RUSKÁ KNIHOVNA IX. (continued 6)

Vzpomínal jsem si, jak jsem za dob dětských, stoje ve chrámě, patříval časem na prostý lid, hustě se tlačící u vchodu a uctivě se rozstupující před plukovnickými epoletami, před tlustým bárinem, nebo před naparáděnou, ale velice nábožnou báryní, kteří procházeli nezbytně až na první místa a byli připraveni každý okamžik se pohádati o první místo. Tam u vchodu, jak se mně zdávalo tehda, ani se tak nemodlili, jako my, modlili se skroušeně, bedlivě, k zemi se ukláněli, a to s jakýmsi plným vědomím své poníženosti.

Nyní přišla i na mne řada, abych stál na témž místě, ba ani ne na témž; byli jsme spoutáni a zostuzeni; nás se všichni stranili, nás se všichni skoro i báli, nás pokaždé podíleli almužnou, a pamatuju se, že mně to bylo až i jaksi příjemno; jakýsi rafinovaný, zvláštní pocit se ozýval v onom podivném potěšení. „Nechať, jsem-li zde!" myslil jsem si. Trestanci se modlili velmi horlivě a každý z nich pokaždé přinášel do chrámu svou žebráckou kopějku na svíčku, nebo ji kladl do chrámové pokladničky. „Vždyť jsem také člověk," myslíval si snad nebo pociťoval, když odevzdával svou kopějku; „vždyť před Bohem všichni jsou si rovni…" Ku přijímání jsme šli při ranní mši. Když duchovní s kalichem v rukou odříkával slova:„… ale jako na lotra na pravici vzpomeň si na mne," skoro všichni padli na zem, řinčíce okovy, snad že vztahovali ta slova přímo na sebe.

Avšak již nastal velkonoční týden. Od správy káznice bylo nám uděleno po vajíčku a po kousku pšeničného velkonočního mazance. Z města opět zasypali káznici milodary. Opět návštěva duchovního s křížem, opět návštěva představenstva, opět tučné šči, opět opilství a vrávorání — všechno právě tak, jako o vánocích, s tím rozdílem, že nyní bylo možno procházeti se po dvoře káznice a hříti se na sluníčku. Bylo jaksi světleji, prostorněji než v zimě, ale jaksi teskněji. Dlouhý, nekonečný letní den stával se jaksi obzvláště nesnesitelným o svátcích. Ve všední den aspoň se čas krátil prací.

Letní práce opravdu se ukázaly býti mnohem těžšími, než zimní. Pracovalo se stále nejvíce při inženýrských stavbách. Trestanci stavěli, kopali půdu, kladli cihly; jiní se zabývali zámečnickými, truhlářskými a natěračskými pracemi při opravách erárních budov. Třetí chodili do cihelny dělat cihly. Tato poslední práce pokládala se u nás za nejtěžší. Cihelna byla od pevnosti tři nebo čtyři versty vzdálena. Každý den v prodlení léta ráno v šest hodin ubírala se celá skupina trestanců, asi padesát osob, dělat cihly. Na tu práci vybírali nádenníky, to jest ne řemeslníky, a osoby nepřináležející k nějakému řemeslu. Brali s sebou chléb, protože pro vzdálenost místa bylo nevýhodno přicházeti domů k obědu a proběhnouti za tou příčinou o osm verst více; obědvali tedy až večer, když se vrátili do káznice. Úkol se ukládal na celý den a sice takový, že jedva za celý pracovní den mohl jej trestanec vykonati. Předně bylo zapotřebí nakopati a vyvézti hlínu, samému nanosit vody, samému prošlapati hlínu v jámě na míšení hlíny a konečně nahotoviti z ní jaksi velmi mnoho cihel, cosi jako dvě stě, ne-li dokonce půl třetího. Já sám byl pouze dvakrát v cihelně.

Vraceli se z cihelny již večer, unavení, utýraní, a neustále celé léto vyčítali druhým, že konají nejobtížnější práci. To bylo tuším jejich útěchou. Ale nehledě na to, někteří tam chodili skoro s jakousi zálibou; předně pracovalo se za městem; místnost byla otevřená, svobodná, na břehu Irtyše. Přec jen radostněji rozhlédnouti se vůkol; není to stále tatáž pevnostní erárština! Možno bylo svobodně si zakouřiti, ba i poležeti si půl hodinky s velikou rozkoší. Já pak chodíval jako dříve buď do dílny, nebo na alabastr, anebo mne konečně užívali za nosiče cihel při stavbách. V této poslední funkci přihodilo se mi jednou, že jsem musil nositi cihly se břehu Irtyše ke stavbě nové kasárny na sedmdesát sáhů daleko a to přes pevnostní val. Práce ta trvala celé dva měsíce. Mně se skoro líbila, ačkoli provaz, na němž jsem nosil cihly, neustále mně dřel ramena. Ale mně se líbilo to, že následkem práce zřejmě se ve mně rozvíjela síla. Z počátku jsem mohl nositi pouze po osmi cihlách, a každá cihla měla po dvanácti librách. Ale potom jsem došel do dvanácti a do patnácti cihel, což mně působilo velikou radost. Fysická síla je nutná v káznici neméně než mravní síla, má-li člověk snésti všechna hmotná nepohodlí tamního prokletého života.

A já chtěl ještě užiti světa, až vyjdu z káznice…

Ostatně nenosil jsem rád cihly jen proto, že od té práce sílilo mé tělo, nýbrž proto, že se práce konala na břehu Irtyše. Zmiňuju se z té příčiny tak často o tomto břehu, poněvadž jedině odsud bylo viděti boží svět, čistou,jasnou dáli, neobydlené, volné stepi, působící na mne podivný dojem svou pustotou. Jenom na břehu bylo možná státi zády k pevnosti a neviděti jí. Všechna ostatní místa, kde se konaly naše práce, byla v pevnosti, nebo podle ní. Od nejprvnějších dnů pojal jsem nenávist k oné pevnosti a zvláště některým její budovám. Dům našeho majora zdál se mně jaksi proklatým, odporným místem a pokaždé jsem pohlížel na něj s nenávistí, kdykoli mně bylo jíti mimo. Na břehu však bylo možno zapomenouti se; hledíš tak někdy na ten neobsáhlý, pustý prostor jako vězen z okna svého žaláře na svobodu. Vše zde bylo pro mne drahé a milé: i jasné, palčivé slunce na bezedném siném nebi, i daleká píseň Kirgizova, zaléhající k nám z kirgizského břehu. Upíráš dlouho oko a konečně rozeznáš nějakou chudobnou začazenou jurtu nějakého bajguše; rozeznáš kouř u jurty, Kirgizku, která tam cosi kutí se svými dvěma berany. Vše tam je chudobno a divoko, ale svobodno. Zpozoruješ nějakého ptáka v modrém, průzračném vzduchu, a dlouho upřeně sleduješ jeho let: hle tam proletěl nad samou vodou, tam zmizel v sinavé dáli, a hle opět se ukázal jedva se kmitající tečkou… I chudobný, zakrslý kvítek, který jsem nalezl záhy z jara ve štěrbině kamenitého břehu, i ten jaksi bolestně připoutal k sobě mou pozornost.

Tesknota celého toho prvního roku mého vězení byla nesnesitelná, a působila na mne dráždivě a hořce. V ten první rok následkem oné tesklivosti mnohé věci jsem nezpozoroval kolem sebe. Zavíral jsem oči a nechtěl jsem si všímati. Uprostřed mezi zlými, nenávistnými svými soudruhy trestanci nepozoroval jsem lidí dobrých, lidí způsobilých k myšlení i cítění, nehledě na tu odpornou kůru, jež je pokrývala na zevnějšek. Mezi jízlivými slovy přeslechl jsem leckdy přívětivé a laskavé slovo, jež bylo tím dražší, že bylo proneseno bez jakéhokoli úmyslu a nezřídka přímo z duše, jež snad více vytrpěla a zkusila, než já.

Ale nač se o tom šířiti? Byl jsem nad míru rád, když jsem se vrátil domů silně unavený: snad usnu! Nebot spaní bylo u nás v létě mučení, div ne ještě horší, než v zimě.

Večery, pravda, bývaly někdy velmi pěkné. Slunce, jež po celý den nemizelo ze dvora káznice, konečně zapadlo. Nastal chládek a po něm skoro studená (ovšem poměrně), stepní noc. Trestanci, než je zavrou do kasáren, procházívali se v zástupech po dvoře. Největší část jest ovšem shromážděna v kuchyni. Tam vzniká vždycky nějaká, pro káznici důležitá otázka, mluví se o tom a onom, rozbírá se časem nějaká nová pověst, často pošetilá, ale budící neobyčejnou pozornost těchto zavržených od světa lidí! Tu přišla na příklad zpráva, že našeho velitele majora sesadí. Trestanci jsou lehkověrní jako děti; vědí sami, že zpráva ta je hloupost, že jí přinesl známý tlučhuba a pošetilý člověk, trestanec Kvasov, jemuž dávno si uložili nevěřiti a který co slovo, to mluví lež; ale přece se všichni chápou oné zprávy, posuzují, pořizují, sami sebe těší, a věc končí tím, že se sami na sebe dopálí, sami se před sebou zastydí, že uvěřili Kvasovu.

„Ale kdo pak ho sesadí!" volá jeden; „panečku, má tlustou šíji, ledacos snese!"

„Však i nad ním, myslím, je představený!" namítá druhý, ohnivý a nehloupý chlapík, jenž viděl kus světa, ale příč, jakého svět neviděl.

„Vrána vráně oči nevyklube!" zasmušile, jako by jen sám pro sebe prohodí třetí, člověk už šedivý, o samotě dojídající v koute své šči.

„A představení, myslíš, že se tě přijdou ptát, mají-li ho sesaditi nebo ne?" dodal lhostejně čtvrtý, drnkaje zlehka na balalajce.

„A proč by ne mne?" rozjařeně namítá druhý; „rozumí se, že všechno ubožactvo prosí; všichni si tehdy stěžujte, až se začnou vyptávat. Ale to je tak: všichni u nás křičí, a když dojde k věci, tak honem nazpátek."

„A co's ty si myslil?" praví balalaječník. „Na to je káznice."

„Tuhle," pokračuje rozohněný příč, neposlouchaje ho, „zbylo trochu mouky. Poškrabky sebrali, nu to nejposlednější; poslali to prodat. Kde pak! dověděl se; dozorce mu donesl; sebrali jim to; hned je úspora. Je to spravedlivé či ne?"

„A komu chceš žalovati?"

„Komu! Samému levizorovi, co sem jede."

„Jakému že levizorovi?"

„To je pravda, braši, že levizor jede," promluvil mladý, čiperný hoch, grámotný, bývalý písař, jenž čítal „Vévodkyni Lavaliére" nebo cosi tomu podobného. Býval vždycky veselý a byl šprýmař, ale pro jisté vědomosti jeho a pro zběhlost si ho vážili. Nevšímaje si více všeobecné zvědavosti na budoucího revizora ubírá se přímo ke kuchaři a žádá na něm játra. Naši kuchaři často prodávali něco podobného. Koupí na příklad za své peníze veliký kus jater, upekou je a prodávají za maličkost trestancům.

„Za troník nebo za dva?" ptá se kuchař.

„Řež za dva: ať mně svět závidí!" odpovídá trestanec. „Generál, braši, takový generál z Petrohradu jede, celou Sibiř bude prohlížet. To je jisté. U velitele to vypravovali."

Zpráva ta působí neobyčejné vzrušení. Čtvrt hodiny trvají otázky, kdo vlastně jede, jaký generál, jaké hodnosti, a je-li vyšší než zdejší generálové? O hodnostech, o představených, kdo z nich je vyšší, kdo kým může zatočit a kdo z nich sám se poddá, trestanci náramně rádi rozprávějí, ba prou se a nadávají si pro generály, div že se nepoperou. Mohlo by se zdáti, jaký mají z toho zisk. Ale dle podrobných vědomostí o generálech a vůbec o představených měří se stupeň vědomostí, kloudnosti a dřívějšího významu člověka ve společnosti, než se dostal do káznice. Vůbec rozmluva o nejvyšších představených pokládá se za nejkrásnější a nejvzácnější rozmluvu v káznici.

„Tedy vidíte, braši, že bude pravda, že sem jedou, aby majora sesadili," hájí se Kvasov, malinký červený človíček, z horka nakvašený a při tom velice bláhový. On první přinesl zprávu o majorovi.

„Podplatí ho!" úsečně namítá zasmušilý, šedý trestanec, jenž zatím dojedl své šči.

„Ba že ho podplatí," souhlasí druhý. „Což tu málo peněz nakradl! Než přišel k nám, byl už velitelem praporu. A nedávno se chtěl oženiti s dcerou protopopovou."

„Ale neoženil se; ukázali mu dvéře. Nezámožný tedy. Je to nějaký ženich! Vstal se stolice a celé bohatství na něm. O velkonocích všechno v karty prohrál. Feďka to povídal."

„Ano; hošík nehýří, ale penízky lítají jako pýří."

„Eh brachu, i já byl ženat. Špatně je se ženiti chuďasovi; oženíš se, i noc je ti krátká!" prohodil Skuratov, jenž se také namanul k rozprávce.

„Jak pak by ne! Právě o tobě je tu řeč," sekl ho čiperný chasník, jenž býval písařem. „A ty, Kvasové, řeknu ti, že jsi notný hlupák. Což pak si myslíš, že major může podplatiti takového generála, a že takový generál schválně pojede z Petrohradu, aby revidoval majora? Hlup jsi, synku, víš co ti povím!"

„A co? Když je generálem, tedy myslíš, že nebere?" skepticky poznamenal kdosi v tlupě.

„Ovšem že nebere, a vezme-li, tedy už pořádně."

„Vímeť, že pořádně; podle hodnosti."

Generál vždycky vezme, rozhodně podotýká Kvasov.

„Snad i ty jsi ho podplácel?" s opovržením prohodil Baklušin, jenž právě přichází. „Vždyť jsi generála sotva kdy viděl."

„A vidíš, viděl jsem."

„Lžeš."

„Sám lžeš."

„Tedy hoši, když viděl, ať hned přede všemi poví, kterého generála zná? Nu povídej, protože já znám všechny generály."

„Já jsem viděl generála Zíberta," odpovídá jaksi nerozhodně Kvasov.

„Zíberta! Takový generál nikdy nebýval. Do zád se ti asi zakoukal. Zíbert byl tehda snad leda podplukovníkem, a tobě z leknutí se zdálo, že je generálem."

„Ne, jen mne poslechněte," křičí Skuratov, „protože já jsem člověk ženatý. V Moskvě skutečně byl takový generál, Zíbert, byl rodem Němec, ale ruský. U ruského popa každý rok se zpovídal o hospožinkách*) a pořád, hoši, jen vodu pil, jako kachna. Každý den čtyřicet sklenic Moskvořecké**) vody vypil. Říkali, že se od jakési nemoci léčí vodou; sám jeho „kamardin" mně to povídal."

