RUSKÁ KNIHOVNA IX. (continued 4)

Ještě se jak náleží nerozednilo, a již se za vraty ohrady počalo ozývati volání svobodníka: „Kuchaře!" Volání to ozývalo se div ne každou minutu a trvalo skoro dvě hodiny. Volali kuchaře z kuchyně, aby převzali milodary, jež přinášeli do káznice ze všech konců města. Přinášeli je ve značném množství ve způsobě preclíků, chleba, koláčů s tvarohem, křehkých opelek, vdolků, blinů a jiného bílého pečiva. Mám za to, že nezůstala ani jediná hospodyně kupeckého nebo měšťanského domu po celém městě, aby neposlala svého chleba a tím neprojevila svého přání k velikému svátku „nešťastným" a vězňům. Byly tu milodary bohaté — chutné housky z nejčistší mouky, jichž bylo posláno veliké množství; byly i dárky velice nuzné — nějaký preclík krejcarový a nějaké dva černé vdolky, jedva pomazané smetanou: to byl dárek, jejž ubohý posýlal ubohému ze svého posledního.

Všechno se přijímalo se stejnými díky bez rozdílu, jaké byly dary a od koho pocházely. Trestanci, kteří je přijímali, snímali čapky, ukláněli se, přáli šťastných a veselých svátků a odnášeli milodar do kuchyně. Když se již sešly celé hromady darovaného pečiva, poslali pro starosty ze všech kasáren a ti rozdělili všechno rovným dílem mezi jednotlivé kasárny. Nebylo sporů ani nadávek; dělení se konalo poctivě, rovně. Co přišlo na naši kasárnu, rozdělili již u nás; dělil Akim Akimyč ještě s jedním trestancem; dělili svýma rukama a svýma rukama podávali jednomu každému. Nebylo sebe menší námitky, ani sebe menší závisti na koho koliv. Všichni byli spokojeni; ba nemohlo ani vzniknouti podezření, že by bylo možno almužnu zatajiti anebo ji děliti nerovným dílem.

Když byl Akim Akimyč hotov se svou prací v kuchyni, přistoupil k oblékání, oděl se co nejslušněji a nejslavnostněji, nenechav ani jediné sponky nezapjaté, a když byl oblečen, počal se ihned modliti, tentokrát už, jak se patří. Modlil se dosti dlouho. V tu dobu modlilo se již mnoho trestanců, z větší části letitých. Mládež se mnoho nemodlila, leda že se kdo při vstávání poznamená křížem, a to i o svátcích. Když se pomodlil, přistoupil Akim Akimyč ke mně a přál mně jaksi slavnostně k svátkům. Pozval jsem ho ihned na čaj a on mne na své podsvinče. Za nedlouho přiběhl ke mně i Petrov přát mně k svátkům. Zdá se, že si už přihnul, a ač přiběhl udýchaný, mnoho toho nenapovídal; postál jen chvilku přede mnou s jakýmsi očekáváním a brzy odešel ode mne do kuchyně.

Mezi tím ve vojenské kasárně se chystali k návštěvě duchovního. Jejich kasárna byla zařízena jinak, než ostatní; náry se v ní táhly kolem stěn a nezaujímaly prostředek síně, jako ve všech ostatních kasárnách; byla to tedy jediná síň v káznici, jež nebyla v prostřed zastavena. Byla bezpochyby proto tak zařízena, aby bylo možno shromažďovati v ní trestance v nevyhnutelných případech. Uprostřed síně postavili stolek, pokryli jej čistým ručníkem, postavili na něj obraz a rozsvítili lampičku. Konečně přišel duchovní s křížem a svěcenou vodou. Pomodliv se a propěv před obrazem obrátil se k trestancům a všichni s opravdovou zbožností přistupovali a líbali kříž. Pak obešel duchovní všechny kasárny a pokropil je svěcenou vodou. V kuchyni pochválil náš trestnický chléb, jenž se pro svou chuť těšil dobré pověsti v celém městě. Trestanci ihned projevili přání, aby mu byly odeslány dva bochniky čerstvého, právě upečeného chleba; jednomu invalidovi bylo ihned uloženo, aby je odnesl. Kříž doprovodili s toutéž zbožností, se kterou jej uvítali, a pak skoro ihned přijeli major a velitel pevnosti. Velitele pevnosti měli u nás rádi a skoro si ho vážili. On obešel všechny kasárny, jsa provázen majorem, všem přál veselých svátků, zašel do kuchyně a okusil trestníckých ščí. Šči se znamenitě podařily; bylo vydáno v tak znamenitý den skoro po libře masa na každého trestance. Mimo to byla upravena prosná kaše, k níž i másla vydáno s důstatek. Vyprovodiv velitele, poručil major, aby se počalo obědvati. Trestanci se snažili, aby mu nepřicházeli na oči. Nelíbil se jim jeho zlostný pohled zpod brejlí, kterýmžto pohledem rozhlížel se i nyní v pravo a v levo, nenajde-li se kde nepořádek a nevyskytne-li se kde nějaký provinilec.

Počali obědvati. Podsvinče Akima Akimyče bylo výborně upečeno. A tu si nemohu vysvětliti, jak se přihodilo následující: Hned jak odejel major, všeho za nějakých pět minut, objevilo se neobyčejně mnoho opilého lidu, kdežto před pěti minutami byli všichni ještě střízlivi. Vyskytlo se mnoho červenajících se a zářících tváří, vyskytly se balalajky. Poláček s houslemi, najatý na celý den, provázel již jakéhosi hýřila a vrzal mu veselé tance. Hovor se stával opilejším a hlučnějším. Avšak oběd se odbyl bez hrubších různic. Všichni byli syti. Mnozí ze starších a solidních trestanců ihned odešli si pospat, což učinil též Akim Akimyč, jenž měl bezpochyby za to, že o velikém svátku jest po obědě nezbytně nutno si pospati. Stařeček ze Starodubovských starověrských osad, zdřímnuv si trochu, vylezl na pec, rozevřel svoji knihu a modlil se až do hluboké noci, nepřestávaje skoro po celou tu dobu se modliti. Bylo mu těžko pohlížeti na „hanbu", jak se vyjadřoval o všeobecném veselí trestancův.

Čerkesové všichni si usedli na zápraží, a zvědavé, spolu však s jakousi nelibostí pohlíželi na opilý lid. Potkal jsem Nurru. „Jaman, jaman!" volal na mne, kývaje hlavou se zbožným rozhorlením; „och, jaman! Allah se rozhněvá!" Isaj Fomič tvrdošíjně a hrdě rozsvítil ve svém koutku svíci a počal pracovati, dávaje tím patrně na jevo, že mu pranic nezáleží na našem svátku. Tu a tam v koutech počaly majdany. Invalidů se nebáli, a pro případ, že by měl přijíti poddůstojník, jenž se ostatně sám snažil, aby ničeho nepozoroval, postavili ke dveřím hlídače. Důstojník od stráže přišel se za celý ten den všeho jen třikrát podívat do káznice. Ale opilí se schovali, majdany se při jeho příchodu uklidily a mimo to se zdálo, že i důstojník si umínil, nedbati toho dne menších nepořádků. Opilý člověk byl toho dne pokládán za malý nepořádek.

Lid se ponenáhlu stával živějším. Vznikaly hádky. Střízlivých zůstala však přece veliká většina a proto zbývalo dosti osob, aby dohlédly na opilé. Zato ti co se dali do hýření, pili bez míry. Gázin slavil vítězství. Se spokojeným vzezřením procházel se okolo svého místa na narách, pod něž směle přenesl vodku, která byla až do té doby uschována kdesi ve sněhu za kasárnami v tajném místě, a chytrácky se usmíval, pohlížeje na přicházející k němu konsumenty. Sám byl střízliv a nevypil ani kapky. Měl v úmyslu vyhoditi si z kopýtka koncem svátků, až vyloví všechny peníze z kapes trestanců.

Po kasárnách se ozývaly písně. Ale opojení přecházelo už v otupělost a od zpěvu nebylo daleko k slzám. Mnozí se procházeli se svými vlastními balalajkami, s kožichy přehozenými přes ramena, a s junáckým vzezřením přebírali struny. Ve „zvláštním oddělení" utvořil se dokonce i sbor, sestávající z osmi osob. Zpívali znamenitě za průvodu balalajek a kytár. Čistě národních písní zpívalo se málo. Připomínám si jen jedinou živě zazpívanou:

Já včera mladá na hodech byla.

Uslyšel jsem zde nový variant této písně, jehož jsem dříve neslýchal. Na konci písně byl dodatek několika veršů:

Doma já mladá uklidila jsem: lžíce umyla, do šcí vylila; s dveří sstrouhala, koláč upekla.

Nejvíc se zpívaly písně, jež nazývali u nás trestnickými, takto vesměs známé. Jedna z nich „Jindá…" byla humoristická a líčila, jak se člověk druhdy veselil, žil jako pán na svobodě a nyní se dostal do káznice. Vypravovalo se v ní, jak jindá zlepšoval „blamanžé šenpanským*) a nyní

Kyselé zelí s vodou dají, a jím, až za ušima praští.

Velmi oblíbena byla též známá píseň

Žil jsem jindá, chlapík, veselil se, Míval jsem svůj kapitál: O kapitál, chlapík, jsem však, přišel nevolníkem jsem se stal atd.

Jen že u nás vyslovovali ne „kapitál", nýbrž „kopitál", odvozujíce kapitál od slova „kopiti". Zpívali se i písně truchlivé. Jedna byla čistě káznická, také tuším známá:

Záře na nebi se sbírá, tambor bije budíček. Starší dvéře otevírá Písař číst jde rozsudek. Nevidět nás za stěnami, jak my tady žijeme; Bůh, nebeský otec s námi, my i zde nezhyneme, atd.

*) Přiléval šampaňského vína do blanc-manger.

Druhá se pěla ještě smutněji, ale velmi krásným nápěvem. Byla složena bezpochyby některým trestancem slovy velmi dojemnými, ale prostými smyslu. Pamatuju si z ní několik veršů:

Nespatří mé oko krajů těch,

kde jsem byl narozen, bez viny okoušet útrap všech

na věky jsem odsouzen. Na střeše výr zahuká, rozlehne se lesem; zabolí srdce, div nepuká, ale já tam nejsem.

Píseň tu zpívali u nás často, ale ne sborem, nýbrž jednotlivě. Z nenadání, v době všeobecného hýření, vyjde si ten neb onen na zápraží kasárny, usedne, zadumá se, odepře tvář o ruku a spustí vysokým falcetem. Posloucháte a zdá se vám, že vám v srdci cosi puká. Naši trestanci měli slušné hlasy.

Zatím se již počalo smrákati. Zasmušilost, tesknota a ztrnulost smutně vystupovaly uprostřed opilství a hýření. Člověk, jenž se před hodinou smál, již pláče někde, napiv se přes míru. Jiní se už dvakrát poprali. Třetí, bledí a jedva na nohou se držíce, vrávorali po kasárnách a působili různice. Ti, jejichž opice nebyla hašteřívé povahy, marně hledali přátel, před nimiž by mohli otevříti svou duši a vyplakati své opilé hoře. Všechen ten ubohý lid chtěl se vyraziti, chtěl vesele stráviti veliký svátek. Ale Bože! jak těžkým a smutným byl tento den skoro pro každého. Každý jej trávil tak, jako by se byl zklamal v nějaké naději.

Petrov zaběhl ke mně ještě dvakrát. Pil jen velmi málo za celý den a byl skoro úplně střízliv. Ale až do nejposlednější hodiny stále očekával něco, co se zcela jistě mělo splniti, cosi neobyčejného, svátečního, velice veselého. Ačkoli o tom nemluvil, bylo mu to přece viděti na očích. Přecházel neustále z kasárny do kasárny. Ale nic zvláštního se nepřiházelo a s ničím se nesetkával kromě opic, nesmyslného spílání z opilství a ztřeštěných od opojení hlav.

Hezounký a umytý Sirotkin také chodil po všech kasárnách v nové, červené košili a také jako by tiše a důvěrčive čehosi čekal.

Znenáhla se udělalo v kasárnách nesnesitelno a ohavno. Bylo, pravda, i mnoho směšného, ale mně bylo jaksi teskno a líto jich všech, obtížno a dusno mezi nimi. Hle, dva trestanci se nemohou dohodnouti, kdo má koho uhostiti. Bylo vidět, že se již dlouho domlouvají a před tím že se již pohádali. Zejména jeden má už dávno jakýsi vroubek u druhého. Tento si stýská a ačkoli ho jazyk špatné poslouchá, snaží se dokázati, že druhý s ním jednal nespravedlivě. Šlo o prodej jakéhosi kožichu, při čemž byly zamlčeny jakési peníze, a sice o masopustě minulého roku. A ještě něco mimo to… Žalobník byl vysoký, svalnatý chlapík, ne hloupý, tichý, a když se napil, cítil snahu přáteliti se a postesknouti si na své hoře. Při té příležitosti nadává, činí různé nároky, ale jaksi s úmyslem, aby se potom tím pevněji smířil se svým soupeřem. Druhý byl silný, zavalitý, postavy nevysoké, s tváři okrouhlou, chytrý a úskočný. Pil snad více než jeho soudruh, ale opilý byl jen lehce. Je to člověk, jenž dovede státi na svém a slyne za boháče. Ale nyní má z jakési příčiny za výhodno nedrážditi svého rozplývajícího se soudruha a vede ho ke krčmáři. Soudruh tvrdí, že jest povinen a zavázán ho uctiti, „jen jsi-li poctivý člověk".

Krčmář s jistou úctou k odběrateli a s lehkým opovržením k rozplývajícímu se soudruhu, protože nepije za své, nýbrž se dává uctívati, vytáhne vodku a naleje číšku.

„Ne, Sťópko, to jsi povinen," tvrdí rozplývající se přítel, vida že zvítězil, „protože je to tvá povinnost."

„E já si s tebou nebudu darmo jazyk mozolit!" odpověděl Sťópka.

„Ne, Sťópko, to nemáš pravdu," stál na svém první, bera z rukou krčmářových číšku; „protože jsi mně dlužen peníze; svědomí nemáš, ba ani oči nemáš své, nýbrž dlužené! Podlec jsi, Sťópko, víš co; povídám podlec!"

„Nu, co meleš; víno jsi rozlil! Když tě lidé uctívají a dávají, tedy pij!" křičí krčmář na rozplývajícího se přítele; „snad nechceš, abych stál u tebe do zítřka!"

„Však vypiju, co křičíš! Veselé svátky, Štěpáne Dorofejiči!" obrátil se zdvořile a s lehkou poklonou, drže v rukou číšku, k Sťópkovi, jemuž před půlminutou vynadal podlců. „Buď zdráv sto let, a co jsi už prožil, to nepočítám!" Potom vypil, odchrknul si a utřel se. „Jindá, braši, mnoho vína jsem snesl," podotknul s opravdovou vážností, obraceje se jaksi ke všem, ale k nikomu zvlášť; „ale nyní patrně už přicházejí moje léta. Děkuju ti, Štěpáne Dorofejiči."

