NÉTIČKA NEZVÁNOVA. (continued 3)

Stařenka kněžna neměla urputnějšího nepřítele nad Falstafa. On se nelísal k nikomu, nikoho neměl rád a byl pyšný, hrdý a ctižádostivý do krajnosti. Nemiloval nikoho, ale patrně na všech vyžadoval náležité úcty. Všichni skutečně chovali k němu úctu, k níž se pojil i náležitý strach před ním. Ale náhle po příjezdu stařenky kněžny všechno se změnilo. Falstafa strašně urazili, neboť mu byl výslovně zakázán vchod do horního patra.

Z počátku Falstaf byl bez sebe pro tuto urážku a celý týden tlapami škrábal do dveří, jimiž byly uzavřeny schody, vedoucí s hora do dolních pokojů. Brzo však se dovtípil o příčině svého vyhnanství a hned první neděli, když se stařenka kněžna ubírala do chrámu, Falstaf s hvizdotem a štěkotem vrhnul se na ubohou. S namaháním ji zachránili od líté pomsty uraženého psa, neboť byl vyhnán na rozkaz kněžny, která oznámila, že ho nemůže vidět.

Od té doby Falstafovi byl nejpřísnějším způsobem zakázán příchod nahoru, a když kněžna scházela dolů, odháněli ho do nejvzdálenější světnice. Nejpřísnější odpovědnost ležela na služebných. Ale mstivé zvíře našlo přece asi třikráte příležitost vedrati se nahoru Jakmile se vedral na schody, běžel ihned celou amfiládou pokojů až k ložnici stařenky. Nic ho nemohlo udržeti. Na štěstí dvéře u pokoje stařenčina byly vždycky zavřeny a Falstaf se omezoval jen tím, že vyl před nimi tak dlouho, až se sběhli lidé a sehnali ho dolů. Kněžna pak po celou dobu takové návštěvy nezkrotného buldoga křičela, jakoby se na ni už sápal a pokaždé se vážně roznemohla od strachu. Několikrát předložila kněhyni své ultimatum a oznámila, že buď Falstaf nebo ona musí odejíti z domu, avšak kněhyně se nemohla odhodlati, aby se rozloučila s Falstafem.

Kněhyně málo koho milovala, ale vedle dětí Falstafa milovala nejvíc na světě a sice z následující příčiny. Kdysi před šesti lety kníže se vrátil z procházky a přivedl s sebou špinavé, choré štěně velice žalostného zevnějšku; štěně však bylo buldog nejčistší krve. Kníže je jaksi zachránil od smrti… Ale poněvadž nový obyvatel domu choval se nad míru neuctivě a hrubě, byl na důtklivou žádost kněhyně odveden do zadního dvora a přivázán na provaz. Kníže se tomu neprotivil.

Dvě léta na to, když celý dům žil na letním bytě, malinký Sáša, mladší bratr Kátin, spadl do Něvy. Kněhyně vykřikla a první její hnutí bylo vrhnouti se za synem do vody. Násilím ji zachránili od jisté smrti. Bystrý proud zatím unášel chlapce a pouze jeho šat vzplýval nad vodou. Rychle počali odvazovati loďku a záchrana mohla se státi pouze nějakým zázrakem. Náhle ohromný, obrovský buldog vskočí do vody, plove na příč tonoucímu chlapci, chopí ho do zubů a vítězoslavně připluje s ním na břeh. Kněhyně přiletí a celuje mokrého, špinavého psa. Ale Falstaf, který nosil tehda ještě prosaické a nad míru plebejské jmeno Triksa, cítit nemohl nijakého láskání a na objímání a polibky kněhyně odvětil tím, že jí prokousl rameno, jak daleko stačily jeho zuby.

Kněhyně cítila následky této rány po celý život, ale vděčnost její neznala mezí. Falstaf byl přijat do panských pokojů, byl vyčištěn, umyt, a obdržel stříbrný obojek krásné práce. Ubytoval se v kabinetě samé kněhyně na velkolepé medvědí kůži a brzy se kněhyni podařilo, že ho směla hladit, aniž se potřebovala báti okamžitého trestu. Když zvěděla, že její miláček se jmenuje Triksa, zhrozila se a hněd počali vyhledávati jiné jméno, co možná staré. Avšak jména Hektor, Cerberus a pod. byla už příliš zevšednělá; bylo třeba jména, jež by slušelo miláčku domu. Konečně kníže, uváživ fenomenální žravost Triksy, navrhl, aby se buldog jmenoval Falstaf. Název byl přijat s nadšením a zůstal buldogovi na vždy.

Falstaf choval se dobře. Jako pravý angličan byl mlčelivý, zasmušilý a na nikoho se nesápal první; jenom vyžadoval, aby s úctou obcházeli jeho místo na medvědí kůži a vůbec aby mu prokazovali náležitou čest. Časem jakoby se ho byl zmocňoval psotník, nebo jakoby ho spleen zmáhal; v takové chvíli Falstaf si s bolestí vzpomínal, že jeho nepřítel, jeho nejzarytější nepřítel, který sáhl na jeho práva, nebyl ještě potrestán. Tu se potichounku probíral na schody a nacházeje dvéře, jak obyčejně, zavřené, ulehl někde na blízku, schoval se do kouta a lstivě čekal, až se někdo zapomene a nechá dvéře do horního patra otevřené. Mstivé zvíře číhávalo tak někdy i tři dni. Avšak přísný rozkaz byl vydán, aby se dohlíželo na dvéře, a tak se stalo, že Falstaf už dva měsíce nabyl nahoře.

„Falstafe, Falstafe!" volala nyní kněžna, otvírajíc dvéře a přívětivě vábila Falstafa k nám na schody.

V tu chvíli Falstaf, cítě, že otvírají dvéře, už se chystal přeskočiti svůj Rubicon. Avšak lákání kněžnino zdálo se mu tak nemožným, že se po nějakou dobu vzpěčoval uvěřiti svým uším. Byl lstivý jako kočka, a aby se neprozradil, že spozoroval zapomnětlivost při otvírání dveří, přešel k oknu, položil na podokenník své mohutné tlapy a počal si prohlížeti protější stavení — slovem, choval se jako cizí člověk, jenž jde procházkou a zastaví se na okamžik, aby se potěšil pohledem na krásnou architekturu sousední budovy. Zatím však jeho srdce tlouklo už a zmíralo blahým očekáváním. Ale jaké bylo jeho překvapení, jaká radost a vytržení, když dvéře zůstaly před ním otevřeny do kořán, a k tomu ještě ho volali, zvali, prosili, jen aby šel nahoru a hned vykonal svou spravedlivou pomstu! Zaskolil radostí, vycenil zuby a strašný, vítězný letěl vzhůru jako střela.

Úpor jeho byl tak mocný, že židle, jež mu stála v cestě a jíž se dotekl v letu, odletěla na sáh a překotila se na místě. Falstaf letěl jako koule, vystřelená z děla. Madame Leotharová vzkřikla úžasem. Ale Falstaf už přiletěl k zapovězeným dveřím a vrazil do nich oběma tlapami. Dvéře však nepovolily a on zavyl, jako zničený. Jemu za odpověď ozval se strašný křik staré panny. Avšak už se sbíhaly se všech stran legiony nepřátel, celý dům se vyhrnul nahoru a Falstaf, lítý Falstaf s náhubkem, jejž mu chytře hodili na tlamu, spoután na všech čtyřech nohách, s hanbou se vrátil s pole bitvy, odvlečen dolů na provaze.

Vyslali posla pro kněhyni.

Tentokrát kněhyně neměla úmyslu odpustiti a smilovati se. Ale koho potrestat? Dovtípila se hned v prvém okamžiku, na prvý pohled; její oči padly na Káťu… Rozumí se: Káťa stojí bledá, strachem se třesouc. Teprve nyní se dovtípila, ubohá, jaké následky bude míti její čtveráctví. Podezření mohlo padnouti na služebné, na nevinné a Káťa už byla hotova povědíti celou pravdu.

„To's ty vyvedla?" optala se jí přísně kněhyně.

Viděla jsem smrtelnou bledost Kátinu; postoupila jsem ku předu a pevným hlasem jsem pravila:

„Já jsem pustila Falstafa… z nenadání," dodala jsem, protože všechna má chrabrost zmizela okamžitě před hrozným pohledem kněhyně.

„Madame Leothar! Příkladně potrestat!" rozkázala kněhyně a vyšla z pokoje.

Vzhlédla jsem na Káťu. Ta stála jako ohromena; ruce jí svisly po stranách a zbledlá tvář se sklonila k zemi.

Jediné potrestání, jehož se užívalo u knížecích dětí, bylo, že je zavřeli do prázdné světnice. Proseděti v prázdné světnici dvě hodiny je maličkost. Ale když tam dítě zavřeli mocí, proti jeho vůli a oznámili mu, že je zbaveno svobody, býval trest takový dosti citelný. Káťu nebo jejího bratra zavírali obyčejně na dvě hodiny. Mne zavřeli na čyři, uváživše hrozný význam mého přestupku. Zmírajíc radostí, vstoupila jsem do svého žaláře. Myslila jsem o kněžně. Věděla jsem, že jsem zvítězila. Ale místo usouzených čtyr hodin proseděla jsem tam do čtyr do rána. Přihodilo se to takto:

Dvě hodiny na to, když mne zavřeli, madame Leotharová zvěděla, že přijela z Moskvy její dcera, rozstonala se náhle a přeje si ji vidět. Madame Leotharová odjela a na mne zazapomněla. Služka, která nás obsluhovala, bezpochyby se domnívala, že jsem už propuštěna. Káťu vzali dolů, kde musila u kněhyně proseděti do jedenácti hodin večer. Když se vrátila, byla velice překvapena, že ještě nejsem v posteli. Služka ji svlékla, uložila, ale kněžna měla své příčiny, aby se na mne nevyptávala. Lehla si a čekala mne, vědouc bezpečně, že jsem byla zavřena jen na čtyři hodiny a proto soudila, že mne přivede naše chůva. Avšak Násťa na mne zapomněla úplně, snad také proto, že jsem se svlékala vždycky sama. Zůstala jsem tedy přes noc ve svém vězení.

Ve čtyři hodiny v noci jsem zaslechla, že někdo klepe a dobývá se do mé světnice. Spala jsem rozložena ledajak na podlaze. Tu jsem se probudila, vzkřikla jsem ze strachu, ale hned jsem rozeznala Kátin hlas, který se ozýval pronikavěji všech druhých, potom hlas madame Leotharové, pak polekané Násti a klíčnice. Konečně dvéře otevřeli a madame Leotharová mne objala se slzami v očích, prosíc, abych jí odpustila, že na mne zapomněla. Padla jsem jí kolem krku a také jsem se rozplakala. Zkřehla jsem zimou a všechny kosti mne bolely, poněvadž jsem ležela na holé podlaze. Hledala jsem očima Káťu; ta však už odběhla do naší ložnice, vskočila do postele, a když já jsem přišla, už spala, nebo se tvářila, jakoby spala.

Čekajíc mne z večera, usnula náhle a prospala až do čtyr hodin do rána. Když se probudila, způsobila hluk, hrozný povyk, probudila madame Leotharovou, jež se mezi tím vrátila, chůvu, všechny služky a vysvobodila mne.

Ráno všichni v dome zvěděli o mé příhodě. I kněhyně se vyjádřila, že se ke mně zachovali příliš přísně. Co pak se týče knížete, uviděla jsem ho ten den po prvé ve svém životě rozzlobeného. Přišel nahoru v deset hodin dopoledne silně vzrušen.

„Prosím vás," obrátil se k madame Leotharové, „co děláte? Jak jste se zachovala k ubohému dítěti? To je barbarství, pravé barbarství! Churavé, slabé dítě, takové citlivé a bojácné děvčátko, plné fantasií a zavřít je na celou noc do tmavé světnice! Tím ji můžete zničit! Což neznáte její minulosti? To je barbarské, nelidské, pravím vám, milá paní! Jak je možno trestati takovým způsobem! Kdo vymyslil, kdo mohl vymyslit takový trest?"

Ubohá madame Leotharová se slzami v očích a celá zmatená počala mu vysvětlovati onu záležitost, přiznala se, že na mne zapomněla, protože k ní přijela dcera, že takový trest sám o sobě jest dobrý, netrvá-li dlouho, a že i sám Žan-Žak-Russó povídá cosi podobného.

„Žan-Žak-Russó! milá paní! Ale Žan-Žak to nemohl tvrdit, Žan-Žak není autorita! Žan-Žak-Russó nesměl mluvit o vychování, neměl práva na to. Žan-Žak-Russó vzdal se svých vlastních dětí, milá paní! Žan-Žak byl špatný člověk, milá paní!"

„Žan-Žak-Russó! Žan-Žak špatný člověk? Kníže, kníže! Co to pravíte?"

A madame Leotharová se zapálila.

Madame Leotharová byla výborná žena a především neměla ve zvyku urážeti se; ale dotknouti se někoho z jejích miláčků, znepokojiti klassické stíny Corneilla, Racina, uraziti Voltaira, nazvati Jeana Jacquesa Rousseaua špatným člověkem, nazvati ho barbarem — Bože můj! Slzy vystoupily do očí madame Leotharové! stařenka se chvěla rozčilením.

„Vy se zapomínáte, kníže!" promluvila konečně, vzrušením celá bez sebe.

Kníže se okamžitě vzpamatoval, požádal za odpuštění, pak přistoupil ke mně, poceloval mne s hlubokým citem, poznamenal mne křížem a odešel.

„Pauvre prince!" prohodila madame Leotharová, kterou zatím také zmohl soucit. Pak jsme přisedli k učebnímu stolu.

Kněžna se však učila velice roztržitě. Před obědem přistoupila ke mně a celá zardělá, se smíchem na rtech stanula přede mnou, chopila mne za ramena a prohodila na rychlo, jakoby se něčeho styděla:

„Co, naseděla jsi se včera za mne? Po obědě půjdeme si hrát do sálu?"

Kdosi šel mimo nás a kněžna se rychle odvrátila ode mne.

Po obědě, za soumraku, šly jsme obě do sálu, držíce se za ruce. Kněžna byla hluboce rozechvěna a těžce dýchala. Já byla radostná a šťastná, jak jsem nikdy nebývala.

„Chceš si hrát v míč?" optala se mne. „Stůj zde!"

Postavila mne do jednoho kouta sálu, ale sama, místo aby poodešla a hodila mně míč, zastavila se tři kroky ode mne, pohlédla na mne, zarděla se a padla na divan, zastírajíc si obličej rukama. Vykročila jsem k ní; ona však myslila, že chci odejít.

„Neodcházej, Nétičko, zůstaň se mnou," pravila; „to přejde hned."