„To si mohl karasy nasadit do břicha do vody," zažertoval trestanec s balalajkou.

„Nu, přestaňte! Jde o důležité věci, a oni… Jaký prý to levizor, braši?" starostlivě se vyptává jeden neposedný trestanec, Martynov, už letitý, z vojenského oddělení, bývalý husar.

„Ale vždyť si to všechno jen vymyslili!" poučuje ho jeden ze skeptiků. „Odkud to jen berou a kam to jen kladou? A vždyť je to samá smyšlénka."

„Ne, to není smyšlénka!" promluvil přísně Kulikov, jenž dosud slavnostně mlčel. Byl to člověk, jenž požíval vážnosti, asi padesátiletý, s tváří velice slušnou a s jaksi pohrdavě vznešenými způsoby. Je si toho vědom a vynáší se tím. Je trochu cikán, zvěrolékař, vydělává si v městě peníze léčením koní, a u nás v káznici má obchod s kořalkou. Jest to chlapík chytrý, jenž mnoho viděl. Slova šetří, jako by ruble rozdával.

„Je to svatá pravda, braši," pokračuje klidně. „Slyšel jsem to už minulého téhodne; přijíždí generál, jeden z nejvyšších, a celou Sibiř bude revidovat. Jeť známo ovšem, že ho budou podplácet; ale kam pak našemu osmiokému: ten se k němu nesmí ani přiblížit. Není, braši, generál jako generál. Jsou všelijací. Ale tolik vám povídám, náš major na každý způsob na svém místě zůstane. To jest jisté. My jsme lid bez jazyka, a z představených svůj na svého žalovati nebude. Revizor nahlédne do trestnice a

*) Jinak uspenský půst v první polovici srpna.

**) Voda z Moskvy řeky.

tak i odejde. Oznámí potom, že nalezl všechno v pořádku…"

„Takové je to, braši. Ale major dostal strach; vždyť od rána je už opilý."

„A večer si naloží podruhé. Feďka to povídal."

„Černého psa na bílo neumyješ. Však není opilý ponejprv."

„Což jest to tedy, když ani generál ničeho nepořídí! Dejte pokoj s jejich hloupostmi," mluví vespolek vzrušení trestanci.

Pověst o revizorovi roznesla se v okamžiku po celé káznici. Lid přechází po dvoře a nedočkavě jeden druhému sdělují novinku. Někteří schválně mlčí, snažíce se zůstati chladnokrevnými a tím se patrně snaží zdáti se vážnějšími. Třetí zůstávají lhostejní. Na zápraží před kasárnami usedli si trestanci s balalajkami. Jiní rozmlouvají dále. Někteří spustí píseň, ale vůbec jsou všichni toho večera v neobyčejně rozechvělém stavu.

Před desátou hodinou všechny u nás přepočítali, zahnali do kasáren a zavřeli na noc. Noci byly krátké; budili nás před pátou ráno, a usínali všichni ne dříve než o jedenácté hodině. Do té doby ještě dováděli, rozmlouvali, a někdy, jako v zimě, se utvořily majdany. V noci se udělá nesnesitelně parno a dusno. Ačkoli vane noční chládek oknem, v němž jest zdvižen rám, ale trestanci se zmítají celou noc na svých narách jako v horečce. Blechy se hemží myriádami. Drží se u nás i v zimě a sice v dosti značném počtu, ale počínaje vesnou, rozmnoží se v takovém množství, o němž jsem sice slýchal dříve, ale nezakusiv ve skutečnosti, nechtěl jsem uvěřiti. A čím dále k létu, tím se stávají dravějšími. Pravda, k blechám jest možno přivyknouti, sám jsem to zkusil; ale přec jen jest s nimi těžko. Tak někdy člověka utýrají, že leží posléze jako v horečce a sám cítí, že nespí, že jen pozbyl jaksi vědomí. Konečně, když před samým ránem i blechy na konec dají pokoj, jako by usnuly a když člověk za vlivu jitřního chládku opravdu sladce usne, ozve se náhle nelítostný třeskot bubnu u vrat káznice a začíná buzení. S proklínáním slyší, zalézaje pod kožich, hlasité, zřetelné zvuky, zrovna jako by je počítal a ještě v polusně zalézá do hlavy nesnesitelná myšlénka, že totéž bude i zítra, i pozejtří a několik let za sebou až do samého osvobození. A kdy pak — pomyslíš si — nastane ta svoboda, a kde že je? Ale již jest nutno procitnouti; počíná každodenní běhání, strkání… Lidé se oblékají, spěchají do práce. Ovšem bylo možno si pospati hodinku také ještě v poledne.

Pověst o revizorovi nebyla lichá. Potvrzovala se den ode dne více a konečně už zvěděli všichni na určito, že jede z Petrohradu jistý vysoký genenál revidovat celou Sibiř, že už přijel, že už je v Tobolsku. Každý den přicházely nové zprávy do káznice. Přicházely pověsti též ze města; bylo slyšeti, že všichni mají strach, všichni se činí, aby své zboží ukázali lícní stranou. Mluvilo se, že vrchní velitel chystá příjem hostí, plesy, slavnosti. Trestance celými houfy posýlali rovnat ulice v pevnosti, skopávat hromádky, malovat ploty a sloupky, omítat, bílit, slovem chtěli v jedné chvíli spraviti všechno, co se mělo ukázati lícní stranou. Naši velmi dobře tomu rozuměli a neustále ohnivěji a směleji rozsuzovali mezi sebou. Fantasie jejich dostupovala do ohromných rozměrů. Chystali se dokonce, že přednesou stížnost, až se jich generál bude ptáti, jsou-li spokojeni. A zatím se přeli a hádali mezi sebou. Major byl rozčilen. Častěji přijížděl do káznice, častěji křičel, častěji se vrhal na lidi, častěji dával odváděti trestance na strážnici a silně dohlížel na čistotu a pořádek. V tu dobu jako naschvál přihodila se v káznici maličká příhoda, která ostatně nikterak nerozčilila majora, jak by se bylo dalo očekávati, nýbrž naopak ještě mu způsobila potěšení. Jeden trestanec ve rvačce bodnul druhého šídlem do prsou, skoro pod samé srdce.

Trestanec, jenž spáchal zločin, nazýval se Lomov; toho, jenž dostal ránu, zvali u nás Gavrilkou; byl to jeden ze zatvrzelých tuláků. Nevím ani, měl-li nějaké jiné jméno ještě; u nás ho jmenovali vždy Gavrilka.

Lomov býval zámožným sedlákem v T…ské gubernii, v K…ském újezdě. Všichni Lomovi žili u jednoho krbu: stařík otec, tři synové a strýc jejich, Lomov. Byli bohatými sedláky. Vypravovalo se po celé gubernii, že měli na třista tisíc assignačních rublů kapitálů. Zabývali se rolnictvím, vydělávali kůže, vedli obchody, ale nejvíce se zabývali lichvařením, přechovávali tuláky a kradené zboží a páchali podobná umění. Sedláci z polovice újezdu byli jim dlužni, nacházeli se v jejich osidlech. Měli pověsť lidí rozumných a chytrých, ale konečně příliš zhrdli, zvláště když jistá velmi vážená osobnost z onoho kraje počala se cestou u nich zastavovati a seznámila se osobně se staříkem, jenž se jí zalíbil pro svůj důvtip a obratnost. Pomyslili si najednou, že není už na ně soudu, a počali se čím dál, tím více odvažovati na různé nezákonné podniky. Všichni na ně reptali, všichni jim přáli, aby se provalili skrze zemi; ale oni vypínali nos pořád výš a výše. Okresní hejtman, policejní komisaři nebyli jim už ničím.

Ale konečně praskli a zhynuli, avšak nikoli pro něco zlého, nikoli pro své tajné přestupky, nýbrž pro hloupost. Měli v deseti verstách od vesnice velký dvorec, po sibiřsky zajímku. Tam bydlelo u nich jednou na podzim šest nádenníků Kirgízů, které se jim dávno už podařilo lapiti do svých osidel. Jedné noci všichni tito Kirgizové byli povražděni. Počalo vyšetřování. Táhlo se dlouho. Za vyšetřování vyšlo na jevo mnoho jiných nekalých věcí. Lomovi byli obžalováni pro usmrcení svých dělníků. Sami to vypravovali a celá káznice to věděla; upadlo na ně podezření, že byli dělníkům již příliš mnoho dlužni, a protože, nehledě na jich veliké jmění, byli skoupi a lakotni, povraždili Kirgizy, aby jim nemusili zaplatiti mzdu. Prodlením vyšetřování a soudního řízení celé jich jmění přišlo na zmar. Stařík umřel. Děti byly rozeslány po káznicích. Jeden ze synů a jeho strýc dostali se do naší trestnice na dvanáct let nucené práce. A věříte-li? Vždyť byli úplně nevinni smrtí Kirgízův. Po čase přiznal se v naší káznici Gavrilka, známý podvodník a tulák, takto veselý čiperný hoch, jenž bral celý ten zločin na sebe. Neslýchal jsem ostatně, zdali se k tomu přiznal sám, ale celá káznice byla úplně přesvědčena, že Kirgízově jeho rukou neminuli. Gavrilka ještě za tuláctví býval ve styku s Lomovými. Dostal se do káznice na krátkou dobu jako vojenský sběh a tulák. Kirgízy povraždil spolu se třemi jinými tuláky; doufali, že si hezky pomohou ve dvorci a hodně že tam uloupí.

Lomovy neměli u nás rádi, nevím proč. Jeden z nich, synovec, byl statný, rozumný hoch a snášelivé povahy; ale strýc jeho, jenž Gavrilku bodnul šídlem, byl hloupý a svéhlavý sedlák. S mnohými se už dříve pohádal a býval pořádně bit. Gravrilku měli všichni rádi pro jeho veselou, přívětivou povahu. Ačkoli Lomovi věděli, že on je vrahem, a že sem přišli za jeho zločin, přece se s ním nehádali; nikdy se ostatně ani nestýkali; a on také si jich pranic nevšímal. A z nenadání vznikla hádka mezi ním a strýcem Lomovem pro jakousi nejohavnější holku. Gavrilka se počal vychloubati její přízní; mužík se stal žárlivým a jednoho krásného poledne bodnul ho šídlem.

Lomovi, ačkoli za vyšetřování přišli na mizinu, žili v káznici přece jako boháči. Měli patrně peníze. Měli svůj samovar, pili čaj. Náš major o tom věděl a nenáviděl oba Lomovy v nejvyšší míře. Bylo každému zřejmo, že se chápal každé maličkosti, jen aby se jim dostal na kůži. Lomovi to vysvětlovali tím, že si major přeje, aby ho podplatili. Ale oni mu úplatku nedali.

Bylo jasno, že, kdyby byl Lomov jen trochu hlouběji vrazil šídlo, byl by Gravrilku zabil. Ale věc končila tím, že si Gavrilka odnesl jen nepatrné poranění. Oznámili to majorovi. Pamatuju se, jak přijel celý udýchaný a s patrnou radostí. S Gavrilkou zacházel ku podivu laskavě, zrovna jako s vlastním synem.

„Co, můj milý, můžeš jíti do nemocnice tak, či ne? Ale ne, raději ať mu zapřáhnou koně. Koně honem zapřáhat!" křiknul poddůstojníkovi, jedva dechu popadaje.

„Vždyť já, vaše vysokoblahorodí, pranic necítím. On mne jen trošíčku píchnul, vaše vysokoblahorodí."

„To nevíš, to nevíš, můj milý; potom budeš vidět… Je to v nebezpečném místě; všechno závisí od místa; pod samé srdce bodnul, loupežník! A tebe… já ti—" zařval, obrátiv se k Lomovu; „nu, ted se na tebe dostanu!… Na strážnici!"

A vskutku se na něho dostal. Lomová soudili, a jakkoli byla rána uznána za velmi lehké bodnutí, úmysl přece byl patrný. Zločinci prodloužili lhůtu nucených prací a odsoudili ho k tisíci ranám v ulici. Major byl úplně spokojen…

Konečně přijel revizor.

Druhého dne po příjezdu do města zajel i k nám do káznice. Bylo to ve svátek. Již několik dní před tím bylo u nás všechno umyto, uhlazeno, ulízáno. Trestanci čistě oholeni. Oblek měli na sobě bílý, čistý. V létě podle předpisu chodili všichni v plátěných bílých kazajkách a kalhotách. Na zádech měl každý zašitý černý kruh, dva veršky v průměru. Celou hodinu cvičili trestance, jak odpověděti kdyby je vysoce postavená osobnost náhodou pozdravila. Konaly se zkoušky. Major lítal jako ztřeštělý.

Hodinu do příjezdu generálova všichni stáli na svých místech, jako dřevění panáci a drželi ruce na švech kalhot. Konečně o jedné hodině s poledne generál přijel. Byl to vysoký generál, takový vysoký, že tuším srdce všech představených po celé západní Sibiři musila se při jeho přichodu zatřásti. Vstoupil přísně a vznešeně; za ním se přivalila veliká družina provázejících ho místních představených; několik generálů, plukovníkův. Byl mezi nimi také jeden v občanském obleku, vysoký a krásný pán ve fraku a střevících, jenž také přijel z Petrohradu a jenž se držel neobyčejně nenuceně a nezávisle. Generál často se k němu obracel a sice velmi zdvořile. To trestance velice překvapilo: člověk občanského stavu a taková čest, a k tomu ještě od takového generála! Později se dověděli jeho příjmení a co je zač; ale řečí bylo o něm plno.

Náš major, upjatý do uniformy s oranžovým límcem, s očima zalitýma krví, s rudou, uhrovitou tváří, neučinil, jak se zdá, zvláště příjemného dojmu na generála. Ze zvláštní úcty ke vznešenému hosti byl bez brejlí. Stál opodál, natažený jako struna, a celou bytostí svou zimničně očekával okamžik, kdy ho bude k něčemu zapotřebí, aby letěl vyplnit přání jeho excellence. Ale nebylo ho k ničemu zapotřebí. Mlčky obešel generál kasárny, podíval se i do kuchyně, tuším i ščí okusil. Ukázali mu na mne: ten a ten — oznamují — původu šlechtického.

„Á!" prohodil generál. „A jak se nyní chová?"

„Doposud uspokojivě, vaše excellenci," odpověděli jemu.

Generál pokynul hlavou a za dvě minuty vyšel z káznice. Trestanci ovšem byli oslepeni a překvapeni, ale přece zůstali v některých pochybnostech. O nějaké stížnosti na majora nemohlo býti ovšem ani řeči. Ostatně i major byl o tom již dříve úplně přesvědčen.

VI.

Zvířata v káznici.