„Nemáš zač."

„Tak já tě budu neustále o to, Sťópko, upomínat; i kromě toho, že jsi přede mnou veliký podlec, řeknu ti…"

„Poslouchej, ty opilá tlamo, víš co já ti řeknu," vskočil mu do řeči Sťópka, jehož přešla už trpělivost. „Poslouchej, a každé mé slovo si pamatuj. Tahle rozdělíme svět na dvě polovice, pro tebe půl světa, pro mne půl světa. Táhni a víc mně na oči nechoď. Omrzel jsi mne!"

„Nevrátíš tedy peněz?"

„O jakých to penězích mluvíš, opilý člověče?"

„E, na onom světě sám přijdeš a budeš mně vracet, ale nevezmu! Naše peníze jsou vydělané, potem a mozoly vysloužené. Natrápíš se za můj pěťák na onom světe."

„Nu, aby tě čert vzal!"

„Což křičíš „nu!" Však jsi mne nezapřáhl!"

„Táhni, táhni!"

„Podlec!"

„Lotr!"

A znova se počaly sypati nadávky, ještě více než před uctěním.

Jinde sedí na narách opodál dva přátelé, jeden vysoký, silný, tlustý, hotový řezník; obličej má červený. Div nepláče, protože jest velice dojat. Druhý vyzáblý, tenký, hubený, s dlouhým nosem, s něhož jako by něco kapalo, a s malinkýma, prasečíma očkama, obrácenýma k zemi. To je člověk politický a vzdělaný; býval kdysi písařem a jedná se svým přítelem trochu s vysoká, což je onomu po taji velmi nepříjemno. Celý den pili spolu.

„On se mne dotknul!" křičí tlustý přítel, a kolébá při tom písařovu hlavu svou levicí, kterouž objal přítele. „Dotknul" znamená udeřil. Tlustý přítel, sám také bývalý poddůstojník, závidí tajně svému spitému soudruhu a proto se jeden před druhým honosí vybraným slohem.

„A já ti řeknu, že jsi také neměl pravdu…" začíná dogmaticky písař, schválně k němu neobraceje očí a pohlížeje s tvrdošíjnou vážností na podlahu.

„On se mne dotknul, slyšíš!" vskočil mu do řeči přítel, ještě více škubaje svým milým soudruhem. „Tys mně zůstal nyní jediný z celého světa, slyšíš? A proto jen tobě jedinému povídám: On se mne dotknul!…"

„A já ti opět řeknu: Taková kyselá omluva, milý příteli, dělá jen hanbu tvé hlavě!" namítal tenoučkým a zdvořilým hlasem písař. „A raději se přiznej, milý příteli, že všechno to pijáctví následkem tvé vlastní nestálosti…"

Tlustý přítel se trochu odklání nazpět, tupě pohlíží svýma opilýma očima na písaříka, jenž je patrně s sebou spokojen, a najednou zcela neočekávaně udeří ze vší síly svou ohromnou pěstí písaře do malinké tváře. Tím se končí celodenní přátelství. Milý přítel letí bez paměti pod nary…

Anebo tu zas přichází do naší kasárny jeden můj známý ze zvláštního oddělení, z míry dobrosrdečný a veselý chlapík, ne hloupý, posměváček, aniž by však komu ubližoval, a neobyčejně sprostný na pohled. Jest to ten samý, jenž za prvního dne mého pobytu v káznici, v kuchyni při obědě hledal, kde ostává bohatý sedlák, tvrdil, že dbá na čest a pil se mnou čaj. Je mu asi čtyřicet let, má neobyčejně tlustý dolní ret a veliký masitý nos, posetý uhry. V rukou má balalajku, na které se nedbale přebírá strunami. Za ním jako chvost kráčel neobyčejně malý trestanec s velikou hlavou, jehož jsem velmi málo znal dosavad. Jeho si ostatně nikdo vůbec nevšímal. Byl jaksi divný, nedůvěřivý, věčně mlčelivý a vážný; chodil pracovat do krejčovny a zřejmě se snažil žíti sám pro sebe a s nikým nevstupoval ve styk. Nyní pak v opici zavěsil se jako stín na Varlamova. Kráčel za ním strašně vzrušen a klátě rukama; tloukl pěstí do stěn, do nar a div že se nedal do pláče. Varlamov, jak se zdálo, si bo ani nevšímal, jako by vůbec nestál vedle něho. Podivuhodno je to, že dříve tito dva lidé nikdy se skoro spolu nestýkali; nemajíť ani zaměstnáním, ani povahou pranic společného. Patří k různým druhům trestancův a bydlí v různých kasárnách. Jméno malinkého trestance bylo Bulkin.

Varlamov se ušklíb', spatřiv mne. Seděl jsem na narách, na svém místě u pece. Stanul opodál naproti mně, něco si rozvážil, zavrávoral a přiblížil se ke mně nejistými kroky, postavil se jaksi švihácky celým tělem na bok, a dotýkaje se lehounce strun, deklamoval recitativem, podupávaje tichounce botou:

Plnolící, bělolící,

jak sýkorka na větvici

zpívá má milá;

Ona v šate atlasovém

s garniturou, krásném, novém,

moc je spanilá.

Tato píseň, zdá se, úplné pobouřila Bulkina. On zaklátil rukama a obraceje se ke všem, zvolal:

„To je všechno lež, braši, samá lež! Jediného slova pravdy nepoví, samá lež!"

„Starouškovi Alexandru Petroviči," promluvil Varlamov, pohlížeje mně se čtveráckým smíchem do očí a div mne nešel líbat. Byl podnapilý. Výraz „starouškovi tomu a tomu," znamenající tolik, jako „má úcta tomu a tomu", jest mezi prostým lidem po celé Sibiři běžný a užívá se ho při oslovení třebas i dvacetiletého jinocha. Slovo „staroušek" znamená tu cosi uctivého, čestného, skoro i lichotivého. „Nu co, Varlamove, jak se máte?" „Inu tak ze dne do dne. A víte, kdo svátek světí, ten už od rána je podnapilý; proto mně odpusťte!" Varlamov mluvil trochu zpívavým hlasem.

„Samá lež, opět samá lež!" křičel Bulkin, jako zoufalý tluče pěstí do nar. Ale Varlamov jako by byl dal slovo, že si ho nebude vůbec všímati, v čemž bylo neobyčejně mnoho komiky, protože se Bulkin zavěsil na Varlamova bez jakékoli příčiny hned od samého rána, a sice právě proto, že Varlamov mluví „samou lež", jak se mu zdálo bůh ví z jaké příčiny. Kradl se za ním jako stín, chytal ho za každé slovo, lomil rukama, otloukl si je div ne do krve o stěny a o náry, a strádal a sice zřejmě strádal od přesvědčení, že vše, co mluví Varlamov, je „samá lež". Kdyby měl delší vlasy na hlavě, snad by si je rval z rozhořčení. Zrovna jako by byl na sebe přijal odpovědnost za skutky Varlamova, jako by na jeho svědomí ležely všechny chyby Varlamova. A vtip byl právě v tom, že Varlamov na něho ani nehleděl.

„Samá lež, samá lež, samá lež! Ani jediné jeho slovo není pravdivé!" křičel Bulkin.

„A co je ti do toho?" odpovídali mu se smíchem trestanci.

„Věříte-li Alexandře Petroviči, že jsem býval velice krásný a holky mne mívaly hrozně rády…" dal se najednou Varlamov do vypravování.

„Lež! opět lež!" přerušuje ho jakýmsi úpěnlivým hlasem Bulkin. Trestanci se chechtají.

„Ale já před nimi furiantím; košili mám červenou, šaravary plyšové! Ležím si, jako nějaký hrabě Butylkin, to jest napilý jako švejda, nu slovem — co srdce ráčí!"

„Lež!" stojí rozhodně na svém Bulkin.

„A tehdáž jsem měl od pantáty jednopatrový, zděný dům. Nu, za dvě léta jsem utratil patro i přízemí a zbyla mně jen vrata bez pilířů. Ale což, peníze jako holubi; přiletí a zase odletí!"

„Lež!" ještě rozhodněji tvrdí Bulkin.

„Tak vidíte, já tedy poslal svým rodičům odsud lítostivé psaní; myslím si, snad pošlou nějaké peníze. To proto totiž, že říkali, že jsem jednal proti vůli svých rodičův. Že jako jsem si jich nevážil. Jde už na sedmý rok, co jsem to psaní poslal."

„A dosud žádné odpovědi?" optal jsem se, zasmáv se.

„Ale ne," odvětil, sám se náhle pousmáv a přibližuje se stále blíže nosem k mé tváři. „A víte-li, Alexandře Petroviči, já zde mám milou …"

„Vy? milou?"

„Onufrijev mi ondyno povídal: ,Moje, třebas byla zďobaná, nehezká, ale za to co má šatstva; a tvá je sice hezká, ale žebračka, s mošnou chodí."

„A což je to pravda?"

„Opravdu, žebračka!" odpověděl Varlamov a rozesmál se nehlasitým smíchem; v kasárně se také dali do smíchu. Skutečně všem bylo povědomo, že měl známost s jakousi žebračkou a poskytl jí za půl roku všeho deset kopějek.

„Nu, tak co tedy?" ptám se, abych se ho konečně už zbavil.

Varlamov pomlčel, laskavě pohlédl na mne a něžně pronesl:

„Nebudete-li tedy od té dobroty a neudělíte-li mně z té příčiny na láhvičku? Vždyť já, Alexandře Petroviči, samý čaj dnes pil," dodal s laskavým pohledem, přijímaje ode mne peníze; „a tak jsem se toho čaje nalokal, že se mne chytil v zádech a ve břiše mně to šplouchá jako v láhvi…"

V tu dobu, kdy Varlamov přijímal ode mne peníze, mravní rozhořčenost Bulkina, zdá se, že dostoupila krajních mezí. Házel rukama jako šílený a div neplakal.

„Lidé boží!" křičel Bulkin, obraceje se s ustrnutím k celé kasárně; „hleďte na něho! Samá lež! Všechno, co promluví, je samá, samá, samičká lež!"

„A co je tobě do toho?" volají na něho trestanci, divíce se jeho rozhorlení; „cos to za podivného člověka!"

„Nedám mu lhát!" křičí Bulkin, jiskře očima a tluče ze vší síly pěstí o náry; „nechci, aby lhal!"

Všichni se chechtají, Varlamov bere peníze, poroučí se mně a kroutě sebou, spěchá z kasárny, rozumí se přímo ke krčmáři. A tu jako by si byl ponejprve všimnul Bulkina.

„Nu, pojďme!" volá na něho, stanuv na prahu, jako by ho měl vskutku k něčemu zapotřebí. „Knoflík od hole," prohodil Varlamov, propouštěje s pohrdáním rozhořčeného Bulkina napřed, a počínaje znova drnkati na balalajce…

Ale nač popisovati tyto výjevy opojení! Konečně minul tento dusný den. Trestanci upadají v těžký spánek na narách. Ze spaní mluví a blábolí ještě více, než v jiných nocech. Tu a tam ještě sedí u majdanů. Dlouho očekávaný svátek minul. Zítra opět všední den, opět na práci…

XI.

Divadelní představení.

Na třetí den svátků, večer, bylo první představení na našem divadle. Přípravy daly asi mnoho starostí a běhání, ale herci vzali všechno na sebe, takže my ostatní ani jsme nevěděli, v jakém stavu se nachází celá ta záležitost, co se vlastně děje, ba ani jsme vlastně nevěděli, co se bude provozovati. Herci po celé ty tři dni, když vycházeli z ohrady do práce, snažili se opatřiti si co možná nejvíce obleků. Baklušin, kdykoli mne potkal, luskal jen prsty na důkaz radosti. Zdá se, že i major byl konečně ve slušné míře. Ostatně nám bylo úplně neznámo, věděl-li on o divadle. A věděl-li, tedy dovolil-li je úředně, anebo se jen rozhodl, že bude mlčet, pohodiv rukama nad smýšlenkou trestancův a přikázav, jak se samo sebou rozumí, aby se všechno odbylo co možná v pořádku. Mám za to, že o divadle věděl, že nemohl o něm nevěděti; ale nechtěl se plésti do té věci, věda, že by mohlo býti hůře, kdyby je zapověděl. Trestanci počnou dováděti, dají se do pití, tak že je daleko lépe, zaměstnávají-li se něčím.

Přisuzuju ostatně takové rozumování majorovi jen proto, že jest nejpřirozenější, nejjistější a nejzdravější. Možno říci dokonce, kdy by trestanci o svátcích neuspořádali divadelního představení, anebo neměli nějakého jiného podobného zaměstnání, že by je mělo pro ně vymysliti samo představenstvo. Ale poněvadž se náš major vyznamenával zcela opačným způsobem myšlení, než ostatní část člověčenstva, není se ovšem čemu diviti, že beru veliký hřích na sebe, domnívaje se, že věděl o divadle a dovolil je. Takový člověk, jako major, má všude potřebu někoho stísniti, něco odňati, někoho zbaviti práva, slovem učiniti někde „opatření". Ve vzhledě tom byl známý po celém městě. Co je mu, do toho, že právě následkem takového utiskování mohly v káznici vzniknouti nepořádky ! Na nepořádky jsou tresty (rozumují podobní lidé, jako náš major) a vzhledem k darebákům trestancům jest přísnost a neustálé, přísné plnění zákona, vše to, co se žádá! Tací nerozumní plnitelé zákona rozhodně nechápou, ba ani nejsou s to, aby pochopili, že pouhé doslovné splnění jeho, nehledě na smysl a nemaje ponětí o duchu zákona, vede přímo k nepořádkům a nikdy k ničemu jinému nepřivedlo. „V zákonech je to řečeno, čeho tedy více?" tvrdívají a upřímně se diví, že se na nich jaksi nádavkem k zákonům žádá ještě zdravý smysl a střízlivá hlava. Poslední zvláště se mnohým z nich zdá zbytečnou a urážlivou rozkoší, zkracováním a nesnášelivostí.

