DVOJNÍK. (continued 2)

Nás hrdina, je li možno takové porovnání, nacházel se nyní v postavení člověka, jímž se baví nějaký čtverak tím, že ze žertu obrací na něho kradmo sluneční paprsky skleněnou čočkou.

„Co je to, sen či co?" pomyslil si; „je to skutečnost či pokračování včerejšího? Jak to? Jakým právem se to děje? Kdo dovolil takového úřadníka, kdo dal na to právo? Spím snad, sním?"

Pan Goljadkin se pokusil štípnouti se, ano chtěl štípnouti i někoho jiného… Ne, není to sen, to je jisté. Pan Goljadkin cítil, že se pot s něho řine potůčky, že se s ním děje cosi neobyčejného a dosud nevídaného, a proto, aby neštěstí bylo úplné, i neslušného, neboť pan Goljadkin chápal a cítil, jaká to pro něho nevýhoda, býti v takové paskvilné věci prvním příkladem.

Na konec zmocnila se ho až i pochybnost o svém vlastním bytí a ačkoli byl už předem na vše připraven a sám si přál, aby se jeho pochybnosti rozřešily ať si jakýmkoliv už způsobem, přece sama podstata okolností stála za tu neočekávanost. Stísněnost ho škrtila a mučila. Chvílemi pozbýval úplně smyslů a paměti. Vzpamatovav se po takovém okamžiku, pozoroval, že mašinálně, nevědomky jezdí perem po papíře. Nedůvěřuje sobě, počal prohlížeti vše, co napsal a ničemu nerozuměl.

Konečně druhý pan Goljadkin, jenž seděl dosud tiše a pracoval, vstal a zmizel ve dveřích druhého oddělení za jakousi příčinou. Pan Goljadkin se ohlédl — nic, všude ticho; bylo slyšeti jen skřípání per, šustění převraceného papíru a hovor v koutech, vzdálenějších od sedadla Andreje Filippoviče. Pan Goljadkin vzhlédl na Antona Antonoviče, a poněvadž bezpochyby tvář našeho hrdiny úplně vyjadřovala jeho nynější duševní stav a harmonovala s ním, následkem čehož byla v některém vzhledě vysoce pozoruhodna, proto dobrý Anton Antonovič odložil pero stranou a s jakýmsi neobyčejným účastenstvím optal se pana Goljadkina, je-li zdráv.

„Já jsem, Antone Antonoviči, chvála Bohu, zdráv," odpověděl pan Goljadkin, zajíkaje se; „úplně zdráv, Antone Antonoviči; teď to ujde, Antone Antonoviči," dodal nerozhodně, nemaje ještě plnou důvěru k často jmenovanému Antonu Antonoviči.

„Ah! A mně se zdálo, že jste churav; ostatně nebylo by divu, kdyby se vám něco přihodilo! Zvláště nyní, když panují pořád takové nemoci. Víte…"

„Ano, Antone Antonoviči, vím, že panují takové nemoci… Ale já jsem vlastně, Antone Antonoviči," pokračoval pan Goljadkin, upjatě pohlížeje na Antona Antonoviče, „já… vidíte, Antone Antonoviči, já vlastně ani nevím, jak bych vám, to jest, chci říci, s kterého konce bych měl začít, Antone Antonoviči…"

„Co? Já vám… vidíte, abych se přiznal, já vám neporozuměl zcela dobře; poslechněte, vysvětlete mně podrobněji, co vám vadí, že se nemůžete náležitě vyjádřit," namítl Anton Antonovič, jenž sám byl také v rozpacích, vida, že panu Goljadkinu vytryskly až i slzy z očí.

„Já opravdu… Tady, Antone Antonoviči… tady je úřadník, Antone Antonoviči…"

„Nu! Já dosud nechápu."

„Chci říci, Antone Antonoviči, že je tu nově nastupující úřadník."

„Ano, jest; má stejné příjmení, jako vy."

„Jak?" vzkřikl pan Goljadkin.

„Povídám, že má stejné příjmení, jako vy; taky Goljadkin. Není váš bratr?"

„Ne, Antone Antonoviči, já…"

„Hm! Tak vidíme; a mně se zdálo, že bude asi blízký váš příbuzný. Víte, jest mezi vámi taková, abych řekl jaksi rodinná podobnost."

Pan Goljadkin zkameněl překvapením a na některou dobu nebyl schopen slova. Tak lehkomyslně mluviti o věci tak podivné, tak nevídané, o věci opravdu vzácné, o věci, která by vzrušila sebe méně zaujatého pozorovatele a mluvit o rodinné podobnosti, když je všechno jasno jako v zrcadle!

„Hleďte, co bych vám poradil, Jakube Petroviči," pokračoval Anton Antonovič. „Zajděte k lékaři a poraďte se s ním. Hleďte, vy vyhlížíte docela chorobně. Zvláště vaše oči… víte, mají takový zvláštní výraz…"

„Ne, Antone Antonoviči, jsem vám ovšem povděčen… to jest, rád bych se vás optal, co ten úřadník?" „Nu?"

„Totiž, nespozoroval-li jste, Antone Antonoviči, něčeho zvláštního na něm… něčeho příliš výrazného?" „Kterak to?"

„Totiž já chci říci, Antone Antonoviči, takové nápadné podobnosti k někomu, na příklad ke mně. Zmínil jste se právě, Antone Antonoviči, o rodinné podobnosti; tak mimochodem jste se o tom zmínil… Víte, bývají někdy blíženci, podobní sobě jako dvě kapky vody, tak že jich ani nelze rozeznati. A právě na to bych se rád zeptal."

„Opravdu," pravil Anton Antonovič, trochu se zadumav a jakoby byl nyní překvapen takovou okolností. „Opravdu! Máte pravdu; podobnost skutečně nápadná a vy jste se správně vyjádřil. Opravdu možno pokládati jednoho za druhého," pokračoval, víc a více otevíraje oči. „A víte li, Jakube Petroviči, je to až podivuhodná podobnost, fantastická, jak se někdy říká, totiž zrovna jako byste to byl vy… Spozoroval jste, Jakube Petroviči? Já sám jsem vás chtěl požádat za vysvětlení, ale přiznám se, z počátku jsem té věci nevěnoval náležité pozornosti. Div, skutečný div! A poslechněte, Jakube Petroviči, vždyť vy nejste zdejší rodák?"

„Nejsem."

„A on také není zdejší. Snad jste oba z jedné krajiny. Smím se ptát, kde se vaše paní maminka nejvíce zdržovala?"

„Pravil jste… pravil jste, Antone Antonoviči, že on není zdejší?"

„Ano, není ze zdejší krajiny. Ale, hleďme, to je opravdu podivné!" pokračoval povídavý Anton Antonovič, jemuž působilo opravdovou radost, mohl-li se o něčem rozpovídati. „To může skutečně upoutat zvědavost. A vidíte, člověk jde tak často mimo něho, zavadí o něho, strčí do něho a nic nepozoruje. Ostatně, z toho si nic nedělejte. Bývá to. To je, víte… něco podobného, poslyšte, přihodilo se také mé tetě s matčiny strany; ona také před svou smrtí viděla sebe dvojnásobně…"

„Ne, já… odpusťte, že vás vytrhuju, Antone Antonoviči, — já bych, Antone Antonoviči, rád zvěděl, co je to za úřadníka, totiž jaké má zde postavení?"

„Ach je tu na místě nebožtíka Semena Ivánoviče, na uprázdněné místo se dostal. Místo se uprázdnilo a obsadili je. Ubožák nebožtík Semen Ivánovič; vždyť prý tři děti zanechal, jedno menší než druhé. Vdova padla k nohám jeho excellence. Ostatně, povídá se, že tají: má prý penízky, ale tají je…"

„Ne, Antone Antonoviči, já chtěl… mám totiž na mysli pořád tu okolnost…"

„Kterou? Ach ano! Ale proč pak vás to tak zajímá? Povídám vám: nic si z toho nedělejte. To jen tak na čas. Co na tom? Vy jste svůj člověk; to už tak sám Pán Bůh zařídil, byla to Jeho vůle, a reptati na to bylo by hříšno. V tom je patrna Jeho moudrost. A vy, Jakube Petroviči, nejste v tom, na kolik já rozumím, ničím vinen. Málo-li je divů na světě! Matka příroda je štědrá; vás za to nikdo nepovede k odpovědnosti, vy za to odpovídat nebudete. Vidíte, na příklad, když už tak mluvíme, slyšel jste, doufám, jak ta — kterak jim tento, ano siamská dvojčata, jak srostla dohromady zády, a tak i žijí, jedí a spí pohromadě. A veliké peníze prý vyberou."

„Dovolte, Antone Antonoviči…"

„Rozumím vám, rozumím! Ano! Nu, tak co? Nic. Pravím vám, jak tomu sám rozumím, že si z toho nepotřebujete dělat pranic. Nu co? On je úřadník jako úřadník; zdá se, že je dělný člověk. Říkal, že je Goljadkin, že není ze zdejšího místa, povídá, že je títulární rada. Osobně se domluvil s jeho excellencí."

„A co jeho excellence?"

„Nic. Povídá se, že vysvětlil všechno dostatečně, důvody předložil. Povídal prý, že tak a tak, vaše excellence, nemám prostředků a rád bych sloužil, zejména bych si pokládal za čest, sloužiti pod vaším náčelnictvím… nu, a všechno ostatní, jak se sluší a patří. Vůbec obratně všecko vyjádřil. Chytrý člověk, myslím. Rozumí se, přišel s odporučením; vždyť jinak by to nešlo…"

„Od koho pak? Totiž, chci říci, kdo tu vpletl svou ruku do této špinavé věci?"

„Ano. Krásné prý odporučení. Jeho excellence prý se smál s Andrejem Filippovičem."

„S Andrejem Filippovičem se smál?"

„Ano; usmál prý se takhle a řekl, že je dobře, že tedy třebas, a že se své strany nemá nic proti tomu, jen aby věrně sloužil…"

„Nu a dále? Vy mne oživujete, Antone Antonoviči; prosím vás, co dále…"

„Dovolte, já vám opět nerozumím… Nu, ano; nu a víc nic; není v tom pranic zvláštního; povídám vám, nic si z toho nedělejte a marně byste v tom vyhledával něco zvláštního…"

„Ne; já bych se vás rád optal, Antone Antonoviči, zdali jeho excellence nedodal čeho… na příklad, co se mne týče?"

„Kterak to? Ach ano! Ne, pranic; můžete být docela klidný. Víte, je to ovšem, rozumí se, okolnost dosti nápadná a z počátku… Ale já na příklad z počátku jsem skoro pranic nepozoroval. Ani nevím, opravdu, proč jsem nic nespozoroval do té doby, dokud jste mně nepřipomněl. Ale ostatně můžete být úplně pokojný. Nic zvláštního, pranic neřekl," dodal dobráček Anton Antonovič, vstávaje se sedadla.

„Tak já tedy, Antone Antonoviči…"

„Ach odpusťte mně, prosím vás. Rozpovídal jsem se o zbytečnostech a tuhle mám důležitou věc a k tomu spěšnou. Musím se tamhle pozeptat."

„Antone Antonoviči!" ozval se uctivě zovoucí hlas Andreje Filippoviče; „jeho excellence se ptal na vás."

„Hned, hned, Andreji Filippoviči, hned jdu." A Anton Antonovič, sebral do ruky hrst listin, letěl nejprve k Andreji Filippoviči a potom do kabinetu jeho excellence.

„Co je to tedy?" uvažoval sám u sebe pan Goljadkin. „Vida, jaká hra u nás začíná? Tak vida, jaký větérek zavál?… To není špatné; věc tedy se obrátila v nejlepší stranu," mluvil sám k sobě náš hrdina mna si ruce a necítě pod sebou židle radostí. „Naše záležitost je tedy praobyčejná záležitost. Všechno se ukončí jako malichernost, nebude z toho nic. A skutečně, nikdo ani muk, ani se neozvou, loupežníci, sedí a pracují; výborně, výborně! Já dobrého člověka miluju, miloval jsem a vždycky ho budu ctíti… Ostatně, je v tom i tento… když se uváží, tenhle Anton Antonovič… strašno mu věřit: je už příliš šedivý a stáří ho náležitě rozviklalo. Ale nejlepší a hlavní věc je ta, že jeho excellence neříkal nic a tak ho propustil: to je dobře, to schvaluju! Jen Andrej Filippovič, proč ten se do toho vpletl se svým smíchem? Co je mu do toho? Stará petlice! Vždycky mně přijde do cesty, vždycky hledí, jak by člověku přeběhl cestu, jako černá kočka, vždycky jde člověku napříč a naproti; buď jde člověku naproti, nebo na příč…"

Pan Goljadkin opět se rozhlédl vůkol a opět ožil nadějí. Nicméně cítil, že ho přece rmoutí jistá vzdálená myšlénka, jakási nedobrá myšlénka. Napadlo ho dokonce, aby sám nějak přistoupil k úřadnikům, aby věc předešel, buď až půjdou z úřadu, anebo jakoby se šel ptát v nějaké úradní záležitosti, a tak mezi řečí aby narazil na to, jaká že je to nápadná podobnost, jaká to podivná okolnost, paskvilná komédie, to jest aby si sám zažertoval nad tím nade vším a takovým způsobem aby prozkoumal hloubku nebezpečí. Sice, víme, v tiché touni zdržují se čerti, zakončil své myšlénky náš hrdina.

Avšak to všechno si pan Goljadkin jen myslil a v čas ještě se rozmyslil. Pochopil, že by to znamenalo sáhati přiliš daleko. „Taková už je tvá povaha!" pravil si v duchu a lehounce se plesknul rukou do čela. „Hned bys se rozplesal, hned jsi samá radost! Duše pravdivá! Ne, už raději posečkáme, Jakube Petroviči; čekat a míti strpení !"

Ale přes to, jak už jsme pravili, pan Goljadkin ožil plnou nadějí, jakoby byl z mrtvých vstal. „Nic neškodí," myslil si, „jakoby bylo pět set pudů s prsou spadlo! Taková věc! A přece se zámek otvírá tak prostě. Krylov má pravdu… Pravdu má Krylov, chlapík, veliký bajkopisec!A co se týče jeho, nu ať si slouží a ať mu jde k duhu; jen ať nikomu nepřekáží a nikoho se nedotýká. Ať si slouží; souhlasím a schvaluju!"

Hodiny zatím ubíhaly, letěly a než se nadáli, odbily čtyři hodiny. Úřadování bylo ukončeno; Andrej Filippovič chopil se klobouku a, jak bylo zvykem, všichni ostatní nasledovali jeho příkladu. Pan Goljadkin trochu sečkal, kolik bylo třeba, a odešel schválně poslední, když se všichni ostatní už rozešli různými cestami.

Když vyšel na ulici, viděl se jako v ráji, tak že pocítil i přání trochu si zajít a projíti se po Něvském prospektě. „Vida, co znamená osud!" pravil si náš hrdina; „neočekávaný převrat celé záležitosti. I počasí se vyjasnilo, mrazík, sáně. A mráz hodí se ruskému člověku, výtečně se shoduje s mrazem ruský člověk! Mám rád ruského člověka. I sníh je, první popraška, jak by řekl myslivec; honit nyní zajíce po první poprašce! Ech! Nu což, nic nevadí!"

