RUSKÁ KNIHOVNA IX. (continued 3)

„Hlele brach Petrovič, jak se oblík'!" poznamenal jeden, nápodobě mužickou výslovnost. Stojí za povšimnutí, že trestanci na mužíky pohlíželi trochu s vysoka, ač dobrá polovina jich pocházela ze stavu selského.

„Poslední, hleďte braši, kráčí, jako by ředkev sázel."

„To je těžkodum, peněz má mnoho," prohodil třetí.

Všichni se zasmáli, ale taky jaksi lenivě, jako by se jím nechtělo. Zatím přišla prodavačka s pečivem, smělá a hbitá babka.

Koupili u ní preclíků za peták, jejž dostali almužnou, a rozdělili se ihned o preclíky.

Chasník, jenž vedl v káznici obchod s preclíky, koupil jich dvacet a začal se neústupně příti, aby dostal nádavkem tři místo dvou preclíků, jak se slušelo dle obyčejného pořádku. Ale prodavačka nesouhlasila.

„Nu a toho nedáš?"

„Co bys ještě rád?"

„Nu, čeho myši nejedí."

„Aby hrom do tebe!" vzkřikla prodavačka a dala se do smíchu.

Konečně se ukázal i dozorce nad pracemi, poddůstojník s hůlkou.

„He, vy! Co sedíte! Začínejte!"

„A co, Ivane Matvějiči, uložte nám dnešní úkol," ozval se jeden z náčelníků, vstávaje pomalu s místa.

„Proč jste tam při prohlídce nepožádali? Rozeberte bárku, tu máte úkol."

Konečně se sebrali a sestoupili k řece, jedva nohy vlekouce. V tlupě se ihned vyskytli rádcové, ovšem jen na slovech. Bylo ustanoveno, že se bárka nemá sekati jak se hodí, nýbrž že se břevna měla dle možnosti zachovati v celosti, a zvláště příční trámce přibité podél celé bárky ke dnu dřevěnými hřeby — práce to dlouhá a nudná.

„Nejdříve by se mělo odtáhnouti tohle břevno. Chopte se hoši!" mínil jeden trestanec, jenž nebyl ani pořadatelem, ani náčelníkem, nýbrž prostý robotník, pokorný, tichý člověk, jenž mlčel až dosud; i sehnuv se, objal rukama tlustou kládu, čekaje, že mu někdo přijde na pomoc. Ale nikdo mu nepomohl.

„Ano, zdvihneš, počkáš si! Ani ty nezdvihneš, ani děd tvůj, medvěd, kdyby přišel, i ten by ji nezdvihl," zabručel kdosi skrze zuby.

„Tak kterak, braši, jak začneme? Opravdu už nevím.." promluvil samovolný náčelník, nevěda kudy kam a zanechav břevna, opět se vzpřímil.

„Vší práce nepoděláš… což se ženeš?"

„Třem slepicím zrní zasypat — přepočítá se, a tu se žene první — hejlové!"

„Vždyť já nic, braši," omlouval se zkrušený; „já jen tak.."

„Tak což, mám na vás čechly navlékat, či co? Anebo chcete, abych vás na zimu nasolil?" vzkřiknul opět dozorce, jenž s podivením pohlížel na dvacetihlavý zástup, jenž nevěděl, jak se chopiti práce. „Začínejte, zčerstva!"

„Čerstvěji než čerstvý to neuděláme, Ivane Matvějiči."

„Vždyť beztoho nic neděláš, hej! Saveljeve! Tlučhubo Petroviči! Na tebe volám. Co stojíš a oči prodáváš!… Začínat !"

„Co pak já sám svedu?…"

„Radši nám uložte úkol, Ivane Matvějiči." „Řekl jsem — bez úkolu. Rozeberte bárku a půjdete domů. Začínat!"

Pustili se konečně do práce, ale mdle, s nechutí, jaksi neobratně. Bylo až protivno dívati se na ten zástup zdravých, silných pracovníků, kteří jako by rozhodně nevěděli, co mají počíti se svou prací. Sotva počali vyndavati první, nejmenší příční trámec, ukázalo se, že se láme, „sám se láme", jak oznamovali k svému ospravedlnění dozorci; takovým způsobem tedy nebylo možno pracovati, bylo nutno chopíti se věci nějak jinak. Nastala dlouhá porada mezi trestanci, jak se věci chopiti, co mají dělati? Pomalu došlo ovšem ke spílání, a bylo se co báti, že dojde ještě dále… Dozorce opět křiknul a zamával hůlkou, ale následující příčnice se zlámala opět. Vyšlo konečně na jevo, že je po ruce málo seker a že je nezbytno dojiti ještě pro nějaké náčiní. Poslali tedy ihned dva chlapíky v průvodu vojáka do pevnosti pro náčiní, a zatím než se vrátí, usedli si ostatní klidně v bárce, vyndali své dýmky a opět si zapálili.

Dozorce si odpliv': „Nu před vámi práce nezapláče! Eh cháska, cháska!" zabručel mrzutě, hodil rukou a šel do pevnosti, mávaje hůlkou,

Za hodinu přišel správce. Vyslechl klidně trestance a oznámil, že jim dává za úkol vytáhnouti ještě čtyři příčnice, ale tak, aby se již nelámaly, nýbrž zůstaly celé, a mimo to jim uložil, aby rozebrali značnou část bárky; potom prý se již budou moci vrátiti domů. Úkol byl značný, ale však měli byste vidět, jak se pustili do práce! Kam se poděla lenost, kam nejapnost! Ozvaly se rány seker, počali vytahovati dřevěné hřeby. Ostatní podkládali silné topory, opírali se o ně dvaceti ruka mi, čile a dovedně vyvraceli příčnice, jež k mému podivení vytahovali nyní úplně celé a neporušené. Práce jen kynula. Všichni jaksi nápadné zmoudřeli. Nebylo zbytečných slov ani nadávek; každý věděl, co říci, co dělati, kam stoupnou ti, co poraditi. Zrovna o půl hodiny dříve, než se ozval buben, byl uložený úkol hotov, a trestanci se vraceli domů unavení, ale zcela spokojeni, ačkoli získali všeho všudy asi půl hodinky z té doby, kterou měli pracovati.

Co však se týče mne, zpozoroval jsem jistou zvláštnost. Ať jsem se obrátil kamkoli, chtěje jim pomáhati při práci, všudy jsem byl zbytečným, všudy jsem překážel, všudy mne odháněli div ne s nadávkami.

Lecjaký poslední otrapa, jenž byl sám jedním z nejhorších pracovníků a nesměl ani muknouti před ostatními trestanci, kteří byli smělejší a obratnější než on, i ten se měl za oprávněna křiknouti na mne a odehnati mne, přistoupnul-li jsem k němu, a sice pod záminkou, že mu překážím. Konečně jeden ze smělých zvolal přímo a hrubě: „Kam lezete, jděte pryč! Nač se pletete, když se vás nikdo neprosí."

„Dostal se do pytle!" dodal ihned jiný.

„Vezmi raděj pokladničku," obrátil se ke mně třetí, „a jdi sbírat na kamenné stavení, spáleniště tabáční, a tady nemáš co dělat."

Nezbylo mně, než státi stranou; ale státi stranou, když se ostatní namáhají, je jaksi nesvědomité. Ale když jsem opravdu poodešel a stanul na konci bárky, ihned volali: „Hle, jaké dělníky posýlají! Co s nimi začít? Ničeho s nimi člověk nesvede!"

Vše to se dělo ovšem schválně, protože to působilo všem potěšení. Jakž pak si nezavtipkovati nad bývalým šlechticem ! A proto byli ovšem rádi, že se naskytla k tomu příležitost.

Nyní je zcela srozumitelno, proč jsem si, jak jsem už výše podotknul, postavil první otázku, když jsem vstoupil do káznice: Jak se mám chovati, v jaký poměr se mám vpraviti k oněm lidem? Tušil jsem, že ,budu míti s nimi často podobné srážky, jako nyní na práci. Ale nechať ony srážky budou jakékoli, rozhodl jsem se, že nezměním svého plánu, jejž jsem za té doby měl z části již promyšlený; vědělť jsem, že jest správný. A sice, rozhodl jsem se, že jest nutno chovati se co možná prostě a nezávisle a nikterak neprojevovati zvláštní snahy po sblížení se s nimi; avšak také jich neodmítati, budou-li sami vyhledávati sblížení. Nebáli se jejich hrozeb a nenávisti a podle možnosti se tvářiti, že toho nepozoruju. Nesbližovati se s nimi na některých určitých bodech a neschvalovati některých jejich zvykův a obyčejů; slovem neucházeti se úmyslně o jejich přátelství. Dovtípil jsem se na první pohled, že oni první by mnou za to opovrhli.

Avšak dle jich ponětí — později jsem se o tom přesvědčil úplně — bylo přec jen mou povinností nezahazovati se před nimi a dbáti svého šlechtického původu, to jest býti choulostivým na práci, kroutiti se, opovrhovati jimi, ušklíbati se při každém kroku, vůbec hráti si na pána. Tak si totiž představovali šlechtické chování. Spílali by mně ovšem za to, ale při tom by měli ke mně úctu. Taková úloha nebyla mně však po chuti; nikdy jsem nebýval takovým šlechticem, jak si ho oni představovali; za to jsem si dal slovo, že nižádným ústupkem nesnížím před nimi svého vzdělání, ani svého přesvědčení. Kdybych, abych se jim zalíbil, počal jim lichotiti, s nimi souhlasili, bratříčkovali se s nimi a napodobili různé jejich vlastnosti, abych si tím získal jejich přízně, ihned by si pomyslili, že to činím ze strachu a zbabělosti a chovali by se ke mně s opovržením. Na A…va ukazovati se nesmí; on docházel k majorovi a trestanci se báli jeho.

S druhé strany však nechtěl jsem se uzavírati před nimi v chladnou a nepřístupnou zdvořilost, jako činili Poláci. Viděl jsem nyní zcela jasně, že mne přezírají za to, že jsem chtěl konati hrubou práci, jako oni, že jsem se neukázal choulostivým, že jsem se nevymlouval před nimi; a ačkoli jsem byl přesvědčen, že budou později nuceni změniti své mínění o mně, přece myšlénka, že mají nyní jaksi právo mne přezírati v tom domnění, že jsem si je chtěl při práci naklonili — ta myšlénka mne hrozně zarmoutila.

Když jsem se večer po ukončení odpolední práce navrátil do káznice celý unavený a ztýraný, opět se mne zmocnila strašná tesklivost. „Kolik tisíc takových dní mne ještě očekává," pomyslil jsem si, „právě takových a pořád stejných! Chodil jsem již za soumraku mlčky sám za kasárnami, podél ohrady a náhle jsem spatřil našeho Šárika, jenž běžel zrovna ke mně. Šárik byl náš pes v káznici, takový pes, jaké mívají setniny, baterie, škadrony. Zdržoval se v káznici od nepamětných dob, nikomu nenáležel, všechny nás pokládal za pána, a živil se odpadky z kuchyně. Byl to hlídací pes dosti veliký, černý s bílými skvrnami, nepříliš starý, s chytrýma očima a huňatým ohonem. Nikdo ho nepohladil, nikdo si ho vůbec nikdy ani nevšimnul. Hned prvního dne jsem ho pohladil a dal jsem mu z ruky kousek chleba. Když jsem ho hladil, stál tiše, laskavě na mne pohlížel a na důkaz spokojenosti vrtěl pomalu ohonem. Nyní, když mne už dlouho neviděl, mne, jemuž v prodlení mnoha let prvnímu napadlo ho pohladiti, běhal a hledal mne mezi všemi a když mne konečně našel za kasárnami, zakňučel a běžel mně v ústrety. Nepamatuju se, co se se mnou dělo, ale já ho počal líbati a objal jsem jeho hlavu. Šárik mně vskočil předními tlapami na ramena a počal mne lízati tvář. „Tedy vida přítele, jehož mně posýlá osud!" pomyslil jsem si a pokaždé, když jsem se potom za oné první těžké a smutné doby vracíval z práce, přede vším aniž bych někam jinam zašel, spěchal jsem vždy za kasárny s běžícím přede mnou a radostí kňučícím Šárikem, tam jsem objal jeho hlavu a líbal, líbal ji, a jakýsi sladký a spolu trapně hořký pocit svíral mně srdce. Ba, pamatuju se, že mně bylo příjemno pomyšlení, jako bych se chtěl sám před sebou honositi svým trápením, že mně z celého světa zbylo nyní samojediné stvoření, které mne má rádo, které je mně oddáno, které je mně přítelem — můj věrný pes Šárik.

VII.

Nové známosti. Petrov.

Ale čas utíkal a já ponenáhlu přivykal. S každým dnem vždy méně a méně mne zarážely všední zjevy mého nového života. Oči záhy přivykly různým příhodám, okolnostem, lidem. Smířiti se s oním životem bylo nemožno, ale dávno už bylo na čase, abych jej uznal za hotovou událost. Všechny pochybnosti, jež zůstávaly ještě ve mně, zatajil jsem ve svém nitru co možná nejhloub. Nepotloukal jsem se už po káznici jako zbloudilý a neprozrazoval jsem svůj stesk. Divoce zvědavé pohledy trestanců neupíraly se na mne již tak často, nepronásledovaly mne s jakousi promyšlenou vyzývavostí. Přivykli ke mně patrně i oni, čemuž jsem byl velice rád. Procházel jsem se již po trestnici jako doma, znal jsem své místo na narách a přivyk'jsem patrně i k takovým věcem, k nimž jsem myslil že po celý život nepřivyknu. Pravidelně každý týden dával jsem si holiti polovinu hlavy. Za tím účelem volali nás každou sobotu po práci jednoho po druhém z trestnice na strážnici (kdo by nebyl býval oholen, odpovídal za sebe sám), a tam vojenští holiči mydlili studeným mýdlem naše hlavy a necitelně je dřely nejtupějšími břitvami, takže mně i nyní přechází mráz po kůži, když si vzpomenu na ono mučení.

Ostatně brzy se vynašel lék; Akim Akimyč mně ukázal na jednoho trestance z oddělení vojenského, jenž za kopějku holil svou vlastní břitvou každého, kdo za to požádal a tím si vydělával peníze. Mnozí trestanci chodili k němu, aby se vyhnuli erárním holičům, a nebyli to přec lidé choulostiví. Našeho trestance holiče nazývali majorem, ač nevím proč a také nemohu říci, čím by byl připomínal majora. Když to nyní píšu, vidím před sebou onoho majora, vysokého, hubeného a nehovorného chlapíka, dosti přihlouplého, stále zahloubaného do svého zaměstnání a vždy s řemenem v ruce, na němž dnem i nocí potahoval svou břitvu, jež byla již nad míru vybroušena, a zdálo se, že byl celý pohroužen v toto zaměstnání, jež pokládal bez pochyby za úkol svého života. Bylť opravdu neobyčejně spokojen, když byla břitva v pořádku a někdo přišel se dát oholiti; mýdlo měl teplé, ruku lehkou, holil jako aksamítem. Jeho umění mu působilo patrně radost a honosil se jím, vydělanou kopějku přijímal nedbale, jako by šlo opravdu jen o umění a ne o kopějku.

Náš A…v dostal jednou co proto od místního velitele majora, když za svých denunciací o káznici připomenul kdysi jméno našeho trestnického holiče a z nedopatření ho nazval majorem. Místní velitel se rozvzteklil a urazil se v nejvyšší míře. „Víš-li pak, ty padouchu, co to je major?" křičel s pěnou na rtech, vypláceje A…va svým způsobem; „rozumíš ty, co je major? A najednou se vyskytne nějaký padouch šibeničný, a ty se můžeš opovážiti jmenovati ho majorem mně do očí, v mé přítomnosti?" Jenom A…v se mohl snášeti s takovým člověkem.

Od prvního dne svého pobytu v káznici počal jsem již blouzniti o svobodě. Počítání na tisícerý způsob a v nejrůznějších poměrech, kdy skončí má trestnická léta, stalo se mým zamilovaným zaměstnáním. Ba nemohl jsem ani přemýšleti o ničem jinak a jsem přesvědčen, že tak činí každý, kdo je zbaven svobody na jistou dobu. Nevím, zdali trestanci uvažovali a počítali také tak, jako já, ale podivuhodná lehkomyslnost jejich nadějí mne překvapila hned při prvním vkročení. Naděje vězně, zbaveného svobody, jest dcela jiná, než naděje člověka, žijícího pravidelným způsobem. Svobodný člověk ovšem doufá (na příklad ve změnu osudu, ve zdar nějakého podniku) ale při tom žije, jedná; skutečný život zcela ho uchvacuje svým vírem. Jinak u vězně. I tam je sice život — pevnostní, vězeňský. Ale ať si je trestanec kdokoli, a ať si jest odsouzen na lhůtu jakoukoli, rozhodně, instinktivně nemůže uznávati svůj osud za něco kladného, za poslední odstavec svého věku, za část skutečného života. Každý trestanec pociťuje, že tu není doma, nýbrž jen jako by na návštěvě. Na dvacet let hledí jako na dvě léta, a jest úplně ubezpečen, že v padesátipěti letech, až vyjde z káznice, bude právě takovým chlapíkem, jako nyní v třicetipěti. „Ještě užijeme světa!" myslí si a důsledně odhání od sebe všeliké pochybnosti a jiné obtížné myšlénky. Ba i ti, co byli odsouzeni doživotně, trestanci „zvláštního oddělení", i ti se nadáli někdy, že přijde neočekávaně z Pitěra*) rozhodnutí: „Poslat ho do Nerčinska do dolů na určitou dobu." Pak bude dobře. Především do Nerčinska bude div ne půl roku co jíti, a táhnouti ve skupině trestanců je nepoměrně příjemnější, než býti v trestnici. Pak zbývá se jen dočkati, až vyprší v Nerčinsku lhůta a potom… A vězte, že tak počítává i leckterý šedovlasý člověk!

V Tobolsku jsem viděl vězně, přikovaného ke zdi. Sedel na řetěze asi sáh dlouhém; tamtéž se nalézalo i jeho lože. Přikovali ho za cosi neobyčejně strašného, čeho se dopustil už na Sibiři. Vězňové tací sedí po pěti letech, sedí i po deseti. Jsou to většinou vražedníci. Jen jednoho jsem viděl mezi nimi, jenž býval jaksi pánem; býval kdesi úředníkem. Mluvil tichounce, trochu šišlavě; na ústech slaďounký úsměv. Ukazoval nám svůj řetěz, ukazoval, jak se má lehati na lože, aby bylo pohodlnější. Musil to býti povedený ptáček! Chovají se ve vězení vůbec všichni tiše a zdají se spokojenými a přece každý z nich baží po tom, aby co nejdříve odseděl svou lhůtu. A proč? mohlo by se zdáti. Inu, vyjde pak z dusné, provlhlé komůrky s nízkou cihlovou klenbou a projde se po dvoře trestnice a … dost. Z trestnice ho už nevypustí nikdy. Ví sám, že vězňové, puštění se řetězu, zůstávají na vždy v trestnici, až do samé smrti a při tom spoutaní železy. Ví to, a přece se mu strašně chce odbyti honem lhůtu, kterou musí proseděti na řetěze. Vždyť by bez oné touhy nemohl člověk proseděti pět nebo šest let na řetěze, aby buď neumřel, nebo nepozbyl rozumu. Ba jest otázka, seděl-li by vůbec.

Věděl jsem, že práce mne může zachrániti, může upevniti mé zdraví, tělo. Stálý duševní nepokoj, podráždění

*) Pitěr je prostonárodní název Petrohradu.

nervů, zatchlý vzduch v kasárně mohly by úplně porušiti můj organismus. Býti co možná často na vzduchu, každý den se unaviti, přivykati k nošení břemen — tak aspoň se zachráním — rozumoval jsem — sesílím, vyjdu na svobodu zdráv, bodrý, silný, nesestárlý. A nemýlil jsem se, práce a pohyb byly mně velmi užitečný. S úžasem patří val jsem na jednoho ze svých soudruhů, původu šlechtického jak hasl v trestnici jako svíčka. Přišel tam zároveň se mnou, mladý, krásný, bodrý a vyšel polozničený, šedý, neschopný chůze a se zádechem. Nikoliv, myslíval jsem si, hledě na něho: Já chci býti živ a budu živ!

Za to však jsem dostával z počátku od trestanců za svou lásku k práci a dlouho si mne dobírali posměchem a urážkami. Ale neohlížel jsem se na nikoho a vesele jsem chodil kamkoli, třebas na př. pálit a tlouci alabastr, k jedné z nejprvnějšich to prací, s nimiž jsem se seznámil. Byla to práce lehká. Ženijní důstojníci rádi ulevovali v práci, pokud bylo možno, šlechticům, což nebylo snad nespravedlivou úlevou, nýbrž oprávněnou. Bylo by podivno, aby se žádalo na člověku, jenž je dvakrát slabší, a nikdy se hrubou prací nezabýval, téhož výkonu, který se požadoval na skutečném dělníkovi. Ale takové lehčí práce, jež se vykonávaly jako by kradmo, nebylo vždy možno ukládati; na to se přísně hledělo s jiné strany. Dosti často byli jsme nuceni konati též práci těžkou, a tu šlechtici snášeli ovšem útrapy dvakrát takové, jako ostatní dělníci.

Na alabastr posýlali obyčejně dvě nebo tři osoby, starce nebo slabé lidi, a ovšem mimo jiné i nás; kromě toho přidělovali k nám ještě jednoho opravdového dělníka, jenž věci rozuměl. Obyčejně chodil stále tentýž; tak po několik let chodíval s námi Almazov, přísný, snědý, hubený člověk, již letitý, nehovorný a mrzutý. Nás přezíral hluboce. Ale jeho nelibost k řeči byla tak veliká, že byl i leniv na nás bručeti.

Kůlna, kde jsme pálili a tloukli alabastr, stála také na pustém, krutém břehu řeky. V zimě, zvláště za pošmourného dne, bylo nepříjemno pohlížeti na řeku a na protější, daleký břeh. Cosi teskného, srdce rvoucího bylo v té divoké, pusté krajině. Ale snad ještě tíže bylo, když po nekonečné, bílé pleně sněhové jasně zářilo slunce; hned bych uletěl někam na step, která počínala na druhém břehu, a prostírala se na jih bez přestání jako ubrus na půl druhého tisíce verst. —

Almazov se dával obyčejně mlčky a s přísným vzezřením do práce; my jsme se vskutku styděli, že mu nemůžeme náležitým způsobem pomáhati, on pak schválně na nás nijaké pomoci nevyžadoval, jako by proto, abychom cítili veškeru svou vinu před ním a káli se vědomím své vlastní nepotřebnosti. Celá práce však záležela v topení peci, aby se vypálil složený v ní alabastr, jejž jsme mu nezřídka nanosili my. Druhého dne, když byl alabastr již úplně vypálen, počalo jeho vybírání z peci. Každý z nás vzal těžkou paličku, naložil si do zvláštního truhlíku alabastru a počal jej tlouci. Byla to velmi milá práce. Křehký alabastr se měnil v bílý, lesklý prach; tak lehce, tak dobře se drobil. Prali jsme těžkými palicemi a působili jsme takový hřmot, až jsme sami měli radost. Umdlévali jsme na konec a zároveň nám bývalo příjemno; tváře se rozpálily, krev obíhala bystřeji. Tu i Almazov počínal na nás hleděti shovívavěji, jako se pohlížívá na malé děti; shovívavě pokuřoval ze své dýmky, ale přece se nemohl zdržeti aby si nezábručel, když už musil promluviti. Ostatně choval se tak i ke všem ostatním, a jinak, zdá se, že byl hodný člověk. —

Jiná práce, na kterou mne posýlali, bylo točiti v dílně kolem u soustruhu. Kolo bylo veliké, těžké. Točení vyžadovalo nemalého napjetí sil, zvláště když soustružník, některý z ženijních řemeslníků, vytáčel něco většího, jako sloupek ke schodišti, nebo nohu od velkého stolu z erárního nábytku pro některého úředníka, k čemuž bylo zapotřebí div ne celého břevna. Jeden člověk v takém případě nebyl by s to, aby roztočil soustruh a proto nás posýlali obyčejně dva, mne a ještě jednoho bývalého šlechtice, jakéhosi B. Tato práce ležela pak v prodlení několika let výhradně na nás, jakmile vůbec bylo zapotřebí práce soustružnické. B. byl slabý, úzkoprsý člověk, ještě mladý, ale churavý na prsa. Přišel do káznice rok přede mnou spolu se dvěma jinými svými soudruhy — jedním starcem, jenž se po celou dobu svého vězení ve dne v noci modlil, začež si ho trestanci velice vážili, a jenž při mně zemřel; s druhým pak ještě velmi mladým člověkem, svěžím, červeným, silným, smělým, jenž cestou nesl umdlévajícího B. každodenně půl cesty, a sice po celých sedm set verst. Měli jste vidět, jací to byli přátelé. B. byl člověk znamenitě vzdělaný, šlechetný, povahy velkomyslné, ale pokažené a rozdrážděné nemocí. Kolem jsme točili spolu a to nás částečně i zajímalo. Tato práce mně poskytovala výtečný pohyb.

Velmi rád jsem také prohazoval sníh. Bývalo to obyčejně po sněhových bouřích, a sice dosti často v zimě. Po bouři, jež trvala den i noc, byl některý dům zavát do polovice oken a jiný byl zanesen skoro celý. Když už bouře přestávala a ukázalo se slunce, vyháněli nás velikými houfy, někdy třebas celou trestnici, abychom odhazovali sněhové závěje u erárních budov. Každý dostal lopatu, všem dohromady uložili jistý úkol, někdy takový, že bylo ku podivu, jak jej bylo možná vykonati, a všichni se dali živě do práce. Kyprý, sotva ulehlý a svrchu zlehka umrzlý sníh nabíral se pohodlně na lopatu ohromnými hrudami a rozhazoval se kolem, rozsypávaje se ještě ve vzduchu v třpytivý prach. Lopata sama se zařezávala do bílé, na slunci se lesknoucí massy. Trestanci konávali tuto práci skoro vždycky vesele. Čerstvý zimní vzduch a pohyb je rozehřívaly. Všichni se stávali veselejšími: ozýval se smích, výkřiky, vtipy. Počali po sobě házeti hroudami a za minutu ovšem se počali ozývati vážnější trestanci, jimž se protivily smích a veselost a všeobecná zábava končila obyčejně nadávkami.

Ponenáhlu počal jsem také rozšiřovati kruh svých známých. Ostatně sám jsem se o známosti nestaral: byl jsem pořád ještě nespokojen, zasmušilý a nedůvěřivý. Mé známosti počínaly samy sebou. Jedním z prvních, kdo mne počali navštěvovali, byl trestanec Petrov. Pravím navštěvovati a kladuna slovo to zvláštní důraz. Petrov bydlel ve zvláštním oddělení a sice v nejvíce od nás vzdálené kasárně. Styků tedy nemohlo mezi námi býti nijakých; společného také jsme rozhodně nic neměli a míti nemohli. A přece za těch prvních dob Petrov jako by byl pokládal za svou povinnost div ne každodenně zajiti ke mně do kasárny, anebo se za doby odpočinku zastaviti se mnou za kasárnami, když jsem se procházíval co možná dále od cizích očí. Z počátku mně to bylo nepříjemno. Ale on uměl věc jaksi tak navléknouti, že mne jeho návštěvy brzy počaly baviti, ač to byl člověk daleko ne sdílný a hovorný.

Na pohled byl to člověk prostřední postavy, silného složení těla, obratný, pohyblivý, s dosti příjemným obličejem, bledý s širokými lícními kostmi, smělým vzhledem, bílými, hustými a drobnými zuby, a stále držel štipec rozetřeného tabáku za spodním rtem. Držeti za rtem tabák bylo zvykem velmi mnohých trestanců. Zdál se mladším, než byl skutečně. Bylo mu čtyřicet let, ale zdálo se, že je mu pouze třicet. Rozmlouval se mnou vždy nad míru nenuceně, choval se ke mně tak, jako já k němu, t. j. neobyčejně slušně a delikátně. Zpozorova-li na příklad, že si přeju býti o samotě, pohovořil se mnou dvě minuty a hned se vzdálil, poděkovav pokaždé za pozornost, čehož ovšem nečiníval nikdy a nikomu z celé káznice.

Jest pozoruhodno, že takový poměr trval mezi námi nejen za prvních dnů, nýbrž v prodlení několika let po sobě, a skoro nikdy se nestal těsnějším, ačkoli mně byl Petrov opravdově oddán. Nemohu ani nyní určitě říci, čeho si vlastně přál ode mne, proč přicházel ke mně každý den? Přiházívalo se sice později, že mi ledacos ukradl, ale on kradl jaksi maní; o peníze mne skoro nikdy nežádal, z čehož vysvítá, že nepřicházel vůbec pro peníze, nýbrž že měl nějaký jiný účel.

Také nevím, proč to bylo, ale zdávalo se mně vždycky, jako by nepřebýval zároveň se mnou v káznici, nýbrž kdesi daleko v jiném domě, ve městě, a káznici navštěvoval jen tak mimochodem, aby se dověděl, co jest nového, aby mne navštívil a podíval se, jak se nám všem daří. Vždycky míval na spěch, jako by byl někde někoho nechal státi a ten na něho čeká, anebo jako by měl dokončiti nějakou práci. Ale při tom zase jako by příliš nechvátal. I pohled jeho byl jaksi podivný: upřený, s odstínem smělosti a jakéhosi sarkasmu, ale při tom zíral jaksi do dálky, přes vlastní předmět; zdálo se, jako by se snažil skrze předmět, jejž měl u nosu, prohlédnouti jakýsi jiný, vzdálenější předmět. To mu dodávalo vzezření roztržitého. Schválně jsem se někdy díval, kam půjde Petrov ode mne, kde to na něho čekají? Ale ode mne se ubíral spěšně buď někam do kasárny, nebo do kuchyně, tam si sedl vedle někoho z rozmlouvajících, pozorně poslouchal, sám se někdy dával do řeči a sice dosti ohnivě, ale najednou přetrhne další řeč a umlkne. Ale aťsi rozmlouval, nebo seděl mlčky, vždy bylo viděti, že je tu jen tak mimochodem, a kdesi jinde má své pravé zaměstnání, tam že ho čekají.

Ale nejpodivnější je to, že zaměstnání neměl nikdy žádného; trávil svůj svobodný čas úplně bez zaměstnání (kromě práce komisní, rozumí se). Řemeslo neuměl žádné a také peněz skoro nikdy nemíval. Ale ani si hrubě nestýskal na peníze. A o čem tak se mnou rozprávíval? Jeho rozhovor byl taktéž podivný, jako on sám. Zpozoruje na příklad, že se procházím někde o samotě za trestnicí a náhle zaměří přímo ke mně. Chodil vždy rychle, obracel se vždy náhle. Jde krokem a zdá se, jako by byl přiběhl.

„Zdrávstvujte!"

„Zdrávstvujte!"

„Nevytrhuji vás?"

„Ne."

„ Vidíte, chtěl jsem se vás přeptati na Napoleona. On je příbuzný, není-liž pravda, toho, co byl v Rusku roku dvanáctého?" (Petrov pocházel z vojenské školy a byl grámotný.)

„Je příbuzný."

„Prosím vás, co to je, jak o něm říkají, president?"

Ptával se vždy na rychlo, úsečně, jako by mu záleželo na tom, aby se to dověděl co možná nejrychleji; jako by se byl přišel přeptat na nějakou vysoce důležitou věc, jež netrpí sebe menšího odkladu.

Vysvětlil jsem mu, jakým je presidentem, a dodal jsem, že snad co nevidět bude císařem.

„Jak. to?"

Vysvětlil jsem mu dle možnosti i to. Petrov pozorně poslouchal, úplně mně rozuměl a rychle chápal, při čemž i ucho obrátil v mou stranu.

„Hm! A hleďte, chtěl jsem se vás optat, Alexandře Petroviči, je- li pravda, jak se povídá, že jsou takové opice, které mají ruce až k patám, a při tom jsou tak veliké, jako největší člověk?"

„Ano, jsou takové."

„A které?"

Vysvětlil jsem mu i to, nakolik jsem sám věděl.

„A kdež se zdržují?"

„V horkých zemích. Na ostrově Sumatře jsou."

„To je v Americe, či kde? Povídá se, že prý tam lidé chodí po hlavě?"

„Po hlavě nechodí. To se chcete ptáti na antipody." I vysvětlil jsem mu, co je Amerika a podle možnosti též, co jsou antipodi. Poslouchal taktéž pozorně, jako by byl přišel právě k vůli antipodům.

„Tak vida! A poslechněte, minulého roku jsem četl o hraběnce Lavaliére, Arefjev přinesl takovou knížku od adjutanta. Je to pravda, či jen tak smyšlénka? Skládal to Dumas."

„Toť víte, že smyšlénka."

„Nu, poroučím se. Děkuju pěkně."

A s tím Petrov odešel. Vlastně nikdy jsme ani jinak spolu nerozprávěli, než na takový způsob.

Počal jsem se na něho vyptávati. M., zvěděv o této mé známosti, počal mne dokonce varovati. Pravil mně, že mnozí z trestanců v něm budili úžas, zejména z počátku, za prvých dní vězení, ale ani jeden z nich, ba ani Gazin nepůsobil na něho tak hrozného dojmu, jako tento Petrov.

„To je nejodhodlanější, nejsmělejší ze všech trestanců," sděloval se mnou M. „Je všeho schopen; jeho pranic nezdrží, přijde-li mu něco do hlavy. I vás zavraždí, napadne-li ho, a sice zavraždí tak prostě beze všeho, bez lítosti a ani při tom nemrkne. Mně se skoro zdá, že není při dobrém rozumu."

Toto mínění mne velice zaujalo. Ale M. mně nemohl nikterak náležitě vysvetliti, proč se mu tak zdálo. A podivná věc: znal jsem potom Petrova ještě několik let po sobě, mluvil jsem s ním skoro každodenně; po celou tu dobu byl mně upřímně oddán, ačkoliv opravdu nevím, proč, a po celých těch několik let, ačkoli se v káznici choval rozumně a nespáchal praničeho hrozného, přece jsem pokaždé, když jsem na něho pohlédl a dal se s ním do řeči, nabýval přesvědčení, že M. měl pravdu, že Petrov může býti nejodhodlanějším a nejsmělejším člověkem, jenž nezná nijaké vlády nad sebou. Proč se mně to tak zdálo, také nedovedu vysvetliti.

Připomínám při této příležitosti, že Petrov to byl, jenž chtěl zabiti místního velitele, když ho vyvedli k potrestání a před nímž se major zachránil jako zázrakem, jak tvrdili trestanci, odejev ze strážnice před samým počátkem trestu. Jindy, když ještě nebyl v káznici, se přihodilo, že ho plukovník uhodil při cvičení. Býval asi i před tím mnohokrát bit; ale tentokrát si umínil, že trestu nesnese a probodl svého plukovníka veřejně za bílého dne, před očima celého šiku vojáků. Ostatně neznám dopodrobna celou tu historii; sám on mně ji nevypravoval.

Vše to byly ovšem jen okamžité výbuchy, když se povaha jeho projevovala náhle ve své celosti. Ale výbuchy takové byly u něho velice řídké. Choval se opravdu rozumně, ba možno říci, tiše. Vášně se v něm skrývaly a to silné, ohnivé vášně; ale žhavé jich uhle byly stále posypány popelem a zvolna doutnaly. Nikdy jsem v něm nezpozoroval ani stínu furiantství nebo ješitnosti, jako na příklad u jiných.

Přel a hádal se zřídka, za to s nikým také nebyl obzvlášť spřátelen, vyjma jediného Sirotkina, a to jen když ho potřeboval. Jednou ovšem jsem viděl, jak se opravdově rozzlobil. Vzali mu něco, předmět nějaký; vůbec rozzlobili ho něčím. Hádal se s ním jistý silák, vysoké postavy, zlý, rýpal, poštěvač a daleko ne zbabělec, jménem Vasilij Antonov, trestanec z oddělení občanského. Dlouho již křičeli a já měl za to, že spor skončí nanejvýš několika štulci, neboť Petrov zřídka sice, ale přece se časem prával a nadával jako nejposlednější z trestanců.

Ale tentokrát přijal spor jiný obrat. Petrov náhle zblednul, rty se mu zachvěly a zmodraly; dech se mu sevřel. Vstal s místa a pomalu, velmi pomalu se přiblížil k Antonovu svými tichými kroky. Bylť bos, neboť v létě velmi rád chodíval bos. V kasárně, plné hluku a křiku, najednou, okamžitě umlkli; mouchu by bylo slyšeti, Všichni očekávali, co bude. Antonov mu vyskočil vstříc; byl bledý jako smrt…

Nesnesl jsem toho a odešel jsem z kasárny. Očekával jsem, že nevyjdu ani ze dveří a již uslyším výkřik zavražděného člověka. Ale spor skončil i tentokrát bez horších následků. Petrov nedošel ještě k Antonovu a tento mu již mlčky a honem hodil věc, o niž se hádali. Šlo o jakýsi zcela nepatrný hadřík, o nějaké onuce. Rozumí se, že po nějakých dvou minutách Antonov mu přece ještě předhodil nějakou nadávku, ovšem jen z lehka, jen aby měl svědomí čisté, jen ze slušnosti, aby ukázal, že přece není taková baba. Ale nadávky si Petrov nevšímal; ani neodpověděl. Nešlo mu o nadávky, nýbrž o spornou záležitost a spor ten vyhrál on. Vzal si svůj hadřík a byl zcela spokojen. Za čtvrt hodiny chodil už zase po káznici jako obyčejně s výrazem úplné nečinnosti a jako by pátral, nevede-li se někde zajímavá rozprávka, aby tam mohl přistrčiti také svůj nos a poslouchati. Zdálo se, že ho zajímá všechno, ale pak se ukázalo, že zůstával z větší části ke všemu lhostejným, a chodil jen tak s místa na místo po káznici, kam ho náhoda přinesla.

Jeho též bylo možno přirovnati k dělníkovi, k silnému dělníkovi, před nímž se práce zatřese, ale jemuž dosud nedávají práce a on tedy zatím sedí a hraje si s malinkými dětmi. Také jsem nechápal, proč zůstává v káznici a neuteče? Jemu by útěk nezpůsobil starostí, jen kdyby se mu ho silně zachtělo. Rozum vládne nad takovými lidmi, jako Petrov, jen potud, dokavad se jim něčeho nezachce. Pak už se na celé zemi nenajde překážky jejich přání. I jsem přesvědčen, že by dovedl obratně utéci, všechny by podvedl, celý týden by dovedl seděti bez chleba někde v lese nebo v rákosí u řeky. Ale nenatknul se patrně ještě na takovou myšlénku, snaha taková se v něm ještě nevyskytla.

Velkých schopností rozumových a zvláště zdravého smyslu, jsem v něm nikdy nepozoroval. Tací lidé se již rodí s jednou idejí, která jimi po celý život bezděčně hýbe sem a tam. Tak běhají po celý život s místa na místo, dokud si nenajdou zaměstnání, jež by jim úplně vyhovovalo. Budé-li je to státi hlavu, na tom jim nesejde. Divíval jsem se, jak člověk, jenž svého představeného probodl za to, že ho udeřil, dává se u nás tak bez reptání bíti holí. Býval vskutku bit, když ho chytli s vodkou. Jako všichni trestanci, kteří se nezabývali řemeslem, pouštěl se časem do pašování vodky. Ale Petrov si lehal i na lavici jaksi jako z vlastní vůle, t. j. jako by souhlasil, že si toho zasloužil; jinak by se nepoložil za nic na světě, třebas by ho zabili.

Bylo mně divné na něho též to, že mne okrádal, ačkoli mně patrně byl oddán. Sedalo to na něho jistými dobami. To on mně ukradl bibli, kterou jsem mu dal přenésti s jednoho místa na druhé. Cesty bylo jen několik kroků, ale i na té cestě se mu podařilo nalézti kupce, prodal bibli a peníze ihned propil. Bezpochyby se mu silně zachtělo se napiti, a čeho se mu silně zachtělo, to musilo býti splněno. Právě takový člověk vraždí jiného pro čtvrt ruble, aby mohl za ten čtvrt ruble vypiti láhev vodky, ač si jindy nevšimnul člověka se stotisíci. Večer mně sám oznámil, že bibli ukradl, ale bez jakýchkoli rozpaků a bez lítosti, tak zcela lhostejně, jako nějakou zcela obyčejnoupříhodu. Zkusil jsem ho pořádně pokárati, neboť mně bylo líto mé bible. On poslouchal, aniž ho má slova dráždila; ano byl i skroušený; seznával, že bible jest velice užitečná kniha, opravdově litoval, že jí nyní nemám, ale proto, že ji ukradl, mu svědomí nečinilo výčitek; hleděl na mne s takovým přesvědčením, že jsem ihned přestal ho kárati. Mé pokárání snášel pak bezpochyby proto, že uvážil, že je kárání nevyhnutelnou věcí, když se dopustil takového skutku; proto tedy ať má duše pokoj, ať se potěší, ať se vyvadí; ale že je to vlastně všechno jen hloupost, taková hloupost, že rozumný člověk by se styděl o tom mluviti.

Nemýlím-li se, pokládal mne za jakéhosi chlapce, div ne za dítě, jež nerozumí nejprostším věcem na světě. Jestli že jsem se na příklad sám s ním dal do řeči o něčem jiném, než o naukách a o knihách, odpovídal mně ovšem, ale jen jaksi ze zdvořilosti, přestávaje na nejkratších odpovědech. Často jsem se tázával sám sebe, co ho zajímá na těch naučných věcech, o nichž se mne ptával? Stávalo se, že jsem za takové řeči s ním mimovolky pohlédl na něho se strany, neposmíváli se mi snad? Ale ne; obyčejně poslouchal vážně, ač ne příliš, a tato poslední okolnost mne někdy mrzívala. Otázky mně dával určitě, precisně, ale jaksi nepříliš se divil zprávám, jichž se mu dostávalo ode mne, a přijímal je dokonce jaksi roztržitě… Také se mně zdálo, že si bez dlouhého přemítání utvořil o mně přesvědčení, že se se mnou nedá mluviti, jako s jinými lidmi, že kromě rozprávky o knihách jinému ničemu bych nerozuměl, ano že nemám ani schopností, abych mohl porozuměti, a že by tedy bylo marné mně tím vytrhovati.

Jsem přesvědčen, že mne měl dokonce i rád, a to mne velice překvapovalo. Pokládal-li mne snad za člověka nedospělého, tedy necelého, pociťoval-li snad ke mně onen zvláštní soucit, jejž instinktivně pociťuje každý silnější tvor k slabšímu, za jakého mne uznal — to nevím. A ačkoliv mu to všechno nepřekáželo, aby mne okrádal, jsem přece přesvědčen, že i když mne okrádal, litoval mne. „Eh!" myslíval si snad, když sáhal rukou na můj majetek, „coje to za člověka, jenž nedovede brániti ani svého statku!" Ale právě za to snad mne měl rád. Řekl mně kdysi jaksi z nenadání, že jsem přílišný dobrák a tak prosťoučký, že jest mu mne až líto. „Ale, Alexandře Petroviči, nehoršete se proto na mne," dodal za okamžik; „pravil jsem vám to tak od duše."

Takým lidem se přiházívá někdy v jich životě, že náhle ostře a v značných rozměrech projevují a vyjadřují svou povahu za příležitosti nějakého příkrého skutku nebo převratu, majícího všeobecný význam, a takovým způsobem přímo se vpravují do vlastního prostředí své působnosti. Nejsou to lidé od slova; proto nemohou býti podněcovateli a hlavními vůdci nějakého podniku; jsou však jeho hlavními vykonavateli a první začínají. Začínají prostě, bez zvláštního ohlašování, za to však první bez rozpaků přeskakují přes hlavní překážku, neznají strachu, jdou do boje přímo na nože — a za nimi hrnou se všichni, hrnou se slepě jdou až do nejposlednější přehrady, kde obyčejně složí své hlavy.

Nevěřím, aby Petrov skončil dobře. Jednou za jediný okamžik učiní všemu konec, a jestli že nepřišel na zmar dosavad, je to jen důkazem, že jeho chvíle dosud nenadešla. A ostatně, kdož ví? Snad se dočká i šedin, a umře klidně sešlostí věkem, potloukaje se bez účelu sem a tam. Ale přec jen se mně zdá, že M. měl pravdu, když pravil, že to byl nejodvážlivější člověk z celé káznice.

VIII.

Lidé odvážliví. Lučka.

O lidech odvážlivých těžko vypravovati. Bylo jich v káznici, jako vůbec všude, dosti málo. Mnohý zdá se na pohled až strašný; pováží-li člověk, co se o některém z nich vypravuje, počne se mu až vyhýbati. Jakýsi nevolný pocit mne z počátku nutíval, abych se takových lidí stranil. Ale později jsem se na mnoze změnil ve svých náhledech třebas o nejstrašnějších vražednících. Některý člověk nezavraždil nikoho a je strašnější, než jiný, jenž přišel do káznice pro šestero vražed. O některých zločinech bylo pak těžko sestaviti si sebe primitivnější ponětí; tak mnoho záhadného bylo ve spáchání jich. Pravím to proto, že mezi naším prostým lidem některé zločiny vznikají z nejpodivuhodnějších příčin. Vyskytuje se na příklad, a sice dosti často, následující typ vraha. Člověk žije tiše a pokojně. Osud jeho je hořký, ale trpí. Jest, dejme tomu, mužík, nebo čeledín, chudobný živnostník nebo voják. Náhle něco prasklo; nedovedl se zdržeti a bodl nožem svého nepřítele a utiskovatele. Tu se začíná ono podivuhodné: z nenadání člověk vyskočil na nějaký čas ze své meze. Nejprve zavraždil svého utiskovatele, nepřítele; je to sice zločinné, ale pochopitelné; byl pro to důvod. Ale potom počne vražditi i lidi, jež nejsou jeho nepřáteli, vraždí každého na potkání, vraždí pro svou potěchu, za hrubé slovo, za pouhý pohled, pro růženec, aneb prostě: „Pryč s cesty, neukazuj se na oči, jdu já!"

Člověk je zrovna jako v opojení, jako v horečné zmatenosti. Jako by, přeskočiv jednou přes osudnou onu mez, počal nacházeti potěšení v tom, že mu není nic více svato; jako by ho cosi ponoukalo, aby přeskočil najednou přese všechny hranice zákonů a moci, a užíval rozkoší, nejnevázanější a nejneobmezenější svobody, aby se nabažil do sytosti úzkostlivého svírání srdce následkem hrůzy, kterou nezbytně musí pociťovati sám před sebou. Ví kromě toho, že ho čeká strašný trest. Vše to se může podobati onomu pocitu, když člověka na vysoké věži táhne cosi do propasti, která se rozevírá pod jeho nohama, tak že by se raději sám už vrhl střemhlav dolů, aby honem byl už konec. A přiházívá se to lidem, kteří až dotud byli zcela tiší.

Někteří z nich se v onom opojení dokonce i vynášejí sebou. Čím poníženějším býval dříve, tím více ho to ponouká nyní, aby se ukázal, aby nahnal jiným strachu. Tento strach mu působí potěšení, jemu se líbí sama ta ošklivost, kterou budí v jiných. Úmyslně se vnucuje v jakousi šílenou odvážlivost, a takový šíleně odvážlivý člověk sám se někdy nemůže dočkati trestu, nemůže se dočkati, aby s ním už byl konec, protože se mu samému stává konečně obtížino nositi na sobě onu líčenou šílenou odvahu. Zajímavo jest, že z větší části všechna ta nálada, všechna ta líčenost trvá právě až do vystoupení na popraviště a potom jako když utne; jako by to vskutku byla jakási úřední lhůta, dříve již předepsaná schválně k tomu ustanovenými pravidly. Tu se člověk takový náhle stává pokorným, sebevědomí jeho znenáhle mizí, a on se převrací v jakýsi hadr. Na popravišti počne fňukat, prosí lid za odpuštění. Pak přijde do káznice a hle, je to slinta, fňukal takový, ba strašpytel, že se mu až člověk diví: „Je-li možná, aby to byl týž, co zavraždil pět nebo šest lidí!"

Někteří ovšem ani v káznici hned nezkrotnou. Stále se jich ještě drží jakési furiantství, jakási vychloubačnost, jako by říkali: „Já nejsem takový, jak si myslíte. Já šest duší utratil." Ale konec konců přece zkrotne. Časem jen si učiní radost, že si vzpomene na svůj smělý vzmach, na své zahýření, jež se mu povedlo jednou za jeho života,, když byl šíleně odvážlivým, a je velmi rád, najde-li dobráka, aby se mohl s příslušnou vážností před ním ukázati, pochlubiti a vypravovati mu o svých hrdinstvích, aniž při tom dal na jevo, že se jemu samému vlastně chce o tom vypravovati. Jako by řekl: „Vidíš, jakým jsem já byl člověkem!"

A jak rafinovaně se dbá oné samolibé opatrnosti, jak líně nedbalým bývá takové vypravování! Jaká prostudovaná okázalost jeví se v tonu, v každém slovíčku vypravovatele! Kde jen se ten lid tomu naučil!

Jednou za oněch prvých dní, leže za dlouhého večera nečinně a tesklivě na narách, vyslechl jsem jedno z podobných vypravování a ve své nezkušenosti učinil jsem si o vypravovateli pojem jako o kolossálním, strašném zlosynu, o neslýchané, železné vůli, kdežto z Petrova v tutéž dobu div jsem si netropil žerty. Předmětem vypravování bylo, jak on, Luka Kuzmyč, pro nic jiného, než pro své vlastní potěšení, skolil jistého majora.

Tento Luka Kuzmyč byl onen maličký, hubený, ostronosý mladý trestanec z naši kasárny, rodem Malorus, o kterém jsem se dříve už kdesi zmínil. Byl vlastně Velkorus, jen že se narodil na jihu a patřil k panské čeledi. Bylo v něm vskutku cosi ostrého, hrdého, „ptáček malý, ale drápek ostrý". Ale trestanci instinktivně uhadují, co vězí v kterém člověku. K němu chovali nehrubě mnoho úcty. Byl hrozne samolibý. Toho večera seděl na narách a šil košili. Šití prádla bylo jeho řemeslem. Vedle něho seděl tupý, omezený mladík, ale jinak dobrý a laskavý, postavy vysoké a silného složení těla Byl to jeho soused na narách, trestanec Kobylin. Lučka často se s ním po sousedsku hádával a vůbec se k němu choval s vysoká, posměšně a despoticky, čeho Kobylin pro své dobráctví z části ani neznamenal. Pletl vlněnou punčochu a lhostejně poslouchal Lučku. Tento vypravoval dosti hlasité a srozumitelně. Přál si patrně, aby to všichni slyšeli, ač se snažil naopak se tvářiti, jako by vypravoval pouze Kobylinu.

„Tenkrát mne, brachu, vedli z našeho místa," počal vypravovati, píchaje jehlou, „do K…va, řekněme pro tuláctví."

„A kdy to bylo? Dávno?" optal se ho Kobylin.

„Ano, až hrách uzraje, půjde na druhý rok. Nu, když jsme přišli do K…va, posadili mne tam na krátkou dobu do trestnice. Koukám — sedí se mnou dvanáct osob, samí chochlové, velicí, zdraví, silní, jako býci. A všichni takoví pokorní; jídlo bídné. Točí jimi jejich major, jak se jeho milosti ráčí. Sedím den, sedím druhý s tím lidem, vidím, je to samá baba. ,Proč pak' — povídám — ,trpíte všechno takovému hlupákovi?'

,Hm, jdi a sám to zkus s ním promluviti!' povídají a usmívají se nade mnou. Já mlčím. Byl tam mezi nimi jeden chochol k poválení, braši" — dodal znenadání, zanechav Kobylina a obraceje se ke všem vůbec. „Vypravoval, jak ho soudcové odsoudili, a jak se soudci rozmlouval a při tom pláče, až mu slzy tekou. Děti prý zůstaly doma, žena. A sám je už takový starý, šedivý, tlustý. ,Já mu povídám,' vypravoval chochol — ,Ne! A on čertů syn, jen píše, jen píše! Nu, povídám sám sobě, kdybys chtěl scípnout a já bych se na tě podíval! A on jen píše, jen píše. Ale jak dopsal…! Byl jsem ztracen! Podej mi, Vásjo, nitě; jsou to zpuchřelé komisní nitě."

„Na trhu je koupili," namítl Vasja, podávaje mu niť.

„Naše krejčovské jsou lepší. Nedávno invalidu posýlali na trh. U které to podlé báby on je tam jen kupuje?" pokračoval Lučka, navlékaje niť proti světlu,

„U kmotry bezpochyby."

„Bezpochyby u kmotry."

„Tak kterak tedy, co se stalo s majorem?" ptal se zcela zapomenutý Kobylin.

Ale Lučka na to právě čekal. Nepokračoval však ihned ve svém vypravování, ano tvářil se, jako by otázku Kobylinovu neuznával ani za hodnu pozornosti. Pomalu si upravil niť, pomalu a líně přeložil pod sebou nohy a konečně se dal opět do vypravování.

„Vyburcoval jsem nakonec naše milé chochly; povolali majora. A já jsem si hned zrána vypůjčil u souseda nůž, vzal jsem jej a schoval, tak pro všechen případ. Rozvzteklil se major. Jede. Nu, povídám, ať se mi držíte, chochlové! A oni chudáci mají již duši v patách; třesou se zrovna. Přiletí major opilý: ,Kdo zde, kterak je zde? Já jsem váš cař, já jsem váš Bůh!'

Jakmile řekl: ,Já jsem váš cař, já jsem váš Bůh', vystoupil jsem," pokračoval Lučka; „nůž jsem měl v rukávě."

,Nikoli,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí!' a při tom pomaloučku se k němu blížím, ,kterak pak by to mohlo být,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí, abyste byli náš cař a náš bůh?'

,A to's tedy ty, to's ty?' vykřikl major, , buřiči!'

,Nikoli,' povídám, a stále k němu přistupuju blíže a blíže, ,nikoli,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí, jak bude asi povědomo a známo vám samým, Bůh náš všemohoucí a všudypřítomný jest jen jeden,' povídám. ,I caře máme jen jediného, samým Bohem nad námi všemi ustanoveného. On je, vaše vysokoblahorodí,' povídám, ,monarcha. A vy,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí, jste jen major, náš představený, vaše vysokoblahorodí, z carské milosti,' povídám, ,a pro své zásluhy.'

,Jak, jak, jak, jak!' Tak zrovna zakdákal; mluviti nemůže, dechu vzteky popadnouti nemůže. Příliš jsem ho překvapil.

,Ano, tak,' povídám. A tu se z nenadání vrhnu na něho, a vetknu mu celičký nůž zrovna do břicha. Podařilo se mně. Svalil se, jen nohama zaškubal. Odhodil jsem nůž.

,Hleďte,' povídám, ,chochlové! Teď ho zdvihejte."

Zde se na minutku odchýlím. Na neštěstí takových výrazů, jako „Já jsem váš cař, já váš Bůh" a mnoha jiných tomu podobných měli za starých dob často ve zvyku užívati mnozí z velitelů. Sluší však vyznati, že takových velitelů zbývá již nemnoho, a možná dost, že již zcela vymřeli. K tomu ještě poznamenám, že se podobnými výrazy zvláště vypínali a sice rádi vypínali, nejvíce tací velitelové, kteří byli z řadových vojáků povýšeni za důstojníky. Zdá se, jako by hodnost důstojnická zvrátila celé jejích nitro a spolu i hlavu. Dlouho vzdychali pod tíží břemene, prošli všemi stupni podřízenosti a najednou vidí, že jsou důstojníky, představenými, šlechtici, a proto z nezvyklosti a prvního opojení zpřílišňují pojem o své moci a svém významu, rozumí se jen vzhledem k podřízeným jim prostým vojákům. Před vyššími zůstávají jako dříve v hluboké úctě, nyní zcela již zbytečné a dokonce i odporné mnohým náčelníkům. Mnozí tací v prachu se kořící důstojníci honem a se zvláštní radostí oznamují svým vyšším představeným, že bývali řadovými vojáky, a třebas byli nyní důstojníky, že „nezapomínají, kde jest jejich místo."

Ale vzhledem k prostým vojákům stávali se div ne neobmezenými pány. Ovšem nyní sotva jsou ještě tací důstojníci, sotva se najde takový, jenž by zvolal: „Já jsem váš cař, já váš Bůh!" Ale přes to přec jen poznamenávám, že nic tak nedráždí trestance, a vůbec všechny podřízené osobnosti, jako podobné výrazy představených. Toto drzé povyšování sebe, toto zpřilišnené domnění o své beztrestnosti rodí nenávist v nejpokornějším člověku a zbavuje ho poslední špetky trpělivosti. Na štěstí vše to jest věcí minulosti a i za starých času přísně se pronásledovalo od představených. Znám sám několik takových případů.

A vůbec lidi podřízené vždycky to dráždí, pohlíží-li se na ně s vysoká, nedbale, a jeví-li se v jednání s nimi opovržlivost. Někteří se na příklad domnívají, budou-li dobře krmiti, v dobrém stavu držeti trestance, budou-li vyřizovati všechno dle zákona, že vyplnili veškeru svou povinnost. Ale to je také omyl. Každý, ať si je kdokoli a ať si jakkoli byl ponížen, vždycky — třebas jen instinktivně, třebas nevědomky, ale přece vyžaduje úcty k své lidské důstojnosti. Trestanec ví sám, že je trestancem, zavržencem, ví dobře, kde jest jeho místo před představeným; ale nižádným vypáleným znamením, nijakými okovy ho nepřinutíte, aby zapomněl, že jest člověk. A poněvadž člověkem vskutku jest, tedy se sluší jednati s ním po lidsku. Můj Bože! vždyť lidské jednání může opět učiniti člověkem i toho, na kom dávno již vybledl obraz boží. Právě s takovými „nešťastnými" má se jednati co nejvíce po lidsku. To je spása a radost jejich.

Setkával jsem se s takovými dobrými, šlechetnými veliteli. Viděl jsem, jaký dojem způsobili na ony zavržené. Několik laskavých slov — a trestanci div neprociťovali k novému mravnímu životu. Počínali ho milovati jako děti. Uvádím si na mysl ještě jednu zvláštnost: Sami trestanci nemají rádi příliš přátelského, a přes příliš dobromyslného jednání se strany náčelníkovy. Chce k náčelníkovi pociťovati úctu, ale v tomto případě úcta jaksi mizí. Trestanec má rád na příklad, aby jeho náčelník měl řády, aby byl statné postavy, aby byl v lásce u některého jeho vyššího představeného, aby byl i přísný, i vážný, i spravedlivý a dbalý své důstojnosti. Takové mají trestanci nejradši: sám sobě nezadal, jim neublížil, tedy všechno je dobře a pěkně.

„Nu spražili tě asi za to?" ozval se klidně Kobylin.

„Hm. Spražili, brachu; je pravda, že spražiii. Aleji, podej mně nůžky! A co to, braši, dnes se majdan nesebere?"

„Ondyno všechno propili," podotknul Vasja. „Kdyby nebyli všechno propili, možná dost, že by hráli."

„Kdyby! Za ,kdyby' dávají i v Moskvě sto rublů," prohodil Lucka.

„A kolik ti dali, Lucko, za to za všechno?" ozval se opět Kobylin.

„Dali mně, příteličku, sto pět. Ale, věříte-li, braši, vždyť málem by mne byli zabili," ujal se slova Lučka, opět si nevšímaje Kobylina. „Nu, a když jsem dostal svých sto pět, pak mne odvezli v plné parádě. Nikdy před tím jsem ještě důtek neokusil. Lidu se nahrnulo nesčíslné množství; celé město se sběhlo: loupežníka budou trestat, to jest vražedníka. Co je to jen za hloupý lid, ani vám pověděti nemohu! Timoška*) mne svlekl, položil a volá: ,Drž se, opařím tě!' Čekám, co bude? Jak mně jednu vlepil, chtěl jsem vzkřiknout, rozevřel jsem ústa, ale výkřik mně selhal. Hlas se patrně ve mne zarazil. Když vlepil druhou, nu věřte si, nebo nevěřte, už jsem neslyšel, jak počítal ,dva'. Když jsem se vzpamatoval, slyším, jak počítají ,sedmnáct'. Tak mne, brachu, čtyřikrát potom sundavali s kobyly; vždy půl hodiny jsem odpočíval, vodou mne polévali. Koukám na všechny vyvalenýma očima a myslím si: ,To je má smrť…"

„A neumřel jsi?" optal se naivně Kobylin.

Lučka ho změřil nanejvýš opovržlivým pohledem; ozval se smích.

„Hotový špalek."

„Na půdě to nemá v pořádku," prohodil Lučka, jako by litoval, že se mohl dáti do řeči s takovým člověkem.

„Rozum totiž někde zapomněl," potvrdil Vasja.

Lučka sice zavraždil šest lidí, ale v káznici se ho nikdy nikdo nebál, ačkoli si snad od srdce přál, aby si zjednal pověst strašného člověka…

*) Kat.

IX.

Isaj Fomič. Lázeň. Vypravování Baklušina.

Blížily se vánoce. Trestanci je očekávali s jakýmsi slavnostním povznesením, a vida to, počal jsem sám také očekávati něco neobyčejného. Čtyři dni před svátky nás vedli do lázně. Za mých dob, zvláště za prvních mých let, vodili trestance zřídka do lázně. Všichni se radovali a počali se chystati. Bylo určeno, že se půjde po obědě, a proto odpoledne nebylo již práce. Ze všech nejvíce se radoval a činil v naší kasárně Isaj Fomič Bumštejn, trestanec původu židovského, o němž jsem se zmínil již ve čtvrté hlavě svého vypravování. Jeho radostí bylo pařiti se do otupění, do zbavení smyslů, a pokaždé, když se mně nyní přihodí probírati se starými vzpomínkami a připomenouti si naši vězeňskou lázeň (kteráž stojí za to, aby na ni člověk nezapomněl), tu vystupuje přede mnou do popředí obrazu ihned postava blažeností se rozplývajícího a nezapomenutelného Isaje Fomiče, mého soudruha ve vězení a obyvatele téže kasárny.

Bože, co to bylo za směšného člověka až k poválení! Pronesl jsem již několik slov o jeho postavě; byl to padesátník, úzkoprsý, svraštělý, s hroznými pečetěmi na tvářích a na čele, hubený, slabounký, s bílým tělem jako kuře. Tvář jeho vyjadřovala neustálou, nevyhladitelnou spokojenost, ano i blaženost. Zdálo se, jako by ho pranic nemrzelo, že se dostal do káznice. Protože byl klenotníkem, a ve městě klenotníka nebylo, pracoval neustále ve městě u různých pánů a úředníků klenotnickou práci. Třebas mu za to neplatili mnoho, ale něco platili přece. Netrpěl nouzi, ano žil bohatě a přec ještě mohl ukládati peníze a půjčovati je na zástavy na úrok celé káznici. Měl svůj samovar, pěknou matraci, číšky, celý jídelní příbor. Židé z města na něho nezapomínali a pomáhali mu svou známostí a přímluvou. V sobotu chodil s vojenským průvodem do své městské modlitebny (což je zákonem dovoleno), a vůbec vedlo se mu dobře. Ale přec jen s netrpělivostí čekal, až odbude svůj dvanáctiletý trest, aby se mohl oženit.

Isaj představoval nejkomičtější směsici naivnosti, hlouposti, chytráctví, smělosti, prostomyslnosti, ostýchavosti, vypínavosti a drzosti. Velmi jsem se divil, že se mu trestanci neposmívali, leda že si pro zábavu nad ním zažertovali. Isaj Fomič sloužil patrně všem pro zábavu a stálé potěšení. „Máme ho jediného, nechte na pokoji Isaje Fomiče," říkávali trestanci a Isaj Fomič, ačkoli rozuměl, oč jde, přec jen byl patrně hrdým na svou důležitost, což působilo trestancům nemalé potěšení. Do káznice přišel způsobem neobyčejně směšným. (Bylo to ještě, než jsem se já sem dostal, ale vypravovali mně o tom.) Kdysi po práci pod večer roznesla se po trestnici náhle pověst, že přivedli žida, že ho již holí na strážnici a co nevidět že přijde. Do té doby nebylo v káznici ani jediného žida. Trestanci se ho nemohli dočkati, a jakmile vstoupil do vrat, ihned ho obstoupili. Poddůstojník z káznice uvedl ho do občanské kasárny a vykázal mu místo na narách. V rukou měl Isaj Fomič měšec, v němž byly komisní věci, právě mu vydané, a jeho vlastní věci. Položil měšec, vylezl si na náry, složil pod sebe nohy a usedl si, boje se pohlédnouti někomu do očí. Kolem něho se ozýval smích a trestnické vtipy, jež narážely na jeho židovský původ. Najednou se skrze zástup protlačí mladý trestanec, drže v rukou své nejstarší, špinavé a roztrhané letní šaravary a při nich komisní onuce. Přisedl si k Isajovi Fomiči a uhodil ho do ramene:

„Nu, přítelíčku, už tu na tebe čekám šestý rok. Tuhle koukej, co dáš?" A s těmi slovy rozložil před ním přinesené hadry.

Isaj Fomič, jenž při vchodu do káznice dostal takový strach, že se bál očí pozvednouti na ten zástup posmívajících se, znetvořených a strašných postav, jež ho obstoupily těsným kruhem, a ze strachu nemohl ze sebe vypraviti ještě ani slova, jakmile spatřil zástavu, ihned se vzpamatoval a počal hadry čiperně omakávati prsty. Zdvihl je dokonce a podíval se na ně proti světlu. Všichni čekali, co řekne.

„Nu jakž, rubl stříbra dáš snad? Stojí to za to!" pokračoval zastavující, mrkaje na Isaje Fomiče.

„Rubl stříbra dáti nemohu, ale sedm kopějek mohu."

To byla první slova, jež Isaj Fomič pronesl v káznici. Všichni se smíchy chytli za boky.

„Sedm! Nu dej sem třebas sedm; tvoje štěstí! Ale hleď mi, dávej dobrý pozor na zástavu; hlavou mně za ni ručíš."

„Úroků tři kopějky, bude deset kopějek," trhaným a chvějícím se hlasem pokračoval židáček, sáhaje rukou do kapsy pro peníze a bázlivě pohlížeje na trestance. Měl patrně náramný strach a přece se mu chtělo uzavříti obchod.

„To myslíš za rok tři kopějky úroků?"

„Ne, ne za rok, ale za měsíc."

„Hm, jsi tuhý, žide. A jak pak ti říkají?"

„Isaj Fomič."

„Nu, Isaji Fomiči, ty dojdeš u nás daleko! Poroučím se!"

Isaj Fomič si prohlédl ještě jednou zástavu, složil ji a opatrně ji vstrčil do svého měšce za neustávajícího smíchu trestanců.

Vskutku všichni jako by ho měli rádi a nikdo mu neubližoval, ač mu skoro všichni byli dlužni. Sám on byl snášenlivý, jako slepice, a vida, že všichni jsou k němu přívětiví, stavěl se leckdy na paty, ale s takovou dobrodušnou komičností, že mu to ihned odpouštěli. Lučka, jenž za svého živobytí seznal mnoho židů, často ho zlobíval, ale nikoli ze zlého úmyslu, nýbrž jen tak pro zábavu, jako se lidé bavívají s psíčkem, s papouškem, cvičenými zvířaty a pod. Isaj Fomič to věděl velmi dobře, necítil se proto uraženým a velmi obratně odrážel od sebe jeho vtipy.

„Hej, žide, budeš bit ode mne!"

„Ty mne uhodíš jednou a já tebe desetkrát," odpovídal srdnatě Isaj Fomič.

„Prokletá prašivino!"

„Ať si je prašivina."

„Žide prašivý!"

„Ať si takový. Třebas prašivý, ale bohatý; peníze má."

„Krista jsi prodal."

„Ať si tak."

„Dobře, Isaji Fomiči, jsi chlapík! Nechte ho na pokoji, máme ho jediného!" volají se smíchem trestanci.

„Hej, žide, slízneš karabáč, na Sibiř půjdeš."

„Jsem i tak na Sibiři."

„Ještě dál tě pošlou."

„A co? Pán Bůh tam jest?"

„Jest."

„Ať si tedy; jen když bude pán Bůh a peníze, všude bude dobře."

„Chlapík, Isaj Fomič; je vidět, že je chlapík!" volá se kolkolem a Isaj Fomič, ač vidí, že se mu jen posmívají, přece si dodává mysli. Všeobecná pochvala mu patrně působí potěšení, i začne tenounkým diskantem zpívati, že je slyšno po celé kasárně: la-la la-lala! jakýsi hloupý, směšný motiv, jedinou to píseň beze slov, kterou zpíval po celou dobu svého vezení. Později, když se se mnou seznámil, ubezpečoval mne pod přísahou, že je to tatáž píseň a právě týž nápěv, jejž zpívalo všech šest set tisíc Israelitů od starce až do dítěte, když táhli skrze Červené moře a že je každému Israelitovi přikázáno zpívati tento nápěv v okamžiku slávy a vítězství nad nepřáteli.

V předvečer každé soboty, v pátek večer přicházeli do naší kasárny schválně z druhých kasáren dívat se, jak bude Isaj Fomič světiti svůj šabes. Isaj Fomič byl tak nevinně hrdopyšný a ješitný, že mu tato všeobecná zvědavost působila ještě potěšení. S pedantskou, úmyslnou vážností pokrýval šatem v koutku svůj malinký stolek, otevřel knihu, zapaloval dvě svíčky a mumlaje jakási tajemná slova, počínal se oblékati ve svou řízu čili „rýžu", jak on vyslovoval. Byla to pestrá šál z vlněné látky, již opatrně uschovával ve svém kufříku. Na obě ruce navinoval řemínky a na hlavu nad samým čelem připevňoval si obvazkem jakousi dřevěnou škatulku, tak že se zdálo, že Isaji Fomičovi vyrůstá z čela jakýsi směšný roh. Pak začínala modlitba. Odříkával ji zpěvavým hlasem, vykřikoval, odplivoval si, obracel se do kola, dělal divoké a směšné posuňky. Vše to bylo ovšem předepsáno obřadem modlitby a nebylo v tom pranic směšného a divného, ale směšno bylo to, že Isaj Fomič jako by se schválně chtěl před námi ukázati a pochlubiti svými obřady. Tu si znenadání přikryje rukama hlavu a počne odříkávati plačtivým hlasem. Pláč se zvyšuje a on v těžkostech a div ne s nářkem sklání na knihu svou hlavu, ověnčenou archou úmluvy. Ale náhle, uprostřed nejsilnějšího nářku, se dá do smíchu a počne odříkávati modlitby zpívavým, jaksi radostně slavnostním, od přebytku štěstí slábnoucím hlasem.

„Hleďte, jak ho to rozebralo!" říkávali trestanci.

Ptal jsem se kdysi Isaje Fomice, co by znamenalo ono naříkání a pak ony náhlé slavnostní přechody ku slasti a blaženství? Isaj Fomič byl vždy velice rád, když jsem se ho vyptával na něco podobného. Vysvětlil mně bez prodlení, že pláč a naříkání znamenají vzpomínku na ztrátu Jerusaléma, a že víra jejich předpisuje při vzpomínce té co možná nejsilněji hořekovati a biti se v prsa. Ale v okamžiku nejsilnějšího hořekování jest Isaj Fomič povinen najednou, jako by znenadání si vzpomenouti (toto „najednou" je také předepsáno zákonem židovským), že jest proroctví o návratu židů do Jerusaléma. Tu jest povinen ihned projeviti svou radost zpěvy, smíchem a odříkávati modlitby tak, aby samým hlasem již projevoval co možná nejvíce štěstí a výrazem tváře co možná nejvíce slavnostního a vznešeného. Tento nenadálý přechod a povinnost tohoto přechodu neobyčejně se líbily Isaji Fomičovi; viděl v tom jakýsi zvláštní, velice dovedný umělecký kousek, a s vychloubavým pohledem sděloval mně toto důmyslné pravidlo židovského zákona.

Jednou, právě když modlitba byla v nejlepším, vstoupil do naší síně místní velitel v průvodu důstojníka od stráže a vojenských průvodčích. Všichni trestanci se vzpřímili jako struny u svých nar, jediný Isaj Fomič tím více počal křičeti a se kroutit. Vědělť, že je mu dovoleno se modliti, že nesmí býti vytrhován, a křičel-li před majorem, nepotřeboval se ovšem ničeho za to obávati. Zároveň však mu bylo neobyčejně příjemno, že se mohl ukázati před majorem a tím se pochlubiti před námi. Major přistoupil k němu na krok; Isaj Fomič se obrátil zády ke svému stolečku a počal majorovi přímo do tváře odříkávati zpívavým hlasem své radostné proroctví, mávaje při tom rukama. A poněvadž mu zákon předpisoval v onen okamžik vyjadřovati svou tváří co nejvíc možná blaženosti a nadšení, vykonal to ihned, přimhouřiv jaksi zvláštně oči, usmívaje se a kývaje na majora hlavou. Majora to překvapilo; ale na konec prsknul smíchy, řekl Isaji Fomičovi hned tu na místě, že je hlupák, a šel pryč. Isaj Fomič se dal však tím více do křiku. Hodinu na to, když již večeřel, optal jsem se ho: „A což kdyby se major ve své hlouposti na vás rozhněval?"

„Který major?"

„Jak který? Co pak jste ho neviděl?"

„Ne."

„Vždyť stál na krok před vámi, zrovna před vaší tváří."

Ale Isaj Fomič mne počal co nejdůtklivěji ubezpečovali, že neviděl rozhodně nijakého majora, že v tu dobu při oné modlitbě přichází v jakousi ekstási, takže ničeho nevidí, ani neslyší, co se děje kolem něho.

Jakobych nyní viděl Isaje Fomiče, jak se v sobotu potloukával po celé trestnici, nejsa zaměstnán prací a snaže se ze všech sil ničeho nepracovali, jak to pro sobotu předpisuje víra. Jaké to nemožné anekdoty mně vypravovával pokaždé, když se vracel ze synagogy, jaké to k víře nepodobné zprávy a pověsti z Petrohradu mně přinášíval, ujišťuje mne, že zprávy ty obdržel od svých souvěrců židů, a ti zrovna z prvních rukou.

Ale již jsem se příliš mnoho napovídal o Isaji Fomičovi.

V celém městě byly toliko dvoje veřejné lázně. První, které měl jistý žid, záležely ze zvláštních pokojíků, platilo se v nich 50 kopějek za pokoj a byly zřízeny pro osoby vyšších tříd. Druhé lázně byly hlavně pro prostý lid, byly staré, špinavé, těsné, a do těchto lázní vedli naši káznici. Byl mrazivý, slunečný den; trestanci byli již tomu rádi, že přijdou ven z pevnosti a uvidí město. Žerty a smích neumlkaly celou cestu. Celá setnina vojáků nás provázela s nabitými puškami na podiv celému městu. V lázních nás ihned rozdělili na dvě oddělení. Druhé oddělení čekalo ve studené předsíni, pokud se první oddělení v lázni mylo; bylo to nutno, protože lázeň byla malá. Ale přes to bylo v lázni tak těsno, že těžko si bylo představiti, jak se i ta polovina do ní mohla vejiti. Ale Petrov ode mne neodstupoval; sám bez mého prošení přiskočil mně pomáhat a nabídl se mi dokonce, že mne umyje. Spolu s Petrovem nabídl se mi k službám ještě Baklušin, trestanec ze zvláštního oddělení, jehož u nás jmenovali pionerem, a o němž jsem se kdysi zmínil jako o nejveselejším a nejpříjemnějším ze všech trestanců, jakýmž opravdu i byl. Byli jsme spolu již trochu známi. Petrov mně pomohl svléknouti se, poněvadž, nejsa ještě zvyklý, svlékal jsem se příliš dlouho a v předsíni bylo zima málem tak, jako na ulici.

Připomenu zde, že trestanci je velmi obtížno se svlékati, jestliže se tomu dobře ještě nepřiučil. Především jest zapotřebí uměti rychle rozšněrovati podkladky zpod okovů. Tyto podkladky jsou z kůže, asi čtyři veršky *) dlouhé a navlékají se přes prádlo právě pod železný kruh, objímající nohu. Pár takových podkladků stojí neméně než šedesát kopejek stříbra a přece si je opatřuje každý trestanec, rozumí se, že na svůj náklad, protože bez těchto podkladků nebylo by možná choditi. Železný kruh pouta neobjímá nohu těsné; mezi kruhem a nohou dá se prostrčí ti prst; železo tedy bije o nohu, dře ji, a bez podkladků odřel by si trestanec nohy za jediný den tak, že by měl živé rány.

*) Ruský veršok rovná se čtyřem a půl centimetru.

Svlékati tyto podkladky není však ještě tak obtížno. Tíže jest naučiti se svlékati prádlo zpod okovů. To je celé umění. Svléká- li člověk podvléčky, dejme tomu s levé nohy, musí je nejdříve protáhnouti mezi nohou a poutem; potom, osvobodiv nohu, provlékne svléknuté prádlo nazpět zkrze totéž pouto; potom všechno svléknuté již s levé nohy, protáhnouti skrze kruh na pravé noze; a konečně všechno, provléknuté skrze pravé pouto, protáhnouti skrze ně nazpět k sobě. Tatáž historie odehrává se též při oblékání čistého prádla. Začátečníkovi je těžko se domysliti, jak se to dělá. První nás všemu tomu naučil v Tobolsku trestanec Koreněv, bývalý ataman loupežníků, jenž proseděl pět let na řetěze. Ale trestanci přivykli a svlékají se bez nejmenších obtíží.

Dal jsem Petrovu několik kopějek, aby opatřil mýdlo a lýčí;*) trestancům se vydávalo, pravda, komisní mýdlo, pro každého kousíček jako dvoukrejcar a tlustý jako řízek sýra, jenž se podává k zákusce večer u osob „prostředního stavu". Mýdlo se prodávalo zde na místě v předsíni spolu se sbitnem, **) preclíky a vařící vodou. Dle smlouvy s majetníkem lázně vydávalo se na každého trestance jen po jedné dížce horké vody; kdo se však chtěl lépe umyti, mohl za půl kopějky dostati druhou dížku, jež se podávala zrovna do lázně zvláště za tím účelem zřízeným okénkem z předsíně.

Když mne Petrov svléknul, vedl mne pod ruku, podotknuv, že mně samému bylo by velmi těžko stoupati v okovech. „Přitáhněte si je nahoru, na lýtka," domlouval mi, podporuje mne v chůzi, jako opatrovník. „A tady dejte pozor, je tu práh." Až jsem se trochu pro to styděl; chtěl jsem ubezpečiti Petrova, že dovedu vejiti do lázně; ale on by tomu neuvěřil. Jednal se mnou opravdu jako s dítětem, nezletilým a neumělým, jemuž každý jest po-

*) Jemně rozedraným lýčím myjou se v ruských lázních místo žíněnky.

**) Sbiten jest nápoj, přihotovený z medu neb jen ze syrobu, rozředěného horkou vodou a s příměsí koření; prodává se v Rusku na trzích místo horkého čaje.

vinen pomáhati. Petrov nebyl dokonce sluhou, a sice především nebyl sluhou; mohl bych si jen dovoliti ho uraziti, věděl by už, jak se mnou zatočit. Peněz za jeho služby jsem mu vůbec nesliboval, a on sám také jich nežádal. Což ho tedy mohlo pohnouti, aby mne tak ošetřoval?

Když jsme otevřeli dvéře do samé lázně, myslil jsem, že jsme přišli do pekla. Představte si místnost dvanáct kroků dlouhou a tolikéž širokou, v níž bylo nacpáno snad plné sto lidí najednou, a ne-li sto, tedy osmdesát dojista, poněvadž trestanci byli rozděleni pouze na dvě oddělení, a všech nás přišlo do lázně okolo dvou set osob. Pára, kalící zrak, dým, špína, a tak málo místa, že nebylo ani kam nohu postaviti. Ulekl jsem se a chtěl jsem se vrátiti, ale Petrov mně ihned dodal mysli. S největším namáháním jsme se nějak už protlačili k lavicím a to přes hlavy lidí, kteří se usadili po podlaze, při čemž jsme je museli prositi, aby se nahnuli, bychom mohli přejiti. Ale všechny lavice už byly obsazeny. Petrov mně vysvětlil, že si musím místo na lavici, od někoho koupiti, a dal se hned do smlouvání s trestancem, jenž se uvelebil hned u okénka. Tento mně za kopějku ustoupil svoje místo, obdržel od Petrova okamžitě peníze, jež tento nesl s sebou v zaťaté pěsti, dovtípiv se, že jich bude v lázni zapotřebí, a hned si zalezl pod lavici zrovna pod mé místo, kde bylo temno, špinavo a kde se slizké vlhkosti nashromáždilo bez mála na půl palce. Ale i pod lavicemi byla všechna místa zaujata; i tam se hemžilo lidu. Na celé podlaze nebylo místečka jako dlaň, aby na něm neseděli skrčení trestanci, oplachujíce se ze svých dížek. Jiní stáli mezi nimi přímo a držíce své dížky v rukou, myli se stoje; špinavá voda stékala s nich přímo na oholené hlavy těch, kteří seděli dole. Na podlažkách *) a na všech schodech, vedoucích k nim, seděli trestanci na bobečku a skrčeni, a

*) V ruské parní lázni jsou zřízeny stupňovité podlažky, z nichž nejvyšší bývá pod samým stropem. Čím vyšší podlažka, tím tepleji, a tím se více paří koupající se, kteří se pro zvýšení účinku šlehají březovými věchty nebo metlami s listím.

myli se. Ale myli se poměrně málo. Prostý lid se málo myje horkou vodou a mýdlem; jenom se strašně paří v horké páře a potom se polévají studenou vodou — toť celá jich lázeň.

Na padesát věchtů se najednou zdvihalo a spouštělo na podlážce; všichni se šlehali do opojení. Každou minutu napouštěli nové páry. To už nebylo parno, nýbrž hotové peklo. A vše to řvalo a chechtalo se a k tomu řinčelo sto řetězů, vláčících se po podlaze… Někteří, chtějíce přejíti s jednoho místa na druhé, zaplétali se do cizích řetězů, nebo sami zavadili o hlavu někoho, sedícího dole, padali, nadávali a strhovali s sebou ty, o něž zavadili. Špína se lila se všech stran. Všichni se nacházeli v jakémsi opojení, v jakémsi pohnutém stavu duševním; ozýval se výskot a výkřiky. U okénka do předsíně, odkud podávali vodu, byla tlačenice, rvačka a nadávání. Komu se podařilo obdržeti horkou vodu, rozšplíchal ji na hlavy sedících na podlaze, dříve než ji přinesl na své místo. K tomu tu chvíli pokukuje buď oknem nebo pootevřeními dveřmi vousatá tvář vojáka s puškou v ruce, dívajícího se, neruší-li kdo pořádek.

Oholené hlavy a do červena rozpařená těla trestanců zdála se ješté ohyzdnějšími. Na rozpařených zádech vystupují obyčejně velmi jasně jizvy utržených kdysi ran důtkami nebo holí, takže se zdálo nyní, jako by všechna ta záda byla právě opět rozsekána. Strašlivé jizvy! Mráz mně přecházel po kůži, když jsem na ně hleděl. Opět napustili páry a mlha naplnila hustým horkým oblakem celou lázeň; všechno se dává do chechtu, do křiku. V oblacích páry se míhají rozsekaná záda, oholené hlavy, zkroucené ruce a nohy; a k doplnění obrazu Isaj Fomič se chechtá celým hrdlem na nejvyšší podlažce.

Paří se v takovém parně, že ho div neomráčí, ale zdá se, jako by ho nižádné horko nemohlo nasytiti. Za kopějku si najímá šlehače, ale ten dlouho nevydrží v strašném parnu, praští věchtem a běží se polévat studenou vodou. Isaj Fomič nepozbývá však rozvahy a najímá druhého, třetího; rozhodl se již, že za tak vzácné příležitosti nebude litovati nákladu a vystřídá celých pět šlehačů. „Umí se pařit, chlapík Isaj Fomič!" křičí na něho z dola trestanci. Isaj Fomič sám znamená, že v tu chvíli vyniká nade všechny, že je všechny strčil do kapsy; proto je hrd svým vítězstvím a pronikavým, šíleným hlasem vříská svou arii: la-la- la-lala, jež překřikuje všechny ostatní hlasy. Napadlo mne, sejdemeli se jednou my všichni pospolu v pekle, že se ono peklo bude velice podobati k tomuto místu. Nestrpěl jsem, abych svou domněnku nesdělil s Petrovem; on se jenom rozhlédl vůkol a mlčel.

Chtěl jsem i pro něho zakoupiti místo vedle sebe, ale on si přisedl u mých nohou a oznámil mně, že je mu zcela pohodlno. Baklušin nám zatím kupoval vodu a přinášel ji, když bylo třeba. Petrov mně slíbil, že mne umyje od paty do hlavy, takže „budete docela čisťounký", a velice mně domlouval, abych se dal „pařiti". Ale paření jsem se neodvážil. Petrov mne celého rozetřel mýdlem. „A teď vám umyju nožky," prohodil na konec. Chtěl jsem mu sice odvětiti, že si je mohu umyti sám, ale zanechal jsem odporu a odevzdal jsem se úplně do jeho vůle. Ve zdrobnělém slově „nožky" neozývala se rozhodně ani jediná otrocká nota; Petrov jednoduše nemohl nazvati mé nohy nohami asi proto, že ostatní, skuteční lidé mají nohy, ale já pouze nožky.

Když mne umyl, tu mne s týmiž ceremoniemi, to jest podpíraje mne a varuje mne při každém kroku, jako bych byl z porculánu, odvedl do předsíně, pomohl mně obléci prádlo a teprve když byl úplně se mnou hotov, běžel nazpět do lázně pařit se.

Když jsme přišli domů, nabídl jsem mu sklenici čaje. Čaj on přijal, vypil a poděkoval. Přišla mně myšlénka, abych se hodil přes kapsu a uctil ho láhví vodky. Našla se láhev vodky i v naší kasárně. Petrov byl nad míru spokojen, vypil, chrknul a prohodiv, že jsem ho úplně vzkřísil, vydal se honem do kuchyně, jako by se tam bez něho něco nemohlo spraviti. Místo něho přistoupil ke mne druhý soudruh, pionér Baklušin, jehož jsem také hned v lázni pozval k sobě na čaj.

Neznám povahy milejší, než byla povaha Baklušinova. Neodpouštěl, pravda, druhým ničeho, často se i hádával, neměl rád, aby se kdo vměšoval do jeho záležitostí — slovem uměl se hájiti. Ale nesvářil se nikdy na dlouho, a zdá se, že ho všichni u nás měli rádi. Ať přišel kamkoli, všude ho vítali s radostí. Znali ho i ve městě jako nejzábavnějšího člověka na světě, nepozbývajícího nikdy své veselosti. Byl to vysoký, mladý muž, asi třicetiletý, s junáckou, prostomyslnou, dosti hezkou tváří s bradavičkou. Tuto tvář uměl tak směšně zkroutiti, když představoval někdy kohokoliv na potkání, že nikdo, kdo se na něho podíval, se nemohl zdržeti smíchu. Byl také jeden ze šašků, ale neodpouštěl našim bručivým nepřátelům smíchu, pročež nikdo mu nespílal za to, že je „prázdný a marný" člověk.

Baklušin byl plný ohně a života. Seznámil se se mnou hned za prvních dnů a oznámil mně, že vyrostl ve vojenské vychovávací škole, sloužil potom u pionérů, kdež obrátil na sebe pozornost a získal si přízeň některých vznešených osobností, čímž se podle staré paměti velice honosil. Mne se ihned počal vyptávali na Petrohrad. Čítával též knihy. Když ke mně přišel na čaj, rozesmál nejprv celou kasárnu vypravováním, jak poručík S. odbyl ráno našeho místního velitele majora; sednuv si pak vedle mne, oznámil mne se spokojeným výrazem v tváři, že divadelní představení, jak se mu zdá, se stane skutkem. V káznici se chystalo na svátky divadlo. Přihlásili se herci, hotovily se pomaloučku dekorace. Některé osoby ze města slíbily, že půjčí své šaty pro herce, též pro ženské úlohy. Ba měli naději, že prostřednictvím jednoho sluhy u důstojníka seženou i důstojnickou uniformu s adjutantskými šňůrami. Jen aby majora nenapadlo, jako minulého roku, zapověděti představení. Ale minulého roku o svátcích byl major ve špatné míře; prohrál kdesi v kartách, mimo to v káznici se stal jakýsi nepořádek, a proto zapověděl představení ze zlosti; ale letos snad nebude chtít překážeti. Slovem Baklušin byl v pohnutém stavu. Bylo viděti, že jest jedním z hlavních původců divadla, a proto jsem si umínil již tehda, že se na každý způsob půjdu podívat na ono představení. Prostomyslná radost Baklušina, že se divadlo zdaří, velice se mně líbila. Slovo za slovem, a rozhovořili jsme se. Pověděl mně mimo jiné, že nesloužil stále jen v Petrohradě; že se tam v něčem provinil a za to ho odeslali do R., ale ješte v hodnosti poddůstojníka při místní posádce.

„A odtamtud mne už poslali sem," poznamenal Ba-klušin.

„A zač pak?" ptám se ho.

„Zač? Co byste řekl, Alexandře Petroviči, zač? Věřil byste, že za to, že jsem se zamiloval?"

„Nu, jen za to by vás sem ještě neposlali," namítl jsem a zasmál se.

„Pravda," dodal Baklušin, „pravda, že jsem při té příležitosti zastřelil z pistole jednoho tamního Němce. Ale stojí-li Němec za to, aby člověka pro něho posýlali sem? Posuďte sám!"

„Ale jak se to přihodilo?" Povězte mně to, je to zajímavé."

„Velice směšná historie, Alexandře Petroviči."

„Tím lépe tedy. Vypravujte."

„Tak povídat? Nu, poslouchejte tedy…"

Vyslechl jsem třebas ne valně směšnou, za to dosti podivnou historii vraždy…

„Přihodilo se to, abyste věděl, takhle," počal Baklušin. „Když mne tedy poslali do R., pozoruju, že město je pěkné, veliké; jen Němců tam bylo tuze mnoho. Nu, já byl, rozumí se, ještě mladý člověk, u představenstva jsem byl dobře zapsán, chodím si s čapkou na stranu, a tak trávím svůj čas. Na Němky mrkám. I zalíbila se mně tam jedna Němkyně, jmenovala se Luiza. Obě ony byly pradlenami, ovšem praly jen nejjemnější prádlo, ona a její teta. Teta byla stará, takový bručoun, ale žily zámožně. Chodil jsem z počátku okolo oken sem tam, a potom jsem se již spřátelil, jak se sluší a patří. Luiza mluvila i rusky dobře, jen trošku jako by ráčkovala, — nu pravím vám takový miloušek, že jsem se s takovým nikdy ještě nesetkal. Loudím na ní z počátku to a ono, ale ona, že ne. „Toho nežádej, Sášo, protože chci celou svou nevinnost zachovati, abych se stala důstojnou tvou ženou." A při tom se jen tulí, směje se tak zvonivě; a taková čisťounká byla — nu neviděl jsem jiné takové kromě ní."

„Sama mne vybízela, abych se oženil. A jak se neženit! posuďte sám. Chystám se tedy, že půjdu s prosbou k podplukovníkovi… Tu vidím najednou, že Luiza jednou nepřišla k dostaveníčku, podruhé nepřišla, potřetí se nedostavila… Posýlám jí psaní; ale nedostal jsem na ně odpovědi. Co to je? myslím si. Protože, kdyby mne chtěla klamati, užila by chytrosti, odpověděla by na psaní a k dostaveníčku také by přicházela. Ale vždyť ona neuměla ani selhati: všechno vždy přímo povídá. To asi tetka, myslím si. K tetě jsem choditi nesměl; ona sice o tom věděla, ale my jsme všechno drželi v tajnosti, po špičkách, tak říkaje, jsme chodili. Chodím tedy jako ztřeštěný, napsal jsem jí poslední dopis a pravím: Nepřijdeš-li, sám přijdu k tetě. Ulekla se, přišla. Pláče; povídá, že jeden Němec, Šulc, vzdálený jejich příbuzný, hodinář, bohatý a již obstárlý, projevil přání, že by se s ní oženil, aby prý i mne učinil šťastnou, i sám na stará léta nezůstal bez ženy. A miluje ji prý, a dávno už měl ten úmysl, ale stále mlčel, jen se připravoval. „Tak vidíš — povídá — Sášo; on je bohat, a já budu šťastna; což bys mne chtěl zbaviti mého štěstí?" Koukám: Ona pláče a objímá mne… Eh, vždyť má pravdu! Jakáž pak může býti výhoda, vdáti se za vojáka, třeba jsem byl poddůstojníkem? Nu, povídám, Luizo, měj se dobře, zůstávej s Bohem; nemám, proč bych tě zbavoval štěstí. A je on hezký člověk? — Ne, povídá, obstárlý takový, s dlouhým nosem… a sama se při tom dala do smíchu. Odešel jsem od ní; což — myslím si, nebyl to můj osud!"

„Druhého dne z rána jdu k jeho krámu; ulici ona mně řekla. Hledím oknem, vidím, jak sedí Němec, hodiny dělá; mohlo mu býti tak čtyřicet pět let, nos hrbatý, oči vypoulené, na sobě má frak, vysoký stojatý límeček trčí do tváře, vůbec takový vážný. Odplivnul jsem si; chtěl jsem mu rozbiti sklo ve dveřích… ale nač, myslím si! Nač se ho dotýkat. Holka je ta tam, jako když z vozu vypadne! Vrátil jsem se za soumraku do kasáren, lehl jsem na postel, a věříte-li, Alexandře Petroviči, tak se vám dám do pláče…"

„Tak minul den, druhý, třetí. S Luizou se nevídám. A zatím jsem uslyšel od jedné kmotry (byla stará, také pradlena, k níž Luiza časem přicházela), že Němec ví o naší známosti, a proto že se odhodlal nabídnouti jí honem ruku. Jinak by byl počkal ještě asi dvě léta. Luiza prý se mu musila zapřisáhnouti, že přeruší všelikou známost se mnou; prozatím že je obě — tetu i Luizu — nechává ještě, aby se dřely; že jest možno, že si to ještě rozmyslí a že se vlastně ani nyní ještě řádně nerozhodl. Také mně pověděla, že je pozval obě na pozejtří, na neděli na kávu, a že bude u něho ještě jeden příbuzný, stařec jakýsi, jenž býval dříve kupcem, a nyní má velikou bídu; slouží kdesi ve sklepě za dozorce. Když jsem uslyšel, že se v neděli všechno snad rozhodne, takový jsem dostal vztek, že jsem se ani ovládati nemohl. Celý ten den a celý následující den stále jsem jen přemýšlel o té věci. Tak se mně zdálo, že bych toho Němce sežral."

V neděli ráno nebyl jsem ještě nijak rozhodnut; ale když bylo po mši, vzchopil jsem se, oblekl jsem se do pláště a vydal jsem se na cestu k Němci. Myslil jsem, že je zastanu všechny pohromadě. Ale proč jsem se odebral k Němci a co jsem tam chtěl mluviti, sám nevím. Avšak pro všechen případ vstrčil jsem do kapsy pistoli. Pistolka ta byla mizerná, ještě se starým kohoutkem; jako chlapec jsem už z ní střílíval. Nyní už nebylo možno z ní stříleťi. Ale přece jsem ji nabil kulkou; myslil jsem si, počnou-li mne vyháněti, nebo mně spílati, vytáhnu pistoli a všechny je polekám. Přijdu tam. V dílně není nikdo; všichni sedí v zadní světnici. Kromě nich ani duše, žádný služebný. Vůbec měl jen jedinou služebnou Němku, jež bylaspolu jeho kuchařkou. Prošel jsem krámem; koukám — dvéře jsou zavřeny. Ale dvéře byly staré, jen na háček. Srdce ve mně tluče; zarazil jsem se, poslouchám. Mluví po německy. Kopnu nohou ze vší síly, a dvéře se ihned rozevřely. Koukám: je prostřeno. Na stole stojí veliký lihový samovar na kávu, a káva se v něm vaří. Vedle stojí suchary; na druhém podnose láhev vodky, slaneček a salám, a ještě láhev nějakého vína. Luiza a teta, obě vyfintěné, sedí na divaně. Naproti nim na stolici sám Němec, ženich, přičesaný, ve fraku a vysokém límečku, jehož konce zrovna trčí do předu. Po straně sedí na stolici ještě jeden Němec, už starý, tlustý, šedivý, a mlčí. Když jsem přišel, Luiza celá zbledla. Teta povyskočila, ale zase sedla; ale Němec se zamračil. Takový vzteklý! Vzchopil se a jde mi naproti:

„Co byste rád?" povídá.

Z počátku jsem se zarazil; ale vztek se mne silně zmocnil.

„Co bych rád? — já řku. Hosta uvítej, vodkou uctívej. Přišel jsem k tobě na návštěvu."

Němec se zamyslí a pak prohodí:

„Sedněte si."

Já sedl.

„Dej tedy, povídám, vodky."

„Tady je — povídá — vodka; pijte, chcete-li."

„Poslouchej — povídám — dej mně dobré vodky." Neboť zlosť se už silně ve mně rozmáhala.

„To je dobrá vodka."

Rozmrzelo mne, že mne již tak příliš nízko cení. A ještě více, že to Luiza vidí. Vypil jsem sklenku a povídám:

„Což si tak hrubé se mnou vedeš, Němče? Spřátel se se mnou! Já k tobě přišel z přátelství."

„Já nemohu býti vaším přítelem, povídá; vy jste prostý voják."

Nu, tu jsem již dostal vztek.

„Ach ty hastroši, povídám, ty klobásníku!*) Víš-li, že od tohoto okamžiku mohu s tebou dělati, cokoli se mně zlíbí? Chceš tuhle, z pistole tě zastřelím?"

Vytáhl jsem pistoli, stoupnul jsem naproti němu a přiložil mu hlaveň zrovna k čelu. Ženské sedí více mrtvé než živé; hlesnouti se bojí. Stařec, ten se třese jako lupen, mlčí a celý zbledl.

Němec byl překvapen, ale vzpamatoval se.

„Já se vás nebojím, povídá, a prosím vás jako slušný člověk; abyste ihned zanechal svého žertu; ale já se vás dokonce nebojím."

„O lžeš, povídám, bojíš se!" A jak by ne! Nesmí ani hlavou pohnouti pod pistolí; tak sedí, ani se nehýbá,

„Ne, povídá, to nesmíte dělat."

„A proč, povídám, bych nesměl?"

„Proto, povídá, že je vám to přísně zapovězeno a budete proto přísně potrestán."

Čert ví, co to bylo za hlupáka Němce! Kdyby mne nebyl sám roznítil, byl by živ dosavad; ta hádka všechno zavinila.

„Tedy, povídám, ty myslíš, že nesmím?"

„Ne."

„Nesmím?"

„Vy mně to dokonce nesmíte udělat."

„Tak tu máš, jelito!" A jak ho říznu, už se valí se stolice. Ženské vzkřikly.

Já pistoli do kapsy a pryč. Když jsem vstupoval na pevnost, zahodil jsem pistoli hned u samé brány do kopřiv.

Přišel jsem domů, lehl na postel a myslím si: hned mne vezmou do vazby. Ale mine hodina, druhá — neberou mne. Už před soumrakem padne na mne taková tesknota! Vyšel jsem ven; zachtělo se mi uviděti Luizu za každou cenu. Jdu okolo hodináře. Kouknu: tam plno lidu, policie. Jdu ke kmotře: Zavolej Luizu! čekám sotva chvilenku a

*) Rusové přezývají Němce klobásníky, poněvadž uzenářství je na Rusi rozšířeno hlavně mezi Němci.

už vidím, jak Luiza běží, vrhne se mně na krk a dá se do pláče. „Já sama, povídá, jsem vším vina, že jsem tetu poslouchala." Také mně oznámila, že teta hned po dnešní události přišla domů a takový dostala strach, že se rozstonala a nikomu ani slova; sama nikomu nic neřekla a mně, povídá, také zakázala. Má strach. Ať prý sami dělají, jak jim libo. Nás, Luizo, povídá, nikdo tam dnes neviděl. On i svou služebnou poslal pryč, protože se bál. Ta by mu oči vyškrábala, kdyby zvěděla, že se chce ženit. Z tovaryšů také nikdo nebyl doma; všechny poslal pryč. Sám i kávu zavařil, sám zákusku připravil. A příbuzný — ten i dříve po celý svůj život mlčel, nikdy nemluvil, a když se to dnes přihodilo, sebral čepici a první odešel. Také bude jistě mlčet, tvrdila Luiza.

A tak se stalo. Dvě neděle mne nikdo nebral do vazby, ani podezření nijakého na mne nebylo. Za ty dve neděle, věřte nebo nevěřte, Alexandře Petroviči, zažil jsem celého svého štěstí. Každý den jsem se scházel s Luizou. A kterak ona přilnula ke mně! Pláče. „Já, povídá, půjdu za tebou, kamkoli tě odešlou. Všeho nechám, a půjdu za tebou!" Už jsem pomýšlel na to, abych se tu zbavil života; tak mne tehdáž rozlítostnila. Nu, a za dvě neděle mne sebrali. Stařík a teta se smluvili a udali mne…"

„Ale počkejte," přerušil jsem Baklušina; „za to vás mohli odsouditi všeho všudy na deset, nu řekněme na dvanáct let, tedy na úplnou lhůtu v občanském oddělení; ale vždyť vy jste ve zvláštním oddělení. Jak je to možná?"

„Nu, pak se přihodila ještě druhá věc," pravil Baklušin.

„Když mne předvedli před soudní komisi, setník mně před soudem počal nadávati. Nesnesl jsem toho a povídám mu: Co nadáváš? Což nevidíš, podlá duše, že sedíš před „zrcadlem".*) Nu, tu nastal obrat; počali mne souditi pro nový zločin, a za všechno dohromady mne odsoudili ke

*) „Zrcadlem" se tu rozumějí soudní pravidla, postavená za sklem v rámci na stole před soudci.

čtyřem tisícům a pak sem do zvláštního oddělení. A když vyvedli k trestu mne, vedli i setníka; mne do zelené ulice, ale jeho zbavili hodnosti a poslali na Kavkaz jako prostého vojáka. Na shledanou, Alexandře Petroviči. Přijdte se k nám podívat o představení."

X.

Svátky Narození Páně.

Konečně nastaly svátky. Na štědrý večer trestanci skoro již nešli na práci. Pracovali jen krejčí a někteří jiní řemeslníci; ostatní postáli jen na prostranství před strážnicí a ačkoli byli sem tam rozesláni, vrátili se skoro všichni po jednom nebo po několika hned zase do káznice a po obědě již nikdo nevycházel z ohrady. Ostatně i dopoledne většina šla jen po svých záležitostech, a ne po komisních; někteří, aby se postarali o propašování vodky a objednali novou, jiní aby se mohli setkati se známými kmotry a kmotrami, aneb aby vyupomínali k svátkům dluhy za vykonané práce; Baklušín a druzí, kteří spolupůsobili při představení, aby si obešli některé známé, hlavně mezi důstojnickými sluhy a vypůjčili si potřebné obleky. Někteří chodili se starostlivým a přičinlivým vzezřením jen proto, že i druzí byli starostlivi a přičinlivi, a třebas na př. někteří neměli sebe menší naděje, že obdrží odněkud peníze, přece se tvářili, jako by také měli od někoho obdrže ti peníze; slovem všichni jako by čekali k zítřejšímu dni jakési změny, něčeho neobyčejného.

Na večer invalidové, kteří se vypravili na trh s různými objednávkami od trestanců, přinesli s sebou množství všelijakých potravin, masa, podsvinčat, ba i husí. Mnozí z trestancův, i nejskromnější a nejšetrnejší, kteří schráněli své kopějky po celý rok, pokládali za povinnost, hoditi se za takové příležitosti přes kapsu, a důstojným způsobem oslaviti svátky. Zítřejší den byl pro trestance skutečny svátek, jejž, mu nikdo nemohl vzíti, protože byl zákonem ve vší formě zabezpečen. Toho dne nemohli trestance poslati na práci, a dní takových bylo do roka všeho všudy tři.

A konečně, kdož ví, jaké vzpomínky se rozechvěly v duších oněch zavrženců o takovém svátku! Dni velikých svátků vtiskují se ostře v pamět prostého lidu, počínaje od samého mládí. Jsou to dni odpočinku od těžkých prací, dni, kdy se shromažďuje celá rodina. Vzpomínka na ně v káznici musela působiti žalost a tesknost. Úcta k slavnému tomu dni dostupovala u trestanců do jakési přísně officiální formy; málo kdo si vyhodil z kopýtka; všichni byli vážni a jako by něčím zaneprázdněni, ačkoli mnozí neměli skoro pranic na práci. Ale i zaháleči, i hýřilové se snažili, aby si zachovali jistý stupeň vážnosti. Smích jako by byl zapověděn. Vůbec nálada nabyla jakési choulostivosti a podrážděné netrpělivosti, a kdo rušil tento všeobecný ton, třebas samoděk, toho zakřikovali s nadávkami a zlobili se na něho jako by pro jeho neuctivé chování se k Božímu hodu. Tato nálada trestanců byla podivuhodná, ano dojemná. Kromě vrozené úcty k velikému dni cítil trestanec mimovolky, že tímto svěcením svátků přichází jaksi ve styk s celým světem, a že tedy není ještě docela povrhelem, úplně zahubeným člověkem, od společnosti lidské odříznutým kusem, že i v káznici se děje totéž, co mezi lidmi. Trestanci to cítili; bylo to vidno a srozumitelno.

Akim Akimyč také se velice připravoval na svátky. On neměl ani rodinných vzpomínek, protože vyrostl jako sirotek v cizím domě a div ne od patnácti let vstoupil do obtížné vojenské služby; nebylo v jeho životě ani zvláštních radostí, protože celý svůj život strávil pravidelně, jednotvárně, boje se třebas o jediný vlásek vybočiti z předepsaných mu povinností. Nebyl ani zvláště nábožným, protože pořádnost pohltila v něm na pohled všechny ostatní lidské schopnosti a zvláště všechny vášně a touhy, ať zlé, ať dobré. Proto se připravoval k oslavení významného dne beze spěchu, bez rozčilení, nermoutě se tesklivými a zcela marnými vzpomínkami, nýbrž s klidnou, methodickou slušností, jíž bylo právě tolik, mnoholi bylo třeba ke splnění povinnosti a obřadu, předepsaného jednou pro vždy.

A vůbec Akim Akimyč se nerad mnoho zamýšlel. Význam kteréhokoli fakta nikdy se, jak se zdálo, nedotýkal jeho hlavy, ale předepsaná mu jednou pravidla plnil s posvátnou přesností. Kdyby mu zítra poručili, aby konal pravý toho opak, konal by i to s toutéž pokorností a bedlivostí, jako vykonával opak toho ještě včera. Jedenkrát, jen jedenkrát za svého života pokusil se žíti podle svého rozumu, a dostal se do káznice. Poučení toho nedostalo se mu marně. I ačkoli mu nebylo souzeno, aby někdy pochopil, čím se vlastně provinil, přece si ze své příhody vyvodil spasitelné pravidlo, že se nesluší rozumovati nikdy a za žádných okolností, protože na rozumování „nestačí jeho rozum", jak se vyjadřovali trestanci.

Jsa slepě oddán obřadu, pohlížel i na své vánoční pečené pohankovou kaší nadívané podsvinče, jež pekl vlastnoručně, poněvadž se i v pečení vyznal, s jakousi povinnou úctou, jako by to bylo ne obyčejné podsvinče, jež bylo možno kdykoli koupiti a upéci, nýbrž jakési zvláštní, sváteční. Dost možná, že již z dětstva přivykl viděti toho dne na stole podsvinče, a z toho vyvodil, že podsvinče je toho dne nezbytným, i jsem přesvědčen, kdyby třebas jen jednou toho dne neokusil podsvinčete, že by mu svědomí po celý život činilo jakési výčitky, že nesplnil tehda své povinnosti.

Do svátků chodil ve své staré kazajce a ve starých kalhotách, ovšem slušně spravených, ale zcela již obnošených. Ukázalo se nyní, že nové šaty, jež mu byly vydány již před čtyřmi měsíci, bedlivě uschovával ve svém kufříku a nedotýkal se jich, těše se blahou myšlénkou, že se obleče do nových šatů. poprvé na svátky. A tak učinil. Hned na večer vytáhl své nové šaty, rozložil je, prohlédl, trochu očistil, ofoukal, a když to všechno vykonal, oblékl je na zkoušku. Vyšlo na jevo, že šaty jsou mu zcela dobře; vše bylo jak se sluší, dobře přiléhalo a zapínalo se až nahoru, límec jako by z lepenky vysoko mu podpíral bradu. V pasu se kazajka úžila a vypadala trochu jako uniforma, tak že se Akim Akimyč spokojeností až trochu poušklíb' a jaksi švihácky se poobrátil před svým malinkým zrcadélkem, jež vlastnoručně a dávno již olepil za svobodné chvíle zlatým prýmkem. Jen jediná sponka u límce kazajky byla jaksi ne na svém místě. Zpozorovav to, rozhodl se Akim Akimyč, že ji přeloží; přišil ji trochu dále, zkusil kazajku znova, a nyní bylo již všechno zcela dobře. Tu složil všechno, jak bylo dříve, a se spokojenou myslí uschoval do zejtřka do kufříku.

Hlava jeho byla oholena obstojně; ale když se pozorněji vzhlédl v zrcádku, zpozoroval, jako by hlava nebyla zcela hladka. Bylo viděti jedva patrné vyrážející vlásky; došel si proto ihned k „majorovi", aby se dal oholiti zcela jak se sluší a patří. Ačkoli by Akima Akimyče zítra nikdo neprohlížel, dal se přece oholiti, a sice jedině proto, aby svědomí mělo pokoj, aby vzhledem k tak slavnému dni splnil všechny své povinnosti. Úcta ke knoflíku, k epoletám, k petlicím vtiskla se nezhladitelně hned z dětských let do jeho duše ve formě nepopiratelné povinnosti a do jeho srdce, jako obraz nejvyššího stupně krásy, jíž může dojíti pořádný člověk.

Když byl všechno spravil, učinil jako starosta v kasárně opatření, aby přinesli seno a bedlivě dohlížel, jak je rozestlali po podlaze. Totéž se dělo i v druhých kasárnách. Nevím proč, ale před vánoci vždycky u nás po kasárně rozestýlali seno. Pak, když vykonal všechny své práce, pomodlil se Akim Akimyč, lehl na své lože a hned usnul klidným spánkem dítěte, aby se probudil co možná záhy z rána. Podobně si vedli ostatně i všichni trestanci. Ve všech kasárnách šli spat mnohem dříve, než obyčejně. Obyčejné večerní zaměstnání bylo ostaveno; o majdanech ani sluchu. Všechno čekalo na zítřejší jitro.

A konečně nastalo. Záhy, ještě před svítáním, sotva že odbubnovali budíček, otevřeli kasárny, a poddůstojník od stráže, jenž přišel, aby spočítal trestance, přál všem šťastných a veselých svátků, Jemu odpověděli týmž přáním a sice odpověděli přívětivě a laskavě. Akim Akimyč a mnozí jiní, kdo měli své husy a podsvinčata v kuchyni, rychle se pomodlivše, chvátali se podívat, co se tam s nimi děje, jak je pekou, kde co stojí a tak dále. Ve tmě z malinkých, sněhem a ledem zalepených okének naší kasárny bylo viděti, že v obou kuchyních ve všech šesti pecích plápolá jasný oheň, rozdělaný ještě před svítáním. Po dvoře sem tam ve tmě chodili už trestanci ve svých kožiších, oblečených do rukávů i přehozených přes ramena; vše to spěchalo do kuchyně. Ale někteří, ostatně jen nemnozí, zastavili se již u krčmářů. To byli nejnetrpělivější. Celkem však si všichni vedli slušně, pokojně a jaksi nezvykle činně. Nebylo slyšeti ani obvyklého spílání ani obvyklých hádek. Všichni chápali, že den ten je veliký a svátek vznešený. Byli někteří, kteří zašli do druhých kasáren přát veselých svátků svým známým. Vyšlo na jevo cosi jako přátelství. Podotýkám mimochodem, že mezi trestanci nebylo skoro nikde pozorovati přátelství, nemluvě o přátelství všeobecném — o tom ani řeči nebylo; — ale ani jednotlivého, aby se na př. ten nebo onen trestanec spřátelil s druhým. Toho skoro docela u nás nebylo, a jest to pozoruhodná črta; na svobodě tak nebývá. U nás skoro všichni byli v obcování jeden s druhým necitelní, suší, s velmi jen řídkými výjimkami, a to byl jakýsi officielní, jednou pro vždy přijatý a ustálený ton.

Vyšel jsem také z kasárny; počínalo jedva svítati; hvězdy bledly; mrazivý, jemný výpar zdvihal se do výše. Z komínů nad kuchyní valil se dým celými sloupy. Někteří z trestanců, s nimiž jsem se setkával, sami mně ochotně a laskavě přáli ke svátkům. Děkoval jsem a přál jim totéž. Byli mezi nimi i tací, kteří dosud ještě ani slova se mnou nepromluvili za celý ten měsíc.

U samé kuchyně mne dohonil trestanec z vojenské kasárny, mající kožich přehozený přes ramena. Poznal mne již z polovice dvora a volal na mne: „Alexandře Petroviči! Alexandře Petroviči!" Běžel do kuchyně a chvátal. Zastavil jsem se a počkal na něho. Byl to mladý hoch s okrouhlým obličejem, s tichým výrazem očí, velice nemluvný se všemi, jenž se mnou nepromluvil ještě ani slova a vůbec ani si mne nevšimnul od té doby, co jsem vstoupil do káznice; nevěděl jsem ani, jak se jmenuje. Přiběhl ke mně udýchaný a stanul zrovna přede mnou, pohlížeje na mne s jakýmsi tupým, ale zároveň blahým úsměvem.

„Co byste rád?" optal jsem se ho nikoliv bez podivení, vida, an stojí přede mnou, usmívá se, hledí na mne očima otevřenýma do kořán, ale nemá se k řeči.

„Ale Bože, vždyť' jsou svátky…" vypravil ze sebe, a sám se dovtípiv, že nemá vlastně o čem dále mluviti, zanechal mne a honem se odebral do kuchyně.

Dodám k tomu při té příležitosti, že i po této příhodě nikdy jsme se spolu nesešli a skoro ani slova jeden s druhým nepromluvili po celou tu dobu, dokud jsem nevyšel z káznice.

V kuchyni kolem silně rozpálených pecí bylo chvátání, strkání, celá tlačenice. Každý střehl svůj majetek; kuchaři počínali vařiti komisní jídlo, protože toho dne byl oběd určen dříve. Nikdo ostatně ještě nepočínal jisti, ačkoli někteří měli sto chutí, ale dbali jaksi slušnosti před druhými. Čekali na duchovního, a teprve až odejde, bude možno ukončiti půst a jisti masité jídlo.