Avšak nechať bylo jakkoliv, starší poddůstojník neodporoval trestancům, a jim běželo právě o to. Podotýkám výslovně, že divadlo a vděčnost za to, že je dovolili, bylo příčinou, že o svátcích nebylo v káznici ani jednoho hrubšího porušení pořádku: ani jediné hádky s povážlivými následky, ani jediné krádeže. Sám jsem byl svědkem, jak sousedé uchlácholili některé hýřily nebo hádající se, jedině připomenutím, že jinak představenstvo zapoví divadlo. Poddůstojník vyzval trestance, aby mu dali slovo, že bude všude ticho, a že se budou slušně chovati. Svolili s radostí a svatě plnili slib; lichotiloť jim velice, že se věří jejich slovu. Sluší ostatně podotknouti, že dovolení divadelního představení nestálo představenstvo pranic, pražádných obětí. Místo pro představení se zvlášť nevyhrazovalo;celé divadlo se sestavilo a zase rozebralo za nějaké čtvrt hodiny. Představení trvalo půl druhé hodiny, a kdyby neočekávaně přišel shora příkaz, aby se představení přerušilo, vykonalo by se to mrknutím oka. Obleky byly uschovány v kufrech trestancův. Ale dříve, než povím, jak bylo divadlo zařízeno a jaké byly obleky, zmíním se o divadelní ceduli, t. j. o tom, co se vlastně mělo představovati.

Psané cedule ostatně nebylo. Teprv ke druhému a třetímu představení se objevila jedna, napsaná od Baklušina pro pány důstojníky a vůbec vznešenější navštěvovatele, kteří hned při prvním představení prokázali našemu divadlu čest své návštěvy. A sice z pánů přicházel obyčejně důstojník od stráže, jednou přišel i důstojník ode dne, mající dozor nad strážemi. Také ženijní důstojník se přišel jednou podívat; tedy pro případ návštěvy takovýchto hostí byla pořízena cedule. Mělo se za to, že se sláva trestnického divadla roznese daleko po pevnosti, ba i po městě, a to tím spíše, že ve městě divadla nebylo. Slyšeli jsme, že se tam sestoupili ochotníci pro jedno představení, a víc nic.

Trestanci jako děti měli radost ze sebemenšího úspěchu, ba i honosili se jím. „A kdo ví," uvažovali a mluvili u nás pro sebe i mezi sebou, „možná, že se o tom doví i nejvyšší představený; přijde a podívá se; tu uvidí, jací jsou trestanci chlapíci. To není obyčejné představení prostých vojáků s jakýmisi kuklami, s plovoucími loďkami, s chodícími medvědy a kozami. Zde jsou herci, skuteční herci a hrají divadlo, jaké hrávají páni; takového divadla nemají ani ve městě. U generála Abrosimova bylo prý jednou představení a bude ještě jednou; jestli že čím vyniknou, tedy snad jen obleky, ale co se týče řečí, kdo ví ještě, vyrovnají-li se našim! Snad i gubernator se doslechne a — čert nikdy nespí! — může být i jemu se zachce přijiti se podívat. Neboť ve městě divadla nemají…"

Slovem, fantasie trestanců, zejména po prvním úspěchu, dostoupila o svátcích nejvyššího stupně, div že nepomýšlela na odměny nebo na zkrácení prací z trestu, ačkoli se skoro zároveň sami ihned dávali dobrosrdečně do smíchu nad sebou samými. Slovem byly to děti, hotové děti, nehledě na to, že některým z oněch dětí bylo po čtyřiceti letech.

Ale přes to, že cedule nebyla vydána, znal jsem již ve hlavních rysech obsah chystaného představení. Prvním kusem bylo: „Filatka a Miroška, soupeřové". Baklušin už týden před představením se mně pochlubil, že úloha samého Filatky, kterouž převzal, bude tak představena, že něco podobného neviděli ani v Sankt-petěrburgském divadle. Chodil po kasárnách, vychloubal se nemilosrdně a nestydatě, ale zároveň zcela dobrosrdečně, a tu a tam z nenadání prohodí něco divadelního, t. j. některou větu ze své úlohy a všichni se chechtají, ať už je směšno nebo ne to, co prohodil. Ostatně sluší vyznati, že i zde se trestanci uměli zdržeti a zachovati vážnost; šprýmy Baklušina a vypravování o budoucím divadle mohlo nadchnouti buď jen zcela mladý lid se žlutými zobáky, jenž se nedovedl ještě zdržovati, anebo nejvíce vynikající mezi trestanci, jichž autorita byla pevně ustálena, tak že se již nepotřebovali báti přímo vyjadřovati své city, ať si byly jakékoli, třebas sebe naivnější, t. j. dle mínění běžného v káznici, nejneslušnější. Ostatní přijímali pověsti a mínění o divadle mlčky; ovšem nezlehčovali jich, ani jim neodporovali, ale snažili se ze všech sil, chovati se k pověstem o divadle lhostejně a z části dokonce i s vysoka.

Teprve v poslední době, skoro už samého toho dne, kdy mělo býti představení, všechny najednou počalo zajímati, jaké to bude, jak se budou naši držeti, co bude dělati major, zdaří-li se to tak, jako předloni a pod. Baklušin mne ubezpečoval, že všichni herci jsou znamenite vybráni, každý že jest na svém místě. A že i opona bude. A Filatkovu nevěstu že bude dávati Sirotkin — „a sám se podivíte, jak bude vypadat v ženských šatech!" tvrdil, přimhuřuje oči a mlasknuv jazykem. Dobročinná statkářka bude míti šaty se skladkami, na ramenou pelerinku a slunečník v rukou, a dobročinný statkář vystoupí na jeviště v důstojnické uniformě s adjutantskými šňůrami a s hůlkou, v ruce. Pak následoval druhý kus dramatický: „Žrout Kedril." Název ten mne velice zajímal, ale jakkoliv jsem se vyptával na onen kus, ničeho jsem o něm nezvěděl až do samého představení. Jen to jsem se dověděl, že kus byl vzat ne z knihy, nýbrž z rukopisu; že si jej vypůjčili u jakéhosi vysloužilého poddůstojníka na předměstí, jenž se dojista sám kdysi účastnil představení toho na nějakém vojenském divadle.

V našich odlehlých městech a guberniích nalézají se v skutku divadelní kusy, o nichž, zdá se, že nikdo neví, jež snad nikdy nikde nebyly tištěny, ale jež se samy sebou kdesi objevily a tvoří nezbytnou součástku každého divadla pro lid v jisté části Ruska. A když již mluvím o divadle pro lid, jak dobře a velice dobře by bylo, kdyby si někdo z našich badatelův obral za úkol nové a důkladnější než doposud výzkumy o divadle pro lid, které jest, trvá a možná dost, že není zcela nepatrné. Nechci věřiti, že by vše to, co jsem potom spatřil u nás, na našem trestnickém divadle, bylo všechno vymyšleno jen našimi trestanci. Naopak jest nezbytno předpokládati dědičnost podání, jednou pro vždy ustálené počiny a pojímání, přecházející z pokolení na pokolení po staré paměti. Hledati se musí mezi vojáky, mezi továrními dělníky, v průmyslových městech, ba i v některých málo povědomých městečkách mezi chudšími měšťany. Zachovaly se i po všech a v gubernských městech, mezi čeledí velkých statkářských domů. Ba mám za to, že mnohé staré divadelní kusy rozšířily se pomocí opisů po Rusku nejinak než prostřednictvím panské čeledi. Bývalí starodávní statkáři a Moskevští pánové mívali svá vlastní divadla, záležející z herců nevolníků. Na těchto divadlech sluší hledati vznik našeho lidového dramatického umění, jehož stopy jsou patrny.

Co se pak týče „Žrouta Kedrila", jakkoli bych si byl přál něčeho se o něm dověděti, přece jsem o něm nezvěděl před časem nic, než že se na jevišti objeví zlí duchové a ti odnesou Kedrila do pekla. Co však znamená Kedril, a proč právě Kedril a ne Kyrill? Je-li to událost ruská nebo cizozemská? — toho jsem se nikterak nemohl dopátrati. K závěrku oznamovali, že se bude představovati „pantomima s průvodem hudby". Vše to bylo ovšem velice zajímavo. Herců bylo asi patnáct, samí smělí a čiperní hoši. Stále se sbíhali dohromady, konali zkoušky, někdy také za kasárnami, schovávali se před námi a tajili se. Slovem, chtěli nás všechny překvapiti něčím neobyčejným a neočekávaným.

Ve všední den se káznice zavírala časně, hned jak se setmělo. O vánocích učiněna výjimka: nezavírali až do večerního bubnování. Výhoda ta byla vlastně dána divadlu. Po celé svátky skoro každý den, než se setmělo, posýlali z trestnice s nejuctivější prosbou k důstojníkovi na strážnici, aby dovolil divadelní představení, a nedal co možná déle zavírati kasárny, při čemž se dodávalo, že i včera bylo divadlo, dlouho se nezavíralo, a přece pořádek nikde nebyl porušen. Důstojník na strážnici rozvažoval asi takto: Pořádek včera v skutku nebyl porušen; a jestli že sami dají slovo, že ani dnes nebude pořádek porušen, to znamená, že budou sami na sebe dávati pozor, a to jest nejjistější. A mimo to, nedovolím-li představení, třebas (kdo ví? ječ to lid kátoržný!) schválně něco natropí ze vzteku a hlídky podvedou." A konečně i to sluší uvážiti: Seděti na strážnici je zdlouhavo, a tu se naskytá divadlo, a sice ne vojenské, nýbrž trestanecké; trestanci pak jsou lidé zajímaví; bude veselo se dívati na ně. Dívati se má důstojník od stráže vždycky právo.

Přijede-li důstojník ode dne a zeptá se, kde je důstojník od stráže, odpovědí přímo: „Šel do káznice trestance počítat a kasárny zavírat." Omluva je hotová. Takovým způsobem důstojníci od stráže dovolovali každý večer po celé svátky divadlo, a nezavírali kasáren až před samým večerním bubnováním. Trestanci věděli už napřed, že stráž nebude činiti překážek, a byli klidni.

Po šesté hodině zašel pro mne Petrov a odebrali jsme se spolu na představení. Z naší kasárny šli skoro všichni kromě Černigovského starověrce a Poláků. Poláci se odhodlali až při nejposlednějším představený čtvrtého ledna, že se podívají do divadla, a to jen po mnohém ubezpečování, že je tam pěkně, i veselo, i bezpečno. Pohrdavost Polákův ani dost málo nedráždila trestance, a čtvrtého ledna je přivítali velice zdvořile. Ustoupili jim dokonce nejlepší místa. Co pak se týče Čerkesův a zvláště Isaje Fomiče, pro ně bylo naše divadlo pravou rozkoší. Isaj Fomič dával pokaždé tři kopějky, a naposled položil na talíř deset kopějek a blaženost se vyjadřovala na jeho tváři. Herci ustanovili, že budou sbírati od diváků, kdo co dá, na výlohy, spojené s představením a na své občerstvení. Petrov mne ubezpečoval, že mne pustí na jedno z prvních míst, třebas bylo divadlo jako nabité, a to z toho důvodu, že já jako člověk bohatší, než druzí, bezpochyby také více zaplatím a mimo to i lépe tomu rozumím, než oni. Tak se skutečně stalo. Ale především popíšu sál a zařízení divadla.

Naše vojenská kasárna, v níž bylo zřízeno jeviště, byla asi patnáct kroků dlouhá. Ze dvora se vcházelo na zápraží, se zápraží do síně a ze síně do kasárny. Tato dlouhá kasárna, jak jsem se již zmínil, měla zvláštní zařízení: náry táhly se v ní podél stěn, takže prostředek světnice zůstával prázdný. Polovina světnice, přiléhající ke vchodu z předsíně, byla ponechána divákům; druhá polovina, která měla spojení se sousední kasárnou, byla určena pro jeviště. Především mne překvapila opona. Táhla se na deset kroků přes celou kasárnu. Opona byla zde takovým přepychem, že se opravdu bylo čemu diviti. A k tomu ještě byla pomalována olejovou barvou; byly na ní vyobrazeny stromy, besídky, rybníky a hvězdy. Byla sestavena z plátna, starého i nového, kdo co poskytl a daroval: ze starých trestaneckých onucí a košilí, ledajak sešitých u velikou plachtu, a konečně část její, na kterou se nedostalo plátna, byla prostě z papíru, také vyprošeného po archu v různých kancelářích a úřadovnách. Naši pak malíři, mezi nimiž se vyznamenával i náš Brjulov A…v, se postarali o její obarvení a pomalování. Efekt byl podivuhodný. Takový přepych působil radost i nejzasmušilejším a nejnedůtklivějším trestancům, ze kterých, když došlo ku představení, vyklubaly se ze všech bez výjimky právě takové děti, jako byli nejohnivější a nejnedočkavější trestanci. Všichni byli velice spokojeni. Osvětlení záleželo z několika lojových svíček, rozřezaných na kousky. Před oponou stály dvě lavice z kuchyně, a před lavicemi tři nebo čtyři stolice, jež se našly ve světnici poddůstojníkově. Stolice byly přichystány pro případ pro nejvznešenější osobnosti důstojnické hodnosti. Lavice pak pro poddůstojníky a ženijní písaře, ženijní mistry a ostatní osoby, patřící sice také k představenstvu, ale nemající důstojnické hodnosti; byly postaveny pro případ, kdyby zašli do káznice. Tak se skutečně také stalo. Po celé svátky neminulo skoro dne, aby k nám nezašel někdo z venkovských hostí; některý večer přišlo jich více, jindy méně, a při posledním představení nezůstalo na lavicích ani jedno místo prázdné.

Konečně už za lavicemi umístili se trestanci, stojíce z úcty k hostům bez čapek, buď v kazajkách nebo v kožiších, nedbajíce dusné, parné atmosféry ve světnici. Místa, pro trestance bylo vyměřeno ovšem příliš málo. Avšak kromě toho, že doslovně jeden vězel na druhém, zejména v zadních řadách, byly obsazeny i náry, místa za kulisami a konečně našli se i tací ctitelé, kteří chodili neustále za divadlo do druhé kasárny a odtud z místa za zadní oponou pozorovali představení.

Tlačenice v první polovině kasárny byla nad pomyšlení a rovnala se snad tlačenici a stísněnosti, kterou jsem nedávno teprv viděl v lázni. Dvéře do předsíně byly otevřeny a v předsíni, kde bylo dvacet stupňů mrazu, také se tlačili lidé. Nás, totiž mne a Petrova, propustili ihned do předu, skoro až k samým lavicím, odkud bylo mnohem lépe viděti, než ze zadních řad. Viděli ve mně z části člověka, jenž dovede divadlo oceniti, znalce, jenž býval i v jinších divadlech; věděli, že se Baklušin po celou tu dobu se mnou radíval a choval se ke mně s úctou, protož mně sluší i nyní úcta a místo. Trestanci byli ovšem lidé ješitní a lehkomyslní v nejvyšší míře, ale vše to bylo líčené.