Takovým způsobem vyjadřovalo se nadšení pana Goljadkina, ale při tom stále ho ještě cosi lektalo v hlavě. Stesk? Ne stesk, ale chvílemi se mu srdce tak sevřelo, pan Goljadkin nevěděl, čím se utěšiti. „Ostatně počkáme nějaký den a pak se budeme radovat. Vždyť co se vlastně přihodilo? Uvážíme to, rozebereme. Uvažujme tedy, mladý příteli můj, nu, uvažujme.

Předně je to člověk takový, jako ty, právě takový. Co tedy na tom? Je-li to takový člověk, mám snad proto plakat? Co je mi do něho? Já stojím stranou; hvízdám si a dost! Stál by mně za to! Ať si slouží! Div prý a zázrak; povídají: siamská dvojčata… Nač bylo třeba siamských? Pravda, jsou to dvojčata, ale vždyť i velicí mužové časem vyhlíželi jako podivíni. Je i z dějepisu známo, že proslulý Suvorov kokrhal jako kohout… Ovšem on to prováděl všechno z politiky; a velicí vojevůdcové… Ale co je mně do vojevůdců? Hlavní věc, že já jsem svůj a dost; znát nikoho nechci a ve své nevinnosti přezírám nepřítele. Nejsem intrikán a tím se vynáším. Jsem čist, přímý, spořádaný, laskavý, nezlobivý…"

Náhle pan Goljadkin umlknul, zarazil se a jako list se zachvěl, ba zavřel i oči na okamžik. Maje však za to, že předmět jeho zděšení jest pouhá illuse, otevřel opět oči a plaše pohlédl vpravo. Ne, není to illuse!… Vedle něho po chodníku cupal jeho známý z dnešního jitra, usmíval se, vzhlížel mu do obličeje a, jak se zdálo, čekal na příležitost, aby se mohl s ním dáti do řeči. Rozmluva vsak nezačínala. Takovým způsobem prošli mlčky asi padesát kroků. Veškera péče pana Goljadkina záležela v tom, aby se co možná nejtěsněji zahalil, aby se uschoval do pláště a stáhl si klobouk do očí co možná nejhlouběji. Na dovršení urážky i plášť i klobouk jeho přítele byly právě takové, jako jeho, zrovna jakoby byl oblekl šaty pana Goljadkina.

„Vážený pane," ozval se konečně náš hrdina, snaže se mluviti co možná po šeptmu a nehledě při tom na svého přítele; „zdá se, že jdeme každý jinou cestou… Jsem skoro o tom přesvědčen," dodal po krátké pomlčce. „Ostatně jsem přesvědčen, že jste mně dokonale porozuměl," podotkl dosti přísným hlasem k závěrku.

„Přál bych si," ozval se konečně přítel pana Goljadkina, „přál bych si… vy mně zajisté odpustíte velkomyslně… já nevím, ke komu se obrátiti zde… mé poměry — doufám, že mně prominete mou smělost — mně se dokonce zdálo, že jste dnes ráno, puzen soustrastí, pocítil účastenství ke mně. Co se mne týče, já jsem hned na první pohled pocítil náchylnost k vám, já…"

Tu pan Goljadkin v mysli projevil přání, aby se jeho nový soudruh z úřadu provalil skrz zemi.

„Kdybych směl doufat, že vy, Jakube Petroviči, ráčíte mne shovívavě vyslechnout…"

„Jsme… jsme tady… víte, pojďme raději ke mně," odpověděl pan Goljadkin; „přejděme nyní na druhou stranu Něvského, tam nám bude pohodlněji s vámi, a potom uličkou… přejdeme raději uličkou."

„Dobře. Pojďme tedy uličkou," pravil ostýchavě pokorný souputník pana Goljadkina, jakoby tonem své odpovědi narážel na to, že ho ani nenapadá, aby si vybíral a že za svých poměrů jest hotov spokojiti se i postranní uličkou.

Co pak se týče pana Goljadkina, ten vůbec nechápal, co se s ním děje. Nevěřil sobě. Ještě se ani nevzpamatoval od svého leknutí.

Hlava VII.

Vzpamatoval se trochu teprve na schodech u dveří svého bytu. „Ach já beraní hlava!" vyspílal si v mysli, „Kam jen ho to vedu? Sám strkám hlavu do petlice. Co si pomyslí Petruška, až nás uvidí oba pospolu? Co si ten darebák bude smět nyní mysliti? A on je podezřívavý…" Alo bylo už pozdě káti se. Pan Goljadkin zaklepal, dvéře se otevřely a Petruška počal snímati pláště s hosta i s pána. Pan Goljadkin pohlédl kradmo, jen tak okamžitě vrhl pohled na Petrušku, staraje se proniknouti jeho tvář a uhodnouti jeho myšlénky. Ale k svému největšímu překvapení spozoroval, že jeho sluha nemá ani pomyšlení, aby mu divil, ba naopak jakoby byl čekal něco podobného. Pravda, hleděl i nyní jako vlk, šilhal stranou, a jakoby se chystal někoho snísti. „Snad jim někdo neučaroval dnes všem?" pomyslil si náš hrdina; „nějaký běs neoběhl-li je všechny? Něco neobyčejného musí býti dnes ve všech lidech! Čert aby vzal takové soužení!"

Za takových myšlének a takového přemítání pan Goljadkin uvedl svého hosta do pokoje a zdvořile ho požádal, aby sedl. Host byl patrně v krajních rozpacích, byl velice ostýchavý, pokorně sledoval všechny pohyby svého hostitele, lovil jeho pohledy a dle nich, jak se zdálo, snažil se uhodnouti jeho myšlénky. Cosi poníženého, utlačeného a ulekaného vyjadřovalo se ve všech jeho pohybech, tak že — dovoleno-li porovnání — velice se podobal v tu chvíli k tomu člověku, který nemaje svého šatu, oblekl se do cizího: rukávy vylézají nahoru, pás má skoro u týla, a přitom neustále buď popravuje na sobě kraťounkou vestičku, nebo obchází stranou a drží se opodál, nebo se snaží někam se schovat, tu zase všem pohlíží do očí a naslouchá, nerozmlouvají-li lidé o jeho poměrech, nesmějou-li se mu, nestydí-li se ho — a člověk se červená, opadá do rozpaků i trpí jeho ctižádost…

Pan Goljadkin položil svůj klobouk na okno; ale od neopatrného pohybu jeho klobouk sletěl na zem. Host ihned přiskočil, aby jej zdvihl, setřel s něho prach, pečlivě jej položil na předešlé místo, kdežto svůj klobouk položil na zem vedle židle, na jejíž krajíček sám tichounce usedl.

Tato malinká příhoda otevřela z části oči panu Goljadkinu, pochopil, že jest hostu velice potřeben a proto si nečinil už nijakých starostí, jak začíti se svým hostem, ponechávaje to všechno, jak se vlastně slušelo, jemu samému. Host však se své strany také nic nezačínal, buď že se ostýchal, že se trochu styděl, buď že z uctivosti čekal, až hostitel začne — kdož ví, těžko se v něm vyznati. V tu chvíli vešel Petruška, stanul ve dveřích a upřel oči ve zcela, opačnou stranu, než kde se nacházeli host a jeho pán.

„Poroučíte dvě porce obědu přinést?" optal se nedbalo a sýpavým hlasem.

„Já, já nevím… vy — ano, přines brachu dvě porce."

Petruška odešel. Pan Goljadkin vzhlédl na svého hosta. Host se začervenal až po uši. Pan Goljadkin byl dobrý člověk a proto po dobrotě své duše hned si sestavil theorii:

„Chuďas," pomyslil si, „a je teprve první den na místě: utrpěl bezpochyby křivdu; možná, že celý majetek jeho jsou ty slušné šaty na něm a poobědvat nemá zač. Vida, jaký je ustrašený! Nic, nic neškodí, je to z části lépe… Odpusťte, že jsem," počal pan Goljadkin: „ostatně, dovolte především, kterak vás jmenovat?"

„Mne… mne… Jakub Petrovič," odpověděl host skoro šeptem, jakoby se styděl a zároveň za odpuštění prosil, že také on se jmenuje Jakub Petrovič.

„Jakub Petrovič," opakoval za ním náš hrdina, nemaje síly, aby skryl svoje podivení.

„Ano, právě tak… Jsem váš soujmenovec," odpověděl pokorný host pana Goljadkina, dovoliv si usmáti se a prohoditi něco žertovného. Ale hned se zdržel a tvář jeho přijala výraz vážný, ba i trochu polekaný, neboť spozoroval, že jeho hostiteli nebylo nyní do žertů.

„Vy… Dovolte však, abych se vás optal, z jaké příčiny mám čest…"

„Znaje vaši velkomyslnost a vaši dobročinnost," vpadl mu rychle, ačkoli ostýchavým hlasem do řeči jeho host, přivstávaje trochu na židli, „osmělil jsem se obrátiti se k vám a prosit za vaše… přátelství a za ochranu…" dodal host, jsa patrně v nesnázi o výraz a vybíraje slova nepříliš lichotná a ponížující, aby tím nezadal sobě ve své důstojnosti, také však ne příliš smělá, z nichž by vyznívala nezdvořilá rovnost stavu. Vůbec možno říci, že host pana Goljadkina choval se jako urozený žebrák v záplatovaném fraku a se šlechtickým průvodním listem v kapse, který nenabyl ještě patřičné zručnosti v nastrkování ruky.

„Uvádíte mne do rozpaků," odpověděl pan Goljadkin, dívaje se na sebe, na stěny a na svého hosta; „čím bych vám mohl… totiž, chci říci, jakým způsobem bych vám mohl býti nápomocen?"

„Já jsem, Jakube Petroviči, pocítil k vám náchylnost hned, jak jsem vás poprvé zočil a — odpusťte velkomyslně — ve vás jsem složil svou naději, osmělil se složiti svou naději, Jakube Petroviči. Já… já jsem zde člověk ztracený, Jakube Petroviči, ubožák, utrpěl jsem velmi mnoho, Jakube Petroviči, a zde opět. Když jsem zvěděl, že vy při svých obvyklých, vrozených vám vlastnostech vaší krásné duše nosíte totéž příjmení…"

Pan Goljadkin svraštil obočí.

„Nosíte totéž příjmení a pocházíte z téže krajiny, jako já, odhodlal jsem se obrátiti se k vám a vyložiti vám, v jakých nesnázích se nacházím."

„Dobře, dobře; ale opravdu, nevím, co vám odpovědít." pravil rozpačitým hlasem pan Goljadkin. „Ale po obědě si promluvíme o tom."

Host se poklonil; přinesli oběd. Petruška prostřel na stůl a host spolu s hostitelem začali se nasycovat. Oběd netrval dlouho; oba chvátali — hospodář proto, že nebyl ve své obvyklé míře, a mimo to styděl se, že oběd byl chatrný. Styděl se jednak proto, že by si byl přál hosta řádně nakrmit, a jednak proto, že by byl rád ukázal, že není živ jako žebrák.

Host se své strany byl velice rozpačit a stále se ostýchal. Když si vzal jednou chléb a snědl svou skývu, bál se už vztáhnouti ruku po druhé skývě, ostýchal se bráti si lepší kousky a neustále tvrdil, že vůbec nemá hlad, že oběd byl výtečný, že jest úplně spokojen a do hrobu toho nezapomene.

Když jídlo skončilo, pan Goljadkin si zapálil svou dýmku, druhou, přichystanou pro návštěvníky, nabídl hostu, oba si sedli naproti sobě a host počal líčiti své příhody.

Vypravování pana Goljadkina mladšího trvalo tři, ne-li čtyři hodiny. Kronika jeho příhod skládala se ostatně ze samých co nejmalichernějších, ze samých tak říkaje nejnepatrnějších okolností. Béželo o úřadní službu kdesi u zemského soudu v provincii, o státní zástupce a předsedy soudu, o ledajaké kancelářské intriky, o bídnou duši jakéhos písaře, o revisora, o náhlou změnu předsednictva, o to, jak pan Goljadkin mladší utrpěl zcela nevinně; mluvil dále o staré tetičce své Pelageji Semenovně; o tom, jak pro různé intriky svých nepřátel byl zbaven místa a pěšky přišel do Petrohradu, o tom, jak se trmácel a nouzi třel zde v Petrohradě, jak marně po dlouhou dobu hledal zde místo, všechno, co měl, utratil za byt a za jídlo, bydlel div ne na ulici, jedl tvrdý chléb a zapíjel svými vlastními slzami, spal na holé zemi, a konečně jak se ho ujal jakýsi dobrý člověk, dal mu odporučení a velkomyslně mu pomohl k novému místu. Host pana Goljadkina plakal při svém vypravování a utíral si slzy modrým, kostkovaným šátkem, jenž vypadal jako voskované plátno. Dokončil své vypravování tím, že se úplně vyznal panu Goljadkinu a nezatajil, že nejenom nemá, z čeho by byl živ a nemůže si najíti byt, nýbrž že nemá ani prostředků na pořízení šatstva; ukázal, že ani na boty nemohl stlouci a úřadní frak že si vypůjčil kdesi na krátkou dobu.

Pan Goljadkin byl rozechvěn, byl opravdu dojat. Přes to, že příhody jeho hosta byly příhody celkem pranepatrné, přece všechna slova těchto příhod padala na jeho srdce zrovna jako manna nebeská. Příčina byla ta, že pan Goljadkin zapomínal na své poslední pochybnosti, pustil své srdce na svobodu a na radost a konečně v mysli sám sebe povýšil za hlupáka. Všechno bylo tak přirozené. Bylo-li proč se rmoutiti, proč si působiti takový poplach!

Jest ovšem ještě jistá choulostivá okolnost — ale jaké neštěstí; vždyť nemůže pošpiniti člověka, nemůže poskvrniti jeho čest a zničit jebo kariéru, když člověk sám není vinen, když sama příroda se do toho vmíchala. A k tomu sám host prosil za ochranu, host plakal, host vinil osud, zdál se takým bezelstným, prostým zlomyslnosti a chytráctví, ubohým, nepatrným, a sám se patrně nyní styděl, ovšem možná i z jiné příčiny, na př. pro nápadnou podobnost své tváře s tváří hostitelovou.

Choval se svrchovaně spolehlivě, snažil se, aby ve všem vyhověl hostiteli a vyhlížel tak, jako vyhlíží člověk, jehož trápí svědomí a cítí, že se provinil před jiným člověkem. Přišla-li na př. řeč na nějaký pochybný bod, host ihned souhlasil s míněním pana Goljadkina. Jestliže však omylem vyslovil nějaké míněni, jež se příčilo mínění pana Goljadkina a potom spozoroval, že sešel s cesty, ihned opravoval svou řeč, vysvětloval, co bylo třeba a dával na jevo, že rozumí všemu právě tak, jako jeho hostitel, myslí právě tak, jako on, a hledí na všechno právě takovýma očima, jako on. Slovem host vynakládal všechnu možnou péči, aby se zalíbil panu Goljadkinu, tak že pan Goljadkin konečně usoudil, že jeho host jest zcela jistě člověk neobyčejně příjemný v každém vzhledě.