Koupě Hnědáka, jež se přihodila brzo na to v káznici, zajímala a bavila trestance mnohem příjemněji, než vznešená návštěva. Káznice mela právo držeti si koně pro přivážení vody, odvážení odpadků a pod. K poklizeni byl ustanoven trestanec. On s ním i jezdil, ovšem v průvodu vojáka. Práce měl náš kůň více než dosti i ráno, i večer. Hnědák sloužil u nás již velmi dávno. Kůň byl dobrý, ale byl již sedřený. Jednoho překrásného jitra, před samým svátkem Petra a Pavla, Hnedák přivezl večerní sud, padl a za několik minut zdechl. Politovali ho, všichni se shromáždili kolem něho, rozmlouvali, přeli se. Nalézající se u nás vysloužilí kavaleristé, cikáni, zvěrolékaři a podobní dávali při tom na jevo i mnoho zvláštních vědomostí, co se týče koní, ba i pohádali se vespolek, ale Hnědáka nevzkřísili. Ležel mrtvý s nabubřelým životem, do něhož, všichni pokládali za svou povinnost šfuchnouti prstem. Oznámili majorovi, že se stala vůle boží, a on rozhodl, že se má koupiti ihned nový kůň.

Právě na svatého Petra dopoledne, po mši, když naši byli všichni pohromadě, počali přiváděti koně, které byly na prodej. Samo sebou se rozumí, že koupě měla býti svěřena samým trestancům. U nás byli skuteční znalci, a ošiditi dvě stě padesát osob, které se samy výhradně tím dříve zajímaly, bylo těžko. Sešli se Kirgízové, koňaři, cikáni, měšťané. Trestanci s netrpělivostí očekávali příchod každého nového koně. Byli veselí, jako děti. Ze všeho nejvíce jim lichotilo, že, vida, i oni, jako svobodní lidé, jako by opravdu ze své vlastní kapsy, kupují pro sebe koně a mají úplné právo jej koupiti.

Tři koně byly přivedeny a zase odvedeny, nežli se při čtvrtém podařilo uzavříti koupi. Přicházející k nám konaři s jakýmsi podivením a jako by s ostýchavostí rozhlíželi se kolem, ba ohlíželi se časem i na vojáky, kteří je přiváděli. Dvoustový zástup takových lidí, oholený, znamenaný, v řetězech a k tomu u sebe doma, ve svém žalářním hnízdě, přes jehož práh nikdo nepřestupuje, vnucoval jim úctu jistého druhu. Naši pak vykořistili všech možných chytrostí při zkoušení každého přivedeného koně. Kam jen se mu nedívali, co mu neomakali, a to s takovým dělným, vážným, s takovým přičinlivým vzezřením, jako by od toho záviselo blaho celé káznice. Čerkesové— ti i do sedla na koně skákali; jejich oči planuly a rychle rozmlouvali ve svém nesrozumitelném nářečí, odhalujíce své bílé zuby a kývajíce svými snědými, hrbonosými obličeji. Některý z Rusů zrovna jako by se byl přikoval veškerou pozorností k jejich sporu, jako by jim do očí chtěl vskočit. Poněvadž nerozumí slovům, chce se dle výrazu jejich očí dovtípiti, jak rozhodli, hodí-li se kůň, nebo ne?

Některému cizímu pozorovateli mohla by se taková křečovitá pozornost zdáti až podivnou. Zdálo by se, proč by se měl tak zvláště namáhati mnohý z trestancův, a sice mnohý trestanec tak leda bylo, tichounký, nesmělý, který snad před některým ze svých vlastních soudruhů trestancův ani muknouti si nedovolí? Zrovna, jako by pro sebe kupoval koně, jako by mu opravdu nebylo zcela lhostejno, jakého koupí koně. Kromě Čerkesů nejvíce se vyznamenávali bývalí koňaři a cikáni; jim také ponechali první místo a první slovo. Vznikl za té příležitosti dokonce i jistý šlechetný zápas zvláště mezi dvěma, mezi trestancem Kulikovem, bývalým cikánem, konokradem a koňařem, a samoukem zvěrolékařem, chytrým sibiřským mužíkem, jenž nedávno teprv přišel do káznice, ale již za tu krátkou dobu dovedl připraviti Kulikova o celou jeho městskou praxi. Věc jest totiž ta, že našich káznických samouků zvěrolékařů velmi si vážili v celém městě, a nejen měšťané a kupci, nýbrž i vysocí úřadníci obraceli se do káznice, když se jim rozstonaly koně, přes to že bylo ve městě několik skutečných zvěrolékařů. Do příchodu Jelkina, sibiřského mužíka, neměl Kulikov soupeře, měl velikou praxi a rozumí se, že vděčnost se mu projevovala penězi. On silně podváděl a šarlatánil, a uměl mnohem méně, než udával. Dle důchodu byl aristokratem mezi trestanci. Svými zkušenostmi, rozumností, smělostí a odhodlaností dávno již vnutil nevolnou k sobě úctu všem trestancům v káznici. Jemu u nás naslouchali a jeho poslouchali. Ale on mluvíval málo; vypustí slovo, jako když rubl daruje, a to vždy jen v důležitých případech. Byl to rozhodný hrdopýšek, ale měl mnoho skutečné, nelíčené energie. Byl už letitý, ale velmi krásný a velmi rozumný. K nám šlechticům choval se jaksi rafinovaně zdvořile a zároveň neobyčejně důstojně. Myslím, kdyby ho oblekli a přivezli pode jménem nějakého hraběte do některého residenčního klubu, že by se ani tam nezahodil, sehrál by si ve vist, výborně by pohovořil, ne mnoho, ale každé slovo by mělo svou váhu a po celý večer by se snad nikdo nedovtípil, že není hrabě, nýbrž tulák. Mluvím vážně: tak byl rozumný, vtipný a bystroduchý.

Mimo to i chování jeho bylo uhlazené, švihácké. Musil za svého života mnoho vídati. Ostatně minulost jeho byla zastřena mrakem neznámosti. Byl u nás ve zvláštním oddělení. Ale po příchodu Jelkina, třebas jen mužíka, ale za to nejchytřejšího mužíka, asi padesátiletého rozkolníka, zvěrolékařská sláva Kulikova se zatměla. Za nějaké dva měsíce odloudil mu skoro všechnu městskou praxi. Vybojoval, a sice velmi lehce, i takové koně, jichž se Kulikov již dávno úplné vzdal. Vyléčil i takové, jimž nevěděli rady ani městší zvěrolékaři. Tento mužík dostal se k nám spolu s jinými za falšování peněz. Měl toho zapotřebí, aby se na stará léta vpletl jako spolupodnikatel do takové záležitosti! Vždyť nám sám se smíchem vypravoval, jak ze tří pravých zlaťáku fabrikovali všeho všudy jeden falešný.

Kulikov byl trochu uražen jeho zvěrolékařskými úspěchy; počalať i jeho sláva mezi trestanci blednouti. Vydržoval si na předměstí milenku, chodil v plyšovém dlouhém kabátě, nosil stříbrný prsten, náušnici a své vlastní boty s lemováním, a najednou pro ztrátu důchodů byl přinucen státi se krčmářem, a proto všichni očekávali, že nyní při koupi nového Hnědáka soupeřové se, dost možná, ještě poperou. Čekali se zvědavostí. Každý z nich měl svou stranu. Náčelníci obou stran již se počali rozčilovati a ponenáhlu si počínali vyměňovati nadávky. Sám Jelkin svraštil už svůj chytrácký obličej v nejsarkastičtější úsměšek. Ale vypadlo to jinak. Kulikova ani nenapadlo, aby nadával; za to i bez nadávek se zachoval mistrně. Započal ústupkem, ba vyslechl i uctivě kritické mínění svého soupeře, ale chytiv ho za jedno slovo, upozornil ho skromně, ale důrazně, že se mýlí zejména v té a v té věci. Slovem Jelkin byl poražen velice neočekávaně a uměle, i ačkoliv prvenství zůstalo i na dále jemu, byla přec i Kulikovská strana spokojena.

„Ne, braši, je vidět, že ho tak lehce neporazíte; dovede se brániti; kde pak!" tvrdili jedni.

„Jelkin umí víc!" namítali druzí, ale namítali to jaksi ústupně. Obě strany počaly najednou mluviti v neobyčejně smířlivém toně.

„Ne že by víc uměl, ale ruku má lehčí. A co se týče zvířete, také se Kulikov nelekne."

„Ba nelekne, hochu!"

„Nelekne…"

Nového Hnědáka konečně vybrali a koupili. Byl to dobrý koník, mlaďoučký, pěkný, pevný, a neobyčejně milého, veselého vzezření. Rozumí se, že i ve všech ostatních částech nebylo na něm poskvrnky. Počali smlouvati; vycenili ho za třicet rublů; naši dávali dvacet pět. Smlouvali se ohnivě a dlouho, slevovali a přidávali. Konečně se dali sami do smíchu.

„Což pak budeš peníze brát ze své kapsy?" namítali jedni; „nač pak se smlouvat?"

„Státní pokladny budeme litovat?" volali druzí.

„Přec jen, braši, přec jen to jsou peníze, naše společné…"

„Naše společné! Nu, jest vidět, že nás hlupáky nesejou, ale my se sami rodíme…"

Konečně se shodli na dvacetiosmi rublech. Oznámili majorovi a koupě byla potvrzena. Rozumí se, že ihned přinesli na dvůr chleba a soli a nového Hnědáka s poctivostí uvedli do káznice. Zdá se, že nebylo trestance, jenž by ho při té příležitosti nepopleskal po šíji, aneb ho nepohladil po tlamě. Hned téhož dne zapřáhli Hnědáka, aby vozil vodu, a všichni se zvědavě dívali, jak nový Hnědák potáhne svůj sud. Náš vodovoz Roman pohlížel na nového koníka s neobyčejnou samolibostí. Byl to mužík asi padesátiletý, mlčelivé a usedlé povahy. Vůbec všichni ruští kočí bývají nadmíru usedlé, ba i mlčelivé povahy, jako by vskutku bylo pravda, že stálé zacházení s koňmi sděluje člověku jakousi zvláštní usedlost, ba i vážnost. Roman byl tichý, ke všem laskavý, ne mnohomluvný, šňupal z růžku tabák a neustále od nepamětných dob obíral se káznickými Hnědáky. Nově koupený byl už třetí.

U nás byli všichni přesvědčeni, že káznici sluší hnědá barva, že prý to sluší k našemu stavení. To potvrzoval i Roman. Strakatého nekoupili by na příklad za nic na světě. Povinnost vodovoza zůstávala jakýmsi právem neustále na Romanovi a nikdy nikoho by u nás ani nenapadlo, aby mu upíral onoho práva. Když padl starý Hnědák, nikomu nepřišlo na mysl, ani samému majorovi, aby dával v něčem vinu Romanovi; vůle boží a konec! Ale Roman je dobrý kočí.

Brzy se Hnědák stal miláčkem káznice. Trestanci, ač jsou lidé suroví, často k němu přistupovali a hladili ho. Když Roman, vrátiv se od řeky, zavíral vrata, jež mu otevřel poddůstojník, Hnědák, jenž už vjel do dvora káznice, zastavil se se sudem a čekal, šilhaje po něm očima. „Jdi sám!" zvolá na něho Roman, a Hnědák ihned veze sám, dojede ke kuchyni a zastaví se, čekaje, až přijdou kuchaři a parášníci s vědry, aby načerpali vody. „Chytrý Hnědák !" volají na něho; „sám přivezl!… Poslouchá!"

„A vždyť opravdu: hovado a rozumí!"

„Chlapík Hnědák !"

Hnědák vrtí hlavou a frká, jako by opravdu, rozuměl a byl spokojen pochvalami. Při takové příležitosti pokaždé mu někdo přinese chleba se solí. Hnědák žere a opět zakývá hlavou, jako by říkal: „Znám tě, znám! já jsem hodný koníček, i ty jsi hodný člověk!"

Také jsem Hnědákovi rád přinášel chléb. Bylo jaksi příjemno dívati se na jeho hezkou tlamu a cítiti na dlani jeho měkké, teplé pysky, obratně sbírající dárek.

Vůbec naši trestanci by mohli milovati zvířata, a kdyby jim dovolili, s radostí by si zavedli v káznici množství domácího dobytka a ptactva. Zdálo by se, co může více změkčiti, ušlechtiti surovou, zvířecí povahu trestancovu, když ne takové zaměstnání? Ale to se nedovolovalo. Ani řády naše, ani místo toho nedovolovalo.

Avšak v káznici po celou dobu mého pobytu zdržovalo se náhodou několik zvířat. Kromě Hnědáka měli jsme psy, husy, kozla Vásku, a jednu dobu zdržoval se u nás orel.

V hodnosti stálého káznického psa zdržoval se u nás, jak bylo už výše řečeno, Šárik, rozumný a dobrý pes, s nímž jsem žil v stálém přátelství. Ale protože se pes u všeho prostého lidu pokládá za zvíře nečisté, jemuž se nesluší ani pozornost věnovati, proto i Šárika si skoro nikdo u nás nevšímal. Žil milý pes, spával na dvoře, žral zbytky z kuchyně a v nikom nebudil zvláštního zájmu pro sebe, avšak všechny znal a každého v káznici pokládal za svého pána. Když se trestanci vraceli z práce, na pouhé volání na strážnici: „Svobodníka!" přiběhl k vratům, laskavě vítal každou skupinu, vrtěl chvostem, a přívětivě se díval do očí každému příchozímu, čekaje sebe menšího zalichocení. Ale v prodlení mnoha let nedočkal se od nikoho laskavého slovíčka, od nikoho, leda snad ode mne. Za to však mne také miloval více, než každého jiného.

Nevím, jakým způsobem se vyskytl potom u nás v káznici ještě druhý pes, Bělka. Třetího, Kulťapku, jsem přinesl kdysi sám z práce; bylo to ještě štěně. Bělka byla podivný tvor. Kdosi ji přejel vozem a její hřbet byl prohnut dovnitř, tak že, když utíkala, zdálo se z pozadí, že běží jakási dvě bílá zvířata, srostlá spolu. Kromě toho celá byla jaksi prašivá a oči se jí hnojily; ohon měla oblezlý, skoro celý lysý a neustále schlípený. Cítíc, že jí bylo ublíženo osudem, rozhodla se patrně býti zkroušenou. Nikdy na nikoho neštěkala ani nevrčela, jako by nesměla. Zdržovala se nejvíce pro chléb za kasárnami; spatřila-li někoho z našich, ihned, ještě na několik kroků, převalila se na důkaz pokory na záda, jako by řekla: „Dělej se mnou, co je ti libo, vždyť já, vidíš, ani nepomýšlím na odpor." A každý trestanec, před kterým se převalila, kopnul ji obyčejně botou, jako by to pokládal za svou nezměnitelnou povinnost. „Eh, ty mrcho!" volávali přitom trestanci. Ale Bělka si nedovolila ani zakňučet, a když už cítila příliš velikou bolest, jen jaksi hluše a žalostně vyla.

