Úplná mluvnice. Plena gramatiko.

Abeceda (abecedo aŭ alfabeto): a, b, c, ch (= č), d, e, f, g, gh (= dž), h, i (= y), j, jh (= ž), k, l, m, n, o, p, r, s, sh (= š), t, u, ŭ (u ve dvouhláskách), v, z.

Přízvuk (akcento) v úplných (t. j. neapostrofovaných) slovech padá na slabiku předposlední.

Člen (artiklo) la klade se přede jméno podstatné, mluví-li se o známé bytosti; neskloňuje se. Př.: amiko venis = přítel (nějaký) přišel; la amiko venis = přítel (očekávaný, známý) přišel. Připouští-li libozvuk, lze la apostrofovati ve l’: l’ amiko.

Podstatné jméno (substantivo) končí se na o, které se často může nahraditi apostrofem (potom přízvuk spočívá ne na předposlední, nýbrž na poslední slabice): amiko — amik’. Ve množném čísle připíná se j (oj): amikoj (přátelé). Přípona akkusativu je n, tedy: amikon = přítele, amikojn = přátely. Genitiv opisuje se předložkou de, dativ al, instrumental per s nominativem. Zní tedy vzorec sklonby: Beze členu: N. patro (otec), G. de patro, D. al patro, Ak. patron, V. patro! L. pri patro, I. per patro; množně: N. patroj, G. de patroj, D. al patroj, Ak. patrojn, V. patroj!, L. pri patroj, I. per patroj. Se členem: N. la patro, G. de la patro (de l’ patro), D. al la patro a t. d.

Přídavné jméno (adjektivo) vychází na a; skloňuje se jako podstatné. Stupňování děje se slovem pli (= více) pro komparativ a plej (= nejvíce) pro superlativ; př.: bona = dobrý, pli bona = lepší, plej bona = nejlepší. Než = ol; tedy: bělejší než sníh = pli blanka ol negho.

Číslovky (numeraloj) se nesklánějí. Základné jsou: 1 unu, 2 du, 3 tri, 4 kvar, 5 kvin, 6 ses, 7 sep, 8 ok, 9 naŭ, 10 dek, 11 dek unu, 12 dek du…, 20 dudek, 30 tridek…, 100 cent, 200 ducent…, 1000 mil… Př.: 1891 = (unu) mil okcent naŭdek unu. Řadové přibírají a, násobné obla, zlomkové ono, hromadné ope; na př.: prvý = unua, dvojnásobný = duobla, třetina = triono, čtyřmo = kvarope. Podílné opisujou se (j. v češt.) předložkou po: po pěti = po kvin.

Náměstky osobné: já = mi, ty = ci, on = li, ona = shi, ono = ghi, my = ni, vy = vi, oni (ony, ona) = ili, se = si, německé man = oni. Pozn. Místo ci (= ty) užívá se obyčejně Vi (= Vy). Pro zvířata a věci neživé platí ghi (ono) také místo českého on a ona. Náměstky přisvojovací tvoří se příponou a: mia (můj, má, mé), lia (jeho), shia (její) a t. d.

Příslovce (adverbioj) utvořené ze příd. jmen přibírají e: bone dobře, pli bone lépe, plej bone nejlépe.

Předložky (prepozicioj) spojujou se s nominativem; jen na otázku „kam?“ s akkusativem; na př.: en ghardeno = v zahradě; en ghardenon = do zahrady.

Sloveso (verbo) neoznačuje osoby a čísla příponami, nýbrž osobnými náměstkami; ku př.: mi kantas = zpívám, li kantas = (on) zpívá, ni kantas = zpíváme a t. d. Přípony časův a spůsobů: přítomný čas přibírá ke kmeni as: kantas zpívá (zpívají); minulý čas is: kantis zpíval (-a, -o, -i, -y, -a); budoucí os: kantos zazpívá; spojovací spůsob us: kantus zpíval by; rozkazovací spůsob u: kantu! (zpívej, zpívejte!) infinitiv i: kanti zpívati. Přechodníky: a) činné: přítomný končí se v ant- (anto, anta, ante), minulý na int- (into, inta, inte), budoucí na ont- (onto, onta, onte); b) trpné: přítomný na at- (ato, ata, ate), minulý na it- (ito, ita, ite), budoucí na ot- (oto, ota, ote). Příklady: amanto = milující (milovník); amanta = milující; patro amanta = otec milující; amante = miluje (milujíc, -íce); amato = milovaný (milenec); amata = milovaný; knabino amata = dívka milovaná; amate = jsa (jsouc) milován… Trpný rod opisuje se, jako v češtině, slovesem esti = býti a přechodníkem trpným; na př.: shi estas amata de chiuj = (ona) jest milována ode všech.

Zápor jen jednoduchý jest; na př.: mi vidis nenion = neviděl jsem nic (do slova: viděl jsem nic).

Tak zvaná cizí slova, t. j. která přicházejí v podobném tvaru v důležitějších řečech evropských, nemění zvuku, nýbrž pouze pravopis a zakončení; na př.: grammatika = gramatiko, theatrum (divadlo) = teatro, doktor = doktoro…

Má-li sloveso v různých jazycích různé vazby, užije se v řeči mezinárodní buď vazby kterékoli buď předložky je; na př.: radovati se čemu = ghoji je io; touha po vlasti = enuo je l’ patrujo.

Tvořba slov předponami a příponami. a) Předpony: ge značí oba rody: patro = otec, gepatroj = rodiče (otec a matka); bo stav povstalý sňatkem: bopatro = tchán; mal vyjadřuje opak: bona = dobrý, malbona = zlý; richa = bohatý, malricha = chudý; re = zpět, opět: redoni = vrátiti (zpět dáti), revidi = shledati se (opět spatřiti); dis = roz: disrompi = rozlomiti; ek značí děj počínavý nebo jednodobý: ekkrii = vykřiknouti, eksoni = zazněti; ne = ne: nebela = nepěkný, neebla = nemožný; trans = pře(s): transpashi = překročiti; tra = pro (skrze): travidi = prohlédnouti; al = při (k): alsalti = přiskočiti, altiri = přitáhnouti; en = ve, do: eniri = vejíti, entiri = vtáhnouti. b) Přípony: an = člen, přívrženec, obyvatel: klubano = člen spolku, republikano = republikán, urbano = měšťan; id = potomek, dítě…: Napoleonido = Napoleonovic, katido = kotě; in = ženský rod: fratino = sestra, patrino = matka, hundino = psice; uj = držiště, též strom a vlasť, na př.: plumujo = držadlo péra, pomujo = jabloň, Bohemujo = Čechy; ing značí předmět, do něhož se co zasazuje, j.: kandelingo = svícen; estr = předseda: klubestro = předseda spolku; er označuje čásť hromadného celku: monero = peníz, sablero = zrno písku; ar souhrn, pojem hromadný: arbaro = les, montaro = pohoří; ul osoba vlastností se vyznamenávající: saghulo = mudřec; ind = hodný (cenný): kredinda = věrohodný; ebl = možný: manghebla = jedlý, videbla = viditelný; ajh slouží k označení věci dotyčné; j. verajho = pravda, ferajho = věc železná, chirkaŭajho = okolí; ec pojem odtažitý: libereco = svoboda, fideleco = věrnosť; em zvyk, obyčej: lernema = učelivý, puremeco = čistotnosť; et zdrobňuje: monteto = pahor, frateto = bratříček; eg zveličuje: domego = palác, varmega = horký; il nástroj: tranchilo = nůž, sonorilo = zvon; ig činí výraz přechodným: purigi = čistiti, kulpigi = viniti; igh činí výraz zvratným: purighi = čistiti se, rughighi = červenati se, farighi = stávati se; ej místo k…: preghejo = kostel, lernejo = škola; ist osoba zaměstnaná činností: botisto = obuvník, kuracisto = lékař, ghardenisto = zahradník; ad značí trvání děje: promenado = procházka, kantado = zpěv, servado = služba; nj a chj připojené prvým 2—5 hláskám tvoří jména osob zdrobnělá; nj ženská, chj mužská; př.: Manjo = Marjánka, Kachjo = Karlíček, Joanchjo = Jeníček.