Za řeči přinesli čaj; šlo na devátou. Pan Goljadkin cítil se v neobyčejně dobré míře, rozveselil se, rozjařil se ponenáhlu a dal se konečně do nejživější a nejzajímavější řeči se svým hostem. Pan Goljadkin totiž, byl-li rozveselen, rád vypravoval něco zajímavého. Tak i nyní: vypravoval hostu mnoho o hlavním městě, o jeho zábavách a krásách, o divadle, o klubech, o obraze Brjulova;[1] o tom, jak dva Angličané přijeli schválně z Anglie do Petrohradu, aby se podívali na mříž u Letního sadu a hned zase odejeli; o úřadě, o Olsufiji Ivánoviči a Andreji Filippoviči; o tom, jak Rusko den ode dne kráčí vstříc dokonalosti a že zde „nauky slovesné dnes vzkvétají"; vypravoval též anekdotu, kterou nedávno vyčetl ze „Severní Včely", pak že v Indii jest had hroznýš neobyčejně silný; konečné se zmínil též o baronu Brambeusu [2] atd. atd. Slovem pan Goljadkin byl úplně spokojen, jednak proto, že byl opět zcela klidný, jednak proto, že se nejenom nebál svých nepřátel, nýbrž byl dokonce i hotov vyzvati je všechny na rozhodný boj; a konečně i proto, že sám svou osobou poskytoval ochranu jinému a činil dobrý skutek.

V duchu ovšem se přiznával, že není v tu chvíli ještě úplně šťasten, že v něm vězí ještě jeden červíček, ovšem jen pramalinký, a hlodá i nyní jeho srdce. Mučila ho vzpomínka o včerejším večeru u Olsufija Ivánoviče. Mnoho by dal nyní za to, kdyby se nebylo přihodilo tak ledaco z toho, co bylo včera. „Ostatně to nic nevadí !" rozsoudil konečně náš hrdina a pevně se v duchu rozhodl, že budoucně se bude chovati jak náleží a nebude se dopouštěti podobných chyb.

Poněvadž se pan Goljadkin nyní už úplně rozjařil a stal se najednou skoro úplně šťastným, usmyslil si, že si připraví dobrý den. Poručil Petruškovi, aby přinesl rum a připravil punš. Host i hostitel vyprázdnili sklenici, pak i druhou. Host se stal ještě přívětivějším, než prvé, a se své strany dal na jevo nejeden důkaz upřímnosti a šťastné povahy, své, čímž si ještě více získával spokojenost pana Goljadkina; zdálo se, že se radoval jen z jeho radosti a pohlížel na něho jako na svého pravého a jediného dobrodince.

Vzav pero a lístek papíru, poprosil pana Goljadkina, aby se nedíval, co bude psát a potom, když dopsal, sám ukázal svému hostiteli, co napsal. Ukázalo se, že to bylo čtyrverší, napsané velice cituplně, jinak i krásným slohem a úhledným písmem; složil je patrně sám laskavý host. Veršíky byly tyto:

Jestli ty mne zapomeneš, já tě chovám v paměti; na světě se vše stát může: nezapomeň na mne ty!

Se slzami na očích objal svého hosta pan Goljadkin a jsa dojat v nejvyšší míře, sám zasvětil svého hosta v některé tajnosti své, při čemž se hlavně zmiňoval o Andreji Filippoviči a Kláře Olsufjevně.

„Nu ,Jakube Petroviči, vždyť my si porozumíme," mluvil náš hrdina k svému hostu; „my, Jakube Petroviči, budeme spolu žít jako ryba s vodou, jako vlastní bratří; my, kamaráde, půjdeme na to chytře, spolu budeme chytrosti vymýšlet; my se své strany povedeme intriku proti nim… proti nim povedeme intriku. A z nich se nikomu nesvěřuj. Vždyť tě znám, Jakube Petroviči, i povahu tvou chápu: hned bys všechno prozradil, duše pravdivá! Všech se jich straň, brachu!"

Host úplně souhlasil, děkoval panu Goljadkinu a na konec také zaslzel.

„Víš co, Jášo?" pokračoval pan Goljadkin rozechvělým, dojatým hlasem; „ubytuj se na čas u mne, Jášo, anebo na vždy se ubytuj. My se shodneme. Co budeš dělat, brachu? Neostýchej se a nereptej, že jest tu jistá podivná okolnost. Reptati, brachu, jest hřích; je to věc přírody! A máť příroda je štědra, to si pamatuj, bratře Jášo. Z lásky to pravím, z bratrské lásky. Budeme, Jášo, vymýšleti spolu chytrosti, i my se své strany provedeme podkopy a nosy jim utřeme."

Při druhé sklenici punše nezůstalo; vypil každý třetí i čtvrtou sklenici a tu pan Goljadkin počal pociťovati dvojí pocit: jeden, že jest neobyčejně šťasten, a druhý, že už nemůže státi na nohou.

Host, rozumí se, byl pozván, aby zůstal na noc. Postel se pořídila ze dvou řad židlí. Pan Goljadkin mladší se vyslovil, že pod přátelským krovem spí se měkce i na podlaze, že usne, ať je to kdekoli s pokorností a vděčností; nyní že je v ráji, ale že za svého živobytí zkusil mnoho neštěstí a hoře, se vším se obeznámil, všeho okusil, a — kdož zná budoucnost? — může být, že ještě okusí.

Pan Goljadkin starší protestoval proti tomu, a počal dokazovati, že všechnu naději sluší skládati na Boha. Host úplně souhlasil a pravil, že nikdo, rozumí se, není takový, jako Bůh. Tu pan Goljadkin starší poznamenal, že Turci mají pravdu v jistém ohledu, když i ve spaní vzývají jméno Boží. Potom podotknuv, že nesouhlasí s jistými klevetami některých učenců, co se týče tureckého proroka Mohameda, a že ho pokládá v jistém ohledu za velikého politika, pan Goljadkin přešel k velice zajímavému líčení alžírské lazebny, o které četl v jakési knížce v oddělení „směsi". Host i hostitel mnoho se smáli prostotě Turků; nicméně byli nuceni projeviti svůj upřímný obdiv jejich fanatismu, vzbuzovanému opiem…

Host se počal konečně svlékati a pan Goljadkin odešel za přehrádku, jednak z dobroty duše, protože ho napadlo, že host snad nemá ani pořádné košile, a proto tedy aby nepřiváděl do rozpaků člověka, jenž i bez toho mnoho vytrpěl; jednak pak i proto, aby se přesvědčil podle možnosti, je-li tam Petruška, aby ho vyzkoušel, rozveselil, bude-li možno, a řekl mu přívětivé slovíčko, aby už všichni byli šťastni a nezůstala na stole rozsypaná sůl.[3] Dlužno podotknouti, že Petruška pořád ještě pana Goljadkina uváděl trochu do rozpaků.

„Ty, Petře, jdi nyní spat," pravil laskavě pan Goljadkin, vcházeje do přístěnku svého služebníka. „Nyní jdi spat a zejtra v osm hodin mne probuď. Rozumíš, Petrušo?"

Pan Goljadkin mluvil neobyčejně měkce a laskavě. Ale Petruška mlčel. Upravoval si v tu chvíli postel a ani se neobrátil k svému pánovi, což by byl měl učiniti už z pouhé úcty k němu.

„Rozuměl jsi mně, Petře?" pokračoval pan Goljadkin. „Nyní si tedy lehni a zejtra, Petrušo, mne probuď v osm hodin; rozumíš?"

„Ale vždyť vím; jaké řeči!" zabručel si pod nos Petruška.

„Nu, proto, Petrušo. Říkám to jen proto, abys i ty byl spokojen a šťasten. A nyní přeju ti dobré noci. Usni, Petrušo, usni; všichni musíme pracovat… Abys si nemyslil, brachu, něco tento…"

Pan Goljadkin započal cosi, ale zastavil se v řeči. „Nebude-li to přes příliš," pomyslil si; „nezašel-li jsem příliš daleko? Ale to je vždycky tak; já vždycky přesypu."

Hrdina náš odešel od Petrušky velice s sebou nespokojený. Mimo to hrubost a nepohnutelnost Petruškova trošku ho urazila. „S darebou čtveračí, darebovi pán dělá cest a on ani necítí," pomyslil si pan Goljadkin. „Ostatně celé jejich pokolení má takovou podlou tendenci!"

Trochu vrávoraje vrátil se do pokoje a vida, že jeho host už leží, přisedl na minutku k němu na postel. „Ale poslechni, Jášo, přiznej se," počal pošeptmu, jedva že udržuje hlavu přímo: „vždyť jsi podlec, jsi vinen přede mnou? Vždyť ty, jmenovče můj, víš, tento…" pokračoval, žertuje dosti familiárně se svým hostem. Konečně se však s ním rozloučil přátelsky a šel také spat.

Host zatím už zachrápal. Pan Goljadkin si lehl a usmívaje se, šeptal si v duchu. „Ale vždyť jsi dnes opilý, přítelíčku Jakube Petroviči, ty darebo jeden, ty Goljadko — už tvé příjmení je takové! Nu, z čeho jsi se zradoval? Vždyť zejtra budeš plakat, moldánky natahovat začneš; nu co si má člověk s tebou počít?"

Tu se ozval dosti podivný pocit v celé bytosti pana Goljadkina, cosi jako pochybnost nebo lítost. „Spustil jsem se," pomyslil si; „ v hlavě mi víří, jsem opilý. Nezdržel jsem se, já hlupák! Hloupostí jsem namluvil sílu, ba i chytračit jsem chtěl. Ovšem, zapomenout a odpustit urážky je první ctnost, ale přec je to špatné! Takové je to!"

Tu pan Goljadkin vstal, vzal svíčku a po špičkách šel se ještě jednou podívat na svého spícího hosta. Dlouho stál nad ním s hlubokým přemítáním. „Obraz nepříjemný! Paskvil, hotový paskvil a konec!"

Konečně pan Goljadkin ulehl nadobro. V hlavě mu šumělo, praskalo, zvonilo. Počal znenáhla pozbývat vědomí… snažil se o čemsi přemýšleti, připomenouti si cosi nad míru zajímavého, rozhodnouti cosi velice důležitého, jakousi choulostivou záležitost, ale nemohl. Spánek sletěl na jeho ubohou hlavu, i usnul tak, jak obyčejně spí lidé, kteří, nejsouce tomu zvyklí, vypijou najednou pět sklenic punše na přátelském večírku.

Hlava VIII.

Jak obyčejně, druhého dne pan Goljadkin probudil se v osm hodin. Procitnuv, ihned si připomněl všechny příhody včerejšího dne — připomněl si a zaškaredil se.

„Nu tropil jsem ze sebe pěkného blázna!" pomyslil si, přivstávaje na posteli a vzhlížeje na postel svého hosta. Jaké však bylo jeho překvapení, když nejenom hosta, ale ani postele, na které spal, nebylo v pokoji.

„Co je to?" div nevzkřiknul pan Goljadkin; „co by to znamenalo? Co značí tato nová okolnost?"

Zatím, co pan Goljadkin v překvapení s otevřenými ústy patřil na prázdné místo v pokoji, vrznuly dvéře a přišel Petruška s čajovým podnosem.

„Kde je, kde?" promluvil jedva slyšným hlasem náš hrdina, ukazuje prstem na místo, nabídnuté včera hostovi.

Petruška z počátku neodpovídal, ba ani nepohlédl na svého pána a jen obrátil oči do kouta na pravo, tak že pan Goljadkin sám byl přinucen pohlédnouti do kouta na pravo. Ostatně po nějaké chvilce Petruška odpověděl sýpavým, hrubým hlasem, že pán není doma.

„Hlupáku! Vždyť já jsem tvůj pán, Petruško!" odvětil pan Goljadkin trhaným hlasem a vyvalil oči na svého sluhu.

Petruška opět neodpověděl, jen pohlédl na pana Goljadkina tak, že tento se zapálil až po uši; pohlédl na něho s jakousi urážlivou výčitkou, málem podobnou k nadávce. Panu Goljadkinu až ruce sklesly. Konečně Petruška oznámil, že druhý odešel už před půldruhou hodinou, že nechtěl čekat.

Odpověď byla pravděpodobná; bylo vidět, že Petruška nelhal, že urážlivý pohled jeho a slovo druhý, jehož užil, byly jen následek vší té známé hnusné okolnosti, ale nicméně chápal, ačkoli dosti neurčitě, že tu není všechno v pořádku a že mu osud hotoví ještě nějaký dárek, ne zcela příjemný. „Nu, uvidíme," pomyslil si v duchu, „uvidíme, všemu tomu přijdeme na kloub. — Ach, Bože můj!" zastenal k závěrku již docela jiným hlasem; „proč jen jsem ho pozval, proč jsem to všechno dělal? Vždyt sám opravdu strkám hlavu do jejich zlodějského oka, sám si provaz na sebe pletu. Ach ty hlavo, hlavo! Ani zdržeti se nedovedeš, abys se nepodřekl jako chlapec nějaký, jako písařík nějaký, jako nedůstojná chamraď nějaká, hadr, veteš nějaká prohnilá, klepno jedna, babo jedna!… Ach vy svatí moji! I veršíky dareba napsal a z lásky se mně vyznával! Jak bych mu tento… Jak bych mu, darebovi, nějak zdvořile mohl ukázati na dvéře, kdyby se vrátil? Rozumí se, jest mnoho různých obratův a způsobů. Tak a tak, na příklad, při mém nepatrném platu… Anebo ho nějak postrašit, že, na příklad, uváživ to a ono, jsem nucen oznámit, že v polovině měsíce bude třeba zaplatit za byt a stravu a peníze že se musejí dáti napřed. Hm, ne, čert to vezmi, tak to nejde. Tím bych sebe pošpinil! Nebylo by to delikátní. Leda nějak tak to zařídit: navésti Petrušku, aby mu Petruška nějak zasolil, aby si ho nevšímal, nahrubil mu a zbaviti se ho takovým způsobem? Poštvati je tak nějak na sebe… Ne, čert to vezmi, tak také ne! Je to nebezpečno a potom, vezme-li se to s takového stanoviska — ovšem, bylo by to nepěkné. Zcela nepěkné! A což když nepřijde? I to nebude dobře. Včera večer jsem se mu podřekl!… Ech, běda, běda! Špatná je naše věc! Ach já hlava, nešťastná hlava! Nemůžeš si zapamatovat, co se sluší, rozumu sobě do hlavy vbít nemůžeš! Což když přijde a odřekne? Dej Bože, jen aby přišel. Velice bych byl rád, kdy by přišel…"

Tak přemítal pan Goljadkin, srkaje svůj čaj a neustále pohlížeje na hodiny na stěně.

„Tři čtvrti na devět; je čas, abych šel. Co tam bude, co bude opět? Přál bych si vědít, co zvláštního se tu vlastně tají — jejich cíl, směr, různé jejich háčky. Dobře by bylo zvěděti, k čemu vlastně směřují všichni ti lidé a který bude jejich první krok…"

Pan Goljadkin se nemohl déle zdržeti, odhodil nedokouřenou dýmku, oblekl se a pustil se do úřadu, chtěje odhaliti, bude-li možno, nebezpečí a o všem se přesvědčiti svou vlastní přítomností. A nebezpečí hrozilo; to už sám věděl, že nebezpečí hrozí.