Taktéž se pokaždé překotila před Šárikem a před každým jiným psem, když za svými záležitostmi vyběhla za ohradu. Přiházívalo se, že se překotila a ležela tiše, když se na ni některý veliký vislouchý pes rozběhl s rykotem a štěkotem. Ale psům se líbí zkroušenost a pokora u tvorů jim podobných. Zuřivý pes okamžitě krotnul zastavoval se s jakousi zádumčivostí před pokornou Bělkou, ležící před ním nohama vzhůru a zvolna, s velikou zvědavostí počínal ji očichávati na všech částech těla. Co si asi v tu chvíli mohla mysliti Bělka, jež se třásla po celém těle? „A což, jestliže mne lotr chňapne?" kmitlo jí bezpochyby hlavou. Ale hafan, když ji bedlivě očichal, zanechal jí konečně, nenacházeje v ní bezpochyby ničeho lákavého. Bělka ihned vyskočila a opět se pustila svým kulhavýna během za dlouhou řadou psů, kteří provázeli nějakou Žučku. A ačkoli věděla zcela jistě, že se s Žučkou nikdy blíže neseznámí, přece jí bylo útěchou v její neštěstí, když mohla aspoň z povzdálí pokulhat si za ní. Na poctu přestala asi dávno již pomýšleti. Pozbyvši všeliké naděje do budoucna, žila pouze pro ten kus chleba a byla si toho úplně vědoma.

Pokusil jsem se kdysi přivnaditi ji; to bylo pro ni něco tak nového a neočekávaného, že nenadále všechna přisedla k zemi, na všechny čtyři tlapy, celá se zachvěla a hlasitě počala skoliti radostí. Ze soustrasti častěji jsem ji pak pohladil. Zato kdykoli mne potkala, ihned se vždy dala do kňučení. Sotva že mne zdaleka pozoruje, už kňučí, kňučí jaksi bolestně, až k pláči. Skončila tím, že ji za ohradou na valu roztrhali psi.

Zcela jiné povahy byl Kulťapka. Proč jsem ho přinesl z dílny do káznice, když byl ještě slepým štěnětem, sám nevím. Bylo mně příjemno ho krmit a vychovávat. Šárik ihned přijal Kulťapku pod svoji ochranu a spal vedle něho. Když Kulťapka povyrostl, dovoloval mu, aby ho kousal do uší, aby ho trhal za chlupy a hrál si s ním, jak si obyčejně hrávají staří psi se štěňaty. Podivno, že Kulťapka vlastně nerostl do výšky, nýbrž jen do délky a do šířky. Srsť měl lochmatou, jakési světle popelavé barvy; jedno ucho mu rostlo dolů, druhé vzhůru. Povahy byl ohnivé a nadšené, jako každé štěně, jež radostí, že vidí svého pána, obyčejně se rozkňučí, rozkřičí, leze ho lízat do samé tváře, a zároveň hned před vámi není s to. aby zadrželo i své ostatní city. „Jen aby bylo viděti nadšení, a na slušnost netřeba se ohlížeti!"

Ať jsem byl kdekoliv, jakmile jsem zvolal „Kulťapko!", z nenadání se objevil někde za rohem, jako by ze země vyskočil, a s radostným kňučením letěl ke mně, vale se a kutáleje cestou jako klubko. Hrozně jsem si zamiloval toho maličkého netvora. Zdálo se, že mu osud chystá pro život hojnost samé jen radosti. Ale jednoho překrásného dne obrátil na něho zvláštní pozornost trestanec Neustrojev, jenž se zabýval šitím ženských střevíců a vyděláváním koží. Cosi ho z nenadání překvapilo. Zavolal k sobě Kulťapku, omakal jeho srst a laskavě ho převalil na hřbet. Kulťapka, jenž ničeho nepodezříval, kničel radostí. Ale následujícího rána zmizel. Dlouho jsem ho hledal, ale jako by do vody padl. Teprve po dvou nedělích se všechno vysvětlilo. Kulťapkova kožešina se Neustrojevu velice zalíbila. Stáhl ji s něho, vydělal a užil jí za podšívku do aksamitových zimních botek, které si objednala u něho paní auditorová. Botky mně ukázal, když byly hotovy. Srsť byla podivuhodna. Ubohý Kulťapka!

V naší trestnici mnozí se zabývali vyděláváním koží a trestanci často přiváděli s sebou psy s pěknou srstí, kteří pak okamžitě zmizeli. Některé ukradli, některé i kupovali. Pamatuji se, jak jsem kdysi za kuchyní spatřil dva trestance. Radili se spolu o něčem a velmi se činili. Jeden z nich držel na provaze krásného, velikého, černého psa, patrně drahého plemene. Jakýsi dareba lokaj odvedl ho svému pánovi a prodal našim příštipkářům za třicet kopějek stříbra. Trestanci se chystali psa pověsiti. To se dělo velmi pohodlně; kůži stáhli a trup hodili do veliké a hluboké jámy na pomeje, která se nacházela v nejzadnějším koutě naší káznice, a která v létě za silného parna strašně zapáchala. Čistili ji zřídka. Ubohý pes jako by byl tušil, jaký osud se mu chystá. Zpytavě a nepokojně pohlížel na nás tři, na jednoho po druhém a zřídka jen si dovolil zavrtěli svým huňatým, spuštěným ohonem, jako by nás chtěl obměkčiti tímto důkazem své důvěry v nás. Honem jsem odešel, a oni ovšem dokončili své dílo šťastně.

Husy se u nás objevily také jaksi náhodou. Kdo si je zavedl a komu vlastně náležely, nevím; ale po jistou dobu působily veliké potěšení trestancům a byly známy dokonce i ve městě. Vylíhly se v káznici a chovali je v kuchyni. Když hejno povyrostlo, přivykly všechny, celým hejnem choditi spolu s trestanci na práci. Sotva že zarachotil buben a káznice se přihrnula ke vratům, naše husy vyběhly s křikem za námi s roztaženými křídly, jedna za druhou přeskakovaly přes vysoký práh u dvířek, a pokaždé se ubíraly na pravé křídlo, kde se seřadily, čekajíce, až bude po přehlídce. Připojovaly se vždy k největšímu zástupu a při práci se pásly někde na blízku. Jakmile se trestanci hnuli s práce nazpět do káznice, zdvihaly se i husy. Po pevnosti se roznesla pověst, že husy chodí s trestanci na práci. „Hleďte, trestanci táhnou se svými husami!" říkávali lidé na potkání; „a jak pak jste je k tomu přiučili?" — „Tu máte pro husy!" prohodil jiný a dal almužnu. Ale přese všechnu jejich oddanost všechny je pobili k jakémusi svátku, jímž se končil půst.

Zato našeho kozla Vásku nebyli by zabili za nic na světě, kdyby se nebyla přihodila zvláštní okolnost. Také nevím, odkud se vzal u nás a kdo ho přinesl, ale z nenadání octnul se v káznici malinký, běloučký, hezoučký kozlík. Za málo dní stal se obecným miláčkem všech a zároveň všeobecným předmětem zábavy, ba i radosti. Našli si i příčinu, proč ho chovati; je prý nutno držeti v káznici při konírně kozla. *) Ale kozel se nezdržoval v konírně, nýbrž z počátku v kuchyni, a potom v celé káznici. Byl to velice graciósní a velice čtverácký tvor. Přibíhal na zavolání, vyskakoval na lavici, na stoly, trkal se s trestanci, byl vždycky veselý a zábavný. Jednou, když už mu prokukovaly pořádné růžky, napadlo kdysi z večera Lezgína Babaje, jenž seděl před kasárnou na zápraží v zástupu

*) Ruská pověra. V noci prý přicházívá do konírny skřítek a projíždí se na koních, od čehož slábnou. Aby nechal koně na pokoji, staví do konírny kozla, na němž se pak skřítek projíždí.

Pozn. překl.

druhých trestancův, aby se s ním potrkal. Dlouho se již sráželi čely — bylať to zamilovaná zábava trestanců s kozlem — když tu Váska najednou vyskočil na nejvyšší schůdek zápraží, a sotva že se Babaj uhnul stranou, v okamžiku se zdvihl na zadní nohy, přitiskl k sobě přední nožky a ze vší síly trknul Babaje do týla, tak že tento sletěl střemhlav se zápraží k nesmírné radosti všech přítomných a přede vším samého Babaje. Slovem Vásku měli všichni velice rádi.

Když povyrostl, vykonána na něm po všeobecné a vážné poradě známá operace, kterou naši zvěrolékaři výborně uměli prováděti. „Jináče bude všude smrděti kozlovinou," vysvětlovali trestanci. Následkem toho počal Váska náramně tloustnouti. Ovšem také ho krmili jako na jatky. Konečně z něho vyrostl krásný veliký kozel, s předlouhými rohy a neobyčejně tlustý. Kráčel-li, zrovna se převaloval se strany na stranu. Také se naučil choditi s námi do práce na potěchu trestancův i potkávajícího nás obecenstva. Všichni znali káznického kozla Vásku. Někdy, když pracovali ku příkladu na břehu, natrhali trestanci ohebných vrbových proutků, k tomu ještě nějakého listí, nasbírali na valu kvítí a tím vším vyzdobili Vásku; rohy mu opletli proutky a květinami, celé tělo ozdobili věncovím. Pak se Váska vracíval do trestnice — vždycky v čele trestanců — ozdobený a okrášlený, a trestanci kráčeli za ním, jako by se jím vychloubali před mimojdoucími.

Tak daleko zašla tato jejich láska ke kozlovi, že některým z nich jako dětem přišla do hlavy myšlénka, „nebylo-li by dobře, pozlatiti Váskovi rohy?" Ale jen si tak o tom promluvili, ale nevykonali toho. Ostatně, pamatuju se, že jsem se ptal tehdáž Akima Akimyče, po Isaji Fomičovi našeho nejlepšího pozlacovače, možno-li skutečně kozlovi rohy pozlatití? On si nejprve pozorně prohlédl kozla, důkladně všechno uvážil a pak odpověděl, že by bylo možno, „ale dlouho to držeti nebude, a mimo to by to bylo zhola zbytečno". Tím ta záležitost byla vyřízena.

A dlouho by byl Váska ještě prožil v káznici, a byl by skonal leda od zádechu; ale jednou, vraceje se v čele trestanců z práce vyzdobený a okrášlený, setkal se s majorem, který jel v drožce. „Stůj!" zařval major; „čí je kozel?" Řekli mu. „Jakže! V káznici jest kozel a bez mého dovolení! Zavolat poddůstojníka!" Přišel poddůstojník a hned bylo poručeno kozla okamžitě zařezati, kůži stáhnouti, prodati na trhu a stržené peníze připojiti k erárním trestnickým penězům, maso však dáti trestancům do ščí. V káznici o tom pohovořili, politovali kozla, ale neposlechnouti nesměli. Vásku zařízli nad naší jamou na pomeje. Maso koupil jeden z trestanců všechno najednou, zaplativ káznici půl druhého ruble. Za ty peníze nakoupili preclíků a ten, jenž koupil Vásku, rozprodal ho po kusech svým soudruhům na pečeni. Maso bylo vskutku velice chutné.

Zdržoval se u nás nějaký čas v káznici také orel karaguš z rodu stepních nevelkých orlů. Kdosi ho přinesl do káznice raněného a ztýraného. Celá káznice ho obstoupila; nemohl lítati; pravé křídlo jeho vláčilo se po zemi, jedna noha byla vymknuta. Pamatuju se, jak se hněvivě rozhlížel kolem, dívaje se na zvědavý zástup, a rozvíral svůj zakřivený zobák, hotově se prodati svůj život co nejdráž. Když se na něho nadívali do syta a počínali se rozcházeti, odbelhal se pokulhávaje a poskakuje o jedné noze, mávaje při tom zdravým křídlem, do nejvzdálenější části káznice a schoval se do kouta, přituliv se až k samé ohradě. Zde strávil u nás tři měsíce a za celou tu dobu nevyšel ani jedenkrát ze svého koutka.

Z počátku přicházeli často dívat se na něho a štvali na něho psa.Šárik se vrhal na něho vztekle, ale patrně se bál přistoupiti blíže, což velice bavilo trestance. „Zvíře," říkávali; „nedá se!" Později však i Šárik mu bolestně ubližoval; jeho strach minul a když ho trestanci štvali, dovtípil se chytati ho za raněné křídlo. Orel se bránil ze všech sil drápy a zobákem, a hrdě i divoce, jako raněný král, přituliv se do svého koutka, rozhlížel se po zvědavcích, kteří se přišli na něho dívat. Ale konečně všechny omrzel; všichni jím povrhli, zapomněli na něho, avšak každého dne možno bylo viděti vedle něho kousky čerstvého masa a střípek s vodou. Někdo přece ho tedy ošetřoval. Orel z počátku ani jísti nechtěl, nejedl několik dní; ale pak přece počal přijímati potravu, nikdy však přímo z ruky, nebo za přítomnosti diváků. Hodilo se, že jsem ho mohl nejednou pozorovati zdálí. Když nikoho neviděl a domníval se, že je sám, odhodlal se časem vyjiti nedaleko ze svého kouta, belhal podél břeven asi na dvacet kroků od svého místa, pak se vracel nazpět, pak si opět vyšel, jako by se snažil pohybovati se. Když mne spatřil, spěchal ihned ze všech sil, kulhaje a poskakuje, na své místo, a pohodiv nazpět hlavou, rozevřel zobák, rozježil se, jsa v okamžiku hotov k boji. Nijakým lichocením jsem ho nemohl obměkčiti; kousal a bil sebou, masa ode mne nepřijímal, a po celou dobu, co jsem nad ním stával, upíral svůj zlý, pronikavý pohled přímo mně do očí. V samotě a plný hněvu očekával smrt, nedůvěřuje nikomu a nesmiřuje se s nikým. Konečně trestanci jako by si byli na něho vzpomněli, a ačkoliv se nikdo o něho nestaral, nikdo si ho nevšímal skoro dva měsíce, najednou ve všech jako by byla vznikla soustrast k němu. Smluvili se, že by měli orla vynésti. „Ať třeba zdechne, jen ne v káznici," tvrdili trestanci.

„Toť víme, je to pták volný, surový, k ohradě ho nepřiučíme," souhlasili druzí.

„Je vidět, že není takový, jako my," dodal kdosi.

„Nu, tys na to padl! Vždyť to je pták a my jsme lidé !"

„Orel, braši, jest cař lesů…" počal vykládati Skuratov, ale nikdo ho tentokrát neposlouchal. Jednou po obědě, když buben zavolal do práce, sebrali orla, stiskli mu zobák rukou, protože se počal zuřivě práti, a nesli ho z káznice. Přišli k valu. Asi dvanáct osob, jež se nacházely v oné skupině, byly zvědavy, kam se obrátí orel. A divná věc: všichni byli čímsi potěšeni, jako by sami z části obdrželi svobodu.

„Vidíte, psí maso! My mu činíme dobře a on jen kouše !" podotknul trestanec, jenž ho držel, dívaje se skoro s láskou na zlého ptáka.

