NÉTIČKA NEZVÁNOVA. (continued 2)

Ztrnula jsem leknutím, když jsem uslyšela tuto otázku. Ale v týž okamžik kdosi zašramotil na schodech a tatínek, leknuv se, odskočil a vyběhl z domu. Vrátil se až na večer zkormoucený, smutný, starostlivý, sedl mlčky na židli a počal jaksi ostýchavě na mne pohlížeti. Na mne padl strach a úmyslně jsem se vyhýbala jeho pohledům.

Konečně maminka, která celý den proležela v posteli, mne zavolala, dala mně drobné měděné peníze a poslala ke kupci nakoupit čaje a cukru. Čaj jsme pívali velmi zřídka; maminka dovolovala sobě tuto — na naše prostředky — rozkoš jenom tehdy, když se cítila nezdravou a měla horečku. Vzala jsem peníze, a jakmile jsem vyšla do síně, hned jsem se dala do běhu, jakobych se bála, aby mne nedohonili. Ale to, co jsem tušila, se stalo; tatínek mne dohonil už na ulici a odvedl mne nazpět na schody.

„Nétičko?" začal chvějícím se hlasem, „holoubku můj Poslouchej, dej mně ty peníze, a já ti zejtra…"

„Tatínku, tatínku!" zvolala jsem, padnouc na kolena a prosíc ho, „tatínku, nemohu, nesmím! Maminka musí pít čaj… Nesmím mamince brát peníze, nikterak nesmím. Až po druhé vezmu…"

„Tedy ty nechceš? Ty nechceš?" šeptal mně celý zmatený. „Ty mne tedy nechceš mít ráda? Nu, dobře! Zanechám tě tu; zůstaň si sama s mámou; já od vás odejdu a tebe s sebou nevezmu. Slyšíš mne, zlá holčino, slyšíš?"

„Tatínku!" zvolala jsem v úžasu, „vem si peníze, na! Co mám nyní dělat?" naříkala jsem, lomíc rukama a chytajíc se za poly jeho kabátu, „Maminka bude plakat, maminka mě opět bude kárat!"

Zdá se, že neočekával takového odporu, ale peníze vzal. Konečně, když nemohl snésti mé žaloby a nářky, nechal mne na schodech a odešel. Já se vrátila nahoru, ale síly mne opustily u dveří našeho bytu; nesměla jsem, nemohla jsem vejíti dovnitř. Celé srdce mé bylo vzbouřeno a rozechvěno. Zakryla jsem si obličej rukama a padla jsem na okno jako tenkrát, když jsem poprvé od otce uslyšela přání, aby maminka umřela. Byla jsem jako bez sebe, ztrnulá a křečovitě jsem se zachvívala, naslouchajíc každému šramotu na schodech. Konečně jsem zaslechla, že kdosi spěšně přichází nahoru. Byl to on; poznala jsem jeho kroky.

„Ty's tady?" pravil po šeptnu.

Já se vrhla k němu.

„Na!" zvolal, strkaje mi do rukou peníze; „na, vezmi si je nazpět! Nyní už ti nejsem otcem, slyšíš? Nechci už být tvým tatínkem! Máš maminku raději než mne. Jdi si tedy k mámě! A já tě ode dneška ani znát nechci!"

S těmi slovy mne odstrčil a zase seběhl se schodů. Já s pláčem běžela za ním.

„Tatínku, drahý tatínku! Já budu poslouchat," volala jsem, „já tě mám radši než maminku! Vezmi si peníze, vezmi!"

Ale on mne už neslyšel, zmizel. Celý ten večer byla jsem jako zničená a třásla jsem se horečnou zimnicí. Pamatuju, že mně maminka cosi povídala, volala mne k sobě; byla jsem jako bez paměti, nic jsem neslyšela, nic neviděla. Skončilo vše hysterickým záchvatem; začala jsem plakat, křičet. Maminka se ulekla a nevěděla, co si počít. Vzala mne k sobě na postel a nevím, jak jsem usnula, držíc ji kolem krku, trhajíc sebou a neustále se lekajíc.

Tak prošla celá noc. Ráno jsem se probudila velice pozdě, když maminka už nebyla doma. Odcházela v tu dobu vždycky po svých záležitostech. U tatínka byl kdosi cizí a hlasitě spolu rozmlouvali. S těží jsem se dočkala, až host odešel, a jakmilé jsme zůstali sami, vrhla jsem se k otci a vzlykajíc počala jsem ho prosit, aby mně odpustil, co se včera stalo.

„A budeš moudré dítě, jako dříve?" přísně se mne optal otec.

„Budu, tatínku, budu!" odpověděla jsem. „Řeknu ti, kde maminka má peníze. Měla je včera zavřené ve škatulce v tomto truhlíku."

„Zavřené? Kde?" zvolal otec, trhnuv sebou a vstal se židle „kde jsou zavřené?"

„Tady jsou zavřené, tatínku!" sdělovala jsem mu; „ale počkej do večera, až mne maminka pošle měnit; drobné peníze — viděla jsem včera — všechny došly."

„Já potřebuju patnáct rublů, Nétičko! Slyšíš, jen patnáct rublů. Opatři mně je dnes, zejtra ti všechno zase přinesu. A tobě hned půjdu koupit cukrátek, ořechy ti koupím… pannu ti koupím… a zejtra také… a každý den ti něco přinesu, budeš-li moudrá holčička."

„Není třeba, tatínku, není třeba! Nechci cukrátek, jíst je nebudu, vrátím ti je nazpět!" zvolala jsem a slzy mně svíraly hrdlo, protože se mi celé srdce sevřelo v jediném okamžiku. Poznala jsem v tu chvíli, že nemá lítosti nade mnou, že mne nemiluje, protože nevidí, jak já ho miluju a domýšlí se, že jsem hotova mu sloužiti za mlsky. V tu minutu já, dítě, chápala jsem ho skrz naskrz a již jsem cítila, že toto poznání mne zranilo na vždy, že už ho nebudu moci milovat, že jsem ztratila svého bývalého tatínka.

On naopak byl u vytržení od mých slibů. Viděl, že jsem hotova odhodlati se na všechno k vůli němu, že všechno pro něho učiním a Bůh ví, jak mnoho bylo ono „všechno" pro mne tehda. Věděla jsem, co znamenají ony peníze pro ubohou maminku, věděla jsem, že se může roznemoci rozhořčením, až zví, že jsou ztraceny, a lítost bolestně se ve mně ozývala. Ale on nepozoroval pranic. Pokládal mne za tříleté děcko, kdežto já už všechno chápala. Vytržení jeho neznalo mezí; on mne celoval, domlouval mi, abych neplakala, sliboval, že ještě dnes odejdeme kamsi od maminky, čímž se patrně chtěl zalichotiti mé neustálé fantasii, a konečně, vytáhnuv z kapsy ceduli, počal mne ujišťovati, že tento člověk, k němuž dnes půjde, jest jeho nepřítel, jeho smrtelný nepřítel, ale že se nepodaří jeho nepřátelům zničiti ho.

Když se dal se mnou do řeči o svých nepřátelích, sám se podobal dítěti. Ale spozorovav, že se neusmívám, jak bývalo, když se mnou rozmlouval, nýbrž že poslouchám mlčky, vzal klobouk a odešel ze světnice, protože někam spěchal. Před odchodem ještě jednou mne poceloval a pokynul mně s úsměvem hlavou, jakoby nebyl ještě dostatečně přesvědčen o mně a bál se, abych si věc nějak nerozmyslila.

Pravila jsem už, že byl jako pomatený; bylo to vidno už včera. Peněz potřeboval na vstupenku do koncertu, který měl rozhodnout pro něho všechno. On tušil už předem, že tento koncert rozhodne jeho osud, a byl tak pomaten, že mně včera vzal několik měděných penízků, jakoby za ně mohl dostati vstupenku.

Podivínství jeho projevilo se ještě silněji při obědě. Nemohl poseděti na místě a žádného jídla ani se netekl, neustále vstával a zase sedal, jakoby se byl rozmyslil. Tu se chopil klobouku, jakoby chtěl odejít, tu se náhle stal strašně roztržitým, pořád si něco šeptal, náhle zas pohlédl na mne, mrkal an mne očima, dával jakási znamení, jakoby hořel netrpělivostí, aby měl peníze už v ruce, a jakoby se hněval, že jsem je dosud nevzala mamince. I maminka si všimla jeho podivností a pohlížela na něho celá udivená. Já pak byla jako odsouzená k smrti.

Skončil se oběd; zalezla jsem si do koutka a se zimničným třesotem počítala jsem každou minutu až do té doby, kdy mne maminka obyčejně posýlala ke kupci. Po celý život svůj nezažila jsem trapnějších hodin; utkvěly na věky v mé paměti. Co všechno jsem neprocítila v ty minuty! Jsou okamžiky, za kterých člověk ve svém vědomí prožije více, než jindy za celá léta. Cítila jsem, že konám špatný skutek. On sám pomohl mým dobrým instinktům, když mne poprvé ze slabosti svedl ke zlu a uleknuv se ho, vysvětlil mi, že jsem jednala velmi špatně. Což nemohl tedy pochopit, jak těžko je oklamati povahu, dychtící po uvědomění dojmů, povahu, která už procítila, už pochopila mnoho zlého i dobrého? Dobře jsem chápala, že je to hrozná krajnost, která ho přiměla, aby se podruhé odhodlal svésti mne ke hříchu a obětovati takovým způsobem mé ubohé, bezbranné dětství, aby se odvážil ještě jednou zviklati mé neustálené svědomí.

Nyní, schoulená v koutku, uvažovala jsem sama u sebe, proč mně sliboval odměnu za to, nač jsem se už odhodlala ze své vlastní vůle. Nové pocity, nové snahy, dosud neznámé, nové otázky celými hejny vznikaly ve mně a já se trápila těmi otázkami. Pak jsem náhle začala přemýšleti o mamince; představila jsem si její hoře, až ztratí poslední mozolně vydělané peníze.

Konečně maminka odložila práci, kterou se zabývala přes své síly, a zavolala mne. Já se zachvěla a šla k ní. Vzala z prádelníku peníze a podávajíc mně je, řekla: „Jdi, Nétičko; ale pro Boha, aby tě neošidili, jako ondyno, a neztrať je nějak!"

Pohlédla jsem prosebným pohledem na otce. On však kýval hlavou, pochvalně se usmíval a třel si ruce nedočkavostí. Odbilo šest hodin a koncert byl ustanoven na sedmou hodinu. Také mnoho vytrpěl za toho čekání.

Zastavila jsem se na schodech a čekala jsem. Byl tak rozčilen a netrpěliv, že vyběhl hned za mnou, nic nedbaje takové neopatrnosti. Odevzdala jsem mu peníze; na schodech bylo tma a nemohla jsem mu tedy viděti do tváře; ale cítila jsem, že se celý třásl, když bral peníze. Stála jsem jako sloup a nehýbala se s místa; konečně jsem se vzpamatovala, když mne začal posýlat nahoru, abych mu přinesla klobouk. Nechtěl sám ani do světnice vkročit.

„Tatínku! Což ty nepůjdeš se mnou?" optala jsem se ho přerývaným hlasem, uvažujíc na mysli poslední svou naději — jeho záštitu.

„Ne, jen jdi sama… Co? Počkej, počkej!" zvolal, jakoby si byl vzpomněl, „počkej, hned ti přinesu dáreček; a ty zatím doběhni nahoru a přines mi sem klobouk."

Náhle jakoby byla ledová ruka sevřela mé srdce. Vzkřikla jsem, odstrčila ho a běžela jsem nahoru. Když jsem vešla do světnice, nebyla jsem k sobě podobna a kdybych byla v ten okamžik chtěla říci, že mně peníze někdo vzal, maminka by mně byla uvěřila. Ale nemohla jsem v ten okamžik promluviti slova. V návalu křečovitého zoufalství vrhla jsem se na matčinu postel a zakryla jsem si obličej rukama. Za minutku dvéře tiše skřípnuly a přišel tatínek. Přiběhl si pro klobouk.

„Kde jsou peníze?" zvolala náhle maminka, která se v okamžiku dovtípila, že se stalo cosi neobyčejného. „Kde jsou peníze? Mluv, mluv!"

Tu mne strhla s postele a postavila před sebe uprostřed světnice.

Já mlčela, majíc oči upřené na zem. Jedva jsem chápala, co se děje a co se mnou dělají.

„Kde jsou peníze?" zvolala opět a zanechavši mne, obrátila se náhle k tatínkovi, který už sáhal pro klobouk. „Kde jsou peníze?" opakovala. „Ah, ona je dala tobě? Bezbožníku! Zhoubce můj! Vrahu můj! Chceš také ji zahubit? Dítě? Ji, ji? Ale ne; tak mně neujdeš!"

Mžiknutím oka přiskočila ke dveřím, zavřela je na klíč a klíč vzala k sobě.

„Mluv, přiznej se!" obrátila se opět ke mně hlasem jedva slyšným od rozechvění. „Přiznej se ke všemu! Mluv přece, mluv ! Nebo… já nevím, co s tebou udělám?"

Chytila mne za ruce a kroutila je mezi tím, co mne vyslýchala. Byla úžasem otupělá. V ten okamžik jsem se zařekla, že budu mlčet a neřeknu ani slova na tatínka; avšak bojácně jsem na posled na něho zdvihla oči… Jediný jeho pohled, jediné jeho slovo, vůbec něco takového, co jsem očekávala a zač jsem ho v duchu prosila, a byla bych šťastna přese všechna muka, přes všechno trápení… Ale Bože můj! Necitelným, hrozivým posuňkem kázal mně, abych mlčela, jakobych se vůbec v ten okamžik mohla báti něčí jiné hrozby. Mně se sevřelo hrdlo, zatajil se mi dech, nohy mně podklesly a já se svalila beze smyslů na zem… Opakoval se můj včerejší nervový záchvat.

Když jsem se vzpamatovala, ozvalo se náhle klepání na dvéře našeho bytu. Maminka otevřela a spatřila lokaje v livreji, který vstoupiv do světnice a s podivením se ohlížeje pro nás všech, počal se ptáti na hudebníka Jefimova. Otčím se přihlásil. Tu mu lokaj odevzdal psaní a oznámil, že přichází od pana B., jenž se právě nachází u knížete. V obálce byla vstupenka do koncertu S…ce.

Příchod lokaje v nádherné livreji, jenž nezamlčel jméno knížeté, svého pána, který ho schválně poslal k nuznému hudebníku Jefimovu — vše to v okamžiku způsobilo mocný dojem na maminku. Zmínila jsem se už na počátku svého vypravování, že ubohá žena nepřestala milovati svého muže. I nyní, přese všechny svízele a útrapy, trvající celých osm let, její srdce se nezměnilo: i nyní ještě ho mohla milovat!

