DVOJNÍK. (continued 4)

„Ne, Jakube Petroviči; já bych, vidíte, já bych raději… Bylo by lépe, kdybych šel domů, Jakube Petroviči…" omlouval se náš hrdina, smaže se na drobném ohni a mrzna studem a hrůzou zároveň.

„Ne-ne-ne-ne!" zaštěbetal odporný člověk. „Nikterak, nikterak! Pojďme!" zvolal rozhodným hlasem a táhl ke schodům pana Goljadkina staršího. Pan Goljadkin starší se pokusil nejíti; ale poněvadž na něho hleděli ze všech stran a vzpírat a protiviti se bylo by hloupo, náš hrdina tedy šel — vlastně nelze říci, aby šel, protože rozhodně ani nevěděl, co se s ním děje. „Nu, nic neškodí; to jen tak mimochodem," pomyslil si.

Dříve než se náš hrdina mohl trochu vzpamatovati a sebrati své myšlénky, octnul se v sále. Byl bledý, rozcuchaný, utýraný. Kalnýma očima obhlédl zástup — a hrůza! Sál, všechny komnaty — všechno, všechno bylo plno, plničko. Lidí síla, dam celá oranžerie. Vše to se tísnilo okolo pana Goljadkina, všechno se snažilo k panu Goljadkinu, vše to zdvihalo na svých ramenou pana Goljadkina, jenž zřetelně pozoroval, že ho posouvají v jistou stranu. „Snad ne ke dveřím," mihlo se ve hlavě pana Goljadkina. Ale neposouvali ho ke dveřím, nýbrž přímo k pohodlnému křeslu Olsufija Ivánoviče. Vedle křesla s jedné strany stála Klára Olsufjevna, bledá, unylá, smutná, ostatně však nádherně odětá. Zejména padly do oka panu Goljadkinu drobounké bílé kvítečky na jejích černých vlasech, což působilo znamenitý effekt.

Po druhé straně křesla držel se Vladimír Semenovič v černém fraku, s novým svým řádem v petlici. Pana Goljadkina vedli pod rameny — a sice, jak už praveno výše, přímo k Olsufiju Ivánoviči — po jedné straně pan Goljadkin mladší, jenž si dodal výrazu neobyčejně slušného a spolehlivého, z čehož se náš hrdina nad míru radoval, po druhé pak straně ho vedl Andrej Filippovič s nejslavnostnějším výrazem ve tváři.

„Co by to znamenalo?" pomyslil si pan Goljadkin. Když pak uviděl, že ho vedou k Olsufiju Ivánoviči, náhle jako by ho blesk ozářil. Myšlénka o zachyceném dopise mihnula se mu mozkem. V nevýslovné agonii stanul náš hrdina před křeslem Olsufija Ivánoviče. „Co teď?" pomyslil si. „Rozumí se, směle, to jest otevřeně, ale slušně. Bylo tak a tak a t. d."

Ale čeho se náš hrdina bál, patrně se nestalo. Olsufij Ivánovič přivítal, zdá se, velmi pěkně pana Goljadkina, a ačkoli mu ruky nepodal, přec aspoň, hledě na něho, zakýval svou šedovlasou a úctu vzbuzující hlavou, zakýval s jakýmsi slavnostně truchlivým, ale zároveň blahosklonným výrazem. Tak se aspoň zdálo panu Goljadkinu. Ba zdálo se mu, že dokonce i slza se zaleskla v kalných očích Olsufija Ivánoviče; zdvihl oči a spozoroval, že také na řasách Kláry Olsufjevny, stojící vedle, zaleskla se slzička, že také v očích Vladimíra Semenoviče jako by bylo cosi nedobrého — že konečně trvalý, důstojný klid Andreje Filippoviče také stál za všeobecné, slzavé účastenství — ba spozoroval na konec, že jinoch, kdysi tak nápadně podobný váženému radovi, už hořce vzlykal, použiv k tomu nynějšího okamžiku…

Či snad to všechno se panu Goljadkinu jen zdálo, protože sám také zaslzel a jasně cítil, jak mu horké slzy tekly po studených tvářích. Hlasem, plným štkání, smířen s lidmi i osudem a jsa velice dojat v tento okamžik láskou netoliko k Olsufiju Ivánoviči, netoliko ke všem hostům dohromady, nýbrž i ke škůdnému blíženci svému, jenž nyní patrně dokonce už nebyl škůdný, ba ani ne blížencem pana Goljadkina, nýbrž zcela postranním a krajně laskavým člověkem, obrátil se nás hrdina k Olsufiju Ivánoviči s dojemným výlevem duše své; ale z plnosti všeho, co se v něm nashromáždilo, nemohl pranic vyjádřiti a proto pouze výmluvným gestem mlčky ukázal na své srdce…