„Nu, pusť ho, Mikitko!"

„Ba pravda, jemu jest málo slibovati třebas čerta ve vaku. Vůli mu dej, opravdovou volnou svobodu."

Hodili orla s valu do stepi. Bylo to pozdě na podzim, za chladného, soumračného dne. Vítr svištěl po holé stepi a šelestil zežloutlou, vyschlou, chomáčovitou stepní travou. Orel se pustil přímo, mávaje zdravým křídlem a jako by chvátal utéci od nás, kam ho oči ponesou. Trestanci zvědavě sledovali, jak se míhala ve trávě jeho hlava.

„Vidíte ho!" zadumčivě prohodil jeden.

„A neohlédne se!" přidal druhý. „Ani jednou, braši, se neohlédl. Jen běží!"

„A ty's si myslil, že se vrátí, aby nám poděkoval?" poznamenal třetí.

„Inu vímeť, svoboda! Svobodu ucítil."

„Ba ano, svobodu."

„Už ho není vidět, braši…"

„Což tam stojíte? Hýbejte se!" zvolali průvodčí a všichni se mlčky loudali do práce.

VII.

Stížnost.

Počínaje tuto hlavu, pokládá vydavatel zápisek nebožtíka Alexandra Petroviče Gorjančikova za svou povinnost podati čtenářům následující sdělení:

V první hlavě „Zápisek z mrtvého domu" bylo pověděno několik slov o jistém otcovrahu, rodem šlechtici. Byl mimo jiné uveden za příklad, jak bezcitně mluvívají trestanci o zločinech, jichž se dopustili. Bylo též řečeno, že se vrah při soudu nepřiznal k svému zločinu, ale že, soudě dle řečí lidí, kteří znali všechny podrobnosti jeho historie, fakta byla v té míře jasna, že nebylo možná nevěřiti, že se zločinu dopustil. Titéž lidé vypravovali skladateli „Zápisek", že život zločincův byl úplně nepořádný, že nadělal dluhů a zabil svého otce, dychtě po dědictví po něm. Ostatně celé město, v němž onen otcovrah býval dříve úředníkem, vypravoval jeho historii také tak. Že tomu skutečně tak, o tom má vydavatel „Zápisek" dosti spolehlivé zprávy. Konečně bylo řečeno v „Zápiskách", že v káznici býval otcovrah vždy v nejlepší, nejveselejší duševní náladě; že to byl rozmazlený, lehkomyslný, v nejvyšší míře nepředložený člověk, ačkoli nikoli hloupý, a že spisovatel „Zápisek" nikdy při něm neshledával zvláštní nějaké surovosti. K tomu byla připsána poznámka: „Rozumí se, že jsem nevěřil v onen zločin."

Nedávno obdržel vydavatel „Zápisek z mrtvého domu" zprávu ze Sibiře, že trestanec byl opravdu úplně nevinen a že deset let trpěl v káznici úplně za darmo; že nevinnost jeho byla dokázána soudně, oficiálně. Že se praví vinníci našli a přiznali se a že byl nešťastný už propuštěn z káznice. Vydavatel nemůže nikterak pochybovati o pravdivosti této zprávy…

Netřeba k tomu ničeho dodávati. Není třeba mluviti a šířiti se o hlubokém tragismu v onom fakte, o pohubeném hned z mládí životě, stráveném za tak hrozného obvinění. Faktum to jest příliš pochopitelno, příliš ohromující samo o sobě.

Máme za to, že vyšla-li na jevo možnost takového fakta, tedy sama tato možnost přidává ještě novou, neobyčejně ostrou črtu k charakteristice a úplnosti obrazu Mrtvého domu.

A nyní pokračujeme.

Pravil jsem již výše, že jsem se konečně vpravil do svého postavení v káznici. Ale ono „konečně " dostihovalo se velmi z tuha a bolestně a příliš pomaloučku. Ve skutečnosti jsem potřeboval skoro rok času na to a to byl nejtěžší rok mého života. Proto se celý se všemi podrobnostmi vtiskl do mé paměti. Zdá se mi, že si každou hodinu onoho roku pamatuju po pořádku. Také jsem pravil, že i jiní trestanci nemohli přivyknouti k onomu životu. Pamatuju se, jak jsem v onom prvním roce často uvažoval sám u sebe: „Což oni? Jak je jim? Je-li možno, aby byli klidni?" A otázky ty velice mne zajímaly. Připomenul jsem již, že tam všichni trestanci žili, jako by nebyli doma, nýbrž kdesi v zájezdní hospodě, kdesi na cestě, na zastávce nějaké. I tací lidé, kteří sem byli poslaní na celý život, spěchali kamsi, nebo se jim stýskalo, a každý bez výjimky blouznil o něčem nemožném. Tento věčný neklid, vyjadřovaný třebas mlčky, ale patrně; tato podivná náhlost a nedočkavost v nadějích, časem bezděky projevovaných, někdy tak bezdůvodných, že se podobaly horečnému blouznění, a — což nejvíce překvapovalo — vznikavších nezřídka v hlavách, na pohled nejpraktičtějších: vše to dodávalo neobyčejného vzezření a charakteru onomu místu, a sice tak neobyčejného, že snad právě tyto črty tvořily jeho nejvíce charakteristickou vlastnost. Člověk cítil jaksi skoro hned na první pohled, že něco podobného není za káznicí. Zde všichni byli blouznílkové a to bilo do očí. Pociťovalo se to bolestně právě proto, že blouznivost dodávala většině káznice zasmušilého a mračného vzezření, jakéhosi nezdravého vzezření. Ohromná většina byla mlčenlivá a zlostná až k nenávisti, nerada vystavovala své naděje na odiv. Prostomyslnost, upřímnost byly v opovržení.

Čím nemožnější byly naděje a čím více pociťoval tuto nemožnost sám blouznílek, tím zatvrzeleji a přísněji je tajil sám pro sebe, ale vzdáti se jich nemohl. Kdo ví, snad se některý styděl za ně sám před sebou. V povaze ruské je tolik positivního a tolik střízlivosti v názorech a tolik vnitřního sarkasmu nad samým sebou… Dost možná, že pro tuto stále v sobě tajenou nespokojenost se samým sebou bylo v oněch lidech tolik netrpělivosti při každodenním jich styku mezi sebou, tolik nesmířlivosti a tolik posměchu jednoho nad druhým. A stalo-li se, že na příklad vyskočil z nenadání někdo z nich, kdo byl více naivní a nedočkavý, a prohodil někdy na hlas to, co všem jim vězelo na mysli, pouštěl se do blouznění a nadějí, tu ho ihned hrubě zakřikovali, přerušovali a vysmáli se mu; ale zdá mi se, že nejhorlivějšími mezi pronásledovateli byli právě ti, kteří sami ve svých snech a nadějích zabíhali ještě mnohem dále než on.

Na lidi naivné a prostosrdečné pohlíželi u nás, jak jsem již pravil, všichni vůbec jako na nejprostší hlupáky a chovali se k nim s opovržením. Jeden každý byl na tolik mrzutý a samolibý, že počínal přezírati člověka přívětivého a prostého samolibosti. Kromě těchto naivných a přihlouplých mluvků všichni ostatní, to jest mlčenliví, dělili se na dobré a zlé, na mrzuté a přívětivé. Mrzutých a zlých bylo nepoměrně více; byl-li který z nich náhodou již od přírody mluvkou, byli to zcela jistě samí znepokojující klevetníci a pobuřující závistníci. Do všeho cizího se míchali, ačkoli své vlastní duše, svých vlastních tajemství nikomu nevystavovali na odiv. Nebylo to v modě, zvykem to nebylo.

Dobří — jich byl neveliký houfek — byli tiši, mlčky tajili pro sebe své naděje a ovšem byli náchylnější k nadějím a víře v ně, než mrzutí. Ostatně, zdá se mi, že byl v káznici ještě jeden druh, to jest takoví, kteří pozbyli nadobro vší naděje. Takovým byl na příklad i stařec ze Starodubských osad; ale na všechen způsob takových bylo velmi málo. Stařeček byl na pohled spokojen — však jsem již o něm mluvil — ale dle některých známek soudím, že duševní jeho stav musil býti hrozný. Ostatně on měl něco, co ho mohlo spasiti, co ho mohlo vyvěsti z takového stavu: totiž modlitbu a domněnku, že jest mučedníkem. Trestanec, jenž se pomátl na bibli a přišel o rozum, o němž jsem se již zmínil, a který se vrhl s cihlou na majora, byl bezpochyby také jeden z těch, kteří zoufali, kteří úplně pozbyli vší naděje; a protože úplně bez naděje žíti nelze, proto si vymyslil způsob, jak by vyšel z takového nemožného stavu, a východem tím mu bylo dobrovolné, skoro nastrojené mučednictví. Vyznalť, že se vrhl na majora, aniž měl čeho proti němu, a sice pouze proto, že si přál podstoupiti mučednictví. A kdo ví, jaký psychologický process se odehrál tehdá v jeho duši! Bez jakéhosi cíle a snahy po dosažení toho cíle nežije ani jeden živý člověk. Ztratil-li člověk cíl a naději, obrátí se ze stesku nezřídka v netvora… Cílem všech našich byla svoboda a odchod z káznice.

Ostatně i nyní se snažím rozděliti celou naši káznici na různé druhy; je-li to však možno? Skutečnost jest nekonečně různorodá v poměru ke všem, i sebe chytřejším důsledkům abstraktní mysli a nepřipouští ostrých a makavých rozdílův. Skutečnost směřuje k rozdrobování. My jsme přece také měli svůj život; ať si byl jakýkoliv, ale přece to byl život, ne pouze oficiální, nýbrž vniterný, svůj vlastní život.

Ale jak jsem již z části připomenul, nemohl jsem a ani jsem neuměl proniknouti do vnitřních hlubin onoho života na počátku mého pobytu v káznici, a proto všechny vnější projevy tamního života trápily i mne tehdá nevýslovnou stísněností. Počínal jsem časem prostě nenáviděti své soudruhy, kteří byli právě takovými trpiteli, jako já. Závidíval jsem jim dokonce, že jsou přec jenom mezi svými, ve své společnosti, rozumějí si na vzájem, ačkoli se jim ve skutečnosti zhnusila všem, právě tak jako mně, a všechny je omrzela ona společnost, udržovaná pohromadě důtkami a holí, tedy ono vynucené družstvo, a každý sám o sobě hleděl někam ode všech stranou. Opakuju opětně, že ta závist, která padala na mne v okamžiku hněvu, měla svůj zákonný důvod. Vždyť opravdu se rozhodně klamou ti, kdo tvrdí, že šlechtici, vzdělanému člověku atd. jest rovněž tak těžko v našich káznicích a trestnicích, jako kterémukoli mužíku. Vím a slýchal jsem o takové domněnce za poslední doby, čítal jsem o tom.

Zásada oné ideje jest správná, humánní. Všichni jsme lidé, všichni smrtelní. Ale idea ta jest příliš abstraktní. Spouští se při ní se zřetele příliš mnoho praktických podmínek, jež možno pochopili nejinak, než v samé skutečnosti. Pravím to nikoli proto, že šlechtic a vzdělanec jako by cítili jemněji, byli citlivější, proto že jsou rozvitější. Duši a její rozvoj těžko měřiti jakýmsi společným, středním měřítkem. Ani samo vzdělání nemůže v tomto případě býti měřítkem. Já první jsem hotov dosvědčiti, že jsem i v nejméně vzdělaných, nejvíce uhnětených massách, že jsem i mezi takovými trpiteli shledával příznaky nejjemnějšího duševního rozvoje. Přiházelo se v káznici, že člověk znal trestance po několik let a domníval se o něm, že je to zvíře a ne člověk, že jím opovrhoval. Náhle přijde náhodou okamžik, ve kterém duše jeho bezděčným hnutím vystoupí na povrch a člověk v ní spatří takové bohatství, city, srdce, tak jasné srozumění svého vlastního i cizího strádání, že jako by se mu náhle oči otevřely a v prvním okamžiku ani nechce věřiti, že to sám uviděl a uslyšel. Stává se i naopak: Vzdělanost srovná se někdy s takovým barbarstvím, s takovým cynismem, že se vám zhnusí, a ať jste sebe lepšími anebo sebe více předpojatými, nenaleznete v srdci svém ani omluvy, ani ospravedlnění.

Nemluvím též o změně zvyků, způsobu života, stravy atd., což je všechno pro člověka z vyšších tříd společenských ovšem těžší než pro mužíka, jenž nezřídka na svobodě trpíval hlad, kdežto v káznici vždycky se nají do syta. Nebudu se ani o to příti. Dejme tomu, že pro člověka, obdařeného jen trochu silnější vůlí, všechno to je hloupost u porovnání s jiným nepohodlím, ačkoli změna zvyku není ve skutečnosti vskutku nijaká maličkost, ani poslední věc. Ale jsou nepohodlí, před nimiž vše to bledne v takové míře, že si člověk nevšímá ani špinavého obydlí, ani útisků, ani hubené, nečisté stravy. Nejrozhýčkanější mazlíček, nejrozněženější choulostivec, když popracuje v potu tváří tak, jak nikdy nepracovával na svobodě, bude jisti i černý chléb, i šči se šváby. K tomu se dá ještě přivyknouti, jak připomíná humoristická trestanecká píseň o bývalém mazlíčku, jenž se dostal do káznice:

Kyselé mně zelí s vodou dají, a já jím, až za ušima praští.

Nikoliv, nejdůležitější jest to, že každý z nově příchozích za dvě hodiny po svém příchodu stává se v káznici právě takovým, jací jsou všichni ostatní, on je tu doma, stává se rovnoprávným hospodářem v trestaneckém družstvu, právě takovým hospodářem, jako každý jiný. Všichni mu rozumějí, i sám on všem rozumí, všem je známý a všichni ho pokládají za svého. Avšak zcela něco jiného je člověk urozený, šlechtic. Buď si jakkoli spravedliv, dobr, rozumen, přece ho budou celá léta nenáviděti a přezírati všichni, celými massami; jemu neporozumějí a hlavně — nebudou mu věřiti. Není jim soudruhem ani přítelem, a třebas by dostihl po letech toho, že mu nebudou ubližovati, zůstane přece mezi nimi cizím, a věčně bude s bolestí seznávati svou odloučenost a svou osamělost. Tato odloučenost vzniká někdy zcela bez zlého úmyslu se strany trestanců, jen tak prostě, bezděčně. Není to člověk jejich společnosti, a dost. A nic není hroznějšího, než přebývati v cizí společnosti. Mužík, přivedený z Taganroga do Petropavlovského přístavu, ihned tam najde právě takového ruského mužíka, ihned se s ním domluví a dohodne, a za dvě hodiny snad už budou žíti spolu co nejspokojeněji v jedné jizbě, nebo v jednom staně.