Okamžik na to seskočila s divanu a celá červená, celá uplakaná padla mně kolem krku. Tváři její byly vlažné, rtíky vzpuchlé jako višně, kadeře se rozsypaly v nepořádku. Počala mne líbat, jako šílená, líbala mně obličej, oči, rty, krk, ruce; vzlykala jako v návalu hysterie. Přitiskla jsem se pevně k ní, a my jsme se sladce, radostně objaly jako přátelé, jako zamilovaní, kteří se shledali po dlouhém odloučení. Srdce Kátino bilo tak silně, že jsem slyšela každý jeho úder.

Ale v sousedním pokoji ozval se hlas. Káťu volali ke kněhyni.

„Ach, Nétičko! Nu, až večer, v noci! Jdi nyní nahoru a čekej mne!"

Pocelovala mne naposled tiše, beze zvuku, pevně a odběhla ode mne k volající Nasti. Já se vrátila nahoru jako znovuvzkříšená, padla jsem na divan, uschovala tvář do podušky a štkala jsem u vytržení. Srdce mně tlouklo, jakoby chtělo prsa rozbiti. Nevím, jak jsem se dočkala noci. Konečně odbilo jedenáct a já šla spat. Kněžna se vrátila teprve po jedenácté. Z daleka se na mne usmála, ale nepromluvila ani slova. Násťa ji počala svlékat, ale jako naschvál hodně zdlouhavě.

„Honem, honem, Násťo!" mrzela se Káťa.

„Jistě jste běžela po schodech, kněžno, že vám tak srdce tluče!" prohodila Násťa.

„Ach, Bože můj! Násťo, jaká zdlouhavá! Honem, honem!" A kněžna mrzutě dupla nožkou o podlahu.

„Och, jaká hněvivá!" usmála se Násťa a pocelovala nožku, kterou právě zouvala.

Konečně bylo všechno hotovo, kněžna lehla a Násťa odešla z pokoje. V okamžiku Káťa vyskočila s postele a přiběhla ke mně. Já jsem vykřikla.

„Pojď ke mně, lehni si se mnou!" pravila zdvihajíc mne s postele. V minutě byla jsem v její posteli, my jsme se objaly a dychtivě přilnuly jedna k druhé. Kněžna mne zulíbala do mdloby.

„A vždyť já vím, jak jsi mne v noci celovala!" pravila a zarděla se jako mák.

Já vzlykala.

„Nétičko!" zašeptala Káťa také se slzami, „andílku můj, já už tě mám dávno, tak dávno ráda! Víš, od které doby?"

„Od které?"

„Když tatínek přikázal, abych tě poprosila za odpuštění, když jsi se svého tatínka zastávala, Nétičko… sirotečku můj!" dodala, a opět mne zasypala polibky. Plakala a smála se zároveň.

„Ach Káťo!"

„Nu co? Co?"

„Proč jsi tak dlouho… tak dlouho…" Nedomluvila jsem však; opět jsme se objaly a nepromluvily slova asi tři minuty.

„Řekni mi, co jsi si myslila o mně?" optala se pak kněžna.

„Ach, jak mnoho jsem se napřemýšlela, Káťo! Pořád jsem přemýšlela, dnem i nocí přemýšlela."

„I v noci o mně jsi mluvila; já to slyšela."

„Opravdu?"

„A plakala kolikkrát."

„Vidíš! Proč jsi byla tedy tak hrda?"

„Byla jsem hloupa, Nétičko. Přijde to někdy na mne a konec. Pořád jsem se na tebe zlobila."

„Zač?"

„Za to, že jsem sama byla špatna. Předně za to, že jsi hodnější, než já. Potom za to, že tatínek tě má radši než mne. A tatínek je hodný člověk, Nétičko! Ano?"

„Ach, ano!" potvrdila jsem se slzami, vzpomínajíc na knížete.

„Hodný člověk," dodala vážně Káťa. „Ale co si mám s ním počít? Je pořád takový… Nu a potom jsem tě poprosila za odpuštění a div jsem se při tom nerozplakala. To mne opět rozzlobilo."

„A já jsem viděla, viděla jsem, že je ti do pláče."

„Nu jen mlč, hloupá, sama jsi pořád uplakaná!" zvolala Káťa a zakryla mně ústa rukou. „Poslyš, mně se hrozně chtělo milovat tě; ale najednou se mi zachce nenávidět tě, a už nenávidím, tak nenávidím…"

„A zač?"

„Zlobila jsem se na tebe, a zač, to sama nevím. Ale potom jsem viděla, že nemůžeš beze mne žít a pomyslila jsem si: Umučím ji, ošklivou."

„Ach, Káto!"

„Dušinko moje!" zvolala Káťa, líbajíc mně ruku; „proto jsem s tebou mluvit nechtěla, nikterak nechtěla. A víš, jak jsem Falstafa pohladila?"

„Ach, ty se ničeho nebojíš!"

„O, já měla strachu," povzdechla si kněžna. „A víš, proč jsem k němu šla?"

„Proč?"

„Protože jsi se na mne dívala. Když jsem uviděla, že se díváš… buď, co bude, a šla jsem. Polekala jsem tě, co? Bála jsi se o mne?"

„Strašně!"

„Viděla jsem to. O, já byla velice ráda, že Falstaf odešel! Bože, jaký jsem dostala strach potom, když odešel, netvor takový!"

Tu se kněžna rozesmála nervosním smíchem. Potom náhle zdvihla svou rozpálenou hlavu a upřeně si mne prohlížela. Slzy jako perličky chvěly se jí na dlouhých řasách.

„Nu, co je vlastně na tobě, že jsem si tě tolik zamilovala? Jsi bleďoučká, vlásky plavé, sama jsi hloupoučká, pořád pláčeš, oči modré, sirotinko moje!"

A Káťa se sklonila a zas mne zulíbala bezpočtukrát. Několik krůpějí jejích slz spadlo na mé tváře. Byla hluboce rozechvěna.

„Kdybys věděla, jak jsem tě mela ráda, ale pořád si myslím: Ne a ne! Neřeknu jí! Vidíš, jak jsem byla tvrdošíjná. Proč jen jsem se tě bála, proč jsem se styděla! Jen pohleď, jak je nám teď blaze!"

„Káťo, jak mne to bolí!" pravila jsem, zmírajíc radostí. „Srdce se svírá."

„Nu, poslouchej dále, Nétičko… Ale poslyš, kdo tě nazval Nétičkou?"

„Maminka."

„Povíš mně všechno o mamince?"

„Všechno, všechno," souhlasila jsem s nadšením.

„A kam jsi dala mé dva šátky s kraječkami? A proč jsi mně odnesla stužku? Ach ty hanebnice! Vždyť já to vím."

Já se rozesmála a zarděla, až mi slzy vytryskly.

„Ne, myslila jsem si: potrápím ji, počká si. A jindy si myslím: vždyť ji vůbec nemám ráda, cítit ji nemohu. A tys pořád taková tichá, taková beruška moje! Já jsem se pořád bála, že si myslíš o mně, že jsem hloupa! Ty jsi moudrá, Nétičko, že jsi velice moudrá, co?"

„Ale co to mluvíš, Káťo!" odpověděla jsem skoro uražená.

„Ne, jsi moudrá," namítla Káťa rozhodně a vážně, „to já vím. Ale jednou ráno jsem tedy vstala a tak jsem si tě zamilovala, až hrůza! Celou noc se mi o tobě zdálo. Napadlo mne, že půjdu k mamince a budu ostávat u ní. Nechci ji míti ráda, nechci! Ale následující noci usínám a myslím si, kdyby opět přišla jako minulé noci, a ty jsi přišla! Ale já jsem se tvářila, jakobych spala… Ach, jsme to hanebnice, Nétičko!"

„Proč jsi mne pořád nechtěla míti ráda?"

„Tak… Ale co to mluvím! Vždyť jsem tě pořád měla ráda! Pořád jsem tě milovala! Už jsem neměla ani strpení. Myslím si, zulíbám ji jednou a nebo zaštípám až do smrti. Tu máš, moje hloupoučká!"

A kněžna mne štípla.

„A víš, jak jsem ti střevíc zavazovala?"

„Vím."

„A byla jsi ráda? Dívám se tak na tebe a myslím si: Taková miloučká! Zavážu jí střevíc, uvidím, co bude dělat. A mně samé bylo při tom tak příjemno. Už jsem se chtěla s tebou pocelovat… Ale nepocelovala. A potom mně to bylo tak směšno, hrozně směšno! Celou cestu, co jsme byly spolu na procházce, pořád mně bylo do smíchu. Tak mně bylo směšno, že jsem se nesměla na tebe ani podívat. A jak jsem byla ráda, že jsi šla za mne do vězení."

Prázdná světnice se jmenovala „vězení".

„A měla jsi strach?" pokračovala Káťa.

„Hrozný strach."

„Nebyla jsem jen tomu ráda, že jsi vzala vinu na sebe, ale tomu, že si za mne posedíš. Myslím si: ona teď pláče a já ji mám tak ráda! Zejtra ji budu líbat, tolik líbat! Ale opravdu, líto mi tebe nebylo, ačkoli jsem si poplakala."

„A já jsem ani nezaplakala, naopak byla jsem ráda!"

„Neplakala jsi? Ach, ty jsi zlá!" zvolala kněžna a vpila se do mne svými rtíky.

„Káťo, Káťo! Můj Bože, jaká jsi hezoučká!"

„Viď! Nu, teď si dělej se mnou, co chceš. Muč mne, štípej mne! Prosím tě, štípni mne! Holoubku můj, štípni mne!"

„Čtveračko!"

„A co ještě?"

„Hloupoučká…"

„A ještě?"

„A ještě: dej mně hubičku."

Políbily jsme se, plakaly jsme, smály se. Rty nám opuchly od líbání.

„Nétičko! Předně ty budeš vždycky přicházet ke mně spat. Ráda se líbáš? Budeme se líbat. A potom nechci, abys byla taková smutná. Proč ti bylo smutno? Povíš mně to, co?"

„Všecko ti povím; ale nyní mně už není smutno, je mně veselo."

„Ne, však i ty budeš míti takové ruměné tváře, jako já. Jen kdyby honem už zejtra bylo! Chce se ti spát, Nétičko?"

„Ne."

„Budeme si tedy povídat."

Tak jsme žvatlaly ještě dobré dvě hodiny. Bůh ví, o čem jsme o všem nehovořily. Především kněžna mi svěřila všechny své plány do budoucna i nynější stav věcí. A tu jsem zvěděla, že tatínka má nejraději na světě, skoro víc než mne. Potom jsme rozhodly společně, že madame Leotharová je velice hodná ženština, a není vůbec přísna. Pak jsme si vymyslily, co budeme dělat zejtra, pozejtří a vůbec jsme si rozvrhly život div ne na celých dvacet let. Káťa si vymyslila, že budeme žíti takto: jeden den ona mně bude poroučet, a já všechno vykonávat, druhý den naopak já poroučet, a ona bez odmluvy poslouchat; potom budeme obe stejně poroučet. Pak některá z nás naschvál neposlechne, my se na oko pohádáme, ale hned se zase smíříme. Slovem nás očekávalo nekonečné štěstí.

Konečně žvatlání nás unavilo; mně se zavíraly oči. Káťa se mně posmívala, že jsem ospalá, ale sama usnula dříve než já. Ráno jsme se probudily obě zároveň, na rychlo jsme se políbily, protože někdo přicházel a já ještě v čas doběhla do své postele.

Celý den jsme nevěděly, co spolu dělat radostí. Stále jsme se schovávaly a utíkaly před ostatními, abychom nebyly pozorovány. Konečně jsem jí začala vypravovati svůj životní příběh. Mé vypravování rozechvělo Káťu do slz.

„Ty jsi ošklivá! Proč jsi mně to všechno dříve neřekla? Byla bych tě měla tak ráda, tak ráda… A mnoho tě bili kluci na ulici?"

„Mnoho. Já se jich tolik bála."

„Zlí kluci! A víš, Nétičko, já jsem sama viděla, jak jeden chlapec druhého na ulici bil. Zejtra vezmu tajně Falstafův karabáč a potkám-li některého takového, já mu nabiju, tak mu nabiju…"

Při tom její očka blýskala rozhorlením.

Lekaly jsme se, když někdo přicházel. Bály jsme se, aby nás nepřekvapili, když jsme se líbaly. A líbaly jsme se za ten den aspoň stokrát.

Tak minul tento den i následující. Bála jsem se, že umru radostí a štěstím se mi krátil dech. Ale štěstí naše netrvalo dlouho.

Madame Leotharová byla povinna dávati zprávu o každém hnutí kněžny. Pozorovala nás celé tři dni a za ty tři dni nashromáždila velmi mnoho takového, o čem mohla vypravovat. Konečně se odebrala ke kněhyni a sdělila s ní vše, co spozorovala — že jsme obě jako ztrnulé, celé tři dni jsme se jedna od druhé nerozloučily, každou minutku se líbáme, pláčeme, smějeme se jako blázni, bez přestání spolu žvatláme, ač toho dříve nebývalo, že neví, čemu to připsati, ale že se jí zdá, že se kněžna nachází v jakési chorobné krisi a že by dle jejího zdání bylo lépe, kdybychom se nevídaly tak často,

„Dávno jsem si to myslila," odvětila kněhyně; „věděla jsem, že ten podivný sirotek nadělá nám mnoho starostí. Co mně vypravovali o ní, o jejím bývalém životě — to je hrůza, hotová hrůza! Má patrně vliv na Káťu. Pravíte, že ji Káťa velice miluje?"

„Nad míru."

Kněhyně se zapálila z rozmrzelosti. Byla už na mne žárlivá pro Kátinu lásku.

„To není přirozené," namítla. „Zprvu byly si tak cizí, a — přiznávám se — byla jsem tomu ráda. Ačkoli ten sirotek je tak malý ještě, ale já neručím za nic. Rozumíte mně? To děvče už s mlékem vssálo své vychování, své návyky a snad i pravidla. Nikterak nechápu, co v ní nachází kníže. Už tisíckrát jsem mu navrhovala, aby ji dal do pensionátu."

Madame Leotharová se mne chtěla zastati, ale kněhyně už rozhodla, aby nás odloučili. Ihned poslali pro Káťu a dole jí oznámili, že se se mnou neshledá do příští neděle, tedy celý týden.

Já o tom zvěděla až pozdě večer a byla jsem poražena úžasem. Myslila jsem o Káti a zdálo se mi, že nesnese naší rozluky. Upadla jsem v otupení steskem, hořem a v noci jsem se roznemohla. Ráno přišel ke mně kníže a pošeptal mně, abych neztrácela naděje. Kníže přičiňoval se se vší horlivostí, ale marně: kněhyně nezměnila svého úmyslu. Já jsem znenáhla upadala v zoufalství a hořem jedva dechu jsem popadala.