Konečně Andrej Filippovič, chtěje bezpochyby ušetřiti citelnosti šedovlasého starce, odvedl pana Goljadkina trochu stranou a zanechal ho tam, tuším, ve zcela nezávislém postavení. Usmívaje se, bruče si cosi pod nos, trochu na rozpacích, ale na všechen způsob skoro úplně smířený s lidmi a s osudem, počal se náš hrdina kamsi prodírati skrze hustý zástup hostí. Všichni se mu vyhýbali, všichni na něho pohlíželi s jakousi divnou zvědavostí a s jakýmsi nevysvětlitelným, záhadným soucitem.

Náš hrdina se probral do sousedního pokoje — všude tatáž pozornost. Slyšel neurčitě, jak se celý zástup tlačil v jeho zápětí, jak pozorovali každý jeho krok, jak po tichounku všichni mezi sebou rozmlouvali o čemsi velice zajímavém, vrtěli hlavami, mluvili, soudili, uvažovali a šeptali si. Panu Goljadkinu velice by se chtělo zvědít, o čem všichni soudí, uvažují a šeptají. Ohlédl se a spatřil vedle sebe pana Goljadkina mladšího. Pocítiv potřebu chopiti ho za ruku a odvésti stranou, požádal způsobem co nejvíce přesvědčivým pana Goljadkina mladšího, aby mu byl nápomocen při všech jeho budoucích krocích a neopouštěl ho v kritickém okamžiku. Pan Goljadkin mladší vážně pokynul hlavou a pevně stiskl ruku pana Goljadkina staršího. Srdce se zatetelilo nadbytkem citů v prsou našeho hrdiny. Ostatně on s těží popadal dechu, cítil, že ho cosi tísní, že všechny ty na něho obrácené oči jaksi ho shýbají a tlačí…

Pan Goljadkin spozoroval mimochodem onoho radu, jenž nosil na hlavě vlásenku. Rada pohlížel na něho přísným, zkoumavým pohledem, jenž nebyl nikterak obměkčen všeobecným soucitem. Náš hrdina se odhodlal jíti přímo k němu, aby se na něho pousmál a ihned se s ním dorozuměl; ale jaksi se mu to nepodařilo. Na nějakou chvíli pan Goljadkin pozbyl skoro úplně vědomí, ztratil i paměť a cit… Vzpamatovav se, spozoroval, že se otáčí uprostřed hostí, kteří ho obstoupili širokým kruhem.

Náhle z druhého pokoje zavolali pana Goljadkina; volání ozvalo se rázem z celého zástupu. Všechno se vzrušilo, všechno zahlučilo, všichni se hrnuli ke dveřím prvního sálu. Hrdinu našeho skoro vynesli na rukou, při čemž se krutě zlostný rada v paruce octnul vedle pana Goljadkina. Tento rada vzal ho náhle za ruku a usadil ho vedle sebe naproti křeslu Olsufija Ivánoviče, ostatně v dosti velké vzdálenosti od něho. Všichni, kdokoli byli v komnatách, všichni se usadili v několika řadách kolem pana Goljadkina a Olsufija Ivánoviče. Všechno utichlo a uspokojilo se, všichni zachovávali slavnostní mlčení, všichni pohlíželi na Olsufija Ivánoviče, očekávajíce patrně cosi ne zcela obyčejného.

Pan Goljadkin spozoroval, že vedle křesla Olsufija Ivánoviče a také tedy naproti radovi usadili se druhý pan Goljadkin a Andrej Filippovič. Mlčení trvalo dále; čekali opravdu něčeho.

„Zrovna jako v nějaké rodině, když některý její člen se vydává na dalekou cestu; jenom schází, aby teď všichni vstali a poznamenali se křížem," pomyslil si náš hrdina.

Náhle však vzniknul hluk a všeobecný ruch přetrhl další úvahy pana Goljadkina. Stalo se, čeho všichni dávno už čekali. „Jede, jede," ozvalo se v zástupu.

„Kdo jede?" proneslo se hlavou pana Goljadkina a náhle se otřásl od jakéhosi divného pocitu.

„Je čas!" řekl rada, pozorně vzhlédnuv na Andreje Filippoviče. Andrej Filippovič opět vzhlédl na Olsufija Ivánoviče. Vážně a slavnostně pokynul hlavou Olsufij Ivánovič.