Jinak se to má s člověkem urozeným. Jeho dělí od prostého lidu hluboká propast, a poznává se to ve vší úplnosti teprv tehdy, když urozený náhle sám působením vnějších okolností, ve skutečnosti, opravdově pozbude svých dřívějších práv a převrátí se v prostého člověka. Nestane-li se to, obcujte třebas po celý svůj život s lidem, scházejte se s nimi třebas po čtyřicet let každodenně, na příklad v úřední povinnosti, tedy v úředně přijaté formě, anebo třebas jen tak, prostě po přátelsky, jako dobrodinec a v některém smyslu jako jejich otec — nikdy nepoznáte vlastní podstaty. Všechno bude samý optický klam a nic více. Vždyť já vím, že všichni, rozhodně všichni, kdo budou čísti tyto mé poznámky, řeknou, že nadsazuju. Ale já jsem přesvědčen o jich správnosti. Přesvědčil jsem se o nich ne z knih, ne úvahami, nýbrž ze zkušenosti, a měl jsem hrubě dosti času, abych prozkoumal správnost svého přesvědčení. Snad zvědí svým časem všichni, do jaké míry jest mé tvrzení správné…

Události jako by naschvál potvrzovaly hned při prvním kroku má pozorování a působily na mne dráždivě a bolestně. Toho prvního léta bloudil jsem po káznici skoro sám jediný. Pravil jsem již, že jsem byl v takém stavu duševním, že jsem ani nemohl oceniti a rozlišiti ony trestance, kteří by mne mohli později náviděti, třebas by nikdy nemohli zaujíti téhož stanoviska, jako já. Mel jsem tu ovšem i já soudruhy původu šlechtického, ale tito soudruhové nesnímali s mé duše vší tíhy. Zdálo se mi, že bych na nic nehleděl, ale utéci nebylo kam.

Hle na příklad jeden z těch případů, které mně hned na ponejprv daly nejvíce na srozuměnou, jak jsem tu osamocen, jak zvláštní je mé postavení v káznici. Kdysi onoho prvního léta, již v srpnu, v jasný a horký všední den před jednou hodinou s poledne, kdy obyčejně všichni spali přeď odpolední prací, náhle se zdvihla celá káznice jako jeden člověk, a počala se řaditi na nádvoří trestnice. Já nevěděl o ničem až do posledního okamžiku. Za oné doby tak jsem býval časem zahloubán do samého sebe, že jsem skoro ani nepozoroval, co se děje kolem mne. A káznice byla zatím už plné tři dni vzrušena. Snad počalo ono vzrušení již mnohem dříve, jak jsem se domyslil později, připomínaje si mimoděk různé rozhovory trestancův, a zároveň i zvýšenou svárlivost trestanců, rozmrzelost a zvláště zlostnou náladu, kterou jsem na nich pozoroval za poslední doby. Připisoval jsem to těžkým pracím, nudným, dlouhým letním dnům, bezděčným snům o lesích a volné svobodě, krátkým nocem, za nichž těžko se bylo vyspati do vůle. Možná dost, že vše to se nyní spojilo dohromady, v jeden výbuch, ale záminkou onoho výbuchu byla strava. Již po několik dní stýskali si hlasitě za poslední doby, rozhorlovali se po kasárnách, a zvláště když se scházeli do kuchyně k obědu a k večeři, byli nespokojeni s kuchaři, ano pokusili se i sesaditi jednoho z nich, ale hned zas vyhnali nového a dosadili starého. Slovem všichni byli v jakési nepokojné duševní náladě.

„Práce je těžká a nás krmí slabiznami," zabručí někdo v kuchyni.

„Když ti nechutná, tedy si objednej blamanžé," prohodil druhý.

„Šči se slabiznou jím velmi rád, braši," dodal třetí; „neboť jsou velice chutný."

„A budou-li tě krmit po celou dobu jen slabiznami, také ti bude chutnat?"

„Inu ovšem, je nyní masová doba," mínil čtvrtý; „my se v cihelně dřeme, dřeme a když je člověk s úkolem hotov, chce se žrát. A jakéž pak jídlo je maso od slabizny?"

„A když ne se slabiznou, tedy s osrdím."

„Nu ano, vezmeme-li třebas tohle osrdí. Slabizna a osrdí, pořád jen to jedno zpívají. Což je to za jídlo! Mám pravdu, nebo ne?"

„Ovšem, strava je špatná."

„Kapsu si asi mastí."

„Tomu ty nerozumíš."

„A kdo jiný? Břicho je moje. Kdybychom si takhle všichni společně posteskli, bylo by pomoženo."

„Stěžovati si?"

„Ano."

„Což jsi málo byl ještě bit za tyhle stížnosti? Počkáš si!"

„Ono je pravda," dodal bručivě jiný, jenž až doposud mlčel; „bude to honem, ale málo to vydá. Co budeš mluvit, až se tě optají? To nám napřed pověz ty hlavo s týlem."

„Nu, povím to. Kdyby šli všichni, mluvil bych také spolu se všemi. Nouze je nouze. Někteří tady jedí svou stravu, ale někteří se musí spokojiti s pouhou komisní."

„Aha, závistník bystrooký! Oči se mu rozhořely na cizí majetek."

„Na cizí sousto hubu neotvírej; raděj si přivstaň a své sobě chystej!"

„Chystej!.. Do šedých vlasů se budu o to s tebou příti. Ty's tedy boháč, chceš-li seděti se složenýma rukama?"

„Hlehle boháče Jerošku; má psa a kočku!"

„Ne, opravdu, braši, co tak sedět! Přestaňme se říditi tam těmi blázny. S nás kůži derou. Proč bychom nešli?"

„Proč? Tobě aby napřed rozžvýkal a do huby položil; přivyk' jisti žvýkané. Tady je káznice — to je to proč?"

„Inu jako vždycky; ať pán Bůh rozvadí národy, jen když nakrmí vévody."

„V tom to vězí. Ztloustnul osmioký". Pár běloušů si koupil."

„To proto, že nerad se napije."

„Tuhle se při kartách popral se zvěrolékařem. Celou noc trumfovali. Našeho prý dvě hodiny držel v pěstích. Feďka vypravoval."

„A proto máme šči s osrdím."

„Ach vy hlupáci! Co pak spravíme my v našem postavení."

„Jen kdybychom šli všichni, uviděli bychom, jaké by našel ospravedlnění. Na tom bychom měli státi."

„Ospravedlnění! Dá ti pěstí do zubů a odejde."

„A k tomu tě vezmou ještě do vyšetřování…"

Slovem, všichni byli vzrušeni. Té doby jsme měli vskutku špatnou stravu. A mimo to nabralo se toho více dohromady. Hlavně však všeobecná rozmrzelost, věčně tajená strázeň. Trestanec je svárlivý a spurný již dle své povahy; avšak zřídka se zdvihnou všichni najednou, aneb aspoň ve velkých zástupech. Příčinou toho stálá různost mínění. Každý z nich to sám cítil; to je příčinou, proč bývalo u nás více nadávek než skutků. Avšak tentokrát vzrušení neminulo marně. Počali se scházeti do hromady, radili se v kasárnách, nadávali, připomínali si s hněvem veškeru správu majorovu, pátrali po všech jeho špatnostech.

Zvláště se rozčilovali někteří. V každé podobné záležitosti se vyskytnou podněcovatelé a vůdcové. Vůdcové v těchto případech, totiž když se má přednésti stížnost, jsou lidé vysoce pozoruhodní, a sice nejen v káznici, nýbrž ve všelikých družstvech, četách a pod. Jest to zvláštní typ, jenž si jest všude podoben. Jsou to lidé ohniví, dychtiví po spravedlnosti, a nanejvýš naivně a poctivě přesvědčení o její nezbytné, neodvratné, a hlavně okamžité možnosti. Lidé ti nejsou hloupější, než jiní, bývají mezi nimi i velice rozumní, ale jsou příliš horkokrevní, aby mohli býti dosti

chytrými a vypočítavými. Najdou-li se ve všech podobných případech lidé, kteří dovedou obratně říditi massy a vyhráti věc, jsou to lidé zcela jiného typu vůdcův lidových a přirozených jeho náčelníkův, typu, jenž je u nás velice vzácný.

Avšak ti, o nichž nyní mluvím, totiž začínatelé a vůdcové při stížnostech, skoro vždycky prohrávají svou věc, a rozmnožují za to obyvatelstvo trestnic a káznic. Pro svou horkokrevnost prohrávají, ale pro tutéž horkokrevnost mají značný vliv na massy lidu. Táhnou za nimi konečně s ochotou. Jejich oheň a spravedlivá rozhorlenost působí na všechny, a posléze přimykají se k nim i nejnerozhodnější. Jejich slepá důvěra v úspěch svádí i nejzarytější skeptiky, nehledě na to, že ona důvěra mívá časem tak vratké, tak dětinské důvody, že se divíš, jak mohli za nimi jíti. A hlavní věcí jest, že jdou napřed, a jdou, ničeho se nebojíce. Jako býci vrhají se v před se spuštěnými rohy, často bez náležitého pochopení věci, bez opatrnosti, bez onoho praktického jezuitství, jehož pomocí nezřídka i nejpodlejší a nejnekalejší člověk dobude úspěchu, dostihne cíle a vyjde suchý z vody. Oni však si nezbytně zpřerážejí rohy. V obyčejném životě jsou to lidé z horka nakvašení, pohrdaví, dráždiví a nesnášeliví. Nejčastěji však velice na duchu obmezení, což ostatně tvoří z části jejich sílu. Nejmrzutější je pak na nich to, že místo přímého cíle, vrhají se často na stranu, místo hlavní věci na malichernosti. A to právě bývá jejich záhubou. Avšak massy lidu je chápou, a v tom záleží jejich síla… Ostatně musím pověděti ještě dvě slova o tom, co je to stížnost? . . . . . . . . . . . . .

V naší trestnici bylo několik takových trestanců, kteří tam přišli pro stížnosti. Ti byli nyní nejvíce rozčileni. Zvláště jeden, Martynov, jenž sloužíval v husarském pluku, ohnivý, nepokojný a podezřívavý člověk, jinak poctivý a pravdivý. Druhý byl Vasilij Antonov, člověk jaksi chladnokrevně se rozčilující, s drzým vzezřením, s hrdopyšným sarkastickým úsměškem, neobyčejně rozvitý, jinak však také poctivý a pravdivý. Ale všechny nemohu vyjmenovat; bylo jich mnoho. Petrov mimo jiné stále probíhal sem tam, naslouchal u všech skupin, málo mluvil, ale patrně byl rozechvěn a první vyskočil z kasárny, když se počali řaditi.

Náš káznický poddůstojník, jenž u nás zastával hodnost šikovatele, vyšel ihned ulekaný. Když se trestanci seřadili, požádali ho zdvořile, aby oznámil majorovi, že káznice si přeje s ním mluviti a osobně ho poprositi za některé věci. Hned za poddůstojníkem vyšli i všichni invalidové a seřadili se na druhé straně naproti trestancům. Vzkaz, svěřený poddůstojníkovi, byl neobyčejný a přivedl ho v úžas. Avšak nemohl si dovoliti, aby jej okamžitě neoznámil majorovi. Předně, když už se trestanci shlukli, mohlo se státi i něco horšího. Všichni naši představení měli z trestanců jaksi zpřílišněný strach. Za druhé, i kdyby se nic nestalo a všichni si to rozmyslili a hned se rozešli, i tu by byl poddůstojník povinen okamžitě oznámiti veliteli všechno, co se přihodilo. Bledý a strachy se třesa vypravil se honem k majorovi, ani se nepokusiv, aby se trestancův optal, co by rádi, a domluvil jim. Věděli, že by s ním nyní ani nemluvili.

Nemaje ani nejmenšího ponětí, oč jde, vešel jsem také do řady. O všech podrobnostech zvěděl jsem až později. Nyní však jsem si myslil, že bude nějaká přehlídka. Ale nevida stráží, jež obyčejně konávaly přehlídky, podivil jsem se a počal jsem se rozhlížeti kolem sebe. Obličeje byly rozčilené a podrážděné. Někteří byli dokonce bledi. Všichni byli starostlivi a zamlklí, jsouce žádostivi, jak promluví před majorem. Spozoroval jsem, že mnozí na mne pohlíželi s neobyčejným podivením, ale mlčky se odvrátili. Bylo jim patrně divno, že jsem vstoupil s nimi do řady. Bylo vidět že nevěří, abych také měl v úmyslu žalovat si. Ale brzy skoro všichni, kdo stáli kolem mne, opět se počali ke mně obraceti. Všichni pohlíželi na mne tázavě.

„Nač ty jsi sem přišel?" optal se mne hrubě a hlasitě Vasilij Antonov, jenž stál ode mne dále, než jiní, dosud mne říkal vždycky vy a choval se vůbec ke mně zdvořile.

Pohlédl jsem na něho s podivením, snaže se pořád ještě pochopiti, co to znamená, a tuše již, že se děje cosi neobyčejného.

„Nu opravdu, co tu budeš stát? Jdi do kasárny," promluvil jeden mladý hoch, bývalý voják, s nímž jsem nebyl dosud vůbec znám, jinak dobrý a tichý hoch. „Tomu ty nerozumíš."

„Vždyť se strojí do řad," odvětil jsem mu; „myslil jsem, že je přehlídka."

„Vida ho, také vylez'," zvolal jeden.

„Železný zobák," promluvil druhý.

„Muchodavy!" prohodil třetí s nevýslovným opovržením. Tato nová přezdívka vyzvala všeobecný smích.

„V milosti se nalézá v kuchyni," dodal ještě kdosi.

„Oni mají všude nebe. Tady je káznice a oni jedí koláče a podsvinčata si kupují. Vždyt jíš svoji stravu; nač sem lezeš?"

„Tady není místo pro vás," promluvil Kulikov, přistoupiv směle ke mně; vzal mne za ruku a vyvedl mne z řady.

Sám on byl bledý; jeho černé oči jiskřily a dolejší ret byl zkousán. Nemohl chladnokrevně očekávati majora. Dodám při té příležitosti, že jsem velmi rád pozoroval Kulikova ve všech podobných případech, to jest ve všech takových případech, kde měl za nutno, aby se ukázal. On se hrozně vystavoval na odiv, ale při tom byl i činným. Zdá se mi, že by šel i na popravu s jakýmsi chicem, švihácky. Nyní když mně všichni tykali a nadávali mně, zdvojnásobil patrně naschvál svoji zdvořilost, ale slova jeho byla při tom jaksi zvláště, skoro až hrdě důtklivá, netrpíce nijaké námitky.

„My jsme zde pro svou záležitost, Alexandře Petroviči, a vy zde nemáte co dělat. Odejděte zatím někam, posečkejte… Hleďte vaši všichni jsou tamhle v kuchyni, jděte k nim."

„Pod devátý pilíř, kde Antipka bezpatý ostává!" dodal kdosi.

