéře z kabinetu jeho excellence a jimi vyšel on sám v průvodu některých úřadníků. Za ním následovali všichni, kdo byli v komnatě. Jeho excellence kývl na Andreje Filippoviče a kráčeje po jeho boku, zavedl hovor o jakýchsi úřadních věcech.

Když se všichni hnuli a odcházeli z komnaty, vzpamatoval se i pan Goljadkin. Zkrotnuv, uchýlil se pod křídlo Antona Antonoviče Sětočkina, který se belhal poslední v tomto průvodu, a sice, jak se zdálo panu Goljadkinu, s tváří velice přísnou a starostlivou. „I tu jsem se podřekl, i tu jsem si způsobil ostudu," pomyslil si. „Nu nic neškodí. Doufám, že aspoň vy, Antone Antonoviči, mne ochotně vyslechnete a uvážíte mé okolnosti," pravil mu tichým hlasem, trochu ještě se chvějícím od rozčilení. „Všemi zavržen, obracím se k vám. Dosud nechápu, co znamenala slova Andreje Filippoviče, Antone Antonoviči. Vysvětlete mně je, můžete-li."

„Svým časem všechno se vysvětlí," přísně a zdlouha odpověděl Anton Antonovič s takovým — jak se zdálo panu Goljadkinu — výrazem, který jasně dával na jevo, že Anton Antonovič vůbec si nepřeje pokračovati v rozmluvě. „Zvíte za krátko všechno. Ještě dnes dostanete o všem úřadní zprávu."

„Jakou úřadní zprávu, Antone Antonoviči? Proč právě úřadní?" bojácně se optal náš hrdina.

„Marné vysvětlování, Jakube Petroviči; bude, jak představenstvo rozhodne."

„Proč představenstvo, Antone Antonoviči," pokračoval pan Goljadkin, klesnuv ještě více na duchu. „Proč právě představenstvo? Nevidím příčiny, proč by bylo třeba znepokojovat představenstvo, Antone Antonoviči… Možná, že chcete říci něco ohledně včerejší události, Antone Antonoviči?"

„Ach ne, ne včerejší událost; u vás pokulhává něco jiného."

„Co pokulhává, Antone Antonoviči? Já myslím, Antone Antonoviči, že u mne nepokulhává nic."

„A s kým jste se chystal chytračit?" krutě osadil Anton Antonovič úplně zkoprnělého pana Goljadkina, jenž se zachvěl a zbledl jako šátek.

„Ovšem, Antone Antonoviči," odpověděl jedva slyšným hlasem, „když se dá víra hlasu klevety a bude se naslouchat našim nepřátelům, kdežto druhé straně se nedá možnost, aby se ospravedlnila, tu ovšem… ovšem, Antone Antonoviči… tu je možno, že člověk utrpí, Antone Antonoviči, že utrpí nevinně a za nic."

„Ano, ano; a neslušné jednání vaše na úkor dobré pověsti šlechetné dívky v oné dobročinné, ctihodné a známé rodině, která vám prokazovala dobrodiní?"

„Jaké jednání, Antone Antonoviči?"

„Ano, ano. A co se týče druhé dívky, arci chudobné, ale za to ctihodného cizího původu: také znáte své chvalitebné jednání proti ní?"

„Dovolte, Antone Antonoviči… račte mne, Antone Antonoviči, vyslechnout…"

„A vaše věrolomné jednání a kleveta na druhou osobu, kterou jste obvinil z toho, v čem sám máte hřích. Co? Jak to se nazývá?"

„Já jsem ho, Antone Antonoviči, nevyháněl," odpověděl, celý se třesa, náš hrdina, „a Petruškovi, svému sluhovi, také jsem nic takového neporoučel… On jedl můj chléb, Antone Antonoviči, užíval mého pohostinství," dodal výrazně a s hlubokým citem náš hrdina, tak že se mu brada zatřásla a slzy div mu opět nevyhrkly z očí.

„To vy, Jakube Petroviči, jen tak povídáte, že jedl váš chléb," odvětil s úšklebkem Anton Antonovič a v jeho hlase zazvučela potměšilost, která pana Goljadkina bodla do srdce.

„Dovolte mně ještě, Antone Antonoviči, poníženou otázku: ví o celé této záležitosti také jeho excellence?"

„Kterak pak ne! Ostatně pusťte mne nyní. Nemám nyní kdy času s vámi tratit… Ještě dnes se dovíte všechno, co potřebujete vědět."

„Dovolte, pro Boha, ještě na okamžik, Antone Antonoviči…"

„Potom mi to povíte…"

„Ne, Antone Antonoviči; já, vidíte… jen poslechněte, Antone Antonoviči… Nejsem svobodomyslník, Antone Antonoviči; vystříhám se svobodomyslnictví; jsem ze své strany úplně ochoten a také jsem pronášel takovou ideu…"

„Dobře, dobře. Už jsem slyšel…"

„Ne, to jste neslyšel, Antone Antonoviči. To je něco jiného, Antone Antonoviči, něco pěkného, opravdu pěkného a příjemno poslechnout… Pronášel jsem, jak jsem dříve pravil, takovou ideu, Antone Antonoviči, že prozřetelnost Boží stvořila dva úplně podobné lidi, a šlechetné představenstvo, vidouc prozřetelnost Boží, dalo útulek dvěma blížencům. To je pěkné, Antone Antonoviči. Vidíte, že jest to velice pěkné, Antone Antonoviči, a že jsem dalek svobodomyslnictví. Přijímám dobrodějné představenstvo za otce. Tak a tak, dobrodějné představenstvo, a vy — tento… že mladému člověku prý třeba sloužit… Podporujte mne, Antone Antonoviči, zastaňte se mne, Antone Antonoviči… Vždyť já nic… Antone Antonoviči, pro Boha, ještě slovíčko… Antone Antonoviči…"

Avšak Anton Antonovič byl už daleko od pana Goljadkina… Náš hrdina pak nevěděl, kde stál, co slyšel, co dělal, co se s ním dálo a co s ním ještě udělají — tak ho zmátlo a ohromilo vše, co uslyšel a co se s ním stalo.

Prosebným pohledem vyhledával v zástupu úřadníků Antona Antonoviče, aby se ještě lépe ospravedlnil v jeho očích a pověděl mu ještě něco nanejvýš šlechetného, dobrého a příjemného sám o sobě… Znenáhla však nové světlo počínalo prosakovati skrze ztrnulost pana Goljadkina, nové, hrozné světlo, které mu osvítilo náhle, jedním rázem celou perspektivu úplně dosud neznámých okolností, o nichž neměl ani tušení.

V tu chvíli kdosi šťuchnul do boku úplně zmateného hrdinu našeho. Ohlédl se. Před ním stál Pisarenko.

„Psaní, vaše blahorodí."

„Ah!… Už jsi je odevzdal, můj milý?"

„Ne; toto psaní přinesli sem hned ráno v deset hodin. Sluha Sergěj Michějič je přinesl od gubernského sekretáře Vachramějeva."

„Dobře, přítelíčku, dobře; já se ti odměním, můj milý."

To promluviv, pan Goljadkin schoval psaní do náprsní kapsy svého úřadního fraku a zapal jej pak na všechny knoflíky; pak se rozhlédl vůkol a k svému překvapení spozoroval, že se nachází už v síni před kanceláří u hloučku úřadníků, kteří se shromáždili u východu, neboť úřadní hodina vypršela. Pan Goljadkin nejen si nepovšimnul doposud této okolnosti, nýbrž ani nepozoroval a nepamatoval si, jakým způsobem se octnul náhle v plášti a v kaloších s kloboukem v ruce.

Všichni úřadníci stáli nehybně v uctivém očekávání. To proto, že jeho excellence se zastavil dole na schodech, čekaje na svůj povoz, jenž se z nějaké příčiny opozdil, a vedl zatím velice zajímavý rozhovor s dvěma rady a s Andrejem Filippovičem. Trochu opodál od obou radů a Andreje Filippoviče stál Anton Antonovič Sětočkin a ještě některý z ostatních úřadníků, kteří se velice usmívali, vidouce, že jeho excellence ráčí žertovat a smáti se.

Úřadníci, kteří se shromáždili nahoře na schodech, také se usmívali a čekali, až se jeho excellence opět zasměje. Neusmíval se pouze jediný Fedosějič, břichatý vrátný, stojící u kliky u dveří vzpřímen jako struna a s netrpělivostí očekávající porci své každodenní radosti, která záležela v tom, aby jedním vzmachem ruky dokořán otevřel jednu polovinu dveří a potom sehnuv se do oblouku, propustil mimo sebe jeho excellenci.

Ale ze všech na pohled nejvíce se radoval a nejvíce potěšení pociťoval nedůstojný a nešlechetný nepřítel pana Goljadkina. On v tuto chvíli skoro úplně zapomněl na všechny úřadniky, přestal mezi nimi pocupávat a proplétati se, jak míval ve zvyku, ano, neužil ani vhodné příležitosti, aby se v tu chvíli někomu zalichotil. Celý se převrátil v sluch a zrak, jaksi podivně se přikrčil, patrně aby lépe slyšel, nespouštěje očí s jeho excellence a jen zřídka jakási jedva patrná křeč potrhovala jeho rukama, nohama, jeho hlavou a vyzrazovala všechna vnitřní, tajená hnutí jeho duše.

„Vida, jak to jím šije!" pomyslil si náš hrdina. „Vyhlíží jako favorit, dareba! Přál bych si věděti, čím si získává přízně ve společnosti vysokého tónu? Ani ducha, ani povahy, ani vzdělání, ani citu; — štěstí má, dareba! Pane Bože! Jak rychle — když se tak uváží — člověk může udělati kariéru a zalíbiti se všem lidem! A ten člověk — přísahati bych chtěl na to — půjde dále, dojde daleko, dareba, dosáhne svého cíle. Má štěstí, darebák! Ještě bych si přál věděti, co jim asi všem našeptává? Jaká tajemství pěstuje se všemi těmi lidmi a o jakých tajnostech rozmlouvají? Pane Bože! Kdybych tak tento… také s ním trochu… kdybych se ho tak pozeptal… na př. tak a tak, příteli; já už ze své strany nic nepodniknu, říci mu, že jsem vinen, mladý člověk za našich časů že musí řádně sloužit; ony temné okolnosti že mne nermoutí… tak asi! Protestovat ať si už jakýmkoli způsobem také že nebudu, nýbrž s trpělivostí a pokorou všechno budu snášeti — tak asi! Pokusiti se o to? — Ale vždyť jeho, darebu, člověk ničím nedojme, nijaké slovo ho nepronikne; člověk mu nevlije kusa rozumu do tvrdé palice… A přece se pokusím. Může se státi, že se naskytne příhodná chvíle; možno se pokusit…"

V takových starostech, s tesklivostí a s pochybnostmi, chápaje, že tak to zůstati nemůže, že se blíží rozhodný okamžik, že je třeba promluviti si s někým, náš hrdina počal se pomalounku blížiti k tomu místu, kde stál jeho nedůstojný a záhadný přítel; ale v tu minutu zarachotil u dveří na ulici dávno očekávaný kočár jeho excellence. Fedosějič trhnul dveřmi a ohnuv se do oblouku propustil mimo sebe jeho excellenci. Všichni, kdo tu čekali, vyhrnuli se rázem k východu a odstrčili na okamžik pana Goljadkina staršího od pana Goljadkina mladšího.

„Neujdeš mi," pomyslil si náš hrdina, tlače se zástupem a nespouštěje očí s toho, koho mu bylo třeba. Konečně se zástup rozptýlil. Náš hrdina pocítil, že je svoboden, a jal se pronásledovati svého odpůrce.

Hlava XI.

V prsou pana Goljadkina krátil se dech; jako na křídlech letěl za svým rychle se vzdalujícím protivníkem. Cítil v sobě nadbytek strašné energie. Ostatně vzdor nadbytku strašné energie pan Goljadkin mohl směle doufati, že v tuto chvíli i prostý komár, kdyby mohl v takové roční době žíti v Petrohradě, docela snadno by ho přerazil svým křídlem. Cítil také to, že ochabnul a oslábl úplně, že ho nese pouze jakási zvláštní, postranní síla, že nejde sám, že naopak nohy pod ním klesají a nechtějí mu sloužit. Ale i to všechno mohlo by se změniti v dobrou stránku.

„V dobrou nebo nedobrou," pomyslil si pan Goljadkin, pozbývaje skoro už dechu od rychlého běhu, „ale že má věc jest už ztracena, o tom nemůže býti nyní nejmenší pochybnosti. Jsem úplně zničen, to je známo, jisto, rozhodnuto a podepsáno."

Ale přes to náš hrdina jako by byl z mrtvých vstal, jako by byl boj přestál a bitvu vyhrál, když se mu konečně podařilo chytiti za plášť svého nepřítele, jenž právě zdvihal nohu, chtěje vstoupiti na drožku, s jejímž kočím se byl už dohodnul o jízdu.

„Ctěný pane, ctěný pane!" zvolal konečně zastihnutému nešlechetnému panu Goljadkinu mladšímu. „Ctěný pane, doufám, že vy…"

„Ne, raději nedoufejte v pranic," vyhýbavě odvětil necitelný protivník pana Goljadkina, stoje jednou nohou na stupátku drožky a snaže se ze všech sil dostati se do povozu i druhou nohou, kterouž marně mával ve vzduchu, namáhaje se, aby zachoval rovnováhu, a zároveň se snaže vyprostiti svůj plášť z rukou pana Goljadkina staršího, jenž se ho držel všemi silami, které mu dala příroda.

„Jakube Petroviči, pouze deset minut…"

„Odpusťte, nemám kdy."

„Posuďte sám, Jakube Petroviči… prosím vás, Jakube Petroviči… pro Boha, Jakube Petroviči… tak a tak — promluvíme si… bez ostychu… Jen na okamžik, Jakube Petroviči!"

„Přítelíčku, nemám kdy," odpověděl mu neuctivě po domácku s dělaným výrazem duševní dobroty lživě šlechetný nepřítel pana Goljadkina. „V jinou dobu, věřte, od duše a od srdce rád; ale nyní opravdu nemohu."

„Podlec!" pomyslil si náš hrdina. — „Jakube Petroviči!" zvolal pak tesklivě; „nikdy jsem vám nebyl nepřítelem. Jen zlí lidé mne nespravedlivě vylíčili… Jsem hotov ze své strany… Jakube Petroviči, je-li vám vhod, zajdeme spolu ihned tamhle. A tam vám od srdce, jak jste právě dobře podotknul, jazykem přímým a šlechetným… tuhle v té kavárně… tam se všechno samo sebou vysvětlí. Chcete, Jakube Petroviči? Zcela jistě se všechno vysvětlí."

„Do kavárny? Dobře. Nemám nic proti tomu, pojďme do kavárny. Ale s podmínkou, přítelíčku, s jednou podmínkou: že se tam všechno samo sebou vysvětlí. Budiž tedy, dušinko," pravil pan Goljadkin mladší, slézaje s drožky a nestoudně zaplácav našemu hrdinovi na rameno; „příteli můj, pro tebe, Jakube Petroviči, jsem hotov i postranní uličkou jíti, jak jste správně vy, Jakube Petroviči, ráčil podotknouti před nějakým časem. Čtverák! Opravdu, čeho se mu zachce, to dělá s člověkem!" pokračoval lživý přítel pana Goljadkina, vrtě se a toče s lehkým úsměvem okolo něho.

Od hlavních ulic vzdálená kavárna, do které vešli oba páni Goljadkinové, byla v tu chvíli úplně prázdna. Dosti tlustá Němka objevila se u kredence, sotva se ozval hlas zvonku. Pan Goljadkin a nedůstojný přítel jeho vešli do druhého pokoje, kde trochu opuchlý, do hola ostřihaný chlapec páral se u kamen s náručím štípanek, snaže se rozdělati v nich vyhaslý oheň. Na žádost pana Goljadkina mladšího přinesli čokoládu.

„Hm, chutná osůbka," prohodil pan Goljadkin mladší, mrknuv čtverácky na pana Goljadkina staršího.

Náš hrdina se zarděl a mlčel.

„Ach ano, zapomněl jsem, odpusťte. Znám váš vkus. My jsme, panečku, mlsní na tenoučké Němky; my, pravdivá duše moje, Jakube Petroviči, jsme oba mlsní na tenoučké sice, ale přece ještě příjemné Němky; byt si u nich najímáme, jejich mravnost svádíme, za pivní a mlékovou polévku své srdce jim zasvěcujeme a různé úpisy dáváme — není-liž pravda, ty Foblase jeden, ty podvodníku ženský !"

To všechno promluvil pan Goljadkin mladší, čině takovým způsobem zhola zbytečnou, ačkoli darebácky chytráckou narážku na známou osobu ženského rodu; při tom se vrtěl okolo pana Goljadkina, usmíval se jako by z laskavosti, projevuje tím svou lživou příchylnost k němu a radost z nynějšího setkání. Spozorovav však, že pan Goljadkin starší není dokonce tak hloupý a tak prostý vzdělání a způsobů dobrého tónu, aby mu hned uvěřil, nešlechetný člověk odhodlal se změniti svou taktiku a vésti dále svou věc způsobem otevřeným. Promluviv tedy svá hnusná slova, nepravý pan Goljadkin zakončil tím, že nestoudným způsobem, jenž musil duši pobouřiti, potřepal zcela po domácku váženého pana Goljadkina na rameni a nemaje ani toho dosti, chtěl si s ním zahráti způsobem zhola nepřístojným ve společnosti dobrého tónu, totiž chtěl opětovati svou bývalou hnusnost, to jest štípnouti do tváře rozhorleného pana Goljadkina staršího přes to, že se mu bránil s lehounkými výkřiky.

Vzhledem k takové rozpustilosti náš hrdina se rozhorlil a umlkl… rozumí se, jen na chvíli.

„To jsou řeči mých nepřátel," odpověděl konečně chvějícím se hlasem, moudře zdržuje své rozhorlení. Při tom se náš hrdina nepokojně ohlédl ke dveřím. Učinil to proto, že pan Goljadkin mladší byl patrně v nejlepší duševní náladě a byl hotov pustiti se do různých žertíků, nedovolených ve veřejné místnosti a vůbec nedovolených podle předpisů společnosti, zejména společnosti vyššího tónu.

„Jestliže tak, tedy jak je libo," vážně namítl pan Goljadkin mladší na myšlénku pana Goljadkina staršího a postavil svou prázdnou číšku, kterou vypil s neslušnou hltavostí, na stůl. — „Ostatně nemohu s vámi stráviti mnoho času. Jak se tedy nyní máte, Jakube Petroviči?"

„Mohu vám říci pouze jedno, Jakube Petroviči," chladnokrevně a důstojně odvětil náš hrdina, „že jsem nikdy nebyl vaším nepřítelem."

„Hm… nu, a co Petruška? Jak mu tento… Petruška, myslím? Ovšem, ovšem. Nu, jak tedy? Jste s ním spokojen, jako dříve?"

„Děkuju, jako dříve, Jakube Petroviči…" odpověděl trochu překvapený pan Goljadkin starší. „Já nevím, Jakube Petroviči… z mé strany… ze šlechetné, poctivé strany, Jakube Petroviči… sám uznáte, Jakube Petroviči…"

„Ano, ale vy sám víte, Jakube Petroviči," odvětil tichým a významným hlasem pan Goljadkin mladší, schválně se tváře člověkem truchlivým, kajícím a politování hodným; — „sám víte, že žijeme v těžkých dobách… Dovolávám se vás, Jakube Petroviči; jste člověk rozumný a spravedlivě rozhodnete," dodal pan Goljadkin mladší, bídně pochlebuje panu Goljadkinu staršímu: „Život není hračka, sám víte, Jakube Petroviči," významně zakončil pan Goljadkin mladší, tváře se rozumným a učeným člověkem, který dovede rozumovati také o vznešených předmětech.

„Ze své strany, Jakube Petroviči," odpověděl srdečným hlasem náš hrdina, „já ze své strany, poněvadž přezírám okolní cesty a mluvím směle a otevřeně, jazykem přímým a šlechetným, a stavím věc vždy na šlechetnou půdu, pravím vám — a to mohu tvrdit otevřeně a šlechetně, Jakube Petroviči — že jsem úplně čist a že, jak sám víte, Jakube Petroviči — obapolné poblouzení (neboť všechno se může přihodit), soud světa, mínění podlízavého davu… Mluvím otevřeně, Jakube Petroviči — všechno se může přihodit. A dále, Jakube Petroviči: jestliže tak o věci soudíme a hledíme na ni s ušlechtilého a vznešeného stanoviska, řeknu vám směle, řeknu bez klamného studu, že mně, Jakube Petroviči, bude i příjemno vyznati, že jsem pobloudil, pravím, bude mně příjemno se k tomu přiznati. Vy sám víte, neboť jste člověk rozumný a při tom šlechetný. Bez studu, bez klamného studu jsem hotov k tomu se přiznati… důstojně a šlechetně," dokončil náš hrdina.

„Osud, řízení boží, Jakube Petroviči… ale nechme toho," namítl s povzdechem pan Goljadkin mladší. „Užijme raději krátké chvíle našeho setkání na užitečnější a příjemnější rozmluvu, jak se sluší na soudruhy z úřadu… opravdu, doposud se mi jaksi za celý ten čas nepodařilo promluviti si s vámi několik slov… Není to má vina, Jakube Petroviči…"

„Ani má…" ohnivě mu vpadl do řeči náš hrdina; — „ani má. Srdce mé mi praví, Jakube Petroviči, že já tím vinen nejsem. Ať je tím vinen osud, Jakube Petroviči," dodal pan Goljadkin starší úplně smířlivým tónem. Jeho hlas počínal znenáhla slábnout a zachvívati se.

„Nu, jak tedy? Jak se vůbec máte nyní?" pronesl zbloudilý sladkým hlasem.

„Trochu kašlu," odpověděl ještě sladčeji náš hrdina.

„Buďte opatrný. Je nyní takové počasí, nebylo by nic divného, kdyby člověk dostal zápal krku. Přiznám se vám, že už sám oblékám flanelovou kazajku."

„Skutečně, Jakube Petroviči, nebylo by divu, kdyby člověk dostal zapálení krku… Jakube Petroviči!" dodal náš hrdina po krátké pomlčce, — „Jakube Petroviči! Vidím, že jsem pobloudil… S radostí vzpomínám na ty šťastné okamžiky, které se nám podařilo stráviti společně pod chudou, ale, mohu říci, pohostinnou střechou mou…"

„Ale ve svém dopise napsal jste něco docela jiného," namítl s jistou výčitkou docela spravedlivý (ovšem jen v tomto vzhledě úplně spravedlivý) pan Goljadkin mladší.

„Jakube Petroviči! Pobloudil jsem… Vidím nyní jasně, že jsem pobloudil i v onom svém nešťastném dopise. Jakube Petroviči, stydím se pohlédnouti vám v tvář, Jakube Petroviči, ani neuvěříte… Dejte mi ten dopis, abych jej mohl roztrhati před vašima očima, Jakube Petroviči; aneb, je-li to nemožno, tedy vás prosím, abyste jej četl opačně, docela naopak, totiž s úmyslem přátelským tak, že budete mým slovům přikládati opačný smysl. Pobloudil jsem. Odpusťte mi, Jakube Petroviči, docela… hořce jsem pobloudil, Jakube Petroviči."

„Jak pravíte?" dosti roztržitě a lhostejně prohodil věrolomný přítel pana Goljadkina staršího.

„Pravím, že jsem úplně pobloudil, Jakube Petroviči, a že nyní bez jakéhokoli lživého studu…"

„Nu tedy dobře! Docela dobře, že jste pobloudil," hrubě odpověděl pan Goljadkin mladší.

„Měl jsem, Jakube Petroviči, dokonce i myšlénku," dodal šlechetným způsobem upřímný náš hrdina, nikterak nepozoruje hrozného věrolomstva svého klamného přítele, „měl jsem dokonce i myšlénku, že když, tento… když Bůh stvořil dvě úplně sobě podobné bytosti…"

„Ach! To je vaše myšlénka?"

Tu pověstný svou neužitečností pan Goljadkin mladší vstal a chopil se klobouku. Pan Goljadkin starší, netuše dosud klamu, vstal také, prostosrdečně a šlechetně se usmívaje na svého lžipřítele, snaže se ve své nevinnosti mu zalichotiti, dodati mu mysli a navázati s ním takovým způsobem nové přátelství.

„S Bohem, excellence," zvolal náhle pan Goljadkin mladší. Náš hrdina sebou trhnul, spozorovav ve tváři svého nepřítele cosi až bacchantického, a jedině, aby se ho zbavil, vložil do vztažené k němu ruky nemravného pána dva prsty své ruky. Ale tu… tu nestoudnost pana Goljadkina mladšího překročila všechny meze. Uchopil dva prsty ruky pana Goljadkina staršího, napřed je stisknul a hned — nedůstojný člověk — před očima pana Goljadkina osmělil se opětovati svůj ranní nestoudný žert. Míra lidské trpělivosti byla vyčerpána.

Už schovával do kapsy šátek, jímž si utřel prsty, když se pan Goljadkin starší vzpamatoval a vyřítil se za ním do sousedního pokoje, kam dle ošklivého zvyku svého ihned ulíznul jeho nesmířlivý nepřítel. Jako by se nic nebylo přihodilo, stál tam u kredence, jedl pirožky a klidně, jako nejpoctivější člověk, žertoval tam s Němkou cukrářkou. „Před dámami není možno," pomyslil si náš hrdina a přistoupil také ke kredenci, celý zmatený rozčilením.

„Opravdu, nebyla by to ošklivá kůstka! Co myslíte?" počal znova své neslušné žerty pan Goljadkin mladší, počítaje bezpochyby na nekonečnou trpělivost pana Goljadkina staršího. Tlustá Němka pohlížela na oba návštěvníky olověnýma, bezmyšlénkovýma očima, nerozumíc patrně ruskému jazyku a usmívajíc se. Náš hrdina po těchto slovech nestoudného pana Goljadkina mladšího vznítil se jako oheň a nemaje už síly, aby se zdržel, vrhl se na něho s patrným úmyslem roztrhati ho a takovým způsobem dokonale se s ním vyrovnati. Ale pan Goljadkin mladší dle podlého zvyku svého byl už daleko: vzal roh a už byl na prahu.

Rozumí se samo sebou, že po okamžité strnulosti, která přirozeně padla na pana Goljadkina staršího, rychle se vzpamatoval a vrhl se ze všech sil za ubližovatelem, který už sedal do drožky kočího, jenž rychle přijel, protože byl s ním patrně srozuměn. Ale v tom okamžiku tlustá Němka, znamenajíc útěk obou návštěvníků, zapištěla a zazvonila ze vší síly na zvonek. Náš hrdina v letu se obrátil, hodil jí peníze za sebe i za nestoudného člověka, jenž nezaplatil, nečekal, až mu dají nazpět, a přes to, že se obmeškal, přece se mu podařilo — ovšem už v letu — zachytiti svého nepřítele.

Náš hrdina, chopiv se všemi prostředky, jež mu uštědřila příroda, za křídlo drožky, nesl se nějaký čas po ulici, škrábaje se do povozu, v čemž mu všemi silami bránil pan Goljadkin mladší. Drožkář zatím i bičem, i opratí, i nohou, i slovy ponoukal svou ztrýzněnou herku, která se neočekávaně dala do cválu, stiskla zuby uzdu a z ošklivé vášně své počala po každém třetím skoku vyhazovati zadníma nohama. Konečně se našemu hrdinovi přece podařilo vylézti na drožku, usednouti obličejem proti svému nepříteli, při čemž se zády opíral o drožkáře a koleny o kolena nestoudníka, pravou rukou pak se chopil velmi chatrného kožešinového límce u pláště svého zhýřilého, nejkrutějšího nepřítele…

Nepřátelé letěli spolu a po nějakou dobu mlčeli. Náš hrdina jedva popadal dechu; cesta byla bídná, tak že poskakoval při každém kroku a byl v nebezpečí, že si zlomí vaz. Mimo to zatvrzelý nepřítel jeho dosud se nehodlal uznati za přemoženého a snažil se svého protivníka shoditi do bláta. Na dovršení všech nepříjemností pohoda byla hrozná. Sníh se sypal velikými kločky a všemožně se snažil, aby nějakým způsobem zalezl pod rozepnutý plášť pravého pana Goljadkina. Vůkol bylo zakaleno a nebylo viděti ani zbla. Těžko bylo rozeznati, kam a kterými ulicemi jedou…

Panu Goljadkinu se zdálo, že se s ním děje cosi známého. Jeden okamžik snažil se připamatovati si, netušil-li cosi podobného včera… na příklad ve snách… Konečně jeho tesklivost dostoupila posledního stupně znemožení. Nalehnuv na svého nelítostného protivníka, počal křičet. Ale jeho křik zmíral mu na samých rtech… Byl okamžik, kdy pan Goljadkin na všechno zapomněl a rozhodl se, že to všechno nic neznamená a že se to děje všechno jen tak, nějakým nevysvětlitelným způsobem, a proto bylo by zbytečno a zhola marno protestovati proti této příhodě…

Ale z nenadání, a sice skoro v týž okamžik, kdy náš hrdina dospěl k onomu rozhodnutí, jakýsi neopatrný náraz změnil celý smysl věci. Pan Goljadkin svalil se jako pytel mouky s drožky a kutálel se někam, jsa v okamžiku pádu zcela správně sobě vědom, že se skutečně a zcela nevčas rozčiloval. Když opět vstal, uviděl, že kamsi přijeli. Drožka stála uprostřed něčího dvora a náš hrdina na prvý pohled poznal, že je to dvůr téhož domu, ve kterém přebýval Olsufij Ivánovič. V týž okamžik spozoroval, že jeho přítel už kráčí na schůdky a bezpochyby přímo k Olsufiju Ivánoviči.

Ve svém nevylíčitelném stesku chtěl se vrhnouti za svým nepřítelem; ale na své štěstí vzpamatoval se ještě v čas. Nezapomněl ani zaplatiti drožkáři, pak vyběhl na ulici a běžel, seč byl, kam ho oči vedly. Sníh se sypal jako dříve, bylo jako dříve zakaleno, mokro a temno. Náš hrdina nešel, nýbrž letěl, vrážeje cestou do každého — do mužíků, do žen, do dětí a sám také při nárazu odletoval od mužíků, od žen i od dětí. Kolkolem a hlavně za ním ozýval se zděšený hovor, pískot a křik…

Ale pan Goljadkin — zdálo se — byl bez paměti a ničeho si nechtěl všímati… Vzpamatoval se teprve u Semenovského mostu, a to jen proto, že neobratně vrazil do jákýchsi dvou bab s jakýmsi zbožím, povalil báby i sám se svalil.

„Nic neškodí," pomyslil si pan Goljadkin, „všechno se může ještě obrátiti k lepšímu," a hned sáhl do kapsy, chtěje se vykoupiti rublem stříbra za vysypané perníky, jablka, hrách a jiné různé věci. Náhle však nové světlo ozářilo pana Goljadkina: v kapse namakal psaní, které mu ráno odevzdal písař. Vzpomněl si, že tu nedaleko je dobře mu známá hospůdka; zaběhl tedy do hospůdky, bez prodlení přisedl ke stolu, osvětlenému lojovou svíčkou, a ničeho si nevšímaje, neposlouchaje ani sklepníka, jenž se ho přišel optat, co poroučí, zlomil pečeť a počal čísti následující psaní, jež ho dokonale zarazilo:

„Šlechetný, za mne trpící a na věky srdci mému milý člověče!

Strádám, hynu — zachraň mne! Klevetník, intrikán a neužitečností svého smýšlení známý člověk obestřel mne svými sítěmi a já jsem ztracena! Klesla jsem! Ale on je mně protivný, ty však…! Nás rozloučili, mé dopisy, tobě poslané, schytali — a to všechno provedl nemrava, využitkovav svou nejlepší vlastnost, tu totiž, že je ti podoben. Na všechen způsob člověk může býti i škaredý a přece může okouzlovat rozumem, mocným citem a příjemnými způsoby… Jsem ztracena! Vdávají mne násilně a nejvíce k tomu působí můj otec, dobrodinec můj a státní rada Olsufij Ivánovič, poněvadž chce bezpochyby zaujati mé místo a mé vztahy ke společnosti vyššího tónu… Ale rozhodla jsem se a protestuju všemi prostředky, přírodou mně udělenými. Čekej mne dnes se svým kočárem rovně v 9 hodin u okna příbytku Olsufija Ivánoviče. U nás je opět ples a bude také krásný poručík. Já vyjdu a poletíme. Mimo to jsou i jiné úřady, kde ještě možno posloužiti vlasti. Na všechen způsob měj na mysli, příteli můj, že nevinnost jest silná už svou nevinností. S Bohem. Čekej s kočárem u dveří. Vrhnu se pod ochranu tvého objetí rovně ve dvě hodiny po půlnoci.

Tvoje až do hrobu Klára Olsufijevna."

Když náš hrdina přečetl psaní, zůstal několik minut jako poražený. Se strašnou úzkostí, ve strašném rozechvění, bledý jako plátno, s psaním v ruce prošel se několikrát po světnici; aby nepříjemnost situace byla dovršena, náš hrdina nespozoroval, že byl v tu chvíli předmětem pozornosti všech lidí, přítomných v hospodě. Nepořádek jeho obleku, nezdržované rozčilení, chůze či správně řečeno pobíhání, rozkládání oběma rukama, snad i několik záhadných slov, hozených v zapomněnlivosti do větru — to všechno asi velmi špatně doporoučelo pana Goljadkina přítomným návštěvníkům, ba i sám sklepník počal na něho pohlížeti podezřele.

Vzpamatovav se, náš hrdina spozoroval, že stojí uprostřed světnice a skoro neslušně, nezdvořile pohlíží na jakéhosi stařečka velice slušného zevnějšku, jenž právě poobědval a pomodliv se před svatým obrazem, zasedl opět ke stolu, nespouštěje ovšem také očí s pana Goljadkina. Náš hrdina rozhlédl se nejasně vůkol a uviděl, že všichni, všichni do posledního pohlížejí na něho jakýmsi zlověstným a podezřelým způsobem. Náhle jakýsi vysloužilý voják s červeným límcem hlasitě požádal za „Policejní Věstník". Pan Goljadkin sebou trhnul a zapálil se. Z nenadání spustil oči k zemi a uviděl, že byl v takovém neslušném obleku, v jakém by nesměl býti ani doma, neřku-li ve veřejné místnosti. Boty, kalhoty a celý jeho levý bok byly samé bláto, petlice u pravé nohavice byla utržena a frak dokonce i roztrhán na různých místech.

V nekonečné úzkosti náš hrdina přistoupil ke stolu, u něhož četl a viděl, že k němu přichází sklepník s jakýmsi divným a drze neústupným výrazem ve tváři. Pozbyv opětně duchapřítomnosti, náš hrdina počal si prohlížeti stůl, u něhož nyní stál. Na stole ležely neuklizené talíře od oběda, ležel ušpiněný ubrousek a válely se nůž, vidlička a lžíce, jichž kdosi nedávno užil. „Kdo to tu obědval?" pomyslil si náš hrdina. „Snad ne já? Ostatně, může být! Poobědval jsem a ani jsem toho nepozoroval; co tedy dělat?" Zdvihl oči a spatřil vedle sebe opět sklepníka, jenž se chystal něco mu říci.

„Co jsem dlužen, příteli?" optal se ho náš hrdina chvějícím hlasem.

Hlasitý smích ozval se kolem pana Goljadkina; sám sklepník se usmál. Pan Goljadkin pochopil, že i tu si zadal a vyvedl nějakou strašnou hloupost. Když to pochopil, tak se zastyděl, že byl nucen sáhnouti do kapsy pro šátek, bezpochyby jen proto, aby něco dělal a nestál jen tak; ale k nevylíčitelnému překvapení, i svému i všech okolních, místo šátku vytáhl láhvičku s jakýmsi lékem, jejž mu předepsal před čtyřmi dny Kresťjan Ivánovič.

„Léky kupujte v téže lékárně" — kmitlo se hlavou pana Goljadkina… A tu se náhle zachvěl a div ne vzkřikl hrůzou. Nové světlo ho osvítilo… Tmavá, červenavě odporná tekutina zlověstným odleskem zasvítila do očí panu Goljadkinu… Láhvička mu vypadla z rukou a na místě se rozbila. Náš hrdina vzkřiknul a uskočil na dva kroky od rozlité tekutiny. Třásl se na všech údech a pot mu vyrážel na skráních a na čele. „Tedy život je v nebezpečí !"

V hospodě zatím nastal ruch, poplach; všichni obklopili pana Goljadkina, všichni domlouvali panu Goljadkinu, někteří se dokonce chápali pana Goljadkina. Ale náš hrdina byl němý a nepohnutý, nic neviděl, nic neslyšel a nic necítil… Konečně jako by se byl utrhl od místa, vyrazil ven z hospody, odstrčil každého, kdo se snažil ho zadržeti, skoro bez paměti padl do první drožky, jež se mu namanula, a letěl do svého bytu.

V síni svého bytu setkal se s Michějevem, sluhou z úřadu, jenž držel v ruce psaní s úřadní pečetí. „Vím, příteli, všechno vím," odpověděl slabým, tesklivým hlasem zmožený náš hrdina; „to je officiální…"

Ve psaní skutečně bylo nařízení, podepsané Andrejem Filippovičem, aby pan Goljadkin odevzdal všechna akta, jež se u něho nacházejí, Ivanu Semenoviči. Pan Goljadkin, přijav psaní a dav sluhovi desetník spropitného, vstoupil do svého bytu a uviděl, že Petruška snáší a sbírá na jednu hromadu všechny své hadry, všechen svůj majetek, chtěje patrně opustiti pana Goljadkina a přestěhovati se ke Karolíně Ivánovně, jež ho vylákala, aby jí nahradil Jevstafija.

Hlava XII.

Přišel Petruška kolébaje se, jaksi podivně nedbale se drže a s jakýmsi otrocky vítězoslavným výrazem ve tváři. Bylo patrno, že má jakýsi úmysl a byl si vědom svého práva, pročež pohlížel jako člověk cizí, to jest jako sluha někoho cizího, nikoli však jako sluha pana Goljadkina.

„Nu tak vidíš, můj milý," počal náš hrdina z těžká oddychuje. „Kolik pak je hodin?"

Petruška mlčky odešel za přehrádku, pak se vrátil a dosti nezávislým hlasem oznámil, že bude brzy půl osmé.

„Nu dobře, můj milý, dobře. Vidíš tedy, můj milý… dovol, abych ti řekl, můj milý, že mezi námi je, tuším, všechno nyní ukončeno…"

Petruška mlčel.

„A když je tedy všechno mezi námi ukončeno, pověz mně nyní otevřeně, jako příteli mně pověz, kde jsi byl, brachu?"

„Kde jsem byl? U dobrých lidí."

„Vím, přítelíčku, vím. Byl jsem s tebou vždycky spokojen, můj milý, i vysvědčení ti dám… A ty budeš nyní u nich?"

„Co dělat, pane! Sám ráčíte vědět. Vímeť, dobrý člověk špatnému něčemu učit nebude."

„Vím, můj milý, vím. Nyní jsou dobří lidé vzácni, přítelíčku; važ si jich, můj milý. Nu, a co oni?"

„Vímeť jak… Ale u vás, pane, teď už nemohu více sloužit; sám ráčíte vědět."

„Vím, můj milý, vím; tvou horlivost a přičinlivost znám; viděl jsem to všechno, přítelíčku, všímal jsem si. Já si tebe vážím, přítelíčku. Dobrého a poctivého člověka, třebas byl jen lokaj, si vážím."

„Inu ovšem! Našinec, sám ráčíte vědět, kouká, kde je lépe. Tak je to. A co já? Vímeť, pane, bez dobrého člověka se neobejdeme."

„Nu dobře, brachu, dobře; cítím to… Tuhle máš peníze a tu je tvoje vysvědčení. A nyní se políbíme, brachu, rozloučíme se… A teď, můj milý, tě požádám ještě za jednu službu, za poslední službu," řekl pan Goljadkin slavnostním hlasem. „Víš, můj milý, ledaco se přihodí. Hoře, můj zlatý, skrývá se i v pozlacených palácích, a nikam od něho neujdeš. Ty víš, přítelíčku, že jsem býval k tobě, tuším, vždycky laskav."

Petruška mlčel.

„Býval jsem k tobě, tuším, vždycky laskav, můj milý… A mnoho-li pak mám nyní prádla, můj milý?"

„Všecko je v pořádku. Košil plátěných šest, punčoch tři páry, čtyři náprsenky, flanelovou kazajku a podvléčky dvoje. Sám víte všechno. Já se, pane, ničeho vašeho netknu. Pánův majetek opatruju, pane. Jsem s vámi, pane, tento… rozumí se… a abych si vzal hřích na duši, pane, nikdy! Však to sám víte, pane…"

„Věřím, příteli můj, věřím. Tak jsem to nemyslil, přítelíčku, dokonce ne. Ale běží mně, přítelíčku…"

„Známá věc, pane, to my už víme. Když jsem ještě u generála Stolbňakova sloužil, také mne propustil, protože sám odjížděl do Saratova… Statek tam měl…"

„Ale ne, přítelíčku, o tom nemluvím; nic takového… ani si nemysli, přítelíčku milý."

„Známo. Co našinec? Sám ráčíte vědět, těžko-li člověka pomluvit. A se mnou byli všude spokojeni. Byli ministři, generálové, senátoři, hrabata. Býval jsem u všech, u knížete Svinčatkina, u plukovníka Pereborkina, u generála Nedobarova, také jsem jim sloužil, na statek jsme jezdili. Známo…"

„Ano, přítelíčku, ano; dobře, přítelíčku, dobře. I já, přítelíčku, nyní odjíždím… Každému jiná cesta vykázána, můj milý, a neznámo, na jakou cestu který člověk padne. Nu, přítelíčku, pomoz mně nyní obléknouti se; a můj úřadní frak také slož… kalhoty druhé, prostěradla, pokrývky, podušky…"

„Do uzlu poroučíte všechno svázat?"

„Ano, přítelíčku, ano, třebas do uzlu… Kdož ví, co se může přihodit? A nyní, můj milý, doběhni vyhledat krytý kočár…"

„Krytý kočár?"

„Ano, můj milý, krytý kočár, hezky prostorný a na určitou dobu. Nemysli si však, přítelíčku, sám něco tento…"

„A daleko chcete odjet?"

„Nevím, přítelíčku, to také nevím. Peřinu také, myslím, bude tam třeba položit. Co ty myslíš, přítelíčku? Spoléhám na tebe, můj milý."

„Což ráčíte hned odejet?"

„Ano, přítelíčku, ano! Taková okolnost se přihodila… takové je to, můj milý, takové!"

„Inu, vímeť, pane. V našem pluku poručíkovi také se to přihodilo; bylo to u jednoho tamního statkáře… uvez' ji…"

„Uvez'? Jak! Můj milý, ty…"

„Ano, uvez' a v druhém statku byly oddavky. Všecko bylo napřed připraveno. Hnali se za nimi; ale kníže se jich zastal, nebožtík. A urovnalo se to."

„Oddavky, ano… ale jak ty, můj milý? Jakým způsobem ty o tom, můj milý, víš?"

„I vždyť je známo, co. Pověstmi, pane, země se plní. Všechno to víme, pane… ovšem, kdož pak je bez hříchu. Ale řeknu vám nyní, pane — dovolte mně vyjádřiti se po prostu, po selsku — když tedy na to došlo, řeknu vám nyní, pane: máte nepřítele, soupeře máte, pane, silného soupeře; takové to je…"

„Vím, přítelíčku, vím; sám víš, můj milý… Spoléhám tedy na tebe. Jak to tedy nyní začít, přítelíčku? Co bys mně radil?"

„Tak tedy, pane, když jste se nyní, tak říkaje, na takovou dráhu vydal, tedy vám bude třeba ledaco kupovat — na příklad prostěradla, podušky, peřinu ještě jednu pro dva, pokrývku pěknou —; pro ten případ tady dole je sousedka, měštanka; ta má pěkný liščí plášť. Mohl byste se na něj podívat a koupit; můžete se jít hned podívat. Přihodí se vám to nyní, pane; plášť je pěkný, atlasem pošitý, liščí kožešinou podšívaný…"

„Nu dobře, přítelíčku, dobře; svoluju, přítelíčku, a na tebe spoléhám, úplně na tebe spoléhám. Třebas i plášť, můj milý… Jen honem, honem! Pro Boha, honem! I plášť koupím, jen, prosím tě, honem! Brzo bude osm hodin, honem, přítelíčku, pro Boha! Pospěš si honem, přítelíčku!"

Petruška nechal nedovázaného uzlu s prádlem, poduškami, pokrývkami, prostěradly a všelikými hadry, co snesl a, začal svazovat, a střemhlav vyběhl z pokoje. Pan Goljadkin se chopil zatím ještě jednou dopisu; ale čísti ho nemohl. Chopil se oběma rukama za svou nešťastnou hlavu a v pochybnostech se opřel o zeď. Přemýšleti nemohl o ničem, dáti se do nějaké práce také nemohl; nevěděl ani sám, co se s ním děje.

Konečně vida, že čas utíká a Petruška ani plášť se neobjevuje, rozhodl se, že půjde sám. Otevřev dvéře do síně, zaslechl dole hluk, řeči, spor a hádku… Několik sousedek rozmlouvalo, křičelo, soudilo a rozhodovalo o čemsi… Však pan Goljadkin už věděl, o čem. Bylo slyšeti hlas Petruškův; pak se ozvaly něčí kroky.

„Můj ty Bože, oni sem sezvou celý svět!" zastenal pan Goljadkin, lomě rukama v zoufalství a vrhl se nazpět do pokoje. Přiběhnuv do pokoje, sklesl skoro bez paměti na divan, obličejem na podušku. Minutku tak proležel, pak vyskočil a nečekaje na Petrušku, obul si kaloše, vzal klobouk, oblékl plášť, vzal s sebou peněženku a běžel střemhlav se schodů.

„Ničeho není třeba, ničeho, můj milý. Já sám, já sám všecko… Tebe zatím není třeba, a ostatně snad se všechno zatím obrátí k lepšímu," zamumlal pan Goljadkin Petruškovi, jehož potkal na schodech. Pak vyběhl na dvůr a ven z domu. Srdce v něm zmíralo. Dosud nebyl rozhodnut… Co dělat, co si počít, jak se zachovat v tomto kritickém případě…"

„Co si počít, pane Bože můj! Bylo třeba, aby se i toto přihodilo?" vzkřiknul konečně ze zoufalství, vrávoraje po ulici na zdařbůh, kam ho oči nesly. „Bylo třeba, aby se to přihodilo! Kdyby nebylo tohoto, právě toho, všechno by se urovnalo; najednou, jedním rázem, jedním obratným, energickým, pevným rázem by se to urovnalo. Prst si dám useknouti, že by se urovnalo. Hle, jak by se všechno vyřídilo: zaklepal bych tu i tam — já řku, tak a tak, a mně, ctěný pane, nedovolují, abych tak řekl, ani sem, ani tam; já řku, tak se nejedná; já řku, ctěný pane můj, tak se nejedná a samozvanstvím se u nás ničeho nedosáhne. Samozvanec je, panečku, člověk… tento… neužitečný a užitku vlasti nepřinese. Chápete to? Já řku, chápete to, ctěný pane? Tak bych tento… Ale ne, ostatně, což… vždyť to docela není tento… docela ne… Co to pletu, já hlupák? Vždyť sám se hubím. Vždyť, ty blázne jeden, docela to není tak! Ale vidíš, blázne, jak se nyní jedná! Nu, kam se poděju nyní? Co si na příklad počnu nyní sám s sebou? Nu, kam se nyní hodím? Nu, vezměme na příklad, kam se hodíš nyní, ty Goljadkine jeden, ty nedůstojný člověče? Co nyní? Kočár je třeba dostat; kočár prý dostaň a čekej na ni; nožky by si zmočila, kdyby nebylo kočáru… Kdo by si pomyslil! Nu, slečinka! Vida dívku mravného chování! A jak ji vychvalovali! Vyznamenala jste se, slečinko, darmo mluvit, vyznamenala!… A to všechno pochází od nemravného vychování. Když tak nyní pohlédnu, když to všechno uvážím, vidím, že to nepochází od ničeho jiného, než od nedostatku mravnosti. Místo aby ji z mládí tento… a čas ob čas i metlou, oni ji cukrovinkami a různými sladkostmi cpou, i sám starý nad ní natahuje moldánky: ,Ty jsi moje, tys mé zlato, za hraběte tě provdám.' — A nyní se jim vydařila, ukázalá nám teď svoje karty — já řku, takhle hrajeme my! Místo aby ji doma drželi z mládí, dali ji do pensionátu k francouzské madame, k nějaké emigrantce Falballa; a tam se učila všelikému dobru u emigrantky Falballa: teď to jsou toho následky. Já řku, jděte, těšte se! Abych prý byl s kočárem v tu a tu hodinu pod okny a cituplnou romanci po španělsky zazpíval. ,Čekám vás a vím, že mne milujete, utečeme spolu a budeme žiti v chaloupce.' — Ale vždyť to vlastně není možno, vždyť, ctěná slečno, vezme-li se kolem a kolem, nesmí se to, vždyť zákon zapovídá poctivou a nevinnou dívku z otcovského domu uvézti bez svolení rodičův! A konečně proč, zač a nač je toho třeba? Nu, ať by se provdala, za koho je třeba, koho jí osud přisoudil, a je odbyto. Já jsem úřadník; mohu být za to z úřadu propuštěn; mohu se za to dostat do vyšetřování, milá moje slečinko! Takové je to. A vy jste nevěděla? Ale to způsobila Němka. To všechno vychází od ní, od čarodějnice, ona má ve všem ruce. Protože člověka pomluvili, protože si o něm vymyslili babský klep, nemožnou komedii dle rady Andreje Filippoviče, z toho to vzniklo. Jinak proč by se Petruška do toho míchal? Co je mu do toho? Nač je mu toho třeba, darebovi? Ne, nemohu, slečinko, nijak nemohu, za nic na světě nemohu… Pro tentokrát mně, slečinko, už nějak odpusťte. To vy jste, slečinko, všeho příčinou a ne Němka, ne čarodějnice, nýbrž jen vy, protože čarodějnice je hodná osoba, protože čarodějnice ničím není vinna, ale vy, slečinko, jste vinna. Tak je to! Vy, slečno, mne uvádíte v pokušení… Člověk upadne v záhubu, sám sebou člověk přijde na zmar a nemůže se udržet; — jaká pak svatba! A kterak to všechno skončí? A jak to nyní provést? Mnoho bych za to dal, kdybych to všechno nyní věděl!"

Tak ve svém zoufalství uvažoval náš hrdina. Tu se náhle vzpamatoval a seznal, že stojí kdesi na Litějné ulici. Pohoda byla hrozná. Byla obleva, sníh se valil, pršelo, nu právě tak, jako v onu nezapomenutelnou dobu, když za strašné půlnoční hodiny započaly všechny nehody pana Goljadkina.

„Jaká chůze v takovou pohodu!" pomyslil si pan Goljadkin, pohlížeje na počasí. „To je všeobecná smrt… Pane Bože můj! Kde tu na příklad dostanu kočár? Tamhle na rohu, zdá se, že se cosi černá. Půjdu tam, uvidíme… Pane Bože můj!" vzdychal náš hrdina, zaměřiv slabé a vratké kroky své v tu stranu, kde uviděl cosi podobného kočáru. „Hle, co udělám: Půjdu, padnu mu k nohám, bude-li možno, a poníženě budu prosit. Tak a tak, řeknu: do vašich rukou odevzdávám svůj osud, do rukou představenstva. Vaše excellence, řeknu, zastaňte se, buďte dobrodincem člověku. Tak a tak, řeknu, to a to se stalo, skutek nezákonný; nezničujte mne, za otce vás přijímám, neopouštějte mne… důstojnost, čest, jméno a příjmení zachraňte… od zločinného, zkaženého člověka mne chraňte… On je jiný člověk, vaše excellence, a já jsem také jiný člověk. On je něco jiného a já jsem také něco jiného; opravdu něco jiného, vaše excellence, skutečně něco jiného; vidíte, jak je to, řeknu mu. Ani podoben být k němu nemohu, řeknu; račte to změnit, račte poručit, aby to změnili a zničili bezbožný, samovolný podvod… takový podvod, vaše excellence, že mu není na světě podobného. Za otce vás přijímám; představenstvo, rozumí se dobročinné a starostlivé představenstvo, musí podporovati podobné pohnutky… Vždyt je v tom i cosi rytířského, když řeknu: Přijímám vás, dobročinné představenstvo, za otce a svěřuju vám svůj osud; nebudu se vzpírati, úplně se svěřuju a sám zůstanu stranou ode všech těch záležitostí… Takové to je, řeknu mu."

„Nu co, můj milý, jsi drožkář?"

„Drožkář."

„Kočár, brachu, potřebuju na večer."

„A daleko ráčíte jeti?"

„Na večer, na celý večer, ať si už kamkoli, můj milý, ať si kamkoli."

„Snad za město chcete jet?"

„Ano, přítelíčku, snad i za město. Já sám ještě na určito nevím, přítelíčku, nemohu ti určitě říci, můj milý. Víš, můj milý, snad se všechno obrátí k lepšímu. Vímeť, přítelíčku

„Inu, ovšem, pane, ovšem; dej pán Bůh každému."

„Ano, přítelíčku, ano; děkuju ti, můj milý. Nu a mnoholi budeš žádati, můj milý?"

„A hned ráčíte jet?"

„Ano, hned; totiž ne hned; počkáš v jednom místě… jen tak chvilku, ne dlouho budeš čekat, můj milý."

„Nu, když najímáte na celý večer, méně nežli šest rublů nemohu vzít při takovém počasí."

„Dobře, můj milý, dobře; já se ti odvděčím, můj milý. Ty mne tedy nyní povezeš, můj milý."

„Sedněte si; počkejte, tuhle to trochu upravím… Tak, račte si nyní sednout. A kam poroučíte jet?"

„K Izmajlovskému mostu, přítelíčku."

Kočí se usadil na kozlíku a pobídnul pár hubených herek, které mocí odtrhl od žlabu se senem, k Izmajlovskému mostu. Náhle však pan Goljadkin trhnul za provázek, zastavil kočár a prosil dojemným hlasem, aby obrátil, aby nejel k Izmajlovskému mostu, nýbrž do jakési jiné ulice. Kočí obrátil do druhé ulice a za deset minut povoz pana Goljadkina zastavil před domem, v němž přebýval jeho excellence. Pan Goljadkin vyšel z kočáru, poprosil snažně svého kočího, aby tu počkal a sám s trnoucím srdcem běžel nahoru do prvního poschodí, trhnul za zvonítko, dvéře se otevřely a náš hrdina se octnul v předsíni u jeho excellence.

„Jeho excellence ráčí býti doma?" optal se pan Goljadkin, obraceje se s těmito slovy ke sluhovi, jenž mu otevřel.

„A čeho si přejete?" ptal se lokaj, prohlížeje si pana Goljadkina od hlavy do paty.

„Já, přítelíčku, tento… Jsem Goljadkin, úřadník, titulární rada Goljadkin. Řekni, že bych si rád promluvil s jeho excellenci…"

„Počkejte, teď není možná…"

„Přítelíčku, nemohu čekat; má záležitost je vážná, nedopouští odkladu…"

„A kdo vás sem posýlá? Nesete nějaké listiny?"

„Ne, přítelíčku, přicházím ve vlastní věci… Oznam mu, přítelíčku, řekni, že tak a tak, přišel si promluvit. A já se ti odvděčím, můj milý."

„Není možno. Nesmím nikoho přijímat, jsou zde hosté. Přijďte ráno v deset hodin."

„Ale oznamte mne, můj milý. Nemohu, mně není možná čekat… Vy, můj milý, budete za to odpovídat."

„E jdi, oznam ho; co je ti do toho, či bot je ti líto?" zvolal druhý lokaj, jenž ležel na lávce a dosud nepromluvil ani slova.

„Jen boty trhat! Víš, že poručili, nikoho nepřijímat. Úřadníci mají přicházeti ráno."

„Oznam ho, oznam. Však ti jazyk neupadne."

„Což, já ho oznámím, jazyk mi neupadne. Ale poručili nikoho nepřijímat, a když nikoho, tak nikoho. — Jděte zatím tuhle do pokoje."

Pan Goljadkin vešel do prvního pokoje; na stole stály hodiny. Vzhlédl na ně: bylo půl deváté. Srdce se mu zachvělo v prsou. Už se chtěl vrátit, ale v týž okamžik vysoký lokaj, stanuv na prahu sousedního pokoje, hlasitě pronesl příjmení pana Goljadkina.

„Je to chřtán!" pomyslil si náš hrdina ve své nevyličitelné tesknosti. „Kdybych byl aspoň řekl: Tak a tak… přicházím co nejpokorněji a nejuctivěji vysvětliti svou záležitost… tento… račte mne laskavě vyslechnouti. Ale nyní všechno je zmařeno, všechno jako do větru hozeno… Ostatně… nu, což… nic neškodí."

Ale na dlouhé uvažování nebylo času. Lokaj se obrátil, řekl: „Račte" a uvedl pana Goljadkina do kabinetu.

Když náš hrdina vstoupil do pokoje, pocítil, jako by byl oslepl, neboť neviděl rozhodně pranic. Jen se mu tak mimochodem mihnuly dvě nebo tři postavy v očích. „To jsou patrně hosté," napadlo pana Goljadkina. Konečně však pan Goljadkin začal jasně rozeznávati hvězdu na černém fraku jeho excellence, potom ponenáhlu přešel i k samému černému fraku a na konec vrátila se mu možnost úplného nazírání.

„Co je?" ozval se známý hlas nad panem Goljadkinem.

„Titulární rada Goljadkin, vaše excellence."

„Nu?"

„Přišel jsem si promluvit."

„Jak? Co?"

„Inu tak. Říkám, tak a tak, přišel jsem si promluvit, vaše excellence."

„Ale… Kdo jste vlastně?"

„Pa—pa—pan Goljadkin, vaše excellence, titulární rada."

„Nu, a co si přejete?"

„Že tak a tak, za otce ho přijímám; sám zůstanu stranou a od nepřítele mne zachraňte — to je všechno!"

„Co prý?"

„Známo, co."

„Co je známo?"

Pan Goljadkin mlčel. Brada začínala se mu ponenáhlu třásti.

„Nu?"

„Myslil jsem, že rytířsky, vaše excellence… Myslil jsem, že tady rytířsky… a představenstvo za otce přijímám… A že tak a tak, zachraňte mne, říkám, se sl… slzami prosím, a že takové po—pohnutky mají se pod— pod—podporovat."

Jeho excellence se odvrátil. Náš hrdina po několik okamžiků nemohl nic rozeznati očima. Prsa mu cosi svíralo, dech se tajil. Nevěděl, kde stojí. Styděl se jaksi a bylo mu teskno. Bůh ví, co bylo potom…

Když se náš hrdina vzpamatoval, spozoroval, že jeho excellence mluví se svými hosty a jako by příkře a důrazně s nimi o čemsi debattoval. Jednoho z hostí pan Goljadkin ihned poznal. To byl Andrej Filippovič; druhého ne. Ostatně tvář jeho byla také jaksi známa — vysoká, silná postava, letitá, obdařená velmi hustými brvami a licousy a výrazným, pronikavým pohledem. Na krku neznámého visel řád, v ústech měl cigaro. Neznámý kouřil, a nevynímaje cigara z úst, význačně kýval hlavou, vzhlížeje občas na pana Goljadkina.

Panu Goljadkinu stalo se jaksi nevolně; obrátil oči stranou a tu spozoroval ještě jednoho podivného hosta. Ve dveřích, které náš hrdina pokládal dosud za zrcadlo, jak se mu již dříve jednou přihodilo, objevil se on — víme kdo: příliš dobře známý přítel pana Goljadkina. Pan Goljadkin mladší nacházel se skutečně až doposud v druhém malinkém pokojíku a psal cosi na kvap; nyní patrně nastala potřeba, objevil se tedy s listinami pod paží, přistoupil k jeho excellenci a velice obratně, očekávaje výhradné pozornosti ke své osobě, dovedl se vetříti do řeči i porady, zaujav místo trochu za zády Andreje Filippoviče a z části jsa zastíněn neznámým, kouřícím cigaro. Pan Goljadkin mladší měl patrně značné účastenství v rozhovoru, jemuž naslouchal nyní ušlechtilým způsobem, kýval hlavou, přestupoval nožkama, usmíval se, každou chvíli vzhlížel na jeho excellenci, jakoby ho uprošoval pohledem, aby i jemu dovolili prohoditi půl slovíčka. „Podlec!" pomyslil si pan Goljadkin a nevolky vystoupil o krok ku předu. V tu chvíli jeho excellence se obrátil a sám dosti nerozhodně přikročil k panu Goljadkinu.

„Nu, dobře, dobře. Jděte nyní s Bohem. Prohlédnu pozorně vaši záležitost, a vás dám doprovodit…" Tu jeho excellence pohlédl na neznámého s hustými licousy. Tento na znamení souhlasu kývnul hlavou.

Pan Goljadkin cítil a chápal jasně, že ho mají za cosi jiného a dokonce ne za to, zač by měli. „Tak nebo onak," pomyslil si, „ale promluviti si musím. Řeknu: tak a tak, vaše excellence…"

Tu ve svých pochybnostech sklopil oči k zemi a ku svému krajnímu překvapení uviděl na botách jeho excellence velikou bílou skvrnu. „Snad praskly?" pomyslil si pan Goljadkin. Brzy však poznal, že boty jeho excellence nepraskly, nýbrž jen tak silně odrážely světlo. Nápadný tento úkaz vysvětlil se panu Goljadkinu tím, že boty byly lakované a silně se leskly. Tomu se říká ,blik', pomyslil si náš hrdina, a tento název drží se hlavně v dílnách umělců; jinde tomuto zjevu říkají osvětlená hrana. Tu pan Goljadkin zdvihl oči a seznal, že je třeba mluvit, poněvadž by jinak jeho věc mohla dospěti ke špatnému konci. Náš hrdina postoupil tedy o krok ku předu.

„Tedy tak a tak, vaše excellence," pravil. „Ani samozvanství v našem věku nepomůže…"

Jeho excellence na to neodpověděl, nýbrž silně zatáhl za provázek od zvonku. Náš hrdina postoupil ještě o krok ku předu.

„On je podlý a skrz na skrz zkažený člověk, vaše excellence," mluvil náš hrdina skoro bez sebe, zmíraje úzkostí, při tom však směle a rozhodně ukazoval na nedůstojného svého blížence, jenž přestupoval v tu chvíli okolo jeho excellence. „Tak a tak, povídám, ale narážím na známou osobu."

Nastalo všeobecné pohnutí po slovech pana Goljadkina. Andrej Filippovič a neznámá postava zakývali svými hlavami; jeho excellence trhal netrpělivě ze vší síly za provázek od zvonku, volaje služebné. Tu pan Goljadkin mladší vykročil do předu.

„Vaše excellence," pravil. „Poníženě prosím za dovolení, abych směl promluvit." Ve hlase pana Goljadkina mladšího bylo cosi krajně rozhodného; všechno ukazovalo, že se cítí úplně ve svém právu.

„Dovolte mně otázku," začal opět, předbíhaje svou horlivostí odpověď jeho excellence a obraceje se tentokrát k panu Goljadkinu: „Dovolte mně otázku: Víte, v přítomnosti jakých osob se tak vyjádřujete? Víte, před kým stojíte, v čím kabinetě se nacházíte?…"

Pan Goljadkin mladší byl celý neobyčejně vzrušen, celý červený a zapálený rozhorlením a hněvem; ba i slzy se objevily v jeho očích.

„Pánové Bassavrjukovi!" zařval z celého hrdla lokaj, objeviv se ve dveřích kabinetu.

„Dobrá šlechtická rodina, pocházející z Maloruska," pomyslil si pan Goljadkin, a v tom okamžiku pocítil, že kdosi velice přátelským způsobem opřel se mu jednou rukou o záda, potom i druhá ruka přilehla k jeho zádům. Podlý blíženec pana Goljadkina vrtěl se před ním ukazuje cestu, a náš hrdina jasně uviděl, že ho postrkují, zdá se, k velikým dveřím kabinetu. „Zrovna jak u Olsufija Ivánoviče," pomyslil si a octnul se v předsíni. Ohlédl se a uviděl vedle sebe dva lokaje jeho excellence a jednoho svého blížence.

„Plášť, plášť, plášť mého přítele! Plášť mého nejlepšího přítele!" zaštěbetal zkažený člověk, vytrhl z ruky jednoho sluhy plášť a hodil jej pro podlý a sprostý posměch přímo na hlavu panu Goljadkinu. Pan Goljadkin, vymotávaje se násilně ze svého pláště, jasně uslyšel smích obou lokajů. Avšak nic neposlouchaje a ničeho vedlejšího si nevšímaje vycházel už z předsíně a octnul se na osvětleném schodišti. Pan Goljadkin mladší za ním.

„S Bohem, vaše excellence!" zvolal za panem Goljadkinem starším.

„Podlec!" křikl náš hrdina celý bez sebe.

„I třebas podlec."

„Zkažený člověk!"

„I třebas zkažený člověk…" odpovídal důstojnému panu Goljadkinu nedůstojný jeho nepřítel a ze vrozené mu podlosti pohlížel shůry se schodů přímo, ani nemrkaje, do očí panu Goljadkinu takovým způsobem, jako by ho prosil, aby ještě pokračoval.

Náš hrdina plivnul rozhorlením a vyběhl na ulici. Byl tak zničen, že si vůbec nepamatoval, kdo a jak ho usadil do kočáru. Vzpamatovav se, uviděl, že ho vezou po Fontánce. „Patrně k Izmajlovskému mostu!" pomyslil si náš hrdina. Tu se panu Goljadkinu zachtělo ještě na něco si vzpomenouti, ale nemohl. A bylo to cosi hrozného, co se nedá ani vysvětliti…

„Nu, nic neškodí!" rozhodl náš hrdina a jel k Izmajlovskému mostu.

Hlava XIII.

Zdálo se, že se počasí hodlá změniti k lepšímu. Vskutku mokrý sníh, který se valil doposud celými mraky, počínal ponenáhlu řídnout a za nedlouho přestal padat úplně. Ukázala se obloha a na ní tu a tam zajiskřily hvězdičky. Bylo jen mokro, blátivo, sychravo a dusno, zejména pro pana Goljadkina, který i bez toho jedva dechu popadal. Promoklý a proto těžký plášť jeho projímal všechny jeho údy jakousi nepříjemnou, teplou vlhkostí a tíží svou ještě více ochromoval jeho silně sesláblé nohy.

Jakési zimničné záchvěvy přebíhaly jako ostří a dotěrní mravenci po celém jeho těle; znemožením prosakoval z něho studený, chorobný pot, tak že pan Goljadkin už zapomněl opakovati si při této vhodné příležitosti se vrozenou sobě pevností a rozhodností svou zamilovanou frázi, že všecko snad nějakým způsobem, ano zcela jistě a najednou se obrátí k lepšímu.

„Ostatně to všecko zatím ještě ujde," pomyslil si pevný a na duchu neklesající náš hrdina, stíraje s obličeje kapky studené vody, řinoucí se kolkolem se střechy kulatého a na tolik promoklého klobouku, že se voda na něm už nedržela. Dodav ještě, že to všechno nic neznamená, náš hrdina se pokusil přisednouti na dosti tlustý špalek, jenž se povaloval vedle hranice dříví na dvoře Olsufija Ivánoviče.

Rozumí se, na španělské serenady a hedvábné provazové řebříky nebylo ani pomyšlení; ale přece bylo třeba postarati se o tajný kouteček, třebas ne teplý, ale za to pohodlný a skrytý. Silně ho vábil — mimochodem řečeno — onen koutek v síni před obydlím Olsufija Ivánoviče, kde už dříve, skoro hned na počátku této pravdivé pověsti, náš hrdina vystál celé dvě hodiny mezi skříní a starou španělskou stěnou, mezi všelikým domácím, nepotřebným haraburdím a polámaným nářadím.

Nutno totiž podotknouti, že i tentokrát pan Goljadkin stál a čekal už celé dvě hodiny na dvoře Olsufija Ivánoviče. Ale co se týče tajného a útulného onoho koutku v síni, naskytly se nyní některé nepohodlné okolnosti, jichž dříve nebylo. Prvá okolnost byla ta, že onoho koutku si patrně povšimli a učinili jisté ochranné kroky od té doby, co se přihodila známá historie na posledním plese u Olsufija Ivánoviče. A za druhé bylo nutno čekati na smluvené znamení od Kláry Olsufjevny, protože nějaké takové znamení nezbytně musilo býti umluveno. Vždycky se to tak dělalo, „my to nezačali a také námi to neskončí".

Při té příležitosti pan Goljadkin vzpomněl si na jakýsi román, který četl kdysi dávno, a v němž hrdinka dala smluvené znamení Alfredovi za úplně podobných okolností tím, že k oknu přivázala růžovou stužku. Jen že růžová stužka nyní v noci a při petrohradském počasí, známém svou vlhkostí a nespolehlivostí, nemohla se hoditi k věci a byla — jedním slovem — vůbec nemožná.

„Ne, kam pak tady s hedvábnými provazovými řebříky," pomyslil si náš hrdina. „Raději si tuhle někde tajně a tichounce postojím, třebas tadyhle." I vybral si místečko na dvoře právě naproti oknům vedle hranice složeného dříví. Ovšem po dvoře chodilo množství vedlejších lidí, jezdců, kočích; mimo to hrčely povozy, frkaly koně a t. d. Ale místečko přece bylo pohodlné. Ať si už spozorují nebo ne, výhoda byla aspoň ta, že se nacházel ve stínu a pana Goljadkina z domu neviděl nikdo, on však mohl viděti všechno. Okna byla silně osvětlena, byl jakýsi slavnostní sjezd u Olsufija Ivánoviče. Hudbu ostatně nebylo ještě slyšet.

„Tedy žádný ples; sjeli se jen tak, za nějakou jinou příčinou," pomyslil si náš hrdina a srdce mu trochu zatlouklo. „A určila skutečně dnešek?" mihlo se náhle jeho hlavou. „Není omyl v datum? Možná — všecko je možno… Vida, jaká je tu možnost! Možná, že psaní bylo napsáno už včera a já je nedostal, protože se do toho vpletl Petruška, darebák. Anebo je napsáno zejtra, to jest, že já… že zejtra se mělo všechno vykonat, totiž s kočárem čekat…"

Tu náš hrdina zchladnul dokonale a počal v kapse hledati psaní, aby se přesvědčil. Ale psaní k velikému jeho podivení v kapse nebylo? „Kterak to?" zašeptal polomrtvý pan Goljadkin; „kde jsem je nechal? Patrně jsem je ztratil! — To mně ještě scházelo!" zastenal na konec. „Nu, padne-li nyní do nedobrých rukou… A možná, že už upadlo!… Bože, co z toho bude! Bude něco takového, že už… Ach ty osude můj nenávistný!"

Tu se pan Goljadkin zachvěl jako list při pomyšlení, že snad nešlechetný blíženec jeho, když mu vrhl na hlavu plášť, měl právě za účel zmocniti se dopisu, o němž nějakým způsobem vyzvěděl od nepřátel pana Goljadkina. „Mimo to on zachycuje cizí dopisy," uvažoval dále náš hrdina. „Důkazem toho… Ale nač důkazy!"

Po prvém návalu úžasu a ztrnutí krev se vrazila do hlavy panu Goljadkinu. Stenaje a skřípaje zuby chopil se za horkou svou hlavu, sklesl na špalek a počal o čemsi přemítati… Ale myšlénky se nikterak nevázaly v jeho hlavě. Míhaly se tam jakési osoby, vynořovaly se tu jasněji, tu nejasně jakési dávno zapomenuté příhody, lezly do hlavy jakési nápěvy jakýchsi hloupých písniček… Úzkost se ho zmocňovala nevýslovná.

„Bože můj, Bože můj!" vzdychl si náš hrdina, když se byl trochu vzpamatoval a potlačil v prsou hluchý vzlykot, „dej mně pevnosti ducha v nevyčerpatelné hlubině mých běd! Že jsem ztracen, že jsem na dobro ztracen, o tom nemůže býti ani nejmenší pochybnosti, a tak je to v pořádku, neboť nemohlo se státi jinak nijakým způsobem. Předně jsem zbaven místa, úplně zbaven, a nemohlo se stát, abych ho nebyl zbaven… Nu, ovšem, nějak se to zase urovná. A mých peněz prozatím stačí na první dobu: bude třeba nějakého bytečku, nářadí nějaké se musí poříditi… A Petruška — to je první — u mne nebude. Obejdu se bez dareby… vypomohou jiní nájemníci. Nu dobře! Přijdu si a odejdu, kdy se mi zlíbí a Petruška nebude bručet, že se vracím pozdě… Vida; proto je lépe, když si dám posloužit od nájemníků… Tedy to by bylo všechno dobře; jen že já mluvím pořád o tom, o čem bych neměl, a o tom, o čem bych měl, o tom nemluvím!"

Tu myšlénka o nynějším postavení opět ozářila pamět pana Goljadkina. Rozhlédl se kolem sebe. „Ach ty pane Bože můj, pane Bože můj! O čem to vlastně nyní mluvím?" pomyslil si, pozbyv nadobro rozvahy a chopil se opětně za svou rozpálenou hlavu…

„Což, pane, už brzo ráčíte jet?" ozval se hlas nad panem Goljadkinem. Pan Goljadkin sebou trhnul; ale před ním stál jeho kočí, také celý až do kůže promoklý a prozáblý, jehož z dlouhé chvíle a z netrpělivosti napadlo podívati se k panu Goljadkinu za dříví.

„Přítelíčku, já tento… brzo, přítelíčku, hned, už hned, jen počkej…"

Kočí odešel, bruče si cosi pod nos. „Proč pak bručí," přemýšlel se slzami v očích pan Goljadkin; „vždyť jsem ho najal na celý večer… vždyť mám tedy právo! Na večer jsem ho najal a tedy konec! Ať si třebas stojí, to je jedno. Všechno záleží na mé vůli. Mohu jezdit, a mohu nejezdit. A že tady stojím za hranicí dříví, to také nic neznamená… proti tomu také nesmí ničeho namítat. Pánovi se líbí státi za dřívím, tedy stojí za dřívím… nikomu na cti neubližuje, takové to je. Ano, takové to je, ctěná slečno, chcete-li vědít. A v chaloupce, milá slečno, za naší doby už nikdo nebydlí. Takové to je! A bez mravnosti v našem průmyslovém věku, milá slečno, nic nezmůžete, jakož sama nyní sloužíte za zhoubný toho příklad. Že prý mohu sloužit písařem a v chaloupce bydlet na břehu mořském. Předně, ctěná slečno, na břehu mořském není písařů a za druhé, kde pak najdeme advokáta. Neboť dejme tomu, abych uvedl příklad, že podám žádost, představím se, tak a tak, že chci vstoupiti do služby k advokátovi… a od nepřítele aby mne chránil… a vám odpovědí, ctěná slečno, že písařů je mnoho, a tady že nejste u emigrantky Falballa, kde jste se učila mravnosti, jakož sama nyní sloužíte za zhoubný toho příklad. Mravnost však znamená, ctěná slečno, doma sedět, otce si vážit a nemysliti na ženichy před časem. Ženichové, ctěná slečno, už se najdou svým časem, takové to je! Ovšem, nepopírám: různé talenty musí ledacos umět, jako na fortepiano někdy zahrát, po francouzsky promluvit, dějepis, zeměpis, zákon boží a arithmetiku — takové to je! — A víc není třeba! K tomu ještě kuchyně; nezbytně v oblast vědomostí každé mravné slečny má vstoupiti i kuchyně! A nyní co z toho bude? Předně, krasavice má a ctěná slečno, vás nepustí a pošlou za vámi lidi, aby vás chytli; a potom pod zámek a do kláštera! A co potom, ctěná slečno? Co mně potom přikážete dělat? Přikážete, ctěná slečno, držíc se některých hloupých románů, abych přicházel na nejbližší vršek a tál v slzách, pohlížeje na chladné stěny vašeho žaláře a na konec umřel, řídě se zvykem některých šeredných německých básnířů a romanopisců. Není-liž pravda, slečno? Ale, předně, dovolte mně říci vám přátelsky, že tak se dílo nedělá, a za druhé i vás i rodiče vaše bych pořádně vyplatil metlou za to, že vám dávali čísti francouzské knihy; neboť francouzské knihy dobru neučí. V nich je jed, jed nakažlivý, ctěná slečno! Aneb si myslíte — dovolte mně tu otázku — myslíte si, že tak a tak, že uprchneme bez trestu a tento… tam na mořském břehu že vám upravím chaloupku a začneme spolu vrkati, o různých citech rozmlouvati, a tak že provedeme celý život v dostatku a štěstí? A potom holátko se narodí a my tento… tak a tak, otče drahý a státní rado, Olsufiji Ivánoviči, hle, holátko se narodilo, tedy při této vhodné příležitosti sejměte s nás prokletí a požehnejte sňatek. Nikoli, slečno! Opět pravím, že tak se dílo nedělá, a první věc je, že vrkání nijakého nebude, ani v to nedoufejte. Nyní, ctěná slečno, muž je pán a dobrá, mravná žena jest povinna ve všem mu hověti. A něžností, ctěná slečno, nemilují za našich průmyslových dob. Už minuly časy Žan-Žak-Rusóa. Muž na příklad přijde hladový z úřadu: Dušinko — řekne — honem nějakou zákusku, vodky skleničku, slanečka kousek. A vy, ctěná slečno, ihned musíte míti pohotově vodky skleničku a slanečka kousek. Muž pojí s chutí a na vás ani nepohlédne, jen řekne: běž do kuchyně, koťátko, a dej pozor na oběd, leda že jednou jedinkrát za týden vás poceluje, a i to jen lhostejně… Vidíte, ctěná slečno, jak my na věc pohlížíme! Povídám, i to jen lhostejně!… Takové to bude, když už máme o tom uvažovat, když na to došlo, abychom takovým způsobem věci se podívali na kloubek… A co já tu mám dělat? Proč mne, ctěná slečno, připletli k vašim svéhlavým libůstkám? Píšete: ,Šlechetný, za mne trpící a na věky srdci mému milý člověče a t. d.' Ano, avšak předně, já — ctěná slečno — se pro vás nehodím, sama víte; na komplimenty nejsem mistr, všelijaká taková libovonná dámská prázdná slovíčka mluviti nemiluju, seladonů jsem nepřítel a zevnějšku, abych se přiznal, nejsem zcela bezúhonného. Lživého chvástání a nestoudnosti v nás nenaleznete, v tom se vám přiznávám nyní se vší upřímností. Říkám, tak a tak: jsem nadán jen přímou a upřímnou povahou a zdravým rozumem; intrikami se nezabývám. Nejsem intrikán, povídám, a tím se vychloubám; takové to je! Procházím se bez masky mezi dobrými lidmi, a abych vám už všechno řekl…"

Náhle pan Goljadkin sebou trhnul. Ryšavá, úplně zmoklá brada jeho kočího opět k němu nakoukla za dříví.

„Hned, hned, přítelíčku… Vidíš, přítelíčku, já hned, v okamžiku, přítelíčku," omlouval se pan Goljadkin chvějícím se, unylým hlasem.

Kočí se počesal na týle, potom pohladil svou bradu, pak postoupil o krok ku předu… zastavil se a nedůvěřivě pohlédl na pana Goljadkina.

„Hned, příteli; vidíš, přítelíčku, já jen trochu, já… vidíš… jen okamžik tady… vidíš, můj milý…"

„A což vůbec nepojedete?" řekl konečně kočí pevným hlasem, přistoupiv až k samému panu Goljadkinu.

„Ale ne, muj milý, já hned. Vidíš, přítelíčku, já tu čekám…"

„Tak."

„Vidíš, můj milý… A z které vesnice pak jsi, můj milý?"

„Jsem panský poddaný."

„Máš dobrého pána?"

„Tak, tak…"

„Ano, můj milý; jen počkej, přítelíčku. Vidíš, můj milý… A jsi už dávno v Petrohradě?"

„Už celý rok jezdím."

„A dobře se máš, můj milý?"

„Tak, tak."

„Ano, můj milý. Děkuj prozřetelnosti boží, přítelíčku. Jen dobrého člověka vždycky hledej. Nyní jsou dobří lidé vzácní, můj milý. On tě omyje, nakrmí, napojí, můj milý — totiž dobrý člověk… A časem, vždyť víš, že i skrze zlato tekou slzy, můj milý… vidíš žalostný příklad; takové to je, můj milý."

Kočímu bylo jaksi líto pana Goljadkina. „Nu račte tedy, já ještě počkám. A dlouho tu ještě budete čekat?"

„Ne, můj milý, nedlouho. A víš, já už nebudu čekat, můj milý. Co myslíš, přítelíčku? Spoléhám na tebe… Já už nebudu čekat."

„A tedy vůbec nepojedete?"

„Ne, můj milý, nepojedu. A tobě se odvděčím, můj milý. Vidíš, takové to je. Mnoholi ti náleží, můj milý?"

„Nu, jak jsme se smluvili, tolik mi račte dát. Čekal jsem, pane, dlouho. Vždyť vy člověku neublížíte, pane."

„Nu, tu máš tedy, můj milý, tu máš." Při těch slovech pan Goljadkin zaplatil kočímu šest rublů stříbra, a rozhodnuv se, že nebude déle tratiti času, t. j. že půjde dobrovolně, a to tím více, poněvadž věc byla rozhodnuta, kočího propustil, a čekati tedy nebylo nač, vydal se ze dvora, vyšel ze vrat, zahnul na levo a neohlížeje se, dal se bez dechu, ale radostně do běhu. „Snad se všechno urovná k lepšímu," pomyslil si. „Takovým způsobem vyhnul jsem se aspoň neštěstí."

Skutečně panu Goljadkinu stalo se jaksi neobyčejně lehko v duši. „Ach kdyby se to urovnalo k lepšímu," opět si pomyslil náš hrdina, sám ostatně málo důvěřuje svým slovům. „Já tento…" uvažoval dále. „Anebo radši takhle, z druhé strany… Anebo ještě lépe udělat takhle?"

V takových pochybnostech, hledaje klíč, jímž by rozluštil své záhady, doběhl až k Semenovskému mostu, a přiběhnuv k Semenovskému mostu, moudře a definitivně rozhodl, že se vrátí.

„Tak to bude lépe," myslil si. „Raději z druhé strany, totiž takhle. Budu jen tak… budu postranním pozorovatelem a konec. Jsem jen pozorovatel, osobnost vedlejší — nic víc. Co se tam koli sběhne, nic nebude mou vinou. Takové to je! Takové to bude nyní!"

Náš hrdina tedy rozhodnuv, že se vrátí, skutečně se vrátil, a to tím spíše, poněvadž dle šťastného svého nápadu pokládal se nyní za osobu zcela postranní. „Tak je to lépe: za nic neodpovídám a přece uvidím, čeho mi bylo třeba. Takové to bude!" Výpočet byl tedy spolehlivější a věc je ukončena.

Upokojiv se, zabral se opět pod mírný stín své uspokojivé a ochranné hranice dříví a pozorně počal pohlížeti na okna. Tentokrát nebylo mu souzeno hleděti a čekati dlouho. Najednou bylo pozorovati ve všech oknech jakýsi podivný ruch, zamíhaly se postavy, rozhalily se záclony a celé skupiny lidí tísnily se u oken Olsufija Ivánoviče, všechny hledaly cosi, pátraly po čemsi na dvoře.

Náš hrdina, zabezpečený hranicí dříví, počal také zvědavě sledovati všeobecný ruch a horlivě natahoval svou hlavu tu na pravo, tu na levo aspoň na tolik, na kolik mu dovoloval krátký stín hranice, jež ho chránila. Náhle ztrnul, zachvěl se a div na místě nesklesl úžasem. Zdálo se mu… slovem, dovtípil se na jisto, že nehledali na dvoře cosi a nepátrali po čemsi, nýbrž že hledali právě jeho, pana Goljadkina. Všichni pohlížejí nyní směrem k němu. Prchnouti nebylo lze — spatřili by ho…

Ztrnulý pan Goljadkin přikrčil se co možná nejtěsněji ke dříví a tu teprve spozoroval, že zrádný stín ho vydal nepřátelům, že ho nezakrýval celého. S největší radostí uvolil by se náš hrdina prolézti nyní nějakou myší děrou skrze hranici dříví a tichounce si tam poseděti, jen kdyby to bylo možno. Ale nebylo nijaké možnosti. Ve své agonii počal tedy odhodlaně a přímo pohlížeti na všechna okna; tak je to lépe… A náhle shořel studem. Už ho spozorovali, všichni najednou ho spozorovali, všichni ho vábí rukama, všichni mu kynou hlavami, všichni ho volají. Cvaknulo a otevřelo se několik vyhlídek; několik hlasů počalo mu najednou cosi volati…

„Jen se divím, že těm holčinám nenasekají hned za dětských let," bručel pro sebe náš hrdina, pozbyv poslední špetky rozvahy. Nenadále ze dveří vyběhl on (však víme, kdo) v pouhém úřadním fraku, bez klobouku, udýchaný, kroutě se, pocupávaje, poskakuje a projevuje zrádným způsobem velikou radost nad tím, že spatřil konečně pana Goljadkina.

„Jakube Petroviči," zaštěbetal známý svou zbytečností člověk. „Jakube Petroviči, vy jste zde? Nastudíte se! Je zde chladno, Jakube Petroviči. Pojďte do světnice."

„Jakube Petroviči! Ne, já jen tak, Jakube Petroviči," zamumlal pokorným hlasem náš hrdina.

„Ne, není možná, Jakube Petroviči. Zvou vás, uctivě zvou, čekají tam na vás. Abych prý jim učinil potěšení a přivedl k nim Jakuba Petroviče. Tak mne prosili."