Bůh ví! Snad se jí zdálo, že tímto okamžikem nastává změna v jeho osudu. Na ni měl vliv i pouhý stín nějaké naděje. A kdož ví — snad také byla trochu překvapena nezlomným sebevědomím svého potrhlého muže. Ostatně není ani možno, aby toto sebevědomí nemělo na ni, slabou ženu, aspoň nějaký vliv, a na pozornosti knížete mohla tedy v jediném okamžiku založiti tisíce plánů do budoucna. V okamžiku byla hotova obrátiti se zase k němu, mohla mu odpustiti, že zničil celý její život, ba i jeho poslední zločin — že obětoval její jediné dítě, a v záchvatu bystře vzplanuvšího nadšení, v záchvatu nové naděje snížiti tento zločin na pouhý přestupek, na slabost, zaviněnou bídou, špinavým životem, zoufalým postavením. Stále se dávala unášet, a v tomto okamžiku znova měla pohotově odpuštění i bezměrnou soustrast pro svého zhynulého muže.

Otec počal rozpačitě přebíhat; i jeho překvapila pozornost knížete a pana B. Pak se obrátil přímo k mamince, něco jí pošeptal a ona vyšla ze světnice. Za dvě minuty se vrátila, přinesla rozměněné peníze a tatínek z nich dal rubl stříbra poslovi, jenž odešel se zdvořilou poklonou.

Hned na to maminka zase odešla, vrátila se za minutku s žehličkou, vyhledala nejlepší mužovu náprsenku a začala ji žehliti. Sama mu zavázala na krku batistový nákrčník, jejž uschovala pro všechen případ od dávných dob spolu s černým, ovšem už valně obnošeným frakem, který si tatínek dal šíti, když vstoupil k divadlu do orchestru.

Když byla toiletta hotova, otec vzal klobouk, ale před odchodem požádal ještě za sklenici vody. Byl bledý a ve svém znemožení sedl na židli. Vodu podala jsem mu již já; možná, že nepříznivý cit znova se vkradl do srdce matčina a zchladil její nedávné nadšení.

Tatínek odešel, my jsme zůstaly samy. Schoulila jsem se opět v koutečku a dlouho mlčky jsem patřila na maminku. Nikdy jsem ji neviděla tak rozechvěnou. Rty se jí třásly, bledé tváře se náhle rozpálily a chvílemi trhala všemi údy. Konečně se její stesk počal vylévati žalostnými slovy, hluchým lkáním a naříkáním.

„Tím vším jsem já nešťastná sama vinna!" hovořila pro sebe. „Co z ní bude? Co z ní bude, až umru?" pokračovala, stanouc uprostřed světnice, jako bleskem zachvácená od této jediné myšlénky. „Nétičko, dítě mé, moje ubohá, nešťastná!" pravila, berouc mne za ruku a křečovitě mne objímajíc. „Kdo se tebe ujme, když já ani za svého živobytí nemohu tě vychovat, nemohu za tebou přihlédnouti a opatrovati tě? Och ty mně nerozumíš. Rozumíš mi? Budeš si pamatovat, co jsem nyní řekla, Nétičko? Budeš si to příště pamatovat?"

„Budu, budu, maminko!" odpověděla jsem spínajíc prosebně ruce.

Dlouho, pevně mě držela v objetí, jakoby se třásla od pouhé myšlénky, že se musí se mnou rozloučit. Srdce mně pukalo.

„Maminko, mámo!" zvolala jsem s pláčem; „proč… proč nemáš tatínka ráda?" Vzlykot nedal mně dokončiti.

Z jejích prsou vyrvalo se zastenání. Potom v novém, hrozném stesku jala se choditi sem tam po světnici.

„Ubohá, moje ubohá! A já ani nepozorovala, jak vyrostla! Ona ví, všechno ví! Můj Bože! Jaký dojem, jaký příklad!" A opět zalomila rukama v zoufalství.

Pak přistoupila ke mně a s šílenou láskou celovala mne, líbala mně ruce, kropila je slzami, prosila za odpuštění… Nikdy jsem neviděla takového utrpení…

Konečně jako umučená upadla v zapomenutí. Tak prošla celá hodina. Potom vstala celá utýraná a unavená a řekla mně, abych si lehla. Odešla jsem do svého koutka, zabalila se do své pokrývky, ale usnouti jsem nemohla. Trápila mne ona, trápil mne i tatínek. S netrpělivostí čekala jsem jeho návratu. Jakási hrůza se mne zmocňovala při pomyšlení na něho.

Za půl hodiny maminka vzala svíčku a přišla ke mně podívat se, spím-li. Abych ji uspokojila, zamhouřila jsem oči a tvářila se, jakobych spala. Pohlédla na mne a pak tiše přistoupila ke skříni, otevřela, a nalila si sklenici vodky. Vypila ji a lehla spat, nechavši hořící svíci na stole a dvéře nezavřené, jak činívala vždy, když se tatínek pozdě v noci vracíval domů.

Ležela jsem v dřímotě, ale úplně usnouti jsem nemohla. Sotva jsem na chvíli zavřela oči, hned jsem zase procitala a obcházela mne hrůza následkem strašných snů. Tesklivost moje vzrůstala víc a více. Chtěla jsem křičet, ale křik mi zmíral v prsou.

Konečně, už pozdě v noci, jsem uslyšela, jak se otevřely naše dvéře. Nepamatuju se, mnoho-li uběhlo času, ale když jsem náhle úplně otevřela oči, spatřila jsem tatínka. Zdálo se mně, že byl strašně bledý. Seděl na židli u samých dveří a jakoby o něčem přemýšlel. Ve světnici bylo mrtvé ticho. Opláklá lojová svíčka smutně osvěcovala náš příbytek.

Dlouho jsem se dívala, ale tatínek se pořád nehýbal s místa. Seděl nehybně stále v téže pose s hlavou sklopenou, rukama křečovitě opřený o kolena. Několikrát jsem chtěla na něho zavolat, ale nesměla jsem. Byla jsem jako přimražená.

Konečně se vzpamatoval, zdvihl hlavu a vstal se židle. Postál několik minut uprostřed světnice, jakoby se odhodlával k něčemu. Pak přistoupil najednou k maminčině posteli, naslouchal a přesvědčiv se, že spí, odešel ke kufru, v němž ležely jeho housle. Otevřel kufr, vyndal černé pouzdro a postavil je na stůl. Pak se znovu ohlédl po světnici. Pohled jeho byl kalný a těkavý, takový, jakého jsem nikdy u něho nepozorovala.

Už se chápal houslí, ale zas je odložil, vrátil se a zavřel dvéře. Potom, spozorovav, že skříň je otevřena, přistoupil k ní tichounce, uviděl sklenici a vodku, nalil si a vypil. Po třetí se chopil houslí, ale po třetí je odložil a zase přistoupil k matčině posteli. Trnouc hrůzou, čekala jsem, co bude.

Jaksi velmi dlouho naslouchal u postele; pak najednou strhnul pokrývku s obličeje a počal jej omakávati rukou. Já se zachvěla. Nahnul se ještě jednou a přiložil skoro až k ní hlavu. A když se naposled zdvihl, zdálo se mi, jakoby úsměv přelétl po jeho strašně zbledlém obličeji. Tiše a opatrně pokryl spící pokrývkou, zastřel jí hlavu a nohy… a já se počala třásti nesrozumitelnou mě hrůzou. Jímal mne strach o maminku, o její hluboký spánek a s nepokojem pohlížela jsem na tu nehybnou linii, která úhlovitě rýsovala na pokrývce údy jejího těla… Jako blesk prolétla strašná myšlénka mou hlavou!

Když otec ukončil všechny přípravy, přistoupil opět ke skříni a dopil zbytek vodky. Celý se třásl, když odcházel ke stolu. Nebylo možná ho poznati — tak byl bledý. Tu se opětně chopil houslí. Vídala jsem ty housle, věděla jsem, co to je, ale nyní jsem očekávala cosi hrozného, strašného, úžasného… a zachvěla jsem se od prvních jejich zvuků.

Tatínek začal hrát. Ale zvuky šly jaksi trhaně; zastavoval se každý okamžik, jakoby si na něco vzpomínal; konečně s utýranou, zmučenou tváří odložil smyčec a jaksi divně pohlédl na postel. Tam ho cosi neustále znepokojovalo. Přistoupil opětně k posteli… Neušel mi ani jediný jeho pohyb a zmírajíc hroznou předtuchou, sledovala jsem otce.

Náhle počal ve spěchu cosi hledati pod rukama, a opět táž strašná myšlénka jako blesk mne spálila. Přišlo mi na mysl, proč maminka spí tak tvrdě? Proč se neprobudila, když jí rukou omakával obličej? Konečně jsem spatřila, že počal snášeti všechno, co mohl najíti z našeho šatstva, vzal maminčin salup, svůj starý kabát, župan, ba i moje šaty, které jsem svlékla se sebe, a vším tím zakryl maminku úplně a uschoval ji pod hromadou hadrů. Ona pořád ležela nehybně, nepohnula ani jediným údem.

Spala už hlubokým spánkem!

Když ukončil tuto práci, oddechl si svobodněji. Nyní mu již nepřekáželo nic, ale přece ho ještě něco znepokojovalo. Přestavil tedy svíčku a obrátil se tváří ke dveřím, aby nemusil hleděti na postel. Na konec vzal housle a s jakýmsi zoufalým pohybem trhnul smyčcem… Hudba začala.

Ale to nebyla hudba… Pamatuju se na všechno jasně, do posledního okamžiku; pamatuju si všechno, co tehda ohromilo mou pozornost. Ne, to nebyla taková hudba, jakou jsem později slýchala! To nebyly zvuky houslí, nýbrž jakoby byl čísi hrozný hlas poprvé zahřměl v našem tmavém obydlí. Buď byly nepravidelné, chorobné mé dojmy, nebo mé smysly byly ohromeny vším, čeho jsem byla svědkem, a tím byly připraveny na dojmy strašné, nesnesitelně trapné: ale já jsem pevně přesvědčena, že jsem slyšela stenání, křik lidský, pláč; celé zoufalství vylévalo se v těch zvucích a konečně, když zahřměl hrozný finálný akkord, v němž bylo všechno, co jest hrozného v pláči, mučícího V mukách a teskného v beznadějném stesku: všechno to jakoby se bylo sloučilo dohromady.

Nemohla jsem vydržet; zatřásla jsem se, slzy mi vytryskly z očí, a se strašným, zoufalým křikem vrhla jsem se k tatínkovi a objala jsem ho rukama. On vykřikl a spustil housle.

Minutku stál, jako zmatený. Potom se jeho oči zakmitaly a běhalý ze strany na stranu. Zdálo se, jakoby něco hledal; náhle chytil housle a napřáhnul je na mne. Ještě okamžik a snad by mne byl zabil do smrti.

„Tatínku!" vzkřikla jsem, „tatínku!"

On se zachvěl jako list, uslyšev můj hlas a odstoupil na dva kroky.

„Ach! Tedy ty jsi ještě zůstala! Tedy ještě není všemu konec! Ty jsi tedy ještě zůstala se mnou!" vzkřikl a zdvihl mne za ramena do povětří.

„Tatínku!" zvolala jsem znova, „nelekej mne, pro Boha! Já se bojím! O!"

Můj pláč jím pohnul. Pomalu mne zase spustil na zem a s minutku na mne pohlížel mlčky, jakoby si na něco vzpomínal. Konečně, jakoby ho bylo cosi obrátilo, jakoby ho byla dojala nějaká strašná myšlénka, z jeho zkalených očí vytryskly slzy; sehnul se ke mně a počal mně bedlivě pohlížeti do obličeje,

„Tatínku!" zvolala jsem opět, umírajíc strachy, „nehleď tak, tatínku! Odejděme odsud! Odejděme rychle! Pojďme, utečme!"

„Ano, utečeme, utečeme! Je čas! Pojďme, Nétičko! Rychle, rychle!"

Tu začal spěchat, jakoby se byl teprve nyní dovtípil, co má dělat. Ohlížeje se ve spěchu vůkol sebe a spatřiv na zemi maminčin šátek, zdvihl jej a schoval do kapsy. Potom uviděl čepec; také jej zdvihl a schoval k sobě, jakoby se chystal na dalekou cestu a sbíral vše, čeho bylo třeba.

V okamžiku jsem se oblekla a počala také ve spěchu sbírati vše, co se mně zdálo nutným na cestu.

„Všechno? Všechno?" ptal se otec. „Je všechno hotovo? Rychle, rychle!"

Honem jsem svázala uzlík, hodila si na hlavu šátek a už jsme se oba ubírali ke dveřím, když mne najednou napadlo, že musím vzíti také obrázek, jenž visel na stěně. Tatínek ihned s tím souhlasil. Byl nyní tichý, mluvil pošeptmu a jen mne pobízel, abych chvátala.

Obrázek visel příliš vysoko; přinesli jsme tedy oba židli, na ni postavili stoličku, vylezli jsme na ni a s namaháním jsme sundali obrázek. Tím bylo všechno připraveno k našemu odchodu. Vzal mne za ruku a šli jsme. Náhle však mne tatínek zadržel. Dlouho si třel čelo, jakoby na něco vzpomínal, co jsme ještě zapomněli. Konečné, jakoby si byl vzpomněl, čeho bylo ještě třeba, vyhledal klíče, které ležely pod maminčinou poduškou a ve chvatu počal cosi hledati v prádelníku. Konečně se vrátil ke mně a přinesl něco peněz, nalezených ve schránce.

„Tu máš, vezmi to a dej pozor," zašeptal mně; „neztrať, pamatuj si!"

Peníze mně vložil nejprve do ruky, ale pak je vzal a vstrčil mně je za ňadra. Pamatuju se, že jsem se zachvělo, když se mého těla dotknulo ono stříbro, a jakobych byla teprve v onom okamžiku pochopila, co jsou peníze. By li jsme opět hotovi, avšak on mne zase zadržel.

„Nétičko!" pravil mně, jakoby s těží cosi rozmýšlel, „děvenko má, zapomněl jsem… Ale co?… Čeho je třeba? Nemohu si vzpomenout!… Ano, ano, vzpomněl jsem si!… Pojď sem, Nétičko!"

Přivedl mne do kouta, kde visel svatý obraz a řekl, abych poklekla.

„Modli se, dítě mé, pomodli se! Bude ti snáze!… Opravdu, snáze bude," šeptal mně, ukazuje na obraz a jaksi divně na mne pohlížeje. „Pomodli se, pomodlí!" mluvil jakýmsi prosebným, zbožným hlasem.