Třetí den ráno Násťa mně přinesla psaníčko od Káti. Káťa mi psala tužkou strašnými klikyháky následující:

„Mám tě nesmírně ráda. Sedím u maminky a pořád přemýšlím, jak bych utekla k tobě. A odběhnu — už jsem to řekla, a proto neplač. Napiš mně, jak ty mne máš ráda. Já jsem tě objímala celou noc ve snu a strašně jsem se trápila, Nétičko. Posýlám ti cukrátka. S Bohem!"

Odpověděla jsem jí podobným způsobem a celý den jsem proplakala nad Kátiným psaníčkem. Madame Leotharová mne utrápila svým láskáním. Večer jsem se dověděla, že byla u knížete a oznámila mu, že se dojista rozstůňu po třetí, neshledám li se s Kátí a že si činí výčitky pro to, co řekla kněhyni. Vyptávala jsem se Násti, co dělá Káťa. Pověděla mně, že Káťa nepláče, ale je velice bledá.

Ráno mně Násťa pošeptala:

„Běžte do kabinetu k jeho jasnosti; ale jděte druhými schody s pravé strany."

Všechno ve mně oživlo předtuchou. Celá zadýchaná nedočkavostí seběhla jsem dolů a otevřela dvéře kabinetu. Ona tam nebyla. Náhle však mne Káťa objala ze zadu a vroucně pocelovala. Smích, slzy… Okamžik na to se Káťa vyrvala z mého objetí, vylezla na otce, vyskočila mu na ramena, jako veverka, ale neudržela se tam a seskočila na divan. Za ní upadl i kníže. Kněžna plakala radostí.

„Tatínku, jaký jsi hodný, tatínku!"

„Vy čtveračky! Co se to s vámi stalo? Takové přátelství! Taková láska!"

„Mlč, tatínku, ty nerozumíš našim záležitostem."

A opět jsme si padly do náruče.

Počala jsem si ji pozorněji prohlížeti. Káťa zhubeněla za tři dni. Ruměnec zmizel na polo z jejích tváří a bledost se vkrádala na jeho místo. Rozplakala jsem se zármutkem.

Konečně zaklepala Násťa. Bylo to znamení, že hledají Káťu a ptají se po ní. Káťa zbledla jako smrt.

„Nu dost, děti. Budeme se scházeti každý den. A teď jděte, žehnej vám Bůh!" pravil kníže.

Kníže byl dojat, když tak na nás hleděl. Ale plány jeho se nezdařily. Večer z Moskvy přišla zpráva, že se malý Sáša náhle rozstonal a nachází se v posledním tažení. Kněhyně rozhodla, že pojede hned zejtra do Moskvy. Sběhlo se všechno tak rychle, že jsem nic nezvěděla až do samého loučení s kněžnou. Na tom stál kníže, abychom se rozloučily a kněhyně jen s obtížemi přivolila. Kněžna byla celá zdrcená. Přiběhla jsem dolů jako bez sebe a padla jsem jí kolem krku. Cestovní kočár stál už u podjezdu. Káťa, jedva mne shlédla, vzkřikla a padla do mdlob. Jala jsem se ji líbati. Kněhyně ji počala křísiti. Konečně Káťa se vzpamatovala a znova mne objala.

„S Bohem, Nétičko!" pravila mně a usmála se s podivným pohnutím v obličeji. „Nevšímej si mne; to je jen tak. Nejsem nemocna, za měsíc se opět vrátím. A pak už se nerozloučíme."

„Už dost," promluvila kněhyně klidně, „pojedeme."

Ale kněžna se vrátila ještě jednou. Křečovitě mne sevřela ve svém objetí.

„Ty's radost moje!" zašeptala mi ve spěchu, objímajíc mne. „Na shledanou!"

Políbily jsme se na posled a kněžna zmizela — na dlouho, na velice dlouho. Prošlo osm let do našeho shledání.

Schválně jsem vypravovala tak podrobně tuto episodu svého dětství, prvého vystoupení Kátina v mém životě. Ale příběhy našich životů nedají se odděliti. Její román byl můj román. Jakoby mně bylo bývalo souzeno setkati se s ní a jí — nalézti mne. Mimo to nemohla jsem se zříci potěšení přenésti se ještě jednou ve vzpomínkách v dobu svého dětství…

Nyní mé vypravování půjde rychleji. Můj život zapadl náhle v jakési zátiší a procitla jsem znovu teprv tenkrát, když mně už minulo šestnáct let.

Jen několik slov ještě o tom, co se stalo se mnou po odjezdu knížecí rodiny do Moskvy.

Zůstaly jsme v Petrohradě s madame Leotharovou.

Za dvě neděle přijel schvální posel a oznámil, že návrat do Petrohradu odložen na neurčitou dobu. Poněvadž madame Leotharová pro své rodinné poměry nemohla jeti do Moskvy, skončila tím její služba v knížecím domě. Zůstala však v téže rodině a přešla k nejstarší dceři kněhyně, k Aleksandře Michajlovně.

Nezmínila jsem se dosud ani slovem o Aleksandře Michajlovně, a viděla jsem ji do té doby také všeho všudy jen jednou. Byla dcerou kněhyně z prvého manželství. Původ a rod kněhyně byl jakýsi temný; její prvý muž byl nájemce státního lihového monopolu. Když se kněhyně provdala po druhé, nevěděla rozhodně, co si počíti s nejstarší dcerou. Doufati pro ni ve skvělou partii nemohla. Věno jí dávali prostřední; ale před čtyřmi roky přece ji konečně provdali za člověka bohatého a dosti vysoko postaveného.

Aleksandra Michajlovna dostala se tak do jiné společnosti a uviděla kolem sebe jiný svět. Kněhyně ji navštěvovala dvakrát do roka; kníže, její otčím, navštěvoval ji však každý týden spolu s Kátí. Avšak v poslední době kněhyně nerada pouštěla Káťu k její sestře a kníže vozil ji tam potaji. Káťa svou sestru zbožňovala. Jejich povahy tvořily však pravý opak. Aleksandře Michajlovně byla dvacet dvě léta, byla tichá, něžná, milující; jakýsi zatajený zármutek, jakási skrytá bolest srdce přísně se rýsovala v krásných tazích její tváře. Vážnost a přísnost neharmonovala s jejími andělsky čistými tahy, jako se nehodí smutek k obličeji dítěte. Nebylo možno vzhlédnouti na ni bez hluboké sympatie. Byla bleda a, jak se pravilo, byla náchylna k tuberkulose v tu dobu, když jsem ji poprvé spatřila.

Žila velice osaměle a nemilovala hlučných společností doma ani návštěv u známých — zrovna jako klášternice. Dětí tehda ještě neměla. Vzpomínám si, jak přijela k madame Leotharové, přistoupila ke mně a s hlubokým citem mne pocelovala. S ní přijel jakýsi hubený, dosti letitý pán. Zaslzel, když na mne pohlédl. To byl houslista B. Aleksandra Michajlovna mne objala a optala se, chci-li bydleti u ní a býti její dcerou.

Pohlédla jsem jí do tváře, poznala sestru své Káti a objala ji s němým bolem v srdci, kterým se mi sevřely prsa tak, jakoby byl kdosi pronesl nade mnou opět slovo „sirotečku!"

Tu mně Aleksandra Michajlovna ukázala psaní od knížete. V něm bylo několik řádek pro mne a já je přečetla s tichým lkáním. Kníže mi žehnal na dlouhý život i na štěstí a prosil, abych si zamilovala jeho druhou dceru. Káťa mně připsala také několik řádek. Psala, že se neodlučuje nyní od matky.

Takovým způsobem přešla jsem večer do jiné rodiny, do jiného domu, k novým lidem, odtrhnuvši po druhé srdce ode všeho, co se mně stalo milým, co mně už bylo příbuzným. Přijela jsem celá ztrápená, zmučená duševním steskem… Tu započíná nový příběh.

VI.

Můj nový život šel tak klidně a tiše, jakobych se byla ubytovala mezi poustevníky… Strávila jsem u svých vychovatelů více než osm let a nepamatuju se, aby za celý ten čas, kromě několika málo případů, v domě byla večerní zábava, zvaný oběd, aneb aby se tu shromáždili příbuzní, přátelé a známí. Vyjma dvě — tři osoby, které přijížděly časem, hudebníka B., jenž byl přítelem domu a ony, kteří bývali u muže Aleksandry Michajlovny v záležitostech úřadních, nikdo jiný do našeho domu nepřijížděl.

Muž Aleksandry Michajlovny byl neustále zaneprázdněn úřadními a služebnými věcmi a jen zřídka si mohl ušetřiti trochu svobodného času, jejž rozdílel mezi rodinu a život vyššího světa. Význačné styky, jichž nedbati nebylo možno, nutily ho, aby se dosti často ukazoval ve společnosti. Skoro všude kolovala pověst o jeho bezhraničné ctižádosti; ale protože se těšil pověsti člověka dělného, vážného, protože zaujímal postavení velmi značné a štěstí a zdar jakoby mu samy přicházely do cesty, proto obecné mínění nikterak mu neodjímalo své sympatie. Ba ještě více. K němu všichni stále pociťovali jakési zvláštní účastenství, jež naopak odpírali jeho ženě. Aleksandra Michajlovna žila úplně osamocená, ale zdálo se, že je tomu ráda. Její tichá povaha byla jako stvořena pro klášterní život.

Ke mně přilnula vší duší, milovala mne jako vlastní dceru a já s neoschlými ještě slzami pro rozluku s Kátí a s bolícím ještě srdcem dychtivě jsem se vrhla v náručí své dobroditelky. Od té doby má vroucí láska k ní neochabovala. Byla mně matkou, sestrou, přítelkyní, nahradila mně všechno na světě a vyhýčkala mé mladí. Mimo to brzy jsem pochopila instinktem, tušením, že osud její daleko není tak rozkošný, jak by se mohlo souditi na první pohled dle jejího tichého, dle zdání klidného života, dle zdánlivé volnosti, dle tichého jasného úsměvu, jenž tak často svítil na jejím obličeji, a proto každý den mého rozvoje vysvětloval mně něco nového v osudu mé dobroditelky, cosi takového, co mé srdce s bolestí a zvolna uhodovalo a co bylo příčinou, že spolu s truchlivým poznáním stále víc a více vzrůstala a sílila moje láska k ní.

Povaha její byla ostýchavá, slabá. Pohlédl-li někdo na jasné, klidné rysy jejího obličeje, nemohl se na ponejprv nadáti, že by nějaká trapná starost mohla rmoutiti její spravedlivé srdce. Nelze bylo si pomysliti, aby mohla někoho nemilovati: útrpnost vždycky nabývala v jejím srdci vrchu i nad tím, co v ní budilo odpor — a předce přilnula jen k nemnohým přátelům a žila v úplném osamocení… Byla dle své povahy vášnivá a dojmům lehko přístupna, ale zároveň jakoby se sama bála svých dojmů, jakoby každý okamžik střehla své srdce a nedávala mu zapomenouti se, třebas jen v pouhém blouznění.

Časem náhle za úplně jasných minut spozorovala jsem slzy na jejích očích. Zdálo se, že nenadálá, těžká vzpomínka o čemsi, co bolestně trýznilo její svědomí, vzplanula v její duši; jakoby cosi číhalo u jejího štěstí a zlomyslně je kazilo. Čím šťastnější se zdála, čím klidnější, jasnější byla která minuta jejího života, tím blíže byla tesknota, tím pravděpodobnější byl náhlý zármutek, slzy; jakoby se jí zmocňoval záchvat. Nepamatuju se ani na jediný klidný měsíc za celých osm let.

Muž ji patrně upřímně miloval; ona ho zbožňovala. Ale na první pohled se zdálo, že zůstalo mezi nimi cosi nedomluveného. Bylo jakési tajemství v jejím osudu; aspoň já jsem začala podezřívati hned od prvého okamžiku…

Muž Aleksandry Michajlovny způsobil na mne na první pohled dojem člověka zasmušilého. Dojem ten vtiskl se mi v paměť za dob dětství a nikdy později se nevyhladil. Postavy byl vysoké, hubené; oči jako zúmyslně schovával za velikými, zelenými brejlemi. Byl nesdílný, suchý, a i tváří v tvář se ženou jakoby nenacházel, o čem promluviti. Lidé byli mu zřejmě na obtíž. Mne si vůbec nevšímal a přece pokaždé, když jsme se večer všichni tři sešli v salonku Aleksandrovny Michajlovny k čaji, bývala jsem stále na rozpacích po celou dobu jeho přítomnosti. Potají jsem se dívala na Aleksandru Michajlovnu a se zármutkem jsem pozorovala, že i ona jakoby uvažovala dříve každý svůj pohyb, že bledne, když pozoruje, že se muž stává zvláště přísným a zasmušilým, nebo se náhle celá zardí, jakoby byla zaslechla nebo tušila nějakou narážku v některém mužově slově.

Cítila jsem, že jest jí nevolno s mužem, a přece se zdálo, že by ani minuty neprožila bez něho. Mne překvapovala její neobyčejná pozornost k němu, ke každému jeho slovu, ke každému pohybu. Zdálo se, že se snaží ze všech sil mu vyhověti a přece že cítí, že se jí nepodařilo splniti toto své přání. Zdálo se, že si vyžebrává jeho pochvalu; sebe menší úsměv na jeho tváři, půl laskavého slovíčka — a byla šťastna, jakoby trávila teprve první minuty ostýchavé, ještě beznadějné lásky.

Svého muže ošetřovala jako těžce nemocného člověka. Když však odešel do svého kabinetu, stisknuv před tím Aleksandře Michajlovně ruku, na kterou, jak se mně zdálo, pohlížel vždycky s jakousi pro ni obtížnou útrpností, tu se celá změnila. Pohyby, řeči její stávaly se hned veselejší, volnější, ale přece po každém shledání s mužem zůstávala na delší dobu jaksi zaražena. Uváděla si na paměť každé slovo, jež pronesl, jakoby všechna jeho slova vážila na vážkách. Nezřídka obracela se ke mně s otázkou, dobře-li slyšela, a skutečně-li se tak vyjádřil Petr Aleksandrovič, jakoby v jeho slovech hledala nějakého jiného smyslu, a teprve snad za hodinu přicházela opět ve svou obvyklou míru, jakoby se byla přesvědčila, že muž je s ní úplně spokojen a že se zbytečně děsila. Tu se náhle stávala milou, veselou, radostnou, líbala mne, smála se se mnou, nebo přisedla k pianu a improvizovala na něm třebas dvě hodiny.

Nezřídka se však její radost náhle přetrhla; dala se náhle do pláče a když jsem na ni patřila celá vyděšená, ulekaná, poplašená, hned mne ubezpečovala pošeptmu, jakoby se bála, aby ji neuslyšeli, že její slzy neznamenají pranic, že je veselá a abych se pro ni netrápila.