Trestanci se mne mohli posmívati, vidouce ve mně špatného pomocníka při práci Almazov mohl s pohrdáním patřiti na nás šlechtice, vynášeje se před námi svým uměním při vypalování alabastru. Ale k jejich pronásledování a posměchům nad námi družila se jiná okolnost: my jsme bývali druhdy šlechtici; přináleželi jsme k témuž stavu, jako jejich bývalí páni, o nichž si nemohli zachovati dobré památky. Nyní však v divadle ustoupili přede mnou. Uznávaliť, že v tomto případě mohu lépe souditi, než oni, že jsem více viděl, a více vím, než oni. I ti z nich, kteří mne nejméně náviděli (vím to) přáli si nyní, abych pochválil jejich divadlo a bez všelikého ponižování sebe propustili mne na lepší místo.

Rozvažuju nyní, připomínaje sobě tehdejší svůj dojem. Mně se hned tehdy zdálo — pamatuju se na to — že v jejich spravedlivém soudě o samých sobě nebylo pranic ponižujícího, nýbrž jen pocit vlastní důstojnosti. Nejvzne-šenější a nejostřejší charakteristická črta našeho lidu jest cit spravedlivosti a touha po ní. Kohoutí libůstky, býti totiž napřed na všech místech a za každou cenu, ať už toho člověk zasluhuje nebo ne — takové libůstky náš lid nezná. Jest jen zapotřebí odloupnouti vnější, líčenou kůru a vzhlédnouti na samé jádro pozorněji, z blízka, bez předsudků, a člověk zpozoruje v lidu takové věci, o nichž neměl ani tušení. Málo čemu mohou naučiti lid naši mudrci. Řeknu to positivně: naopak, sami se ještě musí u něho poučiti.

Petrov mně naivně řekl, když jsme se teprv chystali do divadla, že mne propustí ku předu také proto, že zaplatím více peněz. Určité ceny nebylo; každý dával, co mohl anebo co chtěl. Skoro každý položil něco na talíř, když šli sbírat, třebas to bylo jen půl kopějky. Ale propustili-li mne ku předu z části tedy i pro peníze, v domnění, že dám více než druzí, jak mnoho bylo v onom skutku opět citu vlastní důstojnosti! „Tys bohatší než já, jdi si tedy do předu, a ačkoli jsme zde všichni sobě rovni, ty přec jen zaplatíš víc, a proto takový host, jako ty, je milejší hercům; proto ti patří první místo, neboť všichni my jsme zde ne za peníze, nýbrž z laskavosti a následovně tříditi se musíme sami."

Jak mnoho je v tom pravé šlechetné hrdosti! Není to úcta k penězům, nýbrž úcta k sobě samému. Vůbec pak k penězům, k bohatství nechovali v káznici zvláštní úcty, zejména vzhlédneme- li na trestance na všechny bez rozdílu, v celé skupině, v masse. Nepamatuju se ani na jednoho z nich, jenž by se byl opravdově ponížil za peníze, i kdybych je měl pozorovati každého jednotlivce zvlášť. Byli mezi nimi žebronilové, kteří žebronili i na mně. Ale v tom žebronění bylo více čtveráctví, žertu než opravdovosti; bylo v tom více humoru, dětinství. Nevím, vyjadřuju-li se dosti srozumitelně… Ale zapomněl jsem na divadlo. Tedy k věci.

Než se opona zdvihla, představovala celá světnice podivný obraz plný ruchu. Předně zástup diváků, stlačený, smačknutý, stísněný se všech stran, s trpělivostí a výrazem blaženosti ve tváři očekávající počátek představení. V zadních řadách lidé, mačkající se jeden na druhého. Mnozí z nich si přinesli z kuchyně polena; člověk jak tak přistavil tlusté poleno ke stěně, vylezl na ně nohama, opíraje se oběma rukama o plece stojícího před ním diváka, a neměně svého postavení, prostál takovým způsobem dvě hodiny, úplně spokojený sebou i svým místem. Jiní se zachytili nohama za dolní výstupek pece a také tam stáli celou dobu, opírajíce se o přední. To se dělo v nejzadnějších řadách u zdi.

Se strany vylezl si na náry také hustý zástup a stál tam nad hudebníky. Tam byla dobrá místa. Asi pět osob si vylezlo na samou pec a ležíce, dívali se odtud dolů. Jaké to blaho pro ně ! Na oknech v druhé stěně také se hemžily celé zástupy těch, kdo se opozdili nebo nenašli lepšího místa. Všichni se chovali tiše a slušně. Všichni se chtěli před pány a hosty ukázati v nejlepším světle. Na všech tvářích se zrcadlilo co nejvíce dětinské nedočkavosti. Všechny tváře byly červené, uřícené od potu, parna a dusna. Jaký to podivný odlesk dětinské radosti, milé, čisté spokojenosti zářil na oněch zbrázděných, znamenaných čelech a tvářích, v oněch pohledech lidi, dosud zamračených a zasmušilých, v těch očích, z nichž sršíval někdy strašný oheň! Všichni byli bez čapek a všechny hlavy jevily se přede mnou s pravé strany oholené.

Avšak na jevišti se ozvalo běhání, chvat. Opona hned se zdvihne. Hle orkestr spustil… Tento orkestr stojí za zmínku. Po straně usedlo si na narách osm hudebníků: dvoje housle (jedny byly v káznici, druhé si vypůjčili u kohosi v pevnosti, ale umělec se našel doma), tři balalajky — všechny vlastní výrobek hudebníků, dvě kytáry a buben místo basy. Housle jen svištěly a skřípaly, kytáry nestály za nic, zato balalajky byly neslýchané. Dovednost, s jakou hudebníci svými prsty přebírali struny, rovnala se rozhodně nejobratnějšímu kejklířství. Hrály se vesměs taneční kousky. V nejšvižnějších místech balalaječníci udeřili kotníky u prstů o dno balalajek; zvuk, vkus, provedení, ovládání nástroje, charakter reprodukce motivů — vše to bylo své, původní, trestanecké. Jeden z kytaristů ovládal také znamenitě svůj nástroj. Byl to onen trestanec původu šlechtického, jenž zavraždil svého otce. Co pak se týče bubnu, ten prostě konal divy: tu se zavrtí na prstu, tu zas palcem přejedou po jeho kůži; tu je slyšeti časté, zvonivé a jednostejné nárazy, tu najednou tento silný, zřetelný zvuk jako by se rozsypal na řešetě na nesčíslný počet malinkých, drnkajících a zurčících zvuků. Na konci se objevily ještě dvě harmoniky. Na mou čest — do té doby jsem neměl ponětí o tom, co se dá vykonati prostými, prostonárodními nástroji; souhlas zvuků, sehranost a hlavně duch, povaha toho, jak pojímali a podávali hlavní jádro motivů, byly přímo podivuhodný. Poprvé jsem poznal tehdá v plné míře, co vlastně jest nekonečně bujarého a smělého v bujarých a smělých ruských plesových písních.

Konečně se zdvihla opona. Všichni sebou pohnuli, všichni přestoupili s jedné nohy na druhou, zadní vystoupili na špičky; někdo spadl s polena, všichni bez výjimky otevřeli ústa a upřeli oči, a zavládlo nejhlubší ticho… Představení se počalo.

Vedle mne stál Alej ve skupině svých bratří a všech ostatních Čerkesů. Všichni oni vášnivě přilnuli k divadlu a chodili potom každý večer. Všichni mohamedáni, Tataři a ostatní, jak jsem pozoroval nejednou, jsou vždy vášniví milovníci všelikých divadel. K nim se přitulil též Isaj Fomič, který, jak se zdálo, po zdvižení opony celý se proměnil v sluch, zrak a nejnaivnější dychtivé očekávání divů a rozkoší. Bylo by věru škoda, kdyby měl býti zklamán ve svém očekávání. Milá tvář Alejová zářila takovou dětinskou, roztomilou radostí, že — přiznávám se — bylo mně radostí hleděti na něho a pamatuju se, že jsem nevolky při každém směšném nebo dovedném výkonu hercově, když se ozval všeobecný smích, ihned se obracel k Alejovi a pozoroval jsem jeho tvář. On mne neviděl; kde pak si mne mohl všímati!

Dosti blízko ode mne, po levé straně, stál obstárlý trestanec, vždycky zamračený, vždycky nespokojený a bručivý. Také si povšimnul Aleje a já viděl, jak se několikrát s lehkým úsměvem na rtech obracel, aby se na něho podíval: tak byl milý ve své naivnosti! Jmenoval ho „Alejem Semjonyčem", ale nevím proč.

Divadlo zahájili „Filatkou a Miroškou". Filatka (Baklušin) byl vskutku znamenitý. Sehrál svou úlohu s podivuhodnou výrazností. Bylo viděti, že se vmyslil do každé věty, že promyslil každý svůj pohyb. Každému obyčejnému slovu, každému posunu svému uměl dodati smyslu a významu, a sice úplně v souhlase s povahou celé úlohy. Připojte k oné snaživosti, k onomu prostudování ještě podivuhodnou, nelíčenou veselost, prostotu, neumělkovanost, a sami, kdybyste viděli Baklušina, dojista byste souhlasili, že je to pravý, rozený herec s velikým nadáním. Filatku jsem vídal nejednou v Moskevském a Petrohradském divadle a tvrdím zcela určitě, že herci v hlavních městech, kteří hráli Filatku, hráli oba hůře než Baklušin. U porovnání s ním byli to známí z románů „venkované", ale ne praví sedláci. Bylo na nich viděti snahu představovati mužíka.

Baklušina mimo to pobouzelo soupeření. Bylo všem známo, že ve druhém kuse úlohu Kedrila bude hráti trestanec Pocejkin, herec, jehož všichni, nevím proč, pokládali za schopnějšího, lepšího než Baklušin, a Baklušin si to bral k srdci jako dítě. Kolikrát jen přišel za těch posledních dnů ke mně a vyléval své city! Dvě hodiny do představení lomcovala jím horečka. Když se všechno smálo a ze zástupu volali na něho: „Dobře, Baklušine! je to chlapík!" celý jeho obličej zářil štěstím, pravé nadšení třpytilo se v jeho očích. Výstup, kdy se celuje s Miroškou, při čemž ho Filatka vybízí, aby se napřed utřel a sám si také útírá ústa, vypadl směšně až k poválení. Všechno se smíchy chytalo za boky.

Ale pro mne bylo nejzajímavějším pozorovati diváky; tu s nich spadla veškerá upjatost. Oddávali se své zábavě beze všech ohledů. Pochvalné výkřiky ozývaly se čím dál, tím častěji. Tu jeden šťuchne souseda a ve chvatu se s ním sdílí o své dojmy, aniž by se staral, ba aniž by snad viděl, kdo stojí vedle něho; druhý se při jakémsi směšném výstupu obrací náhle celý unešen ke shromáždění, honem je všechny přelétne očima, jako by je vyzýval, aby se smáli, máše rukou a hned se zase dychtivě obrací k jevišti. Třetí si dokonce mlaskne jazykem, luskne prsty, a nemůže klidně postáti na místě; ale poněvadž nemůže učiniti kroku, přestupuje pouze s nohy na nohu. Na sklonku frašky všeobecná veselá nálada dostoupila nejvyššího stupně. Ničeho nenadsazuju. Představte si trestnici, okovy, ztrátu svobody, dlouhá smutná léta v budoucnosti, život jednotvárný, jako vodní kapky za pošmourného, podzimního dne, a náhle všem těm uhněteným a uvězněným dovolili na hodinku svobodně se pohnouti, pobaviti se, zapomenouti těžký sen, uspořádati celé divadlo, a k tomu ještě jak uspořádati! K hrdosti a ku podivu celému městu, — tu se podívejte, jací chlapíci jsme my trestanci!

Zajímalo je ovšem všechno, na příklad obleky. Veliké potěšení jim působilo viděti na příklad nějakého Vaňka Otpětého nebo Necvětajeva, nebo Baklušina docela v jiném obleku, než v jakém je po tolik už let vídají každého dne. „Vždyť je také trestanec, právě takový trestanec jako my, okovy na něm řinčí, a hle tu vystupuje nyní v kabátě, v kulatém klobouce, v plášti, zrovna jako člověk občanského stavu! Vousy si přidělal, vlasy. Hle, šáteček červený vytáhl z kapsy, ovívá se, představuje pána, jako by opravdu sám byl pán." A všichni jsou u vytržení. „Dobročinný statkář" vystoupil na jeviště v adjutantské uniformě, ovšem hrozně staré, s epoletami, ve vojenské čapce s kokardou a způsobil neobyčejný efekt. O tu úlohu se hlásili dva kandidáti a — věříte-li? — oba jako maličké děti hrozně se spolu znesvářili o to, kdo má hráti; oba by se byli rádi ukázali v důstojnické uniformě se šňůrami! Do sporu se musili vložiti ostatní herci a ti většinou hlasů rozhodli, aby se úloha svěřila Necvětajevu, ne snad proto, že by byl statnější a hezčí než druhý a takovým způsobem by se spíše podobal k pánovi, nýbrž proto, že Necvětajev namluvil všem, že přijde na jeviště se španělkou, bude jí pošvihovati, po zemi rýsovati, jako pravý bárin a nejprvnější švihák, čeho by Vaňka Otpětý nikterak nedokázal, protože pravých pánů jaktěživ neviděl.

A vskutku Necvětajev, jakmile vystoupil se svou paní před obecenstvo, nepřestával bystře a rychle tenounkou, rákosovou hůlkou, kterou si někde vypůjčil, črtati po zemi, maje bezpochyby za to, že jest to příznakem nejvyšší zpanštělosti, nejdokonalejšího šviháctví a elegantnosti. Bezpochyby se mu někdy za dětských let, když jako bosonohý klučík náležel k panské čeledi, přihodilo, že viděl vkusně oděného bárina s hůlkou, a že byl okouzlen tím, jak dovedně si uměl jí pohrávati; dojem ten vtiskl se na vždy a nezhladitelně v jeho paměť, tak že nyní, když je mu již třicet pět let, připamatoval si všechno, jak to tehdáž bylo, aby tím úplně unesl a okouzlil celou káznici. Necvětajev byl tak zahloubán do svého jednání, že nepohlížel nikam a na nikoho, ba i mluvil se spuštěnýma očima a neustále pozoroval svou španělku a její konec.

„Dobročinná statkářka" byla také ve svém způsobu nad míru pozoruhodna. Vystoupila ve starých, obnošených tylových šatech, jež vyhlížely jako pravý hadr, s holýma rukama a holým krkem, se strašně nabělenou a naruměněnou tváří, v nočním bavlněném čepci, zavázaném pod bradou, se slunečníkem v jedné ruce a v druhé s vějířem z omalovaného papíru, jímž se neustále ovívala. Výbuch smíchu přivítal paničku; však ani panička sama se neudržela a několikrát se dala do smíchu. Představoval ji trestanec Ivanov. Sirotkin, převlečený za děvče, byl velmi hezký. Zpěvy také šly dobře. Slovem fraška skončila k nejúplnějšímu a všeobecnému uspokojení. Kritiky nebylo a nemohlo ani býti.

Sehráli znova ouverturu „Síně moje síně", a znova se zdvihla opona. Počínal Kedril. Kedril je cosi na způsob Dona Juana; aspoň pána i sluhu čerti na konci kusu vezmou do pekla. Dávalo se celé jednání, ale byl to patrně jen úryvek; počátek a konec ztratili. Nemělo to ani smyslu ani rozumu. Děj se odehrává v Rusku kdesi v zájezdní hospodě. Hospodský uvádí do pokoje pána v plášti a kulatém, zmačkaném klobouce. Za ním kráčí jeho sluha Kedril s cestovním vakem a do modrého papíru zaobalenou slepicí. Kedril má na sobě kožich a lokajskou čepici. On právě jest žroutem. Hraje ho trestanec Pocejkin, soupeř Baklušina; bárina hraje týž Ivanov, který hrál v prvním kuse dobročinnou statkářku. Hospodský, Necvětajev, upozorňuje hosty, že se v pokoji zjevují čerti a zmizejí. Pán, zamračený a starostlivý, bručí pro sebe, že to už dávno ví a poručí Kedrilovi, aby rozložil věci na své místo a přichystal večeři. Kedril je zbabělec a žrout. Zaslechnuv o čertech, bledne a třese se jako list. Utekl by, ale bojí se pána. A mimo to se mu chce jíst. Je smyslný, hloupý, chytrý dle svého způsobu, zbabělý, šidí pána při každém kroku, ale zároveň se ho bojí. Jest to pozoruhodný typ služebníka, v němž se jaksi nejasně a z daleka shledávají črty Leporella, a vskutku znamenitě nakreslený.

Pocejkin má rozhodné nadání a dle mého soudu jest ještě lepším hercem než Baklušin. Rozumí se, když jsem se druhého dne setkal s Baklušinem, nevyzradil jsem mu svého mínění úplně; byl bych ho tím velice zarmoutil. Trestanec, jenž hrál pána, sehrál svou úlohu také ne špatně. Nesmysly mluvil hrozné, že se v nich nikdo nevyznal; ale dikce byla pravidelná, smělá, posuny vhodné. Pokud je Kedril zaměstnán cestovním vakem, pán přechází v myšlénkách po jevišti a oznamuje obecenstvu, že dnešního večera skončí jeho putování. Kedril zvědavě naslouchá, ušklíbá se, mluví pro sebe, a rozesmává každým slovem diváky. Pána mu není líto; ale slyšel něco o čertech; rád by zvěděl, co to je vlastně, a proto se vpouští do řeci a vyptává se. Pán mu na konec oznamuje, že se kdysi v jakési nouzi obrátil k pomoci pekla a čerti mu pomohli z bídy; ale dnes že končí lhůta a možná, že si dnes podle úmluvy přijdou pro jeho duši.

Kedril dostává pořádný strach. Ale pán neztrácí mysli a káže mu, aby přichystal večeři. Zaslechnuv o večeři, Kedril okřeje, rozbalí slepici, vyndává víno a při tom potají sám uštípne kousek slepice a okusí jí. Obecenstvo se chechtá. V tom zavrznou dvéře, vítr zarachotí okenicemi; Kedril se zatřese a ve spěchu, skoro nevědomky, strčí do úst ohromný kus slepice, tak že ho nemůže spolknouti. Opět smích, „Připraveno?" volá pán, přecházeje po světnici. „Hned, milostpane — už vám prostírám," — mluví Kedril, sedne sám ke stolu a spokojeně se pustí do pánovy večeře. Obecenstvu se patrně líbí chytrost a úskočnost sluhova, jakož i to, že pán je napálen. Sluší vyznati, že si Pocejkin vpravdě zasloužil pochvaly. Slova: „Hned milostpane — už vám prostírám," pronesl výtečně. Sednuv ke stolu, počíná hltavě jísti a při tom se třese při každém kroku pánově, aby tento nezpozoroval, co vyvádí; jakmile se pán obrátí na místě, honem se schovává pod stůl a táhne s sebou slepici. Konečně ukojil svůj první hlad; nutno postarati se též o pána.

„Kedrile, bude-li to?" křičí pán. — „Hotovo!" směle odpovídá Kedril, povšimnuv si, že pánovi nezbude skoro nic. Na talíři leží skutečně jen jediná slepičí noha. Pán, zamračený a zamyšlený, nic nepozoruje, sedá ke stolu, a Kedril s ubrouskem stoupne si za jeho stolici. Každé slovo, každý posuněk, každý úšklebek Kedrila, když obrácen k obecenstvu, kývá na hlupáka pána, provází nezdržitelný smích diváků. Sotva že se však pán chce dáti do jídla, zjeví se čerti. Tu již nelze ničeho pochopiti, a sami čerti se zjevují jaksi příliš nelidsky: v postranní kulise se rozevrou dvéře, v nich se zjeví cosi bíle zahaleného a místo hlavy to má lucernu se svíčkou; druhé strašidlo také s lucernou na hlavě, drží v rukou kosu. Proč jsou tu lucerny, proč kosa, proč čerti v bílém rouše? toho si nikdo nedovede vysvětliti. Ostatně nikdo o tom nepřemýšlí. Tak to bezpochyby musí býti.

Pán se dosti zmužile obrací k čertům a volá na ně, že je připraven, aby si ho vzali. Ale Kedril je bázlivý, jako zajíc; vleze pod stůl, ale přese všechen svůj strach nezapomene sebrati se stolu láhev. Čerti na okamžik zmizejí; Kedril vyleze z pod stolu. Ale sotva se pán chce pustit opět do slepice, vrazí znovu do světnice tři čerti, chopí se pána od zadu a odnášejí ho do pekla. „Kedrile, zachraň mne!" volá bárin. Ale Kedril má jiné starosti. Stáhl tentokrát pod stůl láhev, talíř, ba i chléb.

Nyní je tedy sám; čerti jsou pryč, pán také. Kedril vylézá, ohlíží se a úsměv ozáří jeho obličej. Šibalsky přimhouří oči, sedne si na pánovo místo a kývaje na obecenstvo, mluví pološeptem:

„Nu, teď jsem sám…, bez pána!…" Všichni se smějí tomu, že je bez pána; ale Kedril ještě dodává pološeptem, důvěrně se obraceje k obecenstvu a čím dál, tím veseleji mžouraje očima: „Bárina čerti vzali!…"

Nadšení posluchačů nezná mezí! Kromě toho, že čerti vzali bárina, bylo to tak vysloveno, s takovým šibalstvím, s takým posměšně slavnostním posuňkem, že vskutku nebylo možná netleskati. Ale nedlouho trvá štěstí Kedrilovo. Sotva že se uchopil láhve, nalil si do sklenice a chtěl píti, vrátí se znenadání čerti, přikradou se po špičkách od zadu a chňap ho za boky. Kedril křičí z celého hrdla; ze strachu se bojí obrátiti se. Brániti se také nemůže, máť v rukou láhev a sklenici, s nimiž se nijak nemůže rozloučiti. Rozevřev hrůzou ústa, sedí asi půl minuty s očima vyvalenýma na obecenstvo a s takovým komickým výrazem zbabělého zděšení, že by mohl býti znamenitým modelem pro obraz. Konečně ho zdvihnou a odnášejí; on láhev nevypouští, kláti nohama a křičí, křičí. Jeho křik ozývá se ještě za kulisami. Ale opona padá a všichni se smějou, všichni jsou u vytržení… Orkestr spustil kamarinskou.*)

Začínají pomaloučku, sotva slyšno, ale motiv vzrůstá, tempo se zrychluje, ozývají se bujné nárazy kotníků o dno balalajky… To je kamarinská v plném svém vzmachu a opravdu by neškodilo, kdyby ji Glinka uslyšel třebas náhodou u nás v káznici. Počíná se pantomima s průvodem hudby. Kamarinská neumlká prodlením celé pantomimy. Scéna představuje vnitřek jizby. Na jevišti je mlynář a jeho žena. Mlynář v jednom koutě spravuje náčiní, ve druhém koutě žena přede len. Ženu hraje Sirotkin, mlynáře Necvětajev.

Připomínám, že naše dekorace jsou nad míru chudé. I v tomto, i v předcházejícím kuse, i v ostatních doplňujete více vlastní fantasií, než vidíte očima. Na místo zadní stěny je rozepjat jakýsi koberec nebo čabraka; se strany jakási roztrhaná španělská stěna. Levá strana není vůbec zastavena, tak že jest viděti náry. Ale diváci nejsou choulostiví a jsou ochotni doplniti svojí fantasií skutečnost, tím více, že trestanci jsou u věci té velmi schopni. „Řečeno zahrada, tedy pokládej za zahradu; komnata — tedy komnata; chatrč — tedy chatrč, všechno jedno, a dlouhých okolků dělat netřeba."

Sirotkin v obleku mladé ženy je velmi hezký. Mezi posluchači ozvalo se polohlasitě několik poklon. Mlynář

*) Píseň o kamarinském mužíku, při níž se tančí nejoblíbenější národní tanec ruský „trepak".

končí svou práci, bere čepici, vezme bič, přistoupí k ženě a vysvětluje jí posuňky, že musí odejiti, a jestli že žena za jeho nepřítomnosti přijme, něčí návštěvu, tedy… a ukazuje na bič. Žena poslouchá a kývá hlavou. S tím bičem jest bezpochyby už dobře známa; rádať se mladá žínka zatoulá. Muž odchází. Sotva muž vystrčí paty, žena za ním hrozí pěstí. Však hle, někdo klepe; dvéře se otevrou a přichází soused, také mlynář, sedlák to v kaftaně a s dlouhou bradou. V rukou drží dárek: červený šátek. Žínka se usmívá; ale sotva že ji soused chce objati, opět se ozve klepání na dvéře. Kam se podíti? Honem ho schová pod stůl a sama se chopí opět vřetene.

Přichází druhý zbožňovatel: je to vojenský písař v uniformě. Až dosud byla pantomima bezúhonná, gesta byla úplně pravidelná. Bylo zrovna ku podivu, hleděl-li člověk na ty improvizované herce a samoděk mu napadlo: jak mnoho sil a schopností hyne u nás v Rusku někdy skoro zcela nadarmo, v nevolnosti a v nouzi! Ale trestanec, jenž představoval písaře, býval bezpochyby kdysi ve venkovském nebo nějakém domácím divadle a domníval se, že naši herci, všichni bez výjimky, nerozumějí svým úlohám a nechodí tak, jak se má choditi po jevišti. I začal choditi tak, jak si prý vykračovali za starodávna na jevištích klassičtí hrdinové: učiní dlouhý krok a prve, než pohne druhou nohou, náhle stane, ohne nazpět celé tělo, hlavu, hrdě se ohlédne kolem a — vykročí druhou nohou. Byla-li taková chůze směšna při klassických hrdinách, jest při vojenském písaři v komickém výstupu ještě směšnější. Ale naše obecenstvo se domnívalo, že je to tak bezpochyby nutno, a dlouhé kroky čahouna písaře přijalo jako hotové faktum bez jakékoli zvláštní kritiky.

Sotva že písař došel do prostředka jeviště, ozvalo se opět klepání; hospodyně je poznovu v úzkostech. Kam má podíti písaře? Do truhly, je na štěstí otevřena. Písař vleze do truhly a žínka ho přivře víkem. Tentokrát se objeví host zvláštní, také zamilovaný a zvláštního druhu. Je to bramín a sice v kostýmu. Nezdržitelný smích zabouří v obecenstvu. Bramína hraje trestanec Koškin a hraje ho výborné. Má bramínskou postavu. Gesty vysvětluje veškeru hloubku své lásky. Zdvihá ruce k nebesům, pak je tiskne k prsům, k srdci. Ale sotva se mu podařilo projeviti svou něžnost, ozve se silný náraz o dvéře. Podle toho nárazu je viděti, že je to hospodář. Poděšená žena neví co počít, bramín lítá sem tam jako ztřeštěný a prosí, aby ho schovala. Ve spěchu ho žínka postaví za skříň a sama, zapomínajíc, že má otevříti, vrhne se ke svému předivu a přede, přede, neslyšíc bouchání svého muže, z leknutí souká nit, kterou nedrží mezi prsty, a vrtí vřetenem, jež zapomněla zdvihnouti se země. Sirotkin znázornil velmi pěkně a zdařile toto leknutí.

Ale hospodář vyrazí dvéře kopnutím a s bičem v ruce přistupuje k ženě. Zpozorovalť všechno, neboť stál na stráži a zrovna jí ukazuje na prstech, že jsou u ní schováni tři. Mezi tím hledá schované. Nejprve najde souseda a vyprovodí ho štulci ze světnice. Písař dostal strach a chtěl uprchnout, zdvihl hlavou víko a tím se prozradil. Hospodář ho šlehá bičem a zamilovaný písař poskakuje tentokrát už zcela neklassicky. Zbývá bramín; hospodář ho dlouho hledá, konečně ho nalézá v koutě za skříní, zdvořile se mu uklání a za bradu ho vytáhne na prostředek jeviště. Bramín se pokouší o obranu, křičí: „Zlořečený, zlořečený!" jediná to slova, promluvená v pantomimě, ale muž neposlouchá a jen ho uctívá po svém. Žena vidouc, že řada přichází nyní na ni, hodí přízí, vřetenem a utíká ze světnice; čepec letí na zem, trestanci se chechtají. Alej, nehledě na mne, trhá mne za ruku a křičí: „Koukej! bramín, bramín!" a nemůže se zdržeti smíchu. Opona padá. Začíná druhé jednání…

Ale nebudu popisovati všechny výjevy. Byla ještě dvě nebo tři jednání. Všechna byla směšná a nelíčeně veselá. Jestliže si je nesložili trestanci sami, tedy vložili do každého z nich aspoň něco svého. Skoro každý herec improvizoval, takže při následujících představeních jeden a týž herec hrál tutéž úlohu vždy trochu jinak. Poslední pantomima rázu fantastického zakončila se baletem. Pochovávali nebožtíka. Bramín se značným počtem služebníků provádí nad rakví různá zaklínání, ale nic nepomáhá. Konečně se ozve hlas: „Slunce zapadá!" nebožtík obživne a, všechni se dávají radostí do tance. Bramín tancuje spolu s nebožtíkem a sice tancuje zcela zvláštním způsobem, po bramínsky. Tím se končí představení pro dnešní večer. Zítra počne znova.

Naši všichni se rozcházejí veselí, spokojeni, chválí herce, děkují poddůstojníku. Sporů není slyšeti. Všickni jsou jaksi nezvykle spokojeni, skoro jako by byli šťastni, a usínají ne jako obyčejně, nýbrž skoro s klidnou myslí — a přec příčina tak nepatrná! Avšak není to jen představa mé fantasie. Je to pravda, jistá pravda. Jen trochu dovolili těm ubohým lidem jíti podle svého, pobaviti se po lidsky, stráviti třebas jen hodinku způsobem ne trestaneckým — a již se člověk mravně změnil, třebas také jen na několik minut…

Však hle již hluboká noc. Trhnu sebou a náhodou procitnu. Stařeček stále ještě se modlí na peci a bude se modliti až do svitání. Alej klidně spí vedle mne. Pamatuju se, že když už usínal, ještě se smál, rozmlouvaje s bratřími o divadle. Vzhlížím nyní nevolky na jeho klidný, dětský obličej. Ponenáhlu si všechno uvádím na paměť: poslední den, svátky, celý tento měsíc… V uleknutí zdvihám hlavu a rozhlížím se po svých spících soudruzích ve chvějícím se, matném osvětlení tenké erární svíčky. Hledím na jich ubohé tváře, na jejich chudobná lože, na veškeru tu nesnesitelnou nuzotu a bídu, dívám se upřeněji a zdá se mi, jakobych chtěl sám sebe přesvědčiti, že to všechno není pokračování škaredého snu, nýbrž skutečná pravda.

Je to vskutku pravda. Hle, ozvalo se kdesi zastenání; tam kdosi těžce pohodil rukou a zazvonil řetězem. Jiný sebou trhl ze spaní a počal mluviti; a dědeček na peci modlí se za všechny „pravoslavné křesťany" a je slyšeti jeho odměřené, tiché, táhlé „Hospodi Ježíši Kriste, smiluj se nad námi! …"

„Vždyt tu nejsem navždy, vždyť jen na několik let!" pomyslím si a opět skláním hlavu na podušku.

ČÁST DRUHÁ.

I.

Nemocnice.

Brzy po svátcích jsem se rozstonal a odebral jsem se do naší vojenské nemocnice. Stála o samotě asi půl versty od pevnosti. Byla to dlouhá přízemní budova, obarvená na žluto. V létě, když se konaly opravy, padlo na ni veliké množství okru. Na ohromném dvoře nemocnice byly umístěny různé hospodářské budovy, domy pro lékaře a ostatní potřebná stavení. Ve hlavní budově byly pouze pokoje pro nemocné. Pokojů bylo mnoho, ale pro trestance byly vyhrazeny pouze dva, jež bývaly vždycky plny, zvláště v létě, tak že bývalo nutno posouvati postele blíže k sobě. Naše nemocniční pokoje naplňovaly se „nešťastným lidem" všelikého druhu. Chodili sem naši trestanci, přicházeli rozliční vojáci, nacházející se ve vyšetřování, uvěznění na různých hlavních strážích, odsouzení i neodsouzení a taktéž osoby, jež měly býti deportovány dále; přicházeli sem též z „polepšovací roty", zvláštního to ústavu, do kteréhož byli posýláni provinilí a málo spolehliví vojáci od praporů, aby se tam polepšili a odkudž se po dvou a více letech vraceli takými darebáky, že těžko bylo najiti jim podobných.

Trestanci, kteří se roznemohli, hlásili se obyčejně ráno jako nemocní poddůstojníkovi. Ihned je zapisovali do knihy a s onou knihou posýlali nemocného v průvodu vojenské stráže do vojenského lazaretu. Tam lékař nejprve prohlédl všechny nemocné ze všech vojenských oddílů, jež byly posádkou v pevnosti, a koho shledal opravdu nemocným, toho zapsal do nemocniční knihy. Mne si poznamenali v knize a po jedné hodině, když se naši všichni už odebrali z káznice, na odpolední práci, šel jsem do nemocnice. Nemocný trestanec bral si s sebou obyčejně co mohl peněz, chleba, protože toho dne nemohl již počítati na nemocniční porci, malinkou dýmku a měšec s tabákem, křemenem a hubkou. Tyto poslední věci se pozorně uschovávaly do bot. Já vstupoval do ohrady nemocnice nikoli bez jisté zvědavosti na tuto novou, mně ještě nepovědomou variaci našeho trestaneckého života.

Den byl teplý, pošmourný a smutný, jeden z těch dní, kdy podobné ústavy, jako nemocnice, nabývají zvláštního pedantského, tesklivého a kyselého rázu. Vešli jsme s průvodčím do přijímacího pokoje, kde stály dvě měděné vany a kde už čekali dva nemocní vojáci, nacházející se ve vyšetřování, také v průvodu stráží. Přišel ranhojič, lenivě a pánovitě nás prohlédl a ještě lenivěji odešel podat o nás zprávu lékaři, jenž měl den. Tento se objevil brzy; prohlédl nás, při čemž se k nám choval velmi laskavě a vydal nám „nemocniční lístky", na nichž byla zaznamenána naše jména. Další popis nemoci, předepsání léků, stravy a ostatní bylo zůstaveno tomu z ordinujících lékařů, jenž spravoval trestanecké pokoje.

Slýchal jsem už dříve, že se trestanci nemohou nachváliti svých lékařů. „Otcův netřeba," odpovídali na mé otázky, když jsem se ubíral do nemocnice. Zatím jsme se převlékli. Šaty a prádlo, v němž jsme přišli, nám vzali a oblékli nás v prádlo nemocniční, mimo to nám vydali dlouhé punčochy, pantofle, noční čepice a tlusté soukenné župany hnědé barvy, jež měly za podšívku něco prostředního mezi režným plátnem a jakousi náplastí. Jedním slovem — župan byl v nejvyšší míře špinavý; ale ocenil jsem jej úplně teprve na místě.

Pak nás uvedli do trestaneckých pokojů, jež byly umístěny na samém konci hrozně dlouhé chodby, vysoké a čisté. Vnější čistota byla všude velmi uspokojivá; vše, co na první pohled padalo do očí, jen se lesklo. Ostatně snad se mně to jen zdálo u porovnání s naší trestnicí. Dva obžalovaní šli do pokoje nalevo, já napravo. U dveří, zamknutých železnou závorou, stál na stráži voják s ručnicí, vedle něho výpomocný strážník. Mladší poddůstojník od stráže při nemocnici poručil, aby mne vpustili do pokoje a já se octnul v dlouhé a úzké světnici, podél jejíž delších stěn stály po obou stranách postele, celkem asi dvacet dvě, z nichž tři nebo čtyři nebyly ještě obsazeny. Postele byly dřevěné, omalované zelenou barvou, příliš dobře známé všem a každému u nás na Rusi, tytéž postele, jež z jakéhosi předurčení nikterak nemohou býti bez stínek. Bylo mně vykázáno místo v koutě po té straně, kde byla okna.

Jak jsem již pravil, byli zde i naši trestanci z káznice. Někteří z nich mne již znali aneb mne aspoň vídali dříve. O mnoho více bylo však obžalovaných a z „polepšovací roty". Těžce nemocných, t. j. takových, kteří nevstávali z postele, nebylo mnoho. Druzí, lehce nemocní nebo pozdravující se, bud seděli na postelích, nebo se procházeli po světnici, v níž mezi dvěma řadami postelí zůstávalo ještě svobodného místa dosti k procházce. V pokoji byl neobyčejně dusný nemocniční zápach, Vzduch byl nasycen různými nepříjemnými výpary a vůněmi léků, nehledě na to, že skoro celý den v koutě se topila kamna.

Má postel byla potažena pruhovanou povlakou. Sňal jsem ji. Pod povlakou se ukázala soukenná pokrývka, podšitá režným plátnem, a hrubé prádlo příliš pochybné čistoty. Vedle postele stál stolek, na němž byl džbánek a cínová miska. Vše to pro lepší dojem bylo pokryto malinkým ručníkem, jenž mně byl vydán. Níže měl stolek ještě poličku; tam stavěli ti, kdož pili čaj, čajníky, džbány s kvasem a podobné; ale těch, kdo pili čaj, bylo mezi nemocnými velmi málo. Dýmky a měšce na tabák, jež měl s sebou skoro každý, nevyjímaje ani souchotináře, schovávaly se pod postel. Lékař a druzí představení nikdy se tam skoro nedívali, a stalo-li se, že zastihli někoho s dýmkou, dělali, jako by neviděli. Ostatně i nemocní byli skoro vždy opatrni a chodili kouřit ke kamnům. Leda už v noci že kouřili přímo na postelích. Ale v noci nikdo pokoje neobcházel, vyjma leda důstojníka, jenž velel stráži při nemocnici.

Do té doby jsem nikdy neležel v žádné nemocnici; všechno kolem mne bylo tedy pro mne zcela novo. Zpozoroval jsem, že budím jakousi zvědavost. O mně již slyšeli a prohlíželi si mne zcela nenuceně, ba i s odstínem jisté vynikajičnosti, jako se dívají ve školách na nováčka, nebo v úřadech na člověka, jenž přišel s nějakou žádostí. Napravo ode mne ležel jakýsi písař, jenž byl ve vyšetřování; byl nezákonným synem jistého setníka ve výslužbě. Byl vyšetřován pro padělání peněz a ležel už rok v nemocnici, ačkoli mu, tuším, pranic nescházelo, ale on tvrdil lékařům, že má aneurismus. Dosáhl svého cíle: káznice a tělesný trest ho minuly a po roce byl odeslán do T….ka, kde měl býti chován v nějaké nemocnici. Byl to silný, ramenatý mladý člověk, starý dvacet osm let, veliký šibal a zběhlý v zákonech, daleko ne hloupý, neobyčejně smělý v řeči a sebevědomý, do nemoci ješitný a opravdově přesvědčivší samého sebe, že je nejpoctivějším a nejspravedlivějším člověkem na světě, že nemá na sobě ani viny nijaké, a toto přesvědčení mu zůstalo na vždy.

On se dal první se mnou do řeči, zvědavě se mne počal vyptávati a dosti podrobně mne poučil o vnějších pořádcích nemocnice, a rozumí se, že mně především oznámil, že je synem setníkovým. Velice by si byl přál, aby ho pokládali za šlechtice, aneb aspoň za „blahorodého". Hned po něm přistoupil ke mně jeden nemocný z „polepšovací roty" a počal mne ubezpečovati, že znával mnohé z dřívějších šlechtických vězňů, a jmenoval mně je jménem a patronymikem. Byl to už šedivý voják; na tváři měl napsáno, že co mluví, je samá lež. Zvali ho Čekunov. Patrně se ke mně lichotil, domnívaje se bezpochyby, že mám peníze. Zpozorovav u mne papírový balíček s čajem a cukrem, nabídl mně ihned své služby; že mi opatří čajník a zavaří čaj. Mně slíbil M…cký, že mně čajník pošle zítra z trestnice po některém trestanci, kteří chodili do nemocnice na práci. Ale Čekunov přece dosáhl svého. Vypůjčil si jakýsi kotlíček, ba i číšku, svařil vodu, zavařil čaj, slovem sloužil mně neobyčejně horlivě, čímž zavdal ihned jednomu z nemocných příčinu k několika jedovatým poznámkám na svůj účet. Tento nemocný byl souchotinář, ležel naproti mně, jmenoval se Usťjancev; byl to voják ve vyšetřování, týž, jenž dostal strach před trestem, vypil sklenici kořalky, do níž nasypal mnoho šňupavého tabáku a tím si uhnal souchotiny; mluvil jsem již o něm dříve kdesi. Až dosud ležel mlčky, těžce dýchal, a upřeně a vážně mne pozoroval, sleduje s nelibostí jednání Čekunova. Neobyčejná, zlostná opravdovost dodávala jeho nelibosti jakéhosi zvláštního komického odstínu. Konečně se nezdržel.

„Vida otroka! našel si pána!" promluvil s přestávkami a zadychujícím se od slabosti hlasem. Trávil už poslední dny svého života.

Čekunov se uraženě obrátil k němu.

„Kdo je otrok?" zvolal, pohlížeje s opovržením na Usťjanceva.

„Tys otrok!" odpověděl tento takovým sebevědomým hlasem, jako by měl plné právo kárati Čekunova, ano jako by byl postaven k němu schválně za tím účelem.

„Já že jsem otrok?"

„Ano, ty. Poslouchejte, dobří lidé, on nevěří! Diví se!"

„A co je tobě do toho! Vidíš, že sám on je jako bez rukou. Není zvyklý žíti bez služebníka, toť víme. Proč bych neposloužil, ty huňatotlamý blázne!"

„Kdo že je huňatotlamý?"

„Tys huňatotlamý."

„Já že jsem huňatotlamý?"

„Ano, ty!"

„A ty jsi krasavec? Sám máš hubu jako vraní vejce… jsem-li já huňatotlamý."

„Ovšem že huňatotlamý! Vidíš, že tě Pánbůh srazil, ležel bych tedy a umíral. Ale ne, také si musí omočit!

Nu, což jsi si omočil?"

„Což! Ne, já se raději pokloním před botou než před láptěm. Můj otec se neklaněl a mně také zapověděl. Já… já…"

Chtěl pokračovat, ale strašně se rozkašlal na několik minut, plivaje při tom krev. Brzy studený, seslabující pot vystoupil na jeho úzkém čele. Kašel mu překážel, sic by byl stále mluvil; bylo mu viděti na očích, jak se mu chtělo hádati se; ale nemaje k tomu moci, máchal jen rukou, tak že Čekunov na něho konečně zapomněl.

Cítil jsem, že hněv souchotinářův je namířen spíše na mne než na Čekunova. Proto, že mně Čekunov chtěl posloužiti a tím si vydělati kopějku, nikoho by nenapadlo na něho se horšiti aneb pohlížeti na něho s opovržením. Každý chápal, že to dělá pouze pro peníze. V těch věcech prostý lid není vůbec tak choulostiv a ostře dovede rozeznávati okolnosti. Usťjancevu jsem se nelíbil vlastně já, nelíbil se mu můj čaj a to, že i v okovech zůstávám jako by bárinem, že se nemohu obejíti bez obsluhy, ačkoli jsem nikoho nežádal a ani si nepřál nikoho k obsluze. Vskutku vždycky jsem si přál vykonávati všechno sám, a zejména to bylo mým přáním, aby si nikdo ani mysliti nemohl, že jsem člověk, vyhýbající se práci, rozněžený, že si hraju na pána. Ba v tom částečně záležela moje ctižádost, když už je tak o tom řeč.

Avšak — opravdu nechápu, jak se to vždy přihodilo — nikdy jsem nemohl odříci různým posluhovačům a přisluhovačům, kteří se mně sami vnucovali a na konec mne úplně ovládali, takže oni vlastně byli mými pány a já jejich sluhou; dle zevnějšku vyplývalo jaksi samo sebou, že jsem opravdu bárin, že se nemohu obejíti bez obsluhy a že tedy žiju po pansku. To bylo pro mne ovšem velice mrzuté. Ale Usťjancev byl souchotivý, popudlivý člověk. Ostatní nemocní zůstávali na pohled lhostejnými, ano i s jistým odstínem hrdosti. Pamatuju se, že všichni byli zaujati jednou zvláštní okolností: z rozhovorů mezi trestanci jsem seznal, že k nám přivedou toho večera jistého trestance, nalézajícího se ve vyšetřování, jenž v tu chvíli právě běhá ulicí. Trestanciočekávali nováčka s veškerou zvědavostí. Tvrdilo se ostatně, že trest bude lehký — všeho jen pět set prutů.

Ponenáhlu jsem se rozhlédl kolem sebe. Nakolik jsem mohl pozorovati, opravdově nemocní měli zde nejvíce kurděje a oční nemoci — byly to místní nemoci onoho kraje. Takových bylo v pokoji několik osob. Ostatní z opravdově nemocných měli zimnice, různé vředy a choroby prsní. Zde nebylo tak, jako v jiných místnostech v nemocnici: zde byly pohromadě všechny nemoci, i venerické. Pravil jsem opravdově nemocní, protože tu bylo též několik osob, jež přišly jen tak, bez všeliké nemoci odpočinout si. Lékaři vpouštěli ochotně i takové z milosrdenství, zvláště když bylo mnoho svobodných postelí. Život na hlavní strážnici a v trestnicích zdál se u porovnání s nemocnicí tak bídným, že mnozí trestanci s radostí přicházeli si poležet, nehledě na zatchlý vzduch a zavřený pokoj. Byli i někteří zvláštní milovníci ležení a vůbec lazaretního živobytí; nejvíce jich bylo z „polepšovací roty".

Zvědavě jsem pozoroval své nové soudruhy, ale pamatuju se, že obzvláštní zvědavost tehdy už ve mně vzbudil jeden již umírající, pocházející z naší trestnice, také souchotinář a také už trávící poslední své dny; ležel ob jednu postel od Usťjanceva a tedy skoro naproti mně. Jmenoval se Michajlov; ještě přede dvěma nedělema jsem ho viděl v káznici. Byl už dávno churav, a dávno již měl jíti do nemocnice; ale on se přemáhal s jakousi tvrdošijnou, zcela zbytečnou trpělivostí, dodával si mysli, až teprv o svátcích odešel do nemocnice, aby po třech nedělích skonal strašnou tuberkulosou; člověk jako by byl shořel. Překvapila mne nyní jeho strašně pozměněná tvář, — tvář, kterou jsem spatřil mezi prvními po svém vkročení do káznice; padla mně tehdá jaksi do očí.

Vedle něho ležel jakýsi voják z polepšovací roty, starý člověk již, strašně nečistotný, až se to hnusilo… Ale nemohu vypočítávati všechny nemocné… Vzpomněl jsem si nyní na onoho starce jen proto, že způsobil na mne tehda také jistý dojem a v jedné minutě mně vnukl dosti úplné ponětí o některých zvláštnostech trestaneckého oddělení v nemocnici. Onen stařec měl tehda, jak se pamatuju, velmi silnou rýmu. Neustále kýchal, a celý týden potom kýchal i ze spaní, a sice jako když střílí, pět i šest kýchnutí za sebou, při čemž pravidelně po každé odříkával: „Bože můj, zač jsi mne to jen potrestal!"

V onu chvíli seděl na posteli a lačně si cpal do nosu tabák z papírového kornoutku, aby se silněji a lépe prokýchal. Kýchal do bavlněného, vlastního, kostkováného šátku, jenž byl už stokrát prán a skoro úplně vybledl; při tom se jeho malinký nos jaksi zvláště pokaždé svraštil, dělaly se na něm drobné, nesčíslné vrásky a ukázaly se zbytky starých, zčernalých zubů, spolu s červenými, posliněnými dásněmi. Když se dosti nakýchal, rozestřel ihned šátek a pozorně si prohlížel hlen, jehož se v něm nashromáždilo hojnost a počal jej stírati svým hnědým komisním županem, takže veškeren hlen zůstal na županě a šátek zůstal leda. trochu vlhký. Tak to prováděl celý týden. Toto pečlivé, lakotné šetření svého vlastního šátku na účet komisního županu nebudilo v ostatních nemocných pražádný odpor, ačkoli se mohlo státi, že některý z nich příště bude nucen obléknouti právě tento župan. Ale náš prostý lid není choulostivý a bývá nedůvtipný až ku podivu. Já se celý otřásl v tu chvíli a počal jsem si s ošklivostí a zvědavostí bezděčně prohlížeti župan, jejž jsem právě byl oblékl. Tu mne teprv napadlo, že už dlouho budil mou pozornost svým silným zápachem. Ohřál se již na mně za tu dobu a páchnul čím dál, tím více různými léky, náplastmi a jak se mně zdálo, jakýmsi hnisem, což nebylo nic divného, neboť od nepamětných dob měli jej skoro neustále na sobě různí nemocní. Možná, že jeho plátěnou podšívku na zádech prali někdy; ale určitě to tvrditi nemohu. Ale nyní byla ona podšívka prosycena všemi možnými nepříjemnými moky, obkladky, vyřinulou vodou z prořezaných pryskýřů a pod. Mimo to do trestnického oddělení přicházeli velmi často lidé s rozsekanými zády, kteří právě proběhli ulicí. Takové trestance léčili obklady a proto župan, jenž se oblékal přímo na mokrou košili, musel tím nezbytně trpěti; a všechno to na něm zůstávalo.

Proto po celou dobu mého vězení, celých těch několik let, kdykoli se mně přihodilo, že jsem býval v nemocnici (a býval jsem tam často), pokaždé jsem oblékal župan s bázlivou nedůvěrou. Obzvláště se mně nelíbily veliké a znamenitě vypasené vši, jež se někdy nalézaly v oněch županech. Trestanci je s rozkoší zabíjeli, tak že když pod tlustým, neohrabaným trestancovým nehtem prasklo někdy zabité zvířátko, bylo možno i dle tváře lovcovy souditi o stupni té rozkoše, kterou mu to způsobilo. Také velice u nás neměli rádi stínky a stávalo se, že se někdy všichni nemocní z celého pokoje sebrali a hubili je za dlouhých, nudných zimních večerů.

Ačkoli tedy v nemocnici, vyjma těžký zápach, na zevnějšek všechno bylo dle možnosti čisto, vnitřní, tak říkaje podšívkovou čistotou nepříliš se u nás honosili. Nemocní k tomu přivykli a skoro se domnívali, že to tak musí býti; mimo to i sám pořádek v nemocnici nenutkal k obzvláštní čistotě. Ale o pořádku tom promluvím později…

Sotva že mně Čekunov podal čaj, mimochodem řečeno upravený z nemocniční vody, kterou přinášeli do pokoje jednou na celý den, a jež se v našem vzduchu jaksi rychle kazila, otevřely se jaksi hlučně dvéře a v průvodu sesílené vojenské stráže byl přiveden voják, jenž byl právě proběhl ulicí. Bylo to poprvé, co jsem viděl člověka právě potrestaného. Později je přiváděli často, některé i přinášeli, byli-li příliš těžce potrestáni, a pokaždé to působilo velikou zábavu nemocným. Vítali u nás takového člověka obyčejně s nápadně přísným výrazem obličeje a s jakousi skoro trochu přepjatou vážností. Ostatně uvítání záviselo z části od stupně velikosti zločinu a následovně též od velikosti trestu. Velmi silně sbitý a podle reputace veliký zločinec, těšil se větší vážnosti a větší pozornosti, než nějaký uprchlý novobranec, jako na příklad ten, jehož přivedli nyní. Ale ani v tom, ani v onom případě neprojevovalo se ani zvláštního politování, ani jakékoliv obzvlášť rozčilující poznámky. Mlčky pomáhali nešťastnému a ošetřovali ho, zejména když se nemohl obejíti bez cizí pomoci. Ranhojiči věděli už sami, že odevzdávají sbitého do zkušených a dovedných rukou. Pomoc záležela obyčejně v častých a nezbytných změnách namočeného do studené vody prostěradla nebo košile, kterou kladli na rozsekaná záda, zvláště když potrestaný sám už neměl síly, aby dbal o sebe, pak v obratném vytahování třísek z ran, neboť třísky z polámaných o záda prutů často se zadírají do zad. Tato poslední operace bývá nemocnému obyčejně velmi nepříjemná.

Ale vůbec vždycky mne naplňovalo podivením, s jak neobyčejnou pevností snášejí potrestaní bolest. Mnoho jsem jich viděl, některé až příliš sbité, a skoro ani jeden z nich nezastenal! Jen tvář, jako by se celá změnila, zbledne; oči planou; pohled je nepokojný, roztržitý, rty se třesou, takže ubohý schválně je někdy přidržuje zuby, že je rozkouše až do krve.

Přivedený voják byl hoch asi dvacetitříletý, pevného, svalovitého těla, příjemné tváře, vysoký, štíhlý, snědé pleti. Jeho záda byla ostatně pořádně sesekána. Shora až po pás celé jeho tělo bylo obnaženo; přes ramena měl přehozené mokré prostěradlo, následkem čehož se třásl na všech údech, jako by měl zimnici, a asi půldruhé hodiny přecházel sem tam po světnici. Vzhlížel jsem do jeho tváře. Zdálo se, že o ničem nepřemýšlí v tu chvíli, hleděl podivně a divoce zběžným pohledem, jemuž patrně bylo za těžko, aby se pozorněji upjal na něco. Zdálo se mně, že upřel pohled na můj čaj. Čaj byl horký; pára se valila z číšky a ubožákovi bylo zima, chvěl se, že až jektal zuby. Nabídl jsem mu, aby vypil čaj. Hbitě a mlčky se obrátil ke mne, vzal číšku, vypil ji stoje a bez cukru, při čemž velice chvátal a jaksi zvláštně se snažil, aby nemusel hleděti na mne. Když všechno vypil, mlčky postavil číšku a nekývnuv mně ani hlavou, začal opět choditi po komnatě sem a tam. Neměl ovšem pomyšlení na slova a na kývání. Co pak se týče trestanců, všichni se z počátku jaksi vyhýbali všelikým řečem s potrestaným novobrancem; naopak, když mu napřed pomohli, sami jako by se potom snažili vůbec si ho nevšímati, snad že mu chtěli dopřáti co nejvíc pokoje a nezlobiti ho nijakými dalšími otázkami a nijakým litováním, s čímž zdá se, byl on zcela spokojen.

Zatím se setmělo, rozžehli noční svítilnu. Někteří trestanci se vytasili se svými vlastními svícny, celkem však ne mnozí. Konečně po večerní návštěvě lékařově přišel poddůstojník od stráže, spočítal všechny nemocné a zavřeli pokoj, do něhož přinesli dříve noční džber… K svému ustrnutí jsem zvěděl, že tento džber zde zůstane celou noc, ačkoli se záchod nacházel hned na chodbě, všeho dva kroky ode dveří. Ale byl tu již zaveden takový pořádek. Ve dne trestance vypouštěli ještě z pokoje, ovšem ne více než na jednu minutu; v noci však za žádnou podmínkou. Trestanecké oddělení v nemocnici nebylo podobno k obyčejným pokojům a nemocný trestanec snášel svůj trest i za nemoci. Kdo první zavedl takový pořádek, nevím; jen tolik vím, že pořádku v tom vlastně nebylo nijakého a nikdy že se veškerá zbytečnost formalistiky nejevila patrněji, než na příklad v tomto případě. Ovšem že pořádek ten nebyl zaveden od lékařů. Opakuju, že se trestanci nemohli nachváliti svých lékařů, pokládali je za otce, ctili je. Každý si byl vědom jejich laskavosti, každý od nich uslyšel dobré slovíčko; a trestanec, všemi zavržený, vážil si toho, protože viděl nelíčenost a upřímnost tohoto dobrého slova a této laskavosti.

Lékaři se mohli bez nich obejíti; nikomu by se nemusili zodpovídati, kdyby se chovali jinak, to jest hruběji a necitelněji; byli tedy dobrými z pravé lidumilnosti. Oni dobře ovšem chápali, že nemocný, ať je si kdokoliv, trestanec anebo ne, má na příklad právě tak potřebí svěžího vzduchu, jako každý jiný nemocný, třeba sebe výše postavený. Nemocní z druhých pokojů, když se na příklad uzdravovali, mohli se svobodně procházeti po chodbách, důkladněji se pohybovati, dýchati vzduch ne tak otrávený, jako vzduch v nemocničních pokojích, zatchlý a vždycky nezbytně nasycený dusnými výpary. Strašno a hnusno si představiti nyní, v jaké míře se musil otráviti tento již otrávený vzduch v noci u nás, když přinesli onen džber, za teplé temperatury v pokoji a za jistých nemocí, při nichž se nelze obejíti bez záchodu!

Řekl-li jsem, že trestanec i za nemoci snášel svůj trest, nepředpokládal jsem ovšem a nepředpokládám, že takový pořádek byl zaveden schválně jen pro potrestání. Rozumí se, že by to byla s mé strany nesmyslná pomluva. Nemocné není proč trestati. Děje-li se tak přece, rozumí se samo sebou, že nějaká přísná, strohá nutnost přinutila představenstvo k opatření tak škodnému ve svých následcích. Nuže která pak? Ale to je právě to mrzuté, že se ničím jiným nedá ani dosti málo vysvětliti nezbytnost onoho opatření, a mimo to i mnohých jiných opatření, tak velice nepochopitelných, že nejen vysvětliti je, nýbrž ani tušiti jich vysvětlení není možná. Čím tedy vysvětliti takovou zbytečnou přísnost? Inu tím, že trestanec může přijíti do nemocnice, schválně se dělaje nemocným, může oklamati lékaře, v noci vyjde ná záchod a použiv tmy, prchne!

Dokazovati vážně veškeru pošetilost takového rozsuzování je skoro nemožno. Kam uprchne? jak uprchne? v čem uprchne? Za dne je pouštějí po jednom; totéž mohlo by se díti i v noci. U dveří stojí stráže s nabitou puškou. Záchod je doslovně vzdálen dva kroky od vojáka, stojícího na stráži; ale přes to ho provází ještě výpomocný strážník a nespouští s něho očí po celou dobu Tam je pouze jedno okno, v zimě v letě s dvojími rámy a železnou mřiží. Pod oknem pak na dvoře, u samých oken trestaneckého oddělení, také chodí po celou noc stráže. Aby mohl člověk ujíti oknem, musil by vyraziti rám a mříž. Kdož mu to dovolí!

Ale dejme tomu, že zabije napřed výpomocného strážníka tak, že tento ani nehlesne a nikdo ničeho neuslyší. Ale připustíme-li i tuto bláhovost, vždyť přece bude musit vylomiti okno a mříž. Všimněte si ještě toho, že zde hned vedle stráže spí nemocniční hlídači a o deset kroků dále u dveří druhého trestaneckého pokoje stojí druhý voják s ručnicí, vedle něho druhý výpomocný strážník a druzí hlídači. A kam uteče v zimě člověk v punčochách a pantoflích, v nemocničněm županě a noční čepici? Je-li však tomu tak a je-li tak málo nebezpečí (to jest ve skutečnosti rozhodně nijaké), nač takové vážné obtěžování nemocných, trávících snad poslední dni a hodiny svého života, nemocných, jimž je svěží vzduch ještě nutnější, nežli zdravým? Nač? Toho jsem nikdy nemohl pochopiti…

Když jsem se však už jednou otázal „nač?" a promluvil jsem o tom, nemohu se zdržeti, abych si nepřipomněl ještě jednu pochybnost, jež se po tolik let vznášela přede mnou ve způsobě nejzáhadnějšího fakta, na kteréž jsem také nijakým způsobem nemohl nalézti odpovědi. Nemohu se zdržeti, abych o tom nepronesl aspoň několik slov, prve než přistoupím k pokračování u svém líčení. Míním okovy, od nichž nevysvobodí odsouzeného trestance nijaká nemoc. I souchotináři umírali před mýma očima v okovech. A při tom všichni k tomu přivykli, všichni to pokládali za něco hotového, neodvratného. Sotva se asi kdo nad tím zamyslil, když ani z lékařů nikomu nepřišlo na mysl, aby za všechna ta léta aspoň jednou se přimluvili u velitelství, aby dovolilo sňati okovy těžce nemocnému trestanci, zejména souchotináři. Ovšem okovy samy o sobě nejsou ještě Bůh ví jaká obtíž. Vážívají od osmi do dvanácti liber. Nositi deset liber není pro zdravého člověka obtížno. Tvrdilo se mně ostatně, že od pout po několika letech začínají prý nohy schnouti. Nevím, je-li to pravda, ačkoli trochu možnosti v tom jest. Břímě, třebas i neveliké, třebas jen deseti liber, připjaté k noze na vždy, přec jen nepřirozeně zvětšuje tíži nohy a může za dlouhou dobu způsobiti jistý škodlivý následek…

Ale dejme tomu, že zdravému je to jedno. Možno-li tvrditi totéž o nemocném? Dejme tomu, že je to jedno též obyčejnému nemocnému. Ale bude to jedno těžce nemocným, bude to jedno — opakuju — souchotinářům, jimž i tak schnou ruce a nohy, takže každé stéblo se jim stává těžkým? Opravdu, kdyby lékařská správa vymohla úlevu, třebas jenom souchotinářům, již to by bylo skutečným avelikým dobrodiním. Ovšem, namítne někdo, že trestanec je zlosyn a není hoden dobrodiní; ale sluší-li se zdvojnásobovati trest tomu, jehož i tak se již dotekl prst boží? Ostatně nelze ani věřiti, že by se to dělo jen pro potrestání. Vždyť souchotináře i soudní rozsudky osvobozují od tělesného trestu. Následovně i tu se skrývá nějaké tajemné, důležité opatření ve způsobě spásné opatrnosti. Jaké však? nelze pochopiti.

Vždyť není přece možná se obávati, že by souchotinář utekl. Komu by to přišlo do hlavy, zvláště hledí-li se na jistý stupeň rozvoje choroby? Tvářiti se souchotinářem, podvésti lékaře s tím úmyslem, aby člověku bylo možno prchnouti, je nemožno. Není to nemoc takového druhu; na první pohled se pozná. A pak: což připínají člověku pouta na nohy jen proto, aby neuprchl, aneb aby mu překážely v útěku? Dokonce ne. Okovy jsou příznakem pohany, zostuzení, jsou obtíž fysická i mravní. Tak aspoň se za to má. V útěku nikdy nikomu nemohou překážeti. Nejnedovednější, nejneobratnější trestanec dovede je bez velkého namáhání velmi brzy přepilovati aneb kamenem urazili nýty, jež je spojují. Pouta na nohách rozhodně ničemu nezabrání; je-li tomu však tak, jsou-li odsouzenému trestanci ustanoveny jen pro potrestání, ptám se poznovu, má-li umírající býti trestán ?

Právě nyní, co píšu tyto řádky, jasně si vzpomínám na jednoho umírajícího souchotináře, na téhož Michajlova, jenž ležel skoro naproti mně nedaleko od Usťjanceva, a jenž — jak se pamatuju, zemřel čtvrtého dne po mém příchodu do nemocnice. Snad jsem se dal do řeči o souchotinářích, že znova ve mně vznikají tytéž dojmy a tytéž myšlénky, jež mně tehdáž přišly do hlavy za příležitosti oné smrti. Samého Michajlova jsem ostatně málo znal. Byl to ještě velmi mladý člověk, asi dvacetpět let starý, nic víc, vysoký, útlý a velmi příjemného zevnějšku. Bydlel ve zvláštním oddělení, a byl ku podivu mlčeliv, vždy jaksi tiše, jaksi klidně truchliv. On zrovna sechl v káznici. Tak aspoň se potom o něm vyjadřovali trestanci, mezi nimiž zanechal po sobě dobrou památku. Vzpomínám si pouze? že měl překrásné oči, a věru nevím, proč se na něho tak jasně pamatuju.

Zemřel ve tři hodiny odpoledne za mrazivého, jasného dne. Pamatuju se, jak slunce zrovna probodávalo pevnými, kosými paprsky zelená, lehce zamrzlá skla v oknech našeho pokoje. Celý proud jich lil se na nešťastného. Skonal bez paměti a těžce, dlouho umíral, několik hodin po sobě. Už z rána oči jeho přestaly poznávati osoby, jež k němu přistupovaly. Chtěli mu nějak uleviti, viděli, že je mu velice těžko; dýchal obtížně, hluboce, s chrapotem; prsa jeho se vysoko dmula, jako by mu bylo vzduchu málo. Shodil se sebe pokryvku, všechny šaty a konečně počal se sebe trhati košili: i ta se mu zdála těžkou. Pomohli mu a sňali s něho košili. Strašno bylo se dívati na to dlouhatánské tělo s vyschlýma do kosti nohama a rukama, se zapadlým životem, se vzedmutýma prsoma, s žebry zřetelně vystupujícími, jako na kostře. Na celém těle jeho zůstal pouze dřevěný křížek s ladonkou*) na krku a pouta, jimiž zdá se že by mohl nyní provléci vyschlou nohu. Pul hodiny před jeho smrtí všichni u nás jaksi ztichli, počali rozmlouvati div ne pošeptmu. Kdo chodil, stoupal nohou, že nebylo slyšeti. Rozmlouvali mezi sebou málo a to o věcech vedlejších, zřídka jen vzhlédali na umírajícího, jenž chraptěl pořad víc a více. Konečně bloudící a nepevnou rukou namakal na prsou svoji ladonku a počal ji se sebe strhovati, jako by i ta mu byla na obtíž, jako by mu překážela, tlačila ho. Sundali mu i ladonku. Za deset minut skonal.

Zaklepali do dveří na strážníka, oznámili mu. Přišel hlídač, tupě vzhlédl na umrlce a odebral se k ranhojiči. Ranhojič, člověk mladý a dobrý, trochu přes příliš starostlivý o svůj celkem dosti příjemný zevnějšek, přibyl rychle; spěšnými kroky, stoupaje hřmotně po ztichlém pokoji, přistoupil k nebožtíkovi a s jakýmsi zvláště smělým, jako by

*) Plátěnný váček, v němž bývá zašita modlitbička neb jiný posvátný předmět.

pro takový případ schválně vymyšleným vzezřením, vzal ho za tepnu, omakal ji, pohodil rukou a odešel. Ihned se odebrali na strážnici podat zprávu. Trestanec byl důležitý, ze zvláštního oddělení; i tu bylo třeba zvláštních obřadů, měl-li býti uznán za mrtvého.

Zatím, co se čekalo na stráž, kdosi z trestanců podal tichým hlasem návrh, že by neškodilo zatlačiti nebožtíkovi oči. Druhý ho pozorně vyslechl, mlčky přistoupil k umrlci a zatlačil mu oči. Spatřiv křížek, ležící podle něho na podušce, vzal jej, podíval se naň a mlčky opět jej vložil Michajlovu na krk; vložil jej na krk a poznamenal se křížem. Mrtvola zatím tuhla; světelný paprsek hrál na ní; ústa byla polo otevřená; dvě řady bílých, mladých zubů leskly se pod tenkými, k dásním přilíplými rty. Konečně vešel poddůstojník od stráže s tesákem po boku a přilbicí na hlavě, za ním dva hlídači. Čím dál, tím kráčel pomaleji a s podivením pozoroval zatichlé a se všech stran přísně se na něho dívající trestance. Když přišel na krok k nebožtíkovi, stanul jako přimražený, jako by se byl čeho lekl. Úplně obnažený, vyschlý trup v okovech ho překvapil; náhle odepjal přezku, sňal přílbici, čeho neměl vlastně zapotřebí, a široce se poznamenal křížem. Byla to přísná, šedivá tvář starého vojáka. Pamatuju se, že v tutéž chvíli stál vedle Čekunov, také už šedivý stařec. Po celou dobu pohlížel mlčky a upjatě ve tvář poddůstojníkovu, hleděl přímo na ni a s jakousi podivnou pozorností sledoval každý její pohyb. Ale oči jejich se setkaly a Čekunovu se náhle zachvěl dolní ret. Zkřivil jaksi podivně ústa, takže zasvitly jeho zuby, a spěšně, jako by nechtě, kývnuv poddůstojníkovi na nebožtíka, prohodil:

„Vždyť také měl matku!" a odešel pryč.

Pamatuju se, ta slova zrovna jako by byla mnou projela… a proč je pronesl a jak mu přišla do hlavy? Však hle mrtvolu počali zdvihati; zdvihli ji spolu s ložem; sláma zachrastěla a za všeobecného ticha okovy hlasitě zazvonily o podlahu… Nazdvihli je. Mrtvolu odnesli. Najednou se dali všichni hlasitě do řeči. Bylo slyšeti, jak poddůstojník už na chodbě posýlal kohosi pro kováře. Bylo zapotřebí sňati pouta s mrtvoly…

Ale odchýlil jsem se od věci…

II.

Nemocnice.

(Pokračování.)

Lékaři obcházeli pokoje po ránu; před jedenáctou přišli k nám všichni společně, provázejíce hlavního lékaře; asi o půldruhé hodiny dříve navštěvoval pokoj náš ordinator. V tu dobu byl ordinatorem u nás jistý mladý lékař, velmi zběhlý, laskavý, přívětivý, jehož měli trestanci velmi rádi a jemuž vytýkali pouze jednu vadu: „Je příliš pokorný." A vskutku byl jaksi nehovorný, skoro jako by se před námi ostýchal, div se nečervenal, měnil dietu skoro na první požádání nemocných a zdá se skoro, že byl ochoten předpisovati jim i léky dle jich prosby. Jinak to byl řádný, mladý muž. Sluší uznati, že se mnoho lékařů na Rusi teši lásce a vážnosti prostého lidu, a jest to, pokud jsem já pozoroval, skutečná pravda.

Vím, že se má slova budou zdáti paradoxem, zejména vzpomeneme-li si na všeobecnou nedůvěru všeho ruského prostého lidu k umění lékařskému a k „zámořským" lékům. A opravdu prostý člověk, trpící sebe těžší nemocí, bude se po několik let za sebou léčiti raději u selské báby zaříkavačky, anebo svými domácími, prostonárodními léky (jimiž vůbec nesluší opovrhovati), než aby šel k lékaři, nebo si lehl do nemocnice. Ale kromě toho, že při tom spolupůsobí neobyčejně důležitá okolnost, jež se nikterak nevztahuje k medicíně, totiž všeobecná nedůvěra veškerého prostého lidu ke všemu, co nese na sobě pečeť něčeho administrativního, formelního: je lid zastrašen a předpojat proti nemocnicím různými postrachy, pověstmi, nezřídka pošetilými, ale časem skutečně odůvodněnými. Nejvíce však ho straší německé pořádky v nemocnicích, cizí tváře kolkolem po celé trvání nemoci, přísnost v jídle, pověsti o neúprosné bezohlednosti ranhojičův a lékařův, o pitvání a kuchání mrtvol a pod. Mimo to — rozumuje lid — léčiti ho budou páni, neboť lékaři jsou přec jen také páni.

Avšak po bližším seznámení se s lékaři (ač ne bez výjimky, nýbrž z větší části) všechny ty strachy mizejí velmi rychle, což dle mého mínění sluší přičísti na účet čestnosti našich lékařů, zejména mladých. Větší jich část umí si zasloužiti úctu, ba i lásku prostého člověka. Aspoň já píšu o tom, co jsem sám viděl a zakusil nejednou a na mnoha místech, a nemám příčiny, abych se domníval, že se v jiných místech příliš často jedná jinak. V některých zákoutích lékaři pravda berou úplatky, silně těží ze svých nemocnic, nemocných si skoro ani nevšímají, ba zapomínají úplně své umění lékařské. Bývá to skutečně; ale ja mluvím o většině, či, lépe řečeno, o tom duchu, tom směru, který panuje nyní, za našich dnů v medicíně. Onino však zrádcové svého povolání, vlci ve stádě ovcí, ať si uvádějí cokoli k svému ospravedlnění, ať se jakkoli vymlouvají, na příklad na svět je obklopující, jenž i je vlákal do svého kruhu, vždycky budou vinni, zvlášť jestliže při tom pozbyli i lásky k člověčenstvu. A láska k člověku, laskavost, bratrský soucit s nemocným jsou mu někdy potřebnější než léky.

Je na čase, abychom si přestali apaticky stýskati na okolnosti, že nás zahubily. Jest ovšem pravda, že okolnosti mnoho v nás pohubí, ale přece ne všechno, a často leckterý chytrý a obratný podvodník velmi dovedně zahaluje a ospravedlňuje vlivem těchto okolností nejen svou slabost, nýbrž nezřídka zrovna i podlost, zvláště když umí pěkně mluvit a psáti. Ale opětně jsem se odchýlil od věci; chtěl jsem jen říci, že prostý lid nedůvěřuje a chová se nepříznivě spíš k úřední stránce medicíny, a ne k lékařům. Jakmile se opravdu přesvědčí, jací jsou to lidé, ztrácí rychle mnohé ze svých předpojatostí. Ostatní zařízení našich nemocnic neodpovídá dosud ve mnohém vzhledě duchu našeho lidu, příčí se posud svými pořádky obyčejům našeho prostého člověka a není s to, aby si zjednalo úplně důvěry a vážnosti lidu. Tak se mně aspoň zdá na základě některých mých vlastních dojmů.