„Vstaňme," promluvil rada, zdvihaje pana Goljadkina. Všichni vstali. Tu rada vzal za ruku pana Goljadkina staršího a Andrej Filippovič pana Goljadkina mladšího, a oba slavnostně svedli dohromady dva úplně k sobě podobné uprostřed zástupu, jenž je obstoupil se zvědavostí. Náš hrdina rozhlédl se rozpačitě kolem sebe, ale hned ho zastavili a ukázali mu na pana Goljadkina mladšího, jenž k němu vztáhl ruku.

„A, to nás chtějí smířit," pomyslil si náš hrdina a s láskou vztáhl ruku k pana Goljadkinu mladšímu; potom — — potom k němu vztáhl i svou hlavu. Totéž učinil i druhý pan Goljadkin…

Tu se však panu Goljadkinu staršímu zdálo, že věrolomný přítel jeho se usmívá, že na rychlo čtverácky mrknul na zástup je obklopující, že jest cosi zlověstného, v obličeji nešlechetného pana Goljadkina mladšího, ba že činí jakýsi úšklebek v okamžiku svého jidášského políbení… Panu Goljadkinu zaznělo ve hlavě, v očích se mu zatmělo; zdálo se mu, že síla, celý řetěz úplně sobě podobných Goljadkinů s hlukem se vdírá do všech dveří sálu; ale bylo pozdě… Zvučný, zrádný polibek se ozval a…

Tu se přihodil zcela neočekávaný případ… Dvéře do sálu se otevřely s hlukem a na prahu se objevil takový člověk, že pouhý pohled na něho zmrazil pana Goljadkina. Nohy jako by mu byly přirostly k zemi. Výkřik ani se nevydral z jeho stísněných prsou. Ostatně pan Goljadkin věděl už všechno napřed a dávno tušil cosi podobného.

Neznámý vážně a slavnostně se přiblížil k panu Goljadkinu. Pan Goljadkin znal tu postavu velice dobře. Viděl ji, velmi často ji vídal, i dnes ji viděl… Neznámý byl vysoký, tělnatý člověk v černém fraku s vysokým řádem na krku a obdařený hustými, velmi černými licousy; jen cigaro v ústech scházelo k úplné podobnosti… Za to pohled neznámého, jak už praveno, zmrazil hrůzou pana Goljadkina.

S vážným a slavnostním vzezřením strašný člověk přistoupil k ubohému hrdinovi naší povídky… Náš hrdina vztáhnul k němu ruku; neznámý vzal ho za ruku a táhl za sebou… S tváří plnou rozpaků ohlédl se kolem zničený náš hrdina…

„To je, to je Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz, doktor mediciny a chirurgie, váš dávný známý, Jakube Petroviči!" zaštěbetal čísi protivný hlas nad samým uchem pana Goljadkina. On se ohlédl: to byl protivný svými podlými duševními vlastnostmi blíženec pana Goljadkina. Neslušná, zlověstná radost zářila z jeho obličeje; s vytržením třel si ruce, s nadšením obracel kolkolem svou hlavu, s nadšením pocupával kolem všech a každého. Zdálo se, že jest hotov začíti hned tancovat radostí. Konečně poskočil ku předu, vzal jednomu z lokajů svíci z ruky a kráčel napřed, svítě na cestu panu Goljadkinu a Kresťjanu Ivánoviči.

Pan Goljadkin slyšel jasně, jak všechno, co bylo v sále, se hrnulo za ním, jak se všichni tísnili a tlačili jeden druhého a všichni společně jako jedním hlasem počali volati za panem Goljadkinem, jen aby se nebál, to že není nic, že je to jen starý přítel a známý jeho, Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz…

Konečně přišli na parádní, jasně osvětlené schodiště. Na schodech byla také hromada lidí. Hlučně se otevřely dvéře do dvora a pan Goljadkin se octnul na venkovských schůdkách spolu s Kresťjanem Ivánovičem. U schůdků stál kočár, zapřažený čtyřmi koňmi, které frkaly netrpělivostí. Zlopřející pan Goljadkin mladší třemi skoky seběhl se schodů a sám otevřel dvířka kočáru. Kresťjan Ivánovič přesvědčujícím gestem požádal pana Goljadkina, aby si sedl. Ostatně přesvědčujícího gesta nebylo ani třeba; bylo tu dosti lidí, kteří by ho sami posadili. Zmíraje hrůzou, ohlédl se pan Goljadkin nazpět: celé jasně osvětlené schody byly posety lidem; zvědavé oči pohlížely na něho odevšad; sám Olsufij Ivánovič předsedal na hořejším odpočívadle schodiště ve svém pohodlném křesle a pozorně, se značným účastenstvím pohlížel na všechno, co se tu dálo. Všichni čekali. Repot netrpělivosti přeběhl po zástupu, když se pan Goljadkin ohlédl nazpět.