Padla jsem na kolena, sepala ruce a plna hrůzy a zoufalství, jež mnou úplně už ovládlo, klesla jsem na podlahu a proležela tak několik minut, jako mrtvá. Napínala jsem všechny své myšlénky, všechny své city k modlitbě, ale strach mne udolával. Zdvihla jsem se, ztrýzněná tesklivostí. Už jsem nechtěla jíti s ním, bála jsem se ho; chtěla jsem zůstati doma. Konečně to, co mne mučilo a tísnilo, vyrvalo se z mých prsou.

„Tatínku," zvolala jsem, tonouc v slzách, „což maminka? Co dělá maminka? Kde je, co dělá moje maminka?"

Nemohla jsem mluviti dále, poněvadž slzy zatopily má slova.

On pohlížel také se slzami na mne. Konečně mne vzal za ruku, přivedl k posteli, odházel hromadu šatstva a zdvihl pokrývku. Můj Bože! Ona ležela mrtvá, vychladlá a už zsinalá! Jako smyslů zbavená padla jsem na ni a objala její mrtvolu. Otec mne přinutil, abych klekla.

„Pokloň se jí, dítě!" řekl při tom, „rozluč se s ní..

Poklonila jsem se. Otec se poklonil spolu se mnou… Byl hrozně bledý; jeho rty se pohybovaly a cosi šeptaly.

„To já ne, Nétičko, já ne," pravil mi, ukazuje třesoucí se rukou na mrtvolu. „Slyšíš, já ne, já tím nejsem vinen. Pamatuj si, Nétičko."

„Tatínku, pojďme," zašeptala jsem s hrůzou. „Je čas!"

„Ano, je čas, už dávno je čas," odpověděl, chopiv mne pevně za ruku a spěchaje ven ze světnice. „Tedy na cestu! Chvála Bohu, chvála Bohu, všechno je teď ukončeno."

Sešli jsme se schodů. Rozespalý podomek otevřel nám vrata, podezřele na nás pohlížeje, a tatínek, jakoby se bál, aby se ho na něco neoptal, vyběhl první ze vrat, tak že jsem ho jedva dohonila. Přešli jsme naši ulici a vyšli na nábřeží kanálu. V noci na dlažbu napadalo sněhu, jenž padal i nyní drobnými kločky. Bylo zima; mráz mně pronikal do kostí, i běžela jsem za tatínkem, uchopivši se křečovitě za polu jeho fraku. Housle si nesl pod paždím a každou minutu se zastavoval, aby si lépe pod paždím upravil pouzdro.

Šli jsme asi čtvrt hodiny; konečně zahnul po náspu k samému kanálu a sedl si tam na sloupek. Dva kroky od nás byl v ledu prosekaný otvor. Kolkolem ni živé duše. Bože! Jakoby dnes bylo, pamatuju si ten strašný pocit, který mne náhle schvátil. Splnilo se tedy konečně všechno, o čem jsem blouznila celý rok. Odešli jsme z našeho nuzného obydlí… Ale splnilo-li se, co jsem očekávala, o čem jsem blouznila, co se vytvořilo v mé dětské fantasii, když jsem strojila plány o štěstí toho, koho jsem milovala způsobem tak nedětským? Nejvíc mne v tom okamžiku trápila maminka. „Proč jsme ji nechali samotnou?" myslila jsem si. „Proč jsme opustili její tělo, jako zbytečnou věc?" Pamatuju se, že to právě mne nejvíc mučilo a trápilo.

„Tatíčku!" zvolala jsem, nemajíc síly, abych déle zdržovala mučivé starosti své, „tatíčku!"

„Co chceš?" řekl přísně.

„Proč jsme tam, tatínku, nechali maminku? Proč jsme ji opustili?" ptala jsem se a dala se do pláče. „Tatínku, vraťme se, zavolejme k ní někoho."

„Ano, ano!" zvolal náhle, vzpamatovav se a vstávaje se sloupku, jakoby mu bylo přišlo na mysl něco nového, co rozptýlilo rázem všechny jeho pochybnosti. „Ano, Nétičko, tak nesmíme jednat. Musíme jít k mamince; jí je tam zima! Jdi k ní. Nétičko, jdi; není tam tma, je tam svíčka. Neboj se, zavolej k ní někoho, a potom přijd ke mně. Jdi sama, já tu na tebe počkám… Vždyť já ti neodejdu…"

Šla jsem hned. Ale sotva jsem vyšla na chodník, jakoby mne bylo náhle cosi bodlo do srdce… Ohlédla jsem se a uviděla, že on už také vyběhl s druhé strany a utíká ode mne, zanechávaje mne samotnou, opouštěje mne v takový okamžik! Vykřikla jsem, co jsem měla síly a strašné polekaná dala jsem se do běhu za ním. Pozbývala jsem dechu; on běžel pořád rychleji a rychleji… už jsem ho ztrácela s očí.

Na cestě jsem uviděla jeho klobouk, který ztratil na útěku; zdvihla jsem jej a opět jsem běžela za ním. Dech ve mně ustával a nohy mně klesaly. Cítila jsem, že se cosi hrozného děje se mnou. Pořád se mně zdálo, že je to sen a chvílemi vznikal ve mně takový pocit, jako ve snách, když se mně zdávalo, že od něho utíkám, ale nohy mně klesají, doháněč už mne chytá a já padám, zbavená smyslů.

Trapný pocit rozrýval mně srdce. Bylo mně ho líto; srdce mně pukalo, když jsem si představovala, jak běží bez pláště, bez klobouku, jak utíká ode mne, svého milovaného dítěte… Přála jsem si dohoniti ho pouze proto, abych ho ještě jednou vroucně políbila, řekla mu, aby se mne nebál, ubezpečila ho a uspokojila, že za ním nepoběhnu, jestliže si toho nepřeje, nýbrž že se sama vrátím k mamince.

Konečně jsem spozorovala, že zahnul do jakési ulice. Když jsem přiběhla a také zahnula do oné ulice, ještě jsem ho rozeznávala před sebou… Ale tu mne opustily síly; dala jsem se do pláče, do křiku, Pamatuju se, že jsem ve běhu vrazila do dvou lidí, kteří se zastavili uprostřed chodníku a s podivením hleděli na nás dva.

„Tatínku, tatínku!" zvolala jsem naposled, ale náhle jsem sklouzla na chodníku a padla u vrat jakéhosi domu. Pocítila jsem, že celý můj obličej se polil krví! Okamžik na to pozbyla jsem vědomí…

Vzpamatovala jsem se v teplé, měkké posteli a uviděla jsem vedle sebe přívětivé, laskavé tváře, které s radostí uvítaly mé probuzení. Spozorovala jsem stařenku s brejlemi na nose, vysokého pána, jenž pohlížel na mne s hlubokým soucitem; pak spanilou mladou dámu a konečně šedého stařečka, který mne držel za ruku a díval se na hodinky.

Procitla jsem k novému životu. Jeden z těch dvou lidí, které jsem potkala na svém útěku, byl kníže Ch…ský a u vrat jeho domu jsem sklesla. Když po dlouhém pátrání zvěděli, kdo jsem, kníže, jenž poslal mému otci vstupenku do koncertu S…ce, dojat podivnou náhodou, rozhodl se, že mne přijme do svého domu a dá vychovati se svými dětmi. Počali pátrati, co se stalo s mým otcem a zvěděli, že byl zadržen kýmsi už za městem v návalu ztrnulé pomatenosti. Odvezli ho do nemocnice, kde umřel za dva dni.

Umřel, protože taková smrt byla pro něho nutností, přirozeným následkem celého jeho života. Musil tak zemříti, když všechno, co ho podporovalo v životě, rázem se zřítilo, rozprchlo se jako přízrak, jako beztělý, prázdný sen. Umřel, když zmizela poslední jeho naděje, když v jediném okamžiku rozřešilo se před ním samým a vešlo v jeho vědomí všechno, čím se klamal a co bývalo podporou jeho života. Pravda oslepila ho svou nesnesitelnou září, a co bylo lží, stalo se lží i pro něho.

V poslední hodině svého života uslyšel znamenitého genia, který mu vysvětlil, co vlastně je on, Jefimov, a odsoudil ho na vždy. S posledním zvukem, který sletěl se strun houslí geniálního S…ce, odhalilo se před ním veškero tajemství umění, a genius, věcně mladistvý, mohutný a pravdivý, rozdrtil ho svou pravdivostí.

Zdá se, že všechno, co jen v tajemných, nepostihlých mukách hnětlo ho po celý život, všechno, co se mu doposud jen snilo a mučilo ho pouze ve snách nemakavě, nepostižitelně, co snad chvílemi tušil, ale před čím s hrůzou prchal, zakrývaje se lží celého svého života, vše, co předvídal, ale čeho se obával až doposud — že to všechno náhle, jedním rázem osvítilo se před ním, otevřelo se jeho očím, které tvrdošíjně nechtěly uznávati až do této chvíle světlo za světlo, tmu za tmu.

Ale pravda byla nesnesitelna pro jeho oči, jež rozhleděly poprvé všechno, co bylo, co jest, i to, co ho očekává; pravda oslepila a sežehla jeho rozum. Udeřila do něho náhle přímo, jako blesk. Splnilo se náhle to, co očekával po celý život se strachem a hrůzou. Zdálo se, že po celý život sekera visela nad jeho hlavou, po celý život čekal každý okamžik v nevylíčitelných mukách, že dopadne na něho, a konečně sekera dopadla! Rána byla smrtelná. Chtěl uprchnouti před svým ortelem, ale nebylo kam uprchnouti: poslední naděje zmizela, poslední výmluva ztracena. Ta, jejíž život tísnil ho tolik let, která mu ztrpčovala život, ta, po jejíž smrti dle své zaslepené víry měl znova náhle oživnouti — umřela. Byl konečně sám, nic mu nepřekáželo, byl konečně svoboden! Naposledy, v křečovitém záchvatu zoufalství chtěl sám sebe souditi, souditi bezohledně a přísně, jako nestranný, nezištný soudce; ale jeho osláblý smyčec mohl jen slabě opětovati poslední hudební větu genia… V tom okamžiku šílenství, které číhalo na něho deset let, uchvátilo ho neúklonně.

IV.

Zvolna jsem se uzdravovala; ale i když jsem úplně vstala s postele, mysl má byla stále ještě jaksi spoutána a dlouhou dobu jsem nemohla pochopit, co se vlastně stalo se mnou. Byly okamžiky, kdy se mně zdálo, že vidím sen a pamatuju, že jsem si přála, aby všechno, co se přihodilo, obrátilo se v sen! Usínajíc na večer doufala jsem, že se náhle nějakým způsobem probudím opět v naší chudobné světnici a uvidím otce i matku… Ale konečně se mi vyjasnilo mé nynější postavení, a znenáhla jsem pochopila, že jsem zůstala na světě sama jediná a žiju u cizích lidí. Tu jsem poprvé pocítila, že jsem sirotek.

Počala jsem si dychtivě všímati všeho nového, co mne tak nenadále obklíčilo. Zprva se mně všechno zdálo podivným a nápadným, všechno mne zaráželo: i nové tváře, i nové obyčeje, i pokoje starého knížecího domu. Vidím je, jako nyní: veliké, vysoké, nádherné, ale takové zasmušilé a mračné, že jsem se opravdu bávala pustiti se skrze některý dlouhý, předlouhý sál, ve kterém se mně zdálo, že úplně zmizím. Nemoc má ještě neminula a mé dojmy byly mračné, těžké, hodily se tedy dobře k onomu slavnostně zasmušilému obydlí.

Mimo to i jakýsi, mně samé ještě nejasný stesk počal víc a více narůstati na mém malinkém srdci. S podivením zastavovala jsem se před nějakým obrazem, zrcadlem, krbem vymyšlené práce, nebo před sochou, která jakoby se byla naschvál schovala do hlubokého výklenku, aby mne odtud snáze mohla pozorovati a nějak mne polekati, zastavovala jsem se a potom najednou jsem zapomínala, proč jsem se zastavila, co chci, o čem jsem začala přemýšleti, a když jsem se pak vzpamatovala, strach a rozpaky padaly na mne a srdce mi silně začínalo tlouci.

Z osob, které mne časem přicházely navštívit, dokud jsem ještě ležela nemocná, kromě stařečka doktora nejvíc mne překvapila tvář jistého pána, už dosti letitého, neobyčejně vážného, ale spolu i dobrého, jenž na mne patříval s hlubokým soucitem. Jeho tvář oblíbila jsem si nade všechny ostatní. Velmi se mi chtělo dáti se s ním do řeči, ale bála jsem se; byl napohled vždycky truchlivý, mluvil přerývaně, málo, a úsměv nikdy nezahrál na jeho ústech.

Byl to sám kníže Ch…ský, který mne nalezl a poskytl mně útulek ve svém domě. Když jsem se začala uzdravovat, jeho návštěvy stávaly se neustále řidšími a řidšími. Konečně při poslední návštěvě přinesl mně cukrátek, jakousi dětskou knihu s obrázky, poceloval mne, udělal křížek a požádal, abych byla veselejší. Těše mne dodal, že brzy budu míti společnici, také takovou holčičku, jako já jsem, totiž jeho dceru Káťu, která jest nyní v Moskvě. Potom, promluviv cosi s obstárlou Francouzkou, chůvou jeho dětí a se služkou, která mne opatrovala, ukázal jim na mne, odešel, a od té doby neviděla jsem ho zrovna tři neděle.

Kníže žil ve svém domě nad míru osaměle. Větší polovinu domu zaujímala kněhyně; sama také nevídala knížete někdy po celé neděle. Později jsem spozorovala, že i všechna domácí čeleď málo o něm mluvila, jakoby ho ani nebylo v domě. Všichni si ho vážili a také — jak bylo zřejmo — měli ho rádi, a přece pohlíželi na něho jako na podivína. Zdá se, že i sám uznával, že je velmi podivný, málo podobný k ostatním a proto se snažil co možná nejméně se ukazovati všem na oči… Později budu míti příležitost velmi mnoho a daleko podrobněji o něm mluviti.

Jednoho rána mne převlekli do čistého, tenkého plátna, oblekli na mne černé, vlněné šaty s bílými smutečními výložky, na které jsem pohlížela s jakýmsi truchlivým překvapením, přičesali mně vlasy a přivedli mne s hořejších místností dolů, do pokojů kněhyně. Stanula jsem jako vkopaná, když mne k ní přivedli: nikdy jsem ještě kolem sebe neviděla tolik bohatství a nádhery.

Ale dojem ten byl okamžitý a hned jsem zbledla, jakmile jsem uslyšela hlas kněhyně, jež kázala, aby mne přivedli blíže k ní. Už když mne oblékali, pomyslila jsem si, že mne připravují k jakémusi mučení, ač Bůh ví, proč taková myšlénka ve mně vznikla. Vůbec vstoupila jsem v nový život s jakousi divou nedůvěrou ke všemu, co mne obklopovalo.