Skrze nadzdvižené okno v kuchyni spatřil jsem opravdu naše Poláky; ostatně mně se zdálo, jako by tam kromě nich bylo ještě mnoho lidu. Pln pochybnosti vstoupil jsem do kuchyně. Smích, nadávky a ťúkání, jež mezi trestanci zastávalo úkol hvízdání, ozvalo se mi v zápětí.

„Nezalíbil se!.. Ťú —ťú — ťú! Vezmi si ho! —"

Nikdy jsem ještě nebyl v káznici před tím tak uražen, a proto mně to bylo tentokrát velice za těžko. Ale přišel jsem v nešťastnou chvíli. V síni u kuchyně mne potkal T…vský, bývalý šlechtic, pevný a velkodušný mladý člověk bez obzvláštního v dělání, vřele milující trestance B. Jeho rozlišovali trestanci ode všech ostatních, ano měli ho z části trochu rádi. Byl statečný, zmužilý a silný, což vycházelo jaksi na jevo při každém jeho pohybu.

„Co to děláte, Gorjančikove," zvolal na mne; „pojďte sem!"

„Ale co se to tam děje?"

„Chtějí přednésti stížnost, což pak nevíte? Ovšem ničeho nepořídí; kdo pak uvěří trestancům ? Budou pátrati po původcích, a budeme-li mezi nimi, rozumí se, že na nás na první svedou vinu tohoto nepokoje. Vzpomeňte si, proč jsme se sem dostali. Jim proste nařežou, ale nás by vzali do vyšetřování. Major nás všechny nenávidí a s radostí by nás všechny zahubil. Na nás by svedl vinu se sebe."

„Ostatně i trestanci by na nás svedli," dodal M…cký, když jsme přišli do kuchyně.

„Ano, o to se nestarejte; nebudou litovati!" chopil se opět slova T…vský.

V kuchyni kromě šlechticů bylo ještě mnoho lidí, všech asi třicet osob. Všichni tu zůstali proto, že nechtěli podávati stížnost, jedni z bázlivosti, druzí z rozhodného přesvědčení, že všeliké žalování je zhola marné. Byl tu též Akim Akimyč, zarytý a přirozený nepřítel všech podobných stížností, jež překážejí pravidelnému běhu služby a pořádku. Mlčky a neobyčejně klidně vyčkával, čím to skončí, aniž ho výsledek sebe méně znepokojoval; naopak on byl úplně přesvědčen, že nezbytně zvítězí pořádek a vůle představeného. Byl zde též Isaj Fomič, jenž byl velice zaražen a pln rozpačitosti poslouchal dychtivě a bázlivě náš rozhovor. Byl velice znepokojen. Byli tu i všichni prostí Poláci z káznice, kteří se připojili ke svým šlechticům. Dále tu bylo několik bázlivých osob původu ruského, lidí to vždycky zamlklých a zastrašených. Aby vstoupili do řad s ostatními, k tomu se jim nedostávalo odvahy, a nyní tesklivě očekávali, čím to skončí. Konečně tu bylo i několik mrzutých a vždycky přísných trestanců, lidí to nebojácných. Zůstali zde z tvrdošijného a pohrdavého přesvědčení, že je to všechno bláhovost a nic kromě zla z toho nevyjde. Ale zdá se mně, že jim přece bylo nyní jaksi nevolno, neboť vyhlíželi ne zcela jistě. Ačkoli si byli vědomi, že mají zcela pravdu, co se týče žaloby, což se potom také ukázalo, ale přece seznávali, že se stávají jaksi odštěpenci, že opustili své družstvo, ba skoro jako by byli zradili své soudruhy majorovi. Octnul se zde také Jelkin, onen chytrý mužík Sibiřan, jenž přišel do káznice za falšování peněz a jenž odloudil Kulikovu zvěrolékařskou praxi. Stařeček ze Starodubských osad byl zde též. Kuchaři všichni do jednoho zůstali v kuchyni, bezpochyby z přesvědčení, že tvoří také část správního personálu a proto že se nesluší, aby si na něj stěžovali.

„Avšak," počal jsem nerozhodně, obraceje se k M…ckému, „kromě těchto zde všichni se postavili do řad."

„Co je nám do toho?" zabručel B.

„My bychom se vystavili stokrát většímu nebezpečí, kdybychom vyšli; a nač? Je hais les brigands. A což myslíte třebas jen na okamžik, že vskutku dojde ke stížnosti? Že se vám tak chce míchati se do takové pošetilosti?"

„Nebude z toho nic," vmísil se do řeči jeden z trestanců, tvrdošijný a zlostný stařec. Almazov, jenž zde také byl, honem mu přisvědčil:

„Vyjma, že jich asi padesát bude bito, nic z toho nevyjde."

„Major přijel!" zvolal kdosi a všichni se dychtivě vrhli k oknům.

Major přiletěl rozzlobený, vzteklý, červený, s brejlemi. Mlčky, ale směle přistoupil před řadu. V takových případech opravdu byl smělý a neztrácel duchapřítomnosti. Ostatně on býval skoro vždy poloopilý. Ba i jeho zašpiněná vojenská čapka s oranžovým okolkem a špinavé stříbrné epauletty měly do sebe cosi zlověstného. Za ním kráčel písař Ďatlov, neobyčejně důležitá osobnost v naší káznici, neboť on vlastně řídil všechno v káznici a mel i jistý vliv na majora; byl to člověk chytrý, rozuměl svému prospěchu, takto však nebyl zlý člověk. Trestanci jím byli spokojeni. Hned za ním šel náš poddůstojník, jenž patrně už dostal hroznou důtku a očekával ještě desetkrát větší; za ním stráž, asi tři nebo čtyři vojáci, ne víc. Trestanci, kteří stáli bez čapek, tuším již od samé té chvíle, co poslali pro majora, všichni se nyní vzpřímili a srovnali; každý z nich přestoupil s nohy na nohu a pak všichni jako by ztrnuli na místě, čekajíce na první slovo, či lépe řečeno na první křik nejvyššího představeného.

Tento se ozval ihned; počínaje druhým slovem major zařval z plného hrdla, až mu tentokrát přeskakovalo: bylť nad míru rozvzteklen. Z oken jsme viděli, jak běhal podél řady, přiskakoval, vyptával se. Ostatně otázek jeho, jakož i odpovědí trestancův jsme pro vzdálenost místa neslyšeli. Jen to jsme slyšeli, jak křičel pisklivým hlasem:

„Vzbouřenci!… ulicí… Původcové! Ty's původce! Ty's původce!" vrhl se tam na někoho.

Odpověď nebylo slyšeti. Ale za okamžik jsme viděli, jak trestanec vystoupil z řady a odcházel na strážnici. Za chvilku se odebral za ním ještě druhý, potom třetí.

„Všechny před soud! Já vás! Kdo je to tam v kuchyni?" vzkřikl, spatřiv nás otevřenými okny. „Všechny sem! Hnát je okamžitě sem!"

Písař Ďatlov odebral se k nám do kuchyně. V kuchyni mu řekli, že nemají nijaké stížnosti. On se ihned vrátil a oznámil to majorovi.

„Á, nemají!" zvolal o dva tony níže, patrně potěšený. „To je jedno; všechny sem!"

Vyšli jsme ven. Cítil jsem, že vycházíme jaksi se studem. Však šli všichni trochu se sklopenými hlavami.

„A, Prokofjev! Jelkin také; to's ty Almazove… Postavte se, sem se postavte dohromady," poroučel nám major jakýmsi zrychleným, ale měkkým hlasem, laskavě se na nás dívaje. „M…cký, ty's tu také…; všechny je sepsat. Datlové! Ihned všechny sepsat, spokojené zvlášť a všechny nespokojené také zvlášť, všechny do jednoho, a seznam přinésti ke mně. Všechny vás udám k soudu! Já vás, darebáci!

Papír se neminul účinku.

„Jsme spokojeni!" mrzutě zvolal náhle jeden hlas ze zástupu nespokojených, a jaksi ne hrubě rozhodně.

„Á, spokojeni! Kdo je spokojen? Kdo je spokojen, ať vystoupí."

„Spokojeni, spokojeni!" ozvalo se o několik hlasů více.

„Spokojeni! Tedy vás sváděli? Tedy byli podněcovatelé, buřiči ? Tím hůře pro ně!…"

„Bože, nu, co je to!" ozval se něčí hlas v zástupu.

„Kdo, kdo to křiknul, kdo?" zařval major, vrhnuv se v tu stranu, odkud se ozval hlas, „To ty, Rastorgujeve, ty jsi křiknul? Na strážnici!"

Rastorgujev, přitloustlý, vysoký mladý člověk, vystoupil z řady a zvolna se odebral na strážnici. On nekřiknul, ale protože ukázali na něho, nevzpíral se.

„Dobré bydlo vám nedá posedět!" houknul za ním major. „Vida ho, tlustohubého; za tři dni ho ne… Však já vás všechny vypátrám! Spokojení ať vystoupí!"

„Jsme spokojeni, vaše vysokoblahorodí!" ozvalo se mrzutě několik tuctů hlasů; ostatní tvrdošíjně mlčeli. Ale major patrně na to čekal. Bylo mu patrně samému výhodno, aby se věc rychle ukončila a sice, aby se ukončila dorozuměním.

„Á, nyní jsou všichni spokojeni!" zvolal kvapně. „Já to věděl… viděl jsem to. To ti podněcovatelé! Patrně jsou mezi nimi pobuřovači!" pokračoval, obrátiv se k Ďatlovu; „musí se to důkladněji vypátrat. A nyní… Nyní je čas do práce. Bubnuj!"

Zůstal sám také na prostranství před strážnicí, dokud nebyli trestanci rozesláni na různé práce. Trestanci se mlčky a smutně rozcházeli po práci, spokojeni alespoň tím, že mu čím dřív, tím líp sešli s očí. Ale, když se trestanci rozešli, major ihned zašel na strážnici, a uložil tresty „pobuřováčům", ostatně nehrubě kruté. Chvátal až při tom. Jeden z provinilců, jak potom vypravovali, poprosil za odpuštění a major ihned mu odpustil. Bylo vidět, že se major necítí dosti pevným a snad že i dostal trochu strach. Stížnost jest na každý způsob věc choulostivá, a ačkoli žaloba trestancův nemohla býti vlastně nazvána stížností na majora, protože se s ní obrátili nikoli k vyššímu představenému, nýbrž k majorovi samému, ale přec jen bylo jaksi nepohodlno, nepěkně. Zvláště ho zarazilo, že vystoupili skoro všichni do jednoho. Bylo nutno potlačiti onu věc za každou cenu. „Pobuřovače" brzy propustili ze strážnice. Na zítřek byla strava lepší, ač ne ostatně na dlouho. Major počal v první době častěji navštěvovati káznici a častěji shledával nepořádky. Náš poddůstojník chodil plný starostí a nevěda kudy kam, jako by se dosud nemohl vzpamatovati z leknutí. Co pak se týče trestanců, ti se dlouho potom ještě nemohli upokojiti, ale již to nezmítalo jimi jako dříve, nýbrž byli jen mlčky rozčileni a jaksi zaražení. Někteří dokonce svěsili hlavy. Jiní mrzutě, ač málo slovy posuzovali celou tu záležitost. Mnozí se jaksi vztekle a hlasitě smáli sami nad sebou, jako by se trestali za stížnost.

„Tu máš, brachu, vezmi, pochutnej si!" řekne jeden.

„Nad čím se zasměješ, nad tím se i potrudíš!" dodá druhý.

„Kde je ta myš, která se odváží pověsiti kocourovi zvonek na krk?" poznamenává třetí.

„Našince bez hole nepřesvědčíš, to víme. Ještě dobře, že nám nedal napráskati všem."

„A ty podruhé více uměj a méně žvaň, lépe bude!" zlostně podotýká kdosi.

„Co pak mne chceš učiti; učitel, vida ho!"

„Právě, že chci učit."

„A co pak jsi za zvíře?"

„Já jsem posud ještě člověk, ale co's ty?"

„Ohryzek psí, to jsi."„To's ty sám."

„Nu, nu, přestaňte! Co řvete?" volají se všech stran na hádající se…

Téhož večera, to jest v den stížnosti, setkal jsem se po návratu z práce s Petrovem za kasárnami. On mne již hledal Když přišel ke mně, zabručel cosi jako dvě nebo tři neurčitá zvolání, ale brzy se roztržitě zamlčel a šel mašinálně vedle mne. Celá ta událost ležela raně ještě bolestně na srdci, a mně se zdálo, že mně Petrov něco vysvětlí.

„Řekněte mně, Petrove," optal jsem se ho; „vaši se na nás nezlobí?"

„Kdo se zlobí?" otázal se, jakoby byl procitnul.

„Trestanci na nás… na šlechtice."

„A proč by se na vás zlobili?"

„Nu, proto, že jsme si měli také stěžovat s nimi."

„A proč vy byste si měli stěžovat?" optal se, jako by se snažil, aby mne pochopil; „vždyť vy jíte svou vlastní, zvláštní stravu."

„Ale můj Bože! Vždyť i z vašich jsou mnozí, kteří jedí zvlášť, a přece šli. Proto jsme i my měli jíti… jako soudruzi."

„Tak… a co pak jste vy náš soudruh?" otázal se mne zaraženě.

Pohlédl jsem rychle na něho; Petrov mne opravdu nechápal, nechápal, na čem mně záleží. Ale zato já jsem ho pochopil v onen okamžik úplně. Poprvé tu jistá myšlénka, která se už dávno neurčitě ve mně ozývala a mne pronásledovala, vysvětlila se mně úplně, a já najednou pochopil to, co jsem dosavad jen špatně tušil. Pochopil jsem, že mne nikdy nepřijmou za svého soudruha, třebas bych byl odsouzen do káznice na věky věčné, třebas i do zvláštního oddělení. Ale zvláště památným mně zůstal výraz tváře Petrova v onom okamžiku. V otázce: „… co pak jste vy náš soudruh?" zněla taková nelíčená naivnost, takové prostosrdečné podivení. Myslil jsem si, není-li v jeho slovech nějaká ironie, zlý úmysl, posměch? Ale nebylo pranic takového. Nebyl jsem prostě jejich soudruhem a dost. Jdi si svou cestou a my také půjdeme svou; ty máš svoje záležitosti, a my také svoje.

A vskutku. Domníval jsem se, že po stížnosti nás prostě utrýzní, že s nimi neobstojíme. Ale dokonce ne. Ani sebe menší výtky, ani sebe menší narážky na výtku jsme nezaslechli, nijaké zvláštní nepřízně proti nám nepřibylo. Prostě nás kousali pomaloučku, když se hodilo, jako nás dříve kousávali, a víc nic. Ostatně nehněvali se ani dost málo ani na všechny ty, kteří nechtěli přednésti stížnost a zůstali v kuchyni, podobně jako i na ty, kteří první zvolali, že jsou vším spokojeni. Ani jim to nikdo nepřipomenul. Zvláště toto poslední jsem nemohl pochopiti.

VIII.

Soudruhové.

Mne ovšem více poutali moji soudruhové, totiž „šlechtici", zvláště za první doby. Ale ze tří bývalých ruských šlechticů, kteří se nacházeli u nás v káznici (Akima Akimyče, vyzvedače A…va, a onoho, jehož pokládali za otcovraha), znal jsem se a mluvíval jsem pouze s Akimem Akimyčem. Abych se přiznal, utíkal jsem se k Akimu Akimyčovi tak říkaje ze zoufalství, v okamžiku nejsilnější nudy a když už nikdo jiný nezbýval kromě něho, ke komu bych přistoupil.

V předešlé hlavě jsem se pokusil roztříditi všechny naše trestance na druhy, ale nyní, když jsem si vzpomněl na Akima Akimyče, myslím, že by bylo možno přidati ještě jeden druh. Ovšem patřil by k onomu druhu on sám. Byl by to druh úplně lhostejných trestancův. Úplně lhostejných, to jest takových, jimž by bylo všechno jedno žíti na svobodě, nebo v trestnici, u nás, toť se rozumí, nebylo a býti nemohlo, avšak Akim Akimyč byl tuším výjimkou. Zařídil se v káznici dokonce tak, jako by se chystal stráviti v ní celý život; všechno kolem něho, počínaje matrací, poduškami, nářadím ulehlo jaksi pevně, trvanlivě, na dlouhou dobu. Něčeho dočasného, jako bývá za odpočinku na pochodu, nebylo u něho ani stopy. Zbývalo mu ostávati v káznici ještě mnoho let, a sotva asi kdy pomyslil na svůj odchod odsud.

Ačkoli se tedy spřátelil se skutečností, sluší přece míti za to, že nikoli z lásky, nýbrž leda ze subordinace, což bylo ostatně pro něho jedno a totéž. Byl to dobrý člověk, ba pomáhal mně na počátku radou a ledajakými úsluhami; ale časem, přiznávám se, ovanul mne mimoděk, zvláště za prvních dob, neobyčejnou teskností, která ještě více zvětšovala mou tak již velice tesklivou náladu. A já se právě ze stesku dával s ním do řeči. Bývaly chvíle, že jsem zrovna dychtil po nějakém živém slovíčku, třebas zlostném, netrpělivém, třebas nějaké vzteklé poznámce; abychom se třebas pozlobili spolu na svůj osud; ale on mlčí, klíží své lampiony, anebo počne vypravovati, jak měli přehlídku toho a toho roku, kdo byl velitelem divise, jak se jmenoval jménem křestním a otcovským, a byl-li spokojen přehlídkou, či ne, a jak byly změněny signály pro přední stráže a pod. A vše to takovým jednostejným, takovým zaměstnaným hlasem, jako když voda kape po kapkách. Ba nevzrušilo ho skoro ani to, když mně vypravoval, že za účastenství v jakési bitvě na Kavkaze byl uznán za hodna řádu sv. Anny na kord.*) Jenom hlas jeho se stal v onu minutu jaksi neobyčejně vážným a solidním; trochu jej snížil, tak že se stal jaksi tajemným, když pronášel slova „svaté Anny", a pak se stal asi na tři minuty jaksi zvláště zamlklým a vážným…

*) Nejnižší, totiž čtvrtý stupeň ruského řádu sv. Anny, jenž se udílí za statečnost na bojišti, záleží v červenožluté stužce, jež se ovíjí kolem rukojeti kordu.

V onom prvním roce přicházely na mne hloupé chvíle, že jsem— a sice vždy znenadání — počínal skoro nenáviděti Akima Akimyče, aniž vím proč a zač, a mlčky jsem proklínal svůj osud za to, že mne umístil na narách tak, že jsme se stýkali hlavami. Obyčejně za hodinu již jsem si činíval proto výčitky. Ale to bylo pouze v prvním roce; později jsem se v duchu úplně spřátelil s Akimem Akimyčem a stydíval jsem se za své dřívější hlouposti. Zřejmě, pokud se pamatuju, nikdy mezi námi nebylo sváru.

Kromě těchto tří Rusů bylo u nás za mé doby osm osob jiných šlechticů. S některými z nich jsem se seznámil dosti blízce, ba i s radostí, ale ne se všemi. Nejlepší z nich byli jaksi chorobní, všeho se straníci a nesnášeliví v nejvyšší míře. Se dvěma z nich přestal jsem později vůbec mluviti. Vzdělání měli z nich pouze tři: B…ský, M…ský, a stařec Ž…ský, jenž býval dříve kdesi profesorem mathematiky, stařeček hodný, dobrý, veliký podivín, a nehledě na vzdělání, velice tuším ohraničený člověk. Zcela jinací byli M…ský a B…ský. S M….ským jsem se spřátelil hned při prvním setkání, nikdy jsem se s ním nepomrzel, vážil jsem si ho, ale zamilovati si ho, přilnouti k němu nemohl jsem nikdy.

Byl to hluboce nedůvěřivý, rozmrzelý člověk, ale uměl se ku podivu dobře ovládati. A právě toto příliš veliké umění se mně nelíbilo na něm; cítil jsem jaksi, že nikdy a před nikým neotevře své duše do kořán. Ostatně možná, že se mýlím. Byla to povaha silná, a v nejvyšší míře ušlechtilá. Neobyčejná, skoro až trochu jezuitská obratnost a opatrnost jeho při obcování s lidmi dokazovaly jeho tajený, hluboký skepticismus. A přece to byla duše, jež trpěla právě pro tuto rozdvojenost: skepticismus a hlubokou, ničím nevývratnou důvěru v některá svá zvláštní přesvědčení a některé naděje. Ale přese všechnu svou obratnost v obcování nalézal se v nesmiřitelném nepřátelství s B…ským a jeho přítelem, T…ským.

B…ský byl churavý, k tuberkulose trochu náchylný, popudlivý a citlivý člověk, ve své podstatě však předobrý a i velkomyslný. Podrážděnost jeho přecházela až do neobyčejné nesnášelivosti a tvrdošijnosti. Nemohl jsem snésti jeho povahy a posléze jsem se rozešel s B…ským, ale zato jsem ho nikdy nepřestal milovati; s M…ským jsem neměl sice nikdy nijaké rozmísky, ale nikdy jsem ho nemiloval. Když jsem se rozešel s B…ským, přinutily mne okolnosti, že jsem se musil rozejiti i s T…ským, oním mladým člověkem, o němž jsem se zmínil v předešlé hlavě, když jsem vypravoval o naší stížnosti. Toho mně bylo velice líto. T…ský, ačkoli byl člověk bez hlubšího vzdělání, byl přec dobrý, statečný, slovem hodný člověk. Příčina byla ta, že tak miloval a tak si vážil B…ského, tak hluboce ho ctil, že ty, kdo jen trochu nesouhlasili s B…ským, pokládal div ne za své nepřátely. Zdá se, že i s M…ským se později rozešel k vůli B…skému, ačkoli se dlouho tomu bránil. Ostatně všichni oni byli mravně chorobní, zlostní, popudliví, nedůvěřiví. Jest to pochopitelno; jim bylo velice za těžko, mnohem tíže, než nám. Byli daleko od své vlasti. Někteří z nich byli sem posláni na dlouhou dobu, na deset na dvanáct let, a hlavní věc, že na všechny, kdož je obkličovali, pohlíželi s hlubokým předpojetím, viděli v trestancích pouze zvířecí náklonnosti a nemohli, ba ani nechtěli v nich zpozorovati ani jediné dobré vlastnosti, pranic lidského, což také bylo velice pochopitelno; na toto nešťastné hledisko byli postaveni silou okolností, osudem. Bylo zřejmo, že stesk je hnětl v káznici. K Čerkesům, Tatarům, k Isaji Fomičovi chovali se laskavě a přívětivě, ale s opovržením se vyhýbali všem ostatním trestancům. Jediný Starodubský starověrec získal si jejich úplné vážnosti. Pozoruhodno jest ostatně, že z trestanců v prodlení celé té doby, co jsem byl v káznici, nikdo jim nevytknul ani jejich národnost, ani víru, ani smýšlení jejich, což se časem přihází mezi naším prostým lidem vzhledem k cizincům, hlavně Němcům, ačkoliv ostatně velmi zřídka. Ostatně Němcům se leda posmívají; Němec představuje cosi velice komického pro prostého Rusa. K našim však se trestanci chovali dokonce i s úctou, mnohem více než k nám Rusům a nikdy se jich netknuli. Ale Poláci nechtěli to tuším pozorovati, nechtěli to vzíti na vědomí.

Promluvil jsem o T…ském. To on, když je převáděli z původního místa, kde byli internováni, do naší pevnosti, nesl B…ského na rukou div ne celou cestu, když tento, jsa slabého zdraví a tělesného složení, pozbýval síly skoro na polovici každodenní cesty. Byli posláni z počátku do U…gorska. Tam, jak vypravovali, vedlo se jim dobře, to jest mnohem lépe, než v naší pevnosti. Ale vznikla tam jakási, ostatně zcela nevinná korrespondence s přátely, kteří byli internováni v jiném městě, a za to představenstvo shledalo nutným převésti je tři do naší pevnosti, aby byli blíže na očích vyšších úřadův. Třetí soudruh jejich byl Ž…ský. Před jich příchodem byl M…ský v káznici sám. Jak mu asi musilo býti teskno za prvního roku jeho vyhnanství!

Tento Ž…ský byl onen stařeček, jenž se věčně Bohu modlil, a o němž jsem se už zmiňoval. Všichni naši političtí zločinci byli mladí lidé, někteří velmi mladí; pouze Ž…skému bylo už přes padesát let. Byl to člověk ovšem čestný, ale trochu podivný. Jeho soudruhové B…ský a T…ský velice ho neměli rádi, ba ani s ním nemluvili, vyjadřujíce se o něm, že je tvrdošíjný a vzdorovitý. Nevím, nakolik měli pravdu v onom vzhledě. V káznici, jako i v každém jiném místě, kam se lidé shromažďují ne ze své vůle, nýbrž násilně, snáze jest možno, jak se mi zdá, se znesvářiti, ba i vznenáviděti se vespolek, než na svobodě. Mnoho okolností tomu napomáhá. Ostatně Ž…ský byl opravdu dosti tupý člověk a dost možná i nepříjemný. Též všichni ostatní soudruhové nacházeli se v napjatém poměru k němu. Já jsem se s ním sice nikdy nepohněval, ale také jsem se s ním nespřátelil. Svůj předmět, mathematiku, tuším znal důkladně. Pamatuju se, že se neustále snažil, vysvětliti mně svým poloruským jazykem jakousi zvláštní, jím samým vymyšlenou astronomickou soustavu. Bylo mně sděleno, že to kdysi vytiskl, ale že se mu v učeném světě jen vysmáli. Zdá se mi, že byl trochu raněn na rozumu. Po celé dni se na kolenou modlil Bohu, čímž si získal všeobecnou úctu celé káznice a těšil se jí až do své smrti. Zemřel v naší nemocnici po těžké nemoci před mýma očima. Ostatně vážnosti trestancův získal si hned při prvním vkročení do káznice pro svůj výstup s naším majorem. Cestou z U…gorska do naší pevnosti jich neholili, tak že jim narostl plnovous, a když je přivedli přímo k majorovi, zmocnil se tohoto zuřivý vztek pro takové porušení subordinace, ačkoliv oni tím vůbec nebyli vinni.

„Jak to vypadají!" řval major; „to jsou tuláci, loupežníci!"

Z…ský, jenž tehda ještě špatně rozuměl po rusky a domníval se, že se jich vyptává, co jsou zač, tuláci-li, nebo loupežníci, odpověděl:

„Nejsme tuláci, nýbrž političtí zločinci."

„Jakže! Hrubjánit, hrubjánit!" zařval major, „na strážnici! Sto ran pruty, ihned, v ten okamžik!"

Starce potrestali. Lehl pod metly bez námitky, zaťal zuby do ruky a vytrpěl trest bez sebe menšího křiku nebo stenání, ani sebou nepohnul. B…ský a T…ský vstoupili zatím už do káznice, kde M…ský na ně už čekal u vrat a přímo se jim vrhl na krk, ač jich doposud nikdy ani neviděl Celí vzrušeni majorovým přivítáním, pověděli mu všechno o Ž…ském. Pamatuju se, jak mně M…ský o tom vypravoval: „Byl jsem celý bez sebe," pravil mně, „nechápal jsem, co se se mnou děje a třásl jsem se jako v horečce. Čekal jsem Ž…ského u vrat. Měl přijíti přímo ze strážnice, kde ho trestali. Náhle se otevře branka: Ž…ský, na nikoho se nedívaje, s tváří bledou a chvějícími se bílými rty prošel mezi shromážděnými na dvoře trestanci, kteří už zvěděli, že trestají šlechtice, vešel do kasárny přímo k svému místu, a nepromluviv ani slova, padl na kolena a počal se modliti Bohu. Trestanci byli překvapeni, ba až pohnuti. „Když jsem spatřil onoho starce," vypravoval M…ský, „šedého, jenž zanechal doma ženu, děti, když jsem ho spatřil na kolenou, hanebně potrestaného a modlícího se, vrhl jsem se za kasárny a celé dvě hodiny jsem byl jako bez sebe; byl jsem ztrnulým." Trestanci počali si velice vážiti Ž…ského od té doby a chovali se k němu vždy uctivě. Zvláště se jim zalíbilo, že nekřičel, když byl trestán.

Sluší však pověděti celou pravdu. Z toho příkladu nedá se nikterak souditi o jednání představených v Sibiři s trestanci původu šlechtického, ať si byli tito trestanci kdokoliv, Rusové nebo Poláci. Příklad tento dokazuje pouze, že jest možná padnouti na bujného člověka, a ovšem, bude-li tento bujný člověk někde podřízeným nebo vyšším velitelem, tu osud trestancův v tom případě, když by ho onen bujný velitel zvláště vznenáviděl, byl by velmi špatně opatřen. Ale nelze zneuznati, že nejvyšší představenstvo v Sibiři, od něhož závisí tón a nálada všech ostatních představených, jest, co se týče šlechticů, velmi opatrné a v některých případech se dokonce snaží poskytnouti jim úlevu v poměru k ostatním trestancům prostého stavu. Příčiny toho jsou jasné. Oni nejvyšší představení sami jsou také šlechtici; za druhé se stávalo již dříve, že někteří ze šlechticů nedali se bíti, nýbrž se vrhali na vykonavatele, z čehož vznikala hrůza; a za třetí —a to se mně zdá býti hlavním — již dávno, před třiceti pěti lety přibylo na Sibiř nenadále najednou veliké množství deportovaných šlechticů*) a tito trestanci prodlením třiceti let dovedli se zaříditi a odporučiti po celé Sibiři tak, že představenstvo již ze starého, zděděného zvyku pohlíželo nevolky za mých časů na šlechtické zločince jistého druhu**) jinýma očima, než na všechny ostatní deportované.