RUSKÁ KNIHOVNA IX. (continued 5)

Náš ordinator se obyčejně zastavoval u každého nemocného, vážně a velmi pozorně ho prohlížel a se ho vyptával, předpisoval léky a dietu. Leckdy i sám pozoroval, že nemocnému neschází pranic; ale protože si trestanec přišel odpočinout od práce, anebo si přišel poležet na matraci místo na holých deskách a při tom přec jen v teplé světnici a ne ve vlhké strážnici, kde jsou v malé místnosti zavřeny celé tlupy bledých a vyzáblých trestanců, nacházejících se ve vyšetřování — (tito obžalovaní jsou u nás skoro vždy, po celé Rusi, bledí a vyzáblí, důkaz to, že se jim vede hůř a duševní stav jejich že jest vždycky těžší, než trestanců odsouzených) — proto jim náš ordinator klidně zapisoval nějakou febris catarrhalis a nechával je ležet třebas celou neděli. Té febris catarrhalis všichni se u nás smáli. Věděli velmi dobře, že jest to po oboustranném souhlase mezi lékařem a nemocným přijatá u nás formule pro naznačení líčené nemoci; „píchání do zásoby", jak sami trestanci překládali febris catarrhalis.

Někdy nemocný zneužíval dobrosrdečnosti lékařovy a zůstával ležeti dotud, pokud ho nevyhnali mocí. Tu stálo za to, dívati se na našeho ordinatora; on jako by se styděl přímo říci nemocnému, aby se uzdravoval a honem už požádal, aby byl vypuštěn z nemocnice, ačkoli měl úplné právo, jednoduše beze všech rozhovorů a laskavostí prohlásiti ho za zdravého poznámkou v nemocničním lístku sanat. est. Z počátku činil narážky, potom jako by ho prosil: „Snad by byl čas už; vždyť už jsi zdráv skoro, tady v pokoji je těsno" a podobným způsobem tak dlouho, až se nemocný sám zastyděl a požádal, aby byl propuštěn z nemocnice.

Vrchní lékař, ač byl soucitný a čestný člověk (jeho také měli nemocní velmi rádi), byl přece nepoměrně přísnější a rozhodnější, než ordinator, po případe projevoval i bezohlednou přísnost, začež ho u nás jaksi zvláště ctili. Přicházel v průvodu všech lékařů z nemocnice po ordinatorovi, také prohlížel každého zvlášť, zvláště se zastavoval u těžce nemocných, vždycky jim uměl povědíti dobré, potěšující, někdy i srdečné slovo a vůbec působil dobrý dojem. Ty, kteří přišli s „pícháním do zásoby", nikdy nekáral ze lži a nevyháněl je; ale když nemocný zneužíval jeho dobroty, tu ho jednoduše prohlašoval za zdravého: „Nu co, přítelíčku; poležel jsi si dost, odpočinul si, táhni, všechno má svůj konec."

Takovou svéhlavost jevili obyčejně buď ti. kteří byli líni na práci, zvláště za pracovní letní doby, aneb trestanci, nacházející se ve vyšetřování, které čekal tělesný trest. Pamatuju se, jak proti jednomu takovému bylo užito zvláštní přísnosti, ba až bezcitnosti, jen aby ho přiměli k opuštění nemocnice. Přišel s nemocí oční. Měl červené oči a stýskal si, že ho silně píchá v očích. Léčili ho bankami, pijavkami, stříkali mu do očí jakousi žíravou tekutinu a pod., ale nemoc neodchází, oči se mu nečistí. Lékaři se pomalu dovtípili, že nemoc jeho je líčená; zánět je stále nepatrný, nehorší se, ale také se nelepší, je stále ve stejném stavu; případ tedy podezřelý.

Trestanci všichni dávno už věděli, že se nemocný přetvařuje a lékaře klame, ačkoli sám on se k tomu nepřiznával. Byl to mladý hoch, dosti hezký, ale působil na nás na všechny jakýsi nepříjemný dojem; byl upjatý, podezřívavý, zamračený, s nikým nemluví, hledí zpod obrví, všech se straní, jako by všechny měl v podezření. Pamatuju se, že někteří se dokonce obávali, aby nevyvedl něco. Byl vojákem, dopustil se značné krádeže, byl usvědčen a čekalo ho tisíc ran pruty a trestanecká rota. Někteří odsouzení, aby protáhli co nejvíc vykonání trestu, odhodlávají se, jak jsem již připomenul, k různým výstřednostem: bodne nožem v samý předvečer trestu některého představeného nebo i svého soudruha ve vězení, započne nové vyšetřování, vykonání trestu se protáhne ještě na dva měsíce a tím dosáhl svého cíle. Na tom mu nezáleží, že za dva měsíce bude potrestán dvakrát nebo třikrát přísněji; jen když se nyní zbaví hrozného okamžiku aspoň na několik dní, ať už se potom děje cokoliv; tak hrozně klesají na mysli někteří z oněch nešťastníků. Někteří u nás si už šeptali, aby se měli před ním na pozoru; může se státi, že zavraždí v noci někoho. Ostatně jen se to říkalo, ale zvláštních nějakých opatření nečinili, ba ani ti, jejichž postele se nacházely hned vedle něho. Takto viděli, že si v noci tře oči vápnem z omítky a ještě něčím jiným, aby k ránu opět byly červené.

Konečně mu vrchní lékař pohrozil průvlakou. Při tvrdošíjné oční nemoci, jež trvá dlouho, a když se již všechny lékařské prostředky okázaly marnými, odhodlávají se lékaři, aby zachránili zrak, k silnému a trapnému prostředku: vloží nemocnému průvlaku, jako koni. Ale ubohý ani tu si nedal říci, aby si pospíšil s uzdravením. Jaká to musila býti tvrdošíjná povaha! Anebo byl až příliš bázlivý. Vždyť průvlaka působila bolest, ač menší, než pruty, ale přece strašnou. Nemocnému seberou rukou vzadu na krku kůži, co se jí dá sebrati, proříznou nožem vše to, co se dalo sebrati, z čehož vzniká široká a dlouhá rána po celém týle, a provlékají onou ranou plátěnnou tkanici dosti širokou, na palec; potom každodenně v určitou hodinu tkanici onu v ráně popotahují, Čímž jako by ji znova rozříznuli, aby rána stále hnisala a nehojila se. Ubožák snášel tvrdošijně — ovšem s hroznými mukami — i tuto trýzeň po několik dní, až se konečně prohlásil za uzdraveného. Jeho oči zahojily se za jediný den úplně, a když se mu zahojil i krk, odebral se na hlavní stráž, aby si následujícího dne došel pro svých tisíc ran.

Ovšem minuta před potrestáním je těžká, tak těžká, že snad se prohřešuju, nazývám-li strach z ní malomyslností a zbabělostí. Musí to býti těžké, když se lidé vydávají dvojnásobnému a trojnásobnému trestu, jen aby nebyl vykonán ihned. Zmínil jsem se ostatně i o takových trestancích, kteří sami se hlásili co možná nejdříve, aby byli propuštěni z nemocnice, ačkoli se jim záda ještě nezahojila po prvním výprasku, a sice proto, aby proběhali ulicí, kolikrát jim ještě zbývalo, a tím si odbyli nadobro trest.

Doba strávená ve vyšetřování při hlavní stráži jest pro každého ovšem nepoměrně horší než káznice.

Ale kromě rozdílu v temperamentech hraje v odhodlanosti a srdnatosti některých trestanců velikou úlohu dávné přivyknutí k ranám a trestům. Mnohokráte tělesně trestaný člověk stává se jaksi pevnějším na duchu i na zádech a pohlíží konečně na trest skepticky, skoro jako na maličké nepohodlí a již se ho nebojí.

Celkem je to pravda. Jeden náš trestanec ze zvláštního oddělení, pokřtěný Kalmyk, Alexandr či Alexandra, jak ho u nás jmenovali, podivný člověk, úskočný, srdnatý a zároveň velice dobrosrdečný, vypravoval mně, jak si odběhal své čtyry tisíce ran, vypravoval se smíchem a žerty, ale ihned se opravdově zapřísahal, že kdyby od dětinství, od nejútlejšího, prvního svého mládí nebyl vyrostl pod důtkami, od nichž doslovně po celou dobu jeho života v ordě nescházely jizvy s jeho zad, nesnesl by za nic na světě oněch čtyr tisíc ran. Povídaje to jako by blahořečil svému vychování pomocí důtek. „Mne bili za všechno, Alexandře Petroviči," vypravoval mně kdysi, sedě na mé posteli pod večer, nežli se rozsvěcovalo, „za všechno, ať bylo cokoliv, bili mne patnáct let za sebou, a sice od toho samého dne, co se dovedu pamatovati, každý den několikrát; nebil mne jen kdo nechtěl; takže jsem konečně úplně přivykl."

Jak se dostal na vojnu, nevím; nepamatuju se; ostatně, možná, že to vypravoval; byl to věčný běhoun a tulák. Pamatuju se jen na jeho vypravování, jak ho pojal hrozný strach, když ho odsoudili ke čtyřem tisícům za zavraždění velitele. „Věděl jsem, že budu trestán přísně a že snad nevyváznu zpod holí živ; a ačkoliv jsem přivykl důtkám, přec jen čtyři tisíce ran prutem není žert; k tomu všichni představení byli na mne rozzlobeni! Věděl jsem, jistě jsem věděl, že mně to neprojde, že to nevydržím; nevyváznu zpod prutů. Napadlo mně nejprve, že se dám pokřtiti; myslím si, snad mně odpustí, a ačkoli mně naši hned tehda povídali, že z toho nebude nic, že neodpustí, jen si myslím: přec to zkusím, přec jen jim bude více líto pokřtěného.

Vskutku mne pokřtili a při svatém křtu mne nazvali Alexandrem; nu a pruty přec jen zůstaly pruty; kdyby mně jednu ránu odpustili; až mně toho bylo líto. I myslím si pro sebe: Počkejte, já vás všechny do opravdy napálím. A co byste rekl, Alexandře Petroviči, vskutku jsem je napálil ! Uměl jsem neobyčejné dobře stavěti se mrtvým, to jest ne aby docela mrtvým, ale tak, jako by ihned duše měla vyletěti z těla. Přivedli mne; procházím první tisícku: pálí to, křičím; procházím druhou, nu myslím si, konec můj nastává, rozum ze mne vytloukli, nohy poklesají; já bác sebou o zem: oči mně pomrtvěly, obličej zesinal, nedýšu, u úst pěna. Přišel lékař: Hned — povídá — dokoná. Odnesli mne do nemocnice a já hned obživnul. Tak mne potom ještě dvakrát vyvedli; a zlobili se, hrozně se na mne zlobili, ale já je ještě dvakrát napálil; třetí tisícku samotnou jsem prošel a omdlel jsem; ale když jsem procházel čtvrtou, tu každá rána jako když nožem do srdce bodne, každá rána vydala za tři rány, tak mne silně bili! Rozvzteklili se na mne. Ta poslední škaredá tisícka (aby do ní!…) vydala za tři první, a kdybych nebyl umřel před samým koncem (všeho zbývalo ještě dvě stě ran), byli by mne do smrti zabili. Ale já jsem se nedal; opět jsem je napálil a opět jsem padl jako mrtvý. Opět mně uvěřili, a kterak neuvěřit, lékař věří! Tak že tedy při dvou posledních stech, ačkoli potom švihali ze vší zlosti, tak bili, že jindy dva tisíce jsou lehčí, přece, tu máte! nezabili mne. A proč mne nezabili? Jen proto, že jsem od dětinství rostl pod důtkami; proto jsem živ až podnes. Och dostal jsem to bití za svého věku!" dodal na konci vypravování, jako by ve smutných myšlénkách, jako by se snažil vzpomenouti a spočísti, kolikrát byl bit.

„Ale kde pak," dodal, přerušiv okamžité mlčení, „člověk to nespočítá, kolikrát mne bili; a jak pak by bylo možno spočítati! Není ani tak velikého čísla." Při tom pohlédl na mne a rozesmál se, ale tak dobrosrdečně, že jsem se nemohl sám zdržeti, abych se neusmál za odpověď. ,,Věříte-li, Alexandře Petroviči, i nyní, když se mně v noci zdá něco, tedy vždycky jen, že mne bijou; jiných snů ani nemívám."

On opravdu často křičíval v noci a sice křičíval z celého hrdla, tak že ho trestanci ihned budívali trhajíce jím: „Nu, čerte, co křičíš!" Bylť on člověk zdravý, nevysoké postavy, pohyblivý a veselý, stár asi čtyřicet pět let; s každým žil v míru a ačkoliv velmi rád kradl a velmi často býval u nás bit za to, ale vždyť kdo jen u nás nekradl a kdo u nás nebyl bit za to?

Dodám k tomu jednu věc. Vždycky jsem se divil, jak neobyčejně dobrosrdečně a beze hněvu všichni ti bití vypravovali o tom, jak je bili, a o těch, kdo je bil. Často neznělo v takovém vypravování ani sebe menšího odstínu hněvu nebo nenávisti, ačkoli se ve mně při tom někdy zdvihal hněv a srdce začínalo mocně a silně tlouci. A oni si vypravují a smějí se při tom, jako děti. Tak na příklad M…cký mně vypravoval, jak byl trestán; on nebyl původu šlechtického a dostal v ulici pět set. Zvěděl jsem o tom od druhých a sám jsem se ho optal: Je to pravda a jak se to přihodilo?

Odpověděl mně jaksi stručně, jako by s jakýmsi vnitřním bolem, zrovna se snaže nehleděti na mne; obličej jeho se při tom začervenal. Za půl minuty na mne pohlédl, v jeho očích zableskl oheň nenávisti a rty jeho se zachvěly rozhořčením. Pocítil jsem, že nikdy nemohl zapomenouti na onu stránku své minulosti. Ale naši*) skoro všichni (neručím ovšem za to, že by nebylo výjimky) pohlíželi na to zcela jinak. Není možná, myslíval jsem si leckdy, aby se pokládali docela za vinné a hodné trestu, zejména když se prohřešili ne proti svým, nýbrž proti představenstvu. Většina z nich se vskutku neobviňovala. Pravil jsem již, že jsem vůbec nepozoroval výčitek svědomí, ba ani v těch případech, když byl spáchán zločin proti své vlastní společnosti. O přestupcích proti představeným ani nemluvím.

Zdávalo se mně někdy, že v tomto posledním případě

*) Rozuměj Rusové; M…cký byl Polák.

měli svůj zvláštní, abych tak řekl, jakýsi praktický, anebo ještě lépe faktický náhled na věc. Bral se do počtu osud, neodvratnost skutku, a sice ne nějak mudrlantsky, nýbrž jen tak, nevědomky, jako nějaká víra. Trestanec na příklad, ačkoli je vždycky náchylen k domněnce, že byl práv při přestupcích proti představenstvu, tak že i sama otázka o tom je pro něho nemožná, přec jen prakticky uznával, že představenstvo pohlíží na jeho přestupek zcela jinýma očima a proto že jest nutno, aby byl potrestán, a budou vyrovnáni. Je to zápas dvou stran. Zločinec ví při tom a nepochybuje, že ho uznává za nevinna soud té společnosti, ku které on přináleží, totiž prostého lidu, který ho nikdy, o čem je opět přesvědčen, úplně neodsoudí, naopak z větší části zcela ospravedlní, jen když se nedopustil hříchu proti svým, proti bratřím, proti svému vlastnímu prostému lidu. Svědomí jeho jest klidné, a toto svědomí dodává mu síly, takže se netrápí mravně, a to je hlavní věc. On jako by cítil, že se má nač opříti, a proto jest prost nenávisti, to, co se mu přihodilo, pokládá za neodvratné faktum, které nezačalo při něm, aniž vezme za své při něm, nýbrž dlouho, dlouho ještě potrvá v onom jednou již zahájeném passivném, ale úporném boji. Který pak voják nenávidí osobně Turka, když s ním bojuje; a vždyť ho Turek vraždí, bodá, střílí do něho.

Ale nebylo každé vypravování docela chladnokrevné a lhostejné. O poručíku Žerebjatníkovu na příklad vypravovali dokonce s jistým odstínem rozhorlení, pravda nepříliš značného. S tímto poručíkem Žerebjatníkovem jsem se seznámil ještě za první doby svého pobytu v nemocnici, rozumí se, že z vypravování trestanců. Potom jsem ho kdysi spatřil i ve skutečnosti, když byl u nás na strážnici. Byl to člověk asi třicetiletý, vysoké postavy, tlustý, tučný, s červenými, sádlem zarostlými tvářemi, s bílými zuby a s Nozdrevským *) rokotavým smíchem. Po tváři jeho bylo

*) Nozdrev jest charakteristická osobnost v Gogolových „Mrtvých Duších".

patrno, že je to nejbezstarostnější člověk na světě. Vášnivě rád trestal pruty a kolmi, když býval komandován za vykonavatele trestu. Dodávám tu ihned, že jsem na poručíka Žerebjatníkova pohlížel už tehda jako na netvora, a tak na něho patřili i trestanci.

Byli i kromě něho vykonavatelé, rozumí se za starých dob, za oněch poměrně nepříliš dávných starých dob, o nichž „pověst ještě je čerstvá, ale věřiti se jí nechce", kteří rádi konali svou povinnost snažlivě a horlivě. Ale z větší části se dělo naivně a bez zvláštního nadšení. Ale poručík Žerebjatnikov byl cosi na způsob rafinovaného gastronoma při vykonávání trestů. Miloval, vášnivě miloval vykonavatelské umění, a sice miloval je pouze pro umění. Jemu to působilo rozkoš a jako patricius z dob římského císařství, když mu zevšedněly obyčejné rozkoše a jich se nabažil, vymýšlel si různé rafinované slasti, různé nepřirozenosti, jen aby trochu rozechvěl a příjemně polehtal svou sádlem zarostlou duši.

Hle přivádějí vězně k potrestání; Žerebjatníkov je vykonavatelem; jediný pohled na dlouhou, přímou řadu vojáků s tlustými pruty přivádí ho již v nadšení. Spokojeně obchází řady a domlouvá jim důtklivě, aby každý konal svou povinnost snažlivě, svědomitě, sice… Vojáci ovšem věděli, co znamená ono sice. Ale tu již přivádějí samého provinilce, a nebyl-li dosud ještě znám se Žerebjatníkovem, neslýchal-li o něm ještě se všemi jeho podrobnostmi, způsobil si z něho na příklad takovýto žert. (Rozumí se, byl to jeden ze sta jeho žertů; poručík byl nevyčerpatelný ve vynalézavosti.) Každý trestanec v tu chvíli, když ho obnažují a ruce mu přivazují k pažbám ručnic, za které ho poddůstojníci potom táhnou skrze celou „zelenou ulici", každý trestanec, řídě se obecným zvykem, vždycky počne v tu chvíli plačtivým, žalobným hlasem prositi vykonavatele, aby ho trestal mírněji a nezvyšoval trestu zbytečnou přísností: „Vaše blahorodí," křičí nešťastný, „smilujte se, buďte otcem rodným, učiňte, abych se po celý věk za vás k Bohu modlil, nezahubte mne, buďte milosrdným!"

Žerebjatnikov na to právě čekával; ihned poručí vojákům, aby počkali, a sám také se soustrastnou tváří dá se s trestancem do řeči.

„Přítelíčku," praví mu, „což si mám s tebou počíti? Ne já trestám, zákon!"

„Vaše blahorodí! Vše leží ve vašich rukou, buďte milosrdní!"

„Což myslíš, že mně tebe není líto? Ty si myslíš, že mně bude příjemno se dívati, jak tě budou bíti? Vždyť jsem také člověk! Jsem člověk, nebo ne, jak myslíš?"

„Vímeť, vaše blahorodí, rozumí se samo sebou; vy jste otcové, my děti. Buďte otcem rodným!" volá trestanec, začínaje už doufati.

„Ale, přítelíčku, posuď sám; vždyť máš rozum, abys mohl posouditi: vždyť já sám vím, že z lidskosti musím i na tebe, hříšníka, patřiti milosrdně a milostivě."

„Svatou pravdu ráčíte povídati, vaše blahorodí!"

„Ano, milostivě patřiti na tebe, třebas byl sebe větším hříšníkem. Ale vždyť tu nerozhoduju já, nýbrž zákon! Uvaž to! Vždyť já Bohu sloužím a vlasti; těžký hřích bych vzal na sebe, kdybych nevyhověl zákonu; jen to považ!"

„Vaše blahorodí!"

„Nu, ať už je to jakkoliv! Udělám to tedy pro tebe! Vím, že se prohřešuju, ale udělám to… Smiluju se tentokrát nad tebou, potrestám tě lehce. Ale což, jestliže ti právě tím uškodím? Já se nad tebou nyní smiluju, potrestám tě lehce, a ty se spolehneš, že i podruhé ti uleví, a opět se dopustíš přestupku; co pak? Vždyť na mé duši to ostane…"

„Vaše blahorodí! Příteli, nepříteli nedovolím! Jak tu stojím před trůnem nebeského Stvořitele…"

„Nu tedy dobře! A zapřísáhneš se mně, že se budeš příště chovati dobře?"

„Ať mě Hospodin zabije, ať mně na onom světě…"

„Nezaklínej se, je to hřích. Budu věřiti tvému slovu; dáš mně slovo?"

„Vaše blahorodí!!!"

„Nu, poslouchej tedy; slituju se nad tebou jen pro tvé sirotské slzy; tys sirotek?"

„Sirotek, vaše blahorodí, jako prst sám samojediný, ani otce, ani matky…"

„Nu tedy pro tvé sirotské slzy; ale hleď mi, je to naposled. Veďte ho," dodává takým měkkým hlasem, že trestanec ani už neví, jakými modlitbami se má Bohu modliti za takového milostivce. Však hle, hrozný průvod se pohnul, trestance vedou; zarachotil buben, zamávala první hůlka… „Řež ho!" křičí z celého hrdla Žerebjatnikov, „pal ho! lupej, lupej! Spař ho! Ještě, jen ho! Silněji sirotečka, silněji darebáka! Sázej mu, sázej!"

A vojáci lupají z rozmachu, jiskry se sypou z očí nešťastníkových, počíná křičet a Žerebjatnikov běží za ním podél řady a směje se, chechtá se, smíchy se zalyká, rukama za boky se chytá smíchy, vzpřímiti se nemůže, takže je ho člověku nakonci až líto, drahouška. Je rád, a směšno mu to je, a jen zřídka se přetrhne jeho zvonivý, zdravý, rokotavý smích a ozve se opět: „Lupej ho, lupej! Napal ho, darebáka, napal ho sirotečka!…"

Anebo hle jaké variace ještě vynalézal. Vedou vězně k potrestání; trestanec počíná opět prositi. Žerebjatnikov se tentokrát nepřetvařuje, nedělá posuňků a spustí otevřeně:

„Víš co, přítelíčku," povídá, „potrestám tě, jak se patří, protože toho zasluhuješ. Ale víš, co pro tebe třebas udělám: nepřivážu ti ruce k pažbám. Půjdeš sám, ale novým způsobem. Utíkej, co ti síly stačí podél celé řady! Třebas i každá hůlka udeřila, přece to bude dřív odbyto, jak myslíš? Chceš to zkusit?"

Trestanec poslouchá celý zaražený, s nedůvěrou a zamyslí se. „Což — myslí si pro sebe — možná, že to opravdu bude lehčí; přeběhnu, co mi síly stačí. Tak bude trápení pětkrát kratší a při tom možná dost, že každá hůlka ani neudeří."

„Dobře, vaše blahorodí, jsem srozuměn."

„I já jsem srozuměn, běž! Hleďte mi, ať nezíváte!" křičí na vojáky, věda ostatně napřed, že ani jedna hůlka nechybí provinilých zad; voják, jenž by se chybil, také ví dobře, co by ho za to čekalo. Trestanec se dá do běhu ze vší síly podél „zelené ulice", ale rozumí se, nepřeběhne ani patnáctkrát kolem; hůlky jako když víří po bubnu, jako blesk rázem v jednom okamžiku se sypou na jeho záda a ubožák s křikem padá jako podťatý, jako sražený kulkou. „Nikoli, vaše blahorodí, raději podle zákona," prosí, pomalu vstávaje se země bledý a zděšený; a Žerebjatnikov, jenž napřed znal celý ten žert a co z něho vzejde, chechtá se a smíchy se zalyká. Ale nedají se popsati všechny jeho zábavy a vše to, co se o něm u nás vypravovalo!

Trochu jiným způsobem, v jiném tóně a jiném duchu vypravovali u nás o jistém poručíku Smekalovu, jenž zastával hodnost velitele v naší káznici, prve ještě než byl pro hodnost tu jmenován náš major. Ačkoliv o Žerebjatnikovu vypravovali dosti lhostejně, bez zvláštní rozhořčenosti, přece na jeho kousky nehleděli se zálibou, nechválili ho a patrně jím opovrhovali. Ba i přezírali ho jaksi s vysoká. Ale o poručíku Smekalovu vzpomínali u nás s radostí a s rozkoší. Věc je ta, že to dokonce nebyl nějaký zvláštní přítel výprasků, jemu se úplně nedostávalo onoho Žerebjatnického živlu. Ale přes to nebyl od toho, aby se bilo; ale jde hlavně o to, že i na jeho pruty se u nás vzpomínalo s jakousi sladkou láskou — tak se uměl zalíbiti onen člověk trestancům!

A čím pak? Čím si zasloužil takové populárnosti? Pravda, náš lid, jako snad veškeren ruský národ, je hotov zapomenouti celá muka pro jediné laskavé slovo; mluvím o tom jako o faktu, nerozebíraje ho pro tentokrát ani s té, ani s druhé strany. Nebylo těžko zalíbiti se onomu lidu a získati si u něho populárnosti. Ale poručík Smekalov si získal obzvláštní populárnosti, tak že se i na to, jak on bil, vzpomínalo div ne s vroucí radostí. „Jako vlastní otec," říkávali trestanci, ba i povzdechli si, porovnávajíce podle své paměti bývalého dočasného velitele Smekalova s nynějším majorem. „Dobrá duše!"

Byl to člověk prostý, snad dobrý i podle svého. Ale stává se, že netoliko dobrý, nýbrž i velkomyslný člověk se stane velitelem a co z toho? Nikdo ho nemiluje a některému se prostě posmívají. Zde šlo o to, že Smekalov uměl věc navléknouti tak, že ho u nás všichni uznávali za svého člověka, a to je veliké umění, či správněji řečeno vrozená vloha, které si nevšímají ani ti, kterým je dána. Podivná věc: někteří z takových lidí bývají i daleko ne dobří lidé a přece si někdy získávají velikou populárnost. Neštítí se, nehnusí se podřízeného lidu — hle, kde sluší, jak se mi zdá, hledati toho příčinu! V nich nevidí panáčka běloručku, od nich nepáchne pánovitostí, nýbrž páchne od nich jakýmsi zvláštním, prostonárodním zápachem, jim vrozeným, a ty můj Bože, jak citlivý je lid k onomu zápachu! co by za něj nedal! Nejmilosrdnějšího člověka je ochoten obětovati za sebe přísnějšího, páchne-li od tohoto jejich vlastním, režným zápachem. A což je-li tento libě jim páchnoucí člověk mimo to opravdu dobrosrdečný, třeba jen podle svého? Tu se již nedá ani oceniti!

Poručík Smekalov, jak jsem již pravil, trestával časem velmi přísně, ale uměl to tak navléknouti, že se nejen na něho nehoršili, nýbrž naopak nyní, za mých časů, když už vše to dávno minulo, vzpomínali o jeho kouscích při trestání se smíchem a s rozkoší. Ostatně kousků těch neměl mnoho; nedostávalo se mu umělecké fantasie. Vezme-li se věc opravdově, měl vlastně všeho všudy jeden kousek, jeden jediný, jenž, mu vystačil u nás skoro na celý rok. Ale možná že se zalíbil právě tím, že byl jediný. Naivnosti při tom bylo plno. Přivedou na příklad provinilého trestance. Smekalov se dostaví sám k potrestání, přijde s úsměškem, s žertem, vyptá se provinilce o něčem a sice o něčem zcela vedlejším, o jeho osobních, domácích, trestaneckých záležitostech, a to bez jakéhokoliv účelu, ne že by si zahrával s trestancem, nýbrž jen tak po prostu, protože se mu skutečně chce dověděti se něco o těch záležitostech.

Přinesou pruty a Smekalovu stolici; sedne si na ni, ba i dýmku si zapálí. Dlouhou takovou míval dýmku. Trestanec počíná prosit… „Ne, brachu, jen lehni, co za řeči…" prohodí Smekalov; trestanec si vzdychne a lehne. „Nu, příteličku, umíš-li pak z paměti tu a tu modlitbu?"

„Jak pak bych neuměl, vaše blahorodí; jsem křtěný, od maličkosti jsem se jí učil."

„Tedy se modli."

A trestanec už ví, co se modliti, a ví napřed, co bude při té modlitbě, protože se tento kousek opakoval dříve už aspoň třicetkrát při výprasku jiných. Ba i sám Smekalov ví, že je to trestanci známo; ví, že i vojáci, kteří stojí sezdviženými metlami nad ležící obětí, dávno také už slyšeli o tomto vtipu, ale opakuje jej znova — tak se mu jednou pro vždy zalíbil, možná že snad právě proto, že si jej sám složil, tedy z literární ješitnosti.

Trestanec se začne modliti „Otče náš", vojáci s metlami čekají a Smekalov se až i trochu nahne s místa, ruku pozdvihne, přestane kouřiti z dýmky a čeká na jisté slovo. Při první větě trestanec přichází ponenáhlu ke slovu „na nebesích". A na to právě čeká. „Stůj!" křikne rozohněný poručík a v okamžiku s nadšeným posunem ruky a obrácen k vojákovi, jenž drží zdviženou metlu, volá: „A ty mu dej, co roste po lesích!" A při tom se dá srdečně do smíchu.

Stojící kolem vojáci také se ušklíbají; usmívá se vyplácející, div že se neusmívá sám vyplácený, nehledě na to, že na slovo „po lesích" metla už fičí vzduchem, aby v následujícím mžiknutí oka vjela jako břitva do jeho provinilého těla. I raduje se Smekalov, raduje se zejména proto, že si to tak pěkně vymyslil, a sice sám si složil: „na nebesích" a „po lesích"; i k věci se to hodí a zároveň se rýmuje. *)

Po vykonání trestu odchází Smekalov úplně sebou spokojený a potrestaný odchází také div ne spokojený sám sebou i Smekalovem, a ani se nenaděješ— za půl hodinky už vypravuje v káznici, jak se i dnes po třicet a první-

*) V originále trestanec odříkává:*… na nebesi", a poručík vpadne slovy: „A ty jemu podnesi!" t. j. ucti ho!

Pozn. překl.

krát opakoval jeho vtip, který se už před tím opakoval třicetkrát. „Slovem, dobrá duše! Čtverák!"

Vzpomínky o dobráku poručíkovi vyznamenávaly se časem i jakousi Manilovštinou. *)

„Přiházelo se, braši, že si tak kráčíš," vypravuje některý trestanec a celý jeho obličej se při té vzpomínce usmívá, „ty si kráčíš a on už sedí u okénka v županě, pije čaj a z dýmky si pokuřuje. Smekneš čapku. — Kam jdeš, Aksenove?"

„Do práce, Michajle Vasiljeviči; přede vším do dílny musím. — A on se pousměje… Jak povídám, dobrák člověk! srdečná duše!"

„Takového se už nedočkáme!" prohodí některý z posluchačů.

III.

Nemocnice.

(Dokončení.) **)

Dal jsem se nyní do řeči o trestech, rovněž i o různých vykonavatelích těchto zajímavých povinností vlastně proto, že přestěhovav se do nemocnice, obdržel jsem tehdáž teprve první názorné ponětí o všech těch záležitostech. Až do té doby věděl jsem o tom jen z doslechu. Do našich dvou pokojů přiváděli všechny metlami trestané obžalované ode všech praporů, ze všech trestaneckých oddělení a z jiných vojenských čet, jež byly posádkou v našem městě i v celém jeho okolí. Za té první doby, kdy jsem ještě všechno, co se dělo kolem mne, tak dychtivě pozoroval,

*) Manilov — jeden z typů Gogolových „Mrtvých duší".

**) Všechno, co zde píšu o trestech a bití, bývalo za mých časů. Nyní, jak jsem slyšel, všechno to se změnilo a mění se ještě.

Pozn. spisovatele.

Zápisky z mrtv. domu byly psány r. 1860. Pozn. překl.

všechny ty pro mne podivné pořádky, všichni ti potrestaní i k trestu se chystající přirozeně na mne činili velmi silný dojem. Byl jsem vzrušen, zaražen a poděšen. Pamatuju se, že jsem hned tehda počal najednou a netrpělivě vnikati do všech podrobností oněch nových zjevů, počal jsem poslouchati rozprávky a vypravování druhých trestancův o tomto předmětě, sám jsem jim dával otázky a domáhal se vysvětlení.

Přál jsem si mimo jiné znáti za každou cenu všechny stupně přisuzovaných trestův a jich vykonávání, všechny odstíny tohoto vykonávání, náhledy samých trestancův o všech těchto věcech; snažil jsem se představiti si psychologický stav těch, kdo se ubírají k potrestání. Pravil jsem již, že před trestem zřídka kdo bývá chladnokrevným, nevyjímaje ani těch, kteří už dříve bývali mnoho a nejednou biti. Tu na odsouzence vůbec napadá jakýsi příkrý, ale čistě fysický strach, bezděčný a neodvratný, tísnící veškeru mravní bytost člověka. Všímal jsem si nevolky i později, po celých těch několik let mého vězeňského života, těch obžalovaných, kteří, když si byli po první polovici trestu poleželi v nemocnici, vyhojili si svá záda a odcházeli z nemocnice, aby zítra odnesli druhou polovici ran holí, přisouzených jim rozsudkem. Toto dělení trestu na dvě pololovice děje se vždy po dobrém zdání lékaře, jenž je přítomen při trestu. Je-li počet ran, přisouzených za zločin, veliký, takže by trestanec všechno najednou nesnesl, dělí mu onen počet na dvě, ba i na tři části, soudě dle toho, co řekne lékař v době samého již trestu, t. j. může-li trestaný probíhati ulicí dále, aneb bylo-li by to spojeno s nebezpečím pro jeho život.

Obyčejně pět set, tisíc, ba i půl druhého tisíce proběhnou se najednou; ale je-li komu přisouzeno dva, tři tisíce, dělí se vykonání trestu na dvě i na tři části. Ti, kteří po vystání první polovice trestu s vyhojenými zády vycházeli z nemocnice, aby se podrobili druhé polovici trestu, bývali v ten den, kdy odcházeli, i den před tím obyčejně zasmušilí, mrzutí, nemluvní. Bylo na nich pozorovati jistou otupělost mysli, jakousi nepřirozenou roztržitost. Do řeči se takový člověk nepouští a více mlčí; nejzajímavější je to, že s takovým člověkem ani sami trestanci nikdy nerozmlouvají a snaží se nemluviti o tom, co ho očekává. Ani jediného zbytečného slova, ani útěchy; ano snaží se vůbec málo si takového trestance všímati. Je to ovšem lépe pro odsouzeného. Bývají výjimky, jako na př. Orlov, o kterém jsem již vypravoval. Po první polovině trestu mrzelo ho pouze to, že se mu záda nehojí dosti rychle a že nemůže odejíti dříve z nemocnice, aby si honem odbyl zbývající část ran, byl vypraven s oddílem trestanců do určeného pro jeho deportaci místa a cestou aby mohl prchnouti.

Ale toho bavil účel a Bůh ví, co měl v úmyslu. To byla vášnivá povaha, plná života. Byl velice spokojen, byl v silně vzrušeném stavu, ačkoli potlačoval své city. Příčinou bylo to, že před početím první polovice trestu se domníval, že zpod prutů nevyvázne živ, a že musí zemříti. Zalétaly k němu už dříve různé pověsti o opatřeních představenstva, ještě když byl ve vyšetřování; již tehda se připravoval k smrti. Ale když si odbyl první polovinu, nabyl zase ducha. Přivedli ho do nemocnice sbitého napolo do smrti; nikdy jsem ještě nevídal takových jizev; ale přišel k nám s radostí v srdci, s nadějí, že zůstane živ, že pověst byla klamná, že vyvázl přece nyní zpod prutů, takže nyní po dlouhé vyšetřovací vazbě počínal již blouzniti o cestě, útěku, svobodě, polích a lesích… Za dva dni po vyjití z nemocnice zemřel v téže nemocnici na své předešlé posteli, nevydržev druhé poloviny trestu. Ale zmínil jsem se již o tom.

Avšak titíž trestanci, kteří trávili tak těžké dni a noci před samým trestem, snášeli trest sám mužně, nevyjímaje ani nejmalomyslnějších z nich. Zřídka jsem slyšel zastenání i za první noci po jich příchodu; nezřídka i od takových, kteří byli velmi těžce zraněni; lid vůbec umí snášeti bolest. Co se bolesti týče, mnoho jsem se na to vyptával. Chtěl jsem určitě zvěděti, jak veliká jest ta bolest, s čím ji konečně možno srovnati? Opravdu ani nevím, proč jsem se toho domáhal. Jen tolik se pamatuju, že nikoliv jen z prosté zvědavosti. Opakuju, že jsem byl vzrušen a rozechvěn. Ale ať jsem se ptal kohokoliv, nikterak jsem se nemohl dopátrati odpovědi, která by mne uspokojila. Pálí to, jako když oheň pálí — toť vše, co se mně podařilo zvěděti, a byla to jednostejná odpověď ode všech. Pálí to — a dost.

Za té první doby, seznámiv se s M…m, vyptával jsem se i jeho. „Bolí to," odpověděl, „velice a pocit je takový, že to pálí jako oheň, jako oheň; jako by se záda pekla na nejprudčím ohni." Slovem, všichni svědčili jednostejně. Ostatně pamatuju se, že jsem tehda zpozoroval jistou věc, za jejíž správnost však mnoho neručím; ale souhlas výpovědí samých trestanců velice jí nasvědčuje: totiž to, že ostrý prut, je-li přisouzen ve velikém množství, je nejtěžším trestem ze všech, jichž se u nás užívalo. Zdálo by se na první pohled, že je to pošetilé a nemožné. Ale pěti sty, ano čtyřmi sty ranami prutem možno sesekati člověka do smrti; více než pěti sty ranami skoro najisto. Tisíc švihnutí nesnese najednou ani člověk nejsilnější konstrukce. Naproti tomu pět set ran holí možná vydržeti bez všelikého nebezpečenství života. Tisíc ran holí může vydržeti bez nebezpečenství života i člověk ne příliš silného složení. Ba ani dvěma tisíci ran holí nelze zabiti člověka prostřední síly a zdravého složení.

Trestanci všichni souhlasili, že pruty jsou horší než hůl. „Prut lépe přilehne," tvrdívali, „bolesti je více." O tom ovšem nemůže býti pochybnosti, že pruty jsou bolestnější než hůl. Silněji dráždí, silněji působí na nervy, rozčilují je přes míru, rozechvívají víc, než je možno. Nevím, jak nyní, ale za nedávných dob byli gentlemani, jimž možnost dát nasekati své oběti působila něco, co připomínalo markýza de Sada a Brinviliera. Mám za to, že v pocitu onom jest něco takového, od čeho oněm gentlemanům srdce se svírá, jest jim sladko a bolestno zároveň.

Jsou lidé jako tigři, kteří dychtí po tom, aby mohli líznouti krve. Kdo zakusil jednou této moci, této neobmezené nadvlády nad tělem, krví a duchem člověka, právě takového, jako on sám, taktéž Bohem stvořeného a bratra po zákonu Kristově; kdo zakusil té moci a úplné možnosti, ponížiti nejhlubším ponížením druhou bytost, nosící na sobě obraz boží, ten již nevolky pozbývá jaksi vlády nad svými city. Tyranství je zvyk; je nadáno schopností rozvoje, a rozvíjí se na konec v chorobu. Stojím na tom, že i nejlepší člověk může zvykem zhruběti a otupěti až na stupeň zvířete. Krev a moc opájejí; rozvíjí se zhrubělost, prostopášnost; rozumu i citu se stávají přístupnými a nakonec i příjemnými nejvýše abnormálné zjevy. Člověk a občan mizí v tyranovi navždy, a návrat k lidské důstojnosti, k pokání, k znovuzrození stává se pro něho skoro již nemožným. Kromě toho příklad, možnost takové svévole působí též na celou společnost nakažlivě; taková moc je svůdna. Společnost, pohlížející chladnokrevně na takové zjevy, sama už je nakažena ve svých základech. Slovem právo k tělesnému trestání, dané jednomu člověku nad druhým, jest jizvou společnosti, jest jedním z nejsilnějších prostředků na potlačení v ní každého zárodku, každého pokusu k dosažení práv občanských a spolu jistou příčinou její nezbytného a neodvratného rozkladu.

Kata se ovšem štítí ve společnosti, ale kata gentlemana dokonce ne. Teprve nedávno se objevilo opačné mínění, ale objevilo se jen v knihách abstraktně. I ti, kdo je pronášejí, nedovedli ještě všichni potlačiti v sobě onu potřebu samovlády. I každý továrník, každý podnikatel musí nezbytně pociťovati jakousi rozčilující rozkoš následkem toho, že jeho dělník závisí někdy celý se vší svou rodinou jedině od něho. Je tomu vskutku tak; ne tak rychle se pokolení lidské zříká toho, co v něm tkví dědičně; ne tak rychle se zříká člověk toho, co vniklo do jeho krve, co bylo vpraveno do něho tak říkaje s mateřským mlékem. Nedějí se takové náhlé převraty. Seznati vinu a děděný hřích jest ještě málo, tuze málo; jest nezbytno úplně mu odvyknouti. A to se neděje tak rychle.

Zmínil jsem se o katovi. Schopnosti katovské v zárodku se nacházejí skoro v každém člověku naší doby. Ale zvířecí vlastnosti člověka se nerozvíjejí stejně. Jestliže v některém člověku zahluší svým rozvojem všechny ostatní jeho schopnosti, stane se takový člověk ovšem hrozným a pravou nestvůrou. Jsou dva druhy katů: jedni bývají dobrovolní, druzí nevolní, z povinnosti. Dobrovolný kat stojí ovšem v každém vzhledě níže než nevolný, jehož se tak štítí lid, tak si ho oškliví, až se mu hnusí, má před ním hrůzu, jakýsi nevysvětlitelný, div ne mystický strach.

Odkud se bere tento skoro pověrečný strach před jedním katem, a taková lhostejnost, div ne schvalování druhého? Naskytují se příklady v nejvyšší míře podivné. Znával jsem lidi dobré, čestné, ba i vážené ve společnosti, a přece nemohli na příklad lhostejně snésti, když trestaný nekřičí pod metlou, neúpí a neprosí o smilování. Trestaný má nezbytně křičeti a prosit o slitování. Tak je to zavedeno; pokládá se to za slušné a nezbytné, a když jednou oběť nechtěla křičeti, tu vykonavatel, jehož jsem znal, a jenž za jiných okolností mohl býti pokládán třebas i za dobrého člověka, byl až osobně uražen oním případem. Měl zprvu v úmyslu potrestati provinilce zlehka; ale když se neozvalo obvyklé: Vaše blahorodí, otče rodný, slitujte se, učiňte, abych se věčně za vás modlil k Bohu a pod., rozvzteklil se a přidal mu padesát ran prutem, chtěje dosáhnouti křiku a proseb — i dosáhl toho.

„Nelze, je to hrubost," odpovídal mně zcela vážně.

Co však se týče skutečného kata, nevolného kata z povinnosti, je známo, že jím bývá odsouzený trestanec, jenž měl býti deportován, ale byl ponechán na svém místě, aby vykonával povinnosti kata. Vstupuje nejprve do učení k druhému katovi, a když se u něho vyučil, zůstává na vždy při trestnici, kde bydlí zvlášť, ve zvláštní světnici, mívá i své hospodářství, ale nachází se skoro neustále pod vojenským dozorem. Živý člověk ovšem není stroj; kat mrská třeba z povinnosti, ale někdy se také rozjaří; a ačkoliv je mu bití snad i příjemným, přece nikdy skoro nechová osobní nenávisti k své oběti. Dovednost rány, znalost svého umění, snaha ukázati se před svými soudruhy a před obecenstvem, podněcují jeho samolibost. Namáhá se jen pro umění.

Kromě toho kat ví dobře, že je vyvrhelem celého světa, že pověrečný strach všude ho vítá a provází, a nelze ručiti za to, že by to na něho nepůsobilo, že by to nezvyšovalo jeho vzteku, jeho zvířecích náklonností. I děti vědí, že se „odříká otce i matky". A podivná věc; všichni katové, co se mně přihodilo jich viděti, všichni byli lidé duševně rozvití, rozšafní, chytří a neobyčejně ješitní, skoro hrdí. Nevím, rozvíjela-li se v nich ona hrdost na vzdor všeobecnému k nim opovržení, zvyšovala-li se vědomím hrůzy, již vnukají svým obětem a vědomím své moci nad ní. Dost možná, že slavnostní a divadelní způsob, jak vystupují na pranýř před obecenstvo, spolupůsobí na rozvoj jisté domýšlivosti v nich. Pamatuju se, že se mně kdysi přihodilo setkávati se prodlením času velmi často a z blízka pozorovati jednoho kata. Byl to chlapík prostřední postavy, svalovitý, hubený, asi čtyřicetiletý, s dosti příjemnou a rozumnou tváří a kučeravou hlavou. Býval vždy neobyčejně vážný, klidný; zevně se choval po gentlemansky, odpovídal vždy krátce, s rozvahou, ba i laskavě, ale jaksi domýšlivě laskavě, jako by se něčím přede mnou vynášel.

Důstojníci od stráže často se s ním přede mnou dávali do řeči a vskutku jako by s jakousi úctou k němu. On si toho byl vědom a před představeným schválně zdvojnásoboval svou zdvořilost, prostotu a pocit vlastní důstojnosti. Čím laskavěji s ním rozmlouval představený, tím nepoddajnějším se zdál sám a ačkoli nevystupoval ani za mák z mezí nejjemnější zdvořilosti, nicméně jsem přesvědčen, že se v ten okamžik pokládal za něco nepoměrně vyššího, než představený, s kterým rozmlouval. Bylo to napsáno na jeho obličeji. Stávalo se, že ho někdy za velmi parného letního dne posýlali s vojenským průvodem do města, bíti dlouhou, tenkou žerdí psy. V onom městečku bylo velmi mnoho psů, kteří nikomu nepatřili a neobyčejně rychle se plodili. Za doby letních prázdnin stávali se nebezpečnými a z rozkazu představenstva posýlali kata je hubit. Ale ani tato ponižující povinnost pranic ho na pohled nesnižovala. Stálo za podívanou, jak si vážně vykračoval po městských ulicích v průvodu unaveného strážníka, lekaje pouhým zjevem svým děti a báby na potkání, jak klidně, ba i s vysoka pohlížel na každého, kdo ho potkal.

Katům se ostatně žije lehce. Mívají peníze, jedí velmi dobře, pijí vodku. K penězům přicházejí pomocí podplatků. Odsouzenec stavu občanského, jenž má býti dle rozsudku potrestán, obdaruje napřed kata aspoň něčím, třebas to byl poslední jeho majetek. Avšak od jiných, od bohatých odsouzenců berou sami, určují summu, poměrnou k domnělým prostředkům trestancovým, berou i po třiceti rublech a někdy i více. S velmi bohatými se pořádně smlouvají. Příliš slabé kat ovšem nemůže trestati; odpovídáť za to svými vlastními zády. Ale za určitý plat slíbí své oběti, že ji nebude bíti tuze silně. Jeho nabídka se skoro vždy přijímá; ne-li, bije opravdu barbarsky, což je skoro úplně v jeho moci.

Stává se, že uloží značnou summu i velmi chudobnému odsouzenci; příbuzní přicházejí, smlouvají se, klanějí se mu, a běda, nevyhoví-li mu. V podobných případech mnoho mu napomáhá pověrečný strach, jejž jim nahání. Jakých divných věcí o katech nevypravují! Ostatně sami trestanci mne ubezpečovali, že kat může zabiti jedinou ranou. Ale přede vším kdy se to zkusilo? Avšak možná dost. Tvrdilo se to všeobecně. Kat sám pak se mně zaručoval, že to učiniti může. Také se říkalo, že může udeřiti ze vší síly po zádech provinilcových, ale tak, že nenaskočí po ráně ani sebe menší jizva a trestaný nepocítí ani dost malé bolesti. Ale o všech takových kouscích a fortelích je známo již příliš mnoho pověstí.

Avšak i když kat vezme podplatek, aby trestal mírně, první ránu zasadí přece z celého rozmachu a ze vší síly. Stalo se to mezi nimi jaksi zvykem. Následující rány zmírňuje, zvláště když mu napřed zaplatili. Ale první rána, ať si mu zaplatili, nebo ne, patří jemu. Opravdu nevím, proč to činí? Proto-li, aby rázem svou žertvu přiučili k dalším ranám, majíce za to, že po velmi kruté ráně nebudou se zdáti tak bolestnými rány lehčí, aneb je k tomu vede jen snaha, aby ukázali své oběti, co mohou, aby jí nahnali strachu, zkrušili ji z prvního rázu, aby se dovtípila, s kým má co činiti, slovem aby si zafuriantili. Vůbec před početím trestu cítí se kat v pohnutém stavu, pociťuje svou sílu, je si vědom, že je pánem; je v tom okamžiku hercem; jemu se diví a jeho se hrozí obecenstvo a ovšem ne bez jisté rozkoši volá na svou oběť před první ranou: „Drž se, spařím tě!" — obvyklá to a osudná slova v tomto případě. Je si těžko představiti, do jaké míry možná znetvořiti povahu lidskou!

V ty první doby v nemocnici poslouchal jsem s dychtivostí všechna taková vypravování trestancův. Ležeti bylo nám všem hrozně nudno. Každý den jest tak podoben jeden druhému. Ráno nás ještě bavily návštěvy lékařův a pak brzy po nich oběd. Oběd jest za takové jednotvárnosti ovšem vítanou zábavou. Jídla byla různá, přizpůsobená chorobám nemocných. Někteří dostávali jen polévku s nějakou krupicí; jiní pouze kaši, třetí dokonce jen kaši z krupičky, na kterou bylo mnoho milovníků. Trestanci se od dlouhého ležení rozněžili a rádi si smlsli. Těm, co se již uzdravovali, aneb už byli skoro zcela zdrávi, dávali kousek vařené hověziny, „býka", jak se u nás vyjadřovali. Nejchutnější jídla dostávali ti, co měli kurděje: maso s cibulí, křenem a pod. a časem i sklenku kořalky. Chléb se také rozdával dle druhů nemocí, buď černý nebo polobílý, řádně vypečený.

Tato oficiálnost a určitost v předpisování stravy byla nemocným jen k smíchu. Ovšem při některých nemocech člověk sám ničeho nejedl. Zato ti nemocní, kteří cítili chuť k jídlu, jedli co chtěli. Někteří si vyměňovali jídla, tak že pokrm, přizpůsobený k jedné nemoci, přecházel k docela jiné. Jiní, kteří měli jisti pouze slabá jídla, kupovali si hovězí maso nebo oběd, určený pro kurdějovité, pili kvas, nemocniční pivo, kupujíce je od těch, jimž bylo předepsáno. Někteří jídali i dvě porce. Tyto porce se prodávaly, a to i z druhé ruky, za peníze. Porce hovězího masa cenila se dosti vysoko; stála pět kopějek assignačních.*) Nebylo- li v našem pokoji kde koupiti, posýlali hlídače do druhého trestaneckého pokoje, a když ani tam, tedy i do místností, kde leželi vojáci, do „svobodných", jak u nás říkali. Vždy se našel někdo, kdo byl ochoten prodat. Musili se pak spokojiti pouhým chlebem, zato si ušetřili peníze. Nuzota byla ovšem všeobecná, ale ti, kdo měli penízky, posýlali si až na trh pro koláče, i pro mlsky atd. Naši hlídači konali ty objednávky zcela nezištně.

Po obědě počínala nejnudnější doba; někdo z dlouhé chvíle spal, někdo žvástal, někdo se přel a někdo vypravoval něco nahlas. Nepřivedli-li nových nemocných, bylo ještě nudněji. Příchod nováčka způsobil skoro pokaždé jistý dojem, zvláště byl-li úplně neznámý. Prohlíželi si ho, snažili se zvěděti, co je zač, proč, jak, a odkud sem přichází. Zvláště je zajímali v tom případě deportovaní; ti vždycky uměli něco vypravovali, ostatně nikoliv o svých intimných záležitostech; na to, nedal-li se člověk do vypravování sám, nikdy se nevyptávali, nýbrž jen tak: odkud přicházejí? s kým šli? jaká byla cesta? kam půjdou odsud? a pod. Někteří, slyšíce nové vypravování, vzpomínali jako mimochodem o něčem ze svých zkušeností, o různých pochodech, skupinách trestaneckých, o vykonavatelích, o náčelnících skupin.

Ti, kdo běhali ulicí, přicházeli také okolo toho času, pod večer. Působili vždycky dosti silný dojem, jak jsem ostatně již připomenul; ale nepřiváděli jich každodenně, a v ten den, když nepřišli, bývalo u nás jaksi mdlo, jako by všechny ty osoby strašně se navzájem omrzely a počínaly i hádky. U nás byli rádi i šílencům, jež k nám přiváděli k lékařskému pozorování. Obžalovaní, aby se zbavili tělesného trestu, jen zřídka připadali na myšlénku, stavěti se šílenými. Některé z nich brzy usvědčili, aneb lépe řečeno, sami oni se odhodlávali ke změně politiky ve svém jednání;

*) Asi dvě kopějky stříbra.

trestanec dva nebo tři dni tropí, bláznovství a najednou pro nic za nic nabude opět rozumu, ztichne a se zasmušilou tváří se hlásí jako uzdravený. Trestanci ani lékaři mu to nevytýkali, nezahanbovali ho připomínáním nedávných jeho kousků; mlčky ho zapisovali mezi uzdravené, mlčky ho provázeli a za dva nebo tři dni objevil se u nás opět, ale již jako potrestaný. Takové případy bývaly však vůbec řídké.

Ale skuteční šílenci, které k nám přiváděli na zkoušku, bývali pravou metlou Boží pro celý pokoj. Některé šílence, veselé, živé, křičící, tancující a zpívající, vítali trestanci zpočátku div ne s nadšením. „To je vyražení!" říkávali, hledíce na některého právě přivedeného blázna. Ale mně bylo hrozně obtížno a těžko dívati se na ony nešťastníky. Nikdy jsem se nemohl dívati lhostejně na šílence.

Ostatně neustálé kroucení se a nepokojné dovádění šílence, přivedeného a uvítaného se smíchem, brzo omrzelo u nás rozhodně všechny, a za nějaké dva dni pozbývali naskrze všichni trpělivosti. Jednoho z nich drželi u nás tři neděle a nezbývalo než prostě utéci z nemocnice. Jako by naschvál přivedli v tutéž dobu ještě jednoho šílence. Tento způsobil na mne zvláštní dojem. Přihodilo se to již v třetím roce mého vězení. V prvním roce, či lépe řečeno, za prvních měsíců mého života v káznici chodil jsem z jara na práci se skupinou kamnářů jako podavač do cihelny, vzdálené asi dvě versty. Bylo zapotřebí spraviti pece k budoucím letním pracím v cihelně. Toho rána seznámili mne v cihelně M…cký a B. s přebývajícím tam vrchním dozorcem, poddůstojníkem Ostrožským. Byl to Polák, stařec asi šedesátiletý, vysoký, hubený, velice slušného, ba i vznešeného zevnějšku. V Sibiři byl od dávných dob ve službě, a ačkoli byl původu selského a přišel sem jako voják s vojskem v třicátém roce, M…cký a B. ho přece měli rádi a vážili si ho. Četl si neustále katolickou bibli. Dal jsem se s ním do řeči a on mluvil tak laskavě, tak rozumně, tak zajímavě vypravoval, tak dobrosrdečně a poctivě hleděl. Od té doby jsem ho neviděl po dvě léta, jen jsem slyšel, že byl vzat pro jakousi záležitost do vyšetřování, a znenadání ho přivedou do našeho pokoje v nemocnici jako šílence. Vešel s výskáním, chechtem a s nejneslušnějšími, sprostými posuňky se pustil do tance po pokoji. Trestanci měli hroznou radost, ale mne se zmocnil veliký zármutek…

Za tři dni už jsme nikdo nevěděl, co s ním počít. Hádal se, pral se, výskal, prozpěvoval písně, i v noci, vyváděl každou chvíli takové protivné kousky, že se všem dělalo až na nic. Nikoho se nebál. Oblékali mu blázineckou kazajku, ale to bylo pro nás ještě horší, ačkoli bez kazajky se pouštěl do hádek a byl by se sepral bezmála se všemi. Za ty tři neděle někdy celý pokoj prosil jedním hlasem hlavního lékaře, aby dal převésti naše neštěstí do druhého trestaneckého pokoje. Tam za dva dni už prosili, aby ho zase odvedli k nám. A protože byli u nás najednou dva šílenci, oba nepokojní a zuřivci, proto si oba pokoje vyměňovali po řadě své šílence. Ale ukázalo se, že byli jeden horší druhého. Všichni si oddechnuli svobodněji, když je konečně někam od nás odvedli…

Pamatuju se ještě na jednoho podivného blázna. Přivedli jednou v létě jednoho obžalovaného, zdravého a na pohled velmi neohrabaného chlapíka, starého asi čtyřicetpět let, s tváří zohyzděnou od neštovic, se zalitýma červenýma malýma očima a s neobyčejně zasmušilým a mračným vzezřením. Umístili ho podle mne. Ukázalo se, že je to velice klidný člověk, s nikým se nedával do řeči, a seděl jako by o něčem přemýšlel. Počalo se smrákati a tu se nenadále obrátí ke mně. Přímo, bez jakéhokoli úvodu, ale s takým vzezřením, jako by sděloval se mnou neobyčejné tajemství, počal mně vypravovati, že má tyto dni dostat dva tisíce, ale že se to nyní nestane, protože se dcera plukovníka G. přimlouvá za něho.

Pohlédl jsem udiveně na něho a odpověděl jsem, že v tomto případě, jak se mi zdá, plukovníkova dcera nevyřídí ničeho. Neměl jsem ještě tušení o ničem; přivedli ho k nám ne jako blázna, ale jako obyčejného nemocného. Otázal jsem se ho, co mu schází? On mne odpověděl, že neví, a že ho sem poslali za jakousi příčinou, ale že je docela zdráv a dcera plukovníkova že je do něho zamilována; že jela jednou, budou tomu dvě neděle, okolo hlavní stráže a on v týž okamžik vyhlédnul ze zamříženého okna. Jakmile ho spatřila, ihned že se do něho zamilovala. Od té doby byla za různými záminkami již třikrát na strážnici; ponejprv přišla spolu s otcem k bratru důstojníkovi, jenž byl v tu dobu právě na stráži; po druhé přišla s matkou rozdávat almužnu, a když šla okolo něho, pošeptala mu, že ho miluje a vysvobodí ho. Bylo ku podivu, s jakými jemnými podrobnostmi vypravoval mně celou tu pošetilost, jež se ovšem ve vší své celosti zrodila v jeho chorobné, ubohé hlavě. Věřil svatě, že bude zbaven trestu. O vášnivé lásce oné slečny k němu mluvil klidně a s přesvědčením, i nehledě na veškeru bláhovost této historie, tak bylo hloupo poslouchati takové romantické vypravování o slečně, zamilované do člověka, starého padesát let, s takovou unylou, rozhořčenou a znetvořenou tváří. Ku podivu, co mohl provésti strach před trestem s tou bojácnou duší.

Dost možná, že vskutku někoho uviděl z okénka, a šílenství, jež se v něm rodilo ze strachu, vzrůstajícího s každou hodinou, našlo si z nenadání svůj východ, svou formu. Tento nešťastný voják, jenž si snad ani jednou nevzpomněl na slečny, vymyslil si najednou celý román, pudem jaksi se chápaje aspoň tohoto stébla. Vyslechl jsem ho mlčky a podal jsem o něm zprávu ostatním trestancům. Ale když se druzí počali vyptávati, on cudně umlk'.

Druhého dne se ho lékař dlouho vyptával, a poněvadž mu oznámil, že je zdráv a při prohlídce vskutku se ukázal zdravým, propustili ho z nemocnice. Ale o tom, že mu na lístek napsali „sanat", dověděli jsme se teprve, když lékaři odešli z pokoje, tak že jsme jim už nemohli pověděti, co mu vlastně schází. Ostatně ani my jsme tehdá ještě zcela netušili, oč tu hlavně běželo. A zatím celá věc záležela v pochybení představenstva, jež ho k nám poslalo, aniž udalo příčinu, proč ho posýlá. Přihodila se tu jakási nedbalost. A možná dost, že i ti, co ho k nám poslali, také jen hádali, ale nebyli ještě zcela přesvědčení o jeho šílenosti, zakročili následkem nejistých pověstí a poslali ho k nám na zkoušku.

Ať již se věc měla jakkoli, nešťastníka za dva dni na to vyvedli k potrestání. To zdá se velice ho překvapilo svou neočekávaností; nevěřilť do posledního okamžiku, že bude potrestán, a když ho táhli podél vystrojené řady, počal křičeti „pomoc!" V nemocnici ho uložili tentokrát už ne do našeho pokoje, kde nebylo svobodné postele, nýbrž do druhého. Ale vyptával jsem se na něho a zvěděl jsem, že po celých osm dní nepromluvil s nikým ani slova, byl zaražen a neobyčejně truchliv… Potom ho poslali někam pryč, když se mu zahojila záda. Já aspoň ničeho jsem víc již o něm neuslyšel.

Co pak se vůbec týče léčení a léků, tu nakolik jsem mohl pozorovati, lehce nemocní skoro nikdy neplnili, co jim bylo předepsáno, a nepřijímali léků; ale těžce nemocní a vůbec opravdově nemocní velmi rádi se léčili, přijímali pravidelně své mixtury a prášky; ale nejvíce měli u nás v oblibě vnější prostředky. Baňky, pijavky, horké obkladky a pouštění krve, jež tak miluje a jemuž tolik věří náš prostý lid, přijímalo se u nás s ochotou, ba i s radostí. Zajímala mne jedna podivná okolnost. Titéž lidé, kteří byli tak trpělivi při snášení nejtrapnějších bolestí při bití holemi a pruty, nezřídka si stýskali, krčili se, ba i stenali, když jim sázeli baňky. Buď že se příliš rozněžili, anebo se tak jen stavěli: opravdu nevím, čím to vysvětliti.

Pravda naše baňky byly zvláštního druhu. Přístroj, jímž se prosekne okamžitě kůže, ranhojič kdysi za dávných dob ztratil nebo pokazil, anebo se snad sám pokazil, takže bylo nutno prováděti nezbytné zářezy do těla lancetou. Pro každou baňku dělají okolo dvanácti zařezů. Přístrojem to nebolí. Dvanáct nožíčků sekne najednou okamžitě, a bolest není cítiti. Ale prořezává-li se kůže lancetou, to je něco jiného. Lanceta řeže poměrně velmi pomalu; bolest je cítiti; a poněvadž ku příkladu pro deset baněk je zapotřebí učiniti stodvacet takových zářezů, bylo to všechno vzato dohromady ovšem bolestno. Zakusil jsem to, ale ačkoli to bolelo a bylo mrzuté, přece ne v takovém stupni, aby se člověk nemohl zdržeti od stenání.

Bývalo někdy až směsno dívati se na některého otevřhubu a siláka, jak se krčí a počíná fňukat. Vůbec bylo to možno srovnati s tím, když některý člověk pevný, ba i klidný, při nějaké důležité záležitosti stává se mrzutým a svéhlavým doma, když nemá co dělat, nejí, co se mu podává, vadí se a nadává; nic mu není vhod, všichni mu překážejí, všichni jsou k němu hrubi, všichni ho trápí; slovem dobré bydlo mu nedá posedět, jak se říkává někdy o podobných pánech, s nimiž se setkáváme ostatně i mezi prostým lidem; v naší káznici pak za příčinou všeobecného společného přebývání, až příliš často.

Stávalo se, že v nemocnici sami soudruhové se počali posmívati takovému choulostivci, a některý z nich mu proto vyhubuje; a vida, hned umlkne, jako by byl vskutku jen na to čekal, aby mu vyhubovali, by umlk'. Zvláště Usťjancev to neměl rád a nikdy si nedal ujiti příležitost, aby nevynadal choulostivci. On vůbec si nedával ujiti příležitost, aby se mohl dáti s někým do sporu. Bylo to jeho potěšením, jeho potřebou, ovšem následkem nemoci a z části též tuposti. Zadívá se napřed vážně a upřeně a potom jakýmsi klidným, přesvědčeným hlasem začne dávati naučení. Do všeho se míchal; zrovna jako byl dosazen k nám za dozorce nad pořádkem aneb nad všeobecnou mravností.

„Všeho si všímá," říkávali někdy se smíchem trestanci. Jeho ostatně šetřili a vyhýbali se hádkám s ním, časem se jen tak trochu smáli.

„Ten toho napovídal! Na třech vozech by to neuvezli."

„Co napovídal? Před hlupákem čapky nesmekají, to je známo. Proč pak křičí, když ho říznou lancetou? Líznul si medu, neboj se nyní chladu, to znamená: trp!

„Ale co je tobě do toho?"

„Ne, braši," skočil jim do řeči jeden z našich trestanců, „baňky to není nic, zkusil jsem to. Ale není větší bolesti, jako když tě za ucho dlouho táhnou."

Všichni se dali do smíchu.

„A což tebe tahali?"

„A tys si myslil, že ne? Rozumí se, že tahali."

„Proto ti uši tak trčí do výšky."

Onen trestanec, Sapkin, měl opravdu velmi dlouhé, po obou stranách trčící uši. Býval tulákem, byl ještě mladý, člověk rozumný a tichý, mluvíval vždy s jakýmsi vážným, zatajeným humorem, což některým jeho historkám dodávalo mnoho komismu.

„Z čeho pak jsem se měl domyslit, že tě tahali za ucho? A když si to tak představím, jsi to tvrdohlavý člověk?" vpletl se znova do řeči Usťjancev, hněvivě se obraceje k Šapkinu, ačkoli tento nemluvil s ním, nýbrž se obracel vůbec ke všem. Ale Sapkin se ani na něho nepodíval.

„A tebe kdo tahal?" ozval se kdosi.

„Kdo? Vímeť kdo, ispravník. To bylo braši za tuláctví. Přišli jsme tehdá do K. a byli jsme dva, já a ještě jeden, také tulák, Jefim bez příjmení. Cestou jsme si u jednoho sedláka ve vsi Tolmině pomohli maličko. Je tam taková ves, Tolmina. Přijdeme a díváme se; rádi bychom si pomohli, ale bojíme se. „V poli čtyři voli, ale ve městě strach," vímeť. Nu především jsme zašli do krčmy. Ohlédneme se. Přijde k nám jeden, takový prohořelý, lokte prodřené, v německých šatech. Tak a tak. — Dovolte, povídá, jak pak, s dokumentem?"*)

„Ne, povídáme, bez dokumentu."

„Tak. A my taky. Tuhle mám ještě dva dobré přátele, povídá, také slouží u generála Kukuškina. **) Tak smím tedy prosit: maloučko jsme si vyhodili z kopýtka a penízky jsme si ještě neopatřili. Uštědřete nám láhvičku."

„S velikou radostí," povídáme. Nu, vypili jsme. I ukázali nám tam jednu věc, která se týkala našeho řemesla. Dům tam stál na pokraji města, bohatý jeden měšťan tam ostával, statku měl plno: shodli jsme se, že mu v noci

*) Průvodní list.

**) Totiž v lese, kde kuká kukačka. Chce tím říci, že jsou také tuláci.

učiníme návštěvu. Jenže jsme u toho bohatého měšťana v noci všichni, všech pět nás, vlezli do pasti. Odvedli nás na policii a potom k samému ispravnikovi. Já — povídá — sám je vyslechnu. Vyjde s dýmkou, číšku čaje nesou za ním, silný takový, s licousy. Sedl. A tu kromě nás přivedli ještě tři jiné, také tuláky. A je vám to braši směšný člověk, tenhle tulák: Nu, na nic se nepamatuje, třebas mu kůl na hlavě tesej, všechno zapomněl, o ničem neví. Ispravnik zrovna ke mně: „Co jsi zač?" Tak zařval, jako ze sudu. Rozumí se, povídám také jako všichni: „Na nic, já řku, se nepamatuju, vaše vysokoblahorodí, všechno jsem zapomněl."

„Počkej," povídá, „já si s tebou ještě promluvím; tvá tlama je mně povědomá;" a sám jen jen na mne poulí oči. A já jsem ho před tím nikdy ani neviděl. Jde k druhému: „Kdos' ty?"

„Vyskoč-upaluj, vaše vysokoblahorodí."

„To se tak jmenuješ, Vyskoč-upaluj ?"

„Tak se jmenuju, vaše vysokoblahorodí."

„Nu dobře, tys Vyskoč-upaluj, a ty ?" To se ptá třetího.

„A já za ním, vaše vysokoblahorodí."

„Ale jak ti říkají?"

„Tak mně říkají. ,A já za ním', vaše vysokoblahorodí."

„A kdo pak tě, darebáku, tak pojmenoval?"

„Dobří lidé mne tak pojmenovali, vaše vysokoblahorodí. Všude jsou na světě dobří lidé, vaše vysokoblahorodí, vímeť."

„A kdo jsou ti dobří lidé?"

„Pozapomněl jsem už trochu, vaše vysokoblahorodí; račte už odpustiti velikodušně."

„Všechny jsi zapomněl?"

„Všechny jsem zapomněl, vaše vysokoblahorodí."

„Vždyt jsi měl přece také otce, matku? Aspoň na ně pamatuješ-li se?"

„Bezpochyby že měl, vaše vysokoblahorodí, a ostatně také jsem už trochu pozapomněl; dost možná, že jsem je měl, vaše vysokoblahorodí."

„A kdež jsi se zdržoval až dosavad?"

„V lese, vaše vysokoblahorodí."

„Pořád v lese?"

„Pořád v lese."

„Nu a v zimě?"

„Zimu jsem neviděl, vaše vysokoblahorodí."

„Nu a ty, jak ty se jmenuješ?"

„Sekyra, vaše vysokoblahorodí."

„A ty?"

„Nabrus ji, vaše vysokoblahorodí."

„Tedy žádný se nemůžete na nic upamatovat ?"

„Na nic se nepamatujeme, vaše vysokoblahorodí."

Stojí, směje se a oni hledí na něho a také se usmívají. A jindy zrovna do zubů udeří, když se podřekneš. A víme, jací jsou to lidé, všichni siláci, takoví vypasení. „Odveďte je do trestnice," poroučí, „potom se s nimi spravím. A ty tu zůstaneš" — to povídá jako mně. „Pojď sem, sedni!" Koukám: stůl, papír, péro. Myslím si: co to asi zamýšlí dělat? „Sedni — povídá — na stolici, vezmi péro a piš!" a při tom mne chytil za ucho a táhne. Koukám na něho, jako čert na popa.

„Neumím, já řku, vaše vysokoblahorodí!"

„Piš!"

„Ustrňte se, vaše vysokoblahorodí."

„Piš, jak umíš, tak piš!" a při tom pořád táhne za ucho, pořád táhne a jak tu zakroutí! Nu braši, povídám vám, raději kdyby mně nasypal tři sta rákoskou, až se mi v očích zajiskřilo. „Piš" a „Piš!" Tak vede svou neustále.

„Což se zbláznil, či co?"

„Ne, nezbláznil se. Ale v T…ku písař vyvedl nedávno kousek; peníze erární sebral a útek' s nimi; také mu uši odstávaly. Nu, podali zprávu na všechny strany. A já podle popisu trochu jakobych mu byl podoben, proto tedy mne zkoušel, umím-li psát a jak píšu."

„To jsou věci, hochu! A bolelo to?"

„Povídám, taková bolest."

Ozval se všeobecný smích.

„Nu což, napsal jsi něco?"

„Ale což jsem mohl napsat! Počal jsem pérem čmárati, čmárám, čmárám po papíře, nu a on mne pustil. Ale pohlavků asi deset ještě přidal nádavkem, toť se ví, a pak mne pustil, také do trestnice, vímeť."

„A ty opravdu umíš psáti?"

„Umíval jsem, ale od té doby, co začali psáti pérem, už neumím."

Tedy při takových historkách, či lépe řečeno při takovém žvástu utíkal časem náš nudný čas. Můj Bože, jaká to byla dlouhá chvíle! Dni dlouhé, dusné, jeden zrovna jako druhý. Aspoň kdyby nějaká kniha byla! A při tom jsem chodíval, zvláště z počátku, často do nemocnice, někdy churavý, někdy prostě si poležet; utíkal jsem z trestnice. Těžko tam bylo, ještě tíže nežli zde, mravně bylo tíže. Rozezlenost, nenávist, sváry, závist, neustálé dobírání si nás šlechticů, zlé, hrozebné obličeje! Zde však v nemocnici všichni si byli více rovni, žili spolu přátelštěji.

Nejsmutnější chvílí z celého dne byl večer, když se rozsvěcovaly svíčky a počátek noci. Spat léhají záhy. Mdlá svítilna svítí opodál u dveří jasným bodem, ale na naší straně je na polo tma. Smrad se šíří po světnicí a dělá se dusno. Některý nemůže usnouti, vstane a sedí půldruhé hodiny na posteli, nakloniv svou hlavu s noční čepicí, jako by o něčem přemýšlel. Patříš na něho celou hodinu a snažíš se uhodnouti, o čem přemýšlí, abys také nějak ubil čas. Anebo počneš strojiti plány, vzpomínati na minulost, fantasie počne kresliti obšírné, světlé obrazy. Vzpomínáte si i na takové podrobnosti, jež by vám jindy nepřišly ani na mysl a neprocítili byste je tak, jako nyní. Anebo se zamyslíte o budoucnosti: V jakém stavu vyjdete z káznice? Kam? Kdy to bude? Vrátíte-li se kdy do svého rodného kraje? Dumáte, dumáte a naděje vám procitne v duši…

A jindy se dáte zhola do počítání: jeden, dva, tři atd. abyste při tom počítání nějak usnuli. Napočítal jsem někdy do tří tisíc a neusnul jsem. Někdo se obrátí. Usťjancev zakašle svým shnilým, souchotinářským kašlem, pak slabě zastená a pokaždé prohodí: „Hospodine, zhřešil jsem!"

A je tak podivno slyšeti tento chorobný, prasklý a nyjící hlas za všeobecného ticha. Tamhle někde v koutku také nespí a rozmlouvají spolu s postele. Jeden počne něco vypravovati o svých příhodách, o dávné minulosti, o svém tuláctví, o dětech, o ženě, o bývalých pořádcích. Z pouhého vzdáleného šeptání už poznáváš, že to, o čem on vypravuje, nikdy více se k němu nevrátí a sám on, vypravovatel, že je krajíc, odříznutý od bochníka. Druhý poslouchá. Je slyšeti pouze tichý, rovnoměrný šepot, jako by voda šplounala kdesi daleko… Vzpomínám si, jak jsem kdysi za dlouhé zimní noci vyslechl jedno takové vypravování. Na první pohled se mně to zdálo jakýmsi zimničným snem, jako bych ležel v horečce, a vše to se mně zdálo v zimničném žáru a v pomatenosti…

IV.

Akulčin muž.

(Vypravování.)

Bylo už pozdě v noci, okolo dvanácti hodin. Usnul jsem a náhle jsem procitnul. Mdlé, nepatrné světélko vzdálené noční svítilny jedva osvěcovalo komnatu… Skoro všichni už spali. Spal i Usťjancev a v nočním tichu bylo slyšeti, jak se mu těžce dýše, jak mu při každém dechu hlen hrčí v hrdle. Daleko na chodbě ozvaly se najednou těžké kroky přicházející střídající se stráže. Cvaknula pažbou o podlahu ručnice. Otevřely se dvéře; svobodník tiše kráčeje, přepočítal nemocné. Za minutku zavřeli pokoj, postavili novou hlídku ke dveřím, stráže se vzdálila a zavládlo opět předešlé ticho. Tu jsem teprv spozoroval, že nedaleko ode mne po levé straně dva nemocní nespali a pošeptmu o něčem spolu rozprávěli. Stávalo se to v nemocnici; někdy leží dva vedle sebe, celé dni a měsíce nepromluví spolu slova, a najednou se rozpovídají za lákavé noční hodiny a jeden počne před druhým odhalovati celou svou minulost.

Povídali si dle všeho už dlouho. Počátek jsem nezaslechl, však i nyní jsem všechno dobře neslyšel; ale ponenáhlu jsem přivykl a počal jsem jim rozuměti. Spáti se mně nechtělo, což dělati jiného, než poslouchat?… Jeden vypravoval ohnivě, leže napolo v posteli se zdviženou hlavou a s krkem nataženým ve směru k soudruhovi. Byl patrně roznícen, vzrušen; chtělo se mu vypravovati. Posluchač jeho seděl zasmušile a zcela lhojstejně na své posteli s nataženýma nohama, zřídka jen zabručel něco jako za odpověď, anebo na důkaz soucitu s vypravujícím, ale to jen jaksi ze zdvořilosti a ne opravdově, při tom si každou minutu cpal z růžku tabák do nosu. Byl to voják z „polepšovacího oddělení" Čerevin, člověk asi padesátiletý, mrzutý pedant, chladný resonér a samolibý hlupák. Vypravovatel Šiškov byl ještě mladý člověk, asi třicetiletý, trestanec z našeho občanského oddělení, zaměstnaný v krejčovnách.

Doposud jsem mu věnoval málo pozornosti; však i potom, po celou dobu mého života v káznici jaksi mne nelákalo, abych si ho všímal. Byl to prázdný, potrhlý člověk. Někdy mlčí, chodí mrzutý, chová se hrubě, celé neděle nepromluví. A najednou se vplete do nějaké historie, počne roznášet klevety, rozčilovati se pro hloupost, vláčí se z kasárny do kasárny, sděluje zprávy, pomlouvá, činí se, jen což. Seřežou ho, a on opět umlkne. Byl to človíček bojácný a slabý. Všichni s ním zacházeli jaksi nedbale. Byl nevysoké postavy, hubený; oči měl jaksi nepokojné, ale časem jaksi tupě zádumčivé. Přihodilo-li se, že něco vypravoval, počne horkokrevně, s ohněm, i rukama hází, ale najednou jako když utne, nebo přejde na jiný předmět, dá se unésti novými podrobnostmi a zapomene, o čem počal vypravovati. Často nadával, a kdykoli se dal do nadávání, tu pokaždé vytýkal něco svému soupeři, něco, čím tento ublížil jemu, mluvíval s citem, div se nerozplakal… Na balalajku nehrál špatně a hrál rád, o svátcích dokonce i tancoval, a tancoval pěkně, když ho k tomu přiměli… Ne, že by snad byl tak poslušným, ale rád si zjednával přátel a z přátelství jim byl po vůli.

Dlouho jsem nemohl pochopiti, co to vypravuje. Také se mně zdálo z počátku, že se neustále vzdaluje od předmětu a dává se unášeti vedlejšími věcmi. Snad pozoroval, že Čerevina jeho vypravování málo zajímá, ale zdá se, že si chtěl schválně namluviti, že jeho posluchač je vtělená pozornost, a snad by ho velice zabolelo, kdyby se přesvědčil o opaku.

„….Vyjde-li někdy na trh," pokračoval Šiškov, „všichni se uklánějí, úctu vzdávají, slovem boháč."

„Obchody, povídáš, vedl?"

„Nu, ovšem, obchody. Mezi měšťanstvem je u nás nouze. Hotová nuzota. Báby nosí vodu z řeky, ech, jaký kus cesty k dolině, aby mohly zahrady zaliti; lopotí se, lopotí, a napodzim nesklidí zelí ani na šči. Bída. Nu statek měl veliký, půdu najatými dělníky vzdělával, tři měl; k tomu ještě své včelnice, med prodával, s dobytkem obchod vedl, a v našem místě, vímeť, byl u veliké úctě. Byl už hrozně stár, sedmdesát let, kosti ho tížily, šedý byl, takový veliký. Když tak vyjde v lisí šubě na bazár, hned mu všichni vzdávají čest. Vímeť, vědí co znamená. „Zdrástvujte báťuško Ankudime Trofimyči!" — „Zdrástvuj — on na to — i ty!" Nikým vám nepohrdá. „Buďte dlouho živ, Ankudime Trofimyči!" — „Nu, jak se ti vede?" optá se on. — „Ech, nám jako nahému v trní. A jak vám, báťuško?" — „Tak, tak — vece — dokud Bůh hříchy trpí, také nebe zakuřujeme." — „Dlouho buďte živ, Ankudime Trofimyči!" — Jak povídám, nikým nezhrdne, a když promluví, každé jeho slovo platí jako rubl. Byl písmák, čtenář, samé nábožné věci jen čítal. Usadí stařenku před sebou: „Nu, poslouchej, ženo, dávej pozor!" a začne vykládat. A stařenka jeho nebyla zrovna stará, s ní se oženil už podruhé, pro děti, vímeť; od první neměl dětí. Nu, a od druhé od Marje Štěpánovny měl dva syny, ještě nedospělé; mladší, "Vasja, se mu narodil, když mu bylo šedesát let. A Akulka, dcera, byla ze všech tedy nejstarší, bylo jí osmnáct let."

„Totiž tvoje, tvá žena?"

„Počkej. Zprva tam Filka Morozov natropil neplech. Ty, povídá Filka Ankudimovi, budeme se dělit; vyplať mně všechny čtyři sta rublů; což myslíš, že jsem tvůj pacholek? Nechci s tebou společně vésti obchod, a Akulku tvou, povídá, si nevezmu. Já jsem nyní svým pánem. Moji rodičové, povídá, nyní umřeli, já peníze propiju a potom se dám najati, na vojnu se dám, a za deset let přijedu sem k vám jako polní maršálek. Ankudim mu peníze vyplatil, všecko do kopějky mu vyplatil — protože ještě jeho otec se starým vedli obchod na společné peníze. — „Jsi člověk ztracený," povídá mu. A on na to: „Nu, ztracený-li nebo ne, to se ještě neví, ale s tebou, brado plesnivá, naučí se člověk sídlem mléko nabírat. Ty, povídá, z halíře chceš kapitál udělat, všelikou chamraď sbíráš, nehodí-li se do kaše. Já ti na to naplivat chtěl, povídá. Schráníš, schráníš a čerta koupíš. Já, povídá, mám svou hlavu. A tvou Akulku si přece nevezmu; já, povídá, i tak jsem s ní spával…"

„Jak, povídá Ankudim, smíš ty hanobiti poctivého otce poctivou dceru? Kdy jsi s ní spal, hadí sádlo ty, psí krev ty;" a celý se při tom zatřásl. Filka mně to sám vypravoval.

„A víte-li, povídá, já způsobím, že se Akulka nejen za mne, nýbrž vůbec za nikoho neprovdá, nikdo si jí nevezme, ani Mikita Grigorjič si ji teď nevezme, protože ztratila poctivost. Já už od podzimka s ní žil. A nyní ani za sto raků nesvolím. Nu, dej třebas ihned na zkoušku sto raků — nesvolím…"

„I zahýřil u nás, chlapík! Inu, tak, až se země otřásá, a město plno hluku. Přátel si nabral, peněz hromada, tři měsíce hýřil, všecko prohýřil. „Já — říkával — až budu hotov s penězi, prodám dům, všecko prodám a potom buď se dám na vojnu, nebo se půjdu toulat světem!" Od rána do večera opilý, párem koní s rolničkami jezdil. A holky jak ho měly rády, nu až hrůza. Pěkně hrál na kytáru."

„Měl tedy s Akulkou už před tím něco?"

„Mlč, počkej! Já jsem také tehdá otce pochoval, a mátuška moje perníky pekla, na Ankudima jsme pracovali, tím jsme se živili. Živobytí naše bylo bídné. Měli jsme ovšem také políčko za lesem, obilí jsme seli, ale po smrti otcově všechno jsme prodali, protože jsem si také vyhodil z kopýtka, brachu milý. Na matce peníze ranami jsem vymáhál …"

„To nebylo pěkné, jestli že ranami. Veliký hřích."

„Býval jsem nachmelen, brachu milý, od rána do noci. Dům jsme měli ucházející, ještě jakž takž, třebas maličký, ale svůj. Ale v jizbě třebas zajíce hoň. Často jsme sedávali o hladu, celý týden není co dát do huby. Matka mne kárala, kárala; ale což mně!… Já jsem tehda, brachu, od Filky Morozova ani neodcházel Od rána do noci s ním. „Hraj mně — říkával — na kytáru a tancuj; já budu ležet a na tebe peníze házet, protože jsem nejbohatší člověk." A co jen všechno nevyváděl. Jen kradených věcí nepřijímal. „Já — říkával — nejsem zloděj, nýbrž poctivý člověk. Ale pojďme, říkával, Akulce vrata mazat dehtem; protože nechci, aby se Akulka vdala za Mikitu Grigorjiče. To je mně nyní dražší, než kyselo," povídá."

„Ale za Mikitu Grigorjiče chtěl starý již před tím dceru provdati. Mikita byl už také letilý, vdovec, s brejlemi chodil, také měl obchod. Jakmile uslyšel, ze vznikly řeči o Akulce, jde a povídá přímo: „Mně — povídá — Ankudime Trofimyči bude to veliká hanba, a potom ani se nechci ženiti na stará leta." Tu jsme Akulce pomazali vrata dehtem. Nu tak ji bili, tak ji za to doma bili… Marja Štěpanovna křičí: „Se světa tě sprovodím!" A starý: „Za starých dob — povídá — za ctihodných patriarchu, já bych ji — povídá — na hranici rozsekal, ale nyní — povídá — je svět plný tmy a hniloby." Sousedé přes celou ulici slýchali, jak Akulka řve z celého hrdla; mrskali ji z rána do noci. A Filka volá po celém trhu: „Znamenitá holka je Akulka — povídá — ráda se povyrazí při sklence. Čistě si chodíš, bíle se nosíš, pověz koho miluješ! Já — povídá — jsem jim tam utřel nos, budou si pamatovat."

„V tu dobu potkal jsem i já jednou Akulku; šla s vědry pro vodu. A já křičím: „Zdrástvujte Akulino Kudimovno!Čest vaší milosti. Čistě chodíš, kde to bereš; ukaž lístek, s kým to žiješ ?" Jen to jsem řekl. Ale jak se ona na mne podívala; takové veliké oči měla! Ale sama zhubeněla, jako štěpina. Nu povídám, tak se na mne podívala! Ale mát její myslila, že se mnou žertuje a křičí na ni ze vrat: „Co tam zuby ceníš, nestoudnice!" A ten den opět byla bita. Celou hodinu ji někdy mlátila. „Zabiju ji — křičela matka — protože teď už není mou dcerou."

„Nu ano, že byla lehká!"

„A ty jen poslouchej, strejčku. Když jsme tak s Filkou pořád tehdá pili, přijde ke mne jednou matka, a já ležím. „Co ty darebáku ležíš, povídá, ty lotře jeden — povídá. Spílá mně, vímeť. Ožeň se, povídá, tamhle s Akulkou se ožeň. Nyní i tobě ji rádi dají, tři sta rublů jen na penězích dostane." A já jí na to: „Vždyť — povídám — je nyní už na celý svět zostuzena." — „Ty's hlupák— povídá — svadebním věncem všechno se pokryje; tobě samému bude výhodnější, bude-li pro celý život před tebou vinna. A my bychom si jejich penězi pomohli; já už mluvila o tom— povídá — s Marjí Štěpanovnou. Ráda to slyšela." A já na to: „Peníze na stůl — povídám — dvacet rublů, potom se ožením." A věříš-li mně? Do samé svadby jsem z opice ani nevycházel. A k tomu ještě Filka Morozov hrozí: „Já ti, povídá, ty muži Akulčin, všechna žebra přemlátím a s tvou ženou, když budu chtít, každou noc budu spát. " A já mu povídám: „Lžeš, psí maso!" Nu, tu on mne zostudil po celé ulici. Já přiběhl domů: „Nežením se, povídám, jestliže mně nevysázejí ihned ještě padesát rublů!"

„A což ji chtěli provdati za tebe?"

„Za mne? A proč by ne? Já byl člověk poctivý. Můj otec upadl v nouzi teprv na konec života následkem požáru; před tím jsme žili bohatěji než oni. Ankudim tedy povídá: „Vy — povídá — jste hotová žebrota." A já mu odpovídám: „Což ještě málo — já řku — vaše vrata dehtem mazali." A on na to: „Což ty — povídá — nad námi furiantíš? Dokaž napřed, že ztratila čest; každou hubu šátkem nezacpeš. Tamhle je Bůh a tamhle — povídá — jsou dvéře; nech být. Ale peníze, které jsi dostal závdavkem, musíš vrátit." Tu jsem se Filky zbavil; vzkázal jsem mu po Mitrijovi Bykovu, že ho zostudím nyní na celý svět, a do same svadby, brachu milý, jsem nevycházel z opice. Teprve před svadbou jsem vystřízlivěl."

„Když nás přivezli od oddavek, posadili nás a Mitrofán Štěpanovič, totiž ujec její, povídá: „Třebas ne se ctí, povídá, za to pevně vykonáno a ukončeno." Starý, Ankudim, také se opil a dal se do pláče; sedí a slzy mu tekou po bradě. A já, brachu, víš co jsem tehdá udělal? Vzal jsem do kapsy s sebou důtky — přichystal jsem si je ještě před svadbou — a měl jsem pevný úmysl, že si spravím nyní chuť na Akulce, aby věděla, co to je nepoctivým způsobem se vdávat, a aby lidé také věděli, že mne neoženili jako hlupáka."

„Docela dobře! Aby totiž i budoucně si pamatovala…"

„Ne, strejčku, ty jen poslouchej. V naší krajině vedou novomanžely z kostela hned do komory, a ostatní zatím pijí. Zanechali nás tedy s Akulkou v komoře. Ona sedí celá bílá, ani kapka krve ve tváři. Bála se patrně. Vlasy měla taky jako len bílé. Oči měla veliké. A stále mlčívala, ani jí slyšeti nebylo v domě, zrovna jako by němá byla. Podivná taková. A mohl bys si to brachu pomyslit? Já si přichystal důtky, tam u samé postele jsem si je položil, a vidíš, brachu milý, vždyť ona neměla ani za mák viny na sobě."

„Není možná!"

„Ani za mák; zcela poctivá z poctivého domu. A zač ona, brachu milý, musila snášeti taková muka ? Zač ji Filka Morozov před celým světem zostudil?"

„Ano."

„Padl jsem před ní tehda hned tam u postele na kolena, ruce jsem sepjal: „Mátuško — povídám — Akulíno Kudimovno, odpust mně hlupáku, že jsem tě také za takovou pokládal. Odpusť mně, povídám, darebovi!" A ona sedí přede mnou na posteli, dívá se na mne, obě ruce mně položila na ramena, usmívá se a z očí jí slzy kanou; pláče a směje se… Když jsem tehda vyšel k ostatním, povídám: „Nu, až potkám nyní Filku Morozova, nebude více žíti na světě!" A rodičové, ti ani nevědí, kterému svatému se mají modliti; matka div jí k nohám nepadla a pláče. A starý povídá: „Kdybychom byli znali a věděli, nevyhledali bychom ti takového muže, dcero ty naše rozmilá." A když jsme vyšli spolu v první neděli do chrámu, měl jsem na sobě beránkovou čapku, kaftan z tenkého sukna, plyšové šaravary; ona v nové zaječí šubce, šáteček hedbávný — to jest já se k ní hodím, ona ke mně; tak si kráčíme! Lidé se dívají na nás se zálibou; já byl chlapík, a Akulinušku, třebas se nemohla vynášeti před jinými, ale haněti také nebylo možno; byla tak prostřední, jakých jde dvanáct na tucet …"

„A to je právě dobře."

„Tak tedy poslechni. Druhý den po svadbě, ačkoli jsem byl nachmelen, utekl jsem od hostí; vyklouznu jim a běžím. Dejte sem — povídám — nestoudného Filku Morozova, dejte ho sem, podlce! Tak křičím na trhu! Nu, opilý ovšem jsem byl; až vedle Vlásových mne chytli a mocí tři lidé domů mne přivedli. A po městě jdou řeči. Holky si na trhu povídají: „Holčičky, umnice, víte-li pak? Akulka se jako poctivá vdala." Ale Filka mně krátce na to povídá před lidmi: „Prodej ženu — napiješ se. U nás — povídá — voják Jáška proto se jen oženil; se ženou nespal a po tři léta byl opilý." Já mu povídám: „Ty's podlec!" „A ty — povídá — hlupák! Vždyť tě ženili nestřízlivého. Co pak jsi v takovém stavu mohl poznati?" Přišel jsem domů a křičím: „Vy jste mne oženili opilého!" Ale matka se hned do mne pustila. „Ty matičko — povídám — máš zlatem uši zavěšené. Dej sem Akulku!" I počal jsem jí třepat. Třepal jsem jí, brachu, třepal, dvě hodiny jsem jí třepal, až jsem se sám svalil; tři neděle nevstávala s postele."

„Je pravda ovšem," poznamenal flegmaticky Čerevín, „nebudeš-li je bít, tedy… A což pak jsi ji zastal s milovníkem?"

„Abych ji zastal, ne, nezastal jsem ji," promluvil po krátké pomlčce a jako by s namáháním Šiškov. „Ale mrzelo mne to velice; lidé nás dočista oklevetali, a všeho toho příčinou byl Filka. „Ty máš ženu — říkal — za model, aby každý na ní hleděl." Pozval nás k sobě a tu se do mne pustí: „Jeho žena, povídá o mně, je milosrdná duše, šlechetná, uctivá, chování má, všechno je na ní hezké; takhle si jí nyní váží. A zapomněl, chlapík, jak jí sám vrata dehtem mazal!" Já tu sedím opilý. A tu on mne chytne za vlasy, a jak chytne, sehne mne dolů: „Tancuj, povídá, muži Akulčin, já tě budu takhle držeti za vlasy, a ty tancuj a mne bav!" — „Ty's podlec," křičím. A on mně na to: „Já k tobě přijedu s kamarády a Akulce, tvé ženě, před tebou metlou nasekám, co se mně bude líbit." Věříš-li, že jsem se potom celý měsíc bál z domu vyjíti? Přijede, myslím si, zostudí mne. A právě za to jsem ji počal bíti. .

„Co je plátno bít? Ruce svážeš, ale jazyk nezavážeš. Bít mnoho také se nehodí. Potrestej, pouč, ale potom k ní buď laskav. Na to je žena."

Šiškov chvíli mlčel.

„Když mne to hrozně mrzelo," počal opět vypravovati; „a potom už jsem to měl ve zvyku. Některého dne z rána do večera ji mlátím: vstane ne tak, jak bych si přál, chodí ne tak, jak bych si přál. Nenabiju-li jí, jako by mi něco scházelo. Sedávala mlčky, oknem se dívala a plakala… plakala někdy celý den. Bývalo mně jí líto a přece jí nabiju. Matka mne proto kárávala, kárávala: „Darebáku, říkávala, lotr jsi hotový!" — „Zbiju vás — křičím na to — nikdo ať se mi neopováží slova promluvit; protože jste mne podvodně oženili." Stařík Ankudim z počátku se jí zastával, sám přijde a říká: „Však nejsi Bůh ví co za zvíře; najdu na tebe spravedlnost!" Ale potom toho zanechal. A Marja Štěpanovna, ta zkrotla úplně. Jednou přišla a se slzami prosila: „Přišla jsem tě znepokojit, Ivane Seményči; věc je neveliká, ale prosba veliká. Dopřej nám světla božího spatřiti, báťuško," a při tom se mně uklání; „buď mírný, odpusť jí! Zlí lidé naši dcerku oklevetali; vždyť sám víš, že's si ji bral poctivou…" Na kolena přede mnou upadla, uklání se, pláče. A já furiantím: Ani vás slyšet nyní nechci! Co se mi líbí nyní, to s vámi se všemi udělám, protože nemám už vlády nad sebou; a Filka Morozov — povídám — je mým přítelem a prvním soudruhem …"

„Tedy opět jste se spolu spustili?"

„Ale kde! S ním nebylo žádné řeči. Nadobro se spil. Všechno, co mel, utratil, a dal se jedním měšťanem najati, že půjde za jeho nejstaršího syna na vojnu. V našem kraji jest už takový obyčej, je-li kdo najat za vojáka, tedy do samého toho dne, kdy ho odvezou na vojnu, všechno v celém domě musí před ním ležeti, a on je nade vším úplným pánem. Peníze při odvodu obdrží v celosti, a před tím bydlí v domě hospodářově, třebas půl léta tam bydlí, a čeho jen za tu dobu nevyvádí s domácími! Nu taková spousta, že aby svaté z domu vynášeli! Já jdu za tvého syna na vojnu — křičí, jsem tedy váš dobrodinec; všichni si mne tedy musíte vážiti; ne- li, odřeknu se. Zahýřil tedy Filka v domě měšťanově, až Bůh brání; s dcerou spí, hospodáře za bradu každý den po obědě tahá — vše to činí pro své vyražení. Každý den aby mu topili lázeň, a aby páry přibylo, místo vody musí kořalku líti na žhavý kotel, a do lázně aby ho ženské nesly na rukou. Vrátí se domů z vyražení, stane na ulici: „Nechci jíti vraty, rozbírejte plot!" Musí mu tedy v jiném místě vedle vrat plot rozebrati, a on tudy projde. Konečně přišla doba, odvezli ho k odvodu, dali mu vystřízlivěti. Lidu, Bože můj, co tu lidu bylo na ulici. „Filku Morozova vezou na vojnu!" On se uklání na všechny strany. A Akulka šla v tu chvíli ze zahrady; jak ji Filka uviděl — u samých našich vrat, vykřikl „Stůj!" vyskočil z vozu, na kolena před ní a až k zemi se jí poklonil. „Dušinko moje, — volá — jahůdko má, dvě léta jsem tě miloval, a nyní mne s muzikou na vojnu vezou. Odpusť mne — povídá — poctivého otce poctivá dcero, neboť já jsem podlec před tebou, já jsem vším vinen." A podruhé se jí poklonil až k zemi. Akulka se zastavila, jako by se byla ulekla z počátku, a potom se mu poklonila po pás a pravila: „Odpusť i ty mně, dobrý junáku, a já zlého na tebe ničeho nevím." Já za ní do světnice: „Co's mu řekla, ty psí maso?" A ona, nu věříš-li mně, nebo ne, pohlédla na mne: „Abys věděl — povídá — já ho miluju nyní více nežli světlo očí svých!"

„Ale, ale!..

„Toho dne neřekl jsem jí po celý den ani slova… Až na večer: „Akulko, já tě zabiju," povídám. V noci nemohu spát. Vyšel jsem do síně napít se kvasu a tu začínalo už svitati. Vrátil jsem se do jizby. „Akulko, povídám, vstávej, na pole pojedeme." Já už před tím jsem se chystal na pole, matička také věděla, že pojedeme. „Nu, to ráda slyším — povídá — V poli plno práce a nádenník tam prý už třetí den leží na břiše." Zapřáhl jsem do vozu, mlčím. Když se z našeho města vyjede, hned začne borový les a táhne se na patnáct verst; za lesem je naše pole. Projeli jsme tři versty lesem a já zastavím koně. „Vstávej, povídám, Akulíno, tvůj konec se přiblížil." Ona kouká na mne, lekla se, vstala přede mnou a mlčí. „Omrzela jsi mne, povídám; modli se Bohu!" A chytnu ji za vlasy; vrkoče měla takové tlusté, dlouhé. Okolo ruky jsem si je ovinul, ze zadu s obou stran jsem ji koleny přitiskl, vytáhl nůž, hlavu jsem jí zahnul nazpět a tak jí přejedu po hrdle nožem… Jak tu ona vykřikne, krev jak stříkne, já nůž odhodil, obchvátil jsem ji zpředu rukama, lehl jsem na zemi, obejal ji, a křičím nad ní, řvu z celého hrdla. Ona křičí i já křičím; celá se zachvívá, trhá se mi z rukou a krev stříká na mne, její krev, i do tváře, i na ruce se mně valí. Tu jsem ji nechal, neboť strach se mne zmocnil, i koně jsem nechal, a sám utíkám, utíkám; humny jsem přiběhl domů a do lázně. Lázeň jsme měli starou, dávno už nesloužila; zalezl jsem pod podlážku a sedím tam. Do noci jsem tam proseděl."

„A což Akulka?"

„A ona podle všeho se zdvihla za mnou a také se vydala na cestu domů. Tak ji potom našli sto kroků od onoho místa."

„Nedořezal jsi ji tedy."

„Ano…" Šiškov se na chvilku zamlčel.

„Je to taková žíla" — podotknul Čerevin, „že když ji, tu samou žílu, hned na ponejprv nepřeřízneš, člověk bude sebou neustále hýbat, a ať mu vyteče co chce krve, přece neumře."

„Ale ona umřela. K večeru ji našli mrtvou. Oznámili to, jali se mne hledat a už v noci mne našli v lázni… A nyní jsem tady už čtvrtý rok," dodal po malé pomlčce.

„Hm… Pravda, nebudeš-li bíti, nebude dobře!" poznamenal chladnokrevně a methodicky Čerevin, vytahuje opětně růžek s tabákem. Počal šňupati dlouze a s přestávkami. „Ale zase, hochu, když se to vezme" — pokračoval Čerevin — „jsi podle všeho hrozně hloupý. Já jsem také tak jednou zastal svou ženu s milovníkem. Zavolal jsem ji tedy do kůlny, oprať jsem složil na dvě. „Komu — povídám — jsi přísahala? Komu jsi přísahala?" Nu, řezal jsem ji, řezal opratí, řezal, řezal, půldruhé hodiny jsem ji řezal. A tu prosí: „Tvé nohy budu mýtí a tu vodu piti." Avdoťja se jmenovala."

V.

Letní doba.

Však hle, už duben počíná, již se blíží Velkonoce. Znenáhla počínají i letní práce. Slunce jest den ode dne teplejší a pronikavější; vzduch voní jarem a dráždivě působí na organismus. Blížící se krásné dni rozčilují i spoutaného člověka, rodí i v něm jakási přání, jakési snahy, stesky. Zdá se, že se člověku ještě silněji stýská po svobodě pod jasným slunečným paprskem, než za pošmourných zimních nebo jesenních dnů, a lze to pozorovati na všech trestancích. Zdá se, jako by jednak byli rádi světlým dnům, ale zároveň se v nich zvyšuje jakási nedočkavost, netrpělivost. Opravdu jsem zpozoroval, že na jaře jako by se častěji u nás v káznici přiházely sváry. Častěji bylo slyšeti hluk, křik, rámus, vznikaly rozepře; a při tom zpozoruje člověk náhodou někde při práci něčí zádumčivý pohled, upřený do modravé dáli, tam někam na druhý břeh Irtyše, kde počíná jako nekonečný ubrus přes půl druhého tisíce verst volná kirgizská step; zpozoruje něčí hluboký povzdech z plných prsou, jako by zrovna cosi táhlo člověka, aby si podýchal tím dalekým, svobodným vzduchem, a ulehčil jím stísněné, spoutané duši.

„Eh!" zvolá konečně trestanec, a náhle, jako by setřásl se sebe sny a dumy, netrpělivě a zasmušile se chopí rýče neb cihel, jež má přenésti s jednoho místa na druhé. Za minutu již zapomene na svůj nenadálý pocit a buď se dá do smíchu nebo do spílání, dle toho, jaké jest povahy, anebo se dá najednou s neobyčejným, zhola zbytečným zápalem do uložené mu práce, byl-li mu dán určitý úkol, a počíná pracovati, pracovati ze všech sil, jako by chtěl obtíží práce potlačiti v sobě něco takového, co ho samo tísní a tlačí uvnitř. Jsou to vesměs lidé silní, z větší části v květu let a sil… Těžký jsou okovy v tu dobu! Nepoetisuju v tomto okamžiku a jsem přesvědčen o pravdě své poznámky. Kromě toho, že v teple, uprostřed jasného, slunečného světla, když slyšíš a pociťuješ celou duší, celou bytostí svou, jak se příroda vůkol tebe probouzí s neobsáhlou silou, ještě těžšími se stávají zavřený žalář, vojenský průvod a cizí vůle; kromě toho všeho za této jarní doby po celé Sibiři a po celém Rusku s prvním hlesnutím skřivánka počíná se tulácký život: prchají lidé boží ze žalářův a hledají spásy po lesích. Po dusné jámě, po soudech, okovech a prutech toulají se úplně po své vůli, kde se jim zachce, kde se jim více líbí, kde se jim zdá pohodlněji; pijou a jedí, kde se co trefí, co Bůh dá, a v noci mírně usínají někde v lese nebo na poli bez veliké starosti, bez žalářní tesklivosti, jako lesní ptáci, loučíce se na noc pouze s hvězdami nebeskými, usínají před okem božím. Což povídat! Bývá i těžko, i hlad bývá; a zmoří člověka „služba u generála Kukuškina". Celé dni člověk někdy nespatří chleba; před každým aby se skrýval, schovával; časem nezbude než krásti, loupiti a někdy i vražditi. „Osadník jest jako dítě; nač se podívá, už se toho chápe," říkají v Sibiři o tamních osadnících z přinucení. Přísloví toto v celé jeho síle a ještě s některým doplňkem může býti užito také o tulácích. Tulák jen zřídka není lupičem, a skoro vždycky je zlodějem, ovšem více z nouze, než z povolání.

Jsou zatvrzelí tuláci. Někteří prchají, když už si odbyli svou lhůtu nucených prací v káznici a byli usazeni v některé vsi jako osadníci. Zdálo by se, že je spokojen jako osadník, je zabezpečen, ale ne! Stále ho to někam táhne, někam láká! Život v lesích je život bídný a hrozný, ale volný a plný dobrodružství, má v sobě cosi svůdného, jakousi tajemnou vnadu pro ty, kdo jí už jednou okusili a hle, uprchne člověk, někdy dokonce skromný, řádný, jenž podával naději, že se stane dobrým osedlým člověkem a čilým hospodářem. Mnohý se i ožení, má děti, prožije třebas pět let na jednom místě a znenadání jednoho krásného jitra zmizí někam k velikému ustrnutí ženy, dětí i celé volosti, k níž byl připsán.

U nás v káznici mně ukázali jednoho z takových běhounů. Nedopustil se nijakého zvláštního přestupku, aspoň nebylo slyšeti, že by se o něm vypravovalo něco podobného, ale neustále prchal, celý svůj život strávil na útěku. Býval i na jižní hranici ruské za Dunajem, i ve stepi kirgizské, i ve východní Sibiři, i na Kavkaze, všude se zdržoval. Kdo ví, za jiných okolností snad by se byl stal z něho nějaký Robinson Kruzoe při jeho vášnivé touze po cestování. Ostatně vše to mně o něm vypravovali jiní; sám on v káznici málo mluvil, a když už promluvil, tedy jen nejnutnější věci. Byl to velmi malinký mužíček, již asi padesátiletý, neobyčejně tichý, s nápadně klidným, ba až tupým obličejem, až blbě klidným, V létě si rád poseděl na sluníčku a nezbytně si při tom bručel pro sebe nějakou písničku, ale tak tiše, že na pět kroků od něho už jí není slyšet. Tahy jeho obličeje byly jaksi zdřevěnělé; jedl málo, nejvíce jen chlebíček; nikdy si nekoupil ani jediného preclíku, ani sklenky kořalky; a ostatně sotva měl asi kdy jaké peníze; on sotva asi uměl počítat. Ke všemu se choval úplně klidně. Káznické pejsky krmíval někdy ze své ruky, kdežto u nás v trestnici psy nikdo nekrmíval. Vůbec Rus nerad krmívá psy.

Povídalo se, že byl ženat, a sice dvakrát; pravilo se, že má někde děti… Zač se dostal do káznice, nevím dokonce. Naši neustále čekali, že ufoukne i od nás; ale buď že ještě nepřišel jeho čas, anebo že jeho léta prošla, on si žil a požíval, chovaje se jaksi zpytavě k oné podivné společnosti, jež ho obklopovala. Ostatně spoléhati se nebylo možná; pravda, mohlo by se zdáti, nač by mel prchati, čeho tím dosáhne? Ale přec jen, vezme-li se věc kolem a kolem, lesní, tulácký život je ráj proti životu v káznici. To je pochopitelno, a nemůže býti nijakého porovnání. Ač je to těžký osud, ale přec jen svoje vůle. Toť příčina, proč každý trestanec na Rusi, ať si sedí kdekoliv, stává se jaksi nepokojným z jara, při prvních pozdravech jarních paprsků slunečních. Třebas daleko ne každý má v úmyslu prchnouti; neboť možno s určitostí říci, že se k tomu pro obtíž a odpovědnost odhodlává ze sta jeden; ale zato ostatních devadesát devět aspoň si zablouzní o tom, jak by bylo možná prchnouti a kam by se mělo prchnouti; aspoň se u srdce uleví pouhým projevem přání, pouhým zdáním možnosti. Některý si aspoň vzpomene, jak dříve kdysi uprchl…

Mluvím nyní pouze o odsouzených. Avšak rozumí se, že nejčastěji a nejvíce se odhodlávají k útěku trestanci, nacházející se ve vyšetřování. Ti, kdo byli odsouzeni na určitou dobu, prchají leda počátkem svého uvěznění. Když si však odbyl dvě nebo tři léta káznice, počíná si trestanec let těch už vážiti a ponenáhlu přichází k přesvědčení, že je lépe, dokončiti zákonitým způsobem svou robotní lhůtu a vyjiti potom z káznice jako osadník, než se odhodlati k takovému odvážnému podniku a k takové záhubě v tom případě, nezdaří-li se útěk. A vždyť nezdar je tak možný! Leda jen desátému se podaří zjinačiti svůj osud.

Z odsouzených odhodlávají se k útěku také častěji než jiní ti, kdo jsou odsouzeni na příliš dlouhou dobu. Patnáct, dvacet let se zdá věčností a odsouzený na takovou lhůtu stále je hotov k blouznění o změně osudu, třebas si už odseděl deset let v káznici. Konečně i vypálená znamení překážejí z části, aby se člověk odhodlal k útěku.

Zjinačiti si osud jest výraz technický. Potom i při výslechu, byl-li trestanec usvědčen, že prchl z káznice, odpovídá, že chtěl zjinačiti svůj osud. Tento z části knihový výraz hodí se však úplně k věci. Každý uprchlík má na mysli ne snad osvoboditi se na vždy — víť, že je to skoro nemožno — nýbrž buď že se dostane do jiného ústavu, nebo že bude odsouzen pouze k deportaci za osadníka, anebo že se dostane znova do vyšetřování, a sice pro nový přestupek, jehož se dopustí už za tuláctví — slovem, že se dostane, kam je libo, jenom ne na staré místo, jež ho omrzelo, jenom ne do předešlé káznice.

Všichni ti uprchlíci, nenajdou-li si v prodlení léta nějakého nahodilého, neobyčejného místa, kde by mohli přezimovati, nepadnou-li na příklad na některého přechovávatele uprchlíků, jemuž je to výhodno; a neopatří-li si konečně, někdy třebas i vraždou, nějakého průvodního listu, se kterým by se mohli usaditi kdekoliv: všichni na podzim, nebyli-li polapeni už dříve, z větší části sami se dostavují v zástupech do měst a trestnic jako tuláci a usazují se v žalářích na zimu, ovšem nikoliv bez naděje, že se jim v létě opět podaří prchnouti.

Vesna působila i na mne svým vlivem. Pamatuju se, jak jsem dychtivě časem patříval skrze štěrbiny mezi břevny v ohradě a dlouho jsem stával s hlavou skloněnou ku plotu, upřeně a nenasytně pohlížeje, jak se tráva zelená na našem pevnostním vale, jak se neustále tmavěji a tmavěji modrá daleké nebe. Nepokoj a tesknost má rostly s každým dnem a káznice se mně stávala stále víc a více protivnou. Nenávist, které jsem jako šlechtic v prodlení prvních let stále zakoušel od trestanců, stávala se mně nesnesitelnou, otravovala život můj jedem. Za těch prvních let často jsem odcházel, ač mně nic nescházelo, poležet si do nemocnice jedině proto, abych nebyl v káznici, jen abych se zbavil té úporné, ničím nesmiřitelné všeobecné nenávisti.

„Vy jste ocelové zobáky, vy jste nás zaklovali," říkávali nám trestanci, a jak jsem závidíval tehdá prostému lidu, jenž přicházel do káznice! Ti se ihned se všemi přátelili. A proto jaro, přelud svobody, všeobecné veselí v přírodě působily na mne jaksi truchlivě a dráždivě.

Na sklonku postu, tuším šestého postního téhodne, přišla na mne řada, jíti ke zpovědi. Celá káznice byla hned od prvního téhodne rozdělena od staršího poddůstojníka na sedm skupin, podle počtu nedělí, kdy měli jíti ke zpovědi. V každé skupině bylo tedy asi třicet osob. Můj kající týden velmi se mně zalíbil. Ti, kdo činili pokání, byli osvobozeni od práce. Chodili jsme do chrámu, jenž byl nedaleko káznice, dvakrát i třikrát denně. Já už dávno nebyl v chrámě. Velkopostní obřady, tak známé z dávných dob dětství, z domu otcovského, velebné modlitby, zemní poklony — vše to vzbudilo v mé duši dávnou, dávnou minulost, připomínalo dojmy ještě z dětských let a pamatuju se, jak mně bylo velmi příjemno, když nás z rána po zmrzlé za noci zemi vodili pod stráží s nabitými puškami do domu božího. Stráž ostatně do chrámu nevstupovala. Ve chrámě stávali jsme hustým hloučkem u samých dveří, na nejposlednějším místě, tak že bylo slyšeti leda jen hlasitého jáhna a jen zřídka možno bylo zpozorovati skrze zástup černou řízu a lysinu duchovního.