Avšak kněhyně byla ke mně velice přívětivá a pocelovala mne. Vzhlédla jsem na ni směleji. Byla to táž spanilá dáma, kterou jsem spatřila, když jsem se vzpamatovala ze svých mrákot. Ale celá jsem se otřásla, když jsem líbala její ruku a nikterak jsem nemohla sebrati tolik síly, abych mohla něco odvětiti na její otázky. Poručila mi, abych si sedla vedle ní na nizoučkou taburetku. Zdá se, že to místo bylo určeno pro mne už napřed. Bylo vidno, že si kněhyně upřímně přála přilnouti ke mně vší duší, prokázati mně svou lásku a úplně mně nahraditi matku. Ale já jsem nikterak nemohla pochopiti, že šťastná náhoda mne přivedla do tohoto domu a neuměla jsem jí vnuknouti dobré mínění o sobě.

Dali mně krásnou knížku s obrázky a řekli, abych se na ně dívala. Sama kněhyně psala k někomu psaní, čas ob čas odkládala péro a opět se dávala se mnou do řeči. Ale já se pletla, upadala do rozpaků a nic kloudného nemohla jsem ze sebe vypraviti. Slovem, ačkoli můj příběh byl velice neobyčejný a v něm velikou roli hrál osud a různé, až tajemné cesty, a vůbec v něm bylo mnoho zajímavého, nevysvětlitelného, ba až fantastického, přece jsem já sama jako na vzdory všem těmto melodramatickým okolnostem zůstávala praobyčejným dítětem, bojácným, polekaným a skoro jako přihlouplým. Zejména toto poslední se kněhyni pranic nelíbilo a zdá se, že jsem ji dosti brzy vůbec omrzela, z čehož viním ovšem jen samu sebe.

Po druhé hodině začaly návštěvy a kněhyně stala se ke mně nákle zase pozornější a laskavější. Na dotazy hostů, týkající se mne, odpovídala, že je to vysoce zajímavý případ a potom vypravovala dále po francouzsky. Za jejího vypravování na mne pohlíželi, kývali hlavami, divili se. Jeden mladý pán měřil si mne lornětem, jeden voňavkou napuštěný šedý stařeček chtěl mne pocelovat a já jsem bledla, červenala a seděla se sklopenýma očima, bojíc se hnouti sebou a chvějíc se na všech údech. Srdce se svíralo a bolelo mne. Zalétala jsem duchem v minulost v naše podkroví, vzpomněla jsem si na otce, na naše dlouhé, mlčelivé večery, na maminku, a když jsem si vzpomněla na ni, do očí se mi draly slzy, hrdlo se svíralo a jen jsem si přála, abych mohla utéci, zmizeti, zůstati samotna…

Potom, když návštěvy byly ukončeny, obličej kněhyně stal se nápadně přísnějším. Už na mne pohlížela zasmušileji, mluvila úsečněji a zejména mne lekaly její pronikavé, černé oči, někdy celou čtvrt hodiny upřené na mne, a její pevně semknuté, tenké rty.

Večer mne odvedli nahoru. Usnula jsem s horečkou, v noci jsem se probouzela s tesklivostí a pláčem následkem chorobných snů; ráno pak začala táž historie a mne opět odvedli ke kněhyni. Posléze ji samou jaksi omrzelo vypravovati svým hostům můj příběh a hosty omrzelo projevovati mně svoji soustrast. Kromě toho byla jsem praobyčejné dítě, prosté všeliké naivnosti, jak se vyjádřila sama kněhyně, když mluvila mezi čtyřma očima s jakousi obstárlou dámou, která se jí ptala, zdali se nenudí se mnou.

Konečně jednoho večera mne odvedli a víc už mne dolů nepřiváděli. Tak skončilo mé favoritství. Ostatně mně bylo dovoleno choditi všude, kam se mně zachtělo. Já pak nemohla poseděti na jednom místě pro svou hlubokou tesklivost a byla jsem velice ráda, když jsem mohla odejíti ode všech dolů do velikých pokojů.

Pamatuju se, že jsem si velice přála rozhovořiti se s domácími lidmi; ale tolik jsem se bála, abych je nerozhněvala, že jsem raději zůstávala samotna. Mým oblíbeným krácením času bylo přituliti se někam do koutečka, kde mne nebylo vidět, schovati se za nějaké nářadí a tam vzpomínat a uvažovat o všem, co se mně přihodilo.

Ale podivná věc! Jakobych vytratila z paměti konec toho, co se se mnou přihodilo u rodičů, celou tu hroznou příhodu. Míhaly se mně na mysli jen jednotlivé obrazy, vystupovala jednotlivá fakta. Ovšem pamatovala jsem si všechno, i noc, i housle, i tatínka; pamatovala jsem si, jak jsem přinášela peníze; ale srovnati si v mysli, vyjasniti si ony události nemohla jsem nikterak. Jen obtížněji stávalo se mi u srdce a když jsem ve vzpomínkách přecházela k tomu okamžiku, když jsem se modlila u mrtvé maminky, mráz náhle přebíhal po všech mých údech. Třásla jsem se, hlasitě vzdychala a potom tak těžko jsem oddychovala, tak se mné stísnily prsa a srdce počínalo tak bystře tlouci, že jsem s leknutím vybíhala ze svého koutka.

Ostatně neřekla jsem správně, že mne nechávali samotnou; nade mnou neustále a horlivě bděli a přesně plnili rozkaz knížete, který přikázal, aby mně ponechali úplnou svobodu, ničím mne neobtěžovali, ale ani na minutku nespouštěli s očí. Pozorovala jsem, že chvílemi někdo z domácích nebo ze služebnictva přicházel se podívat do té komnaty, kde jsem se nacházela a opět odcházel, nepromluviv ani slova. Mne velice překvapovala a z části znepokojovala taková pozornost. Nemohla jsem pochopiti, proč se to děje. Pořád se mně zdálo, že mne chovají za jakýmsi účelem a néco potom chtějí se mnou udělat. Pamatuju se, že jsem se neustále snažila zajíti někam hodně daleko, abych v případě potřeby věděla, kam se schovat.

Jednou jsem se zatoulala na parádní schodiště. Bylo celé z mramoru, široké, vystlané koberci, obstavené květinami a rozkošnými vázami. Na každém odpočívadle seděli mlčky dva vysocí lokaji, neobyčejně pestře odětí, v rukavičkách a co nejbělejších nákrčnících. Pohlédla jsem na ně celá překvapená a nikterak mi nešlo do hlavy, proč tam sedí, mlčí, pohlížejí jeden na druhého a nic nedělají.

Takové osamělé procházky líbily se mně víc a více. Byla mimo to i druhá příčina, pro kterou jsem utíkala shora. Nahoře bydlela stará teta knížete, která skoro nikdy nevycházela a nevyjížděla. Tato stařenka vštípila se ostře v mé vzpomínky. Byla div ne nejváženější osobou v domě. Ve styku s ní všichni dbali jakési slavnostní etikety, ba i sama kněhyně, která vyhlížela tak hrdě a samovládně, pravidelně dvakrát za týden v určité dni musila přicházeti nahoru a činiti osobní návštěvu své tetě. Přicházela obyčejně z rána; započínala suchá rozmluva, přerývaná často slavnostním mlčením, za kteréhož stařenka buď šeptala modlitbu, nebo přebírala růženec. Návštěva neskončila dříve, dokud nepokynula sama tetička, která vstávala se svého místa, pocelovala kněhyni na rty a tím jí dávala na srozuměnou, že shledání je u konce.

Dříve kněhyně byla povinna každý den navštěvovati svou příbuznou; ale později na přání stařenčino nastala úleva a kněhyně byla jen povinna ostatních pět dní v témdni každého rána posýlat k tetičce pro zprávu, jak se jí vede. Vůbec stará kněžna žila skoro jako v klášteře. Zůstala pannou, a když jí minulo třicet pět let, zavřela se do kláštera, kde prožila sedmnáct let, ale postřižení nepřijala; pak opustila klášter a přijela do Moskvy, kde se ubytovala u sestry, ovdovělé hraběnky L., jejíž zdraví stávalo se s každým rokem chatrnější a při té příležitosti se smířila s druhou sestrou, také kněžnou Ch…skou, s kterou více než dvacet let byla rozvaděna. Ale stařenky, jak se vypravuje, neprožily ani jedinkého dne v smíru, tisíckrát chtěly od sebe odjeti, ale nemohly toho provést, protože na konec samy spozorovaly, jak je každá z nich nezbytná dvěma ostatním pro uvarování nudy a pro případ pomoci ve stáří.

Ale přes to, že jejich způsob života nelákal a přes veškeru slavnostní nudu, která panovala v jejich moskevském uzavřeném obydlí, celé město pokládalo za svou povinnost činiti pravidelné návštěvy třem klášternicím. Pohlíželi na ně jako na ochránkyně všech aristokratických závětí a podání, jako na živé letopisy starobylého bojarstva. Hraběnka zanechala po sobě množství krásných vzpomínek a byla vůbec výtečná žena. Lidé přijíždějící z Petrohradu činili jim své prvé návštěvy. Čí návštěvy se přijímaly v jejich domě, toho přijímali všude.

Avšak hraběnka zemřela a sestry se rozjely. Starší kněžna Ch…ská zůstala v Moskvě, kde ujala svou část dědictví po hraběnce, jež umřela bezdětná; mladší, klášternice, přestěhovala se k synovci, knížeti Ch…skému do Petrohradu. Za to dvé dětí knížete, kněžna Káťa a Aleksandr zůstali na návštěvě v Moskvé u babičky, aby ji bavili a těšili v její samotě. Kněhyně, jež vášnivě milovala své děti, nesměla ani hlesnout, když se s nimi loučila na celou dobu ustanoveného smutku. Zapomněla jsem podotknouti, že smutek trval ještě v celém knížecím domě, když jsem se v něm ubytovala; ale lhůta jeho měla uběhnouti v krátké době.

Stařenka kněžna oblékala se celá černě, šaty měla z prosté vlněné látky a nosila škrobený, do varhánků sbíraný bílý límeček, jenž jí dodával vzezření špitálnice. Růženec nikdy neodkládala, slavnostně se vypravovala ke mši, postila se každý den, přijímala návštěvy různých duchovních a vážných lidí, čítala duchovní knihy a vůbec vedla život čistě klášternický. Tišina nahoře byla hrozná; nebylo možno ani dveřmi skřipnouti. Stařenka měla bystrý sluch jako patnáctiletá dívka a hned posýlala vyzvědít příčinu lomozu nebo i pouhého zaskřipnutí. Všechno mluvilo šeptem, všechno chodilo po špičkách, a ubohá Francouzka, také stařenka, byla konečně nucena vzdáti se své oblíbené obuvi — střevíců s podpatky. Podpatky bylý z domu vyloučeny.

Dvě neděle na to, když jsem se objevila v domě, stařenka kněžna poslala vyptat se na mne, kdo jsem, co jsem zač, jak jsem se dostala do domu atd. Jí hned a uctivě vyhověli. Tu byl poslán druhý schválný posel k Francouzce s dotazem, proč mne kněžna až dosud neviděla? Ihned nastal poplach; mně počali česati hlavu, mýti obličej, ruce, které i beztoho byly úplně čisté, učiti mne, jak mám přistoupiti, pokloniti se, hleděti veseleji a přívětivěji, jak mluvit — celou mne popletli.

Pak byla vyslána poselkyně už s naší strany s návrhem, nepřeje-li si kněžna viděti sirotka? Následovala odpověď záporná, avšak byla ustanovena lhůta na zejtří po mši. Nespala jsem celou noc a potom vypravovali, že jsem celou noc blábolila, přistupovala ke kněžně a prosila ji za odpuštění.

Konečně nastalo mé představení. Spatřila jsem malinkou, vyzáblou stařenku, sedící v ohromném křesle. Zakývala na mne hlavou, a nasadila si brejle, aby si mne mohla lépe prohlédnouti. Pamatuju se, že jsem se jí hned na ponejprv nezalíbila. Učinila poznámku, že jsem docela zdivočelá, neumím ani poklonu učiniti, ani ruku políbiti. Započaly dotazy a já jedva odpovídala; ale když řeč došla na otce a matku, dala jsem se do pláče.

Stařence bylo velmi nepříjemno, že jsem tak citlivá; ostatně sama mne začala těšit a radila, abych naděje své složila na Boha. Pak se mne otázala, kdy jsem byla naposled ve chrámě; a poněvadž já jsem sotva pochopila smysl její otázky, neboť o mé vychování nikdo nedbal, kněžna přišla zrovna v úžas. Poslali pro kněhyni. Započala rada a bylo ustanoveno, že mne povezou do chrámu v nejblíže příští neděli. Do té doby kněžna slíbila, že se bude za mne modliti, ale poručila, aby mne odvedli, protože jsem dle jejích slov zanechala v ní nad míru těžký dojem.

Nedivím se; ale jinak ani nemohlo být. Bylo však zřejmo, že jsem se rozhodně nezalíbila. Týž den vzkázala, že příliš dovádím, že je mne slyšet po celém domě, ačkoli jsem se toho dne ani nehnula. Patrně stařence se něco zdálo. Avšak druhého dne přišel týž vzkaz. Jako na neštěstí přihodilo se, že jsem právě upustila číšku a rozbila ji. Francouzka a všechny služebné přišly v úžas a v tu chvíli mne přestěhovaly do nejvzdálenější světničky, kamž všechny následovaly za mnou v záchvatu hrůzy.

Sama už nevím, čím to všechno tehda skončilo. A to byla příčina, proč jsem ráda odcházela dolů a toulala se samotná po velikých sálech, neboť jsem věděla, že tam nikomu nepřekážím.

Pamatuju se, jak jsem kdysi seděla v jednom dolejším sále. Zakryla jsem si obličej rukama, sklonila hlavu a tak jsem proseděla nevím jak dlouho. Stále jsem přemýšlela a přemýšlela. Můj nevyspělý rozum nebyl s to, aby rozřešil veškeren můj stesk a mně bylo u duše čím dál, tím obtížněji, truchlivěji. Náhle ozval se nade mnou čísi tichý hlas:

„Co tu děláš, moje ubohá?"

Zdvihla jsem hlavu: byl to kníže. Jeho tvář vyjadřovala hluboké účastenství a soustrast. Ale já pohlédla na něho takovým zničeným, takovým nešťastným pohledem, že slzy naplnily jeho veliké, modré oči.

„Ubohý sirotečku!" pravil a pohladil mne po hlavě.

„Ne, ne; nejsem sirotek! Ne!" zvolala jsem a zastenání vydralo se z mých prsou a všechno se ve mně zdvihlo a vzbouřilo. Vstala jsem s místa, chopila ho za ruku a líbajíc a slzami ji kropíc, opakovala jsem prosebným hlasem:

„Ne ne, nejsem sirotek! Ne!"

„Dítě mé! Co je ti, má milá, ubohá Nétičko? Co je ti?"