„Však uvidíme… však my tomu přijdeme na kloub," mluvil pan Goljadkin, snímaje plášť a kaloše v předsíni; „hned pronikneme do všech těch záležitostí."

Odhodlav se jednati takovýmto způsobem, náš hrdina uspořádal na sobě šat, přijal výraz slušný a úřadní a chtěl už vstoupiti do sousední místnosti, když se náhle v samých dveřích srazil se včerejším svým známým a přítelem. Pan Goljadkin mladší, zdá se, jakoby nebyl spozoroval pana Goljadkina staršího, ačkoli do sebe vrazili skoro nosem. Pan Goljadkin mladší byl bezpochyby zaměstnán, spěchal kamsi, měl na kvap; vzezření jeho bylo tak officiální, tak dělné, že se zdálo, že každý mohl vyčísti z jehlo tváře, že je vyslán kamsi na zvláštní rozkaz přednostův.

„Ach, to jste vy, Jakube Petroviči!" zvolal náš hrdina, chopiv svého včerejšího hosta za ruku.

„Později, později, odpusťte, později mi to povíte," zvolal pan Goljadkin mladší, snaže se vykročiti v před…

„Ale dovolte; vždyť jste, tuším, chtěl, Jakube Petroviči, tento…"

„Co? Jen, prosím, rychle."

Tu se včerejší host pana Goljadkina zastavil, jakoby z přinucení a nechtě, a nastrčil ucho až k samému nosu pana Goljadkina.

„Musím vám říci, Jakube Petroviči, že se divím vašemu jednání… jednání, jehož bych vlastně ani nemohl očekávati."

„Všechno má svůj způsob. Jděte k sekretáři jeho excellence a potom učiňte oznámení, jak se sluší a patří, panu správci kanceláře. Máte nějakou žádost?"

„Já vskutku nevím, Jakube Petroviči! Vy mne prostě uvádíte do rozpaků, Jakube Petroviči! Buď mne nepoznáváte, anebo žertujete podle přirozené veselosti vaší povahy."

„Ach, to jste vy!" zvolal pan Goljadkin mladší, jako by si byl teprve nyní jak náleží povšimnul pana Goljadkina staršího. „Tak to jste vy? Nu což, dobře jste se vyspal?"

Tu se pan Goljadkin mladší malounko usmál — officiálně, úřadně se usmál a dokonce ne tak, jak by se patřilo (neboť nemůže být pochybnosti, že byl zavázán k díkům panem Goljadkinem starším); pousmáv se tedy officiálně, úřadne, podotknul, že ho velice těší, že se pan Goljadkin starší dobře vyspal, pak se trochu naklonil, přestoupil nohama několikrát na místě, ohlédl se v pravo, v levo, potom sklopil oči k zemi, zamířil bokem do dveří a zašeptav na kvap, že jde za zvláštním poručením, vklouznul do sousedního pokoje a zmizel.

„Tu to máme!" zašeptal náš hrdina, zůstav na okamžik jako zkamenělý. „Tu to máme! Takové tedy okolnosti jsou zde!" Tu pan Goljadkin pocítil, jakoby mu mravenci lezli po těle. „Ostatně," pokračoval v duchu, ubíraje se do své kanceláře, „vždyť jsem už dávno mluvil o této okolnosti, už dávno jsem tušil, že je tu na zvláštní poručení, a sice včera jsem pravil, že ten člověk je tu na něčí zvláštní poručení."

„Dokončil jste, Jakube Petroviči, včerejší listinu?" optal se Anton Antonovič Sětočkin pana Goljadkina, když si usedl vedle něho. „Máte ji zde?"

„Tady," zašeptal pan Goljadkin, hledě na svého nejbližšího představeného trochu rozpačitým pohledem.

„Proto. Ptám se z té příčiny, že se Andrej Filippovič už dvakrát po ní sháněl. Může se státi každou chvíli, že jeho excellence pro ni pošle…"

„Ne, vždyť je hotova …"

„Nu, dobře."

„Já myslím, Antone Antonoviči, že jsem vždycky konal svou povinnost, jak náleží a jsem vždycky dbalý věcí, které mně uloží moji představení, že pracuju o nich horlivě."

„Ano. A co tím vlastně chcete říci?"

„Já nic, Antone Antonoviči. Chtěl jsem, Antone Antonoviči, jen vysvětlit, že já… to jest, chtěl jsem se vyjádřiti, že časem zlý úmysl a závist nikoho neušetří a vyhledávají pouze svou každodenní odpornou potravu…"

„Odpusťte, já vám ne zcela dobře rozumím. Na kterou osobu nyní narážíte?"

„Chtěl jsem totiž říci, Antone Antonoviči, že kráčím přímou cestou a opovrhuju cestami okolními, že nejsem intrikán, a že se tím, bude-li mně dovoleno tak se vyjádři ti, mohu zcela spravedlivě honositi."

„Ano, to je pravda a, na kolik aspoň já mohu soudit, uznávám vaše mínění za úplně správné. Avšak dovolte, Jakube Petroviči, i mně poznámku, že v dobré společnosti se nedopouští dotýkati se osobností; spílá-li se mi za mé nepřítomnosti — a koho pak nepomluví za zády? — jsem hotov snésti to; ale přímo do očí, to už odpusťte; já aspoň, milý pane, nestrpím, aby se mně mluvily drzosti přímo do očí. Já jsem, milý pane, sešedivěl ve státní službě a na svá stará kolena nedovolím, aby se mně mluvily drzosti…"

„Ale ne, Antone Antonoviči; vidíte Antone Antonoviči, vy jste mně tuším neporozuměl dobře. Vždyť já, Antone Antonoviči, mohu si pokládati jen za čest, když…" „Nu, prosím abyste i nás měl za omluveny. Jsme ze staré školy. Abychom se učili podle nové, podle vaší školy, na to je pozdě. Ve službách vlasti stačilo nám, tuším, dosud rozumu. Jak sám snad víte, pane můj, mám odznak za dvacetipětiletou bezúhonnou službu."

„Jsem - přesvědčen, Antone Antonoviči, jsem úplně přesvědčen. Ale o tom jsem nemluvil; měl jsem jen na mysli masku, Antone Antonoviči."

„Masku?"

„Vy už opět… bojím se, že opět si vyložíte docela jinak smysl mých řečí, Antone Antonoviči. Já rozvíjím pouze thema, to jest chci provésti ideji, Antone Antonoviči, že lidé, nosící masku, nejsou nyní řídkostí a že těžko nyní poznati člověka pod maskou."

„Nu, abych vám řekl, není to zrovna nic obtížného. Někdy je to dosti lehké a netřeba chodit dlouho hledat."

„Ne, Antone Antonoviči, víte, chci říci o sobě, že já na přiklad beru na sebe masku jen tehda, když je jí třeba, to jest pouze na maškarní ples a do veselých společností a míním to doslovně, ale že se nemaskuju před lidmi každodenně, což rozumím ve smyslu přenešeném. To je, co jsem chtěl říci, Antone Antonoviči."

„Nu, nechme toho prozatím všeho; nemám na to ani času," pravil Anton Antonovič vstávaje se svého místa a sbíraje jakési listiny, jichž potřeboval pro zprávu jeho excellenci. „A co se vás týče, myslím, že se všecko vysvětlí svým časem. Sám pak uvidíte, na koho si stýskati a koho viniti. A s tím prosím co nejuctivěji, abyste mne zbavil od dalšího soukromého vysvětlování a povídání, jež překáží úřadování."

„Ale ne, Antone Antonoviči, já…" obrátil se pan Goljadkin, trochu zblednuv, za odcházejícím Antonem Antonovičem; „já jsem, Antone Antonoviči, nemyslil tento… Ale co je to?" pokračoval už sám pro sebé náš hrdina, když zůstal samoten. „Jaký vítr tady zavanul a co znamená tento nový háček?"

V tutéž chvíli, kdy zaražený a na polo zničený náš hrdina se chystal rozřešiti sobě tuto novou hádanku, v sousední komnatě se ozval šumot, objevil se jakýsi úřadní ruch, dvéře se otevřely a Andrej Filippovič, jenž před malou chvilkou odešel za služební záležitostí do kabinetu jeho excellence, objevil se udýchaný ve dveřích a zavolal pana Goljadkina.

Pan Goljadkin, jenž věděl, oč běží, a nechtěl nechat čekat Andreje Filippoviče, vyskočil se svého místa, ve spěchu, jak se sluší a patří, upravil a urovnal dokonale žádaný svazek listin a sám se hotovil odebrati se spolu s Andrejem Filippovičem se svými akty do kabinetu jeho excellence. Náhle skoro pod rukou Andreje Filippoviče, jenž stál v tu dobu v samých dveřích, vklouznul do kanceláře pan Goljadkin mladší, udýchaný a celý uřícený od služby, s vážným, čistě úřadním vzezřením a přímo přiběhl k panu Goljadkinu staršímu, jenž se nejméně nadál podobného úkolu.

„Listiny, Jakube Petroviči, listiny… jeho excellence se ráčil ptáti, máte-li je připravené," zaštěbetal polohlasem a ve spěchu přítel pana Goljadkina staršího. „Andrej Filippovič vás čeká."

„Vím i bez vás, že čeká," odpověděl pan Goljadkin starší také po šeptmu a ve spěchu.

„Ne, Jakube Petroviči, to nemyslím; dokonce ne, Jakube Petroviči; cítím s vámi, Jakube Petroviči, a jsem naplněn účastenstvím."

„Jehož, prosím co nejuctivěji, abyste mne zbavil. Dovolte, dovolte…"

„Rozumí se, přeložíte je obálkou na vrch, Jakube Petroviči, a třetí stránku založte… Dovolte, Jakube Petroviči…"

„Ale dovolte přec…"

„Vždyť tadyhle je inkoustová skvrna, Jakube Petroviči; všimnul jste si té skvrny?"

Tu Andrej Filippovič zavolal podruhé pana Goljadkina.

„Hned, Andreji Filippoviči, jen tuhle trochu… Ale ctěný pane, rozumíte-li po rusky?"

„Nejlépe bude nožíčkem seškrabat, Jakube Petroviči; jen se na mne spolehněte. Raději se toho ani nedotýkejte, Jakube Petroviči, a na mne spolehněte… Já tuhle trochu nožíčkem…"

Andrej Filippovič po třetí zavolal pana Goljadkina.

„Ale dovolte, kde je tu jaká skvrna? Vždyť zde tuším není nikde nijaká skvrna?"

„Ohromná, skvrna, vidíte! Tady — dovolte — tuhle jsem ji viděl; vidíte, dovolte… jen mně dovolte, Jakube Petroviči, já trochu nožíčkem… z účastenství k vám Jakube Petroviči, z čistého srdce trochu nožíčkem… tak, vida a hotovo."

Tu pan Goljadkin mladší z nenadání přemohl pana Goljadkina staršího v okamžitém zápase, jenž mezi nimi vznikl a rozhodně proti jeho vůli zmocnil se listiny, žádané přednostou. Avšak místo toho, aby seškrabal skvrnu nožíčkem z čistého srdce, jak věrolomně ubezpečoval pana Goljadkina staršího, rychle ji složil, strčil si pod paží, dvěma skoky se octnul vedle Andreje Filippoviče, který nespozoroval ani jednoho z jeho kousků a letěl s ním do ředitelovy kanceláře. Pan Goljadkin starší zůstal jako přikovaný na místě, drže v ruce nožíček, jakoby se chystal něco škrabat…

Náš hrdina nechápal ještě náležitě své nové situace. Nevzpamatoval se dosud. Pocítil sice ránu, ale myslil, že je to jen tak. V strašné, nevýslovné úzkosti trhnul sebou konečně s místa a letěl přímo do kabinetu ředitelova, prose Boha cestou, aby to všechno vypadlo dobře. V posledním pokoji před ředitelovou kanceláří div nevrazil do Andreje Filippoviče a svého jmenovce. Oba se už vraceli. Pan Goljadkin ustoupil na stranu. Andrej Filippovič byl veselý a usmíval se. Jmenovec pana Goljadkina staršího také se usmíval, vrtěl se a chvátal drobnými krůčky v uctivé vzdálenosti od Andreje Filippoviče a cosi s nadšením ve tváři mu šeptal do ucha, načež Andrej Filippovič co nejvíce blahosklonně kýval hlavou.

V jednom okamžiku náš hrdina pochopil celou situaci. Sluší podotknouti, že jeho práce (jak později zvěděl) vynikla nade všecko očekávání jeho excellence a byla hotova právě v době, kdy jí bylo nevyhnutelně třeba. Jeho excellence byl krajně spokojen. Vypravovalo se, že jeho excellence dokonce i poděkoval panu Goljadkinu mladšímu a sice vřele poděkoval; pravil, že si při příležitosti na něho vzpomene a nikdy ho nezapomene…

Rozumí se, že první věcí pana Goljadkina bylo protestovat, protestovat všemi silami, do poslední možnosti. Celý skoro bez sebe a bledý jako smrt přiletěl k Andreji Filippoviči. Ale Andrej Filippovič, uslyšev, že záležitost pana Goljadkina jest čistě soukromá záležitost, oznámil mu, že ho nebude poslouchat, podotýkaje, že nemá ani minuty svobodného času ani na své vlastní potřeby.

Suchost tonu a příkrost odepření překvapily pana Goljadkina. „Zkusím to raději s jiné strany… půjdu raději k Antonu Antonoviči…"

Na neštěstí pana Goljadkina Anton Antonovič byl pryč; byl také kdesi čímsi zaměstnán. „Vida, nebylo bez úmyslu, když žádal, abych ho zbavil od vysvětlování a povídání!" pomyslil si náš hrdina. „Vida, kam mířil, starý lišák! V takovém případě nezbývá, než odvážiti se s prosbou přímo k jeho excellenci."

Doposud bledý a cítě úplný zmatek ve své hlavě, tak že byl v nesnázích, čeho se nejdříve uchopit, sedl si na židli. „Bylo by neskonale lépe, kdyby to všechno bylo jen tak nějak," přemítal stále v duchu. „Vždyť opravdu takový ničemný skutek byl přímo k víře nepodobný. Je to jednak nesmysl a jednak vždyť se to ani přihoditi nemůže. Bezpochyby se mu to jen zdálo aneb se stalo něco jiného, než co se skutečně stalo; anebo na konec já sám jsem šel s listinou… a sám sebe jsem tam přijal za někoho jiného… slovem, to je nemožná věc."