Stávalo se, že za mužovy nepřítomnosti náhle se počínala děsit a se strachem se poptávala po něm. Schválně posýlala zeptat se, co dělá, vyptávala se své komorné, proč muž dal zapřáhat a kam pojede, není-li churav, je-li vesel nebo zasmušilý, co mluvil atd. O jeho úřadních záležitostech a jeho zaměstnání jakoby ani nesměla sama s ním pohovořit. Když jí radil něco anebo žádal za něco, poslouchala ho tak pokorně, s takovou bázní, jakoby byla jeho otrokyně.

Bylo jí velice milé, když jí něco pochválil, nějakou maličkost, knihu, některou její ruční práci. Velice si na takové chvále zakládala a hned byla šťastnější. Ale štěstí její neznalo mezí, když ho z nenadání (stávalo se to zřídka) napadlo pomazliti se s dětmi, jichž měli dvé. Tvář její se změnila, zářila štěstím a v takové okamžiky se přiházelo, že se dávala až příliš unésti svou radostí před mužem. Její smělost na př. šla tak daleko, že náhle sama, bez jeho vyzvání, nabídla mu, rozumí se ostýchavě s chvějícím se hlasem, aby vyslechl novou nějakou hudbu, kterou nedávno obdržela, anebo aby jí pověděl své mínění o nějaké knize, nebo dokonce, aby jí dovolil přečísti mu jednu nebo dvě stránky ze spisu, který toho dne učinil na ni zvláštní dojem. Časem muž blahosklonně plnil všechna její přání, ba i usmíval se při tom shovívavě, jako se usmívají mazlíčku dítěti, jemuž nechtí odepříti nějaké podivné choutky, aby předčasně nepohoršili jeho naivnosti. Avšak, nevím proč — mne do hlubin duše urážel ten úsměv i jeho hrdá shovívavost, vůbec všechna ta nerovnost mezi nimi. Mlčela jsem, zdržovala jsem se a jenom jsem je bedlivě stopovala s dětinskou zvědavostí a s předčasně přísnou duševní náladou.

Jindy jsem spozorovala, že náhle jakoby se byl vzpamatoval a něčeho si všimnul, jakoby si byl z nenadání, proti vůli a přes moc vzpomněl na něco obtížného, hrozného, nevyhnutelného. Tu jeho shovívavý úsměv v okamžiku mizel se rtů a oči se náhle upírají na zaraženou ženu s takou útrpností, až jsem se zachvívala a byla bych se utrápila steskem, kdyby se ta útrpnost týkala mne. V týž okamžik radost mizela s tváři Aleksandry Michajlovny. Hudba nebo čtení umlkalo. Ona bledla, ale dodávala si síly a mlčela. Nastávala nepříjemná minuta, teskná chvíle, která trvala někdy dosti dlouho. Konečně muž sám jí přerýval. Vstával se svého místa, jakoby s násilím v sobě potlačoval rozmrzelost a vzrušení, přešel několikrát po světnici v zasmušilém mlčení, tiskl ruku ženě, hluboko vzdychal a za zjevného zmatku, prohodiv několik úsečných slov, z nichž jakoby vyznívala přání potěšiti ženu, odcházel z pokoje, načež Aleksandra Michajlovna se dávala do pláče, nebo upadala v dlouhý, děsný zármutek.

Často ji žehnával a znamenal křížem jako děcko, když se s ní loučil večer a ona přijímala jeho žehnání se slzami vděčnosti a zbožnosti. Nemohu však zapomenout několika večerů v našem domě (za celých osm let dvou nebo tří, více jich nebylo), kdy se Aleksandra Michajlovna náhle celá jakoby změnila. Jakýsi hněv, jakési rozhorlení zrcadlilo se v jejím obyčejně tichém obličeji místo obvyklé poníženosti a hluboké úcty k muži. Někdy po celou hodinu se připravovala bouřka; muž se stával mlčelivějším, přísnějším a zasmušilejším než obyčejně. Konečně rozbolestněné srdce ubohé ženy pozbývalo trpělivosti. Započala rozhovor hlasem, přerývajícím se od rozechvění, rozhovor z počátku trhaný, nesouvislý, plný jakýchsi narážek a trpkých nedokončených vět; potom, jakoby nemohla přemoci své tesklivosti, dávala se náhle do pláče, vzlykání a za tím následoval výbuch rozhorlenosti, výčitky, žaloby, zoufání — zrovna jakoby ji byl zachvátil chorobný paroxismus. A tu bylo třeba viděti, s jakou trpělivostí to snášel její muž, s jakým účastenstvím jí domlouval, aby se utišila, líbal jí ruce, ba na konec začínal i sám plakati s ní. Tu ona jakoby se byla náhle vzpamatovala, jakoby ji svědomí bylo zakřiklo a usvědčilo ve vlastní vině. Slzy mužovy ji ohromovaly a lomíc rukama, se zoufalým, křečovitým lkáním u jeho nohou prosila za odpuštění, jež jí ovšem ihned bylo udíleno.

Avšak ještě dlouho ji mučilo svědomí, ještě dlouho trvaly slzy a prosby, aby jí odpustil a ještě ostýchavější, bojácnější stávala se před ním na celé měsíce. Ničeho jsem nemohla pochopit z oněch výtek a výčitek; v takové chvíle mne obyčejně posýlali ven z pokoje a to způsobem neobratným. Ale úplně se přede mnou skrýti přece nemohli. Pozorovala jsem, všímala si, hádala jsem a od samého počátku vzniklo ve mně temné podezření, že na všem tom spočívá jakési tajemství, že ony nenadálé výbuchy raněného srdce nejsou prostá nervová krise; že muž není darmo stále tak zachmuřený, že není nadarmo ona jakoby dvousmyslná jeho útrpnost k ubohé, churavé ženě, že není nadarmo její stálá ostýchavost a bojácnost před ním, ani její tichá, podivná láska, kterou se ani neodvažovala projeviti před mužem, že není nadarmo její samota, její klášterský život, ta zardělost a ta náhlá smrtelná bledost na jejích tvářích za přítomnosti mužovy.

Avšak poněvadž podobné výjevy s mužem byly velice řídké, poněvadž život náš byl vůbec jednotvárný a já už dávno ho pozorovala z blízka, poněvadž jsem se konečně já sama rozvíjela a rostla příliš rychle a počalo se ve mně probouzeti mnoho nového, ač z části neuvědomělého, co mne odvádělo od mých pozorování, přivykla jsem konečně k tomuto životu, přivykla jsem k obyčejům a povahám jež mne obkličovaly.

Nebylo ovšem možno, abych se časem nezamyslila nad Aleksandrou Michajlovnou, ale v myšlénkách svých nedocházela jsem k nijakému výsledku. Za to jsem ji opravdově milovala, měla jsem úctu k její tesklivosti a proto jsem se bála rmoutiti její vznětlivé srdce svou zvědavostí. Ona mně rozuměla a mnohokrát byla hotova děkovati mně za mou náklonnost k ní. Jestliže spozorovala mou starostlivost, usmála se nezřídka se slzami v očích a sama si zažertovala nad svými častými slzami; tu mně náhle začne vysvětlovati, že je velice spokojena, velice šťastna, že jsou všichni k ní tak dobří, že všichni, koho znala, doposud tak ji milovali, že ji velice trápí, proč Petr Aleksandrovič neustále je starostliv o ni a o její duševní klid, kdežto ona je tak šťastna, tak šťastna…

Tu mne začala objímat s takým hlubokým citem a její obličej se ozářil takovou láskou, že mne až srdce zabolelo soucitem, možno-li se tak vyjádřiti.

Rysy jejího obličeje nikdy se nevyhladí z mé paměti. Byly pravidelné a hubenost a bledost, zdálo se, že ještě více zvyšují přísnou svůdnost její krásy. Nad míru husté černé vlasy, hladce sčesané dolů, vrhaly přísný, ostrý stín na okraje tváří; za to se zdálo, že tím laskavěji vás překvapoval kontrast jejího něžného pohledu velikých, dětsky jasných modrých očí, v němž se zrcadlilo časem tak mnoho naivního, nesmělého, jakoby bezbranného, bojícího se o každý pocit, o každé pohnutí srdce, o každou okamžitou radost a častý tichý zármutek.

Ale v některých šťastných, klidných chvílích v onom pohledu, pronikajícím do srdce, bylo tolik jasu, tolik světla, co má den, tolik spravedlivého klidu. Ty oči, blankytné, jako nebe, zářily takou láskou, hleděly tak sladce, v nich se odrážel vždycky takový hluboký cit sympatie ke všemu, co bylo šlechetného, ke všemu, co volalo po lásce, prosilo o soustrast, že se jim pokořovala celá duše, nevolky se vzpínala k nim a zdálo se, že od nich přijímá tutéž jasnost, týž poklid ducha, totéž smíření i lásku. Takovým způsobem zahledíte se časem do modrého blankytu nebes a cítíte, že jste hotovi stráviti celé hodiny v sladkém nazírání, že vaše duše stává se v ty okamžiky volnější a klidnější, jakoby se v ní jako v tiché hladině vodní zrcadlila ona bezkonečná báně nebeská.

Když však oduševnění nahánělo ruměnec na její líce — to se stávalo často —, když její prsa se vzdýmaly vzrušením, tu její oči blýskaly jako blesk, jakoby jiskry z nich sršely, jakoby celá duše její, cudně ochraňující čistý plamen krásy, jež ji nyní nadchnula, přesídlila se do těchto lící. V takové okamžiky byla jako nadšená. Ale v těchto okamžitých záchvatech nadšení, v těchto přechodech od liché, ostýchavé nálady duševní k světlému, vysokému oduševnění, k čistému, přísnému enthusiasmu bývalo zároveň tolik naivní, dětsky bystré, prosté dětinské víry, že by umělec snad půl svého života za to dal, aby mohl zachytiti takový okamžik jasného vytržení a přenésti onu nadšenou tvář na plátno.

Už za prvých dnů svého pobytu v tomto domě jsem poznala, že Aleksandra Michajlovna ve své samotě byla ráda mému příchodu. Měla tehda teprve jedno dítko a pouze rok byla matkou. Byla jsem však úplně její dcerou a rozdílu mezi mnou a svými dělati nemohla. S jakým zápalem uchopila se mého vychování! Tak spěchala v první době, že se madame Leotharová nevolky usmívala, hledíc na ni.

Opravdu chopily jsme se najednou všeho, tak že jsme jedna druhé z počátku ani nerozuměly. Na příklad počala mne sama vyučovat, a sice najednou velmi mnohému, tak mnohému, že výsledkem bylo jen mnoho zápalu z její strany, ba více zápalu, více laskavé netrpělivosti, než opravdového užitku pro mne. Z počátku byla zarmoucena svou neobratností; ale pak se sama nad tím zasmála a chopily jsme se učení znova. Přes to, že Aleksandra Michajlovna viděla svůj první neúspěch, přec směle oznámila madame Leotharové, že je proti její methodě. Přely se spolu se smíchem, ale má nová vychovatelka prohlásila se rozhodně proti jakékoliv soustavě, tvrdíc, že my i slepě najdeme pravou cestu, že by bylo zbytečno, nacpávati mně hlavou suchými poznatky a že veškeren úspěch závisí na tom, aby seznala mé vlohy a dovedla ve mně vzbuditi dobrou vůli; a měla pravdu, neboť zásada její úplně zvítězila.

Především hned od počátku zmizel úplně rozdíl mezi žákyní a učitelkou. Učily jsme se jako dvě přítelkyně a časem bývalo tak, jako bych já učila Aleksandru Michajlovnu, netušíc v tom její chytrosti. Vznikaly na příklad mezi námi spory a já se všemožně namáhala, abych dokázala věc, jak já jí rozumím, zatím co mne Aleksandra Michajlovna nepozorovaně vyváděla na pravou cestu. Končívalo to však tím, že když jsme konečně našly pravdu, ihned jsem se dovtípila a odhalila chytrost Aleksandry Michajlovny; uváživši pak její namáhání, trvající nezřídka celé hodiny, obětované na můj prospěch, padala jsem jí kolem krku a pevně ji objímala po každé vyučovací hodině.

Má citlivost ji překvapovala, ba hluboce dojímala. Se zvědavostí počala se vyptávati na mou minulost, přejíc si slyšeti o ní ode mne, a pokaždé po mém vypravování stávala se ke mně něžnější a vážnější — vážnější proto, že jsem jí svým nešťastným dětstvím vnukala spolu se soustrastí i jakousi úctu.

Po mém vypravování pouštěly jsme se obyčejně do dlouhých rozmluv, v nichž mně ona vysvětlovala mou minulost, tak že jsem ji znova jaksi prožívala a mnohému se při tom naučila. Madame Leotharová shledávala tyto rozpravy často příliš vážnými a když spozorovala mé bezděčné slzy, měla je za zbytečné. Já však soudila zcela naopak, poněvadž po těchto hodinách bývalo mně vždy lehko a sladko, jakoby v mém osudu nebylo nic nešťastného. Kromě toho byla jsem velice vděčna Aleksandře Michajlovně, že mně dává možnost, abych ji den ode dne více milovala. Madame Leotharová ani netušila, že takovým způsobem znenáhla přicházelo do rovnováhy a ladné harmonie vše, co se dříve zdvihalo z duše nepravidelně, předčasně bouřlivě, a k čemu dospívalo mé dětské, skrz naskrz zraněné srdce s trapnou bolestí, následkem čehož se nespravedlivě zatvrzovalo a stýskalo si na onu bolest, nevědouc, odkud na ně padají ony rány.

Den začínal tím, že jsme obě přicházely do dětského pokoje, probudily jsme její děťátko, oblékaly je, uklízely, nakrmily, bavily a učily je mluvit. Konečně jsme zanechaly dítěte a daly jsme se do práce. Učily jsme se mnohému, ale Bůh ví, jaká to byla náuka. Bylo v ní všechno, ale zároveň nic určitého, četly jsme, sdělovaly si na vzájem své dojmy, pak jsme nechaly knih a pustily se do hudby a tak míjely celé hodiny, aniž jsme pozorovaly.

Večer často přicházíval B., přítel Aleksandry Michajlovny, přicházela i madame Leotharová; nezřídka začínaly ohnivé spory o umění, životě (jejž jsme v našem kroužku znaly jen z doslechu), o skutečnosti, o ideálech, o minulosti, o budoucnosti, a vyseděly jsme nezřídka až přes půlnoc. Poslouchala jsem co nejpozorněji, přicházela jsem v nadšení spolu s ostatními, smála se, nebo byla dojata, a při té příležitosti dověděla jsem se všechno to, co se týkalo mého otce a mého prvého dětství.