„Kde je maminka? Kde je moje maminka?" volala jsem, hlasitě plačíc a nemajíc už síly, abych déle skrývala svůj stesk, padla jsem celá zmožená před ním na kolena. „Kde je moje maminka? Holoubku můj, řekni, kde je maminka?"

„Odpusť mi, děťátko!… Ach, ubohá, já jsem jí připomenul… Co jsem to udělal! Pojď, půjdeme spolu, Nétičko, půjdeme spolu!"

Chopil mne za ruku a rychle mne vedl za sebou. Byl dojat do hloubi duše. Konečně jsme přišli do komnaty, které jsem až dosud neviděla.

Byla. to obraznice. Byl soumrak. Lampičky jasně kmitaly svými plaménky po zlatých řízách a drahých kamenech svatých obrazů. Zpod lesklých kovových říz mdle vyhlédaly obličeje svatých. Zde všechno bylo tak málo podobno k ostatním komnatám, tak bylo tajemno a truchlivo, že jsem byla překvapena a jakési zděšení ovládlo mé srdce. Byla jsem k tomu tak bolestně naladěna! Kníže ve spěchu mě přiměl, abych poklekla před obrazem boží mateře a sám také klekl vedle mne…

„Modli se, dítě, pomodli se; budeme se oba modliti!" pravil tichým, přerývaným hlasem.

Ale já se modliti nemohla; byla jsem překvapena, ano poděšena; vzpomněla jsem si otcových slov v onu poslední noc u těla mé maminky a já klesla do mdlob. Pak jsem se rozstonala a za této druhé periody své nemoci div jsem neumřela. Stalo se to následujícím způsobem.

Kdysi ráno čísi známé jméno ozvalo se v mých uších. Uslyšela jsem jméno S…ce. Kdosi z domácích pronesl je vedle mé postele. Trhla jsem sebou. Vzpomínky přivalily se ke mně a já, vzpomínajíc, blouzníc a mučíc se proležela, už nevím, kolik hodin v opravdovém blábolu.

Procitla jsem už velmi pozdě. Kolem mne byla tma; noční svítilna zhasla a služebná, která mne opatrovala, nebyla ve světnici. Náhle jsem zaslechla zvuky vzdálené hudby. Chvílemi zvuky úplně utichaly, chvílemi se ozývaly silněji a silněji, jakoby se blížily. Nepamatuju se, jaký cit mnou ovládnul, jaký záměr se náhle zrodil v mé chorobné hlavě. Vstala jsem s postele a nevím, kde jsem nabrala sil, na spěch se oblékla do svých smutečných šatů a šla, hmatajíc kolem sebe, ze světnice. Ani v druhém, ani v třetím pokoji nepotkala jsem živé duše. Konečně jsem se probrala na chodbu. Zvuky stávaly se stále silnějšími a jasnějšími.

Uprostřed chodby byly schody dolů; touto cestou chodila jsem vždy do dolejších pokojů. Schodiště bylo jasně osvětleno; dole chodili; přitiskla jsem se do koutka, aby mne nespozorovali, a jakmile bylo možno, sešla jsem dolů na druhou chodbu. Hudba zaznívala ze sousedního sálu; tam bylo hlučno, hovořilo se, jakoby se tam bylo shromáždilo na tisíc lidí. Jedny dvéře do sálu, přímo z chodby, byly zavěšeny ohromnou dvojitou portierou z jasně červeného aksamítu. Zdvihla jsem přední závěsu a stoupla jsem si mezi portiery. Srdce mně tlouklo tak, že jsem jedva stála na nohou.

Ale za několik minut přemohla jsem své rozčilení a osmělila se konečně odhrnouti trochu kraj druhé závěsy… Můj Bože! Ten ohromný, mračný sál, do něhož jsem se bávala vkročit, zářil nyní tisícerými ohni. Jakoby se bylo na mne navalilo moře světla, mé oči, přivyklé k temnotě, byly v první okamžik oslněny, až zabolely. Aromatický vzduch jako horký vítr zavanul mně do obličeje. Spousta lidí chodila sem a tam; všichni, zdálo se, měli radostné, veselé tváře. Dámy byly v nádherných, světlých šatech; všude jsem potkávala pohledy, zářící radostí.

Stála jsem jako okouzlená. Zdálo se mně, že jsem to všechno viděla už kdysi ve snu… Připomněla jsem si soumrak, připomněla jsem si naše podkroví, vysoké okénko, ulici hluboko dole s kmitajícími se svítilnami, okna protějšího domu s červenými záclonami, kočáry shromážděné u vchodu, dupot a frkání hrdých koní, křik, lomoz, stíny v oknech a slabou, vzdálenou hudbu… „Vida tedy, kde byl onen ráj," prolétlo mou hlavou. „Vida, kam jsem chtěla odejíti s ubohým tatínkem!… Nebyl to tedy pouhý sen! Ano, všechno jsem to viděla už ve svých snech, ve svém blouznění!"

Rozpálená nemocí fantasie vzplanula v mé hlavě a slzy jakéhosi nevylíčitelného nadšení vyhrkly z mých očí. Pátrala jsem očima po otci. „Musí býti zde, je zde!" myslila jsem si a srdce mně zatlouklo očekáváním, dech se zkrátil…

Avšak hudba umlkla, ozval se hluk a po celém sále nesl se jakýsi šepot. Dychtivě jsem pohlížela do obličejů, míhajících se přede mnou, snažíc se, abych některý z nich poznala. Náhle nastalo v sále jakési neobyčejné vzrušení. Spatřila jsem na vyvýšeném místě vysokého, hubeného stařečka. Jeho bledý obličej se usmíval, on sám se úhlovitě nahýbal a ukláněl na všechny strany a v jeho rukou byly housle. Nastalo hluboké ticho, jakoby všichni ti lidé zatajili dech. Všechny obličeje byly upřeny na stařečka, všechno očekávalo.

On vzal housle a dotknul se smyčcem strun. Začala hudba a já jsem cítila, jak mně cosi náhle sevřelo srdce. V nevýslovném stesku, s zatajeným dechem naslouchala jsem těm zvukům; cosi známého ozývalo se v mých uších, jakobych to byla už kdesi slyšela; jakási předtucha čehosi hrozného, strašného byla v těch zvucích, něco takového, co se dálo i v mém srdci. Konečně housle zavzněly zvučněji; rychleji a pronikavěji rozléhaly se zvuky. Ozval se jakoby čísi zoufalý nářek, žalostný pláč, jakoby čísi úpěnlivá prosba marně se ozývala v celém tom zástupu a umlkla, ustrnula v zoufalství. Pořád známějším a známějším jevila se cosi mému srdci. Ale srdce odpíralo tomu věřiti. Stiskla jsem zuby, abych nezastenala bolestí a chytila se rukou závěsy, abych neklesla…

Chvílemi jsem zavírala oči a pak je zase otvírala, čekajíc, že je to sen, že se probudím k jakémusi strašnému, mně známému okamžiku, že se mně snila ona poslední noc, kdy jsem slyšela tytéž zvuky. Když jsem otevřela oči, chtíc se přesvědčiti, dychtivě jsem pohlížela na zástup… Ne, to byli jiní lidé, jiné tváře! Zdálo se mně, že všichni, tak jako já, strádali hlubokým steskem; zdálo se, že všichni chtěli křiknouti na ony strašné nářky a steny, aby umlkly, netrýznily jejich duší, ale nářky a steny lily se pořád tesklivěji, žalostněji, táhleji.

Náhle ozval se poslední, strašný, dlouhý výkřik a ve mně se všechno otřáslo… Není pochybnosti! To je ten samý, to je onen výkřik! Poznala jsem jej, slyšela jsem jej už, on mně taktéž, jako v oné noci, pronikl duší. „Tatínek, tatínek!" mihlo se jako blesk v mé hlavě; „je zde, to je on, to on mne volá, to jsou jeho housle!"

Cosi jako zastenání vyrvalo se z celého zástupu, a strašný potlesk rozlehl se sálem. Zoufalý, pronikavý pláč vyrval se z mých prsou. Nesnesla jsem toho déle, rozhrnula jsem závěsu a vskočila jsem do sálu.

„Tatínku, tatínku! To jsi ty! kde jsi?" křičela jsem, sama nevědouc, co činím.

Nevím, jak jsem doběhla až k vysokému stařečkovi; všude mne propouštěli, rozestupujíce se přede mnou. Vrhla jsem se k němu s bolestným křikem; myslila jsem, že objímám otce… Náhle jsem spozorovala, že se mne chápou čísi dlouhé, kostlivé ruce a zdvihají mne do vzduchu. Čísi černé oči upřely se na mne, a zdálo se, že mne chtí sežehnouti svým ohněm. Hleděla jsem na starce: „Ne, to nebyl otec, to jest jeho vrah!" prokmitlo mně myslí. Mne se zmocnilo jakési otupění a náhle se mi zdálo, že se nade mnou ozval smích a smích ten že se rozlehl sálem společným, všeobecným pokřikem.

Pozbyla jsem smyslů.

V.

To byla druhá a poslední perioda mé nemoci.

Když jsem znovu otevřela oči, uviděla jsem nad sebou skloněnou tvář dítěte, děvčátka stejných let, jako já, a první můj pohyb byl, že jsem k němu vztáhla ruku. První pohled na ně naplnil duši mou jakýmsi štěstím, jakousi sladkou předtuchou. Představte si ideální, roztomilou tvářičku, překvapující zářící krásu, jednu z těch, před nimiž se náhle zastavuješ jako proniknutý radostným zmatkem, zachvíváš se nadšením a již jsi vděčen za to, že vůbec jest, za to, že na ni padl tvůj pohled, za to, že prošla mimo tebe.

Byla to dcera knížete, Káťa, která se právě vrátila z Moskvy. Usmála se mému pohybu, a slabé nervy mé se zachvěly slavnostným nadšením. Kněžna zavolala otce, jenž stál dva kroky od ní a rozmlouval s lékařem.

„Nu, chvála Bohu, chvála Bohu!" pravil kníže, vzav mne za ruku a jeho obličej zazářil nestrojeným citem. „Jsem rád, rád, velice rád," pokračoval spěšným hlasem, jak bývalo jeho zvykem. „Vidíš, to je Káťa, moje holčička; seznamte se, ona bude tvá společnice. Jen se brzo uzdrav, Nétičko. Nehezká! Jak jsi mne polekala!"

Mé uzdravení šlo velmi rychle. Za několik dní už jsem chodila. Každé ráno Káťa přicházela k mé posteli, vždy s úsměvem, se smíchem, který nemizel s jejích rtů. Jejího příchodu čekala jsem jako štěstí. Tolik se mně chtělo ji pocelovati! Ale čtveračivá holčička přicházela jedva na několik minut; poseděti tiše nemohla. Věčně se pohybovat, běhat, skákat, hlučet a lomozit na celý dům byla její nezbytná potřeba. A proto mně hned na ponejprv oznámila, že je jí hrozně nudno seděti u mne a že proto bude ke mně přicházeti velice zřídka, a i to jen proto, že je jí mne líto; co prý dělat, musí se přijít podívat. Ale až se uzdravím, potom že nám bude veseleji. A skutečně každé ráno první její slovo bylo:

„Nu, jsi zdráva?"

Ale poněvadž jsem stále ještě byla hubená a bledá a úsměv jaksi bojácně jen prokukoval z mého smutného obličeje, proto kněžna hned nachmuřila brvy, zavrtěla hlavou a mrzutě zadupala nožkou.

„Vždyť jsem ti říkala včera, abys vypadala lépe. Poslouchej, tobě jistě nedávají jíst?"

„Ano, málo," odpověděla jsem bojácně, protože jsem se jí už ostýchala. Chtělo se mi co nejvíce zalíbiti se jí a proto jsem se bála o každé své slovo, o každý svůj pohyb. Příchod její čím dále, tím více mne uváděl v nadšení. Nespouštěla jsem s ní očí, a když odešla, dlouho ještě jako okouzlená pohlížela jsem v tu stranu, kde stála. Vídala jsem ji i ve snách. A za bdělého stavu, když nebyla u mne, skládala jsem si celé rozhovory s ní, byla jsem její přítelkyní, čtveračila, dováděla, plakala spolu s ní, když nás za něco kárali, slovem, blouznila jsem o ní jako zamilovaná. Hrozně se mi chtělo, abych už byla zdráva a honem ztloustla, jak ona mně radila.

Kdykoli Káťa přiběhla ke mně z rána a jeji první slova byla: „Nu, jsi už zdráva? Ach, pořád taková hubená!" vždycky jsem se zalekla, jakobych se byla něčím provinila. A Káťa se divila opravdově, že jsem se za jeden den nespravila, tak že se skutečně počínala na mne mrzeti.

„Víš co? Chceš, já ti dnes přinesu piroh?" navrhla mně při jedné své návštěvě. „Sněz to, z toho rychle ztloustneš."

„Přines," svolovala jsem s radostí, že ji uvidím ještě jednou.

Při svých návštěvách kněžna se vždy nejprve poptala na mé zdraví, pak si sedla naproti mně na židli a počínala si mne prohlížeti svýma černýma očima. Z počátku, dokud se se mnou seznamovala, přehlížela si mne každou minutku od hlavy do nohou s velice naivním podivením. Rozmluva naše ovšem se nevázala. Já se ostýchala před Kátí a před jejími příkrými nápady, ačkoli jsem umírala touhou, abych si s ní mohla pohovořit.

„Což mlčíš!" začala Káťa po krátké pomlčce.

„Co dělá tatínek?" optala jsem se, majíc radost, že jest věta, kterou možno pokaždé začíti naši rozmluvu.

„Nic, tatínek je zdráv. A já jsem vypila dnes dvě číšky čaje, místo jedné. A kolik ty?"

„Jednu."

Opět mlčení.

„Dnes mne Falstaf chtěl kousnout."

„To je pes?"

„Ano, pes. Což jsi ho neviděla?"

„Ne, viděla jsem ho."

A poněvedž jsem nevěděla, co dále odpovědít, kněžna opět na mne pohlédla s podivením.

„Je ti veselo, když s tebou hovořím?"

„Ano, velice veselo. Přicházej častěji."

„Mně řekli, že ti bude veselo, když budu k tobě přicházet. Ale vstávej už raději. Dnes ti opravdu přinesu piroh… A proč pořád mlčíš?"

„Tak."

„Ty asi přemýšlíš pořád, viď?"

„Ano, mnoho přemýšlím."

„A mně říkají, že moc mluvím a málo přemýšlím. Což mluvit je špatné?"

„Ne, já jsem ráda, když mluvíš."

„Hm; zeptám se madame Leothar, ona ví všechno. A o čem přemýšlíš?"

„O tobě přemýšlím," odvětila jsem po krátké pomlčce.

„A to je ti příjemno?"

„Ano."

„Máš mne tedy ráda?

„Mám."

„A já tebe ještě nemám ráda. Jsi taková hubená. Nu, přinesu ti piroh. Zatím s Bohem!"

Tu mne kněžna skoro v letu pocelovala a zmizela ze světnice.

Po obědě však skutečně se objevil piroh. Přiběhla, jako posedlá a smála se radostí, že se jí přece podařilo přinésti mně jídlo, jež mně nebylo dovoleno.

„Jez více, hodně jez, je to můj piroh, já sama jsem nejedla. Nu s Bohem." To bylo všechno a už zmizela.

Jiného dne opět ke mně náhle přiběhla v neobvyklou dobu po obědě; černé její kadeře byly jako vichrem rozmetány, tváře jí hořely jako purpur, oči blýskaly. Důkaz, že už běhala a skákala hodinu nebo dvě.

„Umíš hrát s volanty?" zvolala ve spěchu celá udýchaná, patrně opět někam chvátajíc.

„Ne," odpověděla jsem s velikým zármutkem, že nemohu říci: ano!

„Ach ty! Nu, až se uzdravíš, já tě naučím. Přišla jsem jen proto. Hraju si nyní s madame Leothar. S Bohem; mne čekají."

Konečně jsem už mohla vstáti s postele, ač jsem byla ještě velmi slába a bez vlády. První, první myšlénka byla, abych se nikdy nemusila odloučit od Káti. Cosi mne násilně pudilo k ní. Nemohla jsem se na ni nadívati, a to překvapovalo Káťu. Má náchylnost k ní byla silná, šla jsem za svým novým citem tak ohnivě, že toho nemohla nepozorovat a z počátku se jí to zdálo neslýchanou podivností. Pamatuju se, jak jsem se kdysi při hře nezdržela, padla jsem jí kolem krku a počala ji líbati. Ona se vyprostila z mého objetí, chopila mne za ruce, nachmuřila brvy, jako bych ji byla čímsi urazila a ptala se:

„Co děláš? Proč mne líbáš?"

Byla jsem na rozpacích, jako bych se byla čímsi provinila, trhla jsem sebou při její náhlé otázce a neodpověděla jsem ani slova. Kněžna pohodila raménky na znamení nerozřešených pochybností (pohyb ten se jí stal zvykem), vážně stiskla své kypré rtíky, nechala hry a sedla si do koutku na divan, odkudž si mne velmi dlouho prohlížela, o čemsi u sebe uvažovala, jakoby si chtěla rozřešiti novou otázku, jež náhle vznikla v jejím umě. I to byl její zvyk ve všech obtížných případech. Já ze své strany dlouho jsem nemohla přivyknouti k těmto ostrým a příkrým projevům její povahy.

Z počátku jsem vinila sebe, domnívajíc se, že jest ve mně skutečně velmi mnoho podivného. Ačkoli to bylo pravda, přece jsem se trápila podivením, proč se nemohu hned najednou spřáteliti s Kátí a zalíbiti se jí jednou na vždy. Mé neúspěchy mrzely mne, že mne to až bolelo, a byla jsem hotova dáti se do pláče po každém náhlém slově Kátině, po každém jejím nedůvěřivém pohledu. Můj zármutek rostl ne po dních, ale po hodinách, protože u Káti všechno se odbývalo bystře.

Za několik dní jsem spozorovala, že Káťa mne vůbec nemá ráda, ano počíná cítiti ke mně jakýsi odpor. Všechno se v ní dělo rychle, příkře — někdo by řekl hrubě, kdyby v těch jako blesk rychlých hnutích její přímé, naivně upřímné povahy nebylo pravé, ušlechtilé grácie. Počalo to tím, že nejprve začala o mně pochybovat a pak mne i přezírat, a sice tuším proto, že jsem neuměla hráti v nijakou hru. Kněžna ráda dováděla, běhala, byla silná, živá, obratná; já — právě naopak. Byla jsem slabá ještě po nemoci, tichá, zádumčivá. Hra mne netěšila. Slovem mně se vůbec nedostávalo schopností, abych se zalíbila Kátí. Mimo to jsem neuměla snésti, když byli se mnou nespokojeni; hned jsem se stávala smutnou, klesala jsem na duchu a tím jsem pozbývala sil, abych napravila svou chybu, abych opravila ve svůj prospěch nevýhodný dojem, který jsem způsobila — slovem, byla jsem ztracena.

Toho Káťa nemohla nikterak pochopit. Z počátku se mne až lekala, prohlížela si mne s podivením, když se byla před tím celou hodinu namáhala, aby mne naučila, jak se hraje s volanty a nic se mnou nepořídila. Poněvadž jsem se stávala hned truchlivou, a slzy mi už vystupovaly do očí, zamyslila se nade mnou několikrát, a když nepořídila nic ani se mnou, ani se svými myšlénkami, nechávala mne konečně stranou a začínala si hráti sama. Už mne nevyzývala ke hře, ba nepromluvila se mnou po celé dni ani slova. To mne tak překvapovalo, že jsem div snesla její opovržení. Nové osamocení stalo se mi skoro těžším předešlého a opět jsem počala truchliti, zadumávati se, opět černé myšlénky oblehly mé srdce.

Naše opatrovnice, madame Leothar, spozorovala konečně, že nastala změna v našem styku. A poněvadž jsem se jí stala nápadnou především já a mé vynucené osamocení ji překvapilo, obrátila se přímo ke kněžně, kárajíc ji, že neumí se mou obcovati. Kněžna nachmuřila brvy, pohnula raménky a oznámila, že nemůže se mnou ničeho pořídit, že si neumím hrát, že stále o něčem přemýšlím, a že raději počká, až se bratr Sáša vrátí z Moskvy, že jim oběma bude potom mnohem veseleji.

Ale madame Leothar se nespokojila touto odpovědí a vytkla jí, že mne nechává samotnou, ačkoli jsem ještě nemocna; že nemohu být tak veselá a bujná, jako Káťa a že je to vlastně lépe, protože Káča je příliš bujná, že dnes vyvedla to, včera ono, a předvčírem div že ji buldog nepokousal; slovem madame Leothar ji vyplísnila bez žalosti. Skončila tím, že ji poslala ke mně s rozkazem, aby se ihned smířila.

Káťa vyslechla madame Leothar velmi pozorně, jakoby chápala skutečně něco nového a spravedlivého v jejích výtkách. Odhodila obruč, s kterým se honila po sále, přistoupila ke mně a vážně na mne pohlédnuvši, optala se s překvapením:

„Což vy si chcete hrát?"

„Ne," odpověděla jsem, ulekána za sebe i za Káťu, když ji plísnila madame Leotbar.

„Co tedy chcete?"

„Já posedím; mně je těžko běhat; jen vy se na mne nehněvejte, Káťo, protože vás mám velice ráda."

„Nu, budu si tedy hrát sama," ticho a s přestávkami odpověděla Káťa, jakoby ku svému podivu nabývala přesvědčení, že vlastně není ničím vinna. „Nu, s Bohem, já se na vás nebudu hněvat."

„S Bohem," odpověděla jsem, vstávajíc a podávajíc jí ruku.

„Možná, že mně chcete dát hubičku?" optala se dále, trochu se zamyslivši. Patrně si připomněla náš nedávný výjev a chtěla mně způsobiti něco příjemného, aby honem ukončila naše smíření.

„Jestliže si přejete?" odpověděla jsem s ostýchavou nadějí.

Přistoupila ke mně a nad míru vážně, bez úsměvu mne pocelovala. Když takovým způsobem učinila všechno, co se na ní žádalo, ba ještě více, než bylo třeba, aby učinila radost chudobnému děvčátku, ke kterému ji poslali, odběhla ode mne spokojená a veselá a znovu po všech pokojích ozýval se její smích a křik, dokud se celá unavená a jedva dechu popadajíc nevrhla na divan, aby si odpočinula a sebrala na novo síly.

Celý večer pohlížela na mne podezřívavě. Zdála jsem se jí patrně nad míru podivnou a zvláštní. Bylo patrno, že se jí chtělo o něčem si se mnou promluviti, vysvětliti si jakési pochybnosti o mně, jež se v ní zrodily; ale pro tentokrát, nevím proč, se zdržela.

Z rána počínaly obyčejně její hodiny. Madame Leothar učila ji francouzskému jazyku. Celé vyučování záleželo v opakování mluvnice a ve čtení bájek Lafontainových. Mnoho ji neučili, protože jedva dosáhli toho, aby proseděla při učení dvě hodinky za den. I k tomu svolila jen na prosby otcovy a na rozkaz matčin, a svou povinnost plnila řádně, poněvadž dala na to své slovo.

Měla vzácné schopnosti; chápala bystře a rychle. Ale i v tom se jevily některé malinké zvláštnosti; jestliže něčemu nerozuměla, počínala hned o tom rozmýšleti sama, k jinému však pro vysvětlení se neobracela. Styděla se jaksi za to. Vypravovali mně, že někdy celé dni se trápila nad nějakou záhadou, kterou nemohla rozřešit, zlobila se, že ji nemůže zmoci sama, bez cizí pomoci. Jen v krajních případech, když už neměla sama více sil, přicházela k madame Leothar s prosbou, aby jí pomohla rozřešiti záhadu, kterou sama nemohla zmoci.

Totéž bylo při každém jejím podniku. Ona už mnoho myslila, ač se to nezdálo na prvý pohled. Ale při tom byla nápadně naivní. Stávalo se někdy, že se počala ptáti na nějakou zřejmou hloupost; jindy však v jejích odpovědech byla patrna prohlédavá jemnost a chytrost.

Poněvadž i já jsem se mohla už něčím zabývati, madame Leothar vyzkoušela mé vědomosti, a protože shledala, že čtu velmi dobře, ale píšu velice špatně, uznala za nezbytnou a krajní potřebnost učiti mne francouzsky.

Ničeho jsem nenamítla a jednoho rána zasedly jsme spolu s Kátí k učebnému stolku. Náhodou Káťa byla tenkrát jako naschvál neobyčejně tupa a krajně roztržita, tak že ji madame Leothar ani nepoznávala. Já pak skoro na jedno posezení osvojila jsem si už celou francouzskou abecedu, snažíc se, abych svou pilností podle možnosti vyhověla madame Leothar. Na konec hodiny madame Leothar se úplně rozzlobila na Káťu.

„Podívejte se na ni," pravila, ukazujíc na mne, „je stonavá, učí se ponejprv a vykonala desetkrát víc než vy. Nestydíte se?"

„Ona že umí víc než já?" optala se s podivením Káťa. „Vždyť se učí teprve abecedě!"

„Jak dlouho vy jste se učila abecedě?"

„Tři hodiny."

„A ona se jí naučila za jednu hodinu. Z toho je vidět, že chápe třikrát rychleji než vy a předhoní vás, ani se nenadějete. Je tomu tak?"

Káťa se trochu zamyslila a náhle se zarděla jako oheň, nabyvši přesvědčení, že výtka madame Leothar je spravedlivá. Zardíti se, shořeti studem — býval první důsledek skoro každého jejího nezdaru buď z rozmrzelosti, nebo z hrdosti, když ji usvědčovali v rozpustilosti, slovem skoro ve všech případech.

Tentokrát jí skoro až slzy vstoupily do očí; avšak ani nemukla a jen pohlédla na mne tak, jako by mne chtěla spáliti svým pohledem. Ihned jsem se domyslila, oč tu běží. Ubohá Káťa byla hrda a samoliba do krajnosti. Když jsme odcházely od madame Leothar, dala jsem se s ní do řeči, abych honem rozplašila její mrzutost a dokázala jí, že nejsem vinna slovy Francouzky. Avšak Káťa mlčela, jako by mne neslyšela.

Za hodinu přišla do té světnice, kde jsem seděla s knížkou v ruce, ale stále uvažujíc o Káti, překvapená a polekaná tím, že opět nechce se mnou mluvit. Pohlédla na mne zpod obrví, sedla si, jak obyčejné, na divan a dobré půl hodiny nespouštěla se mne očí. Já jsem se konečně nezdržela a vzhlédla jsem na ni tázavým pohledem.

„Umíte tancovat?" optala se mne Káťa

„Ne, neumím…"

„A já umím."

Pomlčka.

„A na fortepiano hrajete?"

„Taky ne."

„A já hraju. Tomu je se těžko naučit."

Já jsem neodpověděla.

„Madame Leothar říká, že jste chytřejší, než já."

„Madame Leothar se na vás rozhněvala," namítla jsem.

„A což tatínek se bude také hněvat?"

„Nevím," odpověděla jsem.

Opět mlčení. Kněžna netrpělivostí cupala svou malinkou nožkou o podlahu.

„Vy se mně tedy budete vysmívat, protože lépe chápete, než já?" optala se konečně, když už nemohla déle zdržeti své rozkvašenosti.

„O ne, ne!" zvolala jsem a přiskočila jsem k ní, abych ji objala.

„Nestydíte se, kněžno, za takové myšlénky a otázky?" ozval se náhle hlas madame Leothar, která nás už pět minut pozorovala a vyslechla celou naši rozmluvu. „Styďte se! Závidíte ubohému dítěti a vychloubáte se, že umíte tancovat a hráti na piano. To je hanba; já povím všechno panu knížeti."

Tváře kněžniny zarděly se jako záře.

„To je ošklivý cit. Vy jste ji urazila svými otázkami. Její rodiče byli chudobní lidé a nemohli jí najímat učitelů. Ona se učila sama, protože má hodné, dobré srdce. Měla byste ji milovat a vy se s ní chcete svářit. Styďte se, styďte se! Vždyť ona je sirotek! Nemá nikoho. Jen schází, abyste se ještě pochlubila, že jste kněžna a ona ne. Nechám vás samotnou; rozmýšlejte o tom, co jsem vám řekla; polepšete se."

Kněžna přemýšlela celé dva dni. Po dva dni nebylo slyšeti jejího smíchu a křiku. Když jsem se probudila v noci, zaslechla jsem, že i ve snách se o něco pře s madame Leothar. Ba spadla se i trochu za tyto dva dni a ruměnec nehrál tak živě na jejích jasných tvářích. Konečně třetího dne sešly jsme se obě dole ve velkých pokojích. Kněžna šla od matky; když mne spatřila, zastavila se a usedla nedaleko naproti mně. Očekávala jsem se strachem, co bude, a třásla jsem se na všech údech.

„Nétičko, proč mne kárají k vůli vám?" optala se mne konečně.

„To nebylo k vůli mně," namítla jsem honem, abych se ospravedlnila.

„Ale madame Leothar tvrdí, že jsem vás urazila."

„Ne, Kátinko, vy jste mne neurazila."

Kněžna pohodila raménky na důkaz, že nechápe. „A proč tedy pořád pláčete?" optala se mne po krátké pomlčce.