Sotva že pan Goljadkin rozhodl, že jest to zhola nemožná věc, vletěl náhle do kanceláře pan Goljadkin mladší s listinami v obou rukou i pod paždím. Promluvil mimochodem několik nutných slov s Andrejem Filippovičem, prohodil ještě tu a tam slůvko, řekl laskavé slovíčko jednomu, a k druhému se obrátil po kamarádsky, načež, nemaje patrně času na zbyt, pan Goljadkin mladší chtěl už vyběhnouti z kanceláře, ale na štěstí pana Goljadkina staršího zastavil se u samých dveří a dal se mimochodem do řeči s dvěma nebo třemi mladými úřadníky, s kterými se tu setkal náhodou. Pan Goljadkin starší přiletěl přímo k němu. Sotva že pan Goljadkin mladší spozoroval manévr pana Goljadkina staršího, začal se ihned starostlivě ohlížeti, kam by mohl co nejrychleji ufouknout. Ale náš hrdina už držel za rukáv svého včerejšího hosta. Ůřadníci, stojící kolem obou titulárních radů, se rozestoupili a se zvědavostí očekávali, co bude dále. Starý titulární rada dobře chápal, že příznivé smýšlení není teď na jeho straně, dobře chápal, že se intrikuje proti němu; tím více bylo tedy nyní třeba zjednati si vážnosti. Okamžik byl rozhodný.

„Nu?" ozval se pan Goljadkin mladší, dosti drze pohlédna na pana Goljadkina staršího.

Pan Goljadkin starší jedva dýchal.

„Nevím, ctěný pane," začal, „jakým způsobem vysvětlíte nyní své podivné chování vůči mně?"

„Nu? Pokračujte." Tu se pan Goljadkin mladší ohlédnul vůkol sebe a mrknul na stojící vedle úřadníky, jakoby jim dával znamení, že nyní teprve začne pravá komedie.

„Drzost a nestoudnost vašeho jednání vzhledem ke mně i v tomto případě ještě více vás usvědčuje, ctěný pane, nežli všechna má slova. Nespoléhejte na svou hru; vaše hra je chatrná."

„Nu, Jakube Petroviči, nyní mně tedy povězte, jak jste se vyspal?" odpověděl pan Goljadkin mladší, přímo hledě do očí panu Goljadkinu staršímu.

„Vy, ctěný pane, se zapomínáte!" zvolal úplně zmatený titulární rada, jenž už necítil pod sebou ani podlahy. „Doufám, že změníte ton…"

„Došinko má!" pravil opět pan Goljadkin mladší, ušklíbnuv se dosti neslušně na pana Goljadkina staršího, a náhle, zcela neočekávaně, jakoby mu chtěl zalichotit, štípnul ho dvěma prsty do pravé, dosti kypré tváře.

Náš hrdina vzplanul jako oheň.

Sotva že přítel pana Goljadkina staršího spozoroval, že protivník jeho, třesa se na všech údech, němý od ztrnutí, červený jako rak a vehnaný až do krajních mezí trpělivosti, může se odhodlati k formálnímu útoku, ihned ho v tom předešel způsobem co nejnestoudnějším. Popleskal ho ještě dvakrát po tváři, polehtal ho dvakrát, pohrál si s nehybným a od zběsilosti ztrnulým panem Goljadkinem takovým způsobem ještě několik sekund na nemalou potěchu dívající se mládeže, načež s drzostí, která, musila pobouřiti duši, šťouchnul pana Goljadkina staršího do okrouhlého bříška a s úsměvem nad míru jedovatým, daleko bijícím prohodil: „Hlouposti, brachu Jakube Petroviči, hlouposti! Chytračit budeme spolu, Jakube Petroviči, chytračit." Potom, dříve než se náš hrdina mohl třebas jen trochu vzpamatovati od posledního útoku, pan Goljadkin mladší, pousmáv se malounko na stojící kolkolem diváky, přijal na sebe náhle opět výraz člověka zaneprázdněného, výraz dělný, čistě officiální, spustil oči k zemi, skrčil se, smrsknul se, a prohodiv ve spěchu „Jdu za zvláštním poručením", mrsknul svou krátkou nožkou a vklouzl do sousedního pokoje.

Náš hrdina nevěřil očím a dosud nebyl s to, aby se vzpamatoval.

Konečně se vzchopil. Poznav v okamžiku, že je ztracen, že je ponížen, že pošpinil sebe a potřísnil svou pověst, že se stal předmětem posměchu a pohrdání za přítomnosti cizích osob, že byl zrádně zostuzen tím, koho ještě včera počítal za prvního a nejspolehlivějšího svého přítele, slovem, že všecky provazy se strhaly — to poznav, pan Goljadkin rozběhl se za svým nepřítelem. V ten okamžik už nechtěl ani přemýšleti o svědcích svého zostuzení. „Jsou všichni smluveni," mluvil sám k sobě, „jeden se drží druhého, a jeden druhého štve na mne."

Avšak proběhnuv asi deset kroků, náš hrdina seznal docela jasně, že všeliké pronásledování by bylo marné a zbytečné, pročež se vrátil.

„Však mi neujdeš," myslil si; „padneš svým časem do pasti, odpyká vlk ovčí slzy."

Se zlostnou chladnokrevností a s energickou rozhodností pan Goljadkin došel k židli a usedl na ni. „Neujdeš," pravil si opětně.

Nyní už nešlo o nějakou trpnou obranu: páchlo čímsi rozhodným, útočným, a kdo viděl pana Goljadkina v tu minutu, jak celý červený a jedva ovládaje své rozčilení, bodl pérem do kalamáře, a s jakým vztekem počal psáti na papíře, ten mohl už předem usoudit, že tato věc neprojde jen tak a nemůže se urovnati nějakým prostým babským způsobem. V hloubi duše své složil si jisté rozhodnutí a v hloubi srdce svého se zapřísáhl, že je provede.

Abychom řekli pravdu, on sice ještě nevěděl docela dobře, jak má jednati, či ještě lépe řečeno, vůbec ještě nic nevěděl; ale to nevadilo. „Samozvanstvím a nestoudností, milý pane, za našich dob se už nedoděláte úspěchu. Samozvanstvo a nestoudnost, milý pane můj, nevedou k dobrému, jen k oprátce přivádějí. Jediný Griška Otrepjev, milý pane, dosáhl úspěchu samozvanstvím, oklamav slepý lid, a i to ne na dlouho."

Nedbaje této poslední okolnosti pan Goljadkin se rozhodl, že počká do té doby, dokud maska nespadne s některých tváří a neprozradí tu a tam něco. K tomu bylo třeba, aby předně co nejrychleji uběhl čas úřadování; do té doby náš hrdina se rozhodl, že nepodnikne nic. Potom však, až uběhne čas úřadování, učiní jisté opatření. A až učiní toto opatření, pak už bude vědět, jak má jednat, jak rozvinouti celý plán své činnosti, aby srazil roh hrdosti a rozmáčknul zmiji, hryzoucí prach v malomocném opovržení. Dovoliti však dráti sebe jako hadr, o nějž si otírají zablácené boty, pan Goljadkin nemohl. K tomu nemohl svoliti, zejména v tomto případě ne. Kdyby nebylo poslední urážky, náš hrdina snad by se ještě odhodlal potlačiti své rozhorlení, snad by se i tentokrát ještě odhodlal mlčet, pokořiti se a neprotestovati příliš horlivě. Trochu by si o tom promluvil, přednesl by své nároky, dokázal by, že je práv, pak by ustoupil o krok a potom ještě by trochu ustoupil, pak by projevil své srozumění a konečně, zejména kdyby protivná strana slavnostně uznala, že on jest práv, snad by se i smířil, snad by obrátil hněv na milost, ano — kdož ví — snad by se zrodilo opět nové přátelství, pevné, vroucí přátelství, ještě širší, než včerejší přátelství, tak že toto přátelství mohlo by konečně úplně zatemniti nepříjemnost, vznikající z dosti nemístné a nápadné podobnosti dvou osob, tak že by oba titulární radové byli úplně spokojeni a prožili by tak do sta let, atd.

Povíme na konec všechno: pan Goljadkin počínal už trochu litovat, že začal hájiti sebe a právo své, začež se mu ihned dostalo nepříjemnosti. „Kdyby on se byl pokořil," přemítal pan Goljadkin, „kdyby řekl, že jen žertoval — odpustil bych mu, a ještě víc bych mu odpustil, jen kdyby se k tomu hlasitě přiznal. Ale jako hadr se nedám rozdírati. Nedal jsem se rozdírati jinším lidem, tím méně dovolím, aby se směl o to pokusiti člověk zkažený. Nejsem hadr; já, pane, nejsem hadr!"

Slovem, náš hrdina se rozhodl. „Vy sám, milý panečku, jste vinen!" Rozhodl se tedy, že bude protestovat a sice protestovat všemi silami do poslední možnosti. Takový už byl člověk! Dát si ubližovati, k tomu nikterak nemohl svolit; tím méně mohl dovolit, aby ho rozdírali jako hadr a k tomu ještě dovoliti to člověku úplně zkaženému.

Nepřeme se ostatně, nepřeme se. Možná, kdyby někdo chtěl, kdyby se na příklad někomu mermo mocí zachtělo obrátiti v hadr pana Goljadkina, že by ho obrátil, a obrátil by ho bez odporu a bez trestu (pan Goljadkin sám to časem pociťoval) i vznikl by hadr a ne Goljadkin, sprostý, špinavý hadr by vznikl; ale tento hadr by nebyl obyčejný hadr, byl by to hadr ctižádostivý, byl by to hadr nadšený a plný citů, a třebas jeho ctižádosti i city byly by pokorné a hluboko ve špinavých skladkách onoho hadru ukryté, přec by to byl hadr plný citů.

Hodiny trvaly nad míru dlouho; konečně odbily čtyři. Brzy na to všichni vstali a spolu s přednostou odebrali se domů. Pan Goljadkin vmísil se do zástupu; zrak jeho nedřímal a on nespouštěl s očí, koho mu bylo třeba. Konečně náš hrdina uviděl, že jeho přítel přiběhl ke kancelářským sluhům, kteří podávali pláště, a podle nízkého zvyku svého vrtěl se kolem nich, čekaje, až mu podají jeho plášť. Okamžik byl rozhodný. Pan Goljadkin s těží se protlačil zástupem, a nechtěje se opozditi, také se počal sháněti po plášti. Avšak sluhové podali plášť dříve příteli a soudruhu pana Goljadkina, protože i zde už se uměl přilísati, uměl podlézti, našeptat a provésti podlost.

Obleknuv plášť, pan Goljadkin mladší pohlédl ironicky na pana Goljadkina staršího, počínaje si takovým způsobem zcela otevřeně a směle naproti němu, potom se vrozenou sobě drzostí ohlédl se kolem, oběhl — bezpochyby aby zůstavil po sobě dobrý dojem — všechny úřadníky, prohodil slovíčko k jednomu, druhému cosi pošeptal do ucha, uctivě zalichotil třetímu, čtvrtému poslal úsměv, pátému podal ruku a vesele sklouznul dolů po schodech.

Pan Goljadkin starší za ním a k nevýslovné své radosti skutečně ho dohnal na posledním stupni a chopil ho za límec u pláště. Zdálo se, že pan Goljadkin mladší trochu se zalekl a pohlédl kolem sebe s rozpačitým pohledem.

„Jak vám mám rozumět?" zašeptal konečně slabým hlasem panu Goljadkinu.

„Velectěný pane! Jste-li skutečně poctivý člověk, doufám, že si vzpomenete na naše včerejší přátelské styky," promluvil náš hrdina.

„Ach, ano. Nu, jakž? Dobře jste se vyspal?"

Jazyk pana Goljadkina staršího zkameněl na okamžik vztekem.

„Já jsem se vyspal dobře… Ale dovolte, abych vám řekl, velectěný pane, že vaše hra je nad míra spletená."

„Kdo to tvrdí? To říkají moji nepřátelé," odpověděl trhaně ten, jenž se nazýval panem Goljadkinem a zároveň s témi slovy nenadále se vytrhl ze slabých rukou pravého pana Goljadkina. Vytrhnuv se, seskočil se schodů, ohlédl se kolem, spatřil drožkáře, přiběhl k němu, sedl na drožku, a v okamžiku zmizel panu Goljadkinu staršímu s očí.

Zoufalý a všemi opuštěný titulární rada také se ohlédl kolem, ale druhého drožkáře tu nebylo. Pokusil se běžeti za uprchlíkem, ale kolena mu klesala. Se sklopenou tváří, s otevřenými ústy, zničený, skrčený, bez moci a síly opřel se o kandelábr a zůstal tak několik minut státi na chodníku. Zdálo se, že všechno je ztraceno pro pana Goljadkina…

Hlava IX.

Všechno patrně, ba i sama příroda se vyzbrojila proti panu Goljadkinu; ale on dosud byl na nohou a nebyl ještě poražen. Sám pociťoval, že není poražen. Byl hotov podniknouti boj. Počal si s takovým citem a s takou energií tříti ruce, když se vzpamatoval z prvního překvapení, že z pouhého pohledu na pana Goljadkina bylo možno souditi, že neustoupí.

Nebezpečí bylo však před samým nosem, bylo očividné; pan Goljadkin i to chápal. Ale jak se chopit onoho nebezpečí? To byla otázka. Mihnula se v hlavě pana Goljadkina dokonce na okamžik i myšlénka, neměl-li by to všechno prý nechat jen tak, neměl-li by prostě ustoupit? Neboť co z toho? Nic! Zůstanu stranou, jako by se mne netýkalo — přemýšlel pan Goljadkin — propustím všechno mimo sebe; mne se to netýče a dost. Snad i on se své strany ustoupí. Povrtí se, dareba, povrtí a ustoupí. Tak to bude. Svou mírností zvítězím. A kde je vlastně nebezpečí? A jaké nebezpečí? Přál bych si, aby mně někdo ukázal v této záležitosti nějaké nebezpečí. Hloupost! Praobyčejná věc!…

Tu však se chod myšlének pana Goljadkina přetrhl, slova mu zemřela na jazyku; ba i vyspílal si za takové pomyšlení, a usvědčil se okamžitě v nízkosti a zbabělosti za takovou myšlénku; ale záležitost jeho se proto přece nehnula ani s místa. Cítil, že v tuto chvíli bylo naprosto nutno odhodlati se k něčemu, ba pociťoval, že by dal mnoho za to, kdyby mu nyní někdo řekl, k čemu se vlastně má odhodlati. Jak to uhodnouti? Ostatně nebylo ani kdy hádat. Pro všechen případ, aby netratil času, vzal drožkáře a letěl domů.

„Co, jak je ti nyní?" pomyslil si sám o sobě, „jak se ráčíte nyní cítit, Jakube Petroviči? Co budeš dělat? Co nyní podnikneš, ty čtveráku, ty darebo? Dotáhl jsi to až do konce a nyní pláčeš, nyní fňukáš!"

Tak dráždil sám sebe pan Goljadkin, poskakuje na sedadle třaslavé drožky. Panu Goljadkinu působilo jakousi hlubokou rozkoš, ba až smyslnou rozkoš, že se mohl nyní dráždit a jítřiti takovým způsobem své rány.

„Kdyby tak nyní" — uvažoval dále — „přišel nějaký kouzelník anebo kdyby se přihodilo nějak úřadní cestou, že by mu řekli: Dej sem, Goljadkine, prst pravé ruky a budeme kvit; nebude drahého Goljadkina a ty budeš šťasten, jen prst tě to bude stát — dal bych prst, zcela jistě bych jej dal, ani bych oko nezamhouřil… Ech, aby to čerti vzali!" zvolal konečně zoufalý titulární rada. „Nač to všechno? Bylo třeba, aby se to sběhlo? A sice zrovna takhle? Nebylo možno, aby se bylo sběhlo něco jiného? Všechno bylo tak pěkně s počátku, všichni byli spokojeni a šťastni; ale ne, musí se něco semlít! Ale ostatně slovy se nic nepořídí. Musí se jednat!"

Takovým způsobem pan Goljadkin skoro se odhodlav na cosi, přišel domů, chopil se bez prodlení dýmky a jal se kouřiti ze vší síly, vypouštěje klubka dýmu na pravo i na levo, přebíhaje ve značném rozčilení po komnatě z jednoho konce do druhého. Petruška zatím počal prostírat na stůl. Konečně však se pan Goljadkin rozhodl úplně, odhodil znenadání dýmku, hodil na sebe plášť, řekl, že nebude obědvati doma, a vyběhl ven z bytu. Na schodech dohonil ho udýchaný Petruška, drže v ruce klobouk, jejž byl pán zapomněl. Pan Goljadkin vzal klobouk a měl už v úmyslu nějak se ospravedlniti v očích Petrušky, aby si snad nepomyslil něco zvláštního, jako na př., co že je to za příhodu, že klobouk zapomněl a t. d. — ale poněvadž se Petruškovi nezachtělo ani vzhlédnouti na pána, nýbrž hned zase odešel, proto i pan Goljadkin bez dalšího vysvětlování dal si klobouk na hlavu, seběhl se schodů a bruče sám pro sebe, že se všechno snad obrátí k dobrému, a vůbec všechno se nějak upraví (ačkoli, mimochodem řečeno, dobře cítil, jak ho i paty zebou), vyšel na ulici, najal drožkáře a letěl k Andreji Filippoviči.

„Ostatně nebude snad lépe až zejtra?" pomyslil si pan Goljadkin, chápaje se provázku od zvonku u dveří bytu Andreje Filippoviče. „Co mu také povím zvláštního? Zvláštního tu nic není. Záležitost taková nepatrná; a vskutku vždyť je ta záležitost opravdu nepatrná, nicotná, to jest skoro nicotná záležitost… Tak vida, jaká je to vlastně záležitost…"

Ale náhle pan Goljadkin trhnul za zvonek, zvonek zazvonil a uvnitř ozvaly se čísi kroky… Tu pan Goljadkin div sám sebe neproklel, z části za svou náhlost a smělost. Nedávné nepříjemnosti, na něž pan Goljadkin div nezapomněl pro různé záležitosti, a výstup s Andrejem Filippovičem — to vše mu přišlo na mysl. Utéci bylo však pozdě: dvéře se otevřely.

Na štěstí pana Goljadkina oznámili mu však, že Andrej Filippovič domů z úřadu ani nepřijel a že doma neobědvá.

„Vím, kde obědvá; obědvá u Izmajlovského mostu," pomyslil si náš hrdina a hrozně se potěšil. Na otázku sluhy, co má oznámiti pánovi, odpověděl: „Víš, přítelíčku, je dobře; já sem, přítelíčku, zajdu po druhé," a skoro s jakousi bodrostí seběhl se schodů.

Když vyšel na ulici, rozhodl se, že povoz propustí, a zaplatil drožkáři. Když pak drožkář požádal za přídavek, protože prý čekal dlouho a koně k vůli jeho milosti nešetřil, dal mu nádavkem pětáček a dosti rád; sám pak šel pěšky.

„Ovšem, věc je taková," uvažoval pan Goljadkin, „že není možná nechati ji jen tak. Ale když se uváží, když se důkladně uváží, nač se tu vlastně namáhat? Opravdu, vezme-li se věc kolem a kolem, nač se mám vlastně namáhat? Nač se lopotit, pachtit, trápiti se, mučiti se? Předně věc je odbyta a nedá se odvolat… vždyť jí neodvolám! Uvažme jen: přijde člověk — přijde člověk s náležitým doporučením, řekneme způsobilý úřadník, dobrého chování, toliko chudobný a vytrpěl různé nepříjemnosti — všelijaká protivenství — co tedy, vždyť chudoba není neřest; mne se tedy nic netýče, jsem stranou. Nu, opravdu, co za hlouposti? Vyskytl se člověk, samou přírodou tak zřízený, že se podobá jinému člověku jako dvě kapky vody, že je hotová kopie druhého člověka: či nemá jen proto býti přijat do úřadu?! Je-li osud, je-li pouze osud, je-li pouze slepá náhoda tím vinna — má býti proto setřen jako veteš, má mu proto být odepřena možnost sloužiti… Kde potom bude spravedlnost? On je člověk nuzný, odstrčený, zalekaný; tu srdce zabolí, tu káže soustrast, poskytnouti mu pomoci. Ano! Pěkní by to byli představení, kdyby tak soudil?, jako já, darebná hlava! Mám to palici! Mé hlouposti stačilo by časem pro deset lidí. Ne, ne! Dobře udělali a Bůh jim zaplať, že dali útočiště ubohému chuďasovi… Nu, dejme tomu, na příklad, že jsme blíženci, že jsme se takovými narodili, že jsme bratří blíženci, a dost — takové to je! Co je tedy na tom? Nic, pranic! Úřadníci si mohou přivyknout, a vejde-li kdo cizí do naší kanceláře, dojista by v takové okolnosti neshledal pranic neslušného a urážlivého. Ba jest v tom dokonce i cosi povznášejícího: jen si pomyšleme na příklad, že prozřetelnost boží stvořila — hle — dva docela podobné lidi, a zbožné představenstvo, vidouc prozřetelnost boží, poskytlo útulku dvěma blížencům."

„Ovšem," pokračoval pan Goljadkin, oddechnuv si a nachýliv trochu hlavu, „ovšem bylo by lépe, kdyby vůbec nebylo nic takového povznášejícího a také blíženců kdyby nebylo… Čert aby to všecko vzal! Nač jen toho bylo třeba? Jaká potřeba tu mohla být taková zvláštní a bezodkladná?! Pane Bože můj! Vida, jakou kaši tu čerti zavařili! A k tomu ještě jakou má divnou povahu, způsoby takové čtverácké, ošklivé — takový nestyda, podlízavec, obliza, čertů Goljadkin! Možná, že se bude nepěkně chovat a ještě mé příjmení pošpiní, darebák. Teď abych na něho dával pozor a měl o něho starost! Je to kříž! A ostatně co? Co je mně do něho! Dejme tomu, že je darebák, nu, ať si je darebák; za to druhý je poctivá duše. Nechať si bude darebák, já však budu poctivý — a lidé řeknou, že tenhle Goljadkin je darebák, na něho nehleďte a s druhým ho nesměšujte; ale tam ten je poctivý, ctnostný, tichý, nezlobivý, velice spolehlivý v úřadě a hoden povýšení v hodnosti; tak to bude! Nu dobře… ale což když tento… což když si nás tam popletou! Vždyť on je všeho schopen! Ach ty pane Bože můj!… Och on podstrčí člověka, podstrčí, darebák — jako hadřík člověka podstrčí a neuváží, že člověk není hadřík. Ach ty pane Bože můj! Je to neštěstí!..

Takovým způsobem uvažuje a stýskaje si, běžel pan Goljadkin, nedbaje cesty a sám skoro nevěda, kam. Vzpamatoval se na Něvském prospektě a to jen proto, že se srazil s jakýmsi mimojdoucím tak obratně a důkladně, až se mu v očích zajiskřilo. Pan Goljadkin, nezdvihaje hlavy, zabručel omluvu, a teprv tehda, když mimojdoucí, zamumlav cosi nepříliš pochlebného, odešel už hodně daleko, zdvihl nos a rozhlédl se, kde je a co se stalo. Rozhlédnuv se a spozorovav, že se nachází právě vedle onoho hostince, ve kterém si odpočíval, když se připravoval ke zvanému obědu u Olsufija Ivánoviče, náš hrdina pocítil náhle štípání a bodání v žaludku, vzpomněl si, že neobědval, zvaný oběd že ho dnes nikde nečeká a proto, aby netratil drahého času, vyběhl po schodech do restaurace, aby honem něčeho pojedl a nezameškal se. V restauraci bylo všechno sice pořádně drahé, ale tato maličká okolnost nezdržela tentokrát pana Goljadkina; ostatně nebylo ani času, aby se zdržoval podobnými maličkostmi.

V jasně osvětlené síni u stolku, na kterém ležela různorodá hromada všeho toho, čeho užívají k zákusce slušní lidé, stál dosti hustý zástup hostí. Obchodvedoucí sotva stačil nalévat, vydávat pokrmy, přijímat peníze a dávati nazpět. Pan Goljadkin počkal, až dojde na něho řada, a dočkav se, skromně vztáhl ruku k pirohu s rybí nádivkou. Pak odešel do koutka a obrátiv se zády k přítomným, snědl s chutí piroh; když snědl, vrátil se k bufetu, postavil na stůl talířek, a znaje cenu, vytáhl 10 kopejek stříbra a položil je na stůl, čekaje, až obchodvedoucí na něho vzhlédne, aby mu ukázal, že tady leží peníze za jeden piroh atd.

„Rubl deset kopejek," procedil skrze zuby obchodvedoucí.

Pan Goljadkin se hodně podivil.

„To pravíte mně?… Já… já jsem si tuším vzal jen jeden piroh."

„Jedenáct jste si bral," rozhodně namítl obchodvedoucí.

„Vy… na kolik mohu soudit… vy se, tuším, mýlíte… Já jsem opravdu měl, tuším, jen jeden pirůžek."

„Já jsem počítal; bral jste jedenáct kousků. A když jste bral, musíte platit; u nás se nic nedává za darmo."

Pan Goljadkin byl ohromen. „Co je to, dějí se kouzla nějaká nade mnou?" pomyslil si. Obchodvedoucí čekal však na rozhodnutí pana Goljadkina; pana Goljadkina obstoupili; pan Goljadkin už sáhl do kapsy pro stříbrný rubl, aby honem zaplatil a tím se zbavil dalších nepříjemností. „Když jedenáct, tak jedenáct," myslil si, červenaje se jako rak; „co zvláštního, že jsem snědl jedenáct pirůžků! Člověk má hlad a sní jedenáct pirůžků; ať mu slouží ke zdraví; není se čemu divit a čemu se posmívat…"

Náhle jakoby bylo pana Goljadkina cosi bodlo. Zdvihl oči a rázem pochopil hádanku, pochopil celé kouzlo, v okamžiku rozřešily se všechny jeho pochybnosti… Ve dveřích do sousedního pokoje, skoro zrovna za zády obchodvedoucího a obličejem k panu Goljadkinu, ve dveřích, které náš hrdina pokládal až doposud za zrcadlo, stál jistý človíček — stál on, stál sám pan Goljadkin — ne starý pan Goljadkin, hrdina naší povídky, nýbrž druhý pan Goljadkin, nový pan Goljadkin.

Tento druhý pan Goljadkin nacházel se patrně v nejkrásnějším rozmaru. Usmíval se na pana Goljadkina staršího, kynul mu hlavou, mrkal očkama, přestupoval trochu nožkama, a pohlížel tak, že šustne-li se co, hned zmizí, hned couvne do sousedního pokoje a odtud snad i zadními dveřmi a odbyto… tak že všeliké pronásledování bude marné. V ruce držel poslední kousek desátého pirohu s rybí nádivkou, jejž před očima pana Goljadkina strčil do úst a ještě si s chutí mlasknul.

„Zradil mne darebák," pomyslil si pan Goljadkin a zapálil se studem jako oheň. „Ani veřejnosti se nestyděl! Zdali pak ho kdo vidí? Zdá se, že ho nikdo nepozoruje."

Pan Goljadkin hodil na stůl stříbrný rubl tak, jakoby si byl od něho popálil všechny prsty, a nepozoruje dosti drzého úsměvu obchodvedoucího, úsměvu plného vítězoslávy a spokojené moci, vybral se ze zástupu a běžel ven, na nikoho se neohlížeje.

„Zaplať Bůh, že mne aspoň úplně nezkompromitoval!" pomyslil si starší pan Goljadkin. „Zaplať Bůh zloději i osudu, že se všechno ještě tak dobře urovnalo. Jen obchodvedoucí mně nahrubil. Ale což, vždyť byl v právu! Měl dostat rubl deset kopejek, byl tedy v právu. Že prý bez peněz nikomu nic nedávají. Kdyby byl aspoň zdvořilejší, ničema!..

Vše to mluvil k sobě pan Goljadkin sbíhaje se schodů na ulici. Avšak na posledním stupni se zarazil jako přimražený a náhle se začervenal tak, že mu až slzy vstoupily do očí od návalu uražené cti. Tak stál asi půl minuty jako sloup, pak náhle dupnul nohou a jedním skokem se octnul na ulici a neohlížeje se, jedva dechu popadaje, nedbaje únavy pustil se domů do Šestilávočné ulice.

Doma, ani nesvléknuv úřadního obleku, ač bylo jeho zvykem, seděti ve svém pokoji po domácku, ba nevzav ani své obvyklé dýmky, sedl bez prodlení na divan, přitáhl si kalamář, vzal péro, vyndal list poštovního papíru a počal rukou chvějící se vnitřním rozčilením psáti následující psaní:

„Ctěný pane můj, Jakube Petroviči!

Nikterak bych se nechopil péra, kdyby mne okolnosti mé a vy sami, ctěný pane můj, k tomu nepřinutili. Věřte, že pouze nutnost mne přiměla, abych se dal s vámi do takového vysvětlování, a proto především prosím, abyste tento krok můj nepokládal za úmyslnou urážku, nýbrž jen za nezbytný následek okolností, které nás nyní poutají k sobě."

„Tuším, tak to bude dobře, slušně, zdvořile, ačkoli zároveň i silně a rozhodně. Urážet se tím nebude mít, tuším, proč. A mimo to vždyť jsem v právu," pomyslil si pan Goljadkin, přečítaje, co dosud napsal.

„… Neočekávané a podivné objevení vaše, ctěný pane můj, za bouřlivé noci po hrubém a nezdvořilém výstupu mých nepřátel, jichž jméno zamlčuju z pouhého opovržení, stalo se zárodkem všech nedorozumění, panujících nyní mezi námi. Vaše tvrdošíjná vůle, státi na svém a násilím se vedrati v kruh mého bytí a ve všechny mé poměry v praktickém životě vykročuje už za meze, vytknuté prostou zdvořilostí a společenským obcováním. Mám za to, ctěný pane, že by bylo zbytečno připomínati zde, jak jste uloupil mé úřadní listiny a mé vlastní, poctivé jméno, abyste tím získal lásku představených, lásku vámi nezaslouženou. Také by bylo zbytečno připomínati zde, jak jste se úmyslně a urážlivým způsobem vyhýbal všelikému vysvětlení, nezbytnému v takovém případě. Konečně, abych už všechno řekl, nezmiňuju se zde o posledním podivném, ba, možno říci, nepochopitelném jednání vašem v kavárně. Jsem dalek toho, abych si stýskal na marnou pro mne útratu jednoho ruble stříbra; avšak nemohu nevyjádřiti plného svého rozhořčení při vzpomínce na zjevný útok váš, ctěný pane, na mou čest a k tomu před očima několika osob, mně sice neznámých, ale přece osob, patřících k slušné společnosti…"

„Nezacházím příliš daleko?" pomyslil si pan Goljadkin. „Nebude to mnoho? Není to příliš urážlivé? Ona narážka na slušnou společnost na příklad?… Ale co! Nutno mu ukázati pevný charakter. Ostatně možno mu na konec trochu zalichotit, trochu oleje přilít. Však uvidíme:"

„…Avšak neunavoval bych vás, ctěný pane, tímto listem, kdybych nebyl pevně přesvědčen, že šlechetnost srdečných citů a otevřená, přímá povaha vaše ukážou vám samému prostředky, jak by se dalo napraviti, co jste opominul, a uvésti opět vše do starého pořádku.

V plné naději dovoluju si býti přesvědčeným, že si tento list můj nevyložíte způsobem pro vás urážlivým, ale také mi neodepřete písemného vysvětlení této záležitosti a sice po mém sluhovi.

V očekávání mám čest býti, ctěný pane, váš uctivý

sluha J. Goljadkin."

„Teď je všechno dobře. Věc je skončena; došlo i na psaní. Ale kdož je vinen? Sám je vinen: sám dohání člověka, aby vyžadoval písemných dokumentů. A já jsem v právu…"

Když byl pan Goljadkin naposledy přečetl svůj list, složil jej, zapečetil a zavolal Petrušku. Petruška se objevil, jak obyčejně, s ospalýma očima a hrozně na cosi rozmrzelý.

„Tuhle, přítelíčku, vezmeš toto psaní… rozumíš?"

Petruška mlčel.

„Vezmeš je a doneseš do kanceláře; tam vyhledáš dežurního úřadníka, gubernského sekretáře Vachramějeva. Vachramějev je dnes dežurním. Rozumíš, co ti povídám?"

„Rozumím."

„Rozumím!. Nemůžeš říci: rozumím, pane! Optáš se na úřadníka Vachramějeva a vyřídíš mu, že pán prý se mu dává poroučet a uctivě ho prosí, aby se podíval do adresní knihy naší kanceláře, kde prý nyní bydlí titulární rada Goljadkin."

Petruška mlčel a, jak se zdálo panu Goljadkinu, trochu se usmál.

„Tedy optáš se ho, Petře, na adressu, a dovíš se, kde nyní bydlí nově přijatý úřadník Goljadkin."

„Slyším."

„Optáš se na adresu, a odevzdáš dle té adresy toto psaní; rozumíš?"

„Rozumím."

„A jestliže tam… kam to psaní odneseš… onen pán, jemuž psaní dodáš… pan Goljadkin totiž… Co se směješ, balvane?"

„Nač bych se smál? Co mně po tom! Já nic. Nemám, proč se smát."

„Nu, jestliže tedy… jestli se ten pán bude ptát, co prý dělá tvůj pán, jak si počíná; bude-li se ptát, co prý tento… nu vůbec, bude-li se něco ptát, ty mlč a odpověz, že pán je prý jako vždycky a prosí od vás odpovědi, vlastnoruční. Rozumíš?"

„Rozumím, pane!"

„Nu tak tedy řekni, že pán je jako vždycky, že prý je zdráv a právě se chystá někam na návštěvu; a od něho že prosím odpovědi písemné. Rozumíš?"

„Rozumím."

„Nu, jdi."

„I tu ještě má člověk práci s tím balvanem. Směje se, směje a dost. Čemu se směje? Nu dočkal jsem se bědy, dočkal jsem se takovým způsobem bědy! Ostatně možná, že se obrátí všechno k dobrému… Ten dareba bude se nyní jistě dvě hodiny loudat, ještě někam zapadne… Ani ho člověk poslat nikam nemůže. Taková nehoda!… taková nehoda člověka stihne!…"

Hrdina náš, cítě takovým způsobem v plném rozsahu svou nehodu, odhodlal se, že bude dvě hodiny passivně očekávati návrat Petruškův. Asi hodinu chodil po světnici, kouřil, potom odložil dýmku a sedl k jakési knížce, pak si lehl na divan, potom se opět chopil dýmky a na konec začal opět přecházeti po světnici. Chtěl také o čemsi uvažovat, ale uvažovati nemohl rozhodně o ničem. Konečně agonie passivního stavu vzrostla do posledního stupně a pan Goljadkin se odhodlal, že se chopí posledního prostředku.

„Petruška přijde teprve asi za hodinu," pomyslil si; „klíč možno odevzdati podomkovi a sám já zatím tento… já zatím prozpytuju svou záležitost, sám ze své strany prozpytuju onu záležitost."

Netratě času a spěchaje, aby prozpytoval svou záležitost, pan Goljadkin vzal klobouk, vyšel z pokoje, zavřel byt, zašel k podomkovi, odevzdal mu klíč spolu s desetníkem — pan Goljadkin stal se jaksi nápadně štědrým — a zamířil tam, kam mu bylo třeba. Pan Goljadkin šel pěšky, nejprve k Izmajlovskému mostu. Cestou minulo půl hodiny.

Když přišel k cíli své pouti, vstoupil přímo do dvora známého domu a pohlédl na okna příbytku státního rady Berendějeva. Kromě tří oken, zavěšených červenými záclonami, všechna ostatní okna byla tmavá.

„Olsufij Ivánovič patrně nemá dnes hostí," pomyslil si pan Goljadkin; „jsou nyní bezpochyby všichni sami doma."

Chvilku náš hrdina stál na dvoře a už se chtěl k něčemu rozhodnouti. Avšak nebylo mu patrně souzeno, aby se rozhodl. Pan Goljadkin se vzdal původní myšlénky, máchnul rukou a vrátil se na ulici.

„Nikoliv, sem jsem neměl chodit. Co bych tu dělal?… Raději nyní tento… raději půjdu, a osobně prozkoumám záležitost."

Tak se rozhodnuv, pan Goljadkin se vydal na cestu ke své kanceláři. Cesta nebyla krátká, kromě toho bylo strašné bláto, a mokrý sníh valil se hustými kločky. Ale pro našeho hrdinu, zdá se, nebylo v tu chvíli nijakých obtíží. Zmokl, je pravda, řádně zmokl a nemálo byl zablácen. „Ale," pomyslil si, „neškodí; aspoň cíl bude dostižen."

A skutečně pan Goljadkin se už přibližoval k svému cíli. Černá hromada ohromné erární budovy už se černala v dáli před ním. „Stůj," pomyslil si náhle, „kam jdu a co tu budu dělat? Pravda, dovím se snad, kde bydlí; ale Petruška se dojista mezi tím už vrátil a přinesl mně odpověď. Tak jen zbytečně tratím svůj drahý čas, vždyť už tak jsem utratil množství svého času. Ale nic nevadí; všecko se dá ještě napravit. Anebo, což abych zašel k Vachramějevu? Ne, ne, raději později… Ech, nebylo ani třeba odcházeti z domu. Ale, co si počnu, taková už je má povaha! Zvyk takový, že, ať je třeba nebo ne, věčně se snažím, předběhnouti ku předu… Hm… kolik pak je hodin? Jistě už devět. Petruška se může vrátit a nezastané mne doma. Udělal jsem pěknou hloupost, že jsem odešel… Ech, opravdu, nadělení!"

Upřímně se takovým způsobem přiznav, že provedl pořádnou hloupost, vydal se na zpáteční cestu do Šestilávočné ulice. Přiběhl domů unavený, ztýraný. Hned od podomka zvěděl, že se Petruškovi ani nezdálo, aby se vrátil.

„Tu to máme; vždyť jsem to předvídal," pomyslil si náš hrdina; „a je už devět hodin. Takový darebák! Sedí někde a pije! Pane Bože můj! Dostal se mně pěkný den za podíl!"

Takto uvažuje a stýskaje sobě, pan Goljadkin otevřel si byt, rozsvítil, svlekl se úplně, vykouřil dýmku, a utrmácený, unavený, zemdlelý, hladový ulehl si na divan, očekávaje Petrušku. Svíčka hořela mdle, světlo se míhalo po stěnách… Pan Goljadkin hleděl hleděl, přemýšlel, přemýšlel a konečně usnul, jako zabitý.

Probudil se už pozdě. Svíčka úplně skoro dohořela, čadila a jen jen že ještě nezhasla. Pan Goljadkin vyskočil, sebral myšlénky a připamatoval si všechno, rozhodně všechno. Za přehrádkou ozýval se silný chrapot Petrušky. Pan Goljadkin přiskočil k oknu — nikde ani světélka. Otevřel okeničku — ticho; město jako by bylo vymřelo — spí. Jsou tedy dvě nebo tři hodiny; opravdu: hodiny za přehrádkou hrkly a odbily dvě. Pan Goljadkin vrhl se za přehrádku.

Po dlouhém namahání probudil jakž takž Petrušku a konečně se mu podařilo, že Petruška sedl na posteli. V tu chvíli svíčka zhasla docela. Uplynulo deset minut, než pan Goljadkin našel jinou svíčku a rozsvítil ji. Za tu dobu Petruška usnul znova.

„Darebáku, ničemo!" rozmrzel se pan Goljadkin, znova ho probouzeje; „vstaneš-li pak, probudíš-li se?"

Po půlhodinném namahání pan Goljadkin dosáhl konečně toho, že jeho sluha úplně procitl, a vytáhl ho z přístěnku do světnice. Tu teprve náš hrdina spozoroval, že Petruška byl, jak se říká, na mol opilý a jedva stál na nohou.

„Ničemo," vykřikl pan Goljadkin, „loupežníku! Hlavu jsi mně srazil! Bože, kam jen mé psaní pohodil? Ach ty, Stvořiteli můj, což jestliže… A proč jen jsem je psal? Bylo mně ho třeba psát? Rozdováděl jsem se, já hlupák, se svou ctižádostí! Také se mně zachtělo ctižádosti! Tu máš ctižádost, hlupáku, tu je tvá ctižádost… Nu, ty! Kam jsi dal psaní, loupežníku? Komu's je odevzdal?"

„Nikomu jsem nedával žádného psaní; neměl jsem žádné psaní… když chcete vědít!"

Pan Goljadkin v zoufalství zalomil rukama.

„Poslouchej, Petře… poslechni, slyš mne…"

„Poslouchám."

„Kam jsi šel? Odpověz…"

„Kam jsi šel? K hodným lidem jsem šel! Kam bych chodil?"

„Ach ty, pane Bože můj! Napřed kam jsi šel? Byl jsi v kanceláři?… Poslouchej, Petře, jsi snad opilý?"

„Já opilý? Ať s tohoto místa nesejdu, ani co by za ne… za nehet…"

„Ne, ne, to neškodí, že jsi opilý… Ptal jsem se jen tak; to je dobře, že jsi opilý; nic proti tomu nemám, Petrušo, pranic… Snad jsi jen tak pozapomněl, ale všechno dobře víš. Nuže, vzpomeň si, byl jsi u Vachramějeva, úřadníka -— byl, nebo ne?"

„I nebyl, a žádný takový úřadník není. Ať s toho místa…"

„Ne, ne, Petře! Vždyť já nic neříkám, Petrušo. Vidíš přece, že nic neříkám… Co na tom. Venku je zima, sychravo — nu trochu jsi se napil, což na tom? Já se nezlobím. Já sám jsem se dnes, brachu, také napil… Jen se přiznej, vzpomeň si, brachu: byl jsi u úřadníka Vachramějeva?"

„Nu, když tak, když tedy takhle mluvíte, tedy byl jsem, ať třebas s tohoto místa…"

„Nu, dobře, Petrušo, dobře, že jsi byl. Vidíš, že se nezlobím… Nu, nu," pokračoval náš hrdina, ještě více udobřuje svého sluhu, třepaje mu na rameno a usmívaje se: „nu, zunknul jsi, darebo, trochu… za desetník jsi zunknul, ne? Šibale! Nu, neškodí, vždyť vidíš, že se nezlobím… Já se nezlobím, brachu, nezlobím se…"

„Ne, já nejsem šibal, mluvte si, co chcete… Jen k hodným lidem jsem si zašel, ale šibal nejsem a nikdy jsem šibalem nebýval…"

„Ach ne, ne, Petrušo! Jen poslechni, Petře; vždyť ti nespílám, pravím-li, že jsi šibal. Pravím to jen proto, abych tě potěšil, ve šlechetném smyslu to pravím. Vždyť řekne-li se, Petrušo, některému člověku, že je šibal, že je čtverák, činí se mu tím čest, jako by se řeklo, že se nezmýlí, že se nedá nikomu napálit. Mnohý člověk to má rád… Nu, nechme toho tedy! A nyní mně pověz, Petrušo, otevřeně, bez utajování, jako příteli… byl jsi u Vachramějeva, úřadníka, a dal ti adresu?"

„Byl, i adresu mně dal. Hodný úřadník! ,Tvůj pán — povídal při tom — je také hodný člověk, velice hodný člověk — povídal mi; — vyřiď mu — povídá — mé poručení, svému pánu, poděkuj mu — povídá — a řekni, že ho mám rád, že si — povídá — velice vážím tvého pána. Protože — povídá — tvůj pán, Petrušo, je hodný člověk — povídá — a ty — povídá — jsi také hodný člověk, Petrušo; tak tedy…"

„Ach ty, Pane, Bože můj! A což adresa, kde je adresa! Ty Jidáši jeden!" — Poslední slova pan Goljadkin pronesl skoro šeptem.

„I adresu… i adresu mně dal."

„Dal? Nu, kde tedy bydlí Goljadkin, úřadník Goljadkin, titulární rada?"

„A Goljadkina najdeš — povídá — v Šestilávočné ulici. Jak přijdeš — povídá — do Šestilávočné ulice, tak hned na pravo na schodiště a do třetího poschodí. A tam — povídá — najdeš Goljadkina."

„Darebáku!" vzkřikl konečně náš hrdina, jenž pozbyl poslední špetky trpělivosti. „Loupežníku jeden! Vždyť to jsem já; ty mluvíš o mně. Já však se ptám na druhého Goljadkina, o tom druhém mluvím, darebáku!"

„Inu, jak je vám libo! Co já? Jak je vám libo…"

„A psaní, kde je psaní?"

„Jaké psaní? Nebylo žádného psaní, ani jsem neviděl nijakého psaní."

„Kam jsi je poděl, ty šibale!"

„A, odevzdal… odevzdal jsem psaní. Že prý se dává poroučet, abych — povídá —vám poděkoval; tvůj pán — povídá — je hodný pán. Vyřiď mé poručení — povídá — svému pánovi."

„A kdo ti to řekl? To ti Goljadkin řekl?"

Petruška se trochu zamlčel a ušklíbl se celými ústy, dívaje se pánovi přímo do očí.

„Poslouchej, ty loupežníku!" počal pan Goljadkin celý udýchaný a vztekem jako bez sebe: „co's to udělal se mnou? Mluv, co's udělal se mnou? Zařezal jsi mne, loupežníku, hlavu jsi mi uťal, Jidáši jeden!"

„Inu, jak je vám libo! Co já!" odpověděl Petruška rozhodným hlasem a couvl za přehrádku.

„Sem pojď, sem pojď, loupežníku!"

„E nepůjdu k vám nyní, docela nepůjdu. Co já! Půjdu si k dobrým lidem… Dobří lidé žijí poctivě, dobří lidé žijí bez falše; a nikdy jich nebývá po dvou…"

Panu Goljadkinu zledovatěly ruce i nohy a dech se mu zkrátil…

„Ano, pane," pokračoval Petruška, „jich nikdy nebývá po dvou, Bohu a poctivým lidem neubližují…"

„Ty ničemo, ty's opilý! Jdi spat nyní, loupežníku jeden! A zejtra, počkej, dostaneš," řekl pan Goljadkin jedva slyšným hlasem. Co se týče Petrušky, ten ještě cosi zabručel; pak bylo slyšet, jak ulehl na postel, až zapraskala, táhle zívl, protáhl se a konečně zachrápal spánkem nevinnosti, jak se říká.

Pan Goljadkin zůstal polomrtvý. Chování Petruškovo, jeho velice podivné, ačkoli vzdálené narážky, pro které tedy nebylo možno se zlobit, a to tím více, že mluvil člověk opilý; konečně celý ten nebezpečný obrat, jaký přijímala jeho záležitost: to všechno otřáslo panem Goljadkinem až do základů.

„Že mne napadlo kárati ho v noci," pravil si náš hrdina, třesa se na celém těle následkem jakéhosi chorobného pocitu. „Bylo mně třeba pouštěti se do hádky s opilým člověkem! Jakého smyslu se může člověk nadíti od opilce. Ať řekne, co řekne, samý nesmysl. Ale nač pak to vlastně narážel, loupežník? Pane Bože můj! Proč jen jsem to psaní psal? Sám jsem se zahubil, sám jsem se zavraždil! Nebylo možno mlčet! Musil jsem tlachat hlouposti! Bylo mně toho třeba! Záhuba mně hrozí, jako s hadrem se mnou jednají, ale ne: se svou ctižádostí lezu, že má čest při tom trpí, že svou čest musím zachránit! Hotový samovrah!"

Tak mluvil k sobě pan Goljadkin, sedě na divaně a neodvažuje se hnouti sebou strachem. Náhle jeho oči pohlédly na jistý předmět, jenž vzbudil v nejvyšší míře jeho pozornost. S bázní, aby nebyl pouhou illusí, pouhým klamem fantasie předmět, jenž vzbudil jeho pozornost, vztáhl k němu ruku s nadějí, s bojácností, s nevylíčitelnou zvědavostí… Ne, není to klam, není to illuse! Psaní, vskutku psaní, zcela jistě psaní a jemu adresované. Pan Goljadkin zdvihl psaní se stolu. Srdce mu strašně zatlouklo.

„To jistě přinesl ten darebák," pomyslil si; „položil je sem a potom zapomněl; jistě tak se to přihodilo…"

Psaní bylo od úřadníka Vachramějeva, mladého soudruha a kdysi přítele pana Goljadkina.

„Ostatně tušil jsem to hned," pomyslil si náš hrdina, „a co je ve psaní, také tuším."

Psaní znělo následovně:

„Velectěný Pane, Jakube Petroviči!

Váš sluha je opilý a nemohu z něho dobýti rozumného slova; z té příčiny odpovídám raději písemně. Spěchám, abych vám oznámil, že jsem hotov vyhověti žádosti, na mne vznesené a záležející v tom, abych odevzdal známé vám osobě psaní; vykonám to správně a přesně. Bydlí pak ona osoba, vám dobře známá, která mně nyní nahradila přítele, a jejíž jméno zde zamlčuju (protože nechci zbytečně očerňovat pověst úplně nevinného člověka), spolu s námi, v bytě Karoliny Ivánovny a sice v témž pokoji, kde dříve, když vy jste u nás přebýval, ubytoval se pěchotní důstojník, jenž sem přijel z Tambova. Ostatně osobu onu můžete nalézti všude mezi poctivými a čistosrdečnými lidmi, což by se o jiných říci nemohlo. Svůj styk s vámi hodlám ode dneška přerušiti; není mně také možno, abych setrval v přátelském tonu a bývalém souhlasném způsobu naší kollegiálnosti, a proto vás prosím, velectěný pane, abyste mi hned, jak obdržíte toto mé upřímné psaní, zaslal dva ruble stříbra, které mně náležejí za břitvy zahraniční práce, jež jsem vám prodal — jestliže se pamatujete — před sedmi měsíci na dluh, ještě za doby, když jste bydlel s námi u Karoliny Ivánovny, kteréž si vážím z hloubi duše své. Jednám tak proto, že jste dle vypravování rozumných lidí pozbyl citu pro čest a dobrou pověst a stal se nebezpečným pro mravnost nevinných a nezkažených lidí; neboť některé osoby nežijí dle pravdy a mimo to jich slova jsou faleš a jich poctivé vzezření jest podezřelé. Vždy a všude se najdou lidé způsobilí, aby se zastali uražené Karoliny Ivánovny, kteráž bývala vždycky chování mravného, za druhé jest ženština poctivá a k tomu slečna, třebas ne mladá, ale za to z dobré zahraniční rodiny. Žádaly mne některé osoby, abych se o tom zmínil ve svém psaní mimochodem; zmiňuju se však o tom i svým jménem. Na všechen způsob dovíte se všechno svým časem, nedovědel-li jste se nyní přes to, že jste si dle vypravování rozumných lidí způsobil smutnou pověst po všech koncích hlavního města a proto jste mohl, velectěný pane, obdržeti už na mnohých místech náležité o sobě zprávy. K závěrku tohoto listu vám oznamuju, velectěný pane, že známá vám osoba, jejíž jméno zde nepřipomínám ze známých šlechetných příčin, těší se značné vážnosti u lidí dobře smýšlejících; mimo to jest povahy veselé a příjemné, těší se úspěchům jak v úřadě, tak i mezi všemi dobře smýšlejícími lidmi, stojí věrně ve slovu i přátelství a neubližuje za zády těm, s kým se do očí nachází v poměrech přátelských.

Na všechen způsob zůstávám váš oddaný sluha

N. Vachramějev.

P. S. Svého sluhu vyžeňte; je opilec a působí vám věrojatně mnoho klopot. Vezměte si místo něho Jevstafija, který dříve sloužíval u nás a nyní je bez místa. Nynější váš sluha je nejen opilec, nýbrž kromě toho i zloděj, neboť ještě minulý týden prodal libru rozsekaného na kousky cukru Karolíně Ivánovně za sníženou cenu, což dle mého domnění nemohl učiniti jinak, než že vás okrádal lstivým způsobem po malých částkách za různých dob. Píšu vám to, protože vám přeju dobra přes to, že některé osoby umějí pouze urážet a klamat všechny lidi, zejména poctivé a nadané dobrou povahou; mimo to po straně je pomlouvají a líčí s docela opačné stránky jedině ze závisti a proto, že samy sebe nemohou nazvati takovými. V."

Náš hrdina, když byl dočetl psaní Vachramějeva, zůstal dlouho ještě na divaně v nehybném položení. Jakési nové světlo pronikalo skrze nejasnou a záhadnou mlhu, jež ho obestírala už dva dni. Náš hrdina počínal trochu chápat… Pokusil se vstáti s divanu a projíti se jednou nebo dvakrát po pokoji, aby se osvěžil, sebral trochu své rozptýlené myšlénky, soustředil je na určitý předmět, a potom, až se trochu sebere, aby náležitě uvážil svou situaci.

Ale když chtěl přivstat, sklesl slabostí a mdlobou opět na staré místo. „Ovšem, vždyť jsem to už dříve předvídal; ale co to vlastně píše, a jaký je přímý smysl jeho slov? Nu, smysl jejich snad znám, ale kam to povede? Kdyby řekl přímo: je to tak a tak a vyžaduje se to a to; nu já bych mu vyhověl. Ale věc přijímá velmi nepříjemný obrat. Ach, kdybych se co nejrychleji mohl dočkat rána a probrati se k samé věci! Nyní ovšem vím, co dělat. Odpovím, že tak a tak, že jsem volný se dorozumět, své cti že neprodám a jestliže tento… tedy třebas. Ale proč on, proč ona známá osoba, ona nešťastná osoba se k tomu připletla? Proč jen ta se k tomu připletla? Ach, kdyby už bylo ráno! Zatím o mně roztrouší klevety, intrikujou, pracují proti mně! Hlavní věc však, abych netratil času; nyní, na příklady mohu napsat odpověď a zmíniti se v ní, že tak a tak a že tedy jsem ochoten to a to. A zejtra, než se rozední, ji odešlu; sám pak hezky časně tento… a se své strany vyjdu jim na odpor, abych je předešel, ptáčky… Och, pomluví mne, jistě mne pomluví!"

Pan Goljadkin přitáhl si papír, vzal péro a napsal následující poslání za odpověď na psaní gubernského sekretáře Vachramějeva:

„Velectěný pane, Nestore Ignaťjeviči!

S žalostným pro mé srdce podivením přečetl jsem urážlivé vaše psaní, neboť jasně vidím, že pode jménem jistých nespolehlivých osob a jiných lidí se lživou šlechetností rozumíte mne. S opravdovým zármutkem pozoruju, jak rychle, úspěšně a jaké daleké kořeny zapustila kleveta na úkor mého štěstí, mé cti a mého dobrého jména. Je to tím žalostnější a urážlivější, že i poctiví lidé s opravdu šlechetným smýšlením a hlavně lidé, nadaní přímou a otevřenou povahou, opouštějí zájmy šlechetných lidí a lnou nejlepšími vlastnostmi svého srdce ke zhoubné mšici, která se na neštěstí za našich těžkých a nemravných dob rozplodila silně a do krajnosti škodlivě. Dodatkem oznamuju, že připomenutý vámi dluh, totiž dva ruble stříbra, pokládám za svatou povinnost svou vám zaplatiti v úplnosti.

Co pak se týče, velectěný pane, vašich narážek, týkajících se známé osoby ženského pohlaví, jejích úmyslů, rozpočtů a různých cílů, přiznám se vám, velectěný pane, že jsem neurčitě a nejasně porozuměl oněm narážkám. Dovolte mi, velectěný pane, abych své šlechetné smýšlení a své dobré jméno směl zachovati neposkvrněné. Na všechen způsob jsem hotov dorozuměti se osobně, dávaje přednost určitému osobnímu dorozumění před písemným a mimo to jsem hotov ke smírným, rozumí se pro obé strany závazným úmluvám. Za tím účelem prosím vás, velectěný pane, abyste oznámil oné osobě, že jsem ochoten osobně se dohodnouti, a ji zároveň požádal, aby mně určila dobu a místo, kde bychom se mohli shledati.

Trpko mně bylo, velectěný pane, když jsem četl narážky na to, jako bych vás byl urazil, jako bych byl zradil naše bývalé přátelství a vyjadřoval se o vás nepříznivě. Připisuju to všechno nedorozumění, hnusné klevetě, závisti a nepřejícnosti těch, koho spravedlivě mohu nazvati svými nejkrutějšími nepřátely. Avšak oni patrně nevědí, že nevinnost je silná už svou nevinností, že nestoudnost, drzost a duši pobuřující familiárnost jistých osob dříve nebo později zaslouží si pečeť všeobecného opovržení, a že ony osoby zahynou nejinak, než svou vlastní nešlechetností a zkažeností srdce.

K závěrku prosím vás, velectěný pane, abyste oznámil oněm osobám, že podivný nárok jejich a nešlechetná, fantastická touha — vytlačiti jiné z mezí, kteréž zaujímají svou existencí na tomto světě, a zabrati jejich místo — jsou hodny podivu, opovržení, politování a mimo to i blázince; že kromě toho takové jednání je přísně zakázáno zákonem, což jest dle mého mínění zcela spravedlivé, neboť každý má býti spokojen svým vlastním místem. Všechno má meze, a je-li toto žert, jest to žert neslušný, neboť mohu vás ubezpečiti, velectěný pane, že myšlénky mé o svých místech, které jsem vyložil výše, jsou čistě mravní.

Na všechen způsob mám čest zůstati váš uctivý sluha

Jak. Goljadkin."

Hlava X.

Vůbec možno říci, že události včerejšího dne otřásly pana Goljadkina do základů. Spal náš hrdina velmi špatně, t.j. nemohl úplně usnout ani na pět minut, jako by mu byl nějaký čtverák nasypal rozřezaných štětin do postele. Celou noc strávil v jakémsi polospánku a polobdění, převracel se s jedné strany na druhou, s jednoho boku na druhý vzdychaje a hekaje, na okamžik usínaje a za minutku opět se probouzeje, a ke všemu tomu družily se jakási podivná tesklivost, neurčité vzpomínky, šeredné sny — slovem všechno, co jen možno nalézti nepříjemného.

Tu se mu zjevovala v jakémsi divném, záhadném přítmí postava Andreje Filippoviče, suchá postava, zlostná postava, se suchým, krutým pohledem a s tvrdě uctivými domluvami. A sotva že se pan Goljadkin počal blížiti k Andreji Filippoviči, aby se mu nějakým způsobem, ať si už tak nebo onak omluvil a dokázal mu, že není dokonce takový, jak ho vylíčili jeho nepřátelé, nýbrž že je takový a takovým ba jest nadán kromě svých obyčejných, vrozených vlastností také ještě tím a tím: ihned se objevila známá svými nenáležitými úmysly osobnost a nějakým svrchovaně rozčilujícím způsobem najednou zmařila všechny úmysly pana Goljadkina a hned, před samýma očima pana Goljadkina nadobro očernila jeho pověst, zašlapala do bláta jeho ctižádost a hned na to zaujímala jeho místo v úřadě i ve společnosti.

Tu zase svěděla hlava pana Goljadkina pro jakousi šňupku, kterou nedávno obdržel a poníženě přijal, pro šňupku, které se mu dostalo buď ve společnosti nebo kdesi při úřadním zaměstnání, a proti níž bylo těžko protestovat. A zatím, co si pan Goljadkin počínal lámat hlavu nad příčinou, pro kterou je mu vlastně těžko protestovat proti té či oné šňupce, sama myšlénka o šnupce počala se nepozorovaně přelévati v nějakou jinou formu, ve formu nějaké známé malinké nebo i dosti značné podlosti, kterou viděl, slyšel, nebo sám nedávno provedl, a sice provedl často nikoli z podlého důvodu anebo z nějakého podlého úmyslu, nýbrž jen tak — někdy na příklad náhodou za příležitosti, z delikátnosti, jindy zase následkem své úplné bezbrannosti a konečně i proto… proto… slovem pan Goljadkin už dobře věděl, proč?

Tu se pan Goljadkin červenal i ve snu a potlačuje svůj stud, bručel si, že v takovém případě na příklad možno bylo prokázati pevnost charakteru, ano bylo možno prokázati značnou pevnost charakteru, ale hned se mu namanula otázka, co že je vlastně pevnost charakteru? Jak ji chápat?