„Doufám, že tu není nic… pranic neslušného… anebo takového, co by mohlo vzbuditi přísnost… a pozornost všech, na kolik se týče mého úřadního poměru?" promluvil rozpačitě náš hrdina. Hluk a hovor zdvihl se kolkolem a všichni záporně zavrtěli hlavami. Slzy vytryskly z očí pana Goljadkina.

„V takovém případě jsem hotov… svěřuju se úplně… a odevzdávám osud svůj v ruce Kresťjana Ivánoviče."

Sotva pan Goljadkin dořekl, že úplně svěřuje svůj osud v ruce Kresťjana Ivánoviče, strašný, ohlušitelný, radostný křik vydral se hned z úst všech, kdož ho obklopovali a zlověstným ohlasem se valil po celém zástupu, jenž zde očekával. Tu Kresťjan Ivánovič z jedné strany a Andrej Filippovič z druhé vzali pana Goljadkina pod ramena a počali ho usazovati do kočáru; blíženec pak z podlého zvyku svého pomáhal od zadu. Nešťastný pan Goljadkin starší vrhl svůj poslední pohled na všechny a na všechno a chvěje se, jako kotě, které polili studenou vodou — je li dovoleno takové porovnání — vlezl do kočáru. Za ním hned si usedl Kresťjan Ivánovič. Dvéře se zavřely, bylo slyšeti prasknutí biče po koních, koně strhly kočár s místa… a všechno se hrnulo za panem Goljadkinem. Pronikavé, zběsilé výkřiky všech nepřátel jeho valily se za ním místo požehnání na cestu.

Nějakou dobu míhaly se ještě lecjaké tváře vedle kočáru, jenž unášel pana Goljadkina; ale znenáhla počaly se vzdalovati a na konec zmizely úplně. Nejdéle vytrval neslušný blíženec pana Goljadkina. Zastrčiv ruce do pobočních kapes svých zelených, úřadních kalhot, běžel se spokojenou tváří, poskakuje tu z jedné, tu z druhé strany kočáru; časem, zachytiv se rukou za okenní rám a zavěsiv se na kočár, prostrkoval oknem svou hlavu a jako by se loučil, posýlal panu Goljadkinu rukou hubičky. Avšak i on počal umdlévati, pořád řidčeji a řidčeji se ukazoval, až konečně zmizel úplně.

Trapná bolest svírala srdce pana Goljadkina; krev vroucím klokotem bila mu do hlavy; bylo mu dusno, chtělo se mu rozepnouti se, obnažiti prsa, posypati je sněhem a politi studenou vodou. Konečně pozbyl vědomí… Když se vzpamatoval, uviděl, že ho koně nesou po jakési neznámé cestě. Na pravo i na levo černaly se lesy; bylo hlucho a pusto. Náhle ztrnul: dva ohnivé zraky pohlížely na něho v temnotě a zlověstnou, pekelnou radostí blýskaly tyto dva zraky. To není Kresťjan Ivánovič! Kdo je to? Či je to on? Ano, on. Je to Kresťjan Ivánovič, ale ne bývalý, starý, nýbrž jiný Kresťjan Ivánovič! Je to hrozný Kresťjan Ivánovič!…

„Kresťjane Ivánoviči, vždyť já… já jsem, tuším, nic neudělal, Kresťjane Ivánoviči," počal třesoucím se hlasem náš hrdina, chtěje aspoň z části svou pokorností a poslušností obměkčiti hrozného Kresťjana Ivánoviče.

„Vy dostanete erární kvartýr s dřívím, světlem a obsluhou, čehož nejste hoden," zavzněla přísně a hrozně, jako ortel, odpověď Kresťjana Ivánoviče.

Náš hrdina vykřikl a chopil se za hlavu. Och, on to už dávno předvídal.

Psáno r. 1846.

[1] Známý obraz v Petrohradském Eremitáži, představující zkázu Pompeji.

[2] Pseudonym spisovatele Senkovského.

[3] Rozsypaná sůl je znamení neladu mezi přítomnými osobami.

[4] Faublas — hrdina románu ,Les amours du chevalier de Faublas' od Louveta de Couvray.