Zatím jsem rostla; najímali mně učitele, od nichž bych se bez Aleksandry Michajlovny ničemu nebyla naučila. Při zeměpisné hodině byla bych jen oslepla, vyhledávajíc na mapě řeky a města. S Aleksandrou Míchajlovnou pouštěly jsme se na cesty, pobývaly jsme v takových zemích, viděly tolik podivného, prožily tolik nadšených, tolik fantastických hodin, a tak silná byla naše společná horlivost, že konečně už nestačovaly knihy, jež kdysi přečetla; bylo nutno chápati se nových knih.

Brzo jsem mohla sama dávati pokyny svému učiteli zeměpisu, ačkoliv musím vyznati, že až do konce vynikal nade mne svou dokonalou a zcela přesnou znalostí stupňů, na nichž leželo některé město, jakož i těch tisíc, set ba i desítek obyvatelů, kteří v něm přebývali.

Učiteli dějepisu platily se peníze za hodiny také velice správně; ale po jeho odchodu učily jsme se s Aleksandrou Michajlovnou dějepisu po svém způsobu: chopily jsme se knihy a čítaly jsme někdy až přes půlnoc, či správněji řečeno, čítala Aleksandra Michajlovna, jež zároveň vykonávala censuru. Nikdy jsem nezakoušela větší radosti, než po takovémto čtení. Obě jsme přicházely v nadšení, jako bychom samy byly těmi hrdiny, o nichž se četlo. Ovšem, četlo se více mezi řádky, než v řádkách Aleksandra Michajlovna mimo to krásně vypravovala, jakoby sama byla kdysi svědkyní toho, o čem jsme četly.

Snad se bude zdáti směšným, že jsme s takým zanícením sedávaly spolu do noci — já dítě a ona raněné srdce, jež tak těžko snášelo život. Věděla jsem, že si odpočívá vedle mne. Vzpomínám si, že jsem se časem podivně zamýšlela, hledíc na ni, hádala jsem, a prvé než jsem sama začala žít, uhodla jsem už mnohou záhadu lidského žití.

Konečně mně minulo třináct let. Zdraví Aleksandry Michajlovny horšilo se zatím neustále. Stávala se dráždivější, záchvaty tesklivosti byly krutější, návštěvy mužovy začínaly dříve a sedával s ní, ovšem jako dříve, skoro mlčky, přísný a zamračený, pořád delší a delší dobu. Její osud počínal mne více zajímati. Vystupovala jsem už z dětských let, vytvořilo se už ve mně mnoho nových představ, pozorování, zálib a domněnek. Přirozeno, že tajemství, vznášející se nad touto rodinou, víc a více mne počínalo soužit. Byly okamžiky, kdy se mi zdávalo, že počínám cosi chápati z onoho tajemství. Jindy však jsem upadala v apathii, lhostejnost ano i v rozmrzelost a tu jsem zapomínala na svou zvědavost, nenacházejíc odpovědi ani na jedinou svoji otázku.

Časem, a to se přiházelo stále častěji a častěji, zakoušela jsem podivnou potřebu, abych zůstala samotna a přemýšlela, stále přemýšlela. Ty okamžiky podobaly se k oněm chvílím, když jsem ještě žila u svých rodičů a kdy jsem celý rok stále přemýšlela, prvé než jsem se srozuměla s otcem, stále jsem uvažovala, stále jsem ze svého koutku pozorovala boží svět, až jsem konečně úplně, zdivočela uprostřed fantastických přízraků, jež jsem si sama stvořila. Rozdíl byl jen v tom, že nyní bylo víc netrpělivosti, více sklíčenosti, více nových, neuvědomělých snah, více touhy po ruchu, po vlastní činnosti, tak že jsem se už nemohla soustřediti na jedné věci, jako bývalo druhdy.

Aleksandra Michajlovna ze své strany počala se mne sama jaksi straniti. V tomto stáří už jsem jí skoro nemohla býti přítelkyní. Už jsem nebyla dítě; příliš mnoho jsem se vyptávala, časem pohlížela jsem na ni tak, že musila přede mou klopiti oči. Nastávaly podivné okamžiky. Nemohla jsem viděti jejích slz a často i mně vstupovaly slzy do očí, když jsem hleděla na ni. Padala jsem jí kolem krku a vroucně jsem ji objímala. Co mně mohla odpovědít? Cítila jsem, že jsem jí na obtíž.

Ale v jinou dobu, — a to bývaly těžké, truchlivé chvíle — ona sama, jakoby v zoufalství křečovitě mne objímala, jakoby vyhledávala mého účastenství, jakoby nemohla déle snášeti své samoty, jakobych jí rozuměla a mohla strádati spolu s ní. Tajemství však zůstávalo mezi námi dále; to bylo jasné a já sama jsem se jí počínala straniti v takové okamžiky. Bývalo mně těžko s ní. Kromě toho nás už málo co pojilo; jen hudba. Lékaři jí však počali hudbu zapovídat. Knihy? Ale s těmi byla největší obtíž. Rozhodně už nevěděla, jak čísti se mnou. Přestaly bychom zajisté hned na prvé stránce; každé slovo mohlo se zdáti narážkou, každá bezvýznamná věta hádankou. Vřelým, srdečným rozmluvám mezi čtyrma očima jsme se obě vyhýbaly.

Právě v tu dobu osud náhle a neočekávaně změnil můj život neobyčejně podivným způsobem. Má pozornost, mé city, srdce, hlava, všechno se rázem a s napjatou silou, přecházející až v nadšení, obrátilo náhle k jiné, zcela nenadálé činnosti a já sama, ani toho nepozorujíc, všechna jsem se přenesla v jiný svět. Neměla jsem času obrátiti se, ohlédnouti se, rozmysliti se; mohla jsem zahynout, ano cítila jsem to; ale svůdnost byla mocnější strachu a já šla za štěstím se zavřenýma očima. I na dlouho odloučila jsem se od oné skutečnosti, která mne tak velice počínala tížiti a z níž jsem tak dychtivě a marně hledala východu. Hle, co to bylo a jak se to přihodilo.

Z jídelny vedly tři východy: jeden do velikých pokojů, druhý do mé světnice a do dětského pokoje, třetí do knihovny. Z knihovny byl ještě druhý východ, jenž byl od mé světnice oddělen pouze kabinetem, v němž obyčejně pracoval pomocník Petra Aleksandroviče v úřadě, jeho opisovač, příručí, který byl zároveň i jeho sekretářem a faktorem. Klíč od knihovny a od skříní choval on.

Kdysi po obědě, když nebyl doma, našla jsem tento klíč na podlaze. Zmocnila se mne zvědavost a vyzbrojena svým nálezem vstoupila jsem do knihovny. Byla to dosti veliká světnice, velice světlá, obstavená kolkolem osmi velikými skříněmi, plnými knih. Knih bylo velice mnoho, a většinu z nich Petr Aleksandrovič po komsi zdědil. Jinou část shromáždila Aleksandra Michajlovna, která neustále kupovala knihy.

Doposud při výběru knih pro mne byli nad míru opatrni, tak že jsem se snadno dovtípila, že mnohé zůstává pro mne zapovězeným, že mnohé jest mně dosud tajemstvím. Proto s nezkrotitelnou zvědavostí, se záchvatem strachu, radosti a jakéhosi zvláštního, mně nesrozumitelného citu otevřela jsem první skříň a vyndala první knihu. V té skříni byly romány. Vzala jsem jeden z nich, zavřela skříň a knihu jsem odnesla s sebou s takovým divným pocitem, s takým tlukotem a svíráním srdce, jakobych cítila, že v mém životě nastává veliký převrat.

Když jsem přišla do svého pokojíku, zavřela jsem se a rozevřela jsem román. Ale čísti jsem nemohla; měla jsem jinou starost. Cítila jsem potřebu, upraviti dokonale svou moc nad knihovnou tak, aby o tom nikdo nevěděl a aby mně bylo vždycky možno vzíti si odtud kdykoli a jakoukoli knihu. Proto jsem odložila svou rozkoš na vhodnější chvíli, knihu jsem odnesla nazpět, ale klíč jsem ponechala u sebe. Zatajila jsem tento klíč a to byl první špatný skutek v mém životě.

Čekala jsem, jaké budou následky; urovnaly se velice příznivě. Sekretář a příručí Petra Aleksandroviče, prohledav celý večer a část noci klíč se svíčkou v rukou na podlaze, rozhodl se, že ráno zavolá zámečníka, jenž ze svazku přinesených klíčů vyhledal jeden, hodící se ke skříni. Tím se věc skončila a nikdo pak už neuslyšel o ztrátě klíče. Já sama jednala tak chytře a opatrně, že jsem vstoupila do knihovny až za týden, když jsem nabyla jistoty, že není nijakého podezření.

Zprva jsem volila čas, kdy sekretář nebýval doma; potom jsem chodila do knihovny z jídelny, protože písař Petra Aleksandroviče klíč choval pouze v kapse, jinak však do styku s knihami nikdy nepřicházel, a proto ani nevstupoval do pokoje, kde se nalézala knihovna.

Začala jsem čísti s náruživostí a v brzku mne četba zaujala úplně. Všechny nové potřeby mé, všechny nedávné snahy, všechny ještě nejasné tužby mého mládí, jež tak nepokojně a bouřlivě vyvstávaly v mé duši, byvše vzbuzeny mým příliš časným rozvojem — vše to se náhle na dlouhou dobu uklonilo na jinou, náhle se vyskytnuvši cestu, jakoby se bylo úplně uspokojilo novou stravou, jakoby bylo nalezlo svou pravou dráhu.

V brzku má hlava i srdce mé byly tak okouzleny, v brzku se má fantasie rozvila tak do široka, že jsem skoro zapomněla na celý svět, jenž mne dosud obkličoval. Zdálo se, že sám osud mne zastavil na prahu v nový život, po němž jsem tolik toužila, o němž jsem rozmýšlela dnem i nocí a dříve než mne pustil na neznámou dráhu, vyvedl mne na výšinu, s níž mně ukázal budoucnost v kouzelné panorámě, ve vábné, skvělé perspektivě. Bylo mně souzeno prožiti všechnu onu budoucnost, vyčtenou napřed z knih, prožiti ji v blouznivých snech, v nadějích a vášnivých tužbách, v sladkém vzrušení mladistvé duše.

Započala jsem svou četbu beze všeho výběru od první knihy, jež mi padla do ruky, ale osud mne ostříhal. To, co jsem zvěděla a prožila až dosud, bylo tak ušlechtilé a přísné, že mne už nemohla svésti nějaká podloudná, nečistá stránka. Mne chránil můj dětský, instinkt, můj mladý věk a celá moje minulost. Nyní pak uvědomění jakoby mně bylo náhle osvítilo celý můj minulý život. Opravdu skoro každá stránka, kterou jsem přečetla, byla mně už jaksi známa, jakobych ji dávno sama prožila; jakobych všechny ty vášně, všechen ten život, jenž předstupoval přede mne v takových neobyčejných formách, v takových čarovných obrazech, dávno byla zakusila.

A jak jsem se neměla dát unésti až do plného zapomnění, do úplného odloučení od skutečnosti, když se přede mou v každé knize, kterou jsem přečetla, vtělovaly zákony téhož osudu, tentýž duch příhod, jenž panoval nad životem člověka, který byl podmínkou spásy, záchrany i štěstí! Tento zákon, jejž jsem ve všem podezřívala, snažila jsem se vypátrati všemi silami, všemi svými instinkty, probuzenými ve mně jakýmsi citem sebezáchrany. Zdálo se mi, jakoby mne kdosi upozorňoval, jakoby mne kdosi vystříhal. V mou duši jakoby se bylo cosi prorocky tlačilo, a den ode dne mohutněla naděje v mé duši, ale zároveň stále silnějšími stávaly se mé tužby do budoucnosti, do onoho života, jenž mne každodenně překvapoval v tom, co jsem přečetla, s veškerou silou, vlastní jen uměnám se všemi vábnostmi poesie.

Ale, jak jsem už pravila, moje fantasie příliš ovládala mou netrpělivost a, mám-li říci pravdu, byla jsem odvážna pouze ve svém blouznění, kdežto ve skutečnosti instinktivně jsem se bála budoucnosti. A proto, jakobych se byla prozatím smluvila sama s sebou, nevědomky jsem si uložila, že se prozatím spokojím světem své fantasie, svým vyblouzněným světem, v němž jsem byla sama paní, v němž byly pouze samé rozkoše, samé radosti, a neštěstí, připouštělo-li se, hrálo jen passivní úlohu, úlohu přechodnou, nezbytnou pro sladké kontrasty a pro náhlý obrat osudu k šťastnému rozuzlení nadšených románů, rodících se v mé hlavě. Tak chápu nyní svou tehdejší duševní náladu.

Takový život, život fantasie, život příkré odloučenosti ode všeho, co mne obkličovalo, mohl trvati celé tři roky!

Tento život byl mým tajemstvím a ještě po třech letech jsem nevěděla, mám-li se báti jeho vyzrazení nebo ne. To, co jsem zažila za ta tři léta, bylo mně příliš příbuzno, blízko. Ve všech těch fantasiích zrcadlila jsem se příliš silně já sama, tak silně, že jsem se konečně mohla rozpakovati, ba i lekati cizího pohledu, ať to byl číkoli pohled, jenž neopatrně nahlédnul v mou duši. Mimo to my všichni, celý náš dům, žili jsme tak osaměle, beze vší společnosti, v takové klášterní tichosti, že v každém z nás nevolky se musila rozvíti soustředěnost v samém sobě, jakási potřeba samovazby. A to se přihodilo i se mnou.

Za ta tři léta vůkol mne se nic nezměnilo, všechno zůstalo tak, jak bývalo dříve. Stále mezi námi panovala unylá jednotvárnost, která, jak si nyní myslím, kdybych nebyla dala unésti svou tajnou, skrytou činností, byla by rozdrásala mou duši a byla by mne vrhla k neznámému rozvratnému východu z onoho mdlého, tesklivého kruhu, k východu snad zhoubnému.

Madame Leotharová sestárla a skoro se úplně uzavřela ve svém pokoji; děti byly ještě příliš malé; B. byl příliš jednotvárný a muž Aleksandry Michajlovny stále stejně přísný, nepřístupný, v sebe uzavřený, jako dříve. Mezi ním a ženou vládl stále týž tajemný poměr, jenž se mně rýsoval neustále v hroznější podobě, tak že jsem se stále děsila pro Aleksandru Michajlovnu.

Její bezradostný, bezbarevný život zřejmě hasnul před mýma očima. Zdraví její stávalo se den ode dne chatrnějším. Zdálo se, jakoby jakási zoufalost padla do její duše; ji tísnilo patrně cosi neznámého, neurčitého, z čehož si ani sama nemohla vydati počtu, cosi hrozného a při tom jí samé nepochopitelného, což snášela jako neznámý, jejímu životu přisouzený kříž. Srdce její se během času zatvrzovalo v tomto hluchém trápení; i mysl její počala se bráti jiným směrem, temným, truchlivým.

Zvláště mne překvapilo jedno pozorování: zdálo se mně, že čím více já jsem vyrůstala, tím více se mne ona vzdalovala, tak že její nechuť k obcování se mnou přecházela až k jakési netrpělivé rozmrzelosti. Zdálo se, že mne v jisté chvíle už ani nemilovala, jakobych jí překážela.

Pravila jsem, že jsem se schválně od ní vzdalovala, a jakmile jsem se jednou vzdálila, jakobych se byla nakazila tajemností její vlastní povahy. A proto všechno, co jsem prožila za ona tři léta, všechno, ce se vytvořilo v mé duši, v mé fantasii, v mém poznání, v nadějích a v mém vášnivém nadšení, vše to tvrdošíjně zůstávalo jen ve mně. Zatajivše se jedna před druhou, nikdy jsme se už nesešly, ačkoli se mně zdá, že jsem ji milovala den ode dne více, než před tím.

Nemohu si nyní bez slzy připomenouti, jak hluboce ke mně přilnula, jak se zavázala ve svém srdci zasypati mne všemi poklady své lásky, jimiž bylo přeplněno její srdce a vykonati až do konce slib, že mně bude matkou. Pravda, její vlastní hoře časem ji na dlouhou dobu odpuzovalo ode mne, ona jakoby na mne zapomínala, a to tím více, že já sama jsem se snažila nepřipomínati jí sebe; tak se přiblížil můj šestnáctý rok, aniž toho kdo spozoroval.

Avšak ve chvílích jasného vědomí a světlejší nálady Aleksandra Michajlovna začínala náhle pociťovati starost o mne; netrpělivě mne vyzývala k sobě z mého pokojíku od mých hodin a zaměstnání, zahrnovala mne otázkami, jakoby mne zpytovala a zkoušela, neodlučovala se ode mne po celé dni, uhadovala všechny mé snahy, všechna přání, zřejmě se starala o mé stáří, o přítomnou chvíli i o budoucnost a s nevyčerpatelnou láskou a s jakousi zbožností chystala mně svou pomoc.

Avšak mně už velice odvykla. Proto jednala se mnou časem příliš naivně, tak že jsem to snadno pozorovala a chápala. Na příklad — a to se přihodilo, když mně už bylo šestnáct let — probírajíc se mými knihami, vyptala se mne, co čtu, a když shledala, že mám pořád ještě dětské knihy pro dvanáctiletá děvčátka, náhle se polekala. Dovtípila jsem se, oč běží, a sledovala jsem ji s pozorností. Celé dvě neděle mne k čemusi připravovala, zkoušela mne, pátrala po stupni mého rozvoje a mých potřeb. Konečně se rozhodla, že započne a na našem stole objevil se Ivanhoe Waltera Scotta, jehož jsem už dávno přečetla aspoň třikrát.

Z počátku s bázlivým očekáváním sledovala, jaké dojmy na mne činí tato četba, uzažovala je, jakoby se o ně obávala. Posléze tento napjatý poměr, jenž mně byl příliš zjevným, zmizel; obě jsme se roznítily a já byla nad míru ráda, že jsem se už nepotřebovala se svou lekturou před ní skrývat. Když jsme dočetly tento román, byla mnou celá nadšená. Každá moje poznámka při čtení byla správná, každý dojem pravidelný. Rozvila jsem se v jejích očích už příliš daleko.

Překvapená tím a nadšená počala opět s radostí sledovati mé vychování, a už si nepřála odloučiti se ode mne. Avšak její vůle už nerozhodovala. Osud brzy nás opět odloučil a zmařil naše sblíženi. Postačil k tomu opět první záchvat nemoci, záchvat jejího neustálého hoře, a opět nastalo odcizení, tajemnůstkářství, nedůvěřivost a snad i zatvrzelost.

Ale i v takové doby přiházely se okamžiky, jež se vymykaly z naší moci. Četba, několik sympatických slov, jež jsme spolu promluvily, hudba — a my jsme se zapomínaly, rozhovořily jsme se, rozhovořily časem přes míru a pak nám oběma bývalo velice za těžko. Když jsme se vzpamatovaly, hleděly jsme jedna na druhou jako polekané s podezřívavou zvědavostí a s nedůvěrou. Každá jsme měla svou hranici, do které mohlo docházeti naše sblížení; za ni jsme přestoupiti nesměly, byť jsme i chtěly.

Kdysi pod večer před soumrakem četla jsem roztržitě knihu v kabinetě Aleksandry Michajlovny. Ona seděla u klavíru a improvizovala na thema jistého zamilovaného jejího motivu z vlašské hudby. Když přešla konečně k čisté melodii arie, já, unesena hudbou, jež mně pronikla do srdce, počala jsem tiše, polohlasem zpívati týž motiv pro sebe. Brzy však, úplně unesena, vstala jsem a přistoupila ke klavíru. Aleksandra Michajlovna, jakoby byla uhodla, co chci, počala hráti průvod a s dychtivostí sledovala každou notu mého zpěvu. Zdálo se, že je překvapena bohatostí mého hlasu. Doposud nikdy jsem před ní nezpívala, ba ani sama jsem nevěděla, mám-li jaký hlas. Nyní jsme obě přišly náhle v nadšení. Zvyšovala jsem hlas víc a více; ve mně se budila energie, vášeň, rozpalovaná ještě více radostným obdivem Aleksandry Michajlovny, jejž jsem tušila v každém taktu jejího průvodu. Konečně zpěv skončil tak zdařile, s takým oduševněním, s takou silou, že mne s nadšením chopila za ruce a radostně na mne pohlédla.

„Anneto! Ty máš rozkošný hlas," zvolala. „Můj Bože! Kterak, že jsem to nespozorovala?"

„Sama jsem to spozorovala teprve nyní," odvětila jsem nadšena radostí.

„Bůh ti požehnej, moje milé, drahé dítě! Děkuj mu za tento dar. Kdož ví… Ach můj Bože, můj Bože…"

Byla tak dojata nenadálým objevem, tak byla otupená radostí, že nevěděla, co mně říci, jak mne přiláskati. To byl jeden z těch okamžiků upřímnosti, vzájemné sympatie, sblížení, jaký už dávno nebyl mezi námi. Za hodinu jakoby byl v domě svátek. Bez prodlení poslali pro B. Než přišel, rozevřely jsme jiný zpěv, mně známější a začaly jsme novou arii. Tentokrát jsem se chvěla nesmělostí. Bála jsem se, abych nezdařilým zpěvem nezkazila prvního dojmu. Ale brzy můj vlastní hlas dodal mně odvahy a sám mne podporoval. Sama jsem se divila jeho síle a při tomto druhém pokusu rozprášily se všechny pochybnosti. Aleksandra Michajlovna v záchvatu své netrpělivé radosti poslala pro děti, ba i pro chůvu svých dětí a konečně, celá unesena šla sama k muži a pozvala ho do kabinetu, o čemž by si jindy ani nesměla pomysliti.

Petr Aleksandrovič vyslechl novinu blahosklonně, přál mně štěstí a sám prvý prohlásil, že bude třeba, abych se započala učiti zpěvu. Šťastná Aleksandra Michajlovna z vděčnosti, jakoby byl pro ni učinil Bůh ví co, jala se líbati mu ruce.

Konečně přišel B. Stařeček měl velikou radost. Měl mě upřímně rád, vzpomenul na mého otce, na minulost, a když jsem před ním dvakrát nebo třikrát zazpívala, s vážnou, starostlivou tváří, ano s jakousi tajemností prohlásil, že prostředky mám nepochybné, snad dokonce i nadání, a že by bylo hříchem, abych se neučila. Potom hned, jakoby se byli vzpamatovali, rozhodli s Aleksandrou Michajlovnou, že jest nebezpečno, příliš mne chváliti hned na počátku a já spozorovala, jak na sebe pohlédli a potaji se smluvili, takže jejich spiknutí proti mně vypadlo velice naivně a neobratně.

Smála jsem se pro sebe celý večer, vidouc, jak potom po novém zpěvu snažili se býti zdrželivými a schválně na hlas vytýkali mé poklesky a nedostatky. Ale dlouho se nezdrželi; sám B. první se prozradil a znova se rozplýval radostí. Nikdy jsem netušila, že mne tak upřímně miluje.

Po celý večer trval nejpřátelštější, nejvřelejší rozhovor. B. vypravoval několik životopisů známých pěvců a umělců, a vypravoval s nadšením umělce, dojatý úctou. Potom, když se rozhovor dotknul i mého otce, přešli na mne, na mé dětství, na knížete, na celou jeho rodinu, o níž jsem tak málo slýchala ode dne našeho rozloučení. Ostatně Aleksandra Michajlovna sama o ní mnoho nevěděla. Nejvíce věděl B., protože nejednou jezdil do Moskvy.

Tu však rozhovor přijal na sebe jakýsi tajemný, pro mne záhadný směr, a dvě nebo tři okolnosti, týkající se zejména knížete, byly mně nesrozumitelný; Aleksandra Michajlovna se zmínila o Káti, ale B. neuměl povědíti o ní nic zvláštního, a také jakoby úmyslně nepřál si o ní mluviti. To mne překvapilo. Nejen že jsem nezapomněla na Káťu, nejen že ve mně neutuchla má stará láska k ní, naopak nenapadlo mne ani jedinýkrát, že by se s Káťou mohla státi nějaká změna. Mé pozornosti unikla dosud i rozluka i dlouhá léta, jež jsme strávily na různých místech a za která jsme jedna druhé nedávaly o sobě nijakých zpráv, i různost vychování a různost našich povah.

V mých myšlénkách Káťa mne nikdy neopustila; zdálo se mně, že pořád ještě žije se mnou; zejména ve všech mých blouznivých snech, ve všech mých románech a fantastických příhodách vždycky jsme kráčely spolu ruku v ruce. Pokládajíc sebe za hrdinku každého románu, jejž jsem přečetla, ihned jsem stavěla vedle sebe svou přítelkyni kněžnu a dvojila jsem román na dvě části, z nichž jedna, rozumí se, byla smyšlena mnou, při čemž jsem nemilosrdně okrádala své zamilované autory.

Konečně v naší rodinné radě bylo ustanoveno, že mně vezmou učitele zpěvu. B. doporučil nejznámějšího a nejlepšího. Hned druhý den přijel k nám Vlach D., vyslechl mne, potvrdil mínění svého přítele B., ale zároveň oznámil, že pro mne bude mnohem výhodnější, budu-li přicházeti učit se k němu spolu s ostatními žačkami, poněvadž rozvoji mého hlasu bude napomáhat soupeření s druhými, napodobivost a bohatství všech prostředků, které mně budou k službám. Aleksandra Michajlovna svolila a od té doby třikrát za týden jezdila jsem ráno v 8 hodin v průvodu naší služebné do konservatoře.

Nyní se zmíním o jisté podivné příhodě, která měla na mne příliš mocný vliv a způsobila ve mně náhlým obratem novou periodu života. Minulo mně tehda už šestnáct let a zároveň v mé duši nastala náhle jakási nepochopitelná apatie; jakési nesnesitelné, tesklivé zátiší, mně samé nepochopitelné, mne navštívilo. Všechny mé sny, všechny mé snahy náhle umlkly, ba i blouznivost zmizela jakoby od úpadku sil. Chladná lhostejnost zastoupila místo bývalého nezkušeného duševního žáru.

Ano i nadání mé, jež přivítali všichni, koho jsem milovala, s takým nadšením, pozbylo mých sympatií a já ho necitelně zanedbávala. Nic mne nebavilo, tak že jsem i k samé Aleksandře Michajlovně pociťovala jakousi chladnou lhostejnost, z níž jsem se sama vinila, poněvadž jsem si nemohla být nevědomou své viny. Moje apatie se střídala s neuvědomělým zármutkem a náhlými slzami.

Vyhledávala jsem samotu. V tuto podivnou dobu podivná náhoda otřásla do základů veškeru mou duši a změnila ono zátiší v pravou bouři. Mé srdce bylo poraněno. Stalo se to následujícím způsobem.

VII.

Vešla jsem do knihovny (ten okamžik bude mně na vždy památným) a vzala román Waltera Scotta „Svato-Ronanské lázně", jediný z jeho románů, který jsem dosud nečetla. Pamatuju si, že palčivá, bezdůvodná tesklivost bodala mne jakoby nějakou předtuchou. Bylo mně do pláče. Pokoj byl naplněn jasným světlem od posledních, kosých paprsků zapadajícího slunce, jež se plným proudem lily vysokými okny na lesklé parkety pokoje. Bylo ticho; vůkol v sousedních komnatách také nebylo ani živé duše. Petr Aleksandrovič nebyl doma a Aleksandra Michajlovna ležela nemocna v posteli.

Skutečně jsem plakala; rozevřela jsem druhou část, lhostejně jsem převracela listy snažíc se vypátrati nějaký smysl v úryvkovitých větách, jež se mně míhaly před očima. Skoro jsem hádala, jako hádávají lidé, rozevírajíce knihu, jak se nahodí. Bývají okamžiky, kdy všechny rozumové a duševní síly po chorobném napjetí náhle se vzejmou jasným plamenem uvědomění a v takový okamžik cosi prorockého se sní otřesené duši, ztýrané jakoby předtuchou budoucnosti, jakoby předem už ji okoušela. Vám tolik se chce žíti, celá bytost vaše prahne po životě a srdce vaše, planouc nejvřelejší, slepou nadějí, jakoby volala budoucnost s jejími tajnostmi, se vší její neurčitostí, třebas s bouřemi a hromobitím, ale přece se životem.

Můj okamžik byl právě takový.

Pamatuju se, že jsem právě zavřela knihu, majíc v úmyslu otevříti ji potom na neurčito, dáti si jistou otázku ohledně budoucnosti a přečísti si v knize stránku, jež se otevře. Ale když jsem rozevřela knihu, spatřila jsem popsaný list poštovního papíru, čtvermo přeložený a tak slehlý a stisknutý, jakoby byl už několik let ležel v knize, kdež na něj zapomněli. S krajní zvědavostí počala jsem prohližeti svůj nález. Bylo to psaní bez adresy, podepsané dvěma počátečnými písmeny S. O.

Moje pozornost se zdvojila; rozvinula jsem téměř slíplý papír, který následkem svého dlouhého pobytu mezi stránkami zanechal na nich světlé místo na celé prostoře, kterou zaujímal. Skladky dopisu byly prodřeny a otrhány; bylo patrno, že jej kdosi často čítával a choval jako drahou památku. Inkoust zmodral, vybledl; patrně dávno tomu, co list byl napsán! Několik jeho slov padlo mně náhodou do oka a srdce mi počalo bíti zvědavostí. V rozpacích obracela jsem dopis v rukou, jakobych schválně odkládala okamžik, kdy se dám do čtení.

Náhodou jsem jej zdvihla do světla; ano! krůpěje slz uschly na těchto řádkách; skvrny zůstaly na papíře; místy byly celé písmeny rozmočeny slzami. Čí jsou to slzy? Konečně, zmírajíc zvědavostí, přečetla jsem polovinu první stránky a výkřik podivení vydral se z mých prsou. Zavřela jsem skříň, postavila knihy na místo, psaní jsem uschovala pod šátek, odběhla jsem do svého pokojíku, zavřela se a začala jsem čísti opět od začátku. Ale srdce mi tlouklo tak silně, že slova i písmeny se mně míhaly a skákaly před očima. Dlouhou dobu ničemu jsem nerozuměla.

List obsahoval odhalení, počátek tajemství; ohromil mne jako blesk, neboť jsem konečně poznala, ke komu byl psán. Věděla jsem, že se dopustím skoro zločinu, přečtu-li celé toto psaní; ale okamžik byl mocnější, než já! List byl psán k Aleksandře Michajlovně.

Hle ten dopis; přivádím jej zde. Nejasně jsem chápala, co v něm bylo a proto dlouho jsem se nemohla zbaviti úvah a těžkých myšlének. Od té chvíle jakoby se byl rozlomil můj život. Srdce mé bylo otřeseno a pobouřeno na dlouho, ba skoro na vždy, poněvadž list ten měl veliké následky za sebou. Správně jsem hádala o své budoucnosti.

Kdo však je on, jenž psal toto psaní? Jaký byl potom její život? V listě bylo tolik narážek, tolik údajů, že nebylo možno se mýliti, ale zároveň tolik záhad, že nebylo možno nezblouditi v důmněnkách. Ale já se skoro nezmýlila; mimo to i sloh listu, jenž napovídal mnohé, vysvětloval i povahu onoho styku, o nějž se rozbila dvě srdce. Myšlénky, city píšícího byly zjevné. Byly příliš zvláštní, a jak už jsem pravila, příliš mnoho napovídaly hádajícímu. Ale zde je to psaní; opisuju je od slova do slova:

„Pravila jsi, že mne nezapomeneš; věřím ti a od nynějška celý život můj spočívá v těchto tvých slovech. Musíme se rozloučiti; naše hodina odbila! Dávno jsem to věděl, moje tichá, moje smutná krasavice, ale nyní teprve jsem pochopil. Po celou naši dobu, po celou dobu, co ty jsi mne milovala, bolelo a trápilo se mé srdce za naši lásku, a věříš-li? nyní jest mi lehčeji! Dávno jsem viděl, že takový tomu bude konec a tak bylo už předem usouzeno!

Je to osud! Vyslechni mne, Aleksandro: nebyli jsme si rovni; já to vždy, vždycky cítil! Nebyl jsem tebe hoden a já, pouze já jsem měl nésti trest za to štěstí, jehož jsem zakusil! Řekni, co jsem byl dříve, než ty jsi mne poznala? Bože! už dvě léta minula a já jakobych nebyl dosud nabyl paměti; dosud nemohu pochopit, že ty jsi si zamilovala mne! Nechápu, jak mohlo nastati to, z čeho započala naše láska. Vzpomínáš si, co jsem byl u porovnání s tebou? By-li jsem tebe hoden, čím jsem si zasloužil, že jsi mně dala přednost?

Byl jsem hrubý a prostý, unylý a zasmušilý. Lepšího života jsem si nepřál, nepomýšlel na něj, nevolal jej a nechtěl volati. Všechno bylo ve mně jaksi sklíčeno a neznal jsem na světě nic důležitějšího, než byla má všední, nutná práce. Mou jedinou starostí byl zejtřejší den, a i ta mně byla lhostejná.

Kdysi, ovšem už dávno, snilo se mi cosi takového a já blouzníval jako pošetilec. Ale od té doby uplynulo mnoho, mnoho času a já počal žíti osaměle, přísně, tiše, ba necítil jsem ani chladu, jenž mrazil mé srdce. A ono usnulo. Vždyť jsem věděl a byl jsem odhodlán, že pro mne nikdy nevzejde jiné slunce, i věřil jsem tomu a nereptal jsem na nic, protože jsem byl přesvědčen, že tak to musí být.

Když ty jsi kráčela mimo mne, ani jsem nevěděl, že smím k tobě zdvihnouti oči. Byl jsem jako otrok před tebou. Mé srdce se nechvělo vedle tebe, nesvíralo se, nevěštilo mně o tobě; bylo úplně klidné. Má duše nepoznávala tvé, ač jí bylo světlo vedle své krásné sestry. Vím to a nejasně jsem to cítil. Mohl jsem to cítiti proto, že i na poslední bylinku prolévá se světlo boží dennice a hřeje a láská ji právě tak, jako nádherný květ, vedle něhož skromně vyrůstá.

Když jsem však pochopil všechno — pamatuješ se, onoho večera, po těch slovech, která do základů otřásla mou duší — byl jsem oslepen, ohromen, všechno se ve mně zkormoutilo a věříš-li? byl jsem tak překvapen, že jsem ti ani nevěřil, že jsem tě nepochopil! Nikdy jsem ti o tom neřekl. Ty's o tom nevěděla. Já nebýval dříve takovým, jakým jsi mne ty zastala. Kdybych mohl, kdybych směl mluviti, dávno bych se ti byl ve všem přiznal. Ale já jsem mlčel, a nyní povím všechno, abys věděla, koho zůstavuješ, s jakým člověkem se loučíš!

Víš-li, jak jsem ti rozuměl z počátku. Vášeň jako oheň mne zachvátila, jako jed rozlila se mou krví; zkalila všechny mé smysly a city, já byl opojen, potácel jsem se jako v dýmu a odpovídal na čistou, soustrastnou lásku tvou nikoliv jako rovný rovni, nikoliv jako důstojný čisté lásky tvé, nýbrž bez vědomí, bez srdce. Neporozuměl jsem ti. Odpovídal jsem ti jako takové, která se v mých očích zapomněla až do snížení ke mně a nikoli jako takové, která mne chtěla povznésti k sobě. Víš-li, v čem jsem tě podezříval, co značilo ono, zapomenouti se až do snížení ke mne?'

Ale ne, neurazím tě svým přiznáním. Jen to ti řeknu: ty jsi se trpce ve mně sklamala! Nikdy, nikdy jsem se nemohl povznésti k tobě. Mohl jsem jen nedostupně zírati na tebe v bezmezné lásce své, když jsem tě později pochopil, ale tím jsem nezahladil své viny. Má vášeň, povýšená tebou, nebyla láska; lásky jsem se bál; nesměl jsem tě milovat. V lásce je vzájemnost, rovnost, a jich jsem nebyl hoden…

Ani nevím, co se dálo se mnou! O, jak ti to mám povědít, abys mne pochopila!… Z počátku jsem nevěřil… O, pamatuješ-li se, když utichlo první mé vzrušení, když se vyjasnily mé oči, když zůstal pouze samotný, nejčistší, neposkvrněný cit, tu prvním mým hnutím bylo podivení, rozpačitost, strach a pamatuješ se, jak jsem náhle se vzlykotem padl k tvým nohám? Pamatuješ se, jak jsi zmatena a polekána se slzami se ptala, co je mi? Já jsem mlčel, nemohl jsem ti odpovědít; ale duše má se rozrývala na části; mé štěstí mne hroutilo jako nesnesitelné břímě a lkáni mé mluvilo ke mně: „zač to všechno? Čím jsem toho zasloužil? Čím jsem si zasloužil tolika blaha?"

Sestro má, sestro má! O kolikrát — tys o tom nevěděla — kolikrát jsem potaji líbal tvůj šat, potaji, poněvadž jsem věděl, že nejsem tebe hoden; dech se ve mně krátil a srdce mi bilo tak zvolna a pevně, jakoby chtělo stanout a zesnouti na vždy.

Když jsem bral tvou ruku, celý jsem bledl a chvěl se; ty jsi mne lekala čistotou duše své. O neumím ti všechno vypovědít, co se nashromáždilo v mé duši a co bych tak rád vypověděl. Víš-li, že mně časem bývala obtížná, trapna tvá soustrastná, neustálá láska ke mně? Když jsi mne políbila (stalo se to jedinýkrát, a nikdy toho nezabudu), mrak vyvstal před mýma očima a celá duše má ztrnula v okamžení. Proč jsem neumřel v ten okamžik u tvých nohou?

Hle, poprvé ti píšu ač jsi mně to už dávno přikazovala. Pochopíš-li, co chci říci? Chci ti říci všechno a řeknu to. Ano, ty mne velice miluješ, tys mne milovala, jako sestra miluje bratra, tys mne milovala jako své dílo, poněvadž jsi vzkřísila mé srdce, vyburcovala můj rozum ze spánku a vlila mně v prsa sladkou naději. Já však nemohl, nesměl. Nikdy jsem tě dosud nenazýval sestrou proto, že jsem nemohl býti tvým bratrem, proto, že jsme si nebyli rovni, proto, že jsi se ve mně zklamala!

Ale vidíš, že pořád píšu o sobě, i nyní, v minuty strašného hoře myslím jen o sobě, ačkoli vím, že ty se trápíš pro mne. Ach netrap se pro mne, milá moje! Víš-li, jak jsem snížen nyní ve svých vlastních očích? Všechno vyšlo na jevo, nastal poplach! Tebe za mne zavrhnou, tebe zahážou opovržením, posměchem, protože já stojím tak nízko v jejich očích! O jak jsem se provinil, že nejsem tebe hoden! Kdybych měl aspoň vážnost, osobní uznání v jejich mínění, kdybych vnukal více úcty v jich očích, snad by ti odpustili! Ale já jsem nízký, jsem nicotný, jsem směšný, a níže směšného nemůže býti nic. Víš, kdo křičí! A právě proto, že ti začali křičet, klesl jsem na duchu; já býval vždycky sláb.

Víš, v jakém stavu se nyní nacházím? Sám se směju nad sebou, a zdá se mi, že mluví pravdu, protože jsem i sobě směšným a nenáviděným. Cítím to; nenávidím i tvář svou i postavu svou, všechny zvyky, všechna neušlechtilá gesta svá; nenáviděl jsem je vždycky! Ach odpusť mně mé hrubé zoufalství. Sama jsi mne přiučila, abych ti pověděl všechno. Zahubil jsem tě, poštval jsem na tebe zlobu a výsměch, protože jsem nebyl tebe hoden.

Právě tato myšlénka mne mučí; ona mně bije bez ustání v hlavě a týrá a drásá mé srdce. A pořád se mně zdá, že jsi milovala ne toho člověka, jehož jsi mínila ve mně nalézti, že jsi se ve mně zmýlila. To mne bolí, to mne nyní trápí a utrápí mne do smrti, nebo pozbudu rozumu!

S Bohem tedy, s Bohem! Nyní, když se všechno odhalilo, když se ozval jejich pokřik, jejich posudky (o já je slyšel!), když já jsem se snížil a zmenšil ve svých vlastních očích, naplniv se studem za sebe, ba i za tebe pro tvůj výběr, když jsem sám sebe proklel, nyní musím prchnouti, musím zmizeti pro tvé uspokojení. Vyžadují toho a ty mne nikdy, nikdy už nespatříš! To je nutno, to nám bylo souzeno!

Bylo mně dáno příliš mnoho; osud se zmýlil; nyní napravuje svou chybu a odbírá vše nazpět. Sešli jsme se, poznali jsme se na vzájem a nyní se rozcházíme až do příštího shledání! Kde to bude, kdy to bude? O pověz mne, má drahá, kde se sejdeme, kde naleznu tebe, jak tě poznám, a poznáš-li ty mne pak? Má duše je plna tebe. O, proč, proč nám to bylo souzeno? Proč se musíme rozloučiti? Nauč mne — vždyť nevím a nikdy nepochopím, jak roztrhnouti život ve dvě, jak vyrvati srdce z těla a býti bez něho! O, když si vzpomenu, že tě nikdy nespatřím, nikdy, nikdy!…

Bože, jaký poplach způsobili! Jak se nyní bojím o tebe! Právě jsem potkal tvého muže: my oba jsme nehodni jeho, ačkoli jsme se neprohřešili proti němu. Jest mu všechno známo; vidí nás, porozuměl všemu a i dříve všechno mu bylo jasno jako den. Hrdinsky se zastal tebe; on tě ochrání; on tě ubrání proti oněm pokřikům a soudům; miluje a ctí tě bez míry; on je tvůj zachránce, kdežto já prchám!…

Přikročil jsem k němu a chtěl jsem mu líbati ruku! On mně řekl, abych jel bez prodlení. Rozhodnuto! Praví se, že se k vůli tobě znesvářil s nimi se všemi; tam jsou všichni proti tobě! Vytýkají mu, že ti nadržoval, že jest sláb. Můj Bože! Co tam ještě mluví o tobě! Oni nevědí, oni nemohou, nejsou s to, aby pochopili! Odpusť jim, moje ubohá, jako jim odpouštím já; vždyť mně oni odňali více, než tobě!

Jsem bez sebe, nevím, co ti píšu. O čem jsem s tebou mluvil včera při loučení? Všecko jsem zapomněl. Byl jsem bez sebe, ty jsi plakala… Odpusť mně ty slzy! Jsem tak sláb, tak malomyslný!

Ještě něco jsem ti chtěl říci… Ach, kdybych mohl jen jednou ještě skropiti tvé ruce slzami, jako skrápím slzami toto psaní! Ještě jednou býti u tvých nohou!

Kdyby oni jen věděli, jak šlechetný byl tvůj cit! Ale oni jsou slepi, jich srdce jsou tvrdá a pyšná; oni nevidí a na věky toho neuvidí. Nemají, čím by uviděli! Oni neuvěří, že jsi nevinná, byť všechno, co jest na zemi, dosvědčilo jim to přísahou před jejich soudem. Mohou-liž to pochopit! Zdvihnou tedy kámen na tebe? Čí první ruka jej zdvihne? Ach, oni nepřijdou do rozpaků, zdvihnou tisíc kamenů! Osmělí se je zdvíhati, poněvadž vědí, jak to učinit. Zdvihnou je všichni najednou a řeknou, že sami jsou bez hříchu a tvůj hřích vezmou na sebe.

O kdyby věděli, co činí! Kdyby jen bylo možno všechno jim povědít bez zatajení, aby viděli, slyšeli, pochopili a uvěřili! Ale ne, nejsou tak zlí… Jsem nyní zoufalý a snad je pomlouvám! Snad i tebe lekám svým vlastním strachem! Neboj se, neboj se jich, má drahá! Tobě porozumějí; porozuměl tobě aspoň jeden už; doufej — je to tvůj muž!

S Bohem, s Bohem! Neděkuju ti! S Bohem na vždy!

S. 0."

Zmatek můj byl tak veliký, že jsem dlouhou dobu nemohla pochopit, co se děje se mnou. Byla jsem ohromena a polekána. Skutečnost mne překvapila nepřipravenou uprostřed lehkého života snů, v nichž jsem strávila už tři roky. Se strachem jsem cítila, že v mých rukou spočívá velké tajemství a že tajemství to už spoutalo celou bytost mou… Jakým způsobem? To jsem sama ještě nevěděla. Cítila jsem, že teprv od tohoto okamžiku počíná pro mne nová budoucnost. Nyní jsem se nevolky stala příliš blízkou účastnicí v životě a v poměrech těch lidí, kteří doposud tvořili celý svět mne obkličující, a proto jsem se bála o sebe. V jaké způsobě vstoupím do jejich života, já neprošená, jim cizí? Co jim přinesu? Jak se otevrou pouta, která mne tak neočekávaně přikovala k cizímu tajemství?

Kdož ví? Snad nová úloha má bude trapna i pro mne i pro ně. Já pak nemohla mlčet, odmítnouti onu úlohu a bez vzpomínky uzavříti ve svém srdci to, co jsem zvěděla. Ale jak a co bude se mnou? Co učiním? A co vlastně jsem zvěděla? Tisíce otázek, ještě zmatených a nejasných, vyvstávaly přede mnou, a již nesnesitelně tísnily mé srdce. Byla jsem jako zmatená.

Potom, pamatuju se, přicházely jiné minuty s novými, podivnými, mnou dosud nezakoušenými dojmy. Cítila jsem, jakoby se bylo cosi rozhodlo v mých prsou, že dřívější sklíčenost najednou rázem odpadla od srdce a cosi nového počalo je naplňovat, cosi takového, o čemž jsem nevěděla, mám-li se proto rmoutit nebo se radovat. Můj nynější stav podobal se k tomu, když člověk na vždy opouští svůj dům, svůj dosud klidný, tichý život, vydávaje se na dalekou, neznámou cestu a naposled se rozhlíží vůkol sebe, v myšlénkách se loučí se svou minulostí a při tom je hořko srdci od teskné předtuchy neznámé budoucnosti, snad kruté, nepříznivé budoucnosti, která ho čeká na nové dráze.

Konečně křečovité lkáni vydralo se z mých prsou a chorobným záchvatem uvolnilo mému srdci. Cítila jsem potřebu viděti, slyšeti někoho, obejmouti někoho co nejpevněji. Už jsem nemohla, nechtěla zůstávati sama. Běžela jsem k Aleksandře Michajlovně a strávila u ní celý večer. Byly jsme samy. Prosila jsem ji, aby nehrála a odřekla jsem zpěv, ač mne vybízela. Všechno se mně stalo náhle obtížným a na ničem jsem se nemohla ustanovit. Plakaly jsme, tuším, spolu. Jen vím, že jsem ji velice polekala. Domlouvala mně, abych se uspokojila, abych se neděsila. Pozorovala mne se strachem, tvrdila, že jsem churava, že se nešetřím. Konečně jsem od ní odešla celá zmučená a utýraná. Byla jsem jako v horečném záchvatu a ulehla jsem zimničně rozpálená.

Minulo několik dní, než jsem mohla přijíti k sobě a jasněji si rozvážiti své postavení. V tu dobu žily jsme obě, já i Aleksandra Michajlovna, v úplném osamění. Petr Aleksandrovič nebyl v Petrohradě. Jel za úřadními záležitostmi do Moskvy a strávil tam tři neděle. Přes toto nedlouhé rozloučení Aleksandra Michajlovna hrozně si stýskala. Chvílemi stávala se klidnější, ale uzavírala se sama ve svém kabinetě, tak že i já jsem jí byla na obtíž. Mimo to já sama také jsem hledala samotu. Hlava má pracovala s jakýmsi chorobným napjetím; byla jsem jako v dýmu.

Časem přicházely na mne hodiny dlouhých, trapných, neodstupných myšlének; snilo se mně tehda, jakoby se mně někdo po tichu vysmíval, jakoby se bylo cosi do mne vtělilo a rmoutilo a otravovalo každou mou myšlénku. Nemohla jsem se zbaviti trapných obrazů, jež se mi zjevovaly každý okamžik a nedávaly mně pokoje. Představovalo se mi dlouhé, neodvratné utrpení, mučednictví, obět, která se přináší pokorně, bez odmluvy ale marně. Zdálo se mně, že ten, komu byla přinesena ona obět, opovrhuje jí a směje se nad ní. Zdálo se mně, že jsem viděla zločince, jenž odpouští hříchy spravedlivému a mé srdce se trhalo na kusy. Současně jsem si přála ze všech sil zbaviti se svého podezření; proklínala jsem je, nenáviděla jsem sama sebe za to, že všechna má přesvědčení byla ne přesvědčení, nýbrž pouhé domněnky, za to, že jsem nemohla ospravedlniti své dojmy sama před sebou.

Potom jsem rozbírala v duchu ony věty, ony poslední výkřiky strašného loučení. Představovala jsem si onoho člověka nerovného, snažila jsem se uhodnouti veškeren smysl slova neroveň. Strašně mne mučilo to zoufalé loučení: jsem směšný, já sám se stydím za tvůj výběr. Co to bylo? Jací to jsou lidé? Nač si stýskají, co je trápí, co ztratili?

Vzchopivši se, přečetla jsem znova s největší pozorností dopis, v němž bylo tolik zoufalství, rozrývajícího duši, ale jehož smysl byl tak podivný, tak nepochopitelný pro mne. Avšak list mně vypadl z rukou a vzpurný zmatek víc a více zachvacoval mé srdce… Vždyť se to musilo konečně nějak rozhodnouti, ale já jsem nenacházela východu, aneb jsem se ho bála.

Byla jsem skoro nemocna, když jednoho dne na našem dvoře zarachotil povoz Petra Aleksandroviče, vracejícího se z Moskvy. Aleksandra Michajlovna s radostným křikem vyběhla vstříc muži, ale já jsem zůstala na místě, jako přikovaná. Vím, že jsem byla sama zděšena svým náhlým vzrušením. Nevydržela jsem a odběhla jsem do svého pokoje. Nechápala jsem, čeho jsem se náhle zděsila, ale bála jsem se tohoto zděšení.

Za čtvrt hodiny mne zavolali a odevzdali mně list od knížete. V saloně jsem se setkala s jakýmsi neznámým pánem, který přijel s Petrem Aleksandrovičem z Moskvy, a dle jistých slov, kterých jsem si povšimla, zvěděla jsem, že zůstane u nás na delší dobu. Byl to plnomocník knížete, jenž přijel do Petrohradu v jistých důležitých záležitostech knížecí rodiny, které byly až dosud svěřeny Petru Aleksandroviči.

Tento pán mně odevzdal psaní od knížete a dodal, že kněžna mně také chtěla napsati lístek, do posledního okamžiku ubezpečovala, že lístek bude zcela jistě napsán, ale na konec ho propustila s prázdnýma rukama a s prosbou, aby mně vyřídil, že nemá rozhodně, co by mně psala, ve psaní že se nedá vlastně nic napsati, že zkazila pět listů papíru a roztrhala je na kousky a konečně že je třeba opět obnoviti přátelství, má-li psáti jako přítelkyně přítelkyni. Pak mi vzkázala, že se bezpochyby brzy shledáme.

Neznámý pán na mou nedočkavou otázku odpověděl, že zpráva o brzkém shledání jest spolehlivá, poněvadž celá rodina se připravuje na brzký příjezd do Petrohradu. Tato zpráva naplnila mne velikou radostí; odešla jsem honem do svého pokoje, zavřela jsem se a s očima plnýma slz rozevřela jsem psaní od knížete.

Kníže mi sliboval brzké shledání s ním i s Kátí a srdečně mi blahopřál k mým hudebním schopnostem; konečně mně žehnal k mému budoucímu životu a sliboval, že se o mne postará. Plakala jsem, čtouc toto psaní; ale k sladkým slzám mým pojil se takový nesnesitelný zármutek, že jsem se lekala sama sebe. Sama jsem nevěděla, co se děje se mnou.

Minulo několik dní. V pokoji, sousedním s mou světnicí, kde se dříve nacházel sekretář Petra Aleksandroviče, pracoval nyní každé dopoledne a často i večer až přes půlnoc nový host. Často se v kabinetě zavírali s Petrem Aleksandrovičem a pracovali společně.

Kdysi po obědě Aleksandra Michajlovna mne požádala, abych došla do kabinetu a optala se jejího muže, bude-li s námi píti čaj. V kabinetě nebyl nikdo, ale domnívala jsem se, že Petr Aleksandrovič se brzy vrátí a proto jsem čekala. Na stěně visela jeho podobizna. Pamatuju se, že jsem se náhle zachvěla, když jsem spatřila tuto podobiznu, a s rozčilením, mně samé nepochopitelným, počala jsem si ji pozorně prohlížeti. Visela dosti vysoko, mimo to v pokoji bylo temno; abych lépe viděla, přistavila jsem si židli a vstoupila jsem na ni. Chtělo se mi cosi vypátrat, jakobych doufala, že se tu mohou rozřešiti mé pochybnosti a tu se pamatuju, že mne především překvapily oči podobizny. Napadlo mne, že jsem vlastně až dosud nikdy neviděla očí tohoto člověka; schovával je vždycky pod brejlemi.

Už jako dítě jsem nemilovala jeho pohledu z jakési nepochopitelné, podivné předpojatosti; nyní se mně zdálo, že má předpojatost byla oprávněna. Představivost moje byla naladěna. Zdálo se mně náhle, že oči podobizny se odvracejí od mého pronikavého, zděšeného pohledu, že se snaží vyhnouti se mu, že v očích těch je lež a klam. Zdálo se mi, že jsem dobře uhodla a jakási tajná radost ozvala se ve mně při této domněnce. Lehký výkřik vydral se z mých prsou. V ten okamžik zaslechla jsem za sebou šramot. Ohlédla jsem se: přede mnou stál Petr Aleksandrovič a pozorně na mne pohlížel. Mně se zdálo, že se náhle začervenal. Zarděla jsem se a seskočila jsem s židle.

„Co tu děláte?" optal se mne přísným hlasem. „Proč jste sem přišla?"

Nevěděla jsem, co odvětit. Když jsem se trochu vzpamatovala, vyřídila jsem pozvání Aleksandry Michajlovny. Nevím, co mně odpověděl, nepamatuju se, jak jsem vyšla z kabinetu; ale když jsem přišla k Aleksandře Michajlovně, úplně jsem zapomněla odpověď, kterou očekávala, a marně jsem řekla, že přijde.

„Ale co je ti, Nétičko?" optala se mne Aleksandra Michajlovna; „ty's celá červená; podívej se na sebe. Co je ti?"

„Já nevím; šla jsem velmi rychle…" odvětila jsem.

„A co ti vlastně řekl Petr Aleksandrovič?" naléhala na mne ve svém překvapení.

Neodpovídala jsem. V tu chvíli ozvaly se kroky Petra Aleksandroviče a já hned odešla z pokoje, čekala jsem dvě hodiny v nevýslovném stesku. Konečně přišli pro mne, abych šla k Aleksandře Michajlovně. Aleksandra Michajlovna mlčela a bylo na ní znáti starostlivost. Když jsem vešla, bystře a pátravě na mne pohlédla, hned však sklopila oči. Zdálo se mi, že jakýsi zmatek vyjádřil se v jejím obličeji. Brzy jsem spozorovala, že byla rozmrzelá, mluvila málo, na mne vůbec nehleděla a na starostlivé otázky pana B. odpovídala, že ji bolí hlava. Petr Aleksandrovič byl hovornější, než kdykoli jindy, ale hovořil pouze s B.

Aleksandra Michajlovna roztržitě přistoupila ke klavíru.

„Zazpívejte nám něco," vybídl mne B.

„Ano, Anneto, zazpívej svou novou arii," souhlasila Aleksandra Michajlovna, jakoby byla ráda zámince.

Vzhlédla jsem na ni; ona pohlížela na mne s nepokojnou nedočkavostí.

Ale já se neuměla ovládat. Místo abych přistoupila k pianu a zazpívala, ať už jakkoliv, spletla jsem se, upadla do rozpaků a nevěděla jsem, jak se vymluvit. Konečně jsem se rozmrzela úplně a odřekla jsem co nejrozhodněji.

„Proč nechceš zpívat?" ptala se Aleksandra Michajlovna, významně pohlédla na mne a současně letmo i na muže.

Ty dva pohledy zbavily mne poslední trpělivosti. Vstala jsem od stolu v nejvyšší rozpačitosti, které jsem už netajila, a chvějíc se netrpělivostí a rozmrzelostí, opakovala jsem přenáhleně, že nechci, nemohu, že jsem churava. Mluvíc ta slova, hleděla jsem všem do očí, ale Buh ví, jak jsem si přála, abych v tu chvíli byla ve svém pokojíku a nikdo mne neviděl.

B. byl udiven, Aleksandra Michajlovna byla zřejmě sklíčena a nemluvila ani slova. Ale Petr Aleksandrovič náhle vstal s židle a pravil, že zapomněl na jakousi záležitost a jakoby rozmrzen, že zameškal příhodnou chvíli, vyšel rychle z pokoje, podotknuv, že snad sem později ještě zajde, ale pro všechen případ stiskl panu B. ruku na rozloučenou.

„Co vám tedy vlastně je?" optal se mne B., „na pohled skutečně se zdáte churavou."

„Ano, jsem churava, velice churava," odpověděla jsem netrpělivě.

„Jsi skutečně bledá a prve jsi byla taková červená," prohodila Aleksandra Michajlovna, ale náhle umlkla.

„Odpusťte!" pravila jsem a přímo jsem přistoupila k Aleksandře Michajlovně a pohlédla jí pozorně do očí. Ubohá nesnesla mého pohledu, sklopila oči jako provinilá, a lehký ruměnec pokryl její bledé tváře. Vzala jsem její ruku a políbila ji. Aleksandra Michajlovna vzhlédla na mne s nelíčenou, naivní radostí. „Odpusťte, že jsem byla dnes takové špatné, ošklivé dítě," odprošovala jsem ji s citem. „Ale opravdu nejsem zdráva. Nehněvejte se na mne a dovolte mně odejít."

„Jsme všichni děti," pravila s ostýchavým úsměvem. „I já jsem dítě, horší, mnohem horší, než ty," dodala mně do ucha. „S Bohem, buď zdráva. — Jen, pro Boha, nehorši se na mne."

„Zač?" optala jsem se jí. Mne překvapilo nad míru její naivní přiznání.

„Zač?" opakovala po mně ve značných rozpacích, jakoby se byla ulekla mé otázky; „zač? Nu, vidíš, jaká jsem, Nétičko. Co jsem to mluvila! S Bohem! Ty's rozumnější než já. A já jsem horší, než dítě."