„Já už nebudu plakat, jestliže chcete," odpověděla jsem se slzami v očích.

Ona opět pohodila rameny. „Dříve také jste pořád plakala?" Neodpověděla jsem.

„A proč zůstáváte u nás?" optala se náhle kněžna. Pohlédla jsem na ni rozpačitě a cosi jakoby mne bylo bodnulo do srdce.

„Proto, že jsem sirotek," odpověděla jsem konečně, když jsem sebrala své síly.

„Měla jste maminku a tatínka?" „Měla."

„Oni vás neměli rádi?"

„Ne, oni mě měli rádi," odvětila jsem s velikým přemáháním.

„Oni byli chudí?" „Ano."

„Velice chudí?" „Ano."

„Oni vás ničemu neučili?" „Číst mne učili," „A hračky jste měla?" „Neměla."

„A sladká jídla mívali jste k obědu?" „Nemívali."

„Kolik jste měli světnic?" „Jednu."

„Jen jednu světnici?" „Jen jednu." „A služebné jste měli?" „Neměli."

„A kdo vám tedy sloužil?" „Já sama jsem chodila kupovat."

Dotazy kněžniny víc a více drásaly mé srdce. I vzpomínky, i má osamocenost, i kněžnin údiv — to vše poráželo, uráželo mé srdce, které přetékalo krví. Celá jsem se chvěla rozčilením a pro slzy jedva jsem dechu popadala.

„Jste tedy ráda, že zůstáváte u nás?"

Mlčela jsem.

„Měla jste hezké šaty?"

„Ne."

„Špatné?"

„Ano."

„Viděla jsem vaše šaty; mně je ukázali."

„Proč se mne vyptáváte?" zvolala jsem, a celá jsem se otřásla jakýmsi novým, mně nepovědomým pocitem, vstávajíc s místa. „Proč se mne vyptáváte?" pokračovala jsem, červenajíc se rozhořčením. „Proč se mně posmíváte?"

Kněžna se zapýřila a také vstala s místa, ale v okamžiku přemohla své rozechvění.

„Ne, já se neposmívám," pravila mi. „Jen jsem chtěla vědít, je-li pravda, že váš tatínek a maminka byli chudobní."

„Proč se mne vyptáváte na tatínka a maminku zvolala jsem a rozplakala se od duševní trýzně. „Proč se takovým způsobem na ně vyptáváte. Co vám udělali, Káťo!"

Káťa stála na rozpacích a nevěděla, co mně odpovědít. V ten okamžik vešel kníže.

„Co je ti, Nétičko?" optal se mne, vzhlédnuv na mne a uviděv moje slzy. „Co je ti?" pokračoval, pohlédnuv na Káťu, která byla červená, jako oheň. „O čem jste mluvily? Proč jste se nepohodly? Nétičko, proč jste se nepohodly?"

Já však nemohla odpovídat. Chopila jsem knížete za ruku a políbila ji se slzami.

„Káťo, nelži. Co se stalo?"

Káťa lhát neuměla.

„Řekla jsem, že jsem viděla, jaké měla špatné šaty, když ještě ostávala u tatínka a u maminky."

„Kdo ti je ukázal? Kdo je směl ukazovat?"

„Sama jsem je viděla," odpověděla Káťa rozhodně.

„Nu, dobře! Ty na jiné nepovíš, znám tě. Nu, a co"

„A ona se dala do pláče a řekla, proč se posmívám jejímu tatínkovi a mamince."

„Ty's se jim tedy posmívala?"

Káťa se sice neposmívala, ale úmysl její byl asi takový, když jsem ji v tom smyslu pochopila. Nyní neodpověděla ani slova; souhlasila tedy s otcovou výtkou.

„Hned k ní jdi a popros ji za odpuštění," velel kníže, ukazuje jí na mne.

Kněžna stála bledá, jako šátek a nehýbala se s místa.

„Já nechci," odpověděla konečně Káťa polohlasem, ale s výrazem co nejrozhodnějším.

„Káťo!"

„Ne, nechci, nechci!" vzkřikla náhle s jiskřícíma očima a zadupala nožkami. „Nechci, tatínku, prosit za odpuštění. Já ji nemám ráda, já s ní nebudu ostávat… Já nejsem vinna, že celý den pláče. Nechci, nechci!"

„Pojďme tedy," pravil kníže, chopiv ji za ruku, a odvedl ji do svého kabinetu. „Nétičko, jdi nahoru!"

Chtěla jsem se vrhnouti ke knížeti, chtěla jsem prosit za Káťu, ale kníže opakoval přísně svůj rozkaz, tak že jsem odešla nahoru, studená leknutím jako mrtvola. Když jsem přišla do naší světnice, padla jsem na divan a zastřela si hlavu rukama. Počítala jsem minuty, čekala Káťu s netrpělivostí, chtěla jsem jí padnouti k nohám.

Konečně Káťa se vrátila a nemluvíc ani slova, prošla mimo mne a sedla si na židli do kouta. Oči měla červené, tváře opuchlé od slz. Moje odhodlanost zmizela. Pohlížela jsem na ni se strachem a ze strachu nesměla jsem se hnouti s místa.

Obviňovala jsem sama sebe, všemožně jsem se snažila přesvědčiti se, že já jsem vším vinna. Tisíckrát jsem chtěla přistoupiti ke Káti, a tisíckrát jsem se zdržela, poněvadž jsem nevěděla, jak mne přijme. Tak minul den i druhý. Pod večer druhého dne Káťa se stala veselejší a počal běhati s obručem po pokoji, ale brzo nechala své zábavy a sedla si sama do koutka. Právě když měla jít spat, obrátila se náhle ke mně, ba učinila i dva kroky ke mně a rty se jí otevřely, aby mně něco sdělila, zastavila se však, vrátila se a lehla si do postele.

Po tomto dni minul ještě den a překvapená madame Leothar počala se vyptávati Káti, co se jí přihodilo? Není-li churava, že tak náhle ztichla? Káťa jí cosi odpověděla, chopila se volantu, ale sotva se madame Leothar odvrátila, zarděla se a zaplakala. Vyběhla z pokoje, abych jí neviděla. Konečně se všecko rozhodlo. Zrovna za tři dni po našem sporu přišla náhle po obědě do mé světnice a ostýchavě přistoupila ke mně.

„Tatínek mně poručil, abych nás poprosila za odpuštění," pravila mně. „Odpustíte mi?"

Chopila jsem rychle Káťu za obě ruce a bez dechu od rozechvění jsem zvolala:

„Ano, ano!"

„Tatínek poručil, abychom se spolu pocelovaly. Pocelujete mne?"

Místo odpovědi počala jsem jí líbati ruce, kropíc je slzami. Když jsem pohlédla na Káťu, spozorovala jsem v ní jakési neobyčejné pohnutí. Její rtíky se lehounce zachvívaly, brada se třásla, oči jí zvlhly; ona však okamžitě udolala své rozechvění a úsměv na okamžik zasvitnul na jejích ústech.

„Půjdu řící tatínkovi, že jsem vás pocelovala a že jsem poprosila za odpuštění," pravila tichounce, jako by uvažovala sama u sebe. „Neviděla jsem ho už tři dni; on mně řekl, že jinak k němu nesmím přijíti," dodala po krátké pomlčce.

Když to dořekla, šla ostýchavě a zádumčivě dolů, jakoby dosud nebyla zcela jista, jak ji otec uvítá.

Ale za hodinu ozval se nahoře křik, hluk, smích, štěkot Falstafa, cosi se převalilo a rozbilo, několik knih sletělo na podlahu, obruč zabzučel a lítal po všech pokojích — slovem poznala jsem, že se Káťa smířila s otcem a mé srdce se zachvělo radostí.

Ke mně však nepřicházela a bylo vidno, že se vyhýbá, aby nemusila se mnou mluvit. Za to jsem měla čest, že jsem do nejvyšší míry vzbudila její zvědavost. Sedala si naproti mně, aby si mne mohla lépe prohlédnouti, a to čím dále, tím častěji. Její pozorování stávalo se naivnějším; slovem, rozhýčkané, pánovité děvčátko, s nímž se všichni mazlili a které hýčkali všichni v celém domě jako poklad, nemohlo pochopit, jakým způsobem jsem mu už několikrát vstoupila do cesty, když mne nechtělo potkati.

Bylo to však krásné, dobré, malinké srdce, které si vždycky umělo nalézti dobrou cestu pouhým instinktem. Největší vliv měl na ni otec, kterého zbožňovala. Máť ji milovala šíleně, ale byla k ní nad míru přísná a od ní Káťa pochytila svou tvrdošíjnost, hrdost a pevnost povahy, při tom však sama musila snášeti všechny matčiny vrtochy, jež přecházely až do mravní tyranie.

Kněhyně jaksi divně pojímala význam vychování a proto vychování Kátino bylo jakousi podivnou směsí nesmyslného mazlení a neúprosné přísnosti. Co se včera dovolovalo, to se náhle beze vší příčiny dnes zapovídalo, čímž se urážel v dítěti cit pro spravedlivost… Ale o tom bude řeč až později. Jen to podotknu, že Káťa už uměla vyměřiti svůj poměr k otci i k matce. K otci se chovala otevřeně, před ním nic nezatajila, všechna byla před ním na jevu. Před matkou naopak byla uzavřena, byla k ní nedůvěřivá, ale poslouchala jí na slovo. Ale ta poslušnost nebyla následek upřímnosti a přesvědčení, nýbrž nezbytné soustavy. Později to vysvětlím.

Ostatně na zvláštní čest mé Káti řeknu, že pochopila konečně svou matku a když se jí podřídila, učinila to proto, že úplně pochopila její bezmeznou lásku, přecházející časem až v chorobnou extasi. Tuto poslední okolnost kněžna velkomyslně přijímala do svých rozpočtů. Bohužel tento rozpočet málo potom pomohl její ohnivé hlavince!

Já však skoro ani nechápala, co se děje se mnou. Všechno se ve mně vzrušilo od jakéhosi nového, nevysvětlitelného citu a nepřepínám, řeknu-li, že jsem se mučila a trápila tímto novým citem. Zkrátka — budiž mně odpuštěno toto slovo — byla jsem zamilována do své Káti. Ano, to byla láska, opravdová láska, láska se slzami a radostmi, vášnivá láska. Co mne k ní pudilo? Z čeho se zrodila taková láska? Začala z prvního pohledu na ni, když všechny mé smysly byly sladce poraženy pohledem na děvčátko, spanilé jako anděl. Všechno v ní bylo krásné; žádná její vada nenarodila se spolu s ní; všechny byly přijaty odjinud a ona s nimi neustále zápasila. Všudy bylo viděti krásný princip, jenž se na nějaký čas oblékl ve lživou formu. Ale všechno v ní, počínaje oním zápasem, zářilo blahou nadějí, všechno věštilo krásnou budoucnost. Všichni ji pozorovali s rozkoší, všichni ji milovali, netoliko já. Když nás ve tři hodiny vodili na procházku, všichni mimojdoucí se zastavovali s překvapením, sotva ji shlédli a nezřídka výkřik obdivu provázel šťastné dítě. Zrodila se pro štěstí, musila se zroditi pro štěstí — takový asi byl první dojem na člověka, jenž se s ní setkal. Možná, že na ponejprv byl ve mně překvapen esthetický cit, cit pro krásno; cit ten projevil se ve mně poprvé, byv probuzen krásou a v tom byla asi všechna příčina vzniku mé lásky.

Hlavní vadou kněžny, či lépe řečeno hlavním elementem její povahy, jenž se nezkrotitelně snažil vtěliti se ve svou přirozenou formu a přirozeně se nacházel ve stavu odchylném, ve stavu zápasu — byla hrdost. Tato hrdost přecházela v naivní malichernosti a upadala v samolibost tak na příklad, že odpor, ať si byl jakýkoli, neurážel, nezlobil jí, nýbrž budil v ní jen podivení. Nemohla pochopit, jak může býti něco jinak, než jak ona chtěla. Avšak cit pro spravedlivost vždycky nabýval vrchu v jejím srdci. Jakmile se přesvědčila, že byla nespravedlivá, ihned se podrobovala rozsudku bez reptání a rozhodně. Jestliže pak ve svém chování ke mně nejednala zcela důsledně, vysvětluju si to její nepostihlou antipatií ke mně, která zkalila na čas souměrnost a harmonii celé její bytosti. To se musilo stát: šla příliš vášnivě za tím, co ji vábilo a vždycky jen příklad, jen zkušenost ji vyváděly na pravou cestu. Výsledky všech jejích činů byly krásné a opravdové, ale dobývaly se neustálými úchylkami a blouzením.

Káťa velmi rychle zakončila svá pozorování nade mnou, a rozhodla se konečně, že mne nechá na pokoji. Dělala, jakoby mne ani nebylo v domě. Se mnou nepromluvila zbytečného slovíčku, ba ani takového slova, jež bylo nezbytným. Odstranila mne od svých her, a sice nikoliv násilně, nýbrž tak obratně, jakobych já sama byla k tomu svolila. Vyučování dálo se pravidelným chodem, a jestliže jí dávali za příklad mne pro chápavost a tichost povahy, už se mi nedostávalo cti, aby se tím urážela její samolibost, jež byla velice choulostivá, tak choulostivá, že ji mohl uraziti i náš buldog, sir John Falstaf. Falstaf byl chladnokrevný a flegmatický, ale zlý jako tygr, když ho dráždili, tak zlý, že neuznával nad sebou ani moci pánovy. Ještě jedna jeho vlastnost: neměl rozhodně nikoho rád. Nejmocnějším, přirozeným jeho nepřítelem byla nade vši pochybnost stařenka kněžna… O tom však budu vypravovati později. Samolibá Káťa snažila se všemi prostředky zvítěziti nad nelaskavostí Falstafa; bylo jí nepříjemno, že jest aspoň jedna živá bytost v domě, třebas jen jediná, která neuznává její autority, její moci, neklaní se jí, nemiluje jí. Kněžna se tedy rozhodla, že sama učiní útok na Falstafa. Chtělo se jí všem poroučeti, nade všemi vládnouti; jak mohl tedy Falstaf ujíti svého osudu? Ale neúprosný buldog se nevzdával.

Kdysi po obědě, když jsme obě seděly dole ve velkém sále, buldog se rozložil uprostřed pokoje a v líné blaženosti trávil svůj odpolední odpočinek. V tu chvíli kněžna si smyslila podrobiti ho své moci. Zanechala své hry a počala se opatrně po špičkách k němu blížiti, láskajíc a vábíc Falstafa co nejněžnějšírni jmény a přívětivými pokyny rukou. Ale Falstaf už zdaleka vycenil své strašné zuby. Kněžna se zarazila. Celý její úmysl záležel v tom, aby se mohla přiblížiti k Falstafovi a pohladiti ho, což on nedovoloval absolutně nikomu kromě kněhyně, jejíž byl miláčkem, a pak ho přiměti k tomu, aby šel za ní. Byl to podnik těžký, spojený s vážným nebezpečím, poněvadž Falstaf byl schopen ukousnouti jí ruku, anebo ji roztrhat, kdyby to shledal potřebným. Byl silný jako medvěd, a proto jsem se bála a se strachem sledovala jsem z dáli počínání Kátino. Ji však nebylo lehko přemluviti najednou, neboť i zuby Falstafa, jež jí ukazoval velice neuctivě, nebyly jí ještě dostatečnou výstrahou.

Když se přesvědčila, že se k němu přímo přiblížiti nemůže, kněžna s udivením obešla svého nepřítele se strany. Falstaf se nehnul s místa. Kněžna obešla ho kolkolem poprvé, podruhé, při čemž se trochu přiblížila; když ha obešla potřetí a při tom překročila vzdálenost, kterou si vyhradil, Falstaf vycenil znova zuby. Kněžna dupla nožkou, odešla rozmrzelá a zamyšlená a sedla si na divan.

Za deset minut vymyslila si novou vnadu; odešla a hned se vrátila se zásobou preclíků, pirůžků — slovem změnila zbraň. Ale Falstaf zůstal chladnokrevným, bezpochyby proto, že byl příliš syt. Ba ani nepohlédnul na kousek preclíku, který mu hodila Káťa. A když se kněžna znova ocitla na vytknuté čáře, kterou Falstaf pokládal za hranici své državy, následovala opposice, tentokrát už důraznější, než po prvé. Falstaf zdvihl hlavu, vycenil zuby, zlehka zavrčel a pohnul tělem, jakoby chtěl vyskočiti s místa. Kněžna se zapálila hněvem, odhodila pirůžky a opět si sedla na své místo.

Seděla celá vzrušená. Její nožka cupala do koberce, tváře jí plály jako záře a do očí jí vstupovaly slzy ze vzteku. Jako naschvál pohlédla tu na mne. Všechna krev vrazila jí do hlavy. Rozhodně vyskočila s místa a pevným krokem pustila se přímo k strašnému psu.

Možná, že pro tentokrát údiv působil na Falstafa příliš silně. Pustil svého nepřítele za svou hraniční čáru a teprve, když se přiblížila na dva kroky, přivítal nesmyslnou Káťu zlověstným zařičením. Káťa se zastavila na okamžik, ale jen na okamžik a rozhodně vykročila vpřed. Já jsem strnula leknutím. Kněžna byla vzrušena, jak jsem jí nikdy před tím ještě neviděla. Oči jí plály vítězoslávou. Mohla sloužiti za model krásného obrazu. Směle snesla hrozný pohled rozlíceného buldoga a nezachvěla se před jeho strašnou tlamou. On přivstal. Z mochnaté jeho hrudi ozvalo se strašné zařičení; ještě okamžik a byl by ji roztrhal.

Ale kněžna hrdě položila na něho svou malinkou ručku a třikrát ho slavně pohladila po hřbetě. Na okamžik buldog byl na rozpacích. Byl to okamžik nejděsnější. Náhle však těžce vstal s místa, protáhl se, a pomýliv si patrně, že mu nestálo za to, plichtiti se mezi děti, klidně vyšel z pokoje. Kněžna s vítězoslávou zaujala vybojované místo a vrhla na mne nevysvětlitelný pohled, pohled přesycený, opojený vítězstvím. Já však byla bledá jako šátek; ona to spozorovala a usmála se. Avšak smrtelná bledost pokrývala už také její tváře. Sotva došla k divanu a sklesla na něj skoro jako ve mdlobách.

Moje láska k ní však neznala mezí. Od tohoto dne, kdy jsem vystála za ni tolik strachu, pozbyla jsem vlády nad sebou. Byla jsem sklíčena steskem, tisíckrát jsem byla hotova vrhnouti se jí kolem krku, ale strach mne vždy připoutal k místu. Pamatuju se, že jsem se snažila vzdalovati se jí, aby neviděla mého rozechvění, ale když znenadání přišla do světnice, ve které jsem se schovala, vždy jsem sebou trhla a srdce mi začínalo tlouci, až se mně hlava zatočila. Zdá se, že to má čtveračka spozorovala a sama asi dva dni byla na rozpacích. Avšak brzy přivykla i k tomuto pořádku.

Tak minul měsíc, který jsem celý strávila v mlčelivém trápení. Mé city jsou nadány jakousi nevysvětlitelnou roztažitelností, možno-li se tak vyjádřiti. Má povaha je trpělivá do krajního stupně, tak že výbuch, náhlý projev citů nastává jen v krajních případech. Nutno podotknout, že za celou tu dobu nevyměnila jsem s Kátí ani pěti slov. Ale ponenáhlu jsem spozorovala, ovšem jen dle jistých, těžko zachytitelných příznaku, že příčinou toho nebyla její zapomnětlivost, její lhostejnost ke mně, nýbrž jakési úmyslné vyhýbání, jakoby si byla předsevzala držeti mne od sebe v určitých mezích.

Já jsem však už v noci ani nespala a za dne nebyla jsem s to skrýti svého zármutku ani před madame Leotharovou. Má láska ke Káti přecházela už do podivínství. Jednou potaji jsem vzala její šátek, jindy stužku, kterou si proplétala vlasy, a celou noc jsem je líbala, tonouc v slzách. Z počátku mne až urážela lhostejnost Kátina; ale nyní všechno se ve mně zkormoutilo a už jsem si sama nemohla vydati počtu ze svých citů.

Tak nové dojmy znenáhla vytlačovaly staré a vzpomínky o mé smutné minulosti ztratily svou bolestnou sílu a zaměnily se novým životem.

Pamatuju se, že jsem časem v noci procitala, vstávala s postele a na špičkách přicházela ke kněžně. Dívala jsem se celé hodiny na spící Káťu při slabém světle naší noční lampičky. Někdy jsem přisedla na její postel, nahnula se k její tváři a mne ovíval její horký dech. Tichounce, strachy se třesouc, líbala jsem jí ruce, raménka, vlasy, nožku, jestliže nožka vyčnívala pod pokrývkou.

Znenáhla jsem spozorovala — neboť po celý měsíc jsem s ní už nespouštěla očí — že se Káťa den ode dne stává zádumčivější. Její povaha pozbývala své rovnováhy; někdy po celý den nebylo slyšeti jejího hluku, za to na druhý den nastal tekový povyk, jakého před tím nikdy nebývalo. Stala se dráždivou, nespokojenou, červenala se a zlobila velmi často, a též vůči mně dopouštěla se malinkých krutostí: najednou si smyslí, že nechce obědvati vedle mne, nechce seděti blízko u mne, jakoby pociťovala přede mou odpor; tu zas najednou odejde k matce a sedí tam po celé dni, vědouc snad, že já v tu dobu zmírám steskem po ní; tu zase počne hleděti na mne po celé hodiny, tak že nevím, kam se podíti od hrozných rozpaků, červenám se, blednu a přece nesmím odejíti z pokoje. Už dvakráte si Káťa stýskala na horečku, ačkoli před tím nikdo nepamatoval, aby byla zastonala. Konečně náhle jednoho rána přišlo zvláštní nařízení: na rozhodné přání kněžnino přestěhovala se dolů k mamince, která div nezemřela strachem, když si Káťa posteskla na horečku. Nutno podotknouti, že kněhyně byla velice mnou nespokojena a všechnu změnu, kterou i sama pozorovala na Káti, připisovala mně a vlivu mé zasmušilé povahy — jak se vyjádřila — na povahu její dcery. Byla by nás už dávno odloučila, ale odkládala na příhodnější dobu, neboť věděla, že bude musit podstoupiti tuhý boj s knížetem, který — ač jí jinak ustupoval ve všem, stával se přece časem neústupným a neúprosně tvrdošíjným. Ona pak znala knížete dopodrobna.

Byla jsem překvapena přestěhováním kněžny a celý týden strávila jsem v bolestném napjetí ducha. Mučila mne tesknota a já jsem si lamala hlavu nad příčinou, proč Káťa na mne zanevřela. Zármutek drásal mou duši a cit spravedlnosti a rozhořčení počal se zdvihati v mém uraženém srdci. Jakási hrdost náhle se zrodila ve mně, a když jsem se scházela s Kátí v onu hodinu, kdy nás vodili na procházku, pohlížela jsem na ni tak nezávisle, tak vážně, tak odchylně od svého předešlého jednání, že to překvapovalo až i samu Káťu.

Ovšem takové změny nastávaly ve mně ve formě jednotlivých výbuchů a potom mé srdce začínalo opět boleti silněji a silněji a já se stávala slabší, malomyslnější, než dříve. Konečně jednoho rána k mému velikému překvapení a k mé veliké radosti kněžna se vrátila nahoru. Nejprvé s bezsmyslným smíchem se vrhla madame Leotharové kolem krku a oznámila jí, že se k nám opět přestěhovala, potom pokynula hlavou i mně, vyprosila si, že se toho rána nemusí učit a celé dopoledne běhala a dováděla. Nikdy jsem ji neviděla živější a radostnější. K večeru však stichla, stala se zádumčivou a znova jakýsi smutek obestřel její rozkošný obličej.

Když večer kněhyně přišla podívat se na ni, viděla jsem, že se Káťa nadpřirozeně namáhá, aby se zdála veselou. Ale hned po odchodu matčině, když zůstala samotna, rozplakala se. Byla jsem překvapena. Kněžna si všimla, že ji pozoruju, a odešla. Slovem: v ní se připravovala jakási neočekávaná krise. Kněhyně se radila s lékaři, každý den volala k sobě madame Leotharovou a vyptávala se jí na všechny podrobnosti o Káti; bylo přikázáno, aby si všímali každého jejího hnutí. Já jediná jsem předvídala pravdu a mé srdce silně zatlouklo nadějí.

Malinký román se znenáhla rozřešoval a blížil se ke konci. Třetí den na to, když se Káťa vrátila k nám nahoru, spozorovala jsem, že po celé ráno pohlíží na mne takovýma rozkošnýma očima, takovými dlouhými pohledy… Několikrát jsem se setkávala s těmito pohledy a pokaždé jsme se obě začervenaly a sklopily oči, jakobychom se styděly jedna druhé. Konečně se kněžna dala do smíchu a odešla ode mne Odbily tři hodiny a nás počali oblékat na procházku. Tu Káťa náhle přistoupila ke mně.

„Vám se rozvázal střevíc," pravila; „dejte, já vám zavážu."

Nahnula jsem se sama, a zarděla jsem se, jako višně, radostí, že Káťa na mne konečně promluvila.

„Počkej!" zvolala netrpělivě a zasmála se. Tu se sehnula, chopila se mocí mé nohy, postavila si ji na koleno a zavázala tkanici. Ve mně se zkrátil dech; nevěděla jsem, co počít sladkým leknutím. Když zavázala střevíc, vstala a prohlédla si mne od paty do hlavy.

„Tady máš rozhalený krk," pravila dále a dotkla se prstem obnaženého těla na mém krku… „Počkej, já sama zavážu."

Neprotivila jsem se. Ona rozvázala můj šátek a zavázala jej pak podle svého.

„Mohla bys dostat kašel," dodala a čtverácky se usmála, při čemž na mne blýskla svýma černýma, vlažnýma očkama.

Byla jsem jako bez sebe; nevěděla jsem, co se se mnou děje a co se děje s Kátí. Ale chvála Bohu, procházka byla brzy odbyta, sic bych se nebyla zdržela a začala bych Káťu líbat na ulici. Když jsme však stoupaly na schody, podařilo se mi tajně ji políbiti na rameno. Spozorovala to, trhla sebou, ale neřekla ani slova. Večer ji oblekli a vedli dolů. Kněhyně měla hosty. Ale ten večer nastal v domě strašný poplach.

Káťa dostala nervový záchvat. Kněhyně byla leknutím bez sebe. Přijel doktor a nevěděl, co říci. Rozumí se, svedli všechno na dětské nemoci, na Kátino stáří, já však jsem smýšlela jinak. Ráno přišla k nám Káťa taková, jako vždy, ruměná, veselá, úplně zdravá, ale spolu s takovými nápady a vrtochy, jakých nikdy nemívala.

Předně po celé ráno neposlouchala madame Leotharové. Potom najednou projevila přání, že půjde k stařence kněžně. Mimo nadání stařenka, která cítit nemohla svou neť, stále se na ni zlobila a viděti jí nechtěla, tentokrát dovolila, aby ji přivedli. Z počátku všechno šlo, jak náleží a první hodinu dobře se snášely. Čtveračka Káťa si smyslila, že poprosí za odpuštění za všechny své kousky, za dovádění, křik, vůbec za to, že staré kněžně nedávala pokoje. Kněžna slavnostně a se slzami v očích jí odpustila.

Ale čtveračku napadlo zajíti dále. Smyslila si vypravovati jí o takovém čtveráctví, které měla teprv v úmyslu, bylo pouhým projektem. Tvářila se pokornou, nábožnou a dokonale kající. Slovem mrzutá stará panna byla u vytržení a její samolibosti velice lichotilo nastávající vítězství nad Kátí — pokladem a idolem celého domu, která uměla i matku přinutit, aby plnila její choutky.

Čtveračka tedy se přiznala, že měla předně v úmyslu přilepiti kněžně na šaty vizitní lístek; za druhé že chtěla pod její postel posaditi Falstafa; potom rozbiti její brejle, odnésti všechny její knihy a místo nich postaviti maminčiny francouzské romány; pak že si chtěla opatřiti prskavky a rozházeti je u ní po podlaze; potom že jí chtěla zastrčiti do kapsy hru karet atd. Slovem, jedno čtveráctví lepší druhého.

Stařenka se vztekala, bledla, červenala se zlostí. Konečně se však Káťa nezdržela, dala se do smíchu a utekla od tety. Stařenka okamžitě poslala pro kněhyni. Nastal soud, a kněhyně dvě hodiny se slzami v očích prosila příbuznou, aby odpustila Káti a nežádala potrestání vzhledem k tomu, že Káťa je stonavá. Kněžna nechtěla z počátku ani slyšet; oznámila, že hned zejtra odjede a obměkčila se teprve tehdy, když jí kněhyně dala slovo, že potrestání odloží jen do té doby, až se dcera uzdraví, potom že vyhoví spravedlivému rozhorlení staré kněžny. Nicméně Káti se dostalo ostré důtky. Odvedli ji dolů ke kněhyni.

Avšak čtveračka jim po obědě přece utekla. Já jsem šla právě dolů a potkala jsem ji na schodech. Kněžna pootevřela dvéře a zavolala Falstafa. V okamžiku jsem se domyslila, že obmýšlí nějakou strašnou pomstu. Věc byla taková: