NÉTIČKA NEZVÁNOVA. (continued 4)

„Nu, přestaňte," odpověděla jsem celá dojatá, nevědouc, co jí říci. Pak jsem ji ještě jednou políbila a vyšla jsem z pokoje.

Byla jsem hrozně rozmrzelá a mrzutá. Zlobila jsem se na sebe, cítíc, že jsem neopatrná a neumím se náležitě chovat. Styděla jsem se čehosi, až mně bylo do pláče, a usnula jsem celá zarmoucená.

Když jsem se ráno probudila, první má myšlénka byla, že celý včerejší večer byl pouhý přízrak, sen, že jsme se na vzájem mistifikovali, ve spěchu jsme pouhou hloupost pokládali za důležitou příhodu, že všechno vzniklo jen z nezkušenosti, poněvadž jsme nebyli zvyklí přijímati vnější dojmy. Cítila jsem, že vinou všeho jest ono psaní, jež mne příliš znepokojuje, že má fantasie jest rozladěna, a rozhodla jsem, že příště nebudu raději o ničem přemýšlet.

Když jsem takovým neobyčejně lehkým způsobem rozplašila svůj stesk v plném přesvědčení, že právě tak lehko také vykonám, na čem jsem se rozhodla, stala jsem se klidnější a odešla jsem veselá do pěvecké školy. Ranní vzduch úplně osvěžil mou hlavu. Líbily se mně tyto ranní procházky k učiteli zpěvu. Bylo tak veselo procházeti městem, jež se k deváté hodině už oživovalo a začínalo svůj každodenní starostlivý život. Procházely jsme obyčejně po nejživějších ulicích, vždycky plných shonu, a mně se velice líbilo toto pozadí mých začátků uměleckého života, tento rozdíl mezi každodenní všední, malichernou, ale živou starostlivostí a uměním, které mne očekávalo ve vzdálenosti dvou kroků od tohoto života, v druhém patře ohromného domu, nabitého shora až dolů nájemníky, kteří, jak se mně zdálo, ani za mák si nevšímali nijakého umění.

Já mezi těmi dělnými, zlostnými chodci se svazkem not pod paždím; stařenka Natalja, která mne provázela a pokaždé mně dávala řešit hádanku — ač sama o tom nevěděla — o čem vlastně tou cestou přemýšlí; konečně můj učitel, polo Vlach, polo Francouz, podivín, chvílemi skutečný enthusiast, mnohem častěji pedant a nejčastěji lakomec: vše to mne bavilo a nutilo mne buď do smíchu neb do uvažování.

Mimo to milovala jsem své umění, ostýchavě sice, ale s vášnivou nadějí, stavěla jsem si zámky ve vzduchu, vymýšlela jsem si nejrozkošnější budoucnost a nezřídka po svém návratu byla jsem jako v žáru od své fantasie. Slovem v ty hodiny jsem bývala skoro šťastna.

Právě v takové náladě byla jsem i tentokrát, když jsem se v deset hodin vrátila z hodiny domů. Na všechno jsem zapomněla a pamatuju se, jak radostně jsem začala o čemsi sníti. Ale náhle, když jsem stoupala po schodech, trhla jsem sebou, jakoby mne někdo spálil. Nade mnou ozval se hlas Petra Aleksandroviče, jenž právě šel se schodů. Nepříjemný pocit, jenž se mne zmocnil, byl tak silný, vzpomínka o včerejšku tak nepříznivě mne zarazila, že jsem nikterak nemohla skrýti své tesklivosti. Lehce jsem se mu poklonila, ale má tvář byla v ten okamžik patrně tak výrazná, že se zastavil přede mnou celý překvapený. Spozorovavši jeho pohyb, zarděla jsem se a rychle jsem vyšla po schodech nahoru. On zabručel cosi za mnou a šel dále svou cestou.

Hned bych se byla dala z rozmrzelosti do pláče a nemohla jsem pochopit, co se to děje se mnou. Celé dopoledne jsem byla jako vyměněná a nevěděla jsem, nač se rozhodnouti, abych se co nejdříve všeho zbavila. Tisíckrát jsem si dávala slovo, že budu moudřejší a tisíckrát mne zmáhal strach o sebe. Cítila jsem, že nenávidím muže Aleksandry Michajlovny a přece jsem zoufala sama za sebe.

Tentokrát ze stálého rozechvění jsem se opravdově rozstonala a pozbyla jsem vlády nad sebou. Mrzela jsem se na všechny. Celé dopoledne jsem proseděla ve svém pokoji a nešla jsem ani k Aleksandře Michajlovně. Ona přišla sama. Jak pohlédla na mne, div nevzkřikla. Byla jsem tak bledá, že když jsem nahlédla do zrcadla, sama jsem se ulekla. Aleksandra Michajlovna proseděla se mnou celou hodinu a ošetřovala mne jako dítě.

Mne však tolik rmoutila její pozornost, tak těžká byla mně její láska, tak trapno bylo hleděti na ni, že jsem ji konečně poprosila, aby mne nechala samotnu. Odešla plna starostí o mne. Konečně se můj stesk rozřešil slzami a záchvatem. K večeru se mně udělalo lehčeji…

Lehčeji proto, že jsem se odhodlala jíti k ní. Rozhodla jsem se, že padnu před ní na kolena, vrátím jí psaní, které ztratila, a přiznám se ke všemu: přiznám se k mukám, která jsem vytrpěla, ke všem svým pochybnostem, obejmu ji s nekonečnou láskou, jež ve mně plála k ní, k mé trpitelce, řeknu jí, že jsem její dítě, její přítelkyně, že mé srdce jest jí otevřeno, aby sama v ně nahlédla a uviděla, kolik je tam žhoucí, nezvratné lásky k ní.

Můj Bože! Věděla jsem, cítila jsem, že já jsem poslední bytost, před kterou ona mohla otevříti své srdce, ale tím bezpečnější — zdálo se mi — byla záchrana, tím mocnější bylo by mé slovo… Chápala jsem zármutek její sice jen temně a nejasně, ale srdce mé překypovalo rozhořčením při pomyšlení, že ona může se zardíti přede mou, před mým soudem… Moje ubohá, ty že jsi hříšnice? Hle co jí řeknu, až zapláču u jejích nohou. Cit spravedlnosti vzbouřil se ve mně a já byla jako otupena. Nevím, co bych byla učinila; ale vzpamatovala jsem se až později, když neočekávaná příhoda zachránila mne i ji od záhuby, zastavivši mne skoro při prvním kroku. Hrůza se mne zmocnila. Může-liž její utýrané srdce oživnouti k nové naději? Byla bych ji usmrtila jedinou ranou!

Hle, co se přihodilo: Byla jsem už v předposledním pokoji od jejího kabinetu, když z bokových dveří vyšel Petr Aleksandrovič a nespozorovav mne, šel dále přede mnou. Šel také k ní. Stanula jsem, jako omráčená; on byl poslední člověk, s nímž jsem se nadála setkati v tu chvíli. Chtěla jsem se vrátiti, ale zvědavost mne připoutala k místu.

Stanul na okamžik před zrcadlem, upravil si vlasy a k svému velikému podivení jsem zaslechla, že si potichounku zpívá jakousi písničku. V okamžiku oživla v mé paměti jistá neurčitá, dávná vzpomínka z dob mého dětství.

Aby byl srozumitelný ten pocit, jenž mne zachvátil v ten okamžik, sdělím onu vzpomínku.

Ještě za prvého roku mého pobytu v tomto domě překvapil mne hluboce jistý případ, jenž se mi vysvětlil teprv nyní, poněvadž se mně teprv nyní stal srozumitelným počátek mé nevysvětlitelné antipatie k tomuto člověku! Už jsem se zmínila, že již tehda mně bývalo nevolno v jeho přítomnosti. Pravila jsem, že na mne působil teskný dojem jeho zachmuřený, starostlivý pohled, jeho truchlivý a zničený výraz tváře; pravila jsem, jak mně bývalo těžko po těch hodinách, které jsme trávívali společně u čajového stolku Aleksandry Michalovny, a konečně jaký zármutek rozrýval mé srdce, když jsem byla náhodou dvakrát nebo třikrát svědkyní oněch zasmušilých, temných výjevů, o nichž jsem se zmínila už na počátku.

Přihodilo se tehda, že jsem se s ním setkala právě tak, jako nyní, v témž pokoji a v tutéž hodinu, když se ubíral podobně, jako já, k Aleksandře Michajlovně. Pociťovala jsem čistě dětský strach, když jsem se s ním setkávala sama, a proto jsem se schoulila v koutku, jakobych se byla něčím prohřešila, a modlila jsem se, aby mne nespatřil. On právě tak, jako nyní, stanul před zrcadlem a já se zachvěla od jakéhosi neurčitého, ale nedětského pocitu. Zdálo se mně, jakoby tam přejinačoval svou tvář. Viděla jsem aspoň zcela jasně úsměv na jeho tváři, než přistoupil k zrcadlu; spozorvala jsem smích, jehož jsem dříve nikdy na něm nevídala, protože (a to mne — pamutuju se — nejvíc překvapovalo) on se nikdy nesmál před Aleksandrou Michajlovnou. Náhle, sotva že pohlédl do zrcadla, tvář jeho se úplně změnila. Úsměv zmizel jako na povel a na jeho místě jakýsi trpký pocit, jenž jakoby se nevolky, násilně vydíral ze srdce, pocit, jejž žádná lidská sila při všem velkomyslném úsilí nebyla s to zakrýti, zkřivil jeho rty, jakási křečovitá bolest nahnala vrásky na jeho čelo a stiskla mu brvy. Pohled zamračeně se uschoval pod brejle — slovem v okamžiku, jako na povel, stal se jiným člověkem.

Pamatuju se, že já, dítě, zachvěla jsem se strachem, bojíc se pochopiti, co jsem uviděla, a od té doby těžký nepříjemný dojem zůstával na vždy v mém srdci. On pohlédl na okamžik do zrcadla, schýlil hlavu, shrbil se, jak obyčejně předstupoval před Aleksandru Michajlovnu a po špičkách kráčel ke kabinetu. A právě tato vzpomínka mne nyní zarazila.

I tehda, jako nyní, se domníval, že je sám v pokoji, a zastavil se před zrcadlem. Jako tehda, octla jsem se i nyní v jeho společnosti s nepřátelským, odporným pocitem. Ale když jsem zaslechla jeho zpěv, zpěv od člověka, od něhož nebylo možno očekávati něčeho podobného, který mne překvapil svou nenadálostí tak, že jsem stanula na místě jako přimražená, když mně úplná shoda okolností uvedla na pamět podobný moment z mého dětství, tu ani nemohu vysloviti, jak bolestný cit mne bodl do srdce. Všechny mé nervy se zachvěly a v odpověď na tu nešťastnou píseň vybuchla jsem do smíchu, tak že ubohý pěvec vykřiknul, odskočil na dva kroky od zrcadla a bledý jako smrt, jako člověk, hanebně chycený na místě přečinu, hleděl na mne ztrnulý úžasem, údivem a vztekem.

Jeho pohled měl na mne chorobný účinek. Já mu odpovídala nervosným, hysterickým smíchem přímo do očí, se smíchem jsem prošla mimo něho a nepřestávajíc se smáti vešla jsem k Aleksandře Michajlovně. Věděla jsem, že stojí za závěsou, že snad je na rozpacích, má-li vejíti nebo ne, že vztek a zbabělost ho připoutaly k místu, a s jakousi podrážděnou, vyzývavou netrpělivostí jsem očekávala, na co se rozhodne. Byla jsem hotova sázeti se, že nepřijde a vyhrála jsem.

Přišel teprv za půl hodiny. Aleksandra Michajlovna dlouho na mne pohlížela s krajním podivením. Ale marně se mne vyptávala, co se stalo. Nemohla jsem odpovědít; dechu se mi nedostávalo. Konečně se domyslila, že na mne přišel nervový záchvat a starostlivě mne pozorovala. Když jsem si odpočinula, chopila jsem ji za ruce a počala jsem je líbati. Teprv nyní jsem se vzpamatovala a teprv nyní mně přišlo na mysl, že bych ji byla zabila, kdybych se nebyla setkala s jejím mužem. Hleděla jsem na ni jako na nově vzkříšenou.

Přišel Petr Aleksandrovič.

Vzhlédla jsem na něho mrknutím oka; tvářil se tak, jakoby se mezi námi nebylo pranic přihodilo, totiž byl přísný a zasmušilý, jak obyčejně. Ale podle jeho bledého obličeje a lehounce sebou škubajících koutku rtů jsem se domyslila, že jedva skrývá své rozčilení. Aleksandru Michajlovnu pozdravil chladně a mlčky sedl na židli. Ruka se mu chvěla, když přijímal číšku s čajem. Očekávala jsem výbuch a na mne padl jakýsi nevyzpytatelný strach. Už jsem chtěla odejíti, ale neodhodlala jsem se opustiti Aleksandru Michajlovnu, která se měnila v obličeji, pohlížejíc na muže. Také tušila cosi nedobrého. Konečně nastalo, co jsem očekávala s takovým strachem.

Uprostřed hlubokého mlčení zdvihla jsem oči a setkala se s brejlemi Petra Aleksandroviče, obrácenými přímo na mne. Bylo to pro mne tak neočekávané, že jsem sebou trhla, div jsem nevykřikla, a sklopila oči. Aleksandra Michajlovna spozorovala mé hnutí.

„Co je vám? Proč jste se začervenala?" ozval se ostrý a hrubý hlas Petra Aleksandroviče.

Já mlčela. Srdce mne tlouklo tak silně, že jsem nemohla promluviti slova.

„Proč se začervenala? Proč se neustále červená?" ptal se znova, obrátiv se k Aleksandře Michajlovně, drze ukazuje na mne.

Rozhorlení zchvátilo mne dech, Vrhla jsem prosebný pohled na Aleksandru Michajlovnu. Ona mně porozuměla. Její bledé tváře vzplanuly.

„Anneto," řekla mně pevným hlasem, jakého jsem se v ní nenadála; „jdi do svého pokoje, za minutu k tobě přijdu; my strávíme tento večer spolu…"

„Já se vás ptal; slyšela jste mne nebo ne?" vpadl jí do řeči Petr Aleksandrovič, ještě více povýšiv svůj hlas, jakoby neslyšel, co řekla žena. — „Proč se červenáte, když se setkáte se mnou? Odpovězte!"

„Proto, že ji nutíte, aby se červenala, a mne také," odpověděla Aleksandra Michajlovna hlasem, přerývaným od rozčilení.

Pohlédla jsem překvapena na Aleksandru Michajlovnu. Náhlost její námitky byla mně na první pohled nesrozumitelna.

„Již že vás nutím, abyste se červenala, já?" odpověděl jí Petr Aleksandrovič, s důrazem pronášeje slovo ,já', při čemž, jak se zdálo, také byl ohromen překvapením. „Za mne jste se červenala vy? Což je možno, abych já byl příčinou, že vy se červenáte? Vy jste povinna se červenat, ale ne já, jak myslíte?"

Tato slova byla pro mne tak srozumitelna, byla vyslovena tak tvrdě, s takým jedovatým posměchem, že jsem vykřikla úžasem a vrhla se k Aleksandře Michajlovně. Údiv, bolest, pokoření a úžas zračily se na smrtelně bledém jejím obličeji. Pohlédla jsem na Petra Aleksandroviče a sepjala jsem prosebně ruce. Zdálo se, že se i sám vzpamatoval; ale zběsilost, která z něho vynutila ona slova, ještě neminula. Nicméně, spozorovav němou prosbu mou, zarazil se. Mé hnutí mluvilo jasně, že vím mnoho z toho, co až doposud bylo mezi nimi tajemstvím a že jsem správně porozuměla jeho slovům.

„Anneto, odejděte do svého pokoje," žádala znova Aleksandra Michajlovna slabým, ale rozhodným hlasem, vstávajíc se židle. „Je mně třeba promluviti si s Petrem Aleksandrovičem."

Byla na pohled klidna; ale tohoto jejího klidu bála jsem se víc než jakéhokoli rozčilení. Jakobych neslyšela jejích slov, zůstávala jsem na místě jako přikovaná. Všechny své síly jsem napjala, abych vyčetla z její tváře, co se v ten okamžik dálo v její duši. Zdálo se mně, že neporozuměla ani mé prosbě, ani mému výkřiku.

„Vizte, co jste způsobila!" zvolal Petr Aleksandrovič, vzav mne za ruku a ukazuje na ženu.

Můj Bože! Nikdy jsem neviděla takového zoufalství, jaké jsem nyní vyčetla z té zničené, zmrtvělé tváře. On mne vzal za ruku a vyvedl mne z pokoje. Pohlédla jsem na ně naposled. Aleksandra Michajlovna stála, opřena o krb a pevně tiskla hlavu oběma rukama. Celá postava jejího těla zobrazovala nesnesitelnou muku. Chopila jsem se ruky Petra Aleksandroviče a vroucně jsem ji stiskla.

„Pro Boha, pro Boha!" prosila jsem trhaným hlasem, „mějte smilování!"

„Nebojte se, nebojte se!" odpověděl, hledě na mne jaksi podivně. „Není to nic, je to jen záchvat. Jděte jen, jděte."

Přišla jsem do svého pokojíku, padla jsem na divan a zastřela si obličej rukama. Celé tři hodiny strávila jsem v takém položení a za tu dobu vytrpěla jsem celé peklo. Konečně jsem se nemohla už zdržet a poslala jsem se zeptat, mohu-li přijíti k Aleksandře Michajlovně. S odpovědí přišla madame Leotharová; Petr Aleksandrovič mně vzkazoval, že záchvat minul, nebezpečí nijakého není, avšak Aleksandře Michajlovně že je třeba klidu. Nešla jsem spat do tří hodin do rána a stále jsem přemýšlela, přecházejíc sem tam po pokoji. Stav můj byl záhadnější než kdykoli jindy, ale cítila jsem se jaksi klidnější — snad proto, že jsem cítila na sobě největší vinu. Pak jsem šla spat s netrpělivostí očekávajíc zejtřejší ráno.

Ale druhého dne k svému trpkému překvapení jsem spozorovala v Aleksandře Michajlovně jakousi nápadnou chladnost. Z počátku se mne zdálo, že tomuto čistému, šlechetnému srdci je za těžko zůstávati se mnou po včerejším výjevu s mužem, jehož jsem byla bezděčnou svědkyní. Věděla jsem, že toto dítě je schopno červenati se přede mnou a prositi mne za odpuštění za to, že snad včerejší nešťastný výjev urazil mé srdce.

V brzku však jsem v ní spozorovala jakousi jinou starost a rozmrzelost, jež se projevovala neobyčejně neobratně; tu mně odvětí suše a chladně, tu vyznívá z jejích slov jakýsi zvláštní smysl; tu opět se stane ke mně neobyčejně něžnou, jako by se kála ze své přísnosti, zhola cizí jejímu srdci, a laskavá, tichá slova její vyznívají jakousi výtkou.

Konečně jsem se jí optala přímo, co jí schází, a nemá-li mně co říci? Na mou nenadálou otázku trochu se zarazila, ale hned zase zdvihla na mne své veliké, tiché oči a pohlížejíc na mne s něžným úsměvem, pravila:

„Nic, Nétičko; jen, když jsi se mne tak nenadále optala, trochu jsem se zarazila. Ale to jen proto, že jsi se optala tak nenadále… ubezpečuju tě. Poslouchej však a odpověz mně pravdu, dítě mé: máš ty na srdci něco takového, proč bys se i ty zarazila podobně, jako já, kdyby se tebe otázali taktéž náhle a neočekávaně?"

„Nemám," odvětila jsem, hledíc na ni jasnýma očima.

„Nu, to je dobře! Kdybys věděla, má drahá, jak jsem ti vděčna za tuto krásnou odpověď. Ne, že bych tě mohla podezřívati v něčem špatném — nikdy! Neodpustila bych si ani pomyšlení na něco takového! Ale poslyš: vzala jsem tě k sobě, byla jsi dítě, a nyní jest ti sedmnáct let. Sama jsi viděla: jsem churava, jsem sama jako dítě, jest třeba, aby mne opatrovali. Nemohla jsem ti úplně nahraditi vlastní matku přes to, že lásky k tomu potřebné úplně by dostačilo v mém srdci. Jestliže mne nyní trápí starosti, rozumí se, nejsi ty tím vinna, nýbrž já. Odpusť mně tedy mou otázku i to, že jsem snad proti vůli své nesplnila všech slibů, které jsem dala tobě i tatínkovi, když jsem tě přijala z jeho domu. Mne to velice znepokojuje, a často znepokojovalo, má drahá."

Já ji objala a zaplakala jsem.

„O děkuju, děkuju vám za všechno!" zvolala jsem, kropíc její ruce slzami. „Nemluvte tak se mnou, netrhejte mně srdce. Vy jste mně byla více než matkou. Bůh vám požehnej za to, co jste učinili oba, vy i kníže, pro mne ubohou, opuštěnou! Ubohá, drahá moje!"

„Neplač, Nétičko, neplač. Raději mne obejmi. Tak, pevněji, pevněji! Víš co? Bůh ví, proč se mně zdá, že mne objímáš naposled."

„Ne, ne," zvolala jsem, a rozplakala jsem se, jako dítě. „Ne, to není možná! Vy budete štastna!… Ještě nás očekává dlouhá budoucnost. Věřte, my budeme šťastny."

„Děkuju ti, děkuju, že mne máš tak ráda. Mám nyní kolem sebe málo lidí; všichni mne opustili!"

„Kdo že vás opustil, kdo?"

„Byli dříve i jiní; ty však nevíš, Nétičko. Ti mne všichni opustili, všichni zmizeli, jako pžízraky. A já na ně tak čekala, celý svůj život čekala. Bůh s nimi! Hled, Nétičko: vidíš, jaká je pozdní jeseň; brzy přijde sníh. S prvním sněhem i já umru — ano. Ale netoužím na to. S Bohem!"

Její obličej byl bledý a hubený. Na každém líci planula zlověstná, krvavá skvrna; rty se jí chvěly a vyprahly vnitřním žárem.

Přisedla k pianu a vzala několik akkordů; v týž okamžik praskla struna a zaúpěla dlouhým, třaslavým zvukem.

„Slyšíš, Nétičko, slyšíš?" zvolala náhle jakýmsi nadšeným hlasem, ukazujíc na klavír… „Tu strunu přes příliš napjali; nesnesla toho a zemřela. Slyšíš, jak žalostně umírá její zvuk?"

Mluvila s těží. Němý, duševní bol zračil se v jejím obličeji a oči se jí naplnily slzami.

„Nu, nechme toho, Nétičko, má drahá; už dost. Přiveď sem děti."

Já je přivedla. Ona jakoby si odpočívala, hledíc na ně a za hodinu je propustila.

„Až umru, neopustíš jich, Anneto? Neopustíš?" optala se mne šeptem, jakoby se bála, aby nás někdo neslyšel.

„Ale co to mluvíte? Vy mne usmrtíte!" mohla jsem jí pouze dáti za odpověď.

„Vždyť jsem jen žertovala," pravila, trochu se zamlčevši a usmála se. „A ty jsi mně věřila? Vždyť mluvívám někdy, Bůh ví, co. Jsem nyní jako dítě; mně se musí všechno odpustit."

Tu pohlédla na mne nesměle, jakoby se bála cosi říci. Já čekala.

„Hleď, nelekej ho," promluvila opět se sklopenýma očima a s ruměncem na lících tak tiše, že jsem jí jedva rozuměla.

„Koho?" ptala jsem se překvapena.

„Muže. Ty mu třeba po taji všechno povíš."

„Ale proč, proč?" ptala jsem se víc a více překvapena.

„Nu, snad i nepovíš, kdož ví!" odpověděla, snažíc se co možná chytřeji na mne vzhlédnouti, ačkoliv týž prostomyslný úsměv se chvěl na jejích rtech a ruměnec stále silněji vystupoval na jejích tvářích. „No, dosti o tom. Vždyť já stále jen žertuju."

Srdce se mi svíralo bolestněji a bolestněji,

„Ale poslechni: budeš je milovat, až umru, ano?" dodala vážně a opět jakýmsi tajemným způsobem; „milovati tak, jako své vlastní děti, ano? Vzpomeň si: já jsem tebe vždycky pokládala za svou vlastní a od svých jsem tě nelišila."

„Ano, ano," odpověděla jsem, nevědouc, co mluvím a pozbývajíc dechu od slz a rozechvění.

Ohnivý polibek opálil mně ruku dříve, než jsem ji mohla utrhnouti. Údiv spoutal můj jazyk.

„Co se to s ní děje? Co si myslí? Co se přihodilo včera večer mezi nimi?" Takové otázky mihly se mně hlavou.

Za minutu počala si stýskati na únavu.

„Jsem už dávno nemocna; ale nechtěla jsem lekati vás oba," pravila. „Vždyť vy mne oba máte rádi — ano? Na shledanou, Nétičko; nech mne nyní samotnou, ale večer přijdi ke mně zcela jistě. Přijdeš?"

Dala jsem slovo, ale byla jsem ráda, že mohu odejít. Nemohla jsem toho déle snésti.

„Ubohá, ubohá! Jaké podezření provází tě v mohylu!" pomyslila jsem si, vzlykajíc. „Jaké nové hoře bodá a hryže tvé srdce, a ty jedva se osměluješ pronésti o něm slovo. Bože můj! Takové dlouhé trápení, které jsem nyní poznala už do podrobná, takový život bez jasných okamžiků, taková láska ostýchavá, ničeho nežádající, a ještě nyní, nyní, skoro na smrtelném loži, když se jí srdce bolem rozrývá na části, bojí se jako provinilá sebe menšího stesku, repotu. Sotva že počala podezírati, sotva si smyslila nové hoře, už se pokořila, už se s ním smířila!…"

Večer za soumraku za nepřítomnosti Ovrova (tak zvali moskevského hosta) vešla jsem do knihovny, otevřela skříň a počala přebírati knihy, hledajíc nějakou, kterou bych mohla předčítati Aleksandře Michajlovně. Chtěla jsem ji zbaviti černých myšlének a najíti něco veselého, lehkého.

Vybírala jsem dlouho a roztržitě. Soumrak houstnul a spolu s ním rostla i má tesklivost. V mých rukou ocitla se opětně ona kniha, rozevřená na téže stránce, na níž jsem i nyní poznala stopu dopisu, jenž od té doby byl uschován na mých ňadrech — onoho tajemství, jež znamenalo náhlý obrat a počátek nové periody mého života, z něhož zaválo na mne tak mnoho chladného, neznámého, tajemného, nepřívětivého a už nyní z daleka tak přísně mně hrozícího.

„Co se s námi stane?" myslila jsem si. „Koutek, ve kterém mně bylo tak teplo a útulno, pustne, čistý, jasný duch, jenž ochraňoval mé mládí, mne opouští. Co mne čeká v budoucnosti?"

Stála jsem jako bez myšlének nad svou minulostí, tak milou nyní mému srdci, jakobych se snažila, prohlédnouti v neznámou, hrozící mně budoucnost. Vzpomínám si na ten okamžik, a jakoby nyní bylo, vidím jej živě před sebou. Tak silně vštípil se v mou paměť.

Držela jsem v rukou dopis i rozevřenou knihu; mé tváře byly zroseny slzami. Náhle jsem sebou trhla leknutím: nade mnou se ozval známý mně hlas. V týž okamžik jsem pocítila, že mně kdosi vytrhl psaní z ruky. Vykřikla jsem a ohlédla se: přede mnou stál Petr Aleksandrovič. Chopil mne za ruku a zdržoval mne mocí na místě. Pravou rukou zdvihl psaní ku světlu a snažil se přečísti prvé řádky… Dala jsem se do křiku. Byla jsem hotova raději zemřít, než bych zanechala psaní v jeho rukou. Dle vítězného úsměvu jsem poznala, že se mu podařilo přečísti prvé řádky. Ztrácela jsem hlavu…

Okamžik na to vrhla jsem se k němu téměř jako bez sebe a vytrhla jsem psaní z jeho ruky. Vše to sběhlo se tak rychle, že jsem sama ještě nechápala, jakým způsobem se psaní ocitlo opět u mne. Ale pozorujíc, že mně je chce znova vytrhnouti, ve spěchu jsem je uschovala za ňadra a odstoupila na tři kroky od něho.

Asi půl minuty jsme hleděli na sebe mlčky. Já jsem se ještě zachvívala leknutím; on — bledý s třesoucími se a od hněvu zbledlými rty první přerušil mlčení.

„Dosti!" pravil sesláblým od rozčilení hlasem; „zajisté si nepřejete, abych užil násilí; vydejte mně psaní dobrovolně."

Tu jsem se teprve vzpamatovala a urážka, stud, rozhorlení proti hrubému násilí schvátilo mně dech. Žhavé slzy počaly téci po mých rozpálených tvářích. Celá jsem se třásla rozčilením a po nějakou dobu nebyla jsem s to promluviti slova.

„Slyšela jste?" zvolal, přistoupiv ke mně na dva kroky.

„Nechte mne, nechte mne!" vzkřikla jsem, odstupujíc od něho. „Vaše jednání jest nízké, nešlechetné. Vy se zapomínáte!… Pusťte mne!…"

„Jak? Co to znamená? Vy smíte ještě mluviti takovým tonem… vy, která jste… Dejte sem, pravím vám!"

On ještě blíže přikročil ke mně, ale pohlédnuv mně do očí, shledal v nich tolik rozhodnosti, že se zarazil a stanul v pochybnostech.

„Dobře!" zvolal konečně suše, jakoby se byl na čemsi rozhodl, ale při tom jen násilím sebe zdržoval. „K tomu ještě přijdeme; ale především…"

Tu se rozhlédl po pokoji.

„Vy… kdo vás pustil do knihovny? Proč je tato skříň otevřena? Kde jste vzala klíč?"

„Já vám nebudu odpovídat," namítla jsem. „Nemohu s vámi mluvit. Pusťte mne, pusťte."

Šla jsem ke dveřím.

„Dovolte," zvolal, zadržev mne za ruku; „tak mně neujdete."

Mlčky jsem mu vytrhla ruku a znova jsem vykročila ke dveřím.

„Dobře tedy. Ale opravdu nemohu vám dovolit, abyste v mém domě přijímala dopisy od svých milovníků…"

Vykřikla jsem úžasem a pohlédla na něho jako zmatená.

„A proto…"

„Zadržte!" vzkřikla jsem. „Jak můžete… Jak jste mně to mohl říci? Můj Bože, můj Bože!"

„Co, co? Vy mně ještě hrozíte?"

Ale já hleděla na něho bledá, zničená zoufalstvím. Výjev mezi námi dostoupil nejvyššího stupně krutosti, jíž jsem nemohla pochopiti. Prosila jsem ho pohledem, aby dále nepokračoval. Byla jsem hotova odpustiti mu urážku, jen aby přestal. On hleděl přímo na mne a patrně váhal.

„Nežeňte mne do krajnosti!" zašeptala jsem s hrůzou.

„Ne, to se musí ukončit!" pravil konečně, jakoby se byl na čemsi rozhodl. „Přiznávám se, váhal jsem následkem vašeho pohledu," dodal s podivným úsměvem. „Ale na neštěstí věc sama za sebe mluví. Já jsem přečetl počátek psaní. Je to milostný list Nevymluvíte mně to. Na to ani nepomýšlejte! A jestliže jsem sám pochyboval na minutku, dokazuje to, že ke všem vašim rozkošným vlastnostem musím připojiti ještě umění, výtečně lháti, a proto opakuju…"

Ponenáhlu, jak mluvil, tvář jeho víc a víc se měnila vztekem. Blednul, rty se mu křivily a třásly, tak že konečně s těží pronesl poslední slova. Tmělo se. Stála jsem bez ochrany sama před člověkem, jenž byl s to uraziti ženštinu. Při tom všechno svědčilo proti mně; mne mučil stud, byla jsem na rozpacích a nemohla jsem pochopiti vzteku tohoto člověka. Bez odpovědi, hrůzou celá bez sebe vyběhla jsem z pokoje a vzpamatovala jsem se teprve, když jsem stanula na prahu kabinetu Aleksandry Michajlovny. V ten okamžik ozvaly se i jeho kroky. Už jsem chtěla, vejíti do pokoje, ale náhle jsem se zarazila jako omráčená.

„Co se stane s ní?" mihlo se mi hlavou. „Toto psaní… Ne, raději všechno na světě, než tuto poslední ránu v její srdce." Odskočila jsem nazpět. Ale už bylo pozdě. On stál vedle mne.

„Kam chcete, pojďme—jenom ne zde, ne zde!" zašeptala jsem uchopivši ho za ruku. „Mějte s ní smilování! Přijdu opět do knihovny anebo, kam vám libo! Vy ji usmrtíte!"

„To vy ji usmrtíte!" odpověděl odstrkuje mne.

Všechny mé naděje zmizely. Cítila jsem, že si přeje přenésti celý ten výjev k Aleksandře Michajlovně.

„Pro Boha!" zvolala jsem, zdržujíc ho vší mocí. Ale v ten okamžik se rozhrnula závěsa a Aleksandra Michajlovna se ocitla, před námi. Pohlížela na nás celá překvapená. Obličej její byl bledší než obyčejně; jen s těží držela se na nohou. Bylo patrno, že ji stálo mnoho namahání, aby došla až k nám, když zaslechla naše hlasy.

„Kdo je tu? O čem jste mluvili?" tázala se, hledíc na nás s krajním překvapením.

Několik okamžiků trvalo mlčení; ona zbledla jako plátno. Přiskočila jsem k ní, pevně ji objala a odvedla ji nazpět do kabinetu. Petr Aleksandrovič vešel hned za mnou. Skryla jsem obličej na jejích prsou a stále pevněji a pevněji jsem ji objímala, zmírajíc očekáváním.

„Co je ti? Co se přihodilo?" optala se po druhé Aleksandra Michajlovna.

„Jí se optejte. Vy jste ji ještě včera tolik hájila," prohodil Petr Aleksandrovič, těžce usedaje do křesla.

Já ji tiskla pořád pevněji a pevněji ve svém objetí.

„Ale, Bože můj, co je to přec?" zvolala Aleksandra Michajlovna strašně polekána. „Vy jste tak rozčilen, ona je zděšena, uplakaná. Anneto, pověz mně všechno, co se přihodilo mezi vámi."

„Ne, dovolte nejprve mně," ozval se Petr Aleksandrovič, přistoupiv k nám, a vzav mne za ruku, odtrhl mne od Aleksandry Michajlovny. „Stůjte zde," zvolal, ukazuje mně na prostřed pokoje. „Chci vás souditi před tou, která vám nahradila matku. A vy se uspokojte, sedněte,"! dodal, usazuje Aleksandru Michajlovnu do křesla. „Jest mi trpko, že jsem vás nemohl ušetřiti tohoto nepříjemného odhalení; ale jest to nezbytno."

„Bože můj, co to bude!" mluvila Aleksandra Michajlovna, pohlížejíc tesklivě tu na muže, tu na mne. Já lomila rukama, tušíc, že se blíží osudný okamžik. Od něho jsem už nečekala smilování.

„Slovem," pokračoval Petr Aleksandrovič, „chtěl jsem, abyste rozsoudila spolu se mnou. Vy jste vždycky — nevím vskutku proč, jest to jedna z vašich fantasií — vy jste vždycky, na příklad ještě včera se domýšlela, mluvila… ani nevím, jak to vysloviti; sám se červenám pro vaše důmněnky… Zkrátka: vy jste jí hájila, na mne jste napadala a usvědčovala jste mne v nemístné přísnosti; narážela jste ještě na jakýsi jiný cit, jakoby tento jiný cit mne sváděl k oné nemístné přísnosti; vy… Ale nechápu, proč nemohu potlačiti svého rozhorlení, té červeni na tvářích při pomyšlení o vašich důmněnkách; proč se nemohu o nich vysloviti hlasitě, otevřeně, před ní… Slovem, vy…"

„O, toho neučiníte; ne, to nevyslovíte," zvolala Aleksandra Michajlovna, celá rozechvěná a zardělá studem. „Šetřte jí; vždyť to jsem vymyslila já sama! Nyní nemám nijakého podezření. Odpusťte mně to, odpusťte. Jsem nemocna, jste povinen mně odpustit; jen před ní nemluvte… Anneto!" pravila, přistupujíc ke mně, „odejdi odsud, rychle, On žertoval; já sama jsem vším vinna; byl to nemístný žert…"

„Zkrátka: vy jste na ni žárlila," pokračoval Petr Aleksandrovič, vrhnuv nemilosrdně tato slova za odpověď jejímu tesklivému očekávání. Aleksandra Michajlovna vykřikla, zbledla a opřela se o křeslo, jedva se držíc na nohou.

„Bůh vám to odpusť!" pravila konečně slabým hlasem. „Odpusť mně za něho, Nétičko; já byla vším vinna. Byla jsem nemocna, já…"

„Ale to je tyranství, nestoudnost, nízkost!" zvolala jsem v jakémsi omráčení, pochopivši na konec vše, pochopivši, proč se mu chtělo odsouditi mne v očích své ženy. „To je hodno opovržení; vy…"

„Anneto!" zvolala Aleksandra Michajlovna a v úžase mne chopila za ruku.

„Komedie! Pouhá komedie!" prohodil Petr Aleksandrovič, přistupuje k nám s neobyčejným vzrušením. „Komedie, pravím vám," pokračoval pohlížeje přímo a se zlověstným úsměvem své ženě do očí, „a v celé té komedii byla jste podvedena pouze vy. Věřte, že my," mluvil dále, jedva dechu popodaje a ukazuje na mne, „že my se nebojíme takových odhalení; věřte, že nejsme už tak cudni, abychom se cítili uraženými, abychom se rděli a uši si ucpávali, když se před námi promluví o takových věcech. Odpusťte, že se vyjadřuju prostě, přímo, snad i hrubě, ale je toho třeba. Jste, paničko, přesvědčena o řádném chování této… slečny?"

„Bože, co se s vámi děje? Vy se zapomínáte!" zvolala Aleksandra Michajlovna, omráčená, zmrtvělá úžasem.

„Prosím, neračte užívati ostrých slov!" vpadl jí opovržlivě do řeči Petr Aleksandrovič. „Nemám toho rád. Zde běží o věc prostou, přímou, všední až do poslední všednosti. Ptám se vás o jejím chování; víte-li pak, že…"

Já mu však nedala domluvit. Chopila jsem ho za ruku a mocí jsem ho odtáhla na stranu. Ještě okamžik, a vše mohlo býti ztraceno.

„Nezmiňujte se o psaní!" prosila jsem ho ve spěchu šeptem „Zabijete ji na místě. Výtka, učiněná mně bude zároveň výtkou pro ni. Ona mne nemůže soudit, protože vím všechno… pamatujte si, já vím všechno!"

On pohlédl na mne pozorně, s divnou zvědavostí a zarazil se. Krev mu vstoupila do obličeje.

„Já vím všechno, všechno!" opakovala jsem mu.

Byl ještě na vahách. Na rtech se mu zachvěla otázka. Já ho předešla.

„Slyšte, co se stalo," pravila jsem nahlas a ve spěchu, obrativši se k Aleksandře Michajlovně, jež na nás pohlížela s bojácným, tesklivým podivením. „Jsem opravdu vinna. Už čtyři léta jsem vás klamala. Vzala jsem klíč od knihovny a už čtyři léta čtu tajně knihy. Petr Aleksandrovič zastal mne u takové knihy, která… nemohla, neměla býti v mých rukou. Polekav se o mne, zvětšil nebezpečí ve vašich očích!… Já se však neomlouvám," — dodala jsem honem, pozorujíc posměšný úsměv na jeho rtech — „jsem opravdu vinna. Svůdnost byla mocnější a jakmile jsem jednou zhřešila, styděla jsem se přiznati se k své vině… To je vše, skoro vše, co se sběhlo mezi námi."

„Oho, jak smělá!" zašeptal Petr Aleksandrovič vedle mne.

Aleksandra Michajlovna vyslechla mne s hlubokou pozorností; ale v jejím obličeji zřejmě se zrcadlila nedůvěřivost. Pohlédla na mne a pak na muže. Nastala pomlčka. Já jedva dýchala. Ona spustila hlavu na prsa a zastřela si rukou oči, přemítajíc cosi a patrně uvažujíc každé slovo, které jsem pronesla. Konečně zdvihla hlavu a pozorně na mne pohlédla.

„Nétičko, dítě mé, já vím, že neumíš lhát," promluvila ke mně. „Je to všechno, co se přihodilo, rozhodně všechno?"

„Všechno," odpověděla jsem.

„Všechno?" ptala se znova, obracejíc se k mužovi.

„Ano, všechno," odpověděl s přemaháním; „všechno!"

Já jsem si oddechla.

„Dáváš mně na to slovo, Nétičko?"

„Ano," odvětila jsem bez zajiknutí.

Ale nezdržela jsem se a vzhlédla jsem na Petra Aleksandroviče. On se zasmál, zaslechnuv, jak jsem dala slovo.

Já se zapálila a mé rozpaky neušly ubohé Aleksandře Michajlovně. Zdrcující, strašný zármutek vyjádřil se na jejím obličeji.

„Dost." pravila truchlivě. „Já vám věřím. Nemohu vám nevěřit."

„Mám za to, že takové přiznání postačí," promluvil Petr Aleksandrovič. „Slyšela jste? Co si mám nyní myslit?"

Aleksandra Michajlovna neodpověděla. Výjev stával se čím dále tím trapnějším a tísnivějším.

„Hned zejtra prohlédnu všechny knihy," pokračoval Petr Aleksandrovič. „Nevím, co tam ještě bylo, ale…"

„A kterou knihu četla?" optala se Aleksandra Michajlovna.

„Kterou knihu? Odpovězte vy," prohodil, obrátiv se ke mně. „Umíte vyložiti věc lépe, než já," dodal se zatajeným úsměchem.

Upadla jsem do rozpaků a nemohla jsem vypraviti ze sebe slova. Aleksandra Michajlovna se zarděla a sklopila oči. Nastala dlouhá pauza. Petr Aleksandrovič chodil rozmrzele sem tam po pokoji.

„Nevím, co se mezi vámi přihodilo," začala konečně zase Aleksandra Michajlovna, ostýchavě pronášejíc každé slovo; „ale bylo-li pouze to," pokračovala, snažíc se dodati zvláštního smyslu svým slovům, a už zaražena upjatým na ni pohledem mužovým, ačkoli se snažila na něho nehleděti, „jestliže bylo pouze to, pak nevím, proč se všichni tak rmoutíte a tolik si zoufáte. Nejvíce viny mám já sama, a to mne velice trápí. Zanedbávala jsem její vychování a proto musím já odpovídati za všechno. Ona mně musí odpustiti, já ji souditi nemohu a nesmím. Ale opakuju, proč si proto zoufati? Nebezpečí už minulo. Pohleďte na ni," pravila přicházejíc víc a více v nadšení a vrhajíc zkoumavý pohled na svého muže; „pohleďte na ni: zůstavil její neprozřetelný krok jaké následky na ní? Což jí neznám, svého dítěte milého, své dcery drahé? Což nevím, že její srdce jest čisté a šlechetné, že v této hezounké hlavičce," pokračovala láskajíc a vinouc mne k sobě, „sídlí jasný a světlý rozum a svědomí se leká klamu… Přestaňte, moji drazí! Nechme toho! Patrně cosi jiného se zatajilo v našem stesku; snad jen mimochodem padl na nás nepříznivý stín. Ale my jej rozeženeme láskou, dobrým souhlasem a rozprášíme své pochybnosti. Snad zůstalo mnoho nedomluveného mezi námi; já sama první se k tomu přiznávám. Já první jsem se tajila před vámi, ve mně se zrodilo Bůh ví jaké podezření, čímž je vinna má chorobná hlava. Avšak… avšak, jestliže jsme se už částečně domluvili, jste povinni oba mně odpustiti, protože… protože to, co jsem podezírala, nebyl by konečně ani veliký hřích…"

Když domluvila, vzhlédla ostýchavě a s uzarděním na muže a s bázní očekávala jeho slov. Znenáhla, co ji poslouchal, posměšný úsměv ukazoval se na jeho rtech. Přestal se procházeti a stanul přímo před ní, založiv ruce za záda. Zdálo se, že se dívá na její rozpažitost, že si ji prohlíží a baví se jí. Aleksandra Michajlovna, cítíc nad sebou jeho upjatý pohled, upadla do rozpaků. On posečkal okamžik, jakoby čekal, nepřijde-li ještě něco. Rozpaky její se zdvojnásobily. Konečně přerušil trapné mlčení tichým, dlouhým, jedovatým smíchem.

„Je mně vás líto, ubohá ženo!" promluvil konečně trpce a vážně, nechav smíchu. „Vzala jste na sebe úlohu, se kterou nejste. Čeho se vám zachtělo? Chtěla jste učiniti mne odpovědným, podnítiti mne novým podezřením, či správněji řečeno, starým podezřením, jež jste špatně ukryla ve svých slovech. Smysl vašich slov je ten, že by bylo zbytečno se na ni hněvati, že zůstala hodnou i po čtení nemravných knih, jejichž morálka — to je mé mínění — přinesla, zdá se, už jisté plody; konečně že vy za ni odpovídáte sama. Dobře jsem vám rozuměl? Nu dobře; když jste vysvětlila to, narážíte na cosi jiného. Vám se zdá, že má nedůvěra a mé pachtění má příčinu v jakémsi jiném citu. Zmínila jste se mi dokonce včera — prosím, nezdržujte mne, mluvím rád přímo — zmínila jste se mi včera, že u některých lidí, (pamatuju se, že dle vaší poznámky oni lidé z větší části bývají vážní, přísní, přímí, rozumní, silní a Bůh ví jakých vlastností jste jim ještě nepřidělila v záchvatu velkomyslnosti!), že u některých lidí, pravím, láska, (Bůh ví, jak jste na to připadla!), nemůže se projevovati jinak, než přísně, ohnivě, krutě, velmi často skrze podezírání a pronásledování. Dobře si už nepamatuju, řekla-li jste to všechno včera právě tak… Prosím, nevyrušujte mne; znám dobře vaši chovanku; ta může slyšeti všechno, všechno — opakuju po sté, všechno. Byla jste oklamána. Jen nevím, proč se vám zráčilo státi tak pevně na tom, že právě já jsem také takový člověk! Bůh ví, proč se vám chce obléknouti mne v tento šaškovský kaftan. Láska k této slečně není podle mých let; a konečně, věřte mně, paní, že znám své povinnosti, a jak byste mne koli velkomyslně omlouvala, budu stále opakovati, že přestupek vždycky zůstane přestupkem, že hřích vždycky bude hříchem, hanebným, hnusným, nešlechetným hříchem, ať si povznesete hříšný cit na jakýkoli stupeň vznešenosti! Ale dost! A ani slova více o těchto neřestech."

Aleksandra Michajlovna plakala.

„Nu dobře, ať já to odnesu, ať mně to patří!" promluvila konečně vzlykajíc a objímajíc mne; „ať bylo zahanbující mé podezření, ať se mně smějete takým bezohledným způsobem! Ale ty, má ubohá, proč ty jsi odsouzena poslouchati takové urážky? A já tě nemohu bránit! Nemám slova! Bože můj! Ne, já nemohu mlčet, pane! Toho nesnesu… Vaše jednání je nesmyslné!"

„Přestaňte, přestaňte," šeptala jsem, snažíc se uchlácholiti její rozčilení, bojíc se, aby její kruté výčitky nezbavily i jeho trpělivosti. Celá jsem se chvěla strachem o ni.

„Ale zaslepená osobo!" zvolal Petr Aleksandrovič; „vždyť nevíte, vždyť nevidíte…"

Tu se na okamžik zarazil.

„Pryč od ní!" vzkřikl náhle, obrániv se ke mně a trhaje mou ruku z rukou Aleksandry Michajlovny. „Nedovolím vám dotýkati se mé ženy; vy ji špiníte; vy ji urážíte svou přítomností! Ale… nu, co mne nutí mlčet, když je nutno, když je nezbytno mluvit?" zvolal, dupnuv nohou. „Já řeknu, všechno řeknu. Nevím sice, co vy víte, ctěná slečno, a čím jste mně chtěla pohrozit, a vůbec nechci o tom vědít. Poslyšte!" pokračoval, obrátiv se k Aleksandře Michajlovně, „poslyšte tedy."

„Mlčte!" vzkřikla jsem a přiskočila jsem k němu; „mlčte, ani slova!"

„Poslyšte…"

„Mlčte ve jméno…"

„Ve jméno čeho, slečno?" vpadl mně do řeči, bystře a pronikavě mně pohlédnuv do očí. „Ve jméno čeho? Vězte tedy; já jsem vytrhl z jejích rukou psaní od milovníka! Hle, co se děje v našem domě! Vidíte, co se děje za vašimi zády! To jste neviděla, to jste nespozorovala!"

Já jsem se jedva udržela na nohou. Aleksandra Michajlovna zbledla jako smrt.

„To nemůže být," zašeptala jedva slyšným hlasem.

„Já to psaní viděl, milostivá paní; bylo v mých rukou; přečetl jsem první řádky a nemýlím se: psaní bylo od milovníka. Ona mně je vytrhla z rukou a má je i nyní u sebe. Je to jasné, tak jasné, že nemůže býti pochybnosti. A jestliže dosud pochybujete, pohlédněte na ni a pokuste se potom míti naději aspoň na nějaký stín pochybností."

„Nétičko!" zvolala Aleksandra Michajlovna, běžíc ke mně; „ale ne, nemluv, nemluv! Nevím, co to bylo, jak to bylo… Ale Bože můj, Bože můj…"

Tu zavzlykala a zastřela si obličej rukama.

„Ne, to nemůže být!" zvolala opět. „Vy jste se zmýlil. To je… já vím, co to znamená!" mluvila dále, upřeně pohlížejíc na muže: „vy… já… ale není možná, ty mne neoklameš, ty mne nemůžeš klamati! Pověz mně všechno, všechno bez zatajení: zmýlil se? Není-liž pravda, on se zmýlil? Viděl něco jiného, je zaslepen? Není-liž pravda? Je to tak? Poslyš, proč bys mné nepověděla všechno, Anneto, dítě mé, drahé dítě mé!"

„Odpovězte, odpovězte rychle!" ozval se nade mnou hlas Petra Aleksandroviče. „Odpovězte: viděl jsem nebo jsem neviděl dopis ve vašich rukou?"

„Ano," odpověděla jsem udýchaná rozčilením.

„Dopis od vašeho milence?"

„Ano," odpověděla jsem.

„S nímž jste i nyní ve styku?"

„Ano, ano, ano!" mluvila jsem už bez paměti, potvrzujíc všechny dotazy, jen aby byl dříve konec trápení.

„Slyšela jste všechno. Co řeknete nyní? Věřte, mé dobré, příliš důvěřivé srdce!" dodal, vzav ženu za ruku. „Věřte mně a přestaňte věřiti tomu, co se zrodilo ve vaší chorobné fantasii. Vidíte nyní, kdo je tato… slečna. Chtěl jsem představiti holou nemožnost naproti vašemu podezření. Dávno jsem to spozorval a jsem rád, že jsem ji konečně usvědčil před vámi. Bylo mně bolestno viděti ji vedle vás, ve vašem objetí, za jedním stolem spolu s vámi, viděti ji ve svém domě. Mne pobuřovala vaše zaslepenost. Proto, jen proto jsem jí věnoval svou pozornost, pátral jsem po ní; tato má pozornost padla vám do očí, vy jste si vytvořila Bůh ví jaké podezření, a vycházejíc z něho, nakreslila jste si Bůh ví jaký obraz. Ale situace jest nyní rozhodnuta, ukončeny všeliké pochybnosti, a zejtra, slečno, už zejtra nebudete v mém domě!" zakončil, obrátiv se ke mně.

„Sečkejte," ozvala se Aleksandra Michajlovna, vstávajíc z křesla. „Nevěřím celému tomuto výjevu. Nehleďte na mne tak hrozně, nesmějte se mi. Vás samého vyzývám, abyste posoudil mé mínění. Anneto, dítě, pojď ke mně, podej mně ruku — tak. Jsme všichni hříšni!" pokračovala hlasem, třesoucím se od slz a pokorně vzhlédla na muže. „Kdo z nás smí odmítnouti číkoliv ruku? Podej mně svou ruko, Anneto, milé dítě mé; nejsem hodnější, nejsem lepší než ty; mne ty nemůžeš urážeti svou přítomností, protože já jsem také… také hříšnice."

„Paní!" vzkřikl Petr Aleksandrovič v údivu. „Paní, udržte se, nezapomínejte se!"

„Pranic se nezapomínám. Nevyrušujte mne a dejte mi domluvit. Viděl jste v jejích rukou psaní; pravíte — a ona se přiznala — že je to psaní od toho, koho ona miluje. Ale dokazuje to, že se dopustila přestupku? Dovoluje vám to, abyste s ní jednal tak krutě, tak ji urážel před očima vaší ženy? Ano, pane, před očima vaší ženy! Což jste už uvážil celou tu záležitost, což víte, jak a co bylo?"

„Tedy mám odejít, mám ji prosit za odpuštění? To si přejete?" zvolal Petr Aleksandrovič. „Pozbyl jsem trpělivosti, poslouchat vás! Jen považte, o čem mluvíte! Víte-liž, o čem mluvíte? Víte-liž, co a koho hájíte? Vždyť já vidím všechno skrz na skrz…"

„A nejprvnější věci nevidíte, protože hněv a hrdost vám nedávají prohlédnout. Nevidíte, čeho já hájím a o čem chci mluvit. Nehájím poklesku. Zdaliž pak jste uvážil — a vy se přesvědčíte, až uvážíte — zdaliž pak jste uvážil, že ona je snad nevinna, jako dítě! Ano, nehájím poklesku. A připustím, je-li vám to příjemno: kdyby byla ženou, matkou a zapomněla se nad svými povinnostmi, o pak bych s vámi souhlasila… Vidíte, že mluvím s podmínkou. Mějte to tedy na mysli a nečiňte mně výtek! Ale což když obdržela ona psaní a sama se ničeho zlého nedopustila? Jestliže se dala unésti z nezkušenosti citem, a nebylo nikoho, kdo by ji zdržel? Jestliže já sama jsem nejvíce vinna, protože jsem nedovedla bdíti nad jejím srdcem? Jestliže ono psaní je první? Jestliže vy jste svým hrubým podezřením urazil její panenský, cudný cit? Jestliže jste pošpinil její fantasii svými cynickými výklady o onom psaní? Jestliže jste neviděl toho cudného, panenského studu, který svítí na jejím obličeji, čistý jako nevinnost, jejž vidím nyní, a jejž jsem viděla, když ona zmatená, utýraná, nevědouc, co mluví a zmírajíc steskem, přisvědčovala na všechny vaše nelidské otázky ,ano, ano'? To je nelidské, to je kruté! Nepoznávám vás; toho vám neodpustím nikdy, nikdy!"

„Ach ušetřte, ušetřte mne!" zvolala jsem, tisknouc ji ve svém náručí. „Ušetřte mne, věřte mi, neodstrkujte mne…"

Padla jsem před ní na kolena.

„A což kdyby konečně," pokračovala udýchaným hlasem, „kdyby konečně nebylo zde mne, kdybyste ji poděsil svými slovy a ona ubohá sama by uvěřila, že se provinila, kdybyste tím zatemnil její svědomí, její duši a rozbil klid jejího srdce… Můj Bože! Vy jste ji chtěl vyhnati z domu! Víte-liž pak, s kým se tak nakládá? Víte-liž, že vyženete-li ji, vyženete nás obě — i mne s ní? Slyšel jste mne, pane?"

Její oči zářily; prsa se dmuly; chorobné napjetí její dostoupilo nejvyššího stupně.

„Nu, už jsem se dosti naposlouchal, milostivá paní!" zvolal konečně Petr Aleksandrovič; „dost toho! Vím, že jsou vášně platonické; na své neštěstí to vím, milostivá paní, slyšíte? Na své neštěstí! Avšak nikdy se nesrovnám, milostivá paní, s pozlacenou neřestí. Tomu nerozumím. Pryč s pozlátkem! Jestliže vy se cítíte vinnou, jste-li si vědoma něčeho (netřeba, abych já vám o tom připomínal, milostivá paní), jestliže se vám konečně líbí myšlénka, opustiti můj dům… zbývá mně toliko říci, připomenouti vám, že jste měla provésti tento svůj záměr, když byla na to vhodná chvíle, pravý čas — je tomu několik let… Pakli jste zapomněla, mohu vám připomenouti…"

Vzhlédla jsem na Aleksandru Michajlovnu. Křečovitě se opírala o mne, sklíčena duševním bolem, s očima polo zavřenýma od nesmírných muk. Ještě okamžik a byla by sklesla.

„Ach pro Boha, aspoň pro tentokrát mějte smilování! Nevyslovte posledního slova," vzkřikla jsem, padajíc na kolena před Petrem Aleksandrovičem; v ten okamžik jsem zapomněla, že zrazuju sama sebe. Ale bylo pozdě. Slabý výkřik ozval se v odpověď na mou prosbu, a ubohá padla beze smyslů na podlahu.

„Dokonáno! Vy jste ji usmrtil!" zvolala jsem. „Volejte lidi, zachraňte ji! Budu vás čekat ve vašem kabinetě. Musím s vámi mluvit; vysvětlím vám všechno…"

„Ale co? Ale co?"

„Potom!"

Mdloby a záchvaty Aleksandry Michajlovny trvaly dvě hodiny. Celý dům byl vyděšen. Lékař povážlivě vrtěl hlavou. Za dvě hodiny jsem vešla do kabinetu Petra Aleksandroviče. Právě se vrátil od ženy, a přecházel po pokoji bledý, vzrušený, okusuje si nehty až do krve. Nikdy jsem ho neviděla v takové podobě.

„Co je vám libo mně říci?" ozval se přísným, hrubým hlasem. „Vy jste se mnou chtěla něco sdělit?"

„Zde je psaní, které jste mně vytrhl z ruky. Poznáváte je?"

„Ano."

„Vezměte si je."

Vzal psaní a zdvihl je ke světlu. Bedlivě jsem ho pozorovala. Za několik okamžiků náhle obrátil na čtvrtou stránku a přečetl podpis. Viděla jsem, jak mu krev vrazila do hlavy.

„Co je to?" optal se mne, ztrnuv údivem.

„Jsou tomu tři léta, co jsem našla toto psaní v jedné knize. Domyslila jsem se, že tam bylo zapomenuto, přečetla jsem a — zvěděla jsem všechno. Od té doby psaní zůstávalo u mne, poněvadž jsem nevěděla, komu je odevzdat. Jí jsem je dáti nemohla. Vám? Vždyť vy jste musil znáti obsah tohoto listu a v něm je celý ten truchlivý příběh… Nač byly vaše přetvářky, nevím. To je mně prozatím záhadou. Nemohu dosud jasně vniknouti ve vaši temnou duši. Chtěl jste udržeti nad ní prvenství a udržel jste. Ale za jakým účelem? Proto, abyste ukázal své vítězství nad přízrakem, nad rozrušenou fantasií nemocné osoby, proto, abyste jí dokázal, že ona pobloudila a vy jste nezhřešil tolik, jako ona. I dostihl jste cíle, neboť ono její podezření, ona utkvělá idea zhasínajícího rozumu byla snad poslední žaloba rozbitého srdce na nespravedlivost lidského rozsudku, s nímž vy jste byl za jedno. „Co za neštěstí, jestliže jste si mne zamiloval?" To bylo, co chtěla říci, co vám chtěla dokázati. Vaše marnivost, váš řevnivý egoismus byly však nelítostný. S Bohem! Vysvětlování není třeba! Ale hleďte: znám vás celého, vidím vás skrz na skrz; nezapomínejte na to!"

Odešla jsem do svého pokoje, sotva chápajíc, co se dělo se mnou. U dveří mne zastavil Ovrov, pomocník Petra Aleksandroviče.

„Rád bych s vámi promluvil," pravil mně s uctivou poklonou.

Pohlédla jsem na něho, jedva tušíc, co mně pravil.

„Později, odpusťte, jsem churava," odpověděla jsem konečně, odcházejíc od něho.

„Tedy zejtra," pravil, pokloniv se s jakýmsi dvojsmyslným úsměvem.

A možná že se mně to jen zdálo. To všechno jakoby se bylo jen mihnulo před mýma očima.

Psáno r. 1849.

MALINKÝ HRDINA,

Z NEZNÁMÝCH MEMOIRŮ.

Tehda bylo mně skoro jedenáct let. V červenci odjel jsem na návštěvu k svému strýci T—vu do jedné z vesnic, ležících kolem Moskvy, ku kterémuž se právě v téže době sjelo asi padesát lidí, samých jeho hostí… ale nepamatuju se již ani — snad jich bylo ještě více.

Bylo tam hlučno, veselo.

Vypadalo to jako nějaký svátek, který započal, aby nikdy neskončil.

Zdálo se, že si náš hostitel dal slovo, že prohejří co možná nejdříve celé své ohromné jmění, a skutečně, není tomu dlouho, podařilo se mu to úplně, to jest: prohejřil a utratil všecko do poslední nitky, do posledního groše.

Hosté se stále měnili; Moskva nebyla daleko, byla stále při ruce, tak že odjíždějící podávali si dvéře s příchozími novými, a svátek trval dále.

Šlo to stále z jedné zábavy do druhé, tak že nebylo všem těm radovánkám a všemu tomu hejření ani konce.

Hned se vyskytla vyjíždka na koních do okolí v celých tlupách, hned zase vycházky do lesa anebo po řece: picknicky, výlety s celou kuchyní do polí, večeře na velké terase, obklopené třemi řadami drahocenných květin, které rozlévaly svoji vůni do svěžího, večerního vzduchu, při zářících světlech, v nichž dámy naše, beztoho již dosti hezoučké, zdály se ještě líbeznějšími a krásnějšími; na jejich tvářích bylo viděti ještě všecky dojmy, které jim den přinesl, s těmi blesky v očích, a s dovádivou řečí, ktera se končí obyčejně v jasném, jak zvonek smíchu. Co den tance, hudba, zpěv; byla-li obloha zachmuřena, tu se pořádaly doma živé obrazy, šarady, nebo přísloví se hádala; ano i divadlo bylo hned pohotově.

Hned byli při ruce krasořečníci, vypravěči a vtipkáři. Několik osob vynikalo zvláště z celé této massy hostí.A jak to již u nás bývá, pomluvy a klepy měly dobré časy, nebo bez nich by snad ani svět světem nebyl, a milliony lidí by pomřely dlouhou chvílí jako mouchy.

Ale protože mně bylo tehda teprve jedenáct let, nepozoroval jsem všecko to, co jíní — ano ani těch několik zvláště zajímavých osob jsem nepostřehl svým dětským zrakem, a pozoroval-li jsem přec aspoň něco, tedy to nebylo všecko, ale pouze to, co již hodně bilo do očí. Později jsem si teprve na ledacos vzpomněl.

Pouze zářící strana tohoto obrázku se vnořila do mých zraků dětských — a ten blesk a všecken ten šum, to celé okolí — všecko to, do dnešního dne nevídané a neslýchané, tak mne okouzlilo a překvapilo, že jsem v prvních dnech svého pobytu u strýce byl jako u vidění, že mně až má malá hlava šla kolem od všech těch nových dojmů a obrazů.

Arciť, myslím stále na svých jedenáct let, byl jsem dosud dítě, nic více než pouhé dítě. Mnohá z těch překrásných dám mne hladila a se mnou se mazlila a nemyslila docela na má léta. Ale — podivná věc! již tehda se ve mně cosi ozývalo — co mne dosti často znepokojovalo; něco se mi vloudilo do mého mladého srdce, do dneška mu ještě neznámého a nepovědomého; a toto něco bylo příčinou, že to srdce chvilkami prudce bilo, že plálo, jakoby se před něčím strachovalo a lekalo, a že na tvářích mých každé chvilky vzkvétal neočekávaný ruměnec.

Chvilkami jsem se styděl za ty všecky dětské privilegie, které mně můj věk přinášel.

Někdy zase ovládalo mne cosi jako obdiv, a já rychle vklouzl někam do koutka, aby mne nikdo neviděl, snad proto, abych nabral trochu dechu a abych si na něco vzpomněl, na něco, co jsem si vlastně velmi dobře pamatoval, ale pro tuto chvilku zapomenul, bez čeho jsem se však nemohl nikde objeviti, bez čeho nemohl nikde obstáti.

Tu pojednou mne napadlo to, co jsem před druhými tak skrýval, a co bych nikdy nikomu nebyl řekl, protože jsem se za to tak styděl, já — tak malý člověk ještě — že mně bylo až do pláče.

Brzo v tom celém ruchu, který mne obklopoval, cítil jsem nesmírnou prázdnotu a samotu.

Byly zde též jiné děti, ale všecky byly bud mnohem mladší mne, anebo zase starší; ale o ty jsem se velmi málo staral.

Nebylo by se mi bylo nic takového přihodilo, kdybych nebyl býval v tom zcela podivném postavení.

V očích všech těch překrásných dám byl jsem arciť jenom malinkou nepatrnou osůbkou, s kterou si chvilkami hrály, s kterou se též chvilkami mazlily a bavily, kterou však brzo odhazovaly jako nějakou loutku.

Zvláště jedna z nich, z těch čarovných dám, okouzlující blondinka, s pyšnými, hustými vlasy, jakých jsem později již nikde neviděl a jistě už nikde neuvidím, ta jakoby si byla dala s někým slovo, že mne bude kde jen možno trápiti, — že mně nedá pokoje. Ten smích, který všude vyluzovala svým čtveráckým škádlením a svými nápady, ten obveseloval i ji — ale mne jen stále rmoutil — ač jí přinášel veliké potěšení.

Kdyby byla bývala v ústave takou, jakou byla zde, jistě by jí její spolužačky říkaly — uličnice.

Byla opravdovou, čarovnou kráskou, a v její kráse bylo cosi, co hned každému bilo v oči, že jí nikdo již nezapomněl.

A ovšem v ničem se nepodobala k těm malinkým stydlivým blondinkám, které jsou bílé jak padlý sníh, a které jsou tak něžňounké, jako morčátka, nebo jako dcerky pastorů.

Nebyla vysokého vzrůstu, byla přitloustlá, za to však její obličej byl jakoby vykouzlen s tak krásnými, něžnými liniemi…

V té tváři zračilo se něco, co se podobalo bleskům, a ona celičká byla živá, bystrá, a lehká jako oheň. Z jejích velikých, rozevřených očí sršely jiskry; třpytily se jako brillianty — a co by se mne týkalo, já bych opravdu nikdy neproměnil ty krásné modré oči za nejčernější, ať by byly třeba černější než oči andaluské, ano — moje blondinka stála výše oné známé brunetky, kterou opěval jistý znamenitý, výtečný poeta, zapřisáhající se ve svých verších celou Kastilií, že by hotov byl dáti si přelámati všecky kosti v těle za to, kdyby se směl pouze koncem prstu dotknouti mantilly své krásky.

A k tomu si ještě přimyslete, že má krasotinka byla nejveselejší kráskou celého světa, největším a nejčtveračivějším smíškem, čiperná a rozpustilá při tom jako malé dítě, vzdor tomu, že již plných pět let byla provdána.

Smích nemizel nikdy s jejích korálových rtíků, svěžích stále jako svěžest ranní růže, která právě s prvním paprskem slunce rozvila své zardělé vonící poupě, na kterém ještě ani neuschly chladné, veliké kapky ranní rosy.

Pamatuju se, že právě v týž den, ve který jsem přijel, mělo býti večer představení divadelní, uspořádané samými hostmi.

Sál byl večer téhož dne naplněn tak, že by jistě ani špendlík nepropadl; ani jedinké místečko nezůstalo prázdno; a poněvadž jsem přišel, nevím již ani proč, pozdě, musil jsem se spokojiti s místem k stání.

Ale veselá hra tak mne okouzlovala a tak se mi líbila, že mne to stále a stále táhlo ku předu, až jsem se pojednou octnul u první řady, kde jsem konečně zůstal státi, opíraje se o lenoch jednoho z křesel, ve kterém seděla dáma.

Dáma tato byla moje blondina; neznali jsme se však doposud.

Tu pojednou, aniž jsem toho pozoroval, zadíval jsem se na její krásná, oblá ramena, tak svůdně a krásně zaokrouhlená a tak bělostná, jako mléčná pěna, ačkoli mně bylo úplně lhostejno, dívám-li se na okouzlující ženské rámě anebo na čepec s ohnivými stužkami, který zakrýval šediny jedné ctihodné, staré dámy, sedící též v první řadě.

Vedle blondinky seděla nějaká přezralá panna, jedna z těch, které se, jak jsem se později přesvědčil, vždycky rády táhnou tam, kde jsou mladé a hezké ženštiny; zejmena takové, které se rády baví s mladými lidmi. Ale do toho mi ničeho není; jedná se mi o následující: tato panna spozorovala, kam hledím, nahnula se k své sousedce a smějíc se pošeptala jí něco do ucha.

Sousedka její se rychle obrátila a do dneška se ještě pamatuju, že její ohnivé oči blýsknuly na mne v polosvětle tak, že jsem, zcela nepřipravený na tento pohled, sebou trhnul, jakobych se byl spálil.

Kráska se tomu usmála.

„Líbí se vám ten kus, který hrají?" otázala se mne šibalsky, čtverácky se mi při tom dívajíc do očí.

„Ano" — odpověděl jsem jí — dívaje se při tom stále na ni v jakémsi udivení, kteréž se jí dle všeho musilo velmi líbiti.

„A proč si nesednete? Budete unaven; což nemáte již žádného místa?"

„Ne, všecka místa jsou obsazena," odpověděl jsem rychle a více žalostivě, tak že jsem ani jejích očí nepozoroval; měl jsem radost z toho, že jsem našel srdce, kterému si mohu aspoň postěžovati. — „Hledal jsem již v celém sále, ale všecky židle jsou již obsazeny," dokládám ještě jednou, jakobych jí žaloval, že již pro mne není ani místečka k dostání.

„Pojď ke mně," zvolala kráska rychle a živě, vždycky hotová s rozhodnutím, ať již to bylo to či ono — nějaká hodně nesmyslná myšlénka třeba, která ji právě napadla: „Pojď sem ke mně a sedni si mi na klín."

„Na klín?" opakoval jsem po ní jaksi tázavě. Již jsem se o tom zmínil, jak mne ty mé dětské privileje začaly zlobiti a soužiti. Tato však byla již nade všecky. Já byl již beztoho od jakživa plachý a bázlivý — nyní jsem se však začal ještě více báti a to obzvláště ženštin, a proto jsem byl zrovna celý pomatený.

„Nu ano, na klín! Proč pak si mi nechceš sednout! na klín?" ptala se mne, smějíc se stále víc a více, až se konečně dala do hlasitého smíchu, a to Bůh ví čemu! Snad tomu svému výmyslu — anebo se snad těšila z toho, že mne její úslužnost tak pomátla? Anebo to již tak u ní musilo býti — že se stále něčemu smála. Začervenal jsem se v celém tom zmatku, a ohlížel se rychle kolem, hledaje místečka, kam bych mohl uklouznouti; ona mne však předešla, uchopivši mne rychle za ruku, snad zrovna proto, abych jí nemohl utéci, a přitáhla mne k sobě; tu z ničeho nic začala mně zcela neočekávaně a k mému největšímu udivení tisknouti ruce ve svých čtveráckých, teplých prstíkách, začala mně vytahovati prsty, ale tak divoce, až mne to tak zabolelo, že jsem musil napnouti všecky síly, abych nevykřikl bolestí, při čemž jsem dělal arciť hrozné grimassy. Mimo to byl jsem celý udivený nad tím, že mladé a zlé dámy mohou povídati takové hlouposti hochům, a při tom ještě pro nic za nic tak štípou a tisknou, Bůh ví proč, a ještě k tomu, když je tolik lidí přítomno.

Jistě že má nešťastná tvář vyzrazovala všecky ty úzkosti, protože dovádivá čtveračka se smála víc a více, stále mne štípajíc a stále ještě mi vytahujíc prsty z kloubů.

Byla celá radostí bez sebe, že mohla tak pohněvati a pomásti ubohého hošíka a tak ho šlapati v prach.

Postavení mé bylo zoufalé.

Předně — hořel jsem studem, protože se všickni nyní k nám obraceli, jedni v rozpacích, jedni zase se smíchem; pochopili nepochybně všickni najednou, že krasotinka zase něco vyvedla.

A mimo to, chtělo se mi křičeti — protože mi stále lámala prsty, s takovou vášní a tak zlostně, snad proto právě, že ještě nekřičím: ale já, jako pravý Sparťan, chtěl vydržeti tu bolest, strachuje se, abych svým křikem neudělal výtržnost, která by mne potom musila strašně mrzeti a boleti.

Když jsem se však ocítil skoro již na pokraji zoufalství, začal jsem vší silou táhnouti svou ruku z ruky své tyranky zpět, — ale ta mne držela nyní ještě pevněji. Nemohl jsem se tedy již zdržeti a vykřikl jsem, — a ona na to jen čekala! V tomtéž okamžení mne pustila a otočila hned hlavu kolem, jakoby se nebylo nic stalo, jakoby ona nebyla toho příčinou, ale někdo jiný, a tvářila se zrovna tak, jako to dělávají žáci ve škole, když se pan učitel otočí v jinou stranu; nedají nikomu pokoje v celém svém sousedství, štípnou kde koho jen mohou, kopají na všecky strany, hned tento, hned onen dostane od nich šňupku, strkají loktem do každého, kdo se jim jen pod ruku dostane — a v tomtéž okamžení již sedí tak v lavici, jakoby se nic nebylo stalo; dívají se upřeně do knihy, přeříkávají si své úlohy a tak klamou svého učitele, který se vrací do třídy, by zamezil hluk a děsné hospodářství; — odchází znova, nenaleznuv rušitele pokoje, ale s dlouhým a neočekávaným nosem.

K mému štěstí pozornost obecenstva byla v téže chvíli obrácena k jevišti, ku hře našeho hostitele, který hrál v nějaké Scribovské komedii hlavní úlohu. Všickni vášnivě tleskali; já v tom šumu a hluku vyklouzl z řady a odběhl až na druhý konec sálu, odkud jsem se, krče se za sloupec, díval na lstivou krásku.

Ona se stále ještě smála, zandavajíc si ústa šátečkem. A dlouho, dlouho ještě se dívala kolem, otáčela se na zpět, chtějíc mne nepochybně někde nalézti, a litovala, jak jsem se domníval, že se náš boj tak rychle skončil, a vymýšlela při tom asi, co by zase nového jinde mohla vyvésti.

Tím tedy započala naše známost a od tohoto večera byla mi skoro stále v patách.

Pronásledovala mne všude beze všeho svědomí; stala se mojí tyrankou a mojí mučitelkou.

Celé její čtveráctví záleželo v tom, že se zdála, jakoby byla do mne až po uši zamilována, a proto se mně skoro stále a přede všemi až dvořila.

To nemusím ani podotýkati, že mně, takovému podivínu, mnohdy bylo až do pláče, a že jsem byl mnohdy tak rozčilen a rozzloben, že bych byl s to poprati se se svojí lstivou ctitelkou.

Můj naivní, smutný obličej, má zoufalá touha po míru a pokoji dodávala jí ještě více zmužilosti a důvodu, by mne soužila a trápila beze všech mezí.

Neměla se mnou slitování, a já ubožák nevěděl, kam před ní utéci.

Smích, který se kolem nás stále rozléhal a kterému ona vlastně sama dávala vždycky podnět, ponoukal ji ještě více k rozličným novým výmyslům.

Konečně její žerty byly již beze všech hranic. A to jest také pravda, jak si nyní vzpomínám, že vyváděla až příliš mnoho s takým dítětem, jakovým jsem já skutečně ještě byl.

To byl však její zvyk: byla celou svou bytostí mazlíčkem. Později jsem se dověděl, že ji vlastně tak rozmazlil její vlastní muž, který byl hodně tlusťoučký, malý, zarudlý, velmi bohatý a pilný člověk — tak se aspoň o něm povídalo; také tak opravdu vypadal: stále sebou vrtěl, stále měl cosi na práci a nikdy nevydržel na jednom místě plné dvě hodiny.

Každého dne jezdil do Moskvy, mnohdy i dvakráte za den a vždycky prý za nějakými záležitostmi, jak nám vyprávěl. Sotva bys kde nalezl veselejší a dobromyslnější tváře, než byla tato komická fysiognomie. Ne jen, že miloval ženu svoji stále vroucněji a horoucněji; on ji zbožňoval a klaněl se jí jako nějaké modle.

Nepřekážel jí nikdo v ničem. Měla přítelkyň a přátel ohromné množství.

Předně proto, že ji musil každý milovat, kdo ji jen jednou spatřil, a za druhé, tato větroplaška vlastně nebyla příliš vyběračná ve volbě svých přátel, ač v jejím charakteru bylo mnohem více vážnosti, než byste mohli souditi dle toho, co jsem právě o ní vyprávěl.

Ze všech svých přítelkyň milovala a vyznamenávala zvláště jednu mladou dámu, svoji dalekou příbuznou, která nyní také hostila s námi zde na venkově.

Mezi nimi byl uzavřen jakýsi něžný, nepřetržitý svazek přátelský, jeden z těch svazků, které se uzavírají při setkání dvou duší, dvou charakterů, velmi často zcela různých a nestejných, ze kterých však jeden jest hlubší a čistší druhého, z nichž každý, třeba by zdánlivě cítil svoji převahu, přizpůsobuje se druhému, zdá se mu, že onen jej převyšuje, a tak jako štěstí samo, vloudí se do jeho srdce přátelství k této osobě.

Potom vzniká teprve tento něžný, úzký svazek — po těchto vzájemných stycích charakteru: láska a shovívavost beze vší míry s jedné, láska a úcta s druhé strany, úcta, která jde až tak daleko, že se člověk snaží vší silou, aby byl stále lepší v očích toho, koho si tak velice váží, že jest žárlivým na každý krok jeho, chce mu státi v jeho životě stále po boku, chce sám býti uložen v jeho srdci.

Obě tyto přítelkyně byly stejného stáří, ale velice se od sebe různily — začínajíce již od krásy. Mad. M. byla také hezká, ale v její kráse bylo něco zcela zvláštního, co ji tak lišilo od všech hezkých ženštin; v její tváři bylo něco, co k sobě hned připoutalo každého, anebo ještě lépe řečeno, co probouzelo a vyluzovalo v každém, kdo ji jen jednou spatřil, nejhlubší sympathii a oddanost.

Jsou takové šťastné osoby — skutečně jsou.

Každý, kdo se vedle ní jen postavil, zdál se býti lepším, jaksi svobodnějším, bylo mu hned tak příjemno, ač se její přísné, velké oči, plné ohně a síly dívaly tak nepokojně, bázlivě a plaše kolem, jakoby se stále něčeho hrozného a děsného strachovaly; a tato plachost a bázlivost opanovala mnohdy její tiché črty tak, že upomínaly na tváře vlaských madon, při kterých se nám zdá, když se na ně díváme, jako bychom cítili s nimi tutéž tesknotu a tentýž bol, který ony cítí, jakoby jejich bol byl naším vlastním.

Tato poněkud bledá a vyhublá tvář, ze které čistými a pravidelnými črtami i tichou, unylou a tajenou touhou ještě tak často prosvítají první dětsky jasné rysy a tahy, — obraz to ještě nedávných důvěřivých let a snad i naivního štěstí; tento klidný, tichý, nesmělý úsměv, — toto všecko okouzlovalo a podmaňovalo si všecky kolem, tak že v srdci každého ozývala se jakási touha, že se jí chtěl aspoň z povzdálí přiblížiti, že ve všem jevil pro ni živé účastenství, jakoby mu nikdy cizí ani nebývala.

Ač kráska tato zdála se býti jaksi mlčelivou a uzavřenou v sebe, nebylo opravdu bytosti nad ni více vnímavé a milující, když kdokoliv měl potřebu soucitu a slz.

Jsou opravdu ve světě ženy, které jsou v životě skutečnými milosrdnými sestrami.

Před nimi nemusí nikdo ničeho zatajovati, aspoň jistě ne to, co koho bolí a co ho souží.

Kdo strádáš, kdo trpíš, jdi jen s plnou nadějí k nim a neboj se, že jim budeš na obtíž; ale bohužel, málo kdo z nás ví, jak veliká může býti láska, jaká trpělivost, jaký soucit a jaké odpuštění v ženském srdci!

Celé poklady sympathií, útěchy a naděje se skrývají v těchto čistých duších, v tom čistém srdci, kterému se mnohdy tak drze ubližuje — protože takové srdce, které mnoho miluje, též mnoho krvácí, — ale rána v něm bývá vždy opatrně střežena před milujícím pohledem — protože velký bol a zármutek se nejraději skrývá hodně hluboko — tají se a nemluví se o něm.

Je neleká hloubka rány, ani hnis a zápach její; kdo se k nim přiblíží, ten jich již tím sobě získává; a ony se snad proto již rodí — aby vykonávaly veliké skutky…

Madame M. byla vysoká, hbitá, štíhlá, ale snad poněkud příliš útlá. Její pohyby byly tak různé, hned pomalé, volné, ano až vážné, hned zase tak hbité a čiperné, zrovna až dětsky živé, a zároveň jimi prohlédala jakási plachost, zíralo z nich něco prosícího jaksi o záštitu, což však nikdy ani z daleka zřejmě vysloveno nebylo.

Jak jsem již pravil, všecky podivné návyky lstivé blondiny mě rmoutily, škádlily, ano tak mne rozčilovaly, že jsem se stále červenal do krve.

To mělo však také ještě jinou příčinu, podivnou, hloupou snad, kterou jsem skrýval a tajil, po které jsem však přece stále prahl a již jen při pouhé vzpomínce na ni klopil jsem hlavu někde v tajném, temném koutečku, ve kterém mne nemohl postihnouti zrak oné modrooké čtveračky; již pouhá myšlénka na tuto příčinu mne div nezadusila studem a bázní, — slovem — byl jsem zamilován, to jest, — dejme tomu, že jsem nyní vyřkl nesmysl: to snad ani nebylo možné; ale proč jsem stále viděl před sebou, ač zde bylo takové množství různých osob — jen jednu jedinou tvář, která mne všude, ať jsem vkročil kamkoli, pronásledovala?

Proč právě za ní slídil stále můj zrak — tehda, kdy mne ještě dámy málo zajímaly?

To se stávalo obyčejně za večerů, když nepohoda nás uzavírala do prostranných komnat, a já stával při některé temné stěně, dívaje se kolem, a nenacházeje zde žádného zaměstnání ani zábavy, protože si mne, vyjma moji mučitelku, nikdo nikdy ani nepovšiml — a nudil jsem se tak, že mně pak podobné večery bývaly něčím strašným, k nepřečkání.

Tu jsem se obyčejně díval na kolem se hemžící tváře, naslouchal jsem hovoru, kolem mne se rozléhajícímu, ze kterého jsem velmi často nerozuměl ani slůvka, — a právě v takových chvilkách mihotaly se mi, Bůh ví proč, před očima ty tiché pohledy, skromný úsměv a překrásná tvář mad. M. (neboť to byla ona); v těch chvilkách byla pak celá moje pozornost obrácena pouze k ní — a to byly pro mne chvilky nevýslovného blaha a štěstí.

Někdy jsem po celé hodiny nemohl od ní ani svých zraků odloučiti; pamatoval jsem si již každičký její pohyb, každý její pohled, znal jsem každičký i nejslabší tón jejího zvučného, stříbrného, ač poněkud zasmušilého hlasu — a podivná věc! — ze všeho mého pozorování, i ze všech těch sladkých dojmů vyvinula se neobyčejná zvědavost ve mně.

Snad to bylo jen proto, že jsem zde tušil nějaké velké tajemství…

Největší mukou pro mne bylo, škádlila-li mne má mučitelka v přítomnosti mad. M.

Všecko to vysmívání a všecky ty komické výstupy, které se mnou prováděla, zdály se mi nyní velice ponižujícími. Stalo-li se někdy, že jsem byl příčinou ohromného smíchu všech přítomných hostí, který býval vylouděn i na rtech mad. M. — tu jsem vyletěl ze spárů své tyranky, hoře zlostí a studem utekl jsem nahoru, kde jsem v zuřivosti strávil pak ostatní zbývající část dne, nemoha se objeviti již v sále.

Ostatně jsem snad tehda ani nechápal svůj stud, své rozčilení; celý tento proces odehrával se ve mně zcela nevědomky.

S madame M. nepromluvil jsem do toho dne ještě ani dvou slov, snad bych se k tomu ani nebyl odhodlal — promluviti vůbec na ni.

Tu jednoho večera, po strašně zažitém dnu, byl jsem po procházce tak unaven, že jsem se odloučil od celé společnosti a ubíral se sám zahradou domů. V tom vidím na osamocené jedné lavičce ve stromořadí seděti mad. M. Seděla tam samotinká, jakoby si byla schválně vybrala toto klidné místečko, s hlavou skloněnou na prsa, v rukou mechanicky převracejíc šáteček.

Byla tak zamyšlena, že ani nepozorovala, že se k ní ubírám. Když jsem přišel až k ní, tu mne přece zpozorovala; vstala rychle s lavičky, a utřela si oči šátečkem, který v ruce držela. — Plakala. Když si osušila oči, usmála se na mne a šla zároveň se mnou k domovu.

Již se ani nepamatuju, o čem jsme spolu tehda hovořili; jen to mně utkvělo v paměti, že mne stále někam posýlala, hned abych jí utrhl kytičku, zde tu a tu tam, anebo abych se podíval, kdo to jede tam na koni ve stromořadí.

A když jsem byl od ní několik kroků vzdálen, tu hned zase přikládala svůj šáteček k očím a utírala si rychle neposlušné slzy, které jí stále v srdci překypovaly, až se vysvobodily z ubohých okovů ven.

Já pochopoval, že jsem jí jen na obtíž, když mne tak často od sebe posýlá, ona to sama asi také pozorovala, že jsem již všecko viděl, ale nemohla se proto přece přemoci, a to mne ještě více zarmucovalo.

Zlobil jsem se sám na sebe v tuto chvíli, zlořečil jsem na svoji nešetrnost a nepozornost, ale proto pro všecko nenacházel jsem žádného východu, jak bych se od ní vzdálil, tak, aby nepozorovala, že jsem prohledl její bol a smutek, — a tak šel jsem stále vedle ní, v smutném naladění, ano s hrůzou v srdci, byl jsem všecek rozčilen a zmaten a nenacházel jsem ani jedinkého slova k udržení hovoru.

Toto setkání mne tak rozčililo, že jsem pak po celou zbývající část večera slídil s velkou zvědavostí, ale zcela tajně po mad. M. — nespouštěl jsem jí ani na minutku s očí.

Ale prováděl jsem to tak nemotorně, že mne ona sama dvakráte postihla, jak ji všude sleduju a jak jí ani nespouštím s očí; po druhém tom pohledu jsem viděl, že se na mne jaksi usmála. A tento úsměv byl jedinkým za celý večer, který se objevil na její tváří, na jejích rtech.

Zármutek stále nechtěl, zmizeti s tváře její, která nyní byla velmi bleda.

Po celý večer skoro hovořila s nějakou starší dámou, zlou a nesmírně svárlivou stařenou, kterou nikdo neměl rád pro její vyzvědačství a klepařství, ale které se všickni báli, a proto byli nuceni stále si jí všímati, ať již volky či nevolky.

V deset hodin přijel muž mad. M. Do této chvíle slídil jsem za ní ještě ustavičně, nespouštěje s očí její bledou tvář; když muž její vešel do sálu, viděl jsem, jak se zarazila, a tvář její, beztoho již dosti bledá, byla pojednou bledší jejího šátečku, který držela v ruce.

Bylo to tak nápadné, že to i druzí pozorovali. Nedaleko mne hovořilo spolu několik osob a já zaslechl, vlastně domýšlel jsem se toho, že mad. M. není příliš šťastna. Povídaly si, že její muž jest na ni strašně žárliv, zrovna jako mouřenín, ale ne snad z lásky nýbrž ze sobectví.

Především byl to Evropan, člověk moderní s mnoha novými ideami v hlavě, kterými se stále všude blýskal. Co se zevnějšku jeho týkalo, byl černovlasý, velký, zvláštní a hřmotný muž, s modním vousem, se spokojenou zarudlou tváří, s bílými jako cukr zuby a s bezúhonným gentlemanským chováním.

Říkalo se o něm vůbec, že jest vážný, rozumný člověk. Takto se nazývá i jinde jistý druh lidí, který dovede dobře žíti na cizí útraty, který nikdy nic nedělá, který nikdy ani nechce ničeho dělati, a který od věčného lenošení má tam, kde jiní srdce mívají, kousek tuku.

Každé chvíle slyšíš od podobných lidí, že jsou velmi zaměstnáni jakýmisi nepřátelskými a spletitými záležitostmi, které „unavují jejich genia", a že proto vzbuzují jen soustrast. To jest již jejich běžná frase, jejich mot ďordre, jejich heslo, jejich motto, frase, kterou se ti sytí břichopáskové všude blýskají, která však začíná již nuditi, protože jest pouhým tartufstvím, lichým, prázdným slovem.

Ostatně někteří z těchto světáků, kteří nemohou najíti žádného zaměstnání, protože vlastně nikdy žádného opravdově nehledali, domáhají se hlavně toto, aby se všichni domívali, že nemají místo srdce kus tuku, ale naopak, něco, což jest však hluboko, velmi hluboko v nich uloženo, — ale co vlastně, to by nemohl povědíti ani nejvýtečnější chirurg, arciť že již z pouhé uctivosti k nim. Tito pánové protloukají se tak světem, že obracejí všecken svůj instinkt na hrubé úsměšky, které jsou jen krátkozrakým odsouzením a nesmírnou pýchou. A protože nemají jiného nic na práci kromě toho, aby pozorovali a nazpaměť se učili chybám cizích anebo jen jejich slabostem, a protože v nich není o nic více dobrého citu než tolik, kolik ho dáno bylo za úděl ústřici, tu jim není za těžko při takových chránících prostředcích žíti s lidmi dosti prozřetelně a dosti spokojeně.

A tím oni se také stále vychvalují a vypínají. Oni jsou ku příkladu přesvědčeni o tom, že celý svět jest jejich nevolníkem; že jest mezi nimi týž poměr, jako když si skoupí do zásoby ústřice; že jsou všickni lidé mimo ně hlupáci; že každý se podobá pomoranči nebo houbě, kterou mohou vymačkat, dokud je jim třeba šťávy, že jsou pány všeho a že všecken ten chvály hodný pořádek věcí pochází odtud, že oni jsou tak moudrými s neoblomnými charaktery.

Ve své bezměrné hrdosti nepřipouštějí, že by mohli míti na sobě též nějakou chybičku.

Podobají se zcela těm taškářům, těm novým tartufům a falstafům, kteří jsou tak zabráni do svého taškářství, že již myslí, že to musí tak býti, aby žili a taškařili; dokazují jiným tak často, že jsou poctivými a počestnými lidmi, že již i sami opravdově věří, že jejich darebáctví a taškářství jest poctivým a přímým jednáním.

Na své vlastní svědomí, na toho svého soudce, pro všecku svou samolibost docela zapomínají; — a pro všecko ostatní jsou trochu tlustými.

Na prvním místě vidí všude svoji zlatou osobu; jejich Molochem i Baalem jest jejich vlastní, velkolepé já. Celá příroda, celý svět není pro ně ničím více, než velkým zrcadlem, které jest stvořeno proto, aby se ten bůžek mohl sám sobě obdivovati a aby před a za sebou kromě sebe ničeho neviděl; a proto není nic divného, že potom vidí kolem sebe všecko v takovém ohyzdném světle. Takovíto tvorové mají pro všecko připravenu frasi, a sice — což jest důkaz jejich obratnosti — vždy frási modní. Oni sami také dokonce napomáhaji modě, dávajíce jí takový smysl — aby měla úspěch. Ano, oni se též snaží, aby první vyčenichali odjinud nějakou tu modní frasi, aby se pak zdálo, že od nich samých pochází.

Zásobují se svými frasemi proto, aby ukázali všecky své sympatie k člověčenstvu, aby ukázali, co jest rozumná a opravdová filantropie, a pak — aby pokárali vzmáhající se romantismus, to jest všecko pěkné a pravdivé, každý atom jeho, který jest dražší nežli celá tlupa těchto hlemýžďovitých tvorů.

Zhruba však nepoznají pravdy v odchýlené, nové a nehotové formě, a zavrhují všecko, co ještě není dospělé, co není zralé, co se neustálo, nýbrž ještě kvasí.

Sytý člověk žije vždycky vesele, o nic se nestará; sám nikdy ničeho nedělal, ničeho nezná, neví, jak jest to těžké vydělávati si chléb, a proto běda tomu, kdoby nějakým způsobem drsným chtěl naraziti na jeho tučné city: to by mu nikdy neodpustil, ale vždycky by na to pak narážel, mstil by se za to s velkou chutí a horoucností.

A konec konců tedy jest, že ten můj hrdina není nic více a nic méně než nějaký obrovský a nadutý měšec, plný sentencí, modních frasí a etiket všeho druhu a způsobu.

Ostatně pan M. měl zvláštní jednu vlastnost, pro kterou byl člověkem dosti pozoruhodným: byl to vtipkář, povídálek vyššího druhu a v salonech měl kolem sebe vždycky dosti posluchačů. V tento večer zvláště podařilo se mu vzbuditi velkou pozornost — udělal dojem.

Slovo měl vždy ve své moci; byl naladěn právě do společnosti, byl vesel, radoval se z něčeho a proto se mu povedlo upoutati k sobě celou pozornost.

Ale mad. M. byla po celý večer opak svého muže; byla jaksi churava; tvář její byla k nepoznání smutná, a mně se stále zdálo, že jí dlouho zadržované slzy náhle vyhrknou a skanou s krásných, dlouhých řas. — Celé toto jednání mne neobyčejně překvapilo — jak jsem již dříve pravil.

Odešel jsem dnes ze salonu se zvláštním pocitem — s jakousi zvědavostí, a po celou noc zdálo se mi jen o panu M., ač se mně do této doby málokdy cos tak divného a neobyčejného zdávalo.

Druhého dne z rána byl jsem vyzván ku zkoušce k živým obrazům, ve kterýchž jsem hrál též nějakou malou úložku.

Již po celých pět dní konaly se přípravy k živým obrazům, k divadlu a k bálu; všecko to chystáno bylo pro jediný večer — za příčinou domácí rodinné slavnosti, narozenin mladší dcery našeho hostitele.

K této slavnosti, která se měla odbývati, bylo sezváno z Moskvy více než sto hostí a proto bylo všude plné ruce práce, mnoho křiku, mnoho příprav i mnoho zmatků.

Zkouška, nebo lépe řečeno, přehlížení kostumů, naznačeno bylo na ranní hodinu proto, poněvadž náš regisseur, známý umělec R., přítel a host našeho hospodáře, z přátelství k hostiteli uvolil se vzíti na se spořádání obrazů, sestavení osob, a tím tedy i úlohu našeho učitele, odjížděl ještě dnes do města, by tam nakoupil potřebných věcí — a do nastávajícího svátku nebylo již dlouho, proto jsme musili šetřiti času.

Já účinkoval v jednom obraze spolu s madame M. Obrázek ten měl představovati scénu ze středověku a nazýval se:

„Paní zámku a její páže."

Při setkání s madame M. na zkoušce cítil jsem veliký zmatek.

Zdálo se mi, že čte v mé duši všecky ty city, které v ní víří, všecky ty otázky, ty domněnky, které se tam od včerejšího dne stále znova a znova rodí.

A mimo to se mi ještě zdálo, že jsem tím vinen, že jsem viděl včera její slzy, a že jsem zpozoroval její zármutek, že se musí tedy následkem toho na mne horšit, hněvat, protože jsem se stal vetřelým svědkem a účastníkem jejího tajemství.

Ale chvála Bohu, všecko se obešlo bez velkých obtíží: nebyl jsem vůbec ani pozorován.

Ona se myslím vůbec nestarala ani o mne, ani o zkoušku: byla rozčilena, smutná a velmi zádumčiva; bylo to zcela zřetelné, že ji něco velmi trápí.

Když jsem byl se svojí úlohou hotov, odběhl jsem rychle, převlekl se a za deset minut byl jsem již zase v zahradě na terase.

Skoro v téže chvíli vyšla se mnou ze dveří i madame M. a nám jaksi naproti, v tutéž minutu, vyšel sám sebou velice spokojený muž její, který se vracel ze zahrady, doprovodiv tam skoro všecky dámy, a přenechav je tam skoro z ručky do ručky — jakémusi mrštnému a prázdnému cavalierovi servantovi.

Setkání muže se ženou bylo zcela neočekávané. Mad. M. se pojednou ještě více zasmušila a jakýsi lehký hněv kmitl se v jejím hbitém, netrpělivém škubnutí.

Muž její hvízdal si zcela volně nějakou arii, a po celé cestě urovnával si své vousy; nyní však, když se setkal se ženou, zachmuřil se a tak se na ni podíval, jak si nyní vzpomínám, jakoby byl nějakým inkvisitorem.

„Jdete do záhrady?" ptal se jí, vida v její ruce slunečník a knihu.

„Ne, do háje," odpověděla mu na to, lehce se červenajíc.

„Sama?"

„S ním…" řekla krátce madame M., ukazujíc při tom na mne. — „Ráno chodívám obyčejně sama na procházku —" dodala ještě nejistým a tichým hlasem, právě takovým, jakým mluvívá ten, kdo poprvé ve svém životě lže.

„Hm… A já tam nyní právě doprovodil celou společnost. Jdou tam všickni ku květinové besídce, chtějí doprovoditi ještě N…ého. On již, jak snad víte, odjíždí. Přihodila se mu nějaká nehoda v Oděsse. Vaše sestřenka (to mluvil o krásné blondince) ta se hned směje, ale hned zase div nepláče, — všecko najednou, — že jí člověk nerozumí. Řekla mně ostatně, že vy se na něho jaksi hněváte a proto že jste ho asi nešla vyprovodit s nimi. Či jest to tak schválně?"

„Ona se stále směje," odpověděla na to madame M., scházejíc dolů se stupňů terasy.

„To jest tedy váš každodenní cavalier servant?" dodal pan M., křivě ústa a nasazuje si na nos lorgnet, aby mne lépe viděl.

„Ba že!" vykřikl jsem na to, rozzlobiv se na lorgnet a na jeho úsměv; když jsem se mu vysmál tak přímo do očí, přeskočil jsem celé tři stupínky s terasy.

„Šťastnou cestu!" bručel pan M. za námi — a šel dále za svými záležitostmi.

Rozumí se samo sebou, že jsem hned přiskočil k mad. M., když na mne ukázala svému muži, a díval jsem se na ni tak, jakoby mne byla již aspoň před hodinou vyzvala, a jakobych již aspoň celý měsíc ji doprovázel na jejích ranních vycházkách.

Ale nemohl jsem nijak porozuměti, proč se tak pojednou zasmušila, proč se tak zarazila, a co měla asi za příčinu, že se utekla k té malé lži? Proč mu neřekla přímo, že jde sama? Nyní jsem nevěděl, jak se mám na ni podívati; ale jsa ještě celičký jako u vidění, zvedal jsem nyní pomalu svých zraků k její tváři; ona však právě tak jako před hodinou na zkoušce — nezpozorovala ani nyní mých tázavých pohledů, ani mne celého vůbec. Pořád tatáž mučící starostlivost, ale ještě zjevnější a hlubší než tehda se jí zračila na tváři, v její chůzi i v jejích pohybech.

Pospíchala někam, zrychlujíc své kroky, a s netrpělivostí stále a stále zjevnější nazírala do stromořadí, do každého houští a roští v háji, nezapomínajíc při tom dívati se i zpět k domu hostitele našeho.

Já též něco očekával.

Pojednou se za námi rozléhne koňský dupot. Byla to celá družina jezdců, kteří doprovázeli toho N., který tak rychle opouštěl naši společnost.

Mezi dámami byla též naše blondina, o které se zmínil pan M., vzpomínaje slz jejích.

Ale nyní se zase dle svého obyčeje již chechtala jako malé dítě, a hbitě ujížděla na svém překrásném hnědém koni.

Když k nám všickni dojeli, N. sňal klobouk s hlavy — ale nezastavil se ani na minutku a neřekl mad. M. ani slůvka.

Brzo na to celá skupina zmizela nám s očí. Já se podíval zase úkradkem na madame M., ale div jsem nevykřikl leknutím: ona zůstala státi, bledá jak sníh, a plakala usedavě.

Nyní se konečně setkaly naše zraky: mad. M. se nesmírně pojednou začervenala, obrátila se rychle stranou, a nepokoj a hněv objevil se znova na její tváři.

Byl jsem zde zbytečný, ještě více než včera, — to jest již jasnější dne, ale kam mám jen jíti? Co si počíti?

Najednou se mi zdálo, jakoby mad. M. teprve nyní něco napadlo; usedla, rozevřela knihu, kterou držela v rukou, a začervenavši se velmi nápadně a nechtíc zúmyslně na mne hleděti, řekla co možná nejrychleji:

„Ach! To jest částka druhá, zmýlila jsem se; prosím tě, přines mně částku první, ano?"

Jak bych ji nebyl pochopil! Má úloha se tedy již končila — a jinak mne ani nemohla od sebe vyhnati.

Utekl jsem s její knihou a nevracel se. První částka zůstala ležeti celé ráno velmi spokojeně na stolku… Byl jsem všecek rozčilen, nepatřil jsem ani sobě samému; srdce mně bilo tak, jakoby se stále něčeho lekalo. Snažil jsem se všemi silami, abych se nikde nesetkal s mad. M. Zato jsem se však jaksi divoce a zvědavě díval na sobeckou figuru pana M., jakoby na něm bylo něco zcela neobyčejného.

Sám bych však nemohl ani říci, co měla moje komická zvědavost znamenati; pamatuji se jen, jako ve snu, že jsem byl od toho všeho, co jsem dnešního dne již zažil, v jakési podivné náladě, všecek udivený.

Můj den se však teprve začínal a byl pro mne pln rozličných událostí.

Tohoto dne jsme velmi časně obědvali. Na večer byla ustanovena všeobecná projíždka do sousední vesnice, kdež se odbýval jakýsi svátek, tuším, že pouť, a proto jsme potřebovali času, abychom se k tomu připravili.

Já se již na tento den těšil plné tři dny, v očekávání nesmírného veselí.

Kávu jsme pili skoro všickni pohromadě na terase. Vyšel jsem tam pěkně opatrně s druhými a schoval se za třemi řadami křesel. Táhla mne sem jenom zvědavost, ale pro nic na světě nechtěl jsem se postaviti před oči madame M.

Náhoda tomu chtěla, že mně bylo vykázáno místo nedaleko mé tyranky — krásné blondinky.

Dnes se s ní děly pravé zázraky — zrovna nemožné věci: byla dnes opravdu dvojnásobně tak krásnou jako jindy. Nevím, jak se to dělá a čím to přijde — ale s ženštinami se opravdu takové zázraky často stávají.

Mezi námi seděl dnes nějaký nový host, velký, bledý a ještě mladý člověk, který se nesmírně dvořil naší blondince a který k nám přijel z Moskvy, jakoby schválně jen proto, aby zaujal místo odbytého N., o kterémž se povídalo, že byl velice zamilován do naší krásky.

Co se týče tedy onoho příchozího, ten byl již ode dávna s ní v takových poměrech, v jakých byl Benedikt k Beatrici v Shakespearově „Mnoho povyku pro nic za nic".

Zkrátka, naše kráska měla tohoto večera nesmírný úspěch. Všecky její žerty i její povídání bylo dnes tak graciosní, tak naivní, jak se všeobecně povídalo, a tak bezstarostně neopatrné — což jí však vždy bylo odpuštěno; ona sama to dosti dobře pozorovala, že jest dnes hrdinkou večera, a proto po celý večer dala si na sobě velmi záležeti.

Měla stále kolem sebe těsný kroužek udivených zamilovaných ctitelů, kteří každé její slůvko zrovna pohlcovali; ale ona také opravdu snad ještě nikdy nebyla tak svůdnou, jako právě dnes.

Každé její slůvko bylo vzácností, bylo okouzlující, bylo chytáno a roznášeno kolem celé terasy, a ani jedinký žert, ani jedinké čtveráctví nebylo opominuto — ale mělo vždy velký úspěch.

Zdálo se, že od ní dosud nikdo neočekával tolik vkusu, tolik blesku, vtipu a rozumu.

Všecky její lepší vlastnosti byly vždycky zahrabány v hromadě podivinství, v té přímé rozpustilosti, která někdy by byla již skoro přestoupila meze; proto obyčejně málo kdo je pozoroval; a kdyby je byl i zpozoroval, nebyl by jim věřil, — a proto nyní ten neobyčejný úspěch její byl všude přijat s velikým obdivem, který se šeptmo pronášel po celé terase.

K tomuto úspěchu se družila jedná zvláštní, poněkud choulostivá okolnost, kterou vyvolala a na kterou upozornil muž mad. M., který hrál po celý večer jakousi zvláštní úlohu. Čtveračka se rozhodla — a musíme dodati, že k veliké spokojenosti nejen vši té omladině, která byla kolem ní, nýbrž i ku všeobecné snad spokojenosti všech přítomných hostí, dorážeti na něho a dobírati si ho za mnohé věci, které v jejích očích měly velký význam.

Dorážela na něho celou spoustou šípů, úsměšků, sarkasmů kluzkých a nebezpečných, tak hladkých a ostrých se všech stran, takých, které bijí přímo do cíle — kterých se však člověk nemůže zachytiti, aby se jim vzepřel, a které tedy jen stále dráždí oběť, přivádějíce ji až k šílenství, až ku komickému zoufalství.

Nevím, ale zdá se mi, že celý tento žert byl již jaksi dříve určen až do maličkostí — a že to tedy nebyla žádná improvisace naší krásky.

Hned u oběda začal se tento zoufalý souboj. Nepravím nadarmo „zoufalý", protože pan M. neodhodil tak zlehka svoji zbraň. Musil sebrati celou přítomnost ducha, všecken svůj vtip, všecku svoji vynalézavost, aby nebyl ušlapán v prachu, aby nebyl poražen na hlavu — a tím aby neuvedl na sebe hodný posměch.

Celý výstup dál se u přítomnosti mnoha svědků a účastníků, kteří ani ze smíchu nevycházeli.

Dnešního dne neměl pan M. takého štěstí jako včera.

Všeobecnému pozorování neušlo též, že mad. M. několikrát chtěla zadržeti výbuchy své neopatrné přítelkyně, která si byla umínila, že oblekne toho řevnivého a žárlivého muže do nejsměšnějšího kostumu, snad do kostumu nějakého „Modrovousa", což se dalo souditi z toho, co jsem si já při tom všem zapamatoval, a pak, že jsem byl sám do toho jaksi zapleten.

A to se stalo dosti směšnou náhodou, zcela neočekávaně, a jakoby naschvál; v tutéž chvíli stál jsem dosti v popředí na terase, netuše v ničem zla a zapomenuv již zcela na všecka svá dřívější pozorování.

Pojednou jsem se jí ocítil na ráně; představila mne jako nějakého nepřítele a skutečného soupeře pana M., tak jakobych byl vášnivě a horoucně zamilován do jeho ženy, načež chtěla ta moje trýznitelka přisáhati, volajíc stále, že jest o tom přesvědčena, že může i podati důkazů o tom, co dnešního dne v lese viděla.

Nemohla však ani domluviti, nebot já jí přerval slovo právě v této zoufalé chvíli… Měla právě tuto chvilku vypočítanou, tak šibalsky připravenou ku konci, k čtveráckému zakončení celého tohoto boje, a tak krásně to měla nastudované, že se již již rozléhal kolem nesnesitelný chechtot a smích, který se nedal ničím zadržeti.

A ač jsem již tak pomalu tušil, že ten smích není vlastně na mne namířen — přece jsem byl tak zaražen, tak podrážděn a polekán, že s očima plnýma slz, bolu a zoufalství, celý udýchaný studem, prodral jsem se dvěma řadami křesel, postoupil jsem až do předu a obraceje se k své tyrance, vykřikl jsem štkavým hlasem, plným zlosti a rozhorlenosti:

„A vy se nestydíte — tak hlasitě, v přítomnosti všech dám, mluviti takovou špatnou, vymyšlenou lež? Vy nejste již tak malinkou — a zde přede všemi těmi pány… Co si o vás pomyslí? Vy jste již tak veliká — jste již vdaná!…"

Nemohl jsem však ani dokončiti, — kolem mne rozléhal se nesmírný, ohlušitelný tleskot.

Můj výstup způsobil opravdové, nadšené furore. Mé naivní pohyby, mé slzy a pak hlavně, že jsem se ujímal pana M. — všecko to způsobilo ďábelský smích, že jest mně samotnému doposud, když si nyní na to vzpomínám, nesmírně do smíchu…

Zůstal jsem celý bez sebe, tváře mi jen jen hořely, a v tom zoufalství, nevěda si co počíti, schoval jsem obličej do dlaní a letěl ven; ve dveřích vyrazil jsem podnos jednomu lokajovi, ale nepovšimnuv si toho, letěl jsem dále nahoru, do svého pokoje. Vytáhl jsem ze dveří klíč, který byl zvenčí, a zamknul jsem za sebou. Udělal jsem dobře, neb všickni, jakoby mne uštvati chtěli, letěli jsa mnou.

Netrvalo ani minutu, a já za svými dveřmi slyšel hlasy všech nejkrásnějších našich dám.

Slyšel jsem jejich zvonkový, stříbrný smích, jejich hovor, jejich krásné hlasy; štěbetaly všecky najednou tak jako vlaštovičky.

Všecky, všecky do jedinké mne prosily, žádaly, abych otevřel dvéře aspoň na minutku; zapřisáhaly se, že se mně nic zlého nesmí státi, ale že mne chtějí jenom celého zlíbati.

Ale — co se mi ještě hroznějšího mohlo státi — než bylo toto?

Já div neshořel studem za těmi dveřmi, schoval jsem svůj rozpálený obličej do podušky, a ani sebou již nepohnul.

Ony ještě dlouho klepaly, volaly mne, prosily, ale já byl ke všemu tomu hluchý a necitelný, jako jedenáctiletý hošík.

Co si mám nyní počíti? Všecko jest odhaleno, všecko jest prozrazeno, co jsem doposud tak řevnivě střežil a tajil. Nyní na mne padne věčný stud a hanba!

Abych však opravdu řekl, neuměl jsem ani sám sobě říci, proč jsem se zlobil a co jsem vlastně chtěl skryti před jinými; ale přece jsem se něčeho bál, a aby se toto něco nevyzradilo, o to jsem se strachoval a třásl jako lísteček.

Něco mně přece bylo posud nevysvětlitelno a to bylo: bylo-li moje jednání vhodné čili nic, bylo-li slavné nebo všední, a bylo-li chvály hodné anebo opak toho?

Nyní jsem cítil v těch úzkostech a mukách, že jednání mé bylo směšné a hanebné! Vzdor tomu, že rozum můj mi stále říkal, že tento pocit vlastně není takým nelidským, tak hrubým a lživým, proto přece jsem byl celý zaražený a nešťastný; proces popírání se ve mně stále ozýval a nedal mi pokoje; nemohl jsem s ním ani souhlasiti ani jej zavrhnouti: byl jsem jako v nějaké mlze: slyšel jsem pouze tlukot svého srdce a cítil jsem, že mu bylo ublíženo, a proto jsem se rozplýval stále v slzách.

Byl jsem rozčilen: ve mně se bouřila nenávist zároveň s velkou nelibostí, které jsem dosud neznal, protože jsem poprvé v životě cítil opravdový bol, urážku a jakousi újmu na cti; a to bylo opravdu všecko tak, bez všelikého přepínání.

Ve mně, v dítěti, byl hrubě uražen prvý neznámý, netknutý, nezformovaný posud cit, byl odhalen, a tím zároveň uražen první panický stud, ano byl tím též dotknut i první, možná že dosti vážný, esthetický dojem a pocit.

Arciť, ty posměvačky neznaly asi všecko to mé mučení.

K němu se přidala ještě jedna okolnost, která mne také ještě ke všemu soužila, ač jsem ji nijak nemohl rozluštiti — neb jsem se toho bál.

V bolu a ve svých úzkostech zůstal jsem ležeti na posteli, skrývaje stále tvář svoji do podušky; brzo mně bylo horko, hned mne zase mrazilo.

Mučily mne vlastně otázky dvě, předně, co asi viděla a co mohla viděti ta nehodná blondinka dnes v háji mezi mnou a mad. M.? A za druhé jsem se stále sebe tázal: jak, jakýma očima, jakými prostředky mohu se nyní já podívati do tváře mad. M., a nezhynouti v tutéž chvíli studem a zoufalstvím na místě?

Neobyčejný šumot a hluk na dvoře mne probudil ze ztrnulosti, ve které jsem se nacházel.

Vstal jsem a popošel k oknu.

Celý dvůr byl pln rozličných ekypáží, osedlaných koní a pobíhajícího služebnictva.

Zdálo se, jakoby všichni hosté odjížděli; několik jezdců sedělo již na koních; druzí pak rozsedali se do ekypáží.

Teprve nyní vzpomněl jsem na ujednanou vyjíždku, a hle, jakýsi nepokoj zmocňoval se pojednou mé duše; díval jsem se stále po svém starém koníku, ale toho tam dnes nebylo, nepochybně na mne již zcela zapomněli. Nevydržel jsem — a seběhl jsem rychle dolů, nemysle již ani na nepříjemné sejití se všemi, aniž na nedávnou svoji hanbu a ostudu.

Ale hrozná novina mne očekávala.

Dnes pro mne neměli místečka ani v ekypáži, ani žádného koně; všecko již bylo obsazeno a ujednáno, a já tedy musil ustoupiti jiným.

Měl jsem zase nový zármutek a proto postavil jsem se na zápraží a smutně se díval na dlouhou řadu vozů, kabrioletek, vozíků, ekypáží — v nichž nebylo ani malinkého koutečku pro mne, — a pak na vyparáděné jezdkyně, pod kterými se již koníci stávali nepokojnými.

Jeden z jezdců se musil jaksi opozditi. Čekali již jen na něho, aby se mohli vypraviti na cestu. U vchodu stál jeho kůň hryze uzdidla a kopaje kopyty do země, stále se plašil a polekaně se vzpínal samou nedočkavostí. Dva podkoní ho drželi, každý s jedné strany za uzdu, a ostatní se jaksi bázlivě od něho odvraceli v uctivou vzdálenost.

Dnes právě musila se přihoditi neočekávaná událost, pro kterou jsem nemohl jeti s nimi.

Nejen že přijeli noví hosté a pobrali mně všecka místa i všecky koně, rozstonaly se ještě dva jízdné koně, z nichž jeden patřil zrovna mně; byl to můj starý, neohrabaný koník.

Nebyl jsem však samotný, kdo trpěl touto nešťastnou náhodou; pozoroval jsem, že pro našeho nového hosta, pro toho mladého, bledého muže, o kterém jsem vám již povídal, nebyl též již žádný jízdní